Světová náboženství

V salónu Muhammada Mahdí Barrú, usměvavého majitele „nejlepší“ cukrárny v al-Asahíře v Baalbeku, trůní portrét Hasana Nasralláha. Charismatický vůdce Hizbulláhu, idol šíitů a hrdina „antisionistické fronty“ v očích mnoha Arabů, včetně sunnitů. Muhammad není aktivistou „Alláhovy strany“. Podporuje ji však „bezvýhradně“.

Vznik a raketové rozšíření islámu patří k nejzajímavějším fenoménům světových dějin, jehož příčiny nejsou stále dostatečně objasněny. Oblast staré předislámské Arábie byla jak kulturně, tak nábožensky značně roztříštěna. Panovaly zde jak astrální kulty, tak sem pronikaly náboženské panteony ze sousedních oblastí - Baal ze Sýrie, koptské křesťanství z Etiopie i christianismus Nabatejců. Kněžstvo jako stav neexistovalo, určité rody jenom ošetřovaly tradiční svatyně, jakou byla i Kaaba v Mekce. Vzhledem k poloze mezi Perským zálivem a Rudým mořem se mohlo zárodečné městské obyvatelstvo živit obchodem. Druhou, hlavní složku obyvatelstva tvořil civilizační protiklad - divoké nomádské kmeny, které pokládaly loupež za legální možnost, jak si přivydělat.

„Úcta k životu“ jako východisko pro dialog křesťanů s islámem? Něco takového navrhuje jeden z příspěvků ve sborníku, jež vychází u příležitosti šedesátin naší známé intelektuální osobnosti. Zní to hezky, byť z toho cítím beztvarou opatrnost. Nejvíce mi ale vadí, že se někam vytratil člověk. Mám tomu rozumět tak, že by v dialogu s muslimy vadil?

Budhismus byl prvním vědomě přejatým náboženstvím v Japonsku. Původně vznikl v Indii, postupně pronikl do celé jižní a jihovýchodní Asie a podél Himálaje také severně do Číny, Koreje a Japonska. Učení buddhismu se rozdělilo na dva hlavní proudy. Mahájána a hínajána. Hínajána bývá jindy nazývána théraváda - učení starších řádu. Ta je rozšířena na Cejlonu, v Barmě, v Thajsku a Kambodži, zatímco v Číně, Koreji a Japonsku se buddhismus vyvinul ve směr mahájána.

Článek se zabývá dějinami cisterciáckého řádu a jeho působením v Českém království.

Stručné dějiny prvního cisterciáckého kláštera v Čechách.

Když potkáte někoho, kdo vám řekne: „Vím, že Bůh neexistuje“, není to v prvé řadě ateista, nýbrž hlupák. Stejně to platí o někom, kdo vám řekne: „Vím, že Bůh existuje“. Je to také hlupák. Svou víru vydává za vědění.

V současném světě je slovo fundamentalismus synonymem něčeho velmi negativního. Již jen to, že někdo někoho označí za fundamentalistu, zařazuje to člověka nebo hnutí do kategorie nebezpečných lidí a skupin...

Medzi oblasti, v ktorých premenil islam rozlične kultúrne prvky u etnicky rôznorodých národov v určitú špecifickú vzdelanosť, patrí sever Afriky, Arabský polostrov vrátane Sýrie a Palestíny, okolie riek Eufrat a Tigris, Malá Ázia, Irán, Stredná Ázia a Predná India. V minulosti zohrával islam dôležitú úlohu taktiež na Pyrenejskom či Balkánskom polostrove a ostrove Sicília, odkiaľ bol však zmenou politických pomerov vytlačený. Východoindické súostrovie, ako aj stredná a východná Afrika sa tiež vyznačujú vysokým počtom moslimov. Tí sa však či už na politickom alebo kultúrnom vývoji islamu podieľali len veľmi málo.

