Tupolev
Články
Speciální neozbrojená modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21S pro prověření aerodynamických vlastností, letových charakteristik, stability a ovladatelnosti bezocasého letounu.
Vývoj strategického bombardéru Tu-160 začal v roce 1973. Roku 1977 byl vojenské komisi představen model tohoto letounu (tehdy ještě označovaného samoljot 70) ve skutečné velikosti a zároveň se rozběhla montáž prvního prototypu.
Od doby, kdy se objevily první letouny těžší než vzduch a začaly konkurovat do té doby kralujícím vzducholodím, koketovali konstruktéři s myšlenkou používat těžší letadla (pojem letadlo zahrnuje veškeré létající stroje tedy letouny těžší vzduchu i aerostaty lehčí vzduchu) k vynášení lehčích.
Jedním z letounů, který ovlivnil vzhled celé generace Tupolevových letounů byl Tu-98. Ačkoli se do sériové výroby nedostal, stál na začátku vývojové linie stíhacího letounu Tu-128 (NATO kód Fiddler). Ten zůstal dodnes největším stíhacím letounem na světě. Jeho maximální vzletová hmotnost byla o čtvrtinu větší, než měly čtyřmotorové těžké bombardéry z druhé světové války.
V současné době se na Ukrajině a v Rusku likvidují bombardéry Tu-22. Jedná se pozůstatek Studené války a představitele dávno zaniklé kategorie středních bombardérů, které zmizely z výzbroje koncem 70. let. Tu-22 přežily ve výzbroji překvapivě dlouho přesto, že se jednalo o konstrukci, která se příliš nevydařila a osádky i pozemní obsluha neměly tento letoun příliš v lásce.
Letadlové lodě prokázaly během Druhé světové války svou údernou sílu. Staly staly se jádrem flot všech námořních velmocí a právem jsou považovány za nejsilnější hladinové jednotky. Jedinou výjimkou byl po dlouhá léta Sovětský svaz. Pro boj s bojovými skupinami letadlových lodí musel používat letectvo z pozemních základen a ponorky.
V sovětském letectvu byly letouny označované zkratkou jména konstruktéra a číslem. Stíhací letouny lichým a ostatní letouny sudým. Jednotlivé varianty odlišovala písmena za označením. Vždy se však jednalo o letouny se stejným konstrukční základem. Jedinou výjimkou byl letoun Tu-22M. Podle označení by se mohlo zdát, že se jednalo o variantu Tu-22. Ale šlo o úplně novou konstrukci. Proč nesl označení svého předchůdce?
Ve druhé polovině Velké vlastenecké války dostal sovětský letecký průmysl za úkol vytvořit rychlostní a výškový bombardér dlouhého doletu, který by ve svém letu odpovídal nejnovějšímu americkému bombardéru dlouhého doletu B-29 Superfortress. Výzkumné a vývojové práce, které začaly v roce 1943, vedly k vývoji několika domácích projektů pro letadla podobného určení.
Profil nejmodernějšího ruského (sovětského) strategického bombardéru schopného nést jaderné pumy a řízené střely s jadernou hlavicí, který dosahuje nadzvukové rychlosti. Nejtěžší bojový letoun světa.
Sovietsky bombardér Tu-22B - typ, ktorý bol vyrobený v podstate z núdze pre potreby niektorých afrických a ázijských krajín ako náhrada typu Tu-16, sa nakoniec dočkal aj svojho bojového nasadenia - v tomto prípade v Líbyi.
Konstrukce, ze které vzešel motor NK-12, byla vyvinuta po druhé světové válce týmem ruských konstruktérů a odvlečených německých inženýrů pod vedením Ferdinanda Brandnera, který předtím pracoval pro Junkerse; v čele konstrukční kanceláře stál hlavní inženýr Nikolaj D. Kuzněcov. Design NK-12 tak vznikl z německých studií o turbovrtulovém motoru z konce války.
Témata
Podkategorie