Jestliže klíčem k přežití letounu U-2 byl dostup, který byl mimo možnosti stíhacích letadel jeho generace, další letoun ze „Skunk Works“ měl mít kromě fantastického dostupu i rychlost, o které se do té doby konstruktérům ani nesnilo. Kromě zvyšování rychlosti se návrháři při stavbě nového letounu vůbec poprvé cíleně zabývali snížením efektivní RCS.Tento Zázrak techniky se jmenoval A-12 Blackbird.
Od skončení 2. světové války americké námořnictvo usilovalo o vybudování vlastní flotily letadel schopných nést jaderné zbraně – nezávisle na letectvu, které se naopak snažilo o udržení monopolu. Když se to námořníkům podařilo, přišel čas atakovat zvukovou bariéru.
Když se USN v roce 1963 pod nátlakem USAF vzdalo svých ambicí vlastnit jaderné bombardéry, zůstaly mu moderní letouny A-5A, na jejichž pořízení vynaložilo nemalé náklady. Nyní bylo potřeba vymyslet, co s nimi, aby byl užitek co největší a výsledná finanční ztráta co nejmenší.
Zatímco v dobách 2. světové války byla německá tanková technika na výši, za 1. světové války tomu tak nebylo. Němci se začali o tanky zajímat poměrně pozdě – a nakonec to dopadlo tak, že císařská armáda měla k dispozici víc ukořistěných tanků dohodových mocností než svých vlastních.
Nejsou tak daleko doby kdy byl pojem bitevní vrtulník spojován se jménem Cobra. Od té doby se do výzbroje řady států dostaly bitevní vrtulníky různých konstrukcí, pro které Cobry byly etalonem kvality. Od té doby prošly dlouhým vývojem a počet jejich variant vyčerpal abecedu.
AH-64A byl ztělesněním poznatků vykoupených v Korejské a Vietnamské válce krví pilotů prvních vyzbrojených a bitevních vrtulníků. Na dlouhou dobu se stal etalonem bitevního vrtulníku, který dokázal decimovat tankové kolony protivníka. Ale technologie z počátku 70 let má některá omezení. Proto bylo nutné vyvinout AH-64D Longbow Apache, který výrazně rozšířil možnosti původního vrtulníku.
Při příležitosti vysílání seriálu Letadlová loď Enterprise, připravilo vydavatelství Naše vojsko akční sady knihy za zvýhodněné ceny. Tato nabídka platí pouze po dobu tohoto desetidílného vysílání seriálu.
Letouny včasné výstrahy představují významné rozšíření možností letectva, protože jsou schopné detekovat cíle daleko dříve než pozemní radiolokátory. Díky tomu má vlastní letectvo mnohem více času na adekvátní reakci. Nasazení může být přímo úměrné hrozbě, což zvyšuje efektivitu hospodaření s vyčleněnými silami.
Když navštívíte muzeum VVS v Moninu, určitě nepřehlédnete vrak stroje, který se nepodobá žádnému známému letounu ani přibližně. Stojí na tandemovém podvozku, přitom má mohutné plováky a neuvěřitelně tlustý centroplán. V trávě leží křídla s tak malou hloubkou profilu, že vypadají jako by k letounu ani nepatřila, a kousek bokem prázdné motorové gondoly. Zajímavá je i civilní imatrikulace CCCP-10687. Jedná se o vrak hydroplánu s kolmým vzletem a přistáním Bartini VVA-14
Když německé bombardéry začaly s nálety na Londýn a další britská města, musely se obejít bez stíhacího doprovodu, protože Bf 109 neměly potřebný dolet. Ochranou jim měla být tma. Britové museli zareagovat – naštěstí již měli v ruce novou zbraň, které se říkalo krátce Beau.
Přes počáteční potíže Bristol Beaufighter nakonec prokázal, že dokáže najít a sestřelit německé bombardéry i ve tmě. První krůčky noční stíhačky byly nesmělé, ale osádky postupně získávaly zkušenosti a další sestřely.Nebe nad Británií a nejen nad ní přestalo být v noci v noci pro Němce bezpečné.
První sovětský proudový létající člun. Protože Sovětský svaz neměl ve výzbroji letadlové lodě a nevlastnil ani bombardéry s dlouhým doletem, musely některé úkoly plnit létající čluny. Mezi jejich úlohy mělo patřit i napadání lodních svazů protivníka, ale cesta k takovému letounu byla dlouhá a koncepce zastarala dřív, než se dostala do výroby.
Některé bojové letouny, především v anglicky mluvících zemích, nenesou jen číselné označení typu, ale mají vlastní jména. A jaké jméno reprezentuje rychlost a sílu, tedy vlastnosti, které by měl stíhací letoun mít především, lépe než blesk? Asi žádné. Pojďme se podívat, jak to s těmi Blesky bylo.
P-38 Lightning vznikl jako výškový stíhací letoun s dlouhým doletem, ale během své kariéry plnil celou řadu úkolů, pro které nebyl původně navržen. A téměř ve všech obstál se ctí.
O letounu P-38 Lightning bylo u nás napsáno všelico. Některá hodnocení nebyla příliš lichotivá. Bohužel některá taková, často ničím nepodložená tvrzení přežívají neustálým opisováním dodnes.
Letoun English Electric Lightning se zrodil na Britských ostrovech. Jeho konstrukce byla poměrně specifická, stejně jako země vzniku a národ, který ho stvořil. Svému jménu dělal čest. Byl to první letoun, který dokázal překročit rychlost zvuku, bez použití přídavného spalování.
V minulém díle jsme poznali pozadí vývoje prvního a jediného čistě britského nadzvukového stíhacího letounu. Hranice jeho výkonů se posunovaly stále kupředu. Ale nechybělo mnoho a fenomenální letoun se nemusel nikdy dostat do řadové služby.
Na začátku šedesátých let začala výroba britských Lightningů nabírat na obrátkách. Počet jednotek, které jimi byly vyzbrojeny, narůstal. Na nových verzích byla aplikovaná zlepšení, která se zatím zkoušela na prototypech nebo předsériových letounech.
Jednomístné varianty letounu Lightning se staly základem pro vývoj dalších verzí. Dvoumístných pro přeškolování a výcvik nových pilotů a také exportních strojů, nabízených tradičním i některým dalším potenciálním odběratelům.
V současné době probíhají zkoušky nového univerzálního letounu, který má být ve všech směrech unikátní. Jedná se největší kontrakt v historii vojenského letectva, na kterém participuje řada zemí. Předpokládá se, že to bude po dlouhé době letoun, který se dočká tisícových sérií. Již dostal své bojové jméno: F-35 Lightning II.
JSF je program, který v sobě zahrnuje takové množství protichůdných požadavků, jaké nebylo nikdy předtím postaveno před žádný tým konstruktérů. Pro jejich splnění bylo nutné pečlivě zvolit základní konfiguraci, aby po minimálních úpravách vyhovovala všem ozbrojeným složkám participujícím na programu.
Program zkoušek letounu technologických demonstrátorů programu JSF byl bitvou dvou skupin sdružujících největší výrobce letecké techniky. Na výsledcích testů a závěrečném rozhodnutí komise záleželo, kdo získá kontrakt století, na zřejmě jeden z posledních pilotovaných útočných letounů.
Program JSF měl svého vítěze, ale ještě zdaleka nebylo vyhráno. Samotný náběh sériové výroby byl několikrát v ohrožení a nebylo vůbec jisté kolik F-35 Lightning II a jakých variant bude nakonec objednáno.
Když jsem plánoval seriál Blesky na obloze, předpokládal jsem, že bude zahrnovat jen letouny jménem Lightning. Jenže po otištění poslední části mi přišla řada e-mailů s upozorněním, že „blesky“ létaly i v jiných zemích a jak je možné, že v seriálu nebyly zmíněné, případně jak hodlám tuto křivdu napravit. Sypu si tedy na hlavu pomyslnou lopatku popela - a jdeme na ně.
Vývoj stíhacích letadel za druhé světové války poskočil o obrovský kus kupředu. Jestliže na jejím začátku létaly letouny rychlostí kolem 500 km/h a stačil jim k tomu motor s výkonem kolem 1000 koní, na konci války létaly stíhačky rychlostí 750 km/h, ale výkon motoru musel být dvojnásobný. Pístové motory se dostaly na hranici možností.
V době, kdy byla invaze na evropský kontinent na spadnutí, se Němci snažili, co nejrychleji nasadit proudové průzkumné letouny Arado 234. Vyšlo jim to až po vylodění spojeneckých vojsk. Přesto jim patří prvenství v operačním nasazení této kategorie letadel. A jaké byly další osudy letounu?
Letoun Arado Ar 234 se stal prvním proudovým průzkumným letounem a prvním proudovým bombardérem. Jeho první nasazení však odhalilo i některé slabiny konstrukce. Jednou z největších byl malý výkon pohonných jednotek a jejich nevalná spolehlivost.
Další společností, která dala svým výrobkům jméno blesk, byla slavná italská firma Macchi. Její stíhací letouny se v italštině jmenovaly Saetta a Folgore. Saetta znamená blesk nebo také šíp ve smyslu jejich rychlosti, Folgore je literárnější výraz pro blesk jako přírodní úkaz nebo záblesk.
Kvůli průtahům při zavádění výroby a dalším potížím si letouny C.200 Saetta nezabojovaly ve Francii, přestože jí Itálie vyhlásila válku. Musely si tak počkat až na další tažení, tentokrát proti Britům. Cílem byla Malta.
Druhým letounem firmy Macchi, který dostal jméno Blesk – Folgore byl úspěšný C.202. V jeho designu se nezapřela ruka talentovaného konstruktéra Maria Castoldiho. Tomu se konečně splnil sen a dostal k dispozici výkonný kapalinou chlazený vidlicový motor.