Základným princípom islamu, na ktorom bola táto kultúra resp. náboženstvo založené, je Jednota. Islam vníma od začiatku život komplexne, neignoruje a nezabúda na žiadnu stránku ľudskej existencie. „Prirodzenosť absolútneho a všadeprítomného Boha, ktorá sa prejavuje takmer všade a vo všetkom je akýmsi spôsobom integrácie, prostriedkom utvárania celku a realizáciou hlbokej jednoty celej existencie.“

V 18. storočí sa vo vnútrozemskej oblasti Nadžd začalo rozvíjať reformistické hnutie wahhábizmus, ktoré dostalo meno podľa svojho zakladateľa imáma Mohameda ibn Abd al- Wahhába (1703-1787). Ten „vyžadoval prísny monoteizmus, pričom odmietal kult svätých a Proroka Mohameda ako prejav polyteizmu, hlásal obnovenie pôvodnej spoločenskej praxe a islamu na základe doslovného znenia Koránu a sunny, t.j. súborov výrokov a príbehov tradícií, ktoré sa pripisovali Mohamedovi. Požiadavka návratu k starému a prostému spôsobu života alebo odsúdenie lichvy získavalo wahhábizmu podporu najmä drobného roľníctva.“

Témou mojej bakalárskej práce je islam v politike arabských zemí, jeho kultúrne historické súvislosti, pričom prípadová štúdia sa týka kolísky islamu, teda Saudskej Arábie.

Islam v politike arabských zemí

Islam považujeme za najmladšie monoteistické náboženstvo. Predstavuje „tú istú Pravdu“, akú zjavil Boh prostredníctvom svojich prorokov každému národu. Jeho prívrženci pripúšťajú dôležitosť judaizmu i kresťanstva v dejinách proroctva, avšak veria, že vrchol zjavovania Božej vôle bol dosiahnutý práve prostredníctvom Proroka Mohameda. Z náboženského hľadiska znamená slovo islam „odovzdanie sa do vôle Božej a podrobenie sa Jeho prikázaniam“. Veriaci vyznávajú náboženstvo mieru, milosrdenstva a spravodlivosti a prevažná väčšina z nich nesúhlasí s extrémistickými prejavmi či terorizmom. „Islam však nie je a nikdy nebol len náboženstvom. Je to skôr ucelený životný spôsob, ktorý definuje správne morálne, politické a ekonomické chovanie ako jednotlivcov, tak i národov a štátov.“

Jedným z najvýznamnejších prínosov islamského náboženstva je celkom nepochybne fakt, že dokázal zjednotiť ekonomicky, sociálne, etnicky alebo nábožensky roztrieštené kmene. Preto základným princípom tohto monoteisticky najmladšieho náboženstva je práve Jednota. Od svojho vzniku však ovplyvňoval islam nielen spoločenskú oblasť v živote každého moslima, ale ako ucelený spôsob života mal výrazný dopad i na politické a ekonomické chovanie jednotlivcov, národov a štátov.

Islam v politike arabských zemí

Náboženství nemusí v praxi znamenat jen bohulibou duchovní a charitativní aktivitu. Za touto fasádou se může skrývat nelítostný zápas různých směrů a vyznání o příznivce a stoupence, o jejich hlasy a peněženky, o jejich bezvýhradnou podporu, vynucovanou psychologicky i hrozbou násilí. Příběh z dnešního Iráku je názornou ukázkou, až kam může dospět náboženství, jež nechce nebo nedokáže odlišit světské a duchovní, časové a nadčasové, klanové a duchovenské. Lidský život pro něj ztrácí hodnotu.

Hesla politického islámu neztrácejí mezi muslimy na oblibě, ba naopak. Jsou čím dál populárnější. Nezáleží na tom, zda politický islám vyzývá k mírumilovnému vládnutí nebo podněcuje nenávist. Jinak řečeno, veřejnost v muslimských zemích favorizuje islámské typy vlády a pozemské správy před sekulárními, nenáboženskými režimy, včetně občanské demokracie praktikované v zemích, kde se stát a náboženství oddělily. Jak na to reagovat?