Když se USN v roce 1963 pod nátlakem USAF vzdalo svých ambicí vlastnit jaderné bombardéry, zůstaly mu moderní letouny A-5A, na jejichž pořízení vynaložilo nemalé náklady. Nyní bylo potřeba vymyslet, co s nimi, aby byl užitek co největší a výsledná finanční ztráta co nejmenší.

Standardním druhem bojové činnosti A3J Vigilante měly být lety vysokou rychlostí ve velkých výškách. Druhou uvažovanou možností nasazení jako jaderných (případné konvenčních) bombardérů byly průniky vysokou rychlostí v malé výšce do oblastí s vysokou koncentrací nepřátelské PVO. Limi­tujícím faktorem však bylo značné zkrácení doletu.

Hrbatá s větším doletem

Proto byly zahájeny studie, jejichž cílem bylo především zvýšení vnitřního objemu trupu pro umístění dalších palivových nádrží a mož­nost umístění výzbroje na externích závěsnících. Prototyp letounu označeného podle původního systému A3J-2, respektive A-5B -podle nového - vzlétl 29. dubna 1962.

A-5B se od svého předchůdce lišil „hrbem" ve střední části trupu, pod kterým se ukrývala objemnější palivová nádrž. Pod křídla bylo možné umístit čtyři závésníky s nosností po 1000 kg, na které bylo možné zavěsit pří­davné nádrže, konvenční, ale i jadernou výzbroj. Vztlakové klapky měly větší rozpětí i hloubku. V koutě mezi křídlem a trupem se objevil vystouplý kryt přívodu vzduchu pro ofukování mezní vrstvy.

Vzduchem odebíraným od kompresoru motoru nebyla ofukovaná jen samotná vztla­ková klapka, ale větší část celého horního profilu křídla. 1b umožnilo zachovat i při nárůstu hmotnosti vlastnosti při vzletu a přistání. Kromě toho byl letoun vybaven výkonnějšími motory General Electric J79-GE-8. které umožnily zvý­šit vzletovou hmotnost na 36 287 kg. Nevidi­telné změny zahrnovaly zesílení háku. účinnější brzdy a úpravy vnitřní aerodynamiky vstupů vzduchu pro let v malých výškách.

Ale po zrušení „jaderné verze úderu" bylo nasazení A-5A v roli letounu vyzbrojeného pouze konvenčními zbraněmi vyhodnoceno jako málo efektivní. Kromě rychlosti a tím pádem i menší zranitelnosti zvládly letouny A-6 Intruder tuto úlohu levněji. Jak z hlediska pořizovací hodnoty jednoho letounu, tak z hlediska provoz­ních nákladů. A hlavně bez potíží spojených s tunelovou pumovnici.

RA-5C při čištění povrchu křídel a trupu

Vznikla paradoxní situace. Výrobce a USN měli k dispozici zdaleka nejmodernější drak, ale zanikl důvod pro jeho další existenci. Objevil se však jiný problém. Sovětský svaz zavedl do výzbroje svých lodí nové protilodní řízené střely s dlou­hým doletem. Pokud měly bojové svazy letadlových lodí ve scénáři plánovaného bojo­vého nasazení přežít, musely sovětskéjiámořní svazy včas najít a dovézt irrřoTmače zpět. Letouny A-5 měly všechny předpoklady tuto úlohu zvládnout.

Původně bylo objednáno 18 kusů A-5B, ale než byly dokončeny, padlo rozhodnutí přesta­vět je na průzkumné letouny. Pod starým označením byly USN expedovány jen první dva letouny. Další čtyři draky již byly dokon­čené natolik, že okamžitá přestavba nebyla možná. Byly odeslány uživateli pod označením YA-5C a byly považovány za přechodnou verzi. Neměly průzkumné vybavení a sloužily u VAH-3 Sea Dragons především k výcviku osádek. Na standard verze RA-5C byly pře­stavěny na přelomu let 1963-64. Zbylých 12 kusů bylo dokončeno jako RA-5C.

Výsledné řešení

První průzkumné verze RA-5C byly přesta­věné z draků, které byly původně letouny A-5A, respektive A-5B. První čistě „céčkovou" verzí byl letoun s Bu.No. 150823, který měl roll-out v létě 1962. Zalétán byl 30. června téhož roku. Prakticky do roka, 27. června 1963, byly zahájeny dodávky sériových RA-5C jednotkám USN.

Přeškolení jednotek zajišťovala VAH-3, která byla krátce nato přeznačena na RVAH-3, aby název postihoval změnu zaměření. První jed­notkou, která dosáhla s průzkumnými Vigi­lante operační způsobilosti, byla RVAH-5 Savage Sons se základnou NAS Sanford na Flo­ridě. Původně sice létala na A-5A a spadala pod velení 2. floty v Atlantiku, ale v červnu 1964 byla na palubě USS Ranger (CVA-61) převelena „pod křídla" 7. floty v západním Pacifiku a vyrazila do Ibnkinského zálivu.

RVAH-5 se tak stala první jednotkou, která své RA-5C Vigilante nasadila bojově. První lety probíhaly nad územím Jižního Vietnamu, protože USN mělo obavy nasadit svůj mimo­řádné sofistikovaný a drahý letoun rovnou nad nepřátelským územím. V případě sestřelu nebo poruchy by nákladné vyvinuté techno­logie spadly do klína nepříteli a to bylo poslední, o co by USN stálo.

Období „hájení" však nemělo dlouhého trvání a postupně byly zahájeny i lety na sever. Za zmínku možná stojí skutečnost, že mezi první úkory patřilo pořízení fotografií pro mapové podklady, protože mapy, které byly k dispozici, vykazovaly chybu až 8 km. Tento úkol splnily osádky během dvou týdnů bez větších obtíží, což samo o sobě zvýšilo dů­věru ve schopnosti letounu.

RA-5C Vigilante v barvách RVAH-7, jak byl poslán na palubu muzea USS Ranger

Celkem bylo postaveno 43 RA-5C. Potom se brány výrobního závodu uzavřely a výrobní linka byla zakonzervována. Postupné bylo na standard RA-5C přestavěno ještě 43 z 57 postavených A-5A. Opotřebení letounů při nasazení během války ve Vietnamu však vedlo námořnictvo k tomu, že projevilo v roce 1967 zájem o oživení výroby V roce 1968 byla výroba obno­vena, což je samo o sobě zcela ojedinělým úkazem. Podle původní objednávky mělo být vyrobeno celkem 46 kusů RA-5C, ale nakonec bylo vyrobeno jen 36 kusů. První stroj obnovené série byl zalétán v březnu 1969, poslední opustil brány závodu 10. srpna 1970.

Sofistikovaný průzkum

Pro získání dostatečně podrobných údajů dostala průzkumná verze letounu RA-5C pod-věsný kontejner, „přilepený" na spodní část trupu tak, aby co nejméně ovlivňoval letové i výkonnostní charakteristiky nosiče. Obsah „kánoe", jak se kontejneru kvůli jeho tvaru říkalo, nebyl o nic méně sofistikovaný než samotný letoun.

Vybavení umožňovalo pořizovat fotografie ve vysokém rozlišení v celém rozsahu letové obálky a provádět průzkum i za ztížených povětrnostních podmínek. Při této příležitosti ještě zmíníme přeznačení poněkud archaicky znějící funkce bombometčíka/navigátora na recormaissance/attack navigátor (RAN), tedy navigátora průzkumných a útočných misí.

Přímo za radomem byla umístěna televizní kamera, která usnadňovala oběma členům osádky používání přední kamery na stanovišti číslo 1. Kamera typu KA-51A nebo KA-51B sní­mala přední polosféru bud přímo, nebo pod úhlem až 16° dolů od podélné osy letounu. Snímky v sérii měly překrytí kolem 10 %.

Na stanovišti číslo 2 byl stejný typ kamery případně kamera KA-50 nebo KA-62 použí­vané pro svislé, nebo šikmé snímkování, podle toho jak byly upevněny Tyto kamery ovládal RAN. Alternativou byly kamery pro noční snímkování. K osvětlování cíle se použí­vala záblesková zařízení, zavěšená pod křídly, na párovém stanovišti číslo 9. Každé pouzdro obsahovalo tři zábleskové jednotky a přísluš­nou sadu kondenzátorů, dávajících proud s napětím až 2600 V.

RA-5C původně ze stavu RVAH-12 na palubě USS Midway

Pro senzorové stanoviště číslo 4 byly k dis­pozici tři pakety s různou kombinací panora­matických kamer, snímkujících terén „od obzoru k obzoru". Kromě přední kamery (č. 1) byly všechny ostatní vybaveny kompen­zací rychlosti letounu, pohybem políčka filmu, aby byly pořízené snímky ostré i při vysoké rychlosti nosiče.

Za špatného počasí bylo možné využívat radiolokátor s bočním vyzařováním AN/APD--7 firmy Westinghouse na stanovišti číslo 8. Ten sice poskytoval obraz s menším rozliše­ním, než fotografické přístroje, ale zato konti­nuální a připravený k okamžitému přehrání. Navíc mohla být data odeslána prakticky v reálném čase na pozemní stanoviště k dal­šímu zpracování.

Průzkum v infračervené oblasti zajišťoval IR scanner AN/AAS-21, umístěný na stanovišti číslo 7. Senzor snímal údaje v zorném úhlu 140° a zaznamenával je na citlivý film. Pro radiolokační pásmo byl k dispozici systém AN/ALO-61, který umožňoval 56 nebo 112 minut nepřetržitého záznamu polohy a cha­rakteristiky zdrojů radiového signálu. Tehdy se systém označoval jako pasivní REB (PECM - Passive Ecectronic Counter Measures) a byl umístěný na stanovištích č.3 a 3A.

Celá „kanoe" byla propojena s digitálním systémem převodu letových údajů AN/AYA-1, jehož výstup se přiřazoval k pořízeným záznamům. Na palubě každé letadlové lodi bylo vytvořeno integrované zpravodajské středisko IOIC (Intergrated Operational Intelli-gence Centre), které získané informace vyhodnotilo. Zpracování magnetických pásek bylo v té době relativně snadné. Horší to bylo s filmy.

Pro jejich vyvolání byla na palubě automa­tizovaná laboratoř Kodak EH-38, která zvládla výrobu snímků do hodiny od dodání filmu. Co je dnes běžným vybavením každého fotolabu, bylo v té době přísně tajnou technologií, se kterou smělo pracovat jen pár vyvolených.

RA-5C v barvách RVAH-1 na palubě USS America ještě v době aktivní služby

Snímky vyhodnocovali speciálně vyškolení PI (Photographic Intelligenceman), kteří na základě pořízených snímků a magnetických záznamů zpracovali mapy se zákresem cílů a pozic nepřátelské PVO.

Bojové nasazeni

Prvním a nejvýznamnéjším bojovým nasaze­ním RA-5C byla válka ve Vietnamu. Většina průzkumných letů probíhala vysokou rych­lostí v malých výškách. Provoz těchto velkých letounů nebyl zcela bez problémů. Sofistiko­vané technologie, které předběhly svoji dobu, trpěly dětskými nemocemi. Přesto údaje, které osádky RA-5C přivezly, byly pro pláno­vání operací palubních leteckých křídel nena­hraditelné.

Samotné lety v bojové oblasti probíhaly vždy nadzvukovou rychlostí. Zde se zúročila pozornost věnovaná aerodynamické čistotě letounu. V případě nasazení s dalšími letouny umožňovala vysoká rychlost „střílet" RA-5C do vzduchu jako poslední, protože ostatní letouny ověšené výzbrojí na vnějších podvě-sech bez problému dohnaly

Protože byly Vigilante považované za příliš cenné, dostávaly doprovod F-4, které měly držet vietnamské MiGy v uctivé vzdálenosti. Vysoká rychlost RA-5C způsobovala pilotům doprovodných F-4 nemalé problémy Přestože byly Phantomy vybavené stejnými pohonnými jednotkami, měly problém držet s průzkum­nými Vigilante krok.

Když letěli piloti RA-5C na maximální výkon, „ověšené" Phantomy měly co dělat, aby za nimi stíhaly na forsáži, která ale doká­zala pěkně zacvičit s maximálním doletem. Nezbývalo jim tedy nic jiného než piloty Vigi­lante neustále žádat, aby zpomalili.

Vigilante v barvách RVAH-3 vystavená na palubě USS Interpid

V prostoru cíle piloti Vigilante zapínali for-sáž a zvyšovali rychlost na maximum. Díky velkému objemu vnitřních nádrží nemuseli hlídat palivoměr tak zoufale jako piloti Phan-tomů. Rychlost byla ochranou i prokletím RA-5C. V kombinaci s obratností letounu po­skytovala osádkám relativní bezpečnost.

Je zdokumentována celá řada případů, kdy se jim podařilo vymanévrovat ze země odpa­lované řízené střely a správné opravy střelby protiletadlových kánonů dělaly střelcům také potíže. Například RVAH-13 Bats odlétala 125 misí do prostoru Hanoje s pouhými dvěma drobnými poškozeními pozemní palbou.

Horší to bylo s návratem na letadlovou lod. Přistání Vigilante bylo kvůli vysoké přistávací rychlosti vždy považováno za poměrně ris­kantní záležitost a hlavně pro RAN, který měl omezený výhled, to nebylo nic příjemného.

Celkem bylo nad Severním Vietnamem ztraceno 23 RA-5C Vigilante, z toho 18 čin­ností nepřítele. Jedenáct padlo za oběť zuřivé protiletadlové palbě hlavňových zbraní, dvě RA-5C sestřelily zásahy PLftS systému S-75, minimálně jednu si připsal pilot MiGu-21, který ji sestřelil PLRS R-3S. Osud zbývající čtveřice není známý, ale nevrátila se z ope­račního letu. Pět nebojových ztrát padá na vrub špatných přistání, celkového opotřebení bojem a podobně.

Přestože je počet ztracených letounů v poměru k nasazeným nejvyšší z celého USN, je třeba mít na paměti, že šlo o jedny z nejnebezpečnějších letů. Především snímkování výsledků náletu bylo velmi riskantní a bylo příčinou vět­šiny ztrát, které tyto letouny utrpěly Viet­namská PVO se velmi rychle naučila, že po samotném náletu přiletí průzkumný letoun fotografovat výsledky, a měla dost času soustředit na něj veškerou palbu.

RA-5C vystavená na palubě USS Interpid

Intenzita bojového nasazení RA-5C se pro­jevila na počtu bojeschopných letounů u jed­notlivých perutí operujících z palub letadlo­vých lodí. které křižovaly v Tonkinském zálivu. Tabulkový stav udržovaný na začátku konfliktu byl šest letounů v peruti. Postupně však kle­sal na pět a později čtyři RA-5C. V letech 1974-75 nebyly výjimkou tři bojeschopné letouny u peruti. V některých případech byl jeden z trojice mechaniky kanibalizován, aby byly náhradní díry pro zbylé dva. Výrobní linka byla dávno uzavřená a zásoby náhradních dílů nebyly nekonečné.

Z deseti perutí vyzbrojených RA-5C nebyly ve Vietnamu nasazeny jen dvě. KVAH-3, která plnila úkoly spojené s přeškolováním nových osádek a RVAH-14 Eagle Eyes, patřícících pod velení 6. flory ve Středomoří.

Nejintenzivnéjšího nasazení se dočkaly RVAH-5 a RVAH-6 Fleurs, které si odkroutily 5 turnusú. RVAH-1 Smokm' Tigers, RVAH-7 Peacemakers oť tne Fleet, RVAH-11 Checker-tails a RVAH-13 byly nasazeny ve čtyřech tur-nusech a RVAH-12 Spearups a RVAH-9 Hoot Owls ve dvou.

Ještě před definitivním skončením vietnam­ské války bylo zahájeno vyřazování RA-5C z výzbroje. Přestože byl tento průzkumný systém mimořádně účinný, byl také drahý a provozně náročný Průzkumné úkoly postupně přebraly upravené verze stíhacích letadel. První jednotkou, která o své Vigilante přišla, byla RVAH-14, která ukončila jejich provoz kl. květnu 1974.

Celý proces vyřazování z výzbroje byl ukončen v roce 1979. Poslední „trap" provedla osádka LtCdr. Habe a Lt Parr na USS Ranger 17. srpna. Poslední .čhoot" z paluby téže lodi provedla osádka Cdr. Myers a Lt. Cdr. McManamon (Bu.No. 156608) a přistála v NAS Key West. Tím skončil palubní provoz RA-5C.

Úplně poslední let RA-5C Vigilante provedla osádka Lt Westmoreland a LtCdr Plunkett přeletem z NAS Key West na základnu Davis-Monthan AFB, 20. listopadu 1979.

Tento letoun se dochoval na Naval Air Station Memphis v Tennessee. I Kromě něj je na různých památnících l k vidění celkem 11 dalších strojů. Bohu­žel všechny v USA. Stroje, které byly ulo­ženy na základně Davis-Monthan v Ari­zoně, byly zčásti sešrotovány, zčásti pak spotřebovány jako cíle pro cvičné bom­bardování a vývoj naváděcích systémů protizemních řízených střel.

Úvahy o stíhačkách

Fenomenální výkony letounu A-5 vedly výrobce k úvahám o rozšíření portfolia zákaz­níků. V době, kdy velitelství protivzdušné obrany hledalo náhradu letounů F-106, přišla divize NA v Columbus s návrhem přepadové verze označené NR-349 Retaliator. Letoun měly pohánět motory General Electric J79--GE-10 a specialitou byla hnací jednotka Roc-ketdyne XLR46-NA-2 s raketovým motorem na kapalné palivo, vestavěná v místě tunelové pumovnice.

Raketový motor měl zlepšit výkonové para­metry na hranici dostupu i v případě, že letoun ponese protiletadlovou výzbroj na vnějších podvěsech. Po několika prezentacích v letech 1960-62 byl projekt zavržen jako příliš radikální.

O deset let později vznikla mnohem „racio­nálnější" verze v rámci programu IMI (Impro-ved Manned Interceptor), vypsaném USAF Tento letoun měl mít třetí motor J79-GE-10 vestavěný opět v místě původní pumovnice. Přídavný sací kanál byl na hřbetě letounu. Výzbroj mělo tvořit šest řízených střel AIM-54 Phoenix. Ještě později se zvažovala náhrada třetího motoru náporovou hnací jednotkou, ale zůstalo jen u studií.

V počátcích programu, když byl ještě ve hře požadavek USN na vzlet s nulovým proti­vé trem, spřádala námořní pěchota plány o použití letounu s krátkým vzletem pro přímou leteckou podporu v rámci programu SATS (Short Airfíelds íor Tactical Suporf). Ale k prak­tické realizaci z pochopitelných příčin nedošlo.

Letoun A-5 byl během své kariéry nabízen několika zemím, především Austrálii, ale žádný reálný obchod uzavřen nebyl. Výhrad­ním uživatelem Vigilante zůstalo americké námořnictvo. Jedinými epizodními výjimkami byry letouny Bu.No. 145157, krátkodobě pro­najatý USAF na letové zkoušky a Bu.No. 147858, pronajatý v roce 1963 NASA pro zkoušky zvukového zatížení okolí při překo­návání zvukové bariéry.

Grove Michael, Miller Jay, North American Rockwell A3J/A5 Vigilante, Aerofax Minigraph, 1989, ISBN 0942548140
Love Terry, A/RA-5 Vigilante mini in action, Squadron Signal, 1995, ISBN 0897473290
Pirotte James, A-5 Vigilante the eyes of the fleet, Air International
Powell Robert, RA-5C Vigilante Units in Combat, Osprey Publishing, 1988, ISBN 1841767492

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 2/2011 vydavatelství Naše Vojsko.