Macchi C.202 Folgore byl spolu s odvozeným C.205 Veltro považovaný za nejlepší italskou stíhačku. Jeho jedinou slabinou byla lehká výzbroj bez kanonů. Přesto tento letoun umožnil řadě italských pilotů získat statut esa a byl nasazen během několika kampaní.
Americké ozbrojené síly mají ve výzbroji letoun, který je symbolem vůle zvítězit … protože zpočátku to letadlo nikdo nechtěl. Přepnutím přepínače se může změnit ze stíhačky v útočný letoun. Jedná se o první skutečně víceúčelový letoun v arzenálu amerických ozbrojených sil.
BMP-1 Bojevaja Mašina Pjechoty – česky bojové vozidlo pěchoty bylo v našich zeměpisných šířkách opěvované téměř jako zázrak techniky, který nemá ve světě obdoby. Zároveň kolem tohoto vozidla vznikla celá řada legend, z nichž mnohé přežívají dodnes. Bylo to však skutečně vozidlo překonávající konkurenci ve všech ohledech?
BMP-1 se přes počáteční obtíže pomalu dostávalo do výzbroje střeleckých divizí sovětské armády. Postupně bylo uvolněno i na export do dalších zemí socialistického bloku a zemí pod vlivem Sovětského svazu. Došlo i na první bojové nasazení.
Při prvním bojovém nasazení BMP-1 vyšly najevo všechny jeho nedostatky. Stížnosti arabských uživatelů byly většinou přičítány špatnému nasazení, slabému výcviku a disciplíně. Jenže i z řad sovětské armády se ozývaly hlasy, že bojová hodnota tohoto vozidla je pochybná.
Vývoj bojového vozidla pěchoty, které by netrpělo neřestmi svého předchůdce, byl dlouhý a plný intrik ze strany GRAU. Nakonec se podařilo odpovědné činitele přesvědčit o účinnosti nové výzbroje. Vyhráno však nebylo.
V roce dopadly jaderné bomby na japonská města Hirošima a Nagasaki. Část novinářů tvrdí, že si Američané udělali z Japonska pokusnou střelnici a bombardování bylo z vojenského hlediska zbytečné. Skutečně?
Sovětská vojenská rada vydala 18. července 1929 protokol č. 29, ve kterém definovala požadavky na novou výzbroj tankových a mechanizovaných jednotek Rudé armády. Zároveň byly, v souladu s Leninovou teorií „vývozu revoluce“, rozpracovány plány útočných operací do hloubky protivníkova území. K tomu byla potřeba výzbroj. Hodně výzbroje.
Výroba tanku BT-2 se zpočátku potýkala se značnými obtížemi, ale postupně nabírala na obrátkách. Přesto bylo jasné, že nový tank, tak jak byl okopírován z amerického vzoru, není pro službu v těžkých podmínkách Sovětského svazu nejvhodnější. Bylo potřeba přistoupit ke změnám.
Asymetrické konflikty přinášejí na konstrukci obrněných vozidel jiné požadavky než ty rozsáhlé, s kterými se počítalo v dobách studené války. Jednou ze zemí, jež s nimi měla značné zkušenosti, byla Jihoafrická republika, disponující výkonným zbrojním průmyslem. Neblahou zkušeností byly ztráty způsobené minami a nástražnými výbušnými systémy.
Caudron G.3 byl z koncepčního hlediska letounem zastaralým již v době vypuknutí prvního světového konfliktu. Přesto se těšil velké popularitě a vyráběl se ještě dlouho po válce. Používala ho celá řada zemí a mnoho pilotů na něm získalo své první zkušenosti. Má na kontě řadu zajímavých akcí, mj. přistání na střeše Galeries Lafayette.
Saab AB, globální dodavatel vojenských a bezpečnostních řešení, uzavřel partnerství se studentskou soutěží Technology Cup, jejímž cílem je umožnit studentům vysokých škol, doktorandům a mladým profesionálům z technických oborů a designu, aby předvedli své schopnosti a vyhráli jednu z cen pro nejlepší dílo či inovaci.
Názory na to, jak má vypadat ideální tank na bojišti, se liší. Tři základní parametry, palebnou sílu, mobilitu a pancéřovou ochranu znají všichni, ale každá konstrukční škola má svoje představy o tom, jaký je jejich ideální poměr a který z nich je důležitější. Britové měli na celou věc jiný názor než Sověti, Němci nebo Američané.
První FV 4201 dorazily do Německa, aby se ověřilo, jak nový tank obstojí během provozu u jednotek v první linii. Tankové pluky měly vyjádřit svůj názor a navrhnout případné změny, aby byl tank co nejdříve schopen zařazení do sériové výroby. Program byl proti plánu již beztak ve skluzu.
Některé zdánlivě okrajové projekty mohou přerůst v nečekaný mezinárodní úspěch. Jedním z takových byl vývoj protiletadlového systému Cactus, který si u francouzské firmy Thomson objednala jihoafrická vláda. Přestože šlo o zahraniční zakázku, systém se postupně dostal pod označením Crotale i do výzbroje francouzských ozbrojených sil.
Z původně zahraniční objednávky vznikl poměrně úspěšný protiletadlový systém, který si našel řadu zákazníků po celém světě. Ale během let došlo ke značnému pokroku na poli elektroniky a miniaturizace. Proto bylo vhodné vyvinout modernější verze, odpovídající současným požadavkům. Ještě předtím se podíváme na upgrade provedený v Číně.
Británie byla kolébkou tanků. Ovšem v meziválečném období svou vedoucí funkci ztratila. Na čelo se dostávaly čile spolupracující Německo a Sovětský svaz. Británie pod tlakem rostoucího zbrojení na kontinentu byla nucena s tímto stavem něco udělat. Proto byl zahájen vývoj nových obrněných vozidel.
Nový tank A13 Mk.I Cruiser Mk.III se stal základem dlouhé řady obrněných vozidel. Velkou zásluhu na tom mělo použití podvozku typu Christie. Než se však Britové k úspěšným tankům dopracovali, museli odstranit dětské nemoci, které provázejí každou novinku.
26. 5. proběhlo u Litoměřic cvičení Labe 2011 jehož hlavní část byla v režii 15. ženijní brigády, konkrétně 151. ženijního praporu . Námětem byla výstavba pontonového mostu přes Labe. Cvičení se tentokrát účastnily i další jednotky, především 25. protiletadlová raketová brigáda, 7. mechanizovaná brigáda a 4. brigáda rychlého nasazení. Toto je krátká foto a videoreportáž.
Francouzský letecký průmysl byl po 2. světové válce v troskách. Nicméně, „země galského kohouta“ se nevzdávala ambicí na jeho obnovení a návrat předválečné prestiže. Cesta to nebyla jednoduchá, protože Francie měla pětiletý výpadek ve vývoji proudových motorů.
MD.450 byla prvním francouzským sériově vyráběným proudovým letounem. Uvažovalo se o celé řadě variant, ale rychlé zastarávání proudových letounů první generace je nedovolilo realizovat. Ze stejného důvodu byly Ouragany z výzbroje ALA (Armée de l’Air) poměrně rychle vyřazeny a nabídnuty pro export. Svou bojovou slávu si získaly hlavně v řadách izraelského letectva.
Pravděpodobně nejelegantnější, ale každopádně nejvýkonnější francouzskou stíhačkou druhé světové války byla Dewoitine D.520. Zpočátku nevypadala zdaleka tak hezky a velení francouzského letectva o ni nejevilo zájem. Ale to se mělo změnit.
Liknavostí vlády se nejvýkonnější francouzská stíhačka dostala do výroby pozdě. Na začátku druhé světové války dostaly jednotky jen prvních pár kusů. Po porážce Francie létaly D.520 na různých bojištích, pod různými výsostnými znaky, na straně Osy i proti ní, proti Spojencům i na jejich straně.
Do 335 Pfeil byla jedním z nejrychlejších letounů s pístovým motorem vyvinutým během 2. světové války. Přestože samotná koncepce byla starší, popudem k jejímu dokončení se stalo až nasazení rychlých britských letounů Mosquito a stále se zhoršující situace nacistického Německa. Letoun měl splňovat Hitlerovu vizi rychlého bombardéru.
Do 335 Pfeil s tandemovými motory neměla cestu k sériové výrobě vysypanou růžovými lístky. Její neobvyklá konstrukce však zaujala samotného Vůdce, a nakonec se podařilo několik desítek strojů vyrobit.
Letecké souboje vždy přitahovaly pozornost. Od dob první světové války byly jejich účastníci považováni za hrdiny, psali se o nic příběhy a stávali se idoly celých generací. Realita leteckých bojů je však mnohem prozaičtější. Ať byla motivace pilotů k boji jakákoli na jedné straně stál vždy vítěz a na druhé poražený ve zmrzačeném nebo hořícím letounu padajícím k zemi. Tento seriál se zabývá souboji od jejich začátku po moderní dobu, kdy obloze neochvějně vládnou proudové motory.
Ekranoplány jsou zvláštním druhem dopravního prostředku, který využívá přízemní efekt. Jedná se stroj na hranici mezi letadlem a křídlatým rychlostním člunem. Otázka zní, zda se jedná o nízkoletící letadlo nebo loď „plující“ těsně nad hladinou. Dokonce i uživatelé se dlouho handrkovali kam a pod čí velení mají patřit. Zda pod námořnictvo nebo pod letectvo.
Služba ekranoplánů nebyla nijak oslnivá. Dlouho trvalo „léčení dětských nemocí“ a když už byly odstraněny, došlo v Sovětském svazu k takovým změnám, které celý program pohřbily.
V minulých dílech jsme se zabývali historií transportního ekranoplánu Orljonok. Další vývojovou větví byl projekt ekranoplánu vyzbrojeného protilodními řízenými střelami. Na jeho vývoj se zaměříme v dalším pokračování seriálu, ale předtím se seznámíme s rodinou pokusných ekranoplánů, bez kterých by ty operačně použitelné nikdy nemohly vzniknout.
Po sérii pokusných ekranoplánů přišel čas na stavbu plnorozměrných ekranoplánů, jejichž potenciál by byl vyšší než jen ověřování nových technologií. Je nutné mít na paměti, že hlavním potenciálním zákazníkem bylo VMF a to požadovalo stroj schopný bojového nasazení.
Blížil se konec roku 1951, běžné stíhací letouny zavedené do služby létaly rychlostí kolem 1 M, spíš méně. Nadzvukové rychlosti dosahovaly většinou jen ve střemhlavém letu nebo zcela bez výzbroje. Konstruktér firmy Lockheed Clarence „Kelly“ Johnson navštívil piloty USAF (United States Air Force) bojující v Koreji, aby zjistil, jaký letoun by jim vyhovoval. Od stíhačů dostal unisono odpověď: lehký letoun, překonávající protivníka v rychlosti, stoupavosti, dostupu a obratnosti.
Během studené války se ve vzduchu mnohokrát setkali piloti plně vyzbrojených letounů obou hlavních velmocí, jejich spojenců nebo satelitů. Většina setkání se obešla bez konfliktů, i když zúčastnění většinou provozovali to, čemu se říká „dráždění chřestýše bosou nohou“. Když nic jiného, aspoň se snažili zaujmout výhodnější pozici vůči protivníkovi. Ovšem občas to dopadlo jinak.
SSSR vyvinul koncem šedesátých let výkonný stíhací letoun MiG-25. Tento letoun neměl být původně exportován, ale po tom co poručík Viktor Bělenko přelétl s jedním MiGem-25P na základnu Hakodate v Japonsku, nebylo co tajit. Letoun byl uvolněn pro export. Tak přestože nikdy nedošlo ke konfliktu velmocí, měl MiG-25 možnost utkat se, nad Libanonem, se svým protějškem, americkým F-15. I když oba letouny létaly pod výsostnými znaky jiných zemí.
V létě 1981 přeoraly izraelské bomby svržené letouny F-16 irácký jaderný reaktor v Al Tuvajtě. Tím Saddámu Husainovi na dlouhou dobu zabránily dopracovat se k funkční jaderné zbrani. Izraeli bylo vyčítáno, že při náletu zahynul jeden civilista. Otázkou, kolik lidí by zabila jaderná zbraň v rukou diktátora, se většina kritiků náletu raději nezabývá.
Izrael byl a je Arabům trnem v oku. K jeho zničení neváhali desítky let usilovat o získání jaderných zbraní. Na čele těchto snah stál Irák. Jeho reaktor byl před dokončením. Izraelci, ale nejen oni, nemínili čekat se založenýma rukama, až ho spustí a všehoschopný diktátor Saddám Husajn bude mít k dispozici jadernou zbraň.
Během agrese v Afghánistánu mohlo sovětské a afghánské vládní letectvo operovat proti povstaleckým jednotkám odpůrců režimu téměř beztrestně, protože ve vzduchu nemělo protivníka. Přesto nad tímto bojištěm došlo k vzdušným bojům. A sovětské a afghánské letectvo při nich utrpěly ztráty.
Sundá tě ten, kterého nevidíš. Abeceda stíhače. Platí to i dnes v době nejmodernějších technologií. Dokonce možná víc než v době kdy se piloti museli spoléhat jen na své oči. Stále větší důraz kladený na stealth technologie to jen potvrzuje.
Toto je další z příběhů, které jsou tak šílené, že se prostě musely stát, protože tohle si nikdo normální nemůže vymyslet. Jsou to příběhy mužů, kteří byli pro záchranu kamarádů ochotni udělat nemožné a riskovat kariéru i vlastní životy. Příběhy, které píšou leteckou historii.
Capt. Amana jsme opustili v okamžiku, kdy ve svém Phantomu, již dříve poškozeném flakem, následoval svého vedoucího do pekla zuřivé protiletadlové palby vietnamských dělostřelců rozmístěných kolem oceláren Thai Nguyen.
Když autu dojde palivo těsně před čerpací stanicí, můžete ho k ní dotlačit. Ale co dělat, když se totéž stane letadlu za letu? Navíc proudové stíhačce, nejmodernějšímu výtvoru své doby... no přeci totéž. Tlačit.
Nejlepší pilot, kterého Risner ve svém životě potkal, nebyl Američan, ale pilot MiGu-15, se kterým se pustil do souboje. Do souboje, který v konečném důsledku přinesl ztráty na obou stranách.
Ve většině západních publikací se uvádí, že k prvnímu nočnímu souboji a sestřelu proudových stíhaček došlo během bojů v Koreji, konkrétně 3. listopadu 1952. Druhá strana naproti tomu sestřel jednoznačně popírá. Porovnáním dostupných údajů vyjde najevo řada nejasností, která z této události činí poměrně kontroverzní záležitost.
Vzhledem k tomu, že na námořní letouny jsou kladeny mimořádné požadavky ohledně pevnosti draku a odolnosti proti korozi, nemůže to dopadnout jinak, než že oproti svým konkurentům určeným pro provoz výhradně z pozemních základen trpí hmotnostním handicapem. To v konečném důsledku vede k horším výkonům. Většinu světových rekordů proto získaly stroje od letectva… Až na výjimky.
Douglas F4D byl aerodynamicky jemným a relativně lehkým letounem. Jeho jedinou slabinou byla nepříliš výkonná náhradní pohonná jednotka. Přestože se nakonec musel spokojit se slabším motorem, než se původně počítalo, jeho výkony byly skvělé. Zápisy v tabulce rekordů FAI mluví za vše.
Dne 11. března 2010 se v Hummer centru v Praze Počernicích uskutečnil první ročník Firefighting Off Road Day 2010. Cílem akce bylo předvést, co dokážou komerční vozy používané pro speciální nástavby a obecně představit možnosti jejich úprav pro speciální účely jednotlivých složek integrovaného záchranného systému.
Mohlo by se zdát, že bomby s koncovým navedením a hmotností přes 1000 kg jsou dostatečně účinným prostředkem na všechny cíle. Proto ani vojenští plánovači netlačili výrobce do vývoje leteckých bomb větší ráže. Když se ukázalo, že to není úplně pravda zůstávalo na vývoj velmi málo času. Nakonec byla přes dvě tuny vážící GBU-28 zhotovena v neuvěřitelně krátkém termínu.
Říká se, že letadlo, které dobře vypadá, také dobře létá. Jedním z typů, o kterých to platí beze zbytku, je Hawker Hunter. Další pravdou je, že mnohá letadla, která navrhli konstruktéři na základě svých nejlepších zkušeností, splňovala požadavky pilotů lépe než výplody úředníků na ministerstvu. I to platí pro Huntery do puntíku.
Hawkerova nová stíhačka s šípovým křídlem vrátila Británii zpět do klubu výrobců moderních proudových letadel. Kromě toho, že byla dobrá, byla i elegantní a kdekoli se objevila, budila zaslouženou pozornost. Piloti RAF se nemohli dočkat nového stroje a zájem projevili i kupci ze zahraničí.
Sériová výroba se rozběhla v mateřském závodě firmy Hawker v Kingstonu, kde se vyráběla verze F.1, a ve výrobním závodě Armstrong Whitworth Aircraft (AWA) v Coventry, kde se vyráběla verze F.2. Oba letouny se lišily jen použitou pohonnou jednotkou. V prvním případě to byl motor Rolls-Royce Avon, v druhém Armstrong Siddeley Sapphire.
Huntery vznikly v době, kdy šel vývoj kupředu mílovými kroky. Letecká technika zastarávala velmi rychle. Nicméně, na světě se vyskytovala řada zemí, jimž jednoduché a levné proudové letouny přišly vhod. První generace letadel s šípovými křídly se tak dočkala dlouhé služby – a Huntery nebyly výjimkou.
S téměř geniální myšlenkou jak vyřešit problém překročitelnosti zákopů, přišel vynalézavý Walter G. Wilson. Jako většina podobných myšlenek byla v podstatě jednoduchá. Wilson spojil dohromady výhody kol s velkým průměrem, s kabinou vozidla uloženou mezi nimi a výhody housenkového pásu.
International Luft und Raumfahrtausstellung je veletrh pořádaný každé dva roky na Berlínském letišti Shonefeld south. Tam se na rozloze 150 000 m2 představilo více než 1000 vystavovatelů z téměř 50 zemí, mezi nimi i zástupci České republiky.
Vidina letounu, který by nepotřeboval letiště, lákala konstruktéry od doby, kdy se první stroje vznesly k obloze. Za celou dobu existence letecké techniky dokázaly zatím jen dvě země, Velká Británie a Sovětský svaz, postavit letouny s kolmým vzletem a přistáním a zavést je do výzbroje. Tentokrát se zaměříme na sovětský typ.
První sovětský letoun s kolmým vzletem a přistáním měl za sebou první nesmělé krůčky. Postupně se podařilo vyřešit největší problémy, s kterými se program potýkal; nicméně, nakonec se ukázalo, že celý projekt není ničím víc než technologickým demonstrátorem. Pokud chtělo námořnictvo dostat skutečně použitelný letoun schopný operovat z palub letadlových lodí bez katapultu, bylo potřeba začít od čistého stolu s využitím stávajících zkušeností.
Nová generace palubních letounů začínala na papíře dostávat konečnou podobu. Byla jasná základní koncepce Jaku-36M, bylo tedy možné přistoupit ke konstrukci prototypu. Práce začaly pouhých šest měsíců po ukončení projekčních prací.
Kolmo startující Jak-36M byl po řadě peripetií zařazen do výzbroje. Přestože do něho byly vkládány velké naděje, nakonec nepředstavoval údernou sílu, která by mohla ohrozit dominanci západních zemí na moři. Jeho výkony v čisté konfiguraci sice překonávaly konkurenční harrier, ale palebnou silou výrazně zaostával. Námořní pěchota mluvila spíše o morální podpoře než o palebné.
V roce 1955 bylo do výzbroje tankových jednotek Sovětské armády zařazeno protiletadlové samohybné dělo ZSU-57-2 (Zenitnaja Samochodnaja Ustanovka). Již v době, kdy se teprve rozbíhala sériová výroba, bylo zřejmé, že vozidlo bez radaru, systému řízení palby a bez munice s přibližovacími zapalovači je beznadějně zastaralé. Proto byly již následující rok zahájeny práce na jeho modernizaci a náhradě.
Dlouhá léta byla dvorním dodavatelem vrtulníků pro sovětskou armádu konstrukční kancelář M. L. Mila. Konkurenční kancelář N. I. Kamova se sice účastnila řady soutěží vypsaných armádou, ale Milova pozice byla neochvějná až do okamžiku, kdy armáda při hledání ekvivalentní protiváhy amerického programu AAH vypsala soutěž na nový bitevní vrtulník.
Dělostřelectvo bylo nazývané bohem války. Jeho soustředěná palba dokázala utopit v krvi smělé útoky nebo rozvrátit nepřátelskou obranu. Konstrukce dělostřelecké techniky dosáhla svého vrcholu v období druhé světové války a těsně po ní. Některé typy dosahovaly monstrózních rozměrů. Jedním z takových byl Karl-Gerät 040 s hmotností přes 100 tun.
Vývoj Karl-Gerät 040 se protáhl, takže úvodní kampaně, pro které byl konstruován nestihl, ale nyní se objevil nový protivník. Přestože se jednalo o bývalého věrného spojence, nyní nic nebránilo tomu vyzkoušet novou zbraň na jeho území, které mnozí němečtí důstojníci důvěrně znali z dob těsné spolupráce.
Když začala výstavba Wehrmachtu, došli generálové k závěru, že pro vedení bojových operací budou potřebovat vozidlo, schopné přepravovat rozměrnější náklady nebo početnější jednotky vojáků přes větší vodní překážky. Měly jimi být velké vodní toky a jezera, ale také hluboké mořské zálivy nebo úžiny mezi pevninou a ostrovy.
Ačkoli mělo Německo zůstat po válce odzbrojené, poválečný vývoj neumožnil tuto klauzuli dodržet. Studená válka, rostoucí napětí mezi spojenci a Sovětským svazem přiměly západní mocnosti k úvahám o možnosti vytvořit v Německu nové ozbrojené síly. 12. listopadu 1955 vznikl Bundeswehr, který bylo nutné vyzbrojit.
Po tom, co německý parlament odsouhlasil prostředky na výrobu nových tanků Leopard, již nic nebránilo náběhu sériové výroby. Světlo světa tak spatřilo vozidlo, které se mělo stát páteří obrněných sil Bundeswehru a dalších armád pro několik příštích desetiletí.
Začátkem 70. let byl vyroben dostatečný počet tanků Leopard 1, aby byly naplněny základní potřeby bojových útvarů. Nejstarší kusy již byly ve výzbroji 10 let. Nyní přišel čas tyto tanky modernizovat, protože protivníci nespali a zaváděli do výzbroje modernější stroje.
Dějiny státu Izrael jsou dějinami plnými válek za uhájení vlastní nezávislosti. Malý stát byl od svého vzniku trnem v oku okolních arabských států, které neustávaly v úsilí smazat ho jednou pro vždy z mapy světa. Proto musel mnohokrát vybojovat boj, který byl bojem o přežití. A situace se dodnes nezměnila.
Hitler toužil vrátit Německu statut námořní velmoci. Vydrancoval finanční rezervy a dostal německou ekonomiku na pokraj krachu, aby mohl splnit další ze svých šílených snů – postavit silné hladinové loďstvo. Ale reakce britské Admirality ho rychle vrátila na zem.
Letecké souboje, stejně jako všechny obory lidské činnosti prošly vývojem. Jak se měnila konstrukce letadel a rostly jejich výkony, měnil se i charakter leteckých soubojů. V dnešní době dokáže pilot stíhacího letounu zničit protivníka dřív, než se mu dostane na dohled.
K soubojům jsou určeny stíhací letouny. Jsou rychlé, výkonné a obratné. Ale krev stíhače koluje v žilách prakticky každého pilota, bez ohledu na to jestli sedí za řízením větroně, bombardéru nebo dopravního letounu.
Snem každého stíhacího pilota je stát se esem. K získání tohoto titulu je nutné setřelit alespoň pět nepřátelský letounů. Pět letadel sestřelit a sám zůstat naživu není nic snadného. Navíc v moderní době dochází k rozsáhlým soubojům stále méně a získat setřel je stále těžší. Američtí piloti měli poslední velkou příležitost na nebi Severního Vietnamu.
Umění vzdušného boje nevzniklo samo od sebe. Vytvoření základních, obecně platných pravidel toho, jak být úspěšný stálo mnoho krve a životů. Mezi stíhacími letci existuje zvláštní skupina, která dokázala sestřelit víc protivníků než kdokoli jiný. Těm co sestřelili pět protivníků, náležel hrdý titul stíhací ESO.
Za druhé světové války letouny prokázaly, že jsou schopné poslat ke dnu jakoukoli loď vzdálenou stovky kilometrů dříve, než se dostane na dostřel svých děl. Letadlové lodě tak vytlačily mohutné bitevní lodě z jejich do té doby neochvějného postu královen moří. Ale co když se letadlové lodě ocitnou před hlavněmi těžkých hladinových jednotek?
Správná identifikace a znalost výkonů protivníka rozhoduje o vítězství čí porážce, o životě či smrti. Kdo se zmýlí, zpravidla nedostane příležitost, aby přemýšlel, kde se stala chyba. A splést se mohou i ostřílená esa. I o tom je další díl seriálu Stíhači v boji.
Letouny včasné výstrahy zajišťují velitelům leteckých sil neustálý přehled o vzdušné situaci, daleko za radarovým horizontem. Jsou jedním z klíčových prvků pro vybojování informační převahy na bojišti a umožňují efektivní nasazení vlastních sil. Jejich konstrukce prošla dlouhým vývojem a dnes jsou nepostradatelnou součástí moderních leteckých sil. Počet letectev, které letouny včasné výstrahy provozuje, neustále roste.
Letouny včasné výstrahy byly donedávna doménou pouze velké Čtyřky, tedy Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie. Nový svět však přinesl nová nebezpečí a potvrdilo se, že informační převaha napomáhá efektivnímu nasazení vlastních leteckých sil natolik, že je možné výrazně omezit počty aktivních jednotek.
Když padl Sovětský svaz a rozpadl se blok socialistických zemí, řada lidí se domnívala, že padla většina hrozeb. Nepadla. Jen došlo k jejich přerozdělení. Austrálie se to týkalo především. Poměr sil v regionu se změnil a dostupnost některých technologií umožnila rozšíření arzenálů.
Na světě je jen pár států, které byly schopné vyvinout vlastní létající systém včasné výstrahy AEW (Airborne Early Warning). A ještě méně je těch, které ho úspěšně prodaly zahraničním uživatelům. Švédsku se to podařilo. Přestože byl systém Erieye vyvíjený pro jiný svět než je dnes, nakonec se stal úspěšným vývozním artiklem.
Vývoj švédského systému včasné výtrahy jsme opustili v době, kdy došlo k rozpadu komunistického bloku, řada zbrojních systémů byla zrušena a nadbytečné zbraně se prodávaly „za babku“. Podívejme se, jak Erieye obstál v nových podmínkách.
Jak známo, nejlepším argumentem při prodeji zbraňových systémů jsou zkušenosti z jejich praktického použití, pokud možno v nějakém regionu, kde je „horká půda". Nasazení brazilských R-99A v boji s pašeráky a narkomafií všechny tyto atributy splňuje... 4 600 zadržených ilegálních letů v roce 2006 nepotřebuje další komentář.
Po nějaké době se vracíme k letounům včasné výstrahy. Tentokrát zabrousíme dál do historie, do doby studené války. Do země, která za cenu zruinování vlastní ekonomiky roztáčela stále nová kola závodů ve zbrojení. Jedním z poměrně nákladných programů byl vývoj letounů včasné výstrahy a souvisejících systémů PVOS.
Po poměrně nelehkém období, kdy se hledal nejprve vhodný nosič a potom se ladily technické nedostatky, se „izdělie L“ dostal do výzbroje jako Tu-126. Jaká byla služba na Tu-126 a jaké úkoly plnily osádky je obsahem následujících řádků.
Některé bojové letouny nenesou jen číselné označení typu, ale mají vlastní jména. A jaké jméno reprezentuje rychlost a sílu, tedy vlastnosti, které by měl stíhací letoun mít především, lépe než blesk? Asi žádné. Série následujících článků popisuje letouny, které si jméno blesk zasloužily - více či méně.
Jedním z problémů zjištěným při zkouškách No.I Lincoln Machine byl problém s překonáváním zákopů.
Letoun U-2 létá od poloviny padesátých let. Přestože příští rok oslaví půl století od svého prvního vzletu, zatím se do „důchodu“ nechystá. Důvod je prostý. Jakkoli by se, v době satelitů, mohla konstrukce pocházející z minulého století zdát zastaralá, pravdou zůstává, že letoun je spolehlivou platformou pro řadu průzkumných systémů. Proti satelitům je mnohem operativnější a levnější.
Abrams jméno skloňované ve všech pádech. Tank, který se proslavil během první i druhé války v Perském zálivu. Ale jeho zrod nebyl vůbec jednoduchý a než se obrněné jednotky dočkaly nové výzbroje, uběhla dlouhá doba.
Zavedení nového tanku neznamenalo jen nové vozidlo. Zkušenosti z provozu způsobily, že došlo prakticky ke kompletní přestavbě obrněných divizí, protože stará organizační struktura byla nevyhovující. Teprve potom byl potenciál nových tanků jaksepatří využit.
Když vypukla v září 1939 válka v Evropě, skýtaly americké tankové jednotky obraz bídy a utrpení. I Polsko, které rozhodně nebylo považované za tankovou velmoc, dokázalo postavit do pole zhruba 700 tanků. V celých Spojených státech jich bylo k dispozici pouze asi 400, z nichž mnohé pamatovaly ještě 1. světovou válku a byly tak opotřebované, že se je dařilo držet v provozu jen s vypětím sil.
Přestože vývoj tanku M3 zpočátku vázl a technicky se rozhodně nejednalo o nic převratného, postupně vznikl jeden z nejrozšířenějších tanků v historii. Zásluhu na tom měly vyvážené výkony, kvalitní výroba a také obecná nouze o bojovou techniku na straně Spojenců.
Americká armáda spoléhala za druhé světové války na leteckou převahu. Protiletadlovou obranu vojsk zajišťovaly tažené kanony, příp. samohybné protiletadlové prostředky M16 MGMC na podvozcích halftracků. Teprve na konci války se do výroby dostaly protiletadlové tanky M19 s dvojkanonem Bofors ráže 40 mm na podvozku tanku M24 Chaffee. Nicméně, konec války způsobil, že bylo postaveno jen necelých 300 kusů.
Americké ozbrojené síly od konce 2. světové války spoléhají při vybojování vzdušné nadvlády především na své letectvo. Systémy vojskové protivzdušné obrany nedosáhly zdaleka takových počtů ani množství typů jako v Sovětském svazu, resp. v zemích východního bloku. Páteřním typem na úrovni divize byla během studené války M48 Chaparral, využívající osvědčené řízené střely Sidewinder.
Tanky M3 byly zpočátku nuceny plnit úkoly středních nebo rychlých tanků, což jim z pochopitelných důvodů příliš nešlo. S rostoucím počtem skutečných středních tanků se Stuarty podařilo uvolnit pro plnění průzkumných úkolů, kde se plně osvědčily. Výroba rostla a s ní i některé nečekané problémy, které bylo potřeba řešit.
Lehké tanky jsou léta vyvíjené po boku svých těžších kolegů a jejich cesta historií je pestrá a pěkně klikatá. Posledním americkým lehkým tankem zařazeným do výzbroje byl M551 Sheridan. Bylo to dost rozporuplné vozidlo s exotickou výzbrojí.
M551 si v počátcích svého nasazení nezískal příliš dobrou pověst, především kvůli poměrně komplikované konstrukci a ukvapenému nasazení do bojů. Navíc se octl na bojišti, pro které nebyl konstruován a plnil úlohy, které patřily MBT. Při pozdějším nasazení si svoji špatnou reputaci vylepšil a nakonec vydržel v provozu déle, než by čekali největší optimisté.
Tank M60 byl původně považovaný za přechodný typ, ale nakonec patřil mezi nejrozšířenější americké tanky. V době, kdy vznikal, došlo k prudkému rozvoji raketové techniky a elektroniky, což vedlo k úvahám o náhradě klasického tanku futurističtějším vozidlem. Ovšem po zkušenostech z operačního nasazení se konstruktéři nakonec rádi vrátili k osvědčeným řešením.
Tank M48 se stal standardním tankem ve výzbroji mnoha armád. Jeho nástupce, hlavní bojový tank (MBT, Main Battle Tank) M60 Patton, byl považovaný za přechodné řešení. Ve výzbroji řady armád vydržel dodnes, přestože se stále jednalo o původní koncept, v maximální míře zachovávající osvědčené prvky.
Vývoj tohoto tanku sahá do období začátku šedesátých let. V té době hledaly US Army a Bundeswehr náhradu za své zastarávající tanky. Zdálo se, že společný vývoj bude ideálním řešením. Vznikl tank neobvyklé koncepce s bezosádkovou korbou a řadou technických fines, ale do výzbroje se nedostal.
V tomto díle se budeme věnovat technickému popisu zbylé části tanku a závěru projektu, který nesplnil velké naděje do něho vkládané.
XF-85 byl zvláštní letoun. Byl to jediný letoun, který byl od začátku stavěn jako parazitní stíhačka, první této kategorie s proudovým motorem a šípovým křídlem. Nikdy neoperoval z paluby letounu, pro který byl určen. Byla to nejmenší stíhačka jaká kdy létala. Přesto je dnes téměř neznámá.
Až dosud jsem se ve svých článcích zabýval souboji, ve kterých byla na vítězné straně technika západní provenience. Abych nevypadal zaujatě, budu se v tomto článku věnovat souboji, ve kterém se role obrátily.
Na začátku 30. let byli představitelé sovětského letectva spokojeni. Do výzbroje přicházely moderní stíhací dvouplošníky I-15, záhy následované převratným jednoplošníkem I-16 se zatahovacím podvozkem. Šéf konstrukční kanceláře Nikolaj Polikarpov si právem užíval pověsti „krále stíhačů". Pak přišla válka ve Španělsku a vše bylo jinak.
MiG-29 byl, stejně jako většina ruských letadel vytvořen jako více-méně jednoúčelová zbraň. Jeho primární úlohou byl vzdušný boj. Jenže časy se mění a zájemců o jednoúčelové letouny je jako šafránu. Pro přežití je nezbytně nutné vyjít vstříc požadavkům trhu a ten chce univerzální letouny. To platí i pro RSK MiG.
V okamžiku vypuknutí nepřátelství mezi Sovětským svazem a Německem byly MiGy-1, respektive MiGy-3 prvními a nejpočetnějšími stíhačkami nové generace. Piloti MiGů museli bojovat o záchranu země a vedení konstrukční kanceláře o záchranu výroby. Volné prostředky země byly po sérii drtivých porážek omezené a konkurence velká.
Nově etablovaná konstrukční kancelář OKB-155 Mikojan-Gurjevič měla koncem roku 1940 plné ruce práce se zahájením výroby letounu I-200, známějšího pod vojenským označením MiG-1. Ten se však na výrobní lince dlouho neohřál a záhy byl nahrazen upraveným letounem s označením MiG-3.
V muzeu tankových sil v podmoskevské Kubince je jedno vozidlo, které na první pohled upoutá svými rozměry a neobvyklostí konstrukce. Zajímavé je i to, že dochovaných informací o tomto monstru je pramálo a ani Rusové sami pořádně nevědí, kde k němu přišli.
V tomto souboji se utkaly dvě dvoumachové stíhačky – každá reprezentující jinou konstrukční školu. Přesto byly jejich výkony takřka shodné. V konečném důsledku boj rozhodla lepší taktika a výcvik pilotů. Samotné výkony letounu nehrály rozhodující roli.
V minulém díle jsme se seznámili s vývojem dvojice dvoumachových stíhaček, které se utkaly v souboji na Blízkém východě. Ale letoun sám nic neznamená. Důležitá je také jeho výzbroj. Jak daleko šla podoba v tomto případě?
V minulém díle jsme se seznámili s vývojem a parametry dvojice dvoumachových stíhaček, které se utkaly v souboji na Blízkém východě. Situace v oblasti byla dlouhodobě vyostřená, takže se dalo s poměrně vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že na sebe oba konkurenční stroje brzy narazí v leteckém souboji. A vybojovat vítězství nebylo snadné, protože šance byly vyrovnané.
Dne 8. října 2009 proběhla na zkušebním polygonu firmy Mercedes-Benz ve městě Wörth prezentace vojenských vozidel všech kategorií. Potěšující bylo, že vlastníci příslušného řidičského oprávnění si mohli chování vozidel v terénu osobně vyzkoušet.
Výcvik se SOG Defence byla nabídka, při které ve mně bojovala vrozená lenost se stejně vrozenou zvědavostí. Nakonec zvědavost převážila. Přeci jen s příslušníky Special Operations Group (Skupiny pro speciální operace) se člověk nepotká každý den. Jak to dopadlo se dozvíte v článku.
Upozornění: V článku jsou použité originální záběry, které nejsou vhodné pro děti, těhotné a lidi se slabší psychickou odolností.
Katastrofální záplavy v posledních letech ukázaly, jak mocným živlem může být voda. Během 2. světové války přišli Britové s nápadem využít sílu vodních mas cíleně. Stačilo by narušit přehradní hráz a voda by dokonala dílo zkázy. Jenže to se snadno řekne, ale mnohem obtížněji provede. Operace Chastise dokázala, že to při troše vůle není nemožné.
Jednou z nejodvážnějších akcí RAF za 2. světové války byl nálet na přehrady v Porúří. Nálet vyžadoval dokonalé plánování a souhru celé perutě. Od samého začátku do konce byl nebezpečný a výsledek byl nejistý. Osádky do poslední chvíle netušily, o jaký cíl se jedná. Věděly jen, že to nebude běžný, nýbrž nějaký cenný cíl a cena, kterou budou muset zaplatit, bude zřejmě vysoká.
Vyhlídky na úspěšné dokončení operace Chastise nebyly velké. Než se Lancastery první a druhé vlny dostaly nad své cíle, jejich řady značně prořídly. Přesto osádkám nezbývalo než se pokusit úkol splnit se ctí.
Firma Grumman je známá především námořními letouny. Mezi letouny, které jsou neprávem na okraji zájmu, patří nenápadný OV-1 Mohawk. Letoun, který vykonal spoustu práce pro armádu i civilní organizace a ještě v roce 1989 jich bylo přes 200 v aktivní službě. Řada z nich je v soukromém vlastnictví a pravidelně se účastní leteckých dnů bohužel většinou jen za „velkou louží“.
OV-1 Mohawk se stal během své kariéry platformou pro sofistikované průzkumné systémy, ale osvědčil se v různých jiných rolích, včetně přímé letecké podpory. Byl oblíben svými piloty i příslušníky pozemních jednotek. S vyřazením posledních OV-1 přišla armáda o svůj poslední letoun a v jejím inventáři jsou již jen vrtulníky
Při spojení německý tank a 2. světová válka se většině lidí okamžitě vybaví Tiger nebo Panther. Ale většinu velkých vítězství vybojovalo mnohem nenápadnější vozidlo. Navíc z technického hlediska přineslo víc novinek než všichni jeho slavnější následovníci dohromady. Některé prvky jeho koncepce se s drobnými úpravami staly standardem na mnoho dalších let.
Při obsazování Francie byly tanky Pz III a jejich osádky na vrcholu slávy. Ale Francie byla také prvním varováním - měli přijít těžší protivníci. Co tanku chybělo na výkonech, musely dohnat osádky taktikou. Nějaký čas to ještě fungovalo, ale limitem vozidla byly jeho malé rozměry, se kterými se nedaly dělat zázraky.
Od doby, kdy se objevily první letouny těžší než vzduch a začaly konkurovat do té doby kralujícím vzducholodím, koketovali konstruktéři s myšlenkou používat těžší letadla (pojem letadlo zahrnuje veškeré létající stroje tedy letouny těžší vzduchu i aerostaty lehčí vzduchu) k vynášení lehčích.
Pokud se jednotka dostane pod palbu, zpravidla má raněné, mnohdy i těžce raněné. Pro záchranu života jsou rozhodující první sekundy. Ale jednotka musí bezprostředně řešit další úkol - odrazit útok. Kdo tedy raněnému pomůže? V první chvíli většinou nikdo. Musí si pomoci sám.
Upozornění: V článku jsou použité originální záběry, které nejsou vhodné pro děti, těhotné a lidi se slabší psychickou odolností.
V době 1. světové války se objevily první stíhací letouny. Často se uvádí, že prvním stíhacím letounem byl Morane-Saulnier N, ale není tomu tak – prvním byl typ L od stejné firmy. Kromě tohoto prvenství jsou letouny Morane-Saulnier slavné díky pilotovi, jehož jméno je neodmyslitelně spojeno s počátky stíhání a dodnes i se slavnými tenisovými turnaji.
Vrtulníky jsou na dnešní obloze běžným zjevem, ale cesta k nim byla mnohem komplikovanější než v případě letounů. Potěšující je, že na vývoji prvního motorového létadla schopného ustáleného visení se podílela řada mužů, kteří se narodili na území budoucího Československa.
Po zničení pohonné jednotky PKZ-1 se inženýr Žurovec rozhodl pokračovat konstrukcí pozorovací plošiny podle původního Petrócziho návrhu. Mezitím byly k dispozici vrtule s velkým průměrem - výsledky práce inženýra Kármána ve zkušebním ústavu vrtulí. Dalšímu vývoji vrtulníkové plošiny už nic nebránilo.
V době studené války potřebovala britská armáda zajistit obranu před letouny Varšavské smlouvy. V 60. letech byl zahájen vývoj úspěšného systému krátkého dosahu, pro obranu základen a prostorů soustředění vojsk. Celý svět zná tento systém pod označením Rapier.
V minulém díle jsme popsali vývoj a základní varianty britského systému Rapier. Britové však průběžně dbali na zdokonalování jeho možností a snažili se systém prodat i zahraničním zákazníkům. V obou těchto aktivitách byli úspěšní.
Zatím jsme se zabývali obrněnou technikou tradičních výrobců, respektive technikou některé z vedoucích velmocí. Zajímavá bojová vozidla se však vyráběla i v jiných zemích. Pravdou zůstává, že jejich konstrukce se značně lišila od požadavků, které měli v době jejich vzniku uživatelé v Evropě nebo ve Spojených státech. Ale časy se mění.
Bojové vozidlo Rooikat bylo vyvinuto pro specifické podmínky v jižním cípu Afriky, přesto je výrobce použil jako základ pro další vozidla, která nabízel i na zahraničních trzích. Bohužel ani jedna z těchto aktivit nevyústila v reálnou objednávku.
Americké tanky konstruktéra Waltera Christieho neoddiskutovatelně položily základy moderních sovětských tanků. Při jejich úpravách a výrobě nasbírali obrovské zkušenosti jak sovětští konstruktéři, tak dělníci a celá výrobní základna. Přišel čas ukázat, co nové tanky dokážou v boji.
Britové byli první, kdo nasadil tanky bojově. Přestože Němci postavili velmi opožděně jen pár kusů tanku A7V, jejich konstrukce vešla do dějin prvním soubojem s britskými protivníky. Poněkud stranou pozornosti zůstaly výtvory francouzské tankové školy. Nutno říci, že neprávem.
V tomto souboji se utkal dvoumachový stíhací letoun s podzvukovým protivníkem, jehož konstrukce vycházela z letounu určeného pro přímou vzdušnou podporu pozemních vojsk. Výsledek měl být zdánlivě jednoznačný. To byl, ale úplně jinak, než by kdokoli odhadoval na základě porovnání tabulek jejich technických údajů.
Celá válka o do té doby prakticky neznámé Falklandské ostrovy, patřící pod britskou korunu, začala jejich obsazením vojsky argentinské armády 2. dubna 1982. Argentinci, a tím méně kdokoli jiný, by jen stěží předpokládal, že by těch pár prakticky neobydlených ostrůvků stálo Britům za válečnou výpravu na druhý konec světa.
Byl pozdní večer, první máj, ale večerní máj 1982 v jižním Atlantiku byl všechno možné jen ne lásky čas, jak se svým čtenářům onehdá snažil namluvit klasik. Na nebi se od rána míhala letadla dvou znepřátelených států a zubatá si pomalu brousila nástroj. Dnes přijde ke slovu… ale to předbíháme.
Během 2. světové války byly „dvorními“ dodavateli stíhacích letounů pro Královské letectvo firmy Supermarine a Hawker. Vzhledem k jejich naprosté vytíženosti masovou výrobou letounů, které po desítkách polykaly operační jednotky, byl vývoj prvních proudových stíhaček svěřen firmám, které měly „volnější ruce“. Po válce přišel čas tento handicap dohnat.
Firma Hawker na přelomu 40. a 50. let doháněla skluz, do kterého se dostala při vývoji proudových letadel. První projekt P.1040 zachránil jen zájem FAA, protože RAF ztratilo zájem. Přesto ho málem pohřbil jeho mladší bratr s šípovým křídlem.
Severní Korea začala již poněkolikáté harašit zbraněmi. Tentokrát však zašla poněkud daleko. Kromě vyhlášení bojové pohotovosti raketovým vojskům vstoupila znovu do válečného stavu se svými jižními sousedy. Navíc dostala severokorejská armáda povolení k úderu na Spojené státy. Ale jaké má vlastně Kim Čong-un respektive jeho armáda možnosti?
Zabij, nebo budeš zabit. Zlaté pravidlo, které pilotům zaručuje přežití v leteckém souboji. Nepřítel netoleruje žádné rozptýlení pozornosti nebo menší nasazení. Každou chybu pilotáže nebo závadu na stroji dokáže využít. Jinak by se stal sám obětí. Ale nebylo tomu vždy tak.
Shromáždil jsem vás, abychom vzdali posmrtnou poctu kapitánu Guynemerovi. Nestojíme zde ani před jeho katafalkem, ani nad jeho hrobem. U Poelcapelle nebylo z jeho pozůstatků pranic nalezeno, jako by nebe, žárlivě střežící svého hrdinu, nechtělo připustiti, aby na zemi zůstalo po něm to, nač ono samo si činí nároky. Guynemer zmizel nám navždy a úplně, jako by zázračnými silami byl unesen do nebes, do říše slávy...
Famózní výkony letounů A-12 přiměly představitele USAF k objednání nejznámější varianty z rodiny Blackbirdů, strategického průzkumného letounu SR-71. Tyto letouny potom tři desítky let poskytovaly dobré služby USAF a přinesly řadu cenných zpravodajských informací velitelům leteckých i pozemních jednotek.
Letouny SR-71 byly vrcholem technologických možností své doby. Tomu odpovídaly nároky na létající i pozemní personál a celkové zabezpečení letového provozu. Nebylo tu nic co by se dalo porovnat s letouny předcházejících generací.
Ve 20. a 30. letech minulého století vzniklo několik typů vícevěžových tanků s rozmanitou výzbrojí. Tato koncepce rychle zastarala, ale v době, kdy vznikala, nebyla tak nesmyslná, jak se mohlo zdát na první pohled, viděno optikou dnešních dnů.
Jakkoli si byly tanky SMK a T-100 vzhledově podobné, celková koncepce měla některé zásadní rozdíly, které nemusejí být na první pohled patrné. Přestože byl bojový význam obou tanků epizodní, rozhodně se jedná o zajímavou vývojovou větev, i když dalším vývojem odsouzenou k zániku.
Po úspěšném odvysílání 13 dílů, přichází Česká televize s druhou sérií seriálu Letečtí stíhači v boji. Druhá série bude obsahovat 14 částí věnovaných různým období leteckých bojů. Jednotlivé části se zabývají vývojem techniky a taktiky od první světové války dodnes.
První letecké souboje se odehrály v době první světové války. V té době se z křehkých letounů, schopných unést sotva pilota staly stroje vyzbrojené kulomety a disponující dostatečným výkonem, aby byly schopné provádět základní akrobatické obraty.
Kamikaze – zoufalé pokusy zvrátit průběh války vědomým obětováním životů vlastních vojáků. Pro fanatické Japonce - naplnění kodexu Bušidó, pro spojence - akt naprostého šílenství.
Zoufalá situace vyžaduje zoufalá řešení. A vzdušná situace nad Německem nebyla v roce 1945 nijak růžová. Spojenci bombardovali vybrané cíle dle libosti. Proto vzniklo zvláštní komando Elbe, které mělo ničit bombardéry taranem.
10. květen 1972, zdánlivě běžný den vleklé války. Ale úplně běžný nebyl – ten den totiž bylo sestřeleno nejvíc severovietnamských letadel za celou válku.
Dlouhou dobu využívali piloti bombardérů omezení lidského zraku a útočili v noci. Tma byla spolehlivým úkrytem a zaručovala poměrně vysokou bezpečnost. Ale s rozvojem techniky se vše změnilo. Elektronické oči radarů viděly v noci stejně dobře jako ve dne.
Každý stíhací letoun je kompromisem mezi požadavky na vysoké výkony a silnou výzbroj, solidní ochranu citlivých částí a dlouhý dolet, které výkony deklasují. Úspěšné konstrukce jsou vyváženým kompromisem protichůdných požadavků. Jedním z takových letounů byl legendární P-51 Mustang.
Operace Pouštní bouře byla soubojem spojeneckého a iráckého letectva. Muži v kokpitech spojeneckých letadel, většinou bez bojových zkušeností, se měli utkat s protivníkem ostříleným z mnoha bitev.
Během souboje letadla zpravidla postupně ztrácejí výšku. Když se ocitnou těsně nad zemí, ohrožuje oba piloty další faktor – blízkost země. Kdo udělá chybu – zemře.
V roce 1940 prostudoval šéfkonstruktér firmy Republic, Alex Kartveli, zprávy z leteckých bojů v Evropě a navrhl letoun, který zásadním způsobem změnil náhled na to, jak je třeba vést vzdušný boj a jak má vypadat stíhací letoun.
Jedním z klíčových parametrů stíhacího letounu je rychlost. Rychlost znamená bezpečí. Pomalejší letouny jsou téměř vždy kořistí rychlejších protivníků. Proto se konstruktéři vždy snažili dát svým pilotům co nejrychlejší letouny.
Zbraně jsou konstruované tak, aby je po kratším či delším výcviku dokázali obsluhovat průměrně vycvičení vojáci. Ale ve všech zemích se konstruovaly také zbraně mimořádně ničivé, nebo určené k ničení zvláštních cílů. Zbraně, jejichž obsluha byla svěřena hrstce vyvolených. Tajné zbraně.
Afroamerické obyvatelstvo to nemělo v předválečných Spojených státech jednoduché. Dokonce ani, když chtělo za svou nevděčnou vlast položit život. Náhled na celou věc změnila hrstka pilotů, kterým se říkalo Tuskegee Airmen.
Na přelomu padesátých a šedesátých let došlo k překotnému rozvoji řady technických odvětví, včetně elektroniky a raketové techniky. Řada konstruktérů na Východě i na Západě, došla k závěru, že hlavňová výzbroj je přežitek. Nic nemohlo být dále pravdě.
Přestože byla Luftwaffe koncem roku 1944 v defenzívě a obrana říše už byla nad její síly, vzepjala se na Nový rok k zoufalé akci. K obloze vzlétly prakticky všechny použitelné stíhací letouny s jediným cílem – zasadit spojencům drtivý úder.
Absenci letadlových lodí va své flotě se SSSR snažil pokrýt rozvojem ponorkových sil a letadel určených k boji s americkými CVBG (Carrier Battle Group). Specialistou na lov letadlových lodí měl být Suchoj T-4, ale nakonec to dopadlo úplně jinak ...
Když se řekne T-34 vybaví se každému střední tank, se kterým sovětská vojska prošla celou Velkou vlasteneckou válku a které tvořily páteř tankových jednotek mnoha států ještě dlouho po skončení Druhé světové války. Málo známým faktem je, že to nebyl první tank, který nesl takové označení.
Je s podivem, jak málo bylo napsáno o tanku, který počtem vyrobených kusů patří mezi nejpočetnější v poválečné historii. Popisy začínají zpravidla tím, jak si Sověti uvědomili, že tanky T-54 jsou zastaralé, a rozhodli se je přezbrojit kanonem ráže 115 mm. Jenže ono to bylo trochu jinak.
Tank T-62 byl považován za přechodný typ. Ale na to, že měl od začátku tuto nálepku, jej byl vyroben úctyhodný počet kusů. Sloužil v řadě zemí světa a měl pestřejší bojovou kariéru, než většina jeho „mediálně slavnějších“ předchůdců nebo následovníků.
Tank T-62 se poměrně záhy dočkal bojového nasazení. Nebylo ani tak vinou samotné konstrukce, že výsledek byl takový, jaký byl. Největší nedostatky se pokoušel napravit modernizační program. V té době už tank T-62 střídaly v Sovětské armádě modernější typy.
Tanky M47/M48/M60 Patton tvořily desítky let páteř ozbrojených sil Spojených států i dalších zemí světa. Činnost tankových jednotek však vyžaduje celou řadu podpůrných vozidel. S postupnou náhradou starších verzí se volné podvozky používaly právě ke konstrukci podobných vozidel.
Jedním z letounů, který ovlivnil vzhled celé generace Tupolevových letounů byl Tu-98. Ačkoli se do sériové výroby nedostal, stál na začátku vývojové linie stíhacího letounu Tu-128 (NATO kód Fiddler). Ten zůstal dodnes největším stíhacím letounem na světě. Jeho maximální vzletová hmotnost byla o čtvrtinu větší, než měly čtyřmotorové těžké bombardéry z druhé světové války.
V současné době se na Ukrajině a v Rusku likvidují bombardéry Tu-22. Jedná se pozůstatek Studené války a představitele dávno zaniklé kategorie středních bombardérů, které zmizely z výzbroje koncem 70. let. Tu-22 přežily ve výzbroji překvapivě dlouho přesto, že se jednalo o konstrukci, která se příliš nevydařila a osádky i pozemní obsluha neměly tento letoun příliš v lásce.
Letadlové lodě prokázaly během Druhé světové války svou údernou sílu. Staly staly se jádrem flot všech námořních velmocí a právem jsou považovány za nejsilnější hladinové jednotky. Jedinou výjimkou byl po dlouhá léta Sovětský svaz. Pro boj s bojovými skupinami letadlových lodí musel používat letectvo z pozemních základen a ponorky.
V sovětském letectvu byly letouny označované zkratkou jména konstruktéra a číslem. Stíhací letouny lichým a ostatní letouny sudým. Jednotlivé varianty odlišovala písmena za označením. Vždy se však jednalo o letouny se stejným konstrukční základem. Jedinou výjimkou byl letoun Tu-22M. Podle označení by se mohlo zdát, že se jednalo o variantu Tu-22. Ale šlo o úplně novou konstrukci. Proč nesl označení svého předchůdce?
Letadlová loď je skutečné plovoucí město. Jako suchozemský národ nemáme zpravidla moc příležitostí projít se po její palubě. Při příležitosti vysílání seriálu Letadlová loď Enterprise jsme připravili interaktivní prohlídku, umožňující poznat základní výzbroj a vybavení rozmístěné na palubě USS Enterprise (CV-6).
Spojené státy byly zataženy do druhé světové války napadením největší tichomořské základny japonskými palubními letouny. V době kdy padaly první bomby, proradní japonští diplomaté projednávali detaily mírové smlouvy státním tajemníkem Hullem. Takové zákeřnosti se nezapomínají. V Pacifiku začala námořní válka, jakou svět neviděl … válka letadlových lodí.
Potom co byla bitevní flota zmasakrována v kotvišti v Pearl Harbouru, zbyly Američanům prakticky jen letadlové lodě. Japonci začali úspěšné vítězné tažení Pacifikem. Padala jedna bašta odporu za druhou a zdálo se, že japonskou rozpínavost nic nezastaví.
Bitva u Midway zásadním způsobem změnila popměr sil v Pacifiku. Potopením čtyř velkých letadlových lodí přišla japonská flota o podstatnou část svého útočného potenciálu. Američané,kteří do té doby jen ustupovali se rozhodli vyzkoušet jaké to je zaútočit na území obsazené nepřítelem. První invaze směřovala na ostrov Guadalcanal.
USS Enterprise byla u Šalamounových ostrovů několikrát zasažena a musela se podrobit nevyhnutelné opravě. Opravy nemohly trvat dlouho, protože spolu se sesterskou USS Hornet to byly jediné dvě letadlové lodě, které Američanům v Pacifiku zbyly. Japonská přesila byla trojnásobná.
Po tom co byla sesterská letadlová loď USS Hornet potopena v bitvě u Santa Cruz, zůstala USS Enterprise v Pacifiku sama. Americký průmysl se sice rozbíhal, ale výroba letadlové lodi není otázka ani týdnů, ani měsíců. Do doby, než byly k dispozici nově postavené letadlové lodě, byla Enterprise jedinou operačně použitelnou letadlovou lodí, kterou US Navy v Pacifiku mělo.
Začátkem roku 1943 se USS Enterprise znovu utkala s Japonci a znovu ve vodách obklopujících ostrov Guadalcanal. Potom byla odeslaná do Spojených států k zasloužené generální opravě, která definitivně napravila provizorně opravené škody. Do boje se vrátila na čele silného operačního svazu.
USS Enterprise byla po bojích u Gilbertových ostrovů odeslána k atolu Truk. Jedné z největších japonských námořních základen. Bídné období, kdy bojovala sama, skončilo. Nyní pluje jako vlajková loď silného operačního svazu.
V červnu 1944 zaútočily americké síly na ostrov Saipan v Mariánském souostroví. Byl to další z ostrovů, který americké síly potřebovaly k tomu, aby mohly zahájit další postup směrem k Japonsku. Smyčka se začala pomalu zatahovat.
V bitvě u souostroví Mariany zmasakrovaly Hellcaty japonské palubní letectvo v akci, které Američané říkali Turkey shooting – střílení krocanů. Zdálo se, že akceschopnost Japonců je omezena. Málokdo si uměl představit, že se schyluje k největší námořní bitvě v historii druhé světové války.
USS Enterprise dostala několik přezdívek. Jednou z nich bylo „Lucky E“ˇ- Štastná E, několikrát měla namále, ale vždy se jí podařilo nepřátelské útoky přežít. Vydrží jí příslovečné štěstí až do konce války?
Letadlová loď je skutečné plovoucí město. Jako suchozemský národ nemáme zpravidla moc příležitostí projít se po její palubě. Při příležitosti vysílání seriálu Letadlová loď Enterprise jsme připravili interaktivní prohlídku, umožňující poznat základní výzbroj a vybavení rozmístěné na palubě USS Enterprise (CV-6).
Až doteď, jsem se zabýval pouze souboji letadlo versus letadlo. Souboje se však odehrávaly i mezi dalšími druhy zbraní. Tentokrát si vezmeme na mušku souboj letadel s lodí. A ne letadel ledajakých – za řízením většiny z nich seděli piloti sebevrazi, odhodlaní poslat loď ke dnu za každou cenu.
Vozidlo bylo postaveno na podvozku lehkého nákladního automobilu Tatra 26/30.
Možností projít výcvikem více či méně napodobujícím vojenské standardy je na trhu několik, počínajíc amatérskými nabídkami různých nadšenců přes airsoftové jednotky, jejich příslušníci většinou také viděli armádu jen na obrázku, po vysloužilé vojáky a veterány. Ale ani nabídka bývalých profíků není vyrovnaná. Záleží na zkušenostech. Program SOG Defence rozhodně patří ke špičce, pokud není úplně nejlepší.
Jednotky argentinské armády 2. dubna 1982 obsadily do té doby prakticky neznámé Falklandské ostrovy, patřící Velké Británii. Argentince zřejmě ani nenapadlo, že by těch pár téměř neobydlených ostrůvků stálo Britům za válečnou výpravu na druhý konec světa. Jenže, to by na Falklandách nesměla být naleziště ropy s vydatností dvou milionů barelů denně a u moci by nesměla být „železná lady“ Margaret Thatcherová.
Při posuzování techniky z dob 2. světové války se často berou v úvahu jen tanky a obrněná vozidla. Poněkud stranou zájmu zůstávají nákladní automobily, které však odedřely většinu nevděčné práce, bez které by se bojové operace zastavily. Po pravdě řečeno, obě nejpočetnější armády, tedy Wehrmacht a Rudá armáda, na tom nebyly v tomto ohledu nijak slavně.
Při budování sovětské ekonomiky odvedl velký kus práce nenápadný nákladní automobil ZiS-5. Po vyřešení prvních technických problémů se stal základem pro celou řadu nástaveb, včetně vojenských, a byl prvním sovětským nákladním automobilem, který se vyvážel do zahraničí. Stejně nesporné jsou jeho zásluhy na zajištění bojových operací sovětské armády během 2. světové války.
V září 2006 došlo na letišti Bratislava - Vajnory k neúmyslnému "taranu", v článku najdete fotoreportáž a krátký popis této události, s málem tragickými následky.
|
Velkokříž www.valka.cz |
|
Komanderský kříž www.valka.cz |
|
Rytířský kříž www.valka.cz |
|
Důstojnický kříž www.valka.cz |
|
Železný kříž www.valka.cz |
|
Kříž www.valka.cz |
& bar (10) |
Řád 17. května & Bar |
|
Řád 17. května |
& bar (5) |
Řád redakce www.valka.cz s diamantovou stužkou |
|
Řád redakce www.valka.cz se zlatou stužkou |
|
Řád redakce www.valka.cz se stříbrnou stužkou |
|
Řád redakce www.valka.cz |
& bar (140) |
Medaile Cti k titulu Hrdina serveru www.valka.cz |
|
Hrdina serveru www.valka.cz |
|
Zlatá hvězda www.valka.cz |
|
Stříbrná hvězda www.valka.cz |
|
Bronzová hvězda www.valka.cz |
& bar (155) |
Velký kříž čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Komander čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Důstojník čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Rytíř čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Čestná legie serveru www.valka.cz |
|
Medaile za zásluhy o zpravodajství III. stupně |
|
Řád slávy www.valka.cz s diamantovou stužkou |
|
Řád slávy www.valka.cz se zlatou stužkou |
|
Řád slávy www.valka.cz se stříbrnou stužkou |
|
Řád slávy www.valka.cz |
& bar (4) |
Kříž za zásluhy o forum 1. třídy |
|
Kříž za zásluhy o forum 2. třídy |
|
Kříž za zásluhy o forum 3. třídy |
|
Medaile za zásluhy o forum 1. stupně |
|
Medaile za zásluhy o forum 2. stupně |
& bar (1) |
Kříž za zásluhy - Zbraně a vybavení - Pozemní technika |
& bar (8) |
Medaile za příspěvky ke Zbraním a vybavení - Pozemní technika |
& bar (2) |
Kříž za zásluhy - Zbraně a vybavení - Letectvo |
& bar (7) |
Medaile za příspěvky ke Zbraním a vybavení - Letectvo |
|
Čestná stuha účastníka súťaže |
|
Pamětní odznak VS AČR |
|
Záslužný řád Vzdušných sil AČR - 3.třída |
|
Záslužný řád Vzdušných sil AČR - 2.třída |
|
Eichenlaub und Schwertern zum RK des EK |
|
Ritterkreuz des Eisernes Kreuzes |
& bar (1) |
Ehrenblatt Spange der Luftwaffe |
|
Ehrenblatt Spange des Deutschen Heeres |
|
Bayerische Tapferkeitsmedaille |
|
Ehrenkreuz |
|
Kriegsverdienstmedaille |
|
Spange 1939 zum Eisernes Kreuz 1.Klasse |
|
Spange 1939 zum Eisernes Kreuz 2.Klasse |
|
Eisernes Kreuz 2.Klasse (1914) |
|
Eisernes Kreuz 1.Klasse (1914) |
|
Zuihóšó II. třídy |
|
Zuihóšó III. třídy |
|
Medaile za zásluhy 1900 – 1950 |
|
Katana |
|
Wakizaši |
|
Tanto |
|
Zuihóšó IV. třídy |
|
Kjókudžicušó |
|
Kinši kunšó |
|
Řád Vlastenecké války |
|
Řád odvahy |
& bar (1) |
Hrdina SSSR |
|
Vietnam Service Medal |
|
Korean Service Medal |
|
Asiatic-Pacific Campaign Medal |
|
World War II Victory Medal |
|
World War I Victory Medal |
|
War Medal 1975 |
|
War Medal 1945 |
|
War Medal 1918 |
|
Meritorious Service Medal |
|
Air Force Medal |
|
Navy Medal |
|
Armed Forces Medal |
|
Military Medal |
|
Defence Medal |
|
Air Force Cross |
|
Navy Cross |
|
Armed Forces Cross |
|
Purple Heart |
|
Bronze Star |
|
Silver Star |
|
Legion of Merit |
|
Medal of Honor |
|
Victory medal |
|
The RAF Star |
|
Imperial Service Medal |
|
Imperial Service Order |
|
Military Medal |
|
Distinguished Service Medal |
|
Distinguished Service Cross |
|
Conspicuous Gallantry Medal |
|
Air Force Medal |
|
Air Force Cross |
|
Distinguished Flying Medal |
|
Distinguished Flying Cross |
|
Defence Medal |
|
Distinguished Service Order |
|
Bronzová medaile Za statečnost |
|
Pamětní kříž |
|
Medaile c.k. zeměbrany |
|
Pamětní mince |
|
Croix de Guerre des Théâtres d´Opérations Extérieurs |
|
Médaille de l´Aéronautique |
|
Croix de la Valeur Militaire |
|
Ordre National de la Légion d´Honneur - Chevalier |
|
Ordre National de la Légion d´Honneur - Officier |
|
Medaile za rozvoj sekce lodě - zlatá |
|
Medaile za rozvoj sekce Jaderné zbraně |
|
Seriál "Stíhači v boji II" |
|
Seriál "Letadlová loď Enterprise" |
|
Seriál "Stíhači v boji" |
| Sekce Aktuality |
|
| Sekce Osobnosti |
|
| Sekce Jednotky |
|
| Sekce Obrněná technika |
|
| Sekce Dělostřelectvo a rakety |
|
| Sekce Neobrněná technika |
|
| Sekce Protivzdušná obrana |
|
| Sekce Výzbroj, zbraňové systémy, vybavení a příslušenství |
|
| Sekce Letouny |
|
| Sekce Vrtulníky |
|
| Sekce Bezpilotní prostředky |
|
| Sekce Lodě |
|
| Sekce Ponorky |
|
| Sekce Spojovací prostředky |
|
| Sekce Ruční zbraně |
|
| Sekce Uniformy a vybavení |
|
| Sekce Zbraně hromadného ničení |
|
| Sekce Vesmírná technika |
|
| Sekce Faleristika - Řády a vyznamenání |
|
| Sekce Zeměpisné informace |
|
| Sekce Zločiny proti lidskosti |
|
| Sekce Terorismus a pirátství |
|
| Sekce Světová náboženství |
|
| Sekce Výkladový slovník vojenských termínů |
|
| Sekce Anotace a recenze |
|
| Sekce Vzdělání a zábava |
|
