Studená válka [1946-1989]

Jestliže klíčem k přežití letounu U-2 byl dostup, který byl mimo možnosti stíhacích letadel jeho generace, další letoun ze „Skunk Works“ měl mít kromě fantastického dostupu i rychlost, o které se do té doby konstruktérům ani nesnilo. Kromě zvyšování rychlosti se návrháři při stavbě nového letounu vůbec poprvé cíleně zabývali snížením efektivní RCS.Tento Zázrak techniky se jmenoval A-12 Blackbird.

AH-64A byl ztělesněním poznatků vykoupených v Korejské a Vietnamské válce krví pilotů prvních vyzbrojených a bitevních vrtulníků. Na dlouhou dobu se stal etalonem bitevního vrtulníku, který dokázal decimovat tankové kolony protivníka. Ale technologie z počátku 70 let má některá omezení. Proto bylo nutné vyvinout AH-64D Longbow Apache, který výrazně rozšířil možnosti původního vrtulníku.

Američané ohlásili, že po přistání raketoplánu Atlantis, tedy středou 20.2.2008 večer počínaje, chtějí sestřelit špionážní družici označovanou USA 193. Před rokem něco podobného udělali Číňané – meteorologickou družici zasáhli bojovou raketou, která ji roztříštila na velké množství úlomků.

Proti akci, kterou Číňané testovali antidružicovou zbraň, protestovala řada států. Vždyť po srážce vzniklo na 2800 úlomků o velikosti okolo 10 centimetrů, které lze pozorovat ze Země, a odhaduje se, že možná 150 tisíc trosek menších, které nejsou viditelné. Není divu, že i po oznámení amerického úmyslu se zvedla řada protestů.

Byl to největší letoun, který kdy nesl americkou hvězdu a v létě 1949 se Peacemaker nacházel ve válce - ve Washingtonu.

Když navštívíte muzeum VVS v Moninu, určitě nepřehlédnete vrak stroje, který se nepodobá žádnému známému letounu ani přibližně. Stojí na tandemovém podvozku, přitom má mohutné plováky a neuvěřitelně tlustý centroplán. V trávě leží křídla s tak malou hloubkou profilu, že vypadají jako by k letounu ani nepatřila, a kousek bokem prázdné motorové gondoly. Zajímavá je i civilní imatrikulace CCCP-10687. Jedná se o vrak hydroplánu s kolmým vzletem a přistáním Bartini VVA-14

První sovětský proudový létající člun. Protože Sovětský svaz neměl ve výzbroji letadlové lodě a nevlastnil ani bombardéry s dlouhým doletem, musely některé úkoly plnit létající čluny. Mezi jejich úlohy mělo patřit i napadání lodních svazů protivníka, ale cesta k takovému letounu byla dlouhá a koncepce zastarala dřív, než se dostala do výroby.

Letoun English Electric Lightning se zrodil na Britských ostrovech. Jeho konstrukce byla poměrně specifická, stejně jako země vzniku a národ, který ho stvořil. Svému jménu dělal čest. Byl to první letoun, který dokázal překročit rychlost zvuku, bez použití přídavného spalování.

V minulém díle jsme poznali pozadí vývoje prvního a jediného čistě britského nadzvukového stíhacího letounu. Hranice jeho výkonů se posunovaly stále kupředu. Ale nechybělo mnoho a fenomenální letoun se nemusel nikdy dostat do řadové služby.

Na začátku šedesátých let začala výroba britských Lightningů nabírat na obrátkách. Počet jednotek, které jimi byly vyzbrojeny, narůstal. Na nových verzích byla aplikovaná zlepšení, která se zatím zkoušela na prototypech nebo předsériových letounech.

Jednomístné varianty letounu Lightning se staly základem pro vývoj dalších verzí. Dvoumístných pro přeškolování a výcvik nových pilotů a také exportních strojů, nabízených tradičním i některým dalším potenciálním odběratelům.

Berlín byl rozdělen do čtyř okupačních zón. Západní spojenci vyjadřovali odhodlání Západní Berlín udržet. V červnu 1948 nechal Stalin uzavřít pozemní přístupové cesty. Spojenci zřídili grandiózní letecký most...

Letos uplyne 73 let od okamžiku, kdy dopadly první jaderné bomby na japonská města Hirošima a Nagasaki. Část novinářů tvrdí, že si Američané udělali z Japonska pokusnou střelnici a bombardování bylo z vojenského hlediska zbytečné. Skutečně?

Bývalý sovětský špion se stal britským rytířem. To dosud nemá obdoby. Ve čtvrtek 18. října 2007 pasovala britská královna Alžběta II. v Buckinghamském paláci bývalého podplukovníka rozvědky KGB Olega Gordijevského na Rytíře řádu svatého Michala a svatého Jiřího. BBC připomněla, že stejný titul – aspoň podle svého otce Iana Fleminga – má i legendární vyzvědač James Bond.

Toto vyznamenání je nepochybně ťafkou ruským výzvědným službám, které jsou dnes stejně aktivní jako na vrcholu studené války.

Čím si Gordijevskij tento titul zasloužil?

Historie české letecké základny.

Pokračování historie české letecké základny a osudů 28. stíhacího-bombardovacího leteckého pluku v letech 1974-1983.

Třetí pokračování historie vojenského letiště v Čáslavi je zaměřeno na poslední období služby 28. sbolp v rozmezí let 1984 - 1994 a konečně se také dostane na krátké účinkování LZO - Leteckého zkušebního odboru.

Další pokračování osudů vojenského letiště v Čáslavi. Tentokrát zaměřené na roky 1995 - 1997, kdy zde působila 4. základna stíhacího letectva, jediná svého druhu v ČR.

Závěrečná část nás zavede do let 1997 - 2004 a podíváme se v ní na dění u 4./21. základny taktického letectva na letišti v Čáslavi.

Výtah z telegrafické zprávy z Moskvy z 22. února 1946, kterou poslal prezidentu Trumanovi velvyslanec v Moskvě Geoge Kennan. Snažil se zde odhalit „myšlenkové pochody“ SSSR.

Letecké souboje vždy přitahovaly pozornost. Od dob první světové války byly jejich účastníci považováni za hrdiny, psali se o nic příběhy a stávali se idoly celých generací. Realita leteckých bojů je však mnohem prozaičtější. Ať byla motivace pilotů k boji jakákoli na jedné straně stál vždy vítěz a na druhé poražený ve zmrzačeném nebo hořícím letounu padajícím k zemi. Tento seriál se zabývá souboji od jejich začátku po moderní dobu, kdy obloze neochvějně vládnou proudové motory.

Ekranoplány jsou zvláštním druhem dopravního prostředku, který využívá přízemní efekt. Jedná se stroj na hranici mezi letadlem a křídlatým rychlostním člunem. Otázka zní, zda se jedná o nízkoletící letadlo nebo loď „plující“ těsně nad hladinou. Dokonce i uživatelé se dlouho handrkovali kam a pod čí velení mají patřit. Zda pod námořnictvo nebo pod letectvo.

Blížil se konec roku 1951, běžné stíhací letouny zavedené do služby létaly rychlostí kolem 1 M, spíš méně. Nadzvukové rychlosti dosahovaly většinou jen ve střemhlavém letu nebo zcela bez výzbroje. Konstruktér firmy Lockheed Clarence „Kelly“ Johnson navštívil piloty USAF (United States Air Force) bojující v Koreji, aby zjistil, jaký letoun by jim vyhovoval. Od stíhačů dostal unisono odpověď: lehký letoun, překonávající protivníka v rychlosti, stoupavosti, dostupu a obratnosti.

Když autu dojde palivo těsně před čerpací stanicí, můžete ho k ní dotlačit. Ale co dělat, když se totéž stane letadlu za letu? Navíc proudové stíhačce, nejmodernějšímu výtvoru své doby... no přeci totéž. Tlačit.

Nejlepší pilot, kterého Risner ve svém životě potkal, nebyl Američan, ale pilot MiGu-15, se kterým se pustil do souboje. Do souboje, který v konečném důsledku přinesl ztráty na obou stranách.

V roce 1975 podepsalo 35 zemí na konferenci v Helsinkách tzv. Závěrečný akt. Ten měl najít způsob koexistence mezi oběma bloky. V konečné fázi však znamenal pád komunismu v Evropě.

Článek se věnuje stručnému hodnocení čtyř nejvýznamnějších strategických koncepcí Západních mocností (hromadná odveta, pružná reakce, MAD a SDI).

Pohled pilota-operátora vrtulníku Mi-24V na službu nad „železnou oponou“ v rámci čs. hotovostního systému PVOS.

„Je to normální, nebo ne, vraždit uprchlé špiony?“ ptala se mne telefonicky Jana Bendová, která vede rubriku publicistiky v MFD. Samozřejmě že ne! „Tak nám o tom napiš.“ Sedl jsem a napsal. Nedalo to moc práce. O těch sovětských vyzvědačích, kteří přeběhli a jejichž životy ukončila popravčí komanda vysílaná z Moskvy, jsem ledacos věděl. Jenom jsem se ještě mailem ujistil u dr. Petra Zemana, bývalého ředitele české civilní výzvědné služby, který i v penzi sleduje bezpečnostní problematiku, že pomsta na defektorech nepatří k zásadám západních zpravodajských služeb.

Nová generace palubních letounů začínala na papíře dostávat konečnou podobu. Byla jasná základní koncepce Jaku-36M, bylo tedy možné přistoupit ke konstrukci prototypu. Práce začaly pouhých šest měsíců po ukončení projekčních prací.

Kolmo startující Jak-36M byl po řadě peripetií zařazen do výzbroje. Přestože do něho byly vkládány velké naděje, nakonec nepředstavoval údernou sílu, která by mohla ohrozit dominanci západních zemí na moři. Jeho výkony v čisté konfiguraci sice překonávaly konkurenční harrier, ale palebnou silou výrazně zaostával. Námořní pěchota mluvila spíše než o morální podpoře o palebné.

Dlouhá léta byla dvorním dodavatelem vrtulníků pro sovětskou armádu konstrukční kancelář M. L. Mila. Konkurenční kancelář N. I. Kamova se sice účastnila řady soutěží vypsaných armádou, ale Milova pozice byla neochvějná až do okamžiku, kdy armáda při hledání ekvivalentní protiváhy amerického programu AAH vypsala soutěž na nový bitevní vrtulník.

Pokus objektivně určit subjektivní záležitost - od kdy do kdy trvala studená válka.

Výsadek uskutečněný během cvičení Vltava 66 byl největším nasazením čs. výsadkářů od druhé světové války.

Před 30 lety, 26. října 1979, byl zastřelen generál Park Chung Hee – president Korejské republiky. Podle mého názoru, jeho život i okolnosti atentátu velmi dobře ilustrují složité dějiny Korejského poloostrova.

Nejdůležitější data jaderného věku.

Studená válka den po dni...

Vedle šéfa polské vojenské junty generála Jaruzelského pracoval vyzvědač CIA

Letoun U-2 létá od poloviny padesátých let. Přestože příští rok oslaví půl století od svého prvního vzletu, zatím se do „důchodu“ nechystá. Důvod je prostý. Jakkoli by se, v době satelitů, mohla konstrukce pocházející z minulého století zdát zastaralá, pravdou zůstává, že letoun je spolehlivou platformou pro řadu průzkumných systémů. Proti satelitům je mnohem operativnější a levnější.

Abrams jméno skloňované ve všech pádech. Tank, který se proslavil během první i druhé války v Perském zálivu. Ale jeho zrod nebyl vůbec jednoduchý a než se obrněné jednotky dočkaly nové výzbroje, uběhla dlouhá doba.

Zavedení nového tanku neznamenalo jen nové vozidlo. Zkušenosti z provozu způsobily, že došlo prakticky ke kompletní přestavbě obrněných divizí, protože stará organizační struktura byla nevyhovující. Teprve potom byl potenciál nových tanků jaksepatří využit.

Lehké tanky jsou léta vyvíjené po boku svých těžších kolegů a jejich cesta historií je pestrá a pěkně klikatá. Posledním americkým lehkým tankem zařazeným do výzbroje byl M551 Sheridan. Bylo to dost rozporuplné vozidlo s exotickou výzbrojí.

M551 si v počátcích svého nasazení nezískal příliš dobrou pověst, především kvůli poměrně komplikované konstrukci a ukvapenému nasazení do bojů. Navíc se octl na bojišti, pro které nebyl konstruován a plnil úlohy, které patřily MBT. Při pozdějším nasazení si svoji špatnou reputaci vylepšil a nakonec vydržel v provozu déle, než by čekali největší optimisté.

Tank M60 byl původně považovaný za přechodný typ, ale nakonec patřil mezi nejrozšířenější americké tanky. V době, kdy vznikal, došlo k prudkému rozvoji raketové techniky a elektroniky, což vedlo k úvahám o náhradě klasického tanku futurističtějším vozidlem. Ovšem po zkušenostech z operačního nasazení se konstruktéři nakonec rádi vrátili k osvědčeným řešením.

Tank M48 se stal standardním tankem ve výzbroji mnoha armád. Jeho nástupce, hlavní bojový tank (MBT, Main Battle Tank) M60 Patton, byl považovaný za přechodné řešení. Ve výzbroji řady armád vydržel dodnes, přestože se stále jednalo o původní koncept, v maximální míře zachovávající osvědčené prvky.

Plán ekonomické pomoci válkou zničené Evropě.

Vývoj tohoto tanku sahá do období začátku šedesátých let. V té době hledaly US Army a Bundeswehr náhradu za své zastarávající tanky. Zdálo se, že společný vývoj bude ideálním řešením. Vznikl tank neobvyklé koncepce s bezosádkovou korbou a řadou technických fines, ale do výzbroje se nedostal.

V tomto díle se budeme věnovat technickému popisu zbylé části tanku a závěru projektu, který nesplnil velké naděje do něho vkládané.

XF-85 byl zvláštní letoun. Byl to jediný letoun, který byl od začátku stavěn jako parazitní stíhačka, první této kategorie s proudovým motorem a šípovým křídlem. Nikdy neoperoval z paluby letounu, pro který byl určen. Byla to nejmenší stíhačka jaká kdy létala. Přesto je dnes téměř neznámá.

Firma Grumman je známá především námořními letouny. Mezi letouny, které jsou neprávem na okraji zájmu, patří nenápadný OV-1 Mohawk. Letoun, který vykonal spoustu práce pro armádu i civilní organizace a ještě v roce 1989 jich bylo přes 200 v aktivní službě. Řada z nich je v soukromém vlastnictví a pravidelně se účastní leteckých dnů bohužel většinou jen za „velkou louží“.

OV-1 Mohawk se stal během své kariéry platformou pro sofistikované průzkumné systémy, ale osvědčil se v různých jiných rolích, včetně přímé letecké podpory. Byl oblíben svými piloty i příslušníky pozemních jednotek. S vyřazením posledních OV-1 přišla armáda o svůj poslední letoun a v jejím inventáři jsou již jen vrtulníky

Ani „gulášový komunismus“ neměl šanci na přežití.

Nejeden zakalený budovatel zářných zítřků vědeckého komunismu časem přeběhl k nepřátelům na opačnou stranu třídně rozděleného světa. Někteří z nich, dokonce i z řad profesionálních estébáků, o svém přerodu zveřejnili své memoáry. Takovým byl i Šejna, rurální synek z nuzného prostředí, absolvent měšťanské školy, zemědělský pracovník, se správným třídním původem a konexemi brzo armádní plukovník, člen parlamentu, člen Ústředního výboru vládnoucí KSČ - a to vše docílil ve věku 27 let. Stal se dokonce reprezentantem ČSSR v nejvyšších kruzích států Varšavské smlouvy, obeznámen s tajnostmi, strategickými záměry kremelských vládců. A on pak upláchne na Západ, v doprovodu mladistvé dívčiny, prý snoubenky svého syna – tedy své předpokládané budoucí snachy, z níž však učinil svou milenku.

Nedávno zesnulý Otakar Rambousek, legendární agent-chodec, byl jedním z nejméně 280 kurýrů třetího zahraničního odboje, které se podařilo Státní bezpečnosti zatknout – jak spočítal historik Prokop Tomek. Rovněž několik tisíc lidí, kteří jim doma pomáhali, Státní bezpečnost uvěznila. Po únoru 1948, kdy komunisté uzurpovali v Československu moc, utekly na Západ desetitisíce lidí – a z jejich řad se tihle kurýři rekrutovali.

4. dubna 1949 vnikla Severoatlantická aliance, která se stala základním pilířem obrany demokratické Evropy. Události na přelomu 40. a 50. let měly prokázat, nakolik je transatlantické pouto pevné.

Britského radioastronoma Bernarda Lovella se prý Sověti pokusili smrtelně ozářit

První družici vypustili Sověti v noci na 4. října 1957. Američané s tím trochu počítali. Na základě zpravodajských informací už od února 1954 čekali, že Moskva ve druhé polovině padesátých let dokončí vývoj mezikontinentální rakety. Ústřední zpravodajská služba CIA upozornila 18. srpna 1957, tedy několik dnů před oznámením agentury TASS o úspěšné zkoušce první rakety dalekého doletu, prezidenta Eisenhowera, že Rusové tuhle zbraň opravdu chystají......

Před několika týdny odtajnila Britská knihovna v Londýně nedokončený rukopis vzpomínek sira Anthony Blunta, někdejšího kurátora uměleckých sbírek královského dvora. Směla tak učinit pětadvacet let od jeho smrti. Teprve tyto záznamy odhalily, proč usvědčený sovětský vyzvědač nešel – na rozdíl od mnoha ostatních – za mříže, ale zůstal dál ve službách dvora, dokud sám neodešel do důchodu.

„Zahajujeme program, který má za úkol čelit strašlivé hrozbě sovětských raket novou obrannou zbraní. Musíme se obrátit k naší silné vědeckotechnické základně, díky níž dosáhl náš průmysl své vysoké úrovně a která nám také zajistila dnešní životní úroveň. Co byste řekli tomu, kdybychom mohli zachycovat balistické střely nepřítele ještě předtím, než dopadnou na naši půdu nebo na půdu našich spojenců?"

První odtajněné informace o sovětském kosmickém programu jsou nejspíš vrcholem ledovce – Američané toho věděli víc, než zatím přiznávají

Získat tajné informátory mezi lidmi na sovětském území bylo pro západní výzvědné služby náramně obtížné, takřka nemožné. Každý cizinec, ať už diplomat, obchodník nebo turista, se od místních občanů zřetelně odlišoval – oblečením, chůzí, gesty. Setkání cizince s Rusem, Gruzíncem, Litevcem či jiným místním člověkem vždycky vzbudilo pozornost ostatních. Proto je zpráva o existenci agenta označovaného jako „Doll“ či „Delta“, který patřil mezi špičkové raketové konstruktéry, překvapením.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Prvá časť série sa zaoberá podmienkami, ktoré ovplyvnili vývoj  poľnohospodárstva v ČSR v období rokov 1945-48.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Druhá časť je venovaná vysvetleniu základnych pojmov súvisiacich s koncepciou budovania JRD.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Tretia časť série sa zaoberá priebehom kolektivizačného procesu  v okrese Humenné v  období rokov 1949-52.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Štvrtá časť série sa zaoberá priebehom kolektivizácie v okrese  Humenné v  období rokov 1953-1954.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Piata časť série sa zaoberá priebehom kolektivizácie v okrese  Humenné v období rokov 1955-60.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Šiesta časť série sa zaoberá záverečnou etapou kolektivizácie v okrese  Humenné v  období rokov 1957-60 a zhodnotením  tohto procesu.

V polovině 50. let studená válka už nabrala pěkné otáčky. Existence jaderných zbraní nutila oba hlavní rivaly hledat nové zbraňové systémy jak pro zasazení prvního úderu, tak pro odvetu. Dne 16. září 1955 Sověti dosáhli podstatného úspěchu, když se jim z vynořené dieselelektrické ponorky B-67 (projekt "611", v kódu NATO "Zulu") podařilo odpálit balistickou střelu - a o několik dní později, 24. září 1955, položit kýl pod první ponorku s jaderným pohonem.

Historický vývoj a současná role letecké techniky v boji.

Dva spojenci z počátku studené války se postupně dostávaly do větších a větších sporů, které nakonec přerostly do ozbrojených bojů na společných hranicích.

Článek zaznamenává vzpomínky dvou účastníků izraelsko-egyptského konfliktu, sovětských důstojníků, kteří veleli plro S-125 Něva a pojednává o činnosti sovětských specialistů, resp. přímo nově vytvořených útvarů PVO se sovětskými obsluhami na území Egypta a jejich působení proti izraelským letounům začátkem srpna 1970.

Ze všech ozbrojených sil Západu má armáda USA nejkratší a jak si dovoluji předeslat nejpodivnější dějiny. Obvykle vstupuje ozbrojená moc do dějin bitvou a ta podivnost americké armády začíná již tou skutečností, že v bitvě, která se klade za počátek severoamerického vojenství, tato armáda vůbec nebojovala, neboť ještě neexistovala.

Domobranecký systém armády, jemuž po svém vzniku daly USA přednost, neumožňoval vytvořit jednotnou týlovou službu. Když v roce 1818 vypukla válka se Seminoly na Floridě, musely být ženijní jednotky odřazeny pro zásobování polních jednotek, neboť civilní dodavatelé neplnili smlouvy. To vedlo ministra války Calhouna k tlaku na Kongres, aby uvolnil prostředky na intendantní správu...

Koncem 19. století se USA ocitly ve výjimečném postavení. Země neměla žádného vnějšího nepřítele, po porážce Mexika ji ostatní americké státy uznaly za hegemona, a dlouhé mořské hranice chránilo britské námořnictvo. Vzhledem k nerostnému bohatství, přičemž na seznamu nechyběla ani ropa (pole v Kalifornii a Texasu), neměla americká vláda žádné ambice získat kontrolu nad cizími zdroji. To vedlo k tomu, že neexistovala žádná strategie, žádná koncepce obrany, žádné plány proti potencionálním protivníkům, tedy všechno to, co bylo v Evropě naprostou samozřejmostí...

Na přelomu 19. a 20. století připomínaly USA ospale spokojeného hroznýše, který tráví kořist. Úspěch US Navy ve španělsko-americké válce otevřel měšce Kongresu a T. Roosevelt neměl problémy získávat prostředky na stavbu nových těžkých jednotek loďstva. Najednou jako by všichni chápali význam oceánské floty ve smyslu Mahanovy doktríny - bylo evidentní, že nové americké zámořské ekonomické zájmy dané kontrolou Filipín, Kuby a Portorika britské loďstvo krýt nehodlá, přestože de facto stále zajišťovalo bezpečnost USA.

Příměří v listopadu 1918 postavilo USA do role, s níž neměly žádnou zkušenost. Ze dne na den se staly vůdčí světovou velmocí a prezident Wilson si svými 14 body přisvojil hlavní slovo při uspořádání poválečné Evropy...

Dokud 2. světová válka neskončila, prezident Roosevelt se úzkostlivě vyhýbal jakýmkoli jednáním o poválečných hranicích či státních zřízeních. V prosinci 1941, kdy byl zle tísněn, Stalin jednat chtěl a připustil by i vrácení východního Polska a vyklizení pobaltských zemí, avšak s postupem Rudé armády na západ se jeho ochota vytratila až k nule.

Pokud se dá uvažovat o nějakém konkrétním datu, v němž se USA staly první supervelmocí moderního světa a získaly nad ním strategickou kontrolu, tak je to 8. prosinec 1991, kdy formálně zanikl SSSR - globální protivník, s nímž po dobu více než 40 let udržovaly mocenskou rovnováhu ...

V roce 1981 kontaktoval plukovník polské lidové armády Ryszard Kuklińsky agenturu CIA a předal jí postupně 35 000 stran tajných dokumentů o plánech příprav mohutné ofenzívy Varšavské smlouvy, se kterou nesouhlasil. Dále Západu poskytl informace o 200 nejmodernějších sovětských zbraní.

Famózní výkony letounů A-12 přiměly představitele USAF k objednání nejznámější varianty z rodiny Blackbirdů, strategického průzkumného letounu SR-71. Tyto letouny potom tři desítky let poskytovaly dobré služby USAF a přinesly řadu cenných zpravodajských informací velitelům leteckých i pozemních jednotek.

Letouny SR-71 byly vrcholem technologických možností své doby. Tomu odpovídaly nároky na létající i pozemní personál a celkové zabezpečení letového provozu. Nebylo tu nic co by se dalo porovnat s letouny předcházejících generací.

Jak vypadal svět na podzim 1953, kdy se bratři Mašínové a Milan Paumer prostříleli z komunistického Československa přes východní Německo do Západního Berlína?
Svět byl definitivně rozdělen na komunistický Východ a kapitalistický Západ. A směřoval k válce, která by zahubila možná stamiliony lidí.

Tento článek byl napsán dle vyprávění maj. John P. Noonan, USAF (Ret).

Absenci letadlových lodí va své flotě se SSSR snažil pokrýt rozvojem ponorkových sil a letadel určených k boji s americkými CVBG (Carrier Battle Group). Specialistou na lov letadlových lodí měl být Suchoj T-4, ale nakonec to dopadlo úplně jinak ...

Jedním z letounů, který ovlivnil vzhled celé generace Tupolevových letounů byl Tu-98. Ačkoli se do sériové výroby nedostal, stál na začátku vývojové linie stíhacího letounu Tu-128 (NATO kód Fiddler). Ten zůstal dodnes největším stíhacím letounem na světě. Jeho maximální vzletová hmotnost byla o čtvrtinu větší, než měly čtyřmotorové těžké bombardéry z druhé světové války.

V současné době se na Ukrajině a v Rusku likvidují bombardéry Tu-22. Jedná se pozůstatek Studené války a představitele dávno zaniklé kategorie středních bombardérů, které zmizely z výzbroje koncem 70. let. Tu-22 přežily ve výzbroji překvapivě dlouho přesto, že se jednalo o konstrukci, která se příliš nevydařila a osádky i pozemní obsluha neměly tento letoun příliš v lásce.

Letadlové lodě prokázaly během Druhé světové války svou údernou sílu. Staly staly se jádrem flot všech námořních velmocí a právem jsou považovány za nejsilnější hladinové jednotky. Jedinou výjimkou byl po dlouhá léta Sovětský svaz. Pro boj s bojovými skupinami letadlových lodí musel používat letectvo z pozemních základen a ponorky.

V sovětském letectvu byly letouny označované zkratkou jména konstruktéra a číslem. Stíhací letouny lichým a ostatní letouny sudým. Jednotlivé varianty odlišovala písmena za označením. Vždy se však jednalo o letouny se stejným konstrukční základem. Jedinou výjimkou byl letoun Tu-22M. Podle označení by se mohlo zdát, že se jednalo o variantu Tu-22. Ale šlo o úplně novou konstrukci. Proč nesl označení svého předchůdce?

Tabulka

Protivzdušná obrana státu 1950-1967.

Protivzdušná obrana státu 1968-1980.

Protivzdušná obrana státu 1980-1989.

Protivzdušná obrana státu 1990-2003.

Jak byl sestřelen špionážní letoun Lockheed U-2 v květnu 1960.

Přestože historie účasti československých a českých pozorovatelů v misích OSN po roce 1989 je velice bohatá a pestrá, něco podobného se rozhodně nedá říci o čtyřech desetiletích bývalé Československé lidové armády. Celkové skóre v podobě tří zahraničních misí tak musel zachraňovat až revoluční rok 1989.

V roce 1947 převzal SSSR z kořisti po italském loďstvu bitevní loď "Giulio Cesare" a pod jménem "Novorossijsk" ji zařadil do Černomořské floty se základnou v Sevastopolu. Tam také večer 28. října 1955 loď po jednodenním dělostřeleckém cvičení zakotvila. Jelikož kapitán Kuchta byl na dovolené, kotevní manévr řídil jeho zástupce komandér-poručík Churšudov. Neměl loď v ruce, špatně odhadl její délku a dobu spouštění kotvy. Výsledkem bylo, že "Novorossijsk", jehož příď držela kotva, ležel zádí mnohem blíže k zadní vyvazovací bóji než obvykle. Nicméně Churšudov se domluvil s technickou obsluhou základny, že pozice bitevní lodi bude korigována až ráno.

Britové a Francouzi chtěli zaangažovat USA v Evropě. Podmínkou Američanů bylo vytvoření evropské obranné organizace. Dnes se hovoří o jejím budoucím uplatnění.

V pátek 26. října 2007 zemřel v Moskvě vysloužilý plukovník rozvědky KGB Alexandr Feklisov, jeden ze sovětských superšpionů, bylo mu 93 let. V Moskvě byl jedním z legendárních vyzvědačů, v roce 1996 mu udělil prezident Boris Jelcin titul hrdiny Ruské federace. Chlubil se tím, že celkem řídil sedmnáct vyzvědačů, občanů jiných států. Feklisov patřil k lidem, kteří přispěli ke vzniku studené války, ale na druhé straně zase pomáhal uvolňovat napětí v době kubánské krize.

Životní osudy Markuse Wolfa, který v pondělí 7. listopadu 2006 zemřel ve věku 83 let, nemají ve světě výzvědných služeb obdoby. Šéfem východoněmecké rozvědky byl jmenován ve svých třiceti letech a na tomto místě zůstal 33 let. Patří mezi legendy špionáže - ovšem pokud lze v tomto světě intrik a špinavostí o legendách v kladném smyslu mluvit.

Následujícím článkem bych rád volně navázal na svoji předchozí čtyřdílnou stať o historii naší PVOS (protivzdušné obrany státu), jmenovitě její letecké složky, s názvem "Vysoká modrá zeď." Podklady a informace, které mi posloužily k sestavení níže uvedeného textu, jsem "posbíral" právě během práce na této mé "prvotině." Do "VMZ" jsem tyto události nezařadil zejména proto, že neměly přímou souvislost s činností PVOS proti narušitelům, nebo se jí dotýkaly pouze okrajově (výjimkou jsou dva případy zásahů letounů z OH, o kterých se mi podařilo sehnat více informací až po dokončení "VMZ," ale také se zároveň přesně hodí do tohoto tématu). Proto se pojďme podívat zcela konkrétně.

Cvičné ostré raketové střelby československých a českých stíhačů v SSSR, NDR a Polsku 1960-2002.