Válka za nezávislost Izraele [1948-1949]

Téměř každý den se z nejrůznějších sdělovacích prostředků dovídáme o „novinkách“ na Blízkém východě. Záměrně píši novinky do uvozovek, jednak proto, že určitě konflikty v Palestině nejsou nic nového pod sluncem, a jednak proto, že právě tyto novinky nejsou žádnými senzacemi, na které by se člověk těšil. Dle mého názoru většina lidí ale vlastně ani neví, co je příčinou těchto konfliktů a kam až sahá jejich minulost. Popravdě řečeno patřím mezi ně. Možná proto jsem si vybrala toto ožehavé téma - chtěla bych mu více porozumět a pochopit, co vede lidi k vzájemné nevraživosti.

V roce 1922 byla vydána tzv. Churchillova Bílá kniha. Ta Židům potvrdila právo na zřízení národního státu v Palestině, odmítla ale sionistický výklad o ryze židovské Palestině.

Vítězem suezské krize byl Násirův režim. Odpovědí na Eisenhowerovu doktrínu bylo v únoru 1958 spojení Egypta a Sýrie v celek Sjednocené arabské republiky. V březnu se k nim přidal i Jemen. Hlavní úlohu v novém státním útvaru hrál Egypt, který však nebral v úvahu odlišnosti Sýrie. Proto nebylo divu, když na konci září 1961 proběhl v Damašku vojenský převrat a jeho organizátoři oznámili vystoupení Sýrie ze svazku s Egyptem. V prosinci 1961 se oddělil i Jemen. Násirovy autoritativní a etatistické dekrety byly odmítány nejen v Sýrii, ale i egyptskými Muslimskými bratry a částí někdejších Svobodných důstojníků.

Pro Egypt a Sýrii byl nový válečný konflikt s Izraelem bezpečnostním ventilem kumulovaného vnitřního napětí.

Egypt a Sýrie připravují odvetu za prohranou šestidenní válku. Tuto akci naplánovali přesně na den velkého židovského svátku smíření - Jom Kippur.

Na jaře 1985 dochází k řadě nových vražd a násilností mezi palestinskými a židovskými radikály. Jsou uskutečňovány únosy západních i sovětských diplomatů, profesorů, židovských občanů apod.

Vyhlášení státu Izrael 14. května 1948 bylo důsledkem druhé světové války, ve které se Židé stali terčem bezprecedentní konečné likvidace ze strany nacistů. Touha Židů po vlastní zemi nebyla jen výsledkem holocaustu, jedná se především o duchovní záležitost judaismu, související především s exody, kterými byli Židé ve své dlouhé historii několikrát podrobeni. Holocaust to jen urychlil. 

Naše země po válce zjistila, že naprostá většina jejích občanů židovské národnosti byla okupační správou v Protektorátu a zvláštním chováním politického vedení Slovenského štátu odeslána do vyhlazovacích koncentračních táborů a zlikvidována. Z tohoto vědomí potom vzešla jistá míra pocitu potřeby toto alespoň nějak napravit. To byl jeden faktor, který se stal podhoubím pro vznik pomoci novému státu.

Izraelské ozbrojené síly vždy trpěly nedostatkem zbraní. Pokud se vrátíme k prvnímu dílu, je tam uvedeno, že na konci roku 1947 měla Hagana 900 kvalitních pušek, 900 lehkých kulometů a munici na tři dny boje. Chaim Herzog dokonce ve své knize o arabsko-izraelských válkách uvádí, že kulometů bylo 700 lehkých a 200 univerzálních. Já to zjednodušil a kulomety sečetl. Myslím si, že v dané době kategorie zbraní „univerzální kulomet“ neexistovala.

V této kapitole se pokusím podle dostupných pramenů zrekonstruovat, co vlastně tyto dodávky obsahovaly. Bohužel řízená a živelná likvidace velkého množství dokumentů spojených těmito událostmi je hlavní příčinou toho, že se nelze dopracovat opravdu relevantních výsledků. Přesto i to, co je doložitelné, představuje úctyhodnou práci. Je ale potřeba vědět, že vše, co je zde uvedeno, bylo dodáno mimo jakoukoliv pochybnost.

Položení základů izraelského výsadkového vojska a výcvik budoucích izraelských tankistů

Urputně bojující právě se rodící izraelské vojenské síly měly i svoji leteckou složku. Byla nazývána Cheyl Ha Avir, a vznikla oficiálně 27. května 1948 z letecké složky Hagany, nazývané Šerut Avir.

Zájem o širší spektrum vojenského materiálu se objevil až v roce 1949.

Československý podíl na výcviku izraelských vojáků

Židovské ozbrojené síly, které od samého počátku musely čelit přesile svých protivníků, bojovaly z rozhodností odsouzenců k smrti. Od samého počátku všem bojovníkům bylo jasné, že nebojují jen o svůj nový stát, ale že možná čelí možnému vyhlazení všech Židů v jejich části Palestiny. Naštěstí na tom nebyli úplně špatně. Do služby okamžitě nastoupili všichni zdraví muži, kteří v řadách spojenců absolvovali boje proti německým armádám a jejich spojencům. A nebylo jich málo. Chaim Herzog ve své knize o arabsko-izraelských válkách uvádí, že válečné zkušenosti u různých zbraní mělo asi 30 000 izraelských mužů a žen. I poválečná imigrace, která pozůstávala i z mnoha zkušených vojáků, nezaváhala a zařadila se, kam bylo potřeba. Ale pořád to bylo málo. Arabské armády byly zezadu řízeny zkušenými profesionály z armád Velké Británie, Francie a dokonce i poraženého Německa.

Třetí pilotní kurz

Byl zahájen 7. července 1948 a probíhal v Leteckém učilišti v Prostějově, u Pilotní školy III. Olomouc. Velitelem školní letky v té době byl štábní kapitán Antonín Ocelka.

Vyhlášení samostatného izraelského státu vyvolalo v naší společnosti vlnu sympatií. Tato vlna sympatií šla napříč všemi skupinami obyvatelstva a velký ohlas tato skutečnost vyvolala mezi válečnými veterány ze Svobodova sboru. Zde je potřeba si uvědomit, že velká část jednotek Svobodovy armády, hlavně dokud to byl samostatný prapor a potom brigáda, byla tvořena vojáky židovského původu.

Použitá literatura

Televize, noviny a další sdělovací prostředky nás velmi často přímo "bombardují" zprávami o nepokojích, násilnostech či dokonce válečných konfliktech v oblasti Středního východu. Problémy tohoto regionu lze roztřídit do několika základních skupin a tato práce by se měla zaměřit na problematiku arabsko-izraelských vztahů a příčiny dnešního stavu. Proto nás bude zajímat především Stát Izrael a státy s ním sousedící (Egypt, Jordánsko, Sýrie, Libanon).

V posledních letech řada komentátorů obviňuje Židy v Izraeli, že se během Války za nezávislost (1948-1949) snažili „vyčistit" stát Izrael od arabského obyvatelstva. Jaká je pravda?

Jak již bylo mnohokrát napsáno, dne 29. 11. 1947 Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci OSN, která rozdělovala bývalé britské mandátní území na stát židovský a arabský.