Rusko-ukrajinský konflikt [2014-RRRR]

Russia-Ukraine conflict
Přehledové téma občanské války a rusko-ukrajinského konfliktu


1) sloučení Německa a záruky o nerozšiřování NATO
2) jaderné zbraně na Ukrajine a garance uzemní celistvosti
3) situace pred EuroMajdanem
4) EuroMajdan
5) zákon o ruském jazyce
6) okupace Krymu
7) povstalci v Doněcku a Luhansku
8) sestřelení letu MH17
9) dohody z Minsku
10) aktuální dění 2022








Denní přehledy vojenské i politické situace konfliktu


Březen 2024

31.03.2024
30.03.2024
29.03.2024
28.03.2024
27.03.2024
26.03.2024
25.03.2024
24.03.2024
23.03.2024
22.03.2024
21.03.2024
20.03.2024
19.03.2024
18.03.2024
17.03.2024
16.03.2024
15.03.2024
14.03.2024
13.03.2024
12.03.2024
11.03.2024
10.03.2024
09.03.2024
08.03.2024
07.03.2024
06.03.2024
05.03.2024
04.03.2024
03.03.2024
02.03.2024
01.03.2024

Únor 2024

29.02.2024
28.02.2024
27.02.2024
26.02.2024
25.02.2024
24.02.2024
23.02.2024
22.02.2024
21.02.2024
20.02.2024
19.02.2024
18.02.2024
17.02.2024
16.02.2024
15.02.2024
14.02.2024
13.02.2024
12.02.2024
11.02.2024
10.02.2024
09.02.2024
08.02.2024
07.02.2024
06.02.2024
05.02.2024
04.02.2024
03.02.2024
02.02.2024
01.02.2024

Leden 2024


31.01.2024
30.01.2024
29.01.2024
28.01.2024
27.01.2024
26.01.2024
25.01.2024
24.01.2024
23.01.2024
22.01.2024
21.01.2024
20.01.2024
19.01.2024
18.01.2024
17.01.2024
16.01.2024
15.01.2024
14.01.2024
13.01.2024
12.01.2024
11.01.2024
10.01.2024
09.01.2024
08.01.2024
07.01.2024
06.01.2024
05.01.2024
04.01.2024
03.01.2024
02.01.2024
01.01.2024


Prosinec 2023


31.12.2023
30.12.2023
29.12.2023
28.12.2023
27.12.2023
26.12.2023
25.12.2023
24.12.2023
23.12.2023
22.12.2023
21.12.2023
20.12.2023
19.12.2023
18.12.2023
17.12.2023
16.12.2023
15.12.2023
14.12.2023
13.12.2023
12.12.2023
11.12.2023
10.12.2023
09.12.2023
08.12.2023
07.12.2023
06.12.2023
05.12.2023
04.12.2023
03.12.2023
02.12.2023
01.12.2023


Listopad 2023


30.11.2023
29.11.2023
28.11.2023
27.11.2023
26.11.2023
25.11.2023
24.11.2023
23.11.2023
22.11.2023
21.11.2023
20.11.2023
19.11.2023
18.11.2023
17.11.2023
16.11.2023
15.11.2023
14.11.2023
13.11.2023
12.11.2023
11.11.2023
10.11.2023
09.11.2023
08.11.2023
07.11.2023
06.11.2023
05.11.2023
04.11.2023
03.11.2023
02.11.2023
01.11.2023


Říjen 2023


31.10.2023
30.10.2023
29.10.2023
28.10.2023
27.10.2023
26.10.2023
25.10.2023
24.10.2023
23.10.2023
22.10.2023
21.10.2023
20.10.2023
19.10.2023
18.10.2023
17.10.2023
16.10.2023
15.10.2023
14.10.2023
13.10.2023
12.10.2023
11.10.2023
10.10.2023
09.10.2023
08.10.2023
07.10.2023
06.10.2023
05.10.2023
04.10.2023
03.10.2023
02.10.2023
01.10.2023


Září 2023


30.09.2023
29.09.2023
28.09.2023
27.09.2023
26.09.2023
25.09.2023
24.09.2023
23.09.2023
22.09.2023
21.09.2023
20.09.2023
19.09.2023
18.09.2023
17.09.2023
16.09.2023
15.09.2023
14.09.2023
13.09.2023
12.09.2023
11.09.2023
10.09.2023
09.09.2023
08.09.2023
07.09.2023
06.09.2023
05.09.2023
04.09.2023
03.09.2023
02.09.2023
01.09.2023


Srpen 2023


31.08.2023
30.08.2023
29.08.2023
28.08.2023
27.08.2023
26.08.2023
25.08.2023
24.08.2023
23.08.2023
22.08.2023
21.08.2023
20.08.2023
19.08.2023
18.08.2023
17.08.2023
16.08.2023
15.08.2023
14.08.2023
13.08.2023
12.08.2023
11.08.2023
10.08.2023
09.08.2023
08.08.2023
07.08.2023
06.08.2023
05.08.2023
04.08.2023
03.08.2023
02.08.2023
01.08.2023


Červenec 2023


31.07.2023
30.07.2023
29.07.2023
28.07.2023
27.07.2023
26.07.2023
25.07.2023
24.07.2023
23.07.2023
22.07.2023
21.07.2023
20.07.2023
19.07.2023
18.07.2023
17.07.2023
16.07.2023
15.07.2023
14.07.2023
13.07.2023
12.07.2023
11.07.2023
10.07.2023
09.07.2023
08.07.2023
07.07.2023
06.07.2023
05.07.2023
04.07.2023
03.07.2023
02.07.2023
01.07.2023


Červen 2023


30.06.2023
29.06.2023
28.06.2023
27.06.2023
26.06.2023
25.06.2023
24.06.2023
23.06.2023
22.06.2023
21.06.2023
20.06.2023
19.06.2023
18.06.2023
17.06.2023
16.06.2023
15.06.2023
14.06.2023
13.06.2023
12.06.2023
11.06.2023
10.06.2023
09.06.2023
08.06.2023
07.06.2023
06.06.2023
05.06.2023
04.06.2023
03.06.2023
02.06.2023
01.06.2023


Květen 2023


31.05.2023
30.05.2023
29.05.2023
28.05.2023
27.05.2023
26.05.2023
25.05.2023
24.05.2023
23.05.2023
22.05.2023
21.05.2023
20.05.2023
19.05.2023
18.05.2023
17.05.2023
16.05.2023
15.05.2023
14.05.2023
13.05.2023
12.05.2023
11.05.2023
10.05.2023
09.05.2023
08.05.2023
07.05.2023
06.05.2023
05.05.2023
04.05.2023
03.05.2023
02.05.2023
01.05.2023


Duben 2023


30.04.2023
29.04.2023
28.04.2023
27.04.2023
26.04.2023
25.04.2023
24.04.2023
23.04.2023
22.04.2023
21.04.2023
20.04.2023
19.04.2023
18.04.2023
17.04.2023
16.04.2023
15.04.2023
14.04.2023
13.04.2023
12.04.2023
11.04.2023
10.04.2023
09.04.2023
08.04.2023
07.04.2023
06.04.2023
05.04.2023
04.04.2023
03.04.2023
02.04.2023
01.04.2023


Březen 2023


31.03.2023
30.03.2023
29.03.2023
28.03.2023
27.03.2023
26.03.2023
25.03.2023
24.03.2023
23.03.2023
22.03.2023
21.03.2023
20.03.2023
19.03.2023
18.03.2023
17.03.2023
16.03.2023
15.03.2023
14.03.2023
13.03.2023
12.03.2023
11.03.2023
10.03.2023
09.03.2023
08.03.2023
07.03.2023
06.03.2023
05.03.2023
04.03.2023
03.03.2023
02.03.2023
01.03.2023


Únor 2023


28.02.2023
27.02.2023
26.02.2023
25.02.2023
24.02.2023
23.02.2023
22.02.2023
21.02.2023
20.02.2023
19.02.2023
18.02.2023
17.02.2023
16.02.2023
15.02.2023
14.02.2023
13.02.2023
12.02.2023
11.02.2023
10.02.2023
09.02.2023
08.02.2023
07.02.2023
06.02.2023
05.02.2023
04.02.2023
03.02.2023
02.02.2023
01.02.2023


Leden 2023


31.01.2023
30.01.2023
29.01.2023
28.01.2023
27.01.2023
26.01.2023
25.01.2023
24.01.2023
23.01.2023
22.01.2023
21.01.2023
20.01.2023
19.01.2023
18.01.2023
17.01.2023
16.01.2023
15.01.2023
14.01.2023
13.01.2023
12.01.2023
11.01.2023
10.01.2023
09.01.2023
08.01.2023
07.01.2023
06.01.2023
05.01.2023
04.01.2023
03.01.2023
02.01.2023
01.01.2023


Prosinec 2022


31.12.2022
30.12.2022
29.12.2022
28.12.2022
27.12.2022
26.12.2022
25.12.2022
24.12.2022
23.12.2022
22.12.2022
21.12.2022
20.12.2022
19.12.2022
18.12.2022
17.12.2022
16.12.2022
15.12.2022
14.12.2022
13.12.2022
12.12.2022
11.12.2022
10.12.2022
09.12.2022
08.12.2022
07.12.2022
06.12.2022
05.12.2022
04.12.2022
03.12.2022
02.12.2022
01.12.2022


Listopad 2022


30.11.2022
29.11.2022
28.11.2022
27.11.2022
26.11.2022
25.11.2022
24.11.2022
23.11.2022
22.11.2022
21.11.2022
20.11.2022
19.11.2022
18.11.2022
17.11.2022
16.11.2022
15.11.2022
14.11.2022
13.11.2022
12.11.2022
11.11.2022
10.11.2022
09.11.2022
08.11.2022
07.11.2022
06.11.2022
05.11.2022
04.11.2022
03.11.2022
02.11.2022
01.11.2022


Říjen 2022


31.10.2022
30.10.2022
29.10.2022
28.10.2022
27.10.2022
26.10.2022
25.10.2022
24.10.2022
23.10.2022
22.10.2022
21.10.2022
20.10.2022
19.10.2022
18.10.2022
17.10.2022
16.10.2022
15.10.2022
14.10.2022
13.10.2022
12.10.2022
11.10.2022
10.10.2022
09.10.2022
08.10.2022
07.10.2022
06.10.2022
05.10.2022
04.10.2022
03.10.2022
02.10.2022
01.10.2022


Září 2022


30.09.2022
29.09.2022
28.09.2022
27.09.2022
26.09.2022
25.09.2022
24.09.2022
23.09.2022
22.09.2022
21.09.2022
20.09.2022
19.09.2022
18.09.2022
17.09.2022
16.09.2022
15.09.2022
14.09.2022
13.09.2022
12.09.2022
11.09.2022
10.09.2022
09.09.2022
08.09.2022
07.09.2022
06.09.2022
05.09.2022
04.09.2022
03.09.2022
02.09.2022
01.09.2022


Srpen 2022


31.08.2022
30.08.2022
29.08.2022
28.08.2022
27.08.2022
26.08.2022
25.08.2022
24.08.2022
23.08.2022
22.08.2022
21.08.2022
20.08.2022
19.08.2022
18.08.2022
17.08.2022
16.08.2022
15.08.2022
14.08.2022
13.08.2022
12.08.2022
11.08.2022
10.08.2022
09.08.2022
08.08.2022
07.08.2022
06.08.2022
05.08.2022
04.08.2022
03.08.2022
02.08.2022
01.08.2022


Červenec 2022


31.07.2022
30.07.2022
29.07.2022
28.07.2022
27.07.2022
26.07.2022
25.07.2022
24.07.2022
23.07.2022
22.07.2022
21.07.2022
20.07.2022
19.07.2022
18.07.2022
17.07.2022
16.07.2022
15.07.2022
14.07.2022
13.07.2022
12.07.2022
11.07.2022
10.07.2022
09.07.2022
08.07.2022
07.07.2022
06.07.2022
05.07.2022
04.07.2022
03.07.2022
02.07.2022
01.07.2022


Červen 2022


30.06.2022
29.06.2022
28.06.2022
27.06.2022
26.06.2022
25.06.2022
24.06.2022
23.06.2022
22.06.2022
21.06.2022
20.06.2022
19.06.2022
18.06.2022
17.06.2022
16.06.2022
15.06.2022
14.06.2022
13.06.2022
12.06.2022
11.06.2022
10.06.2022
09.06.2022
08.06.2022
07.06.2022
06.06.2022
05.06.2022
04.06.2022
03.06.2022
02.06.2022
01.06.2022


Květen 2022


31.05.2022
30.05.2022
29.05.2022
28.05.2022
27.05.2022
26.05.2022
25.05.2022
24.05.2022
23.05.2022
22.05.2022
21.05.2022
20.05.2022
19.05.2022
18.05.2022
17.05.2022
16.05.2022
15.05.2022
14.05.2022
13.05.2022
12.05.2022
11.05.2022
10.05.2022
09.05.2022
08.05.2022
07.05.2022
06.05.2022
05.05.2022
04.05.2022
03.05.2022
02.05.2022
01.05.2022


Duben 2022


30.04.2022
29.04.2022
28.04.2022
27.04.2022
26.04.2022
25.04.2022
24.04.2022
23.04.2022
22.04.2022
21.04.2022
20.04.2022
19.04.2022
18.04.2022
17.04.2022
16.04.2022
15.04.2022
14.04.2022
13.04.2022
12.04.2022
11.04.2022
10.04.2022
09.04.2022
08.04.2022
07.04.2022
06.04.2022
05.04.2022
04.04.2022
03.04.2022
02.04.2022
01.04.2022


Březen 2022


31.03.2022
30.03.2022
29.03.2022
28.03.2022
27.03.2022
26.03.2022
25.03.2022
24.03.2022
23.03.2022
22.03.2022
21.03.2022
20.03.2022
19.03.2022
18.03.2022
17.03.2022
16.03.2022
15.03.2022
14.03.2022
13.03.2022
12.03.2022
11.03.2022
10.03.2022
09.03.2022
08.03.2022
07.03.2022
06.03.2022
05.03.2022
04.03.2022
03.03.2022
02.03.2022
01.03.2022




Únor 2022


28.02.2022
27.02.2022
26.02.2022
25.02.2022
24.02.2022


Srovnávací přehled techniky UA x RU zapojené do bojů
Přehled zabitých ruských okupantů - vyšších důstojníků


Diskusní část



klidne editujte a dopisujte, jen zakladni pravidlo - podlozene a objektivne, bez citoveho zabarveni.


asi bych zacal vyctem zdroju, ktere pro to muzeme pouzit, abychom zachytili jednotlive zmeny. Pristupovou smlouvu UA-EU bych jeste nekde mel mit ulozenou, zkusim najit.










URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#691143 Verze : 410

Ad. 1) sloučení Německa a záruky o nerozšiřování NATO




Sjednocení NSR a NDR




Listopad 1989 byl zlomovým okamžikem v dějinách Evropy. Zásadní geopolitické změny (rozpad východního bloku) náhle přinesl reálnou možnost sjednocení Německé spolkové republiky (která byla členem NATO a patřila do západního bloku) a Německé demokratické republiky, která ještě donedávna patřila mezi satelity Sovětského svazu a byla členem Varšavské smlouvy.


Zatímco sjednocení obou německých zemí bylo klíčové pro Němce obou republik, nemělo zpočátku oporu ani na Západě, ani v SSSR, neboť na obou stranách panovaly obavy z opětovných pokusů obnovit německé říšské ambice. Spojené státy nicméně sjednocení Německa podpořily, protože se obávaly bezpečnostní destabilizace regionu související s kolapsem Německé demokratické republiky. Musely ovšem tento krok konzultovat se SSSR, pro který ovšem bylo nepřijatelné, aby se Německo sjednotilo v rámci NATO.


Právě tehdy poprvé zazněly první sliby (jimiž dnes často operuje Rusko) o nerozšiřování NATO směrem na východ. První takový slib zazněl v Tutzigu 31. ledna 1990 na summitu politických vůdců NSR a NDR o sjednocování obou německých zemí. Zde z úst západoněmeckého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera zaznělo, že “[pokud Sověti dovolí sjednocení NSR a NDR,] nebude žádné rozšíření území NATO na východ, tj. k hranicím SSSR.“



Hans-Dietrich Genscher
Autor: Bundesarchiv, B 145 Bild-F054876-0030 /Ludwig WegmannPopisněmecký fotografAutorita: Q109374788VIAF: 18152501139410682865GND: 1156657059/ CC-BY-SA, CC BY-SA 3.0 de, commons.wikimedia.org



Genscher ovšem neměl právo něco takového slibovat, na což také americký prezident George Bush starší upozornil německého kancléře Helmutha Kohla. Přesto Genscher svůj návrh zopakoval Jamesi Bakerovi, americkému ministru zahraničí, jenž se 9. 2. 1990 zeptal Michaila Gorbačova, tehdejšího předsedy Nejvyššího sovětu SSSR, zda Sovětský svaz preferuje znovusjednocené Německo, které bude neutrální, nebo takové, které si udrží „vazby na NATO a ujištění, že nedojde k rozšíření současné jurisdikce NATO na východ“.



Prezident George H. W. Bush a James Baker na konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Paříž, 19. 11. 1990
Zdroj: commons.wikimedia.org



Neutrální Německo vzbuzovalo obavy - mohlo začít budovat vlastní bezpečnostní alianci a znovu se začít pokoušet o expanzi. Za těchto okolností po složitých jednáních nakonec Gorbačov souhlasil, aby se Německo sjednotilo v rámci NATO, přičemž Bush ho tehdy ujišťoval, že NDR bude mít “zvláštní status″ v rámci NATO, což znamenalo, že NATO by mělo „jurisdikci“ nad oblastí bývalé NDR, avšak vojenské struktury NATO by nezasahovaly na území bývalého východního Německa. Celé znovusjednocené Německo by pak bylo formálně v NATO a kryto bezpečnostními zárukami NATO, ačkoliv jaderné zbraně NATO ani neněmecké jednotky NATO se do bývalého východního Německa nepřesunou. Za těchto podmínek se 3. října 1990 východní a západní Německo oficiálně znovu sjednotily.


Právě v této době často padala ujištění, že nedojde k rozšíření “jurisdikce ani sil NATO ani o jediný palec směrem na východ“. Zde je ovšem nutno podotknout, že kontext zcela jednoznačně hovořil pouze o území sjednoceného Německa.


V té době tedy nejenže výslovně nepadla ze strany Západu žádná záruka budoucího nerozšiřování NATO, ale dokonce nic takového ani nebylo projednáváno, což v pozdějších rozhovorech potvrdil i Gorbačov.


Na druhou stranu tehdy bylo vedení SSSR při různých jednáních ústy Bakera i Bushe opakovaně ujišťováno, že ze strany Západu bude brán zřetel na jeho bezpečnost a zájmy.


Rozšiřování NATO







V té době se ostatně mohlo zdát, že oba vojenské pakty, NATO i Varšavská smlouva, se stávají relikty minulé doby. Myšlenku na jejich zrušení zpočátku prosazoval i Václav Havel, avšak i on brzy pochopil nutnost začlenění bývalých členů Varšavské smlouvy do nějakých struktur kolektivní bezpečnosti: „Velmi záhy jsme dospěli k názoru, že nemá cenu budovat znovu něco na zelené louce – například celoevropskou bezpečnostní organizaci –, když tu funguje NATO a stačí změnit jeho doktrínu, transformovat ho a otevřít dalším členům.“


Ačkoliv NATO nevyslyšelo Havlovo volání po změně názvu, v jiných oblastech se pokoušelo vyjít zemím z východu vstříc. V Londýnské deklaraci NATO z 6. července 1990 se kupříkladu říkalo:


"Článek 4
Uznáváme, že v nové Evropě je bezpečnost každého státu neoddělitelně propojena s bezpečností jeho sousedů. NATO se musí stát institucí, ve které Evropané, Kanaďané a Američané společně pracují nejen na společné obraně, ale i na budování partnerství se všemi národy Evropy. Atlantická komunita musí vyjít vstříc těm zemím Východu, které bývaly našimi protivníky, a nabídnout jim ruku přátelství.


Článek 5
Zůstaneme obrannou aliancí a budeme bránit veškerá území všech našich členů. Nemáme žádné agresivní úmysly a zavazujeme se k mírovému vypořádání všech sporů. Nikdy za žádných okolností nebudeme první, kteří použijí sílu."



Roku 1994 byl ze strany NATO spuštěn program Partnerství pro mír, zaměřený na spolupráci Severoatlantické aliance s armádami států, které nejsou jejími členy, především neutrálních zemí a zemí bývalého Sovětského svazu. Rusko do něj vstoupilo v témže roce.


V roce 1997 pak byla založena Rada Rusko-NATO Smlouvou o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti, v níž se pravilo, že Rusko a NATO nejsou protivníky.


V roce 1999 pak Rusko podepsalo Istanbulskou chartu evropské bezpečnosti OBSE, v níž se říká:


"Každý účastnický stát má stejné právo na bezpečnost. Potvrzujeme bytostné právo každého a každého členského státu mít svobodu ve výběru nebo změně svých bezpečnostních záležitostí, včetně členství ve smlouvách či aliancích, podle toho, jak se vyvíjejí.


Každý účastnický stát má také právo na neutralitu.


Každý účastnický stát bude respektovat práva všech ostatních v těchto záležitostech. Nebudou posilovat svou bezpečnost na úkor bezpečnosti jiných států."



Spolupráce NATO s Ruskem pak začala záhy dostávat povážlivé trhliny kvůli náletům NATO na Jugoslávii a později se rozkol prohloubil, když se začalo hovořit o možnosti členství v NATO pro Gruzii a Ukrajinu. NATO smlouvu vypovědělo v roce 2014 po ruské anexi Krymu.


Mezitím NATO přijalo v několika vlnách množství nových členů: v roce 1999 tak byly do NATO přijaty Česká republika, Maďarsko a Polsko, v roce 2004 Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a v roce 2009 Albánie a Chorvatsko.



Mapa zobrazující postupné rozšiřování počtu členů NATO
Zdroj: cs.wikipedia.org



Rusko protestovalo, přičemž problémem pro Rusy ani tak nebylo rozšíření NATO co do počtu členů, nýbrž vysouvání jeho vojenské infrastruktury (základen a vojsk) směrem k jeho hranicím.


Ačkoliv tedy Rusko v Istanbulské chartě souhlasilo s právem zemí “výběru nebo změně svých bezpečnostních záležitostí, včetně členství ve smlouvách či aliancích″, z ruského pohledu je porušována zásada, že tyto země budou “respektovat práva všech ostatních v těchto záležitostech. Nebudou posilovat svou bezpečnost na úkor bezpečnosti jiných států.″


Gorbačov v tomto smyslu prohlásil tento vývoj za “porušení ducha těch deklarací a záruk, která nám byly dány v roce 1990. (…) neochota našich západních partnerů brát v potaz úhel pohledu, oprávněné zájmy a bezpečnost Ruska.“


NATO naproti tomu argumentuje tím, že “žádný z těchto slibů nebyl učiněn, a ani žádný související důkaz Rusko nepředložilo. Měl-li být takový slib Aliancí někdy vysloven, bylo by o tomto rozhodnutí učiněno oficiální písemné prohlášení podepsané všemi spojenci NATO. Kromě toho úvahy o rozšíření NATO se zrodily až rok po sjednocení Německa. Tato otázka nebyla na programu jednání v době, kdy Rusko tvrdí, že byly tyto sliby uskutečněny.


Obviňování NATO ze slibů nebudovat vojenskou infrastrukturu v blízkosti území Ruska jsou rovněž falešná. NATO zdůraznilo v Zakládajícím aktu, že »v současném a předvídaném bezpečnostním prostředí bude Aliance plnit závazky kolektivní obrany a ostatních úkolů zabezpečováním nezbytné operační součinnosti, integrace armádních útvarů a posilováním jejich schopností namísto trvalého rozmístění velkého počtu bojových jednotek. Proto je třeba spoléhat na adekvátní infrastrukturu odpovídající výše uvedeným úkolům.«



To, že neexistuje žádná smlouva, která by zmrazila hranice NATO, je nepochybný fakt (a proto také Rusko nemělo co předložit jako důkaz těchto záruk), avšak řada odborníků na diplomacii upozorňuje, že i ústní neformální ujištění či sliby mají v diplomacii svoji váhu a že viděno z tohoto úhlu pohledu, je skutečně možné, že vedení SSSR a později Ruska chápalo dohody z roku 1990 stran nerozšiřování NATO směrem na východ jinak, než jak byly míněny.


To ovšem není a nikdy nemůže být omluva pro obsazování území sousedních zemí, či pro přímou vojenskou agresi.


Zdroje:


cs.wikipedia.org
www.natoaktual.cz
dfens-cz.com
direct.mit.edu
www.echo24.cz
theconversation-com.translate.goog
echo24.cz
www.idnes.cz
data.idnes.cz
www.nato.int
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#692972 Verze : 5

Ad 2) Jaderné zbraně na Ukrajině a garance uzemní celistvosti




Nemalá část jaderného arzenálu Sovětského svazu byla dislokována na území nově vzniklé Ukrajiny. Po rozpadu SSSR se tak Ukrajian stala třetím největším vlastníkem jaderných zbraní. Nutno ovšem podotknout, že ačkoliv se fyzicky nacházely na území Ukrajiny, podléhaly operační kontrole ruských ozbrojených sil, které disponovaly příslušnými kódy a spojovacími prostředky. Přesto to vedlo k obavám mezinárodního společenství, které se tak s Ukrajinou dohodlo na tom, že se vzdá jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní záruky. V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, jehož signatáři byly Ukrajina, Ruská federace, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké. Rusko, Velká Británie a USA jím potvrdili (reaffirm) závazek

  1. respektovat v souladu se Závěrečným aktem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě nezávislost a suverenitu Ukrajiny v jejích existujících hranicích;
  2. zdržet se hrozby silou nebo použít sílu proti územní integritě a politické nezávislosti Ukrajiny a nepoužít své zbraně proti Ukrajině s výjimkou sebeobrany či v jiném případě v souladu s Chartou Spojených národů;
  3. zdržet se v souladu s principy Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě hospodářského nátlaku, jehož cílem by bylo podřídit vlastnímu zájmu výkon práv Ukrajiny vyplývajících z její svrchovanosti, a zajistit si tak výhody jakéhokoli druhu;
  4. okamžitě přijmout opatření Rady bezpečnosti OSN s cílem poskytnout pomoc Ukrajině jakožto nejadernému státu, který je smluvní stranou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, pokud by se Ukrajina stala obětí aktu agrese nebo objektem hrozby agrese, při níž by byly použity jaderné zbraně;
  5. nepoužít jaderné zbraně proti žádnému nejadernému státu, který je smluvní stranou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, s výjimkou případu útoku na ně samotné, jejich území nebo závislá území, jejich ozbrojené síly nebo jejich spojence ze strany takového státu ve spojení nebo alianci se státem vlastnícím jaderné zbraně;
  6. realizovat konzultace v případě, že nastane situace, která vyvolá otázky týkající se těchto závazků.



Šlo tedy o práva, která Ukrajině měla již na základě Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Charty Spojených národů a Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Ukrajina nicméně pokládala za důležité mít je potvrzena i specifickým dokumentem. Přesto je nejednoznačné, zda jde o právně závaznou mezinárodní smlouvy nebo spíše o politickou deklaraci, která navíc jen potvrzuje již existující práva Ukrajiny a signatářům spíše jen dává ospravedlnění pro akci, nicméně ji k ní nezavazuje nad rámec konzultací. Ostatně politická scéna v USA nebyla ochotná zavázat se k jednoznačně závazné vojenské podpoře Ukrajiny. Ukrajina každopádně své závazky dodržela. Poslední jaderná hlavice byla odvezena do Ruska v létě 1996 a v roce 2001 bylo zlikvidováno poslední odpalovací zařízení pro mezikontinentální rakety na tuhé palivo. Stejná smlouva byla podepsána i s Kazachstánem a Běloruskem. Francie a Čína podepsaly s Ukrajinou samostatné dokumenty s ještě slabšími závazky.


Ruská federace memorandum porušila minimálně v roce 2014 vpádem na Krym a na Donbas, anexí Krymu, od roku 2014 trvalou vojenskou podporou tzv. povstalců v doněcké a luhaňské oblasti a v roce 2022 raketovými a leteckými údery a pozemní invazí na další ukrajinská území. Tyto operace navíc porušují i výše zmíněné dokumenty, které budapešťské memorandum jen znovupotvrzovalo. Za porušení je často vnímán i incident v Kerčském průlivu roce 2018. Někteří komentátoři poukazují na ekonomický nátlak vykonávaný v některých letech na Ukrajinu ze strany Ruska, především pokud na Ukrajině nebyli u moci proruští politici.


Rusko argumentuje tím, že po svržení prezidenta Janukovyče vznikl ozbrojeným převratem nový stát, vůči kterému závazky z Budapešti neplatí. Případně tvrdí, že je dodržuje, neboť na Ukrajinu nezaútočilo jadernými zbraněmi. První argument je nesmyslný, neboť memorandum nijak neřeší vnitřní politickou situaci a uspořádání Ukrajiny. Druhý argument je založen na dodržování jen jednoho z pěti závazku, ačkoliv Rusko porušuje jiné body memoranda.




Text Budapešťského memoranda (anglicky)

Ukraine, the Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and the United States of America,
Welcoming the Accession of Ukraine to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons as a non-nuclear-weapon state,
Taking into account the commitment of Ukraine to eliminate all nuclear weapons from its territory within a specified period of time,
Noting the changes in the world-wide security situation, including the end of the Cold War, which have brought about conditions for deep reductions in nuclear forces,


Confirm the following:


The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America reaffirm their commitment to Ukraine, in accordance with the principles of the CSCE Final Act, to respect the independence and sovereignty and the existing borders of Ukraine.


The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America reaffirm their obligation to refrain from the threat or use of force against the territorial integrity or political independence of Ukraine, and that none of their weapons will ever be used against Ukraine except in self-defense or otherwise in accordance with the Charter of the United Nations.


The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America reaffirm their commitment to Ukraine, in accordance with the Principles of the CSCE Final Act, to refrain from economic coercion designed to subordinate to their own interest the exercise by Ukraine of the rights inherent in its sovereignty and thus to secure advantages of any kind.


The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America reaffirm their commitment to seek immediate United Nations Security Council action to provide assistance to Ukraine, as a non-nuclear-weapon state party to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, if Ukraine should become a victim of an act of aggression or an object of a threat of aggression in which nuclear weapons are used.


The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America reaffirm, in the case of Ukraine, their commitment not to use nuclear weapons against any non-nuclear-weapon state party to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, except in the case of an attack on themselves, their territories or dependent territories, their armed forces, or their allies, by such a state in association or alliance with a nuclear weapon state.


Ukraine, The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America will consult in the event a situation arises which raises a question concerning these commitments.


This Memorandum will become applicable upon signature.


Signed in four copies having equal validity in the Ukrainian, English, and Russian languages.
FOR UKRAINE:
(signature Leonid Kuchma)



FOR THE RUSSIAN FEDERATION:
(signature Boris Yeltsin)



FOR THE UNITED KINGDOM OF GREAT BRITAIN AND NORTHERN IRELAND:
(signature John Major)



FOR THE UNITED STATES OF AMERICA:
(signature Bill Clinton)


Budapest, 5 December 1994.



Zdroj: en.wikisource.org
Rusko-ukrajinský konflikt [2014-RRRR] - Budapešťské memorandum 
zdroj : https://treaties.un.org/doc/Publication/UNTS/Volume%203007/Part/volume-3007-I-52241.pdf

Budapešťské memorandum
zdroj : treaties.un.org

URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#691461 Verze : 12

AD 3) Situace před EuroMajdanem




Vznik Ukrajiny jakožto samostatného státu byl umožněn rozpadem Sovětského svazu, k němuž došlo 26. prosince 1991. Ukrajina však vznikla dříve, na základě „Deklarace o nezávislosti Ukrajiny“ přijaté ukrajinským parlamentem 24. srpna roku 1991. Deklarace byla potvrzena 1. prosince 1991 v celonárodním referendu. Nový stát nyní musel začít budovat svou novou vnitřní a zahraniční politiku.


Prvním prezidentem nezávislé Ukrajiny se stal Leonid Kravčuk, jenž se orientoval na prozápadní integraci a snažil se omezit vliv Ruska. Obrat nastal po předčasných prezidentských volbách v roce 1994, po nichž se prezidentem stal Leonid Kučma. Zahraniční politika Ukrajiny se nyní obrátila ke zlepšení vztahů s Ruskem a současně na integraci do euroatlantických struktur.



Leonid Danylovyč Kučma, 2. ukrajinský prezident, ve funkci v letech 1994–2005
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Leonid_Ku%C4%8Dma



Zde je třeba říci, že západní lídři v té době vnímali postsovětské republiky jako potenciální bezpečnostní riziko. Proto, aby se eliminoval vznik nových konfliktů a zabránilo se izolaci těchto států, zahájilo Evropské společenství (tehdejší předchůdce Evropské unie) spolupráci s řadou těchto zemí s cílem je stabilizovat a pomoci jim nastartovat transformační procesy.


Kučma se snažil zahájit proces integrace Ukrajiny do EU, což však byl značně složitý a zdlouhavý proces, zejména kvůli nestabilnímu vnitropolitickému vývoji na Ukrajině. Spolupráce mezi EU a Ukrajinou se nicméně zintenzivnila poté, co Ukrajina v roce 2004 po 5. rozšíření EU (přijetím Slovenska, Polska a Maďarska do EU) získala s EU společné hranice. Jedním z nástrojů ke zlepšení spolupráce mezi EU a Ukrajinou se měla stát Asociační dohoda mezi těmito dvěma subjekty.



Mapa EU po pátém rozšíření (tzv. „východním“) z roku 2004. Byly přijaty země: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko
Zdroje: cs.wikipedia.org



Cílem této dohody bylo urychlit a prohloubit politické a ekonomické vztahy (vytvořit komplexní zóny volného obchodu) mezi Evropskou unií a Ukrajinou a zahájit postupnou integraci Ukrajiny do vnitřního trhu EU. Aby to však bylo možné, musela se Ukrajina přiblížit k evropským normám a standardům, a to zejména v budování demokracie, právního státu a dodržování lidských práv.


Ukrajinci si od podpisu této dohody slibovali zejména úspěšné provedení reforem a liberalizaci obchodu se zbožím a službami, což mělo umožnit dynamický ekonomický růst země, přičemž celý proces měl být ukončen přijetím Ukrajiny do EU je plnoprávného člena.


Jednání o dohodě byla zahájena v roce 2007 a pokračovala následujících 6 let. V roce 2010 se stal ukrajinským prezidentem Viktor Janukovyč, jenž zahájil pronásledování politických elit předcházející vlády. Zejména soudní proces a následné uvěznění bývalé premiérky J. Tymošenkové ze strany EU vyvolalo značnou kritiku, neboť tato kauza byla v Evropě vnímána jako politický proces a zásadní porušení demokratických principů a lidských práv. Proto došlo k odložení podpisu Asociační dohody mezi Unií a Ukrajinou na dobu neurčitou.


Celý proces však pokračoval, zejména kvůli strategické důležitosti Ukrajiny. Na Ukrajině působila řada členů pozorovatelských misí, v roce 2012 například vyslal jednu takovou misi Evropský parlament, jenž byl dokonce přizván ke kontrole průběhu veškerých vnitrostátních voleb na Ukrajině.


EU tak v jednáních o Asociační dohodě pokračovala a z obavy, aby se Ukrajina nepřimkla více k Rusku (které neustále na Ukrajině lobbovalo proti podpisu této dohody), dokonce od některých svých požadavků ustoupila a naplánovala podpis asociační dohody na listopad 2013.


Tehdy však došlo k obratu o pověstných 180 stupňů, kdy výrazně proruský prezident Janukovyč odmítl Asociační dohodu podepsat. Důvodem podle něj bylo, že by přidružením k Evropské unii přišla Ukrajina během deseti let v přepočtu o více než 13 bilionů korun, a to kvůli útlumu obchodu s Ruskem a zhoršila by se její bezpečnostní situace. Janukovyč současně oznámil posílení vazeb s Ruskem, Ukrajina se měla stát členem Eurasijského celního svazu, ruské alternativy EU.



Viktor Fedorovyč Janukovyč, 4. ukrajinský prezident, ve funkci v letech 2010–2014
Zdroje: cs.wikipedia.org



To však vyvolalo protesty části obyvatelstva, která vyšla na náměstí Nezávislosti v Kyjevě, aby dala svoji nespokojenost najevo. Janukovyč však proti nim nasadil silové složky, což však nakonec vyvolalo přesně opačný efekt – hnutí přerostlo v revoluci, dnes známou jako EuroMajdan.


Zdroje:
www.irozhlas.cz
zpravy.aktualne.cz
ct24.ceskatelevize.cz
euractiv.cz
www.pravniprostor.cz
KSONZ, Yuliya. Problematika vyjednávání Asociační dohody mezi Evropskou unií a Ukrajinou [online]. Brno, 2013 [cit. 2022-03-22]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/jqbid/. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Petra KUCHYŇKOVÁ.
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#693217 Verze : 3

Ad.4) EUROMAJDAN


Євромайдан


Tímto slovem, které vzniklo spojením slov „euro″ (čili zkráceně Evropa) a ukrajinského slova „maidan″ (což je náměstí), dnes označujeme dlouhou sérii protivládních protestů, které začaly na kyjevském náměstí Nezávislosti (Maidan Nezalezhnosti) a probíhaly i v řadě dalších měst od listopadu 2013 do února 2014.


Důvodem protestů bylo odmítnutí tehdejšího silně proruského prezidenta Janukovyče podepsat Asociačního dohodu s EU a orientovat se více na Rusko jak politicky, tak hospodářsky.


Vše začalo 21. listopadu 2013 oznámením ukrajinské vlády o pozastavení příprav podpisu Asociační dohody mezi EU a Ukrajinou. Lavinu protestů spustil patrně jako první či jeden z prvních dvaatřicetiletý novinář Mustafa Najem, jenž na sociálních sítích začal burcovat občany k protestům.


Množství lidí, scházejících se na náměstí Nezávislosti, dosáhlo během tří dnů 150 000. Protesty ještě více nabraly na intenzitě, když prezident Viktor Janukovyč na summitu EU v litevském Vilniusu 29. listopadu 2013 Asociační dohodu s Evropskou unií skutečně nepodepsal.



Protesty ve Lvově, 29. listopad 2013. Protestující tehdy sestavili „živý řetěz“ z Kyjeva až k polským hranicím o délce cca 625 kilometrů
Zdroj: commons.wikimedia.org



30. listopad 2013




V celé historii Euromajdanu je několik dnů, které lze označit za klíčové. Poslední listopadový den byl prvním z nich. Stupňování protestů z předchozího dne zřejmě vyprovokovalo vládní složky k zásahu. Protože k zásahu došlo po návratu Janukovyče z Vilniusu, lze předpokládat, že pokyn vydal on.


Akce byla zahájena v 04:00 hod. V tu chvíli bylo na Majdanu do 1 000 demonstrantů. Příslušníci speciální policejní jednotky Berkut demonstranty napadly obušky. Zásah byl brutální - zraněno bylo 145 lidí, 33 osob bylo zatčeno.


Důvodem k zásahu byla údajně nutnost vyklidit náměstí kvůli instalaci vánočního stromu. Ten se pak proto stal jakýmsi symbolem Euromajdanu.


Tento zásah se stal katalyzátorem problémů. Rozhořčení společnosti dosáhlo nebývalých rozměrů. Množství lidí na Majdanu se začalo zvětšovat a brzy jejich počet dosáhl půl milionu. Eskalovaly střety s pořádkovými jednotkami. Proevropské protesty se změnily v protivládní.


1. prosinec 2013 a 11. prosinec 2013




V těchto dnech opět bezpečnostní síly provedly zásahy proti demonstrantům. Hned 1. prosince byly opět zbity stovky lidí (a to včetně novinářů). Začali se objevovat provokatéři (tzv. tituškové), kteří se snažili podněcovat násilí. Aktivisté své prostesty stupňovali - jejich počet se stále zvyšoval, nyní například také žádali potrestání viníků brutálních zásahů. Svoji podporu jim vyjádřila řada politiků ze západních zemí, např. místopředseda Evropského parlamentu Jacek Protasiewicz.


Aktivisté na obranu před zásahovými složkami postavili barikády a začali se organizovat. Veteráni z Afghánistánu a Čečenska sestavili jakousi ochranku, oddíly označované jako “sebeobrana″, (zaměřenou zejména na provokatéry a opilce), na Majdanu vyrostlo úplné stanové město - nechyběly polní ošetřovny, kuchyně, stany pro tisk, hygienická zařízení i vytápěné stany, kam se aktivisté mohli chodit ohřát.



Fotografie z ledna 2014 zachycuje část barikád a stanového městečka v Kyjevě. Mezi modro-žlutými ukrajinskými vlajkami a vlajkami EU je možno vidět i červeno-černé vlajky Ukrajinské povstalecké armády, poněkud nepřesně zvané “banderovci″. Zatímco pro západní Ukrajince jde o symbol boje za svobodu, pro Rusy jde o symbol fašismu
Zdroj: commons.wikimedia.org



Odpoledne 1. 12. skupina demonstrantů odcizila buldozer LongGong CDM 833 a pokusila se jeho prostřednictvím prolomit plot kolem budovy prezidentské administrativy. Ukrajinské ministerstvo vnitra později oznámilo, že tento útok podporovalo více než 300 členů radikální organizace Bratstvo. Napojení různých radikálních skupin (z nichž nejznámější je ultrapravicový Pravý sektor) na protesty na Majdanu je ostatně dlouhodobě kritizováno Ruskem. Opozice uvedla, že tyto násilnosti organizovali provokatéři a že opozice s tím nemá nic společného, dokonce se prý někteří aktivisté včetně lidového poslance Petra Porošenka pokusili buldozer zastavit. Opozice znovu vyzvala demostranty, aby se zdrželi násilí.


V noci 11. prosince zasáhly policejní jednotky opět. Část aktivistů se tentokrát rozhodla nestavět na odpor, díky čemuž pořádkové síly odstranily některé z barikád. Neozbrojení demonstranti se spojenými pažemi drželi obrannou linii Euromajdanu tři hodiny proti velké mase jednotek Berkut (celkově bylo nasazeno asi 4000 mužů) na východní straně náměstí v Institutské ulici. Přesto na řadě míst došlo k ostrým střetům. Poprvé od roku 1240, kdy Kyjev čelil nájezdu Tatarů, se rozezněly zvony chrámu svatého Michala, které jinak mají zvonit jen tehdy, je-li národ v krajním ohrožení, a bily celou noc. Kněz Ivan Sydor, který celou noc zvonil na zvony a burcoval lid, obdržel v roce 2019 ukrajinský Řád za zásluhy třetí třídy.


Po osmi hodinách urputných střetů majdanská sebeobrana vytlačila jednotky Berkut zpět za barikády a stabilizovala perimetr Majdanu.



Pokus zásahových jednotek prorazit barikádu 11. prosince 2013. V té době se už většina demonstrantů snažila chránit hlavu prostřednictvím stavbařských přileb
Zdroj: commons.wikimedia.org



Útoky vládních sil měly přesně opačný efekt, než Janukovyč zamýšlel. Po každém dalším zásahu se neustále zvyšoval počet demonstrantů, kteří do Kyjeva přijížděli z celé Ukrajiny. Protože skupiny z různých oblastí často měly sto více osob, začalo se jim říkat “setniny″, po vzoru historických kozáckých jednotek. Další vlna protestujících dorazila po 17. prosinci, kdy Janukovyč s ruským prezidentem Vladimirem Putinem podepsal smlouvu o ekonomické spolupráci. V určitých chvílích údajně dosáhlo množství lidí na Majdanu počtu jednoho milionu.


Leden 2014




Aktivisté navzdory dvacetistupňovým mrazům stále Majdan neopouštěli. 16. ledna 2014 ukrajinský parlament schválil zákony, které Janukovyč podepsal 17. ledna. Nové zákony kriminalizovaly účast na demonstracích, mj. jiné též zavedly postihy za účast na protestech u státních úřadů nebo za nepovolené stavby na veřejných místech. Výrazné omezení občanských svobod veřejnost okamžitě označila za diktátorství.


Od 18. ledna se začala situace vyostřovat. O den později se proti novým zákonům sešlo na demonstraci v kyjevské Hruševského ulici na 200 000 lidí, kteří pochodovali k budově parlamentu, dokud nenarazili na policejní kordony. Aktivisté, vyzbrojení holemi a trubkami, tentokrát policejní kordony napadli a pokusili se skrz ně prorazit. Situace se rychle vyostřila. Aktivisté zapálili několik autobusů, v nichž pořádkové síly přijížděly na místa zásahu, a využily je jako barikády. Vzduchem létaly kameny a zápalné láhve, policie nasadila zábleskové granáty, vodní děla a gumové projektily.


Vitalij Kličko se pokusil situaci uklidnit, avšak byl některým z demonstrantů postříkán hasicím přístrojem. Večer se Kličko sešel s prezidentem, jenž mu přislíbil, že situaci vyřeší.


20. ledna a 21. ledna střety pokračovaly, široce se během nich projevovali “tituškové″, dva z nich se podařilo chytit a odzbrojit Kličkovi. Později byli vyslýcháni v přímém televizním přenosu, kde přiznali, že pracovali pro vládu a jejich úkolem bylo podněcovat násilí a anarchii.


Násilí se stupňovalo z obou stran - zatímco aktivisté sestavili 2,5 metru vysoký trébuchet, kterým metali na policii kameny, Berkut na ně házel molotovovy koktejly. Večer 21. ledna ministr vnitra Vitalij Zacharčenko podepsal výkonný příkaz povolující použití fyzické síly, speciálních zařízení a střelných zbraní.


Vše vygradovalo 22. ledna. V 6 hodin ráno opět policie zaútočila a tentokrát začala používat zbraně s ostrou municí. Neznámým odstřelovačům (obviňovaly se navzájem obě strany) padli za oběť 20letý Armén Sergej Nigojan a 25letý Bělorus Michail Žyzneuski. Dalších 300 lidí utrpělo zranění.


Únor 2014




Relativní klid na Majdanu, vyplněný jednáními mezi opozicí a vládou, skončil 18. února, kdy se asi 20 000 demonstrantů kolem 8:30 hod. vydalo k budově parlamentu, kde požadovali obnovení ústavy do podoby z roku 2004 (v roce 2004 byly přijaty dodatky k ústavě, které silně omezovaly moc prezidenta; tyto dodatky byly zrušeny v roce 2010 po zvolení Janukovyče prezidentem). Policie demonstrantům zablokovala cestu a opět propukly násilnosti, kde se obě strany navzájem obviňovaly z jejich zahájení.


Demonstranti se pokoušeli v ulicích, kde se právě bojovalo, zapalovat na barikádách pneumatiky, aby zabránili pořádkovým jednotkám v postupu. V 17:04 Berkut prolomil barikádu na Hruševského ulici a demonstranti začali ustupovat k další barikádě. Když se pokoušeli policisté vniknout na Majdan, byly opět mezi nimi a demonstranty vytvořeny hořící bariéry z pneumatik.

Demonstranti boují s pořádkovými silami na hořící barikádě na křižovatce ulic Institutská/Sadová 18. února 2014
Zdroj: commons.wikimedia.org


Berkut používal palné zbraně s ostrými náboji; současně byli na střechách nasazeni odstřelovači. Během následných střetů s policií bylo více než 20 lidí zastřeleno a přes 400 zraněno.


V průběhu 19. února probíhala jednání mezi prezidentem a opozicí. Současně do města přicházely další skupiny demonstrantů.


20. února násilí vygradovalo. Obě strany se obviňovaly z použití palných zbraní. V průběhu dopoledne demonstranti vyzbrojení improvizovanými nebo kořistními štíty a molotovy vytlačili Berkut od Kyjevské konzervatoře, když se ji pokusily bezpečnostní síly zapálit, neboť byla využívána jako polní nemocnice pro zraněné demonstranty. Během střetů bylo 67 policistů zajato, další stovka se vzdala. Policie střílela jak gumovými projektily, tak ostrými náboji. Vzduchem létaly dlažební kostky a molotovy, všude hořely barikády. Z kyjevských ulic se stalo bojiště.


Klášter sv. Michala, hotel Ukrajina či budova městské rady se mezitím proměnily v nemocnice a márnice. Desítky osob byly zastřeleny, stovky zraněny.


Následujícího dne se začala situace měnit. Armáda se odmítala zapojit do potlačování demonstrace, někteří policisté přeběhli k demonstrantům. Jiné policejní jednotky odmítly zasáhnout a začaly se stahovat. Vláda nad nimi de facto ztratila vliv.


Po celý den pokračovala jednání mezi ukrajinskou vládou a opozicí. Výsledkem byla velmi důležitá dohoda, která stanovila návrat k ústavě z roku 2004, vytvoření prozatímní vlády, vyhlášení předčasných voleb a všeobecné amnestie pro demonstranty.


Sobota 22. února je všeobecně považována za konec Euromajdanu. Když prezident Janukovyč odpoledne oznámil, že nesloží svoji funkci, parlament jej odvolal z funkce a vyhlásil nové prezidentské volby na 25. květen. V době, kdy hlasování probíhalo, nebyl však prezident k nalezení - opustil Kyjev a jeho přesná pozice nebyla známa. Ukázalo se, že uprchl do Charkova na východě Ukrajiny a následně se přihlásil z Ruska. Z ruského exilu pak odmítl svoje sesazení uznat a majdanské události označil za puč.


Je pravdou, že čistě z právní stránky bylo skutečně jeho odvolání z funkce neplatné, protože krom odvolání parlamentem bylo dle ústavy nutno jej současně obvinit z velezrady (nebo jiného závažného trestného činu). Odvolání pak měl ještě schválit Nejvyšší soud a následně ještě soud ústavní. Nic z toho nenastalo.


Proto také Putin, pro něhož je Ukrajina zásadní geopolitickou oblastí, všechny ukrajinské vlády od roku 2014 nepovažuje za legitimní. Moskva proto neoznačuje Majdan za projev touhy národa po demokracii, nýbrž za fašistický převrat řízený a financovaný Západem.


Je pravdou, že Nadace na podporu demokracie (National Endowment for Democracy - NED), financovaná Kongresem USA, jen v roce 2013 podpořila občanské demokratické aktivity na Ukrajině částkou 2,8 milionu dolarů. Je ovšem také faktem, že NED různé programy určené rozvoji demokracie na Ukrajině financovala již od rozpadu SSSR. Ovšem podmínky, za jakých lze granty od NED čerpat, jsou velmi přísné a omezující, příjemci například nemohou kandidovat ve volbách.


Nevládní organizace Evropské hodnoty, která také mimochodem upozorňuje na nebezpečí ruského vlivu (zejména dezinformací a proruské propagandy), k tomu uvedla, že: "Ukrajinské protestní hnutí, tzv. Euromajdan, vzešlo ze spontánního studentského protestu… (...) Nejednalo se však v žádném případě o organizovaný státní převrat ani puč, natož podporovaný ze zahraničí."


Na druhou stranu zaznívají i jiné otázky. Kdo vlastně vydal pokyn k použití zbraní? Prezident Janukovyč, ministr vnitra Zacharčenko i další podezřelí opakovaně z ruského exilu vzkázali, že žádný příkaz k ostré střelbě 20. února 2014 v Kyjevě nevydali. Dne 12. března 2014 nový ukrajinský ministr vnitra Avakov prohlásil, že konflikt vyprovokovala „neukrajinská“ třetí strana a že vyšetřování probíhá. 2. dubna 2014 na tiskové konferenci pak dodal, že se akcí účastnilo 30 agentů ruské tajné služby FSB, kteří se podíleli na plánování a také vozili na letiště poblíž Kyjeva velké množství výbušnin. Podle některých důkazů existuje možnost, že jak demonstranti, tak policisté byli zasaženi stejnými střelci, patrně kvůli umělé eskalaci konfliktu. Důkazy směřují k odstřelovačům skupiny Alpha, patřící k ukrajinské tajné službě.


Oběti




Ať už střílel kdokoli, způsobil strašlivé ztráty. Celkově na Majdanu do 22. února zahynulo 108 aktivistů, naprostá většina na střelná zranění, nebo zranění způsobená bitím. Byli však i tací, kteří zemřeli po zraněních střepinami zábleskových granátů, na zdravotní komplikace spojené s použitím vodních děl při teplotách hluboko pod bodem mrazu, na infarkt apod. Nejméně dva byli podřezáni či ubodáni, jeden byl objeven na stromě oběšený. Nejmladšímu z mrtvých aktivistů, Nazaru Vojtovičovi, bylo 17 let, nejstaršímu - Ivanu Nakonečnému - 83 let. Dalších 2500 osob bylo zraněno.


Pořádkové síly měly 18 mrtvých, počet zraněných není znám (resp. k 21. 1. 2014 bylo hlášeno do tří set policistů, kteří vyhledali lékařskou pomoc).


Dozvuky




V roce 2019, tedy pět let po Euromajdanu, byl Viktor Janukovyč v nepřítomnosti odsouzen ke třinácti letům vězení za vlastizradu. Podle ukrajinské generální prokuratury byl právě on odpovědný za rozkaz ministerstvu vnitra a ukrajinské tajné službě SBU ke střelbě do demonstrantů.


Pokud jde o přímé potrestání střelců, nikdo z nich nebyl dosud přímo odsouzen. Soudní procesy stále pokračují. Obdobně nebyl nikdo souzen a odsouzen ani za smrt policistů.


Z mrtvých na Majdanu se na Ukrajině stali mučedníci - protože jejich počet přesáhl stovku, začalo se jim říkat “Nebeská setnina″. Ulice Institutská, kde bylo nejvíce obětí, dnes nese název Alej hrdinů Nebeské setniny a je zde jejich pomník. Podle Ukrajinců právě oni svojí krví a svými životy vykoupili právo ukrajinského národa na demokracii.



Pomník "nebeské setniny" na bývalé Institutské ulici, místu, kde zahynula většina demonstrantů
Zdroje: commons.wikimedia.org



Zdroje:
en.wikipedia.org
en.wikipedia.org
en.wikipedia.org
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Euromaidan
www.e15.cz
www.seznamzpravy.cz
plus.rozhlas.cz
zpravy.aktualne.cz
www.clovekvtisni.cz
www.e15.cz
www.britannica.com
plus.rozhlas.cz
www.seznamzpravy.cz
www.seznamzpravy.cz
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#694123 Verze : 2
Narychlo sepsaný pokus o text k bodu 5
(pozn.: nešlo o zákon o ruském jazyce, ale o všech jazycích)


Obecně přijímanou koncepcí o původu ukrajinského jazyka je teorie, podle které se ukrajinština vyvinula z tzv. společného východoslovanského jazyka, kterým se v období raného středověku mluvilo na území Kyjevské Rusi. Fungovala zde i staroslověnština, která však měla pouze status knižního jazyka. Území dnešní Ukrajiny se po rozpadu Kyjevské Rusi stalo součástí různých státních celků. Na západě to byl Polsko-litevský svaz, Krym a jižní Ukrajinu ovládali krymští Tataři a severovýchodní oblasti byly pod navládou Zlaté hordy a později součástí Moskevského velkoknížectví. První snahy o konsolidaci ukrajinského jazyka proběhly jako reakce na katolizaci pravoslavných oblastí polsko-litevským soustátím v 16. a 17. století v západní části dnešní Ukrajiny. Reakcí na na rusifikační tendence ruské říše ve východní části dnešní Ukrajiny pak bylo ukrajinské národní obrození. Po bolševické revoluci byla většina Ukrajiny připojena k Sovětskému svazu. Ten zpočátku razil politiku nacionalizace jazyka a ukrajinština se rozvíjela. Oficiálním jazykem byla ruština i ukrajinština. Pak tento proces postupně upadal. Jednak došlo k industrializaci, která s sebou nesla příliv rusky mluvících obyvatel, jednak ke kolektivizaci spojené s hladomorem genocidního charakteru, který přinesl smrt milionům Ukrajinců. Ruskojazyčné obyvatelstvo tak představovalo podstatnou část obyvatel hlavně ve východní části sovětské Ukrajiny, která byla hodně industrializovaná a hustěji osídlená než řada oblastí na západě Ukrajiny. Po rozpadu Sovětského svazu byla v ústavě jako úřední jazyk zakotvena jen ukrajinština, avšak ostatní jazyky měly i tak zajištěnu ústavní ochranu. Nicméně ruština se, byť neoficiálně, dále používala, neboť jí vedle etnických Rusů mluvila i nemalá část Ukrajinců. Ukrajinskou národnost uvádělo v roce 2001 při sčítání 77,8 % obyvatel, ruskou pak 17,3 %. Jako rodný jazyk uvádělo ukrajinštinu 67,5 %, ruštinu 29,6 %. V praxi bylo používání obou jazyků zhruba vyrovnané. Docházelo sice k jisté ukrajinizaci, ale šlo o velmi, velmi pozvolný proces.


Jazyková otázka se nicméně stala v druhé dekádě 21. století politicky citlivou otázkou. V roce 2010 vyhrál volby prezident Janukovyč, který v řadě otázek lavíroval mezi Západem a Ruskem, nicméně pro velkou část Ukrajinců představoval proruského kandidáta, který měl zvrátit nastartovaný proces sbližování se Západem. V roce 2012 prosadila jeho strana v parlamentu za velmi nestandardních okolností jazykový zákon, který zaváděl možnost tzv. regionálního jazyka, který mohl být zaveden v oblastech s více jak 10 procenty obyvatel hovořími tímto jazykem. Tento jazyk pak mohl být používán v dané oblasti jako oficiální úřední jazyk. Podporovatelé v tom viděli poskytnutí práv jazykovým menšinám. Kritici naopak prostředek k tomu, aby vládnoucí strana zvýšila svoje volební preference pro následující volby a k růstu Ruskem podporovaného separatismu. Navíc byl podle nich v rozporu s ústavou a zbytečný, neboť ústava a zákony poskytovaly jazykům menšin ochranu. Deset procent bylo považováno za příliš nízké číslo i řadou mezinárodních pozorovatelů, kteří jinak zákon jako celek neodmítali. Pozitivně zákon byl vnímán ale i v Maďarsku, Rumunsku a Řecku, protože stejná práva neposkytoval jen ruské menšině, ale i zástupcům těchto minorit. Neodmítala ho ani část opozice. Nicméně pro velkou část politické reprezentace šlo o příliš velký ústupek Rusku.


To se projevilo v roce 2014, kdy vzápětí po svržení a útěku prezidenta Janukovyče, parlament zákon z roku 2012 přijal zákon, kterým zákon z roku 2012 odvolal. Opět za nestandardních okolností. Stalo se tak ve vyhrocené atmosféře euromajdanu a lze tento krok do jisté míry pochopit jako reakci na nevyváženost zákon z roku 2012, nicméně politicky to byl krok přímo katastrofální. Úřadující prezident Oleksandr Turčynov sice záhy odvolávací zákon odmítl podepsat, takže původní zákon platil dál a i kdyby byl zákon z roku 2012 odvolán, nepředstavovalo to automaticky katastrofu pro jazyky menšin, protože stále existovala jejich ústavní ochrana. Mohlo dojít k umenšení těchto práv, přičemž prakticky by to asi stejně vypadalo jako v letech 1991-2012. Nicméně stačilo to k tomu, aby to vyvolalo negativní reakci u ruského etnika, především na Krymu a částečně též na Donbasu. Pro tyto lidi byla hrozící ztráta privilegií nově nabytých v roce 2012 nepříjemnou hrozbou. Pro Rusko to navíc byla skvělá záminka pro realizaci okupace těchto oblastí. Jazyková otázka byla emonciální záležitostí s velkým mobilizačním potenciálem, který Rusko silně zveličilo a zneužilo. Nicméně ukrajinská prozápadní politické scéna v tomto Rusku nahrála velmi silně na smeč.


Otázku následně ještě dále zpolitizovala ruská okupace a následná anexe Krymu a okupace části Donbasu. Zákon z roku 2016 zavedl kvóty na pořady odvysílané v rádiích a televizích. Mělo by jich být minimálně 60 %. Zákon z roku 2017 zaváděl povinnost vyučovat ve školách od páté třídy výš v ukrajinštině. Vyučování cizích jazyků nebylo zakázáno, ale mělo se jednat o samostatné předměty. V řadě oblastí si ale menšiny zvykli na vyučování všech předmětů ve svém jazyce. V roce 2019 schválil zákon, podle kterého musejí ukrajinštinu plynně ovládat úřední osoby, například poslanci, diplomaté, soudci, učitelé nebo lékaři státních zařízení. Povinné je užívání ukrajinštiny v armádě, policii a soudech, stejně jako na školách všech stupňů. Zákon vyvolal zcela očekávaně negativní reakce z Ruska, ale negativní či přinejmenším velmi zdrženlivé reakce přicházely i ze Západu, především z Maďarska kvůli menšině v Zákarpatí. Ukrajinská politické scéna byla pod celkem pochopitelným tlakem části veřejného mínění kvůli ruské agresi a tlaku, aby v reakci na to naopak prosazovala ukrajinštinu, nicméně tato rozhodnutí separatismusm příliš neumenšovala a naopak vyvolávala negativní emoce a zatěžovala i mezinárodní vztahy Ukrajiny i s potenciálně přátelskými státy na své západní a jihozápadní hranici.
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#691419 Verze : 0

Ad.6) Anexe Krymu


Proč Krym?


Rusko má k poloostrovu Krym s velkým přístavem Sevastopol silně emocionální vztah, jenž je dán především dlouhou a úpornou obranou tohoto přístavu za 2. světové války a množstvím zde prolité ruské (či spíše sovětské) krve.


Krym jako takový byl připojen k Rusku v 18. století, kdy jej Rusko dobylo na Osmanské říši. V té době zde žili převážně Krymští Tataři v útvaru zvaném Krymský chanát. Car zahájil mohutnou rusifikaci poloostrova a Tataři byli nuceni rozsáhle emigrovat. Po vzniku SSSR byla roku 1921 na území Krymského poloostrova vyhlášena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. V tomto okamžiku již Krymští Tataři tvořili méně než 26 % populace.
Když v roce 1942 Krym obsadilo Německo, ožily snahy Tatarů znovu restaurovat Krymský chanát. Po znovuobsazení Krymu Rudou armádou byli proto Krymští Tataři Stalinem obviněni z kolaborace, byl jim odebrán status národnostní menšiny a zahájeny masivní deportace celé tatarské populace, které Tataři dodnes považují za genocidu. Krym také ztratil svůj status autonomní republiky a stal se součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky, jejíž součástí byl až do roku 1954.


V tomto roce jej tehdejší sovětský vůdce Nikita S. Chruščov připojil k Ukrajinské sovětské socialistické republice, což v rámci SSSR mělo význam víceméně pouze symbolický, avšak Chruščov nemohl tušit, jaký význam to jednou mít v mezinárodním významu.


Když se 31. prosince 1991 rozpadl SSSR, začaly mezi Ruskem a Ukrajinou o Krym spory, kdy si jej nárokovaly obě země. V Sevastopolu také kotvila sovětská Černomořská flotila, jejíž budoucnost byla s osudem Krymu úzce propojena.



Mapa vymezující polohu Krymu a obou akérů - Ruska a Ukrajiny
Zdroj: commons.wikimedia.org



Roku 1997 Rusko a Ukrajina podepsaly Smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství, která potvrdila Krym jako součást Ukrajiny (Sevastopol byl samostatnou správní jednotkou se zvláštním režimem) a rozdělila bývalou sovětskou Černomořskou flotilu mezi obě země zhruba v poměru 4 : 1. Současně byl Rusku zaručen pronájem válečné námořní základny v Sevastopolu do roku 2017 za 93 milionů USD ročně (roku 2010 byl pronájem prodloužen do roku 2042). Podle této smlouvy dále Rusko mohlo umístit na Krymském poloostrově až 25 000 vojáků, 24 dělostřeleckých systémů, 132 obrněných vozidel a 22 vojenských letadel.



Začátek problémů


Když 22. února 2014 opustil ukrajinský prezident Janukovyč zemi a uprchl do Ruska, nastala z ruského pohledu nepříjemná situace. Rusko Ukrajinu vždy považovalo za svoji zájmovou oblast, počítalo např. s tím, že Ukrajina bude hlavním článkem tzv. Euroasijské unie, což měla být jakási ruská protiváha vůči EU. Prudký odklon ukrajinské politiky směrem na západ byl proto pro Rusy velmi tíživý.


Právě tak nepříjemný byl pro početnou ruskou menšinu, žijící na na východě země a tedy i na Krymu. Tato východní část Ukrajiny byla vždy výrazně proruská (také zde většinou žijí etničtí Rusové) a také chudá - naprostá většina místních obyvatel (alespoň těch starších) v té době vnímala rozpad SSSR jako tragédii, která jim dosti podstatným způsobem snížila životní úroveň. Orientace na Rusko byla podle nich příslibem, jenž měl vše zlepšit a Euromajdan jim to všechno vzal.


Toto přesvědčení navíc podporovaly ruské sdělovací prostředky, které již před rokem 2014 hrály na Krymu dominantní roli. Velmi často se v nich objevovala „nebezpečná“ témata, tedy zodpovědnost kyjevské vlády za socioekonomické problémy Krymu a vzestup radikálního islámu mezi krymskými Tatary. Rusko bylo naproti tomu vykreslováno jako pilíř stability a bezpečnosti. Společně s médii obdobně působila také ruská ortodoxní církev.


Odpověď na Euromajdan proto přišla velmi brzy. 23. února 2014 se koná velká proruská demonstrace v Sevastopolu, 26. února další v Simferopoli, hlavním městě Krymu.


27. února se na Krymu náhle objevují skupiny maskovaných ozbrojenců v neoznačených vojenských terénních vozidlech. Ozbrojenci rychle obsazují krymské vládní budovy a další strategicky významné cíle na území poloostrova.


Ačkoliv od počátku panovala podezření, že ozbrojenci jsou ruští vojáci ze sevastopolské základny, ruský prezident Putin to vytrvale popíral.



Ačkoliv Putin zarputile popíral, že by se na Krymu angažovali ruští vojáci, nasazení těchto moderních ruských vozidel Tigr ho usvědčovalo ze lži
Zdroj: commons.wikimedia.org



Průběh anexe




27. února ozbrojené hlídky zaujaly pozice rovněž před budovami Rady ministrů (krymské vlády) a Nejvyšší rady Autonomní republiky Krym (krymského parlamentu), kde byla vztyčena ruská vlajka. Krymská vláda rezignovala a následně došlo k volbě nové Rady (prorusky orientované a neuznávající legitimitu proevropské vlády v Kyjevě). Novým krymským premiérem se tak stal Sergej Aksjonov, předseda strany Ruská jednota.


28. února již neoznačené jednotky ozbrojenců kontrolovaly všechny strategické cíle, vojenská zařízení, letiště, mediální stanice a zablokovaly dopravní tepny spojující Krym s Ukrajinou.


Po zajištění komunikačních uzlů bylo zastaveno vysílání ukrajinských hromadných sdělovacích prostředků, jež byly neprodleně nahrazeny ruskými, přenášejícími kremelskou verzi událostí. Tak byla vytvořeno paralelní realita, legitimizující u krymského obyvatelstva ruské akce.


Jednotky ukrajinské armády, demoralizové a zaskočené, byly zablokovány na svých základnách.


Referendum




Dne 6. března 2014 přijala Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym s okamžitou platností rozhodnutí
o připojení Krymu k Rusku. O deset dnů později se na Krymu konalo referendum vyhlášené krymským parlamentem, v němž voliči měli zvolit mezi dvěma možnostmi:


„Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?″


nebo


"Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“


Ačkoliv druhá otázka zdánlivě znamenala setrvání Krymu uvnitř Ukrajiny, ve skutečnosti by návrat k verzi ústavy z roku 1992 dával Krymu možnost vyhlásit nezávislost nezávisle na vůli centrální ukrajinské vlády.


Obyvatelé ukrajinské Autonomní republiky Krym se vyslovili pro první možnost (96,7 % hlasujících, při
účasti 83,1 %
) a obyvatelé města se zvláštní statutem Sevastopol (hlasující samostatně) taktéž (95,6 % hlasujících, při účasti 90 %).


Tabulka národnostní skladby na Krymu (údaje z roku 2001)


EtnikumPodíl obyvatelstva na Krymu
Rusové58 %
Ukrajinci24 %
Krymští Tataři12 %
Bělorusové1 %
Arméni1 %
Jiné4 %


Ukrajina referendum neuznala, neboť dle platného znění ukrajinské ústavy je možno referenda provádět výhradně na celostátní úrovni. Referendum také neuznaly USA a státy EU. Výsledek referenda naopak uznalo Rusko a ruský prezident Vladimir Putin podepsal se zástupci Krymské autonomní republiky Smlouvu o přistoupení Republiky Krym k Rusku. Ruský parlament pak 21. března 2014 oficiálně odsouhlasil přijetí Krymu jako novou součást Ruské federace.



Podpis Smlouvy o přistoupení Republiky Krym k Rusku. Zleva doprava: S. Aksjonov, V. Konstantinov (předseda Státní rady Republiky Krym), V. Putin a A. Čalyj (starosta Sevastopolu), Moskva 18. březen 2014
Zdroj: commons.wikimedia.org



Valné shromáždění OSN vydalo dne 27. 3. 2014 rezoluci, v níž anexi Krymu označilo za neplatnou (pro rezoluci hlasovalo 100 států, proti 11, 58 se hlasování zdrželo).


Ozbrojenci a armáda




Ačkoliv se na Krymu nacházelo téměř 19 000 ukrajinských vojáků (celkem 18 800 mužů, z toho 11 900 příslušníků námořnictva, 2 900 příslušníků letectva, 4000 příslušníků armády), v celkem 190 vojenských objektech, Krym byl kompletně ovládnut necelými 10 000 muži.


Ukrajinská armáda na Krymu se ukázala jako morálně zcela zlomená a nefunkční. Základním problémem bylo samozřejmě její podfinancování, ale též přetrvávající “sovětské″ myšlení u velitelského sboru, a věci neprospěl ani útěk většiny vojenských špiček do Ruska s prezidentem (např. ministr obrany, náčelník generálního štábu, velitelé rozvědky i kontrarozvědky atd.). Nedostatek financí v armádě se neprojevoval jen nízkými platy vojáků (které v té době v přepočtu v průměru činily asi 8200 Kč měsíčně u řadového vojáka; (pro srovnání plat příslušníka policejní jednotky Berkut byl téměř dvojnásobný), ale také rekrutováním vojáků z blízkého okolí, aby armáda ušetřila za jejich ubytování.


Problémem na Krymu proto bylo, že velké množství zde sloužících příslušníků ukrajinských ozbrojených sil z Krymu přímo pocházelo a identifikovalo se tak spíše s Ruskem, než s Ukrajinou (z oněch téměř 19 000 ukrajinských vojáků chtělo i nadále sloužit v ukrajinských ozbrojených silách jen asi 4300 mužů; pro ty, kteří přešli do ruské armády to znamenalo zvýšení platů až o 300 %). Mnoho ukrajinských lodí vyvěsilo ruskou vlajku dobrovolně, některé další byly obsazeny ozbrojenci. Jen asi 10 lodí odplulo a vyhnulo se tak zajetí.


17. dubna 2014 konečně Putin přiznal, že neoznačení ozbrojenci na Krymu byli ruští vojáci. Převážně se jednalo o příslušníky námořní pěchoty, podporovaných několika prapory výsadkových jednotek a komandy specnaz.


Celkově do ruských rukou padlo 40 stíhaček Mig-29, 1 dieselelektrická ponorka Záporoží (třída Foxtrot) a dalších 79 lodí (z toho 25 válečných lodí a podpůrných plavidel). Ruské námořnictvo v dubnu zahájilo předávání lodí zpět Ukrajině (odplouvaly, nebo byly odtaženy do Oděsy), do 8. května 2014 bylo vráceno 33 plavidel. Předávání plavidel bylo zastaveno po vyhrocení situace na Donbasu.


Sankce




V odvetu za anexi Krymu uvalily některé západní země (USA, EU, Austrálie, Nový Zéland, Kanada a
Japonsko
) na Rusko ekonomické sankce. Stalo se tak v celkem 6 vlnách, zahrnujících zmražení aktiv konkrétních politiků a businessmanů, omezení obchodu v některých sektorech (zejména v oblasti zbrojařské, energetické a finanční) a omezením financování ruských státem vlastněných společností.


Sankční opatření vedla k propadu kurzu rublu vůči americkému dolaru o 50 %, ruský HDP
tehdy kolísal mezi 0-0,5 %. Ruští ekonomové vyčíslili ekonomické škody způsobené Rusku sankcemi na 4 až 5 miliard amerických dolarů ročně.


Rusko v odvetě zvýšilo cenu zemního plynu, omezilo jeho dodávky a zastavilo vývoz některých zemědělských produktů.


Mělo-li být smyslem sankcí donutit Rusko, aby Krym vyklidilo a vrátilo Ukrajině, pak byly neúspěšné. Krym i nadále zůstává v ruském držení.


Závěr




Obsazení Krymu bylo po čistě vojenské stránce velmi působivé. Obsazení všech klíčových bodů krymské infrastruktury bylo ukončeno během dvou dnů. Charakteristické bylo široké použití moderního vybavení ruských vojáků, zejména balistické ochrany. Ruští vojáci jednali profesionálně a velmi ukázněně. Díky tomu byl v médiích vytvořen jejich velmi dobrý obraz, kdy se nich často hovořilo jako o “zdvořilých lidech″. I to napomohlo tomu, že bez použití násilí byla ukrajinská armáda zablokována na svých základnách a zcela paralyzována, ačkoliv nejtěžším prostředkem, jenž ruské jednotky použily, byl kolový obrněný transportér BTR-80.



Proruský aktivista a ruský voják v maskovacím oděvu bez jakýchkoliv označení a distinkcí, s balistickou ochranou a kulometem PKM
Zdroj: commons.wikimedia.org



Poloostrov byl plně stabilizován během tří týdnů. Na internetu i ve sdělovacích prostředcích byla široce užívaná proruská propaganda využívající srozumitelných politických, psychologických a informačních strategií. Na místní představitele byl vyvíjen nátlak zahrnující zastrašování i podplácení, paralýza centrální kyjevské vlády byla podpořena i množstvím kybernetických útoků na vládní instituce.


Kombinace vojenských a nevojenských prostředků a zahájení akcí v době, kdy konflikt ještě není vyhlášen a hranice mírového a válečného stavu je nejasná, se ukázaly jako mimořádně efektivní. Účinnost konceptu tzv. hybridních či asymetrických konfliktů, které jsou charakterizovány právě těmito specifickými prvky, se tak jasně potvrdila.


Zdroje:


Eva Prudilová: Krymská krize, Vydala Asociace pro mezinárodní otázky pro potřeby XX. ročníku Pražského studentského summitu, 2014
Dmytro Yanchuk: Komparace diskurzu v Rusku a Ukrajině o konfliktu na Krymu, diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno 2011
Kolektiv autorů: ZKUŠENOSTI Z VÁLEK A KONFLIKTŮ I, Univerzita obrany, Brno 2021, ISBN 978-80-7582-118-8
Jan Matzek: Anexe Krymu Ruskou federací, POLICY PAPER, leden 2016
Martin Hossinger: Krym mezi Ruskem a Ukrajinou, diplomová práce, Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň 2015
Daniel Belušík: Anexe Krymu a její reflexe v odborné literatuře, diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno 2019
www.encyclopediaofmigration.org
www.natoaktual.cz
www.pametnaroda.cz
www.datovazurnalistika.cz
www.vojenskerozhledy.cz
www.armadninoviny.cz
www.vojenskerozhledy.cz
cs.wikipedia.org
www.spiegel.de
www.lidovky.cz
www.lidovky.cz
www.lidovky.cz
www.globalsecurity.org
https://www.irozhlas.cz/node/5925649
radiozurnal.rozhlas.cz
ct24.ceskatelevize.cz
www.idnes.cz
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#695954 Verze : 0
navrh pristupove dohody EU - UA z roku 2014
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#691207 Verze : 0
Projev prezidenta Putina k národu (a o Ukrajině) dne 21. února 2022, oficiální počátek další etapy konflíktu na Ukrajině:


Video je záznam projevu s anglickým překladem:



Video je zkraceným záznamem projevu z CNN Prima News:



Na tomto odkazu (web ČT24) je celý záznam projevu:
ct24.ceskatelevize.cz
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#691222 Verze : 0

Invaze 2022


Dne 4. června uběhlo 100 dní od začátku ruské invaze na Ukrajinu, jež je další aktivní fází rusko-ukrajinské války, která začala v roce 2014 okupací Krymu a části Donbasu. Zatím je předčasné dělat celkové závěry, protože neznáme finální výsledek a nemáme k dispozici celou řadu informací, ale přeci jen některé poznatky jsou již snad zřejmé.


STRATEGIE


Ruská počáteční strategie
Ruské vrcholné politické a vojenské vedení selhalo na strategické úrovni. Z geopolitckého pohledu Putin a jeho okolí vidí konflikt jako střet Ruska ne s Ukrajinou ale se Západem, který se snaží ovládnout jeho pohraničí, což zmenšuje ruskou obrannou hloubku a přibližuje vojenské prostředky Západu blíž k Moskvě. Politické vedení Ukrajiny považuje za pouhé loutky Západu, které nejednají v souladu s tužbami obyvatelstva. Jedním ze základních cílů je tedy zabránit tomu, aby se Ukrajina stala členem NATO. Není důležité, zda je vstup do NATO reálný, ale to, že Rusko ho vidí jako možný a pro sebe jako existenčně ohrožující.


Současně z jakéhosi pseudohistorického a mystického pohledu vnímá Ukrajince jako jakousi hloupější a dezorientovanou odnož Rusů, kterou je potřeba včlenit zpátky tam, kam dle jejich vidění patří a naplnit tak historickou povinnost. Z praktického hlediska by to znamenalo zisk rozsáhlých úrodných oblastí, lepší přístup k teplému moři, zisk mnoha surovin, zisk řady zbrojních podniků, zvýšení počtu obyvatel o několik desítek milionů a zvýšení podílu slovanského obyvatelstva na populaci Ruské federace.


Ruské vedení tedy naplánovalo rychlou vojensko-policejní operaci na obsazení Ukrajiny. Mělo dojít k rychlému obsazení hlavního města a zajetí politického vedení země á la operace Dunaj v Československu v roce 1968 a současně jakémusi novodobému blitzkriegu ze tří dalších směrů. Ruské vedení předpokládalo, že po pádu hlavního města se ukrajinská obrana rozpadne a organizovaný odpor rychle ustane. V oblastech s většinou obytelstva hovořícího ruským jazykem předpokládali pozitivní přijetí. Tyto předpoklady zřejmě vycházely i ze zpráv GRU (stav ukrajinských sil) a FSB (nálady ve společnosti). Invaze byla zdůvodněna nutností denacifikace a demilitarizace Ukrajiny. Ohledně reakce Západu ruské vedení předpokládalo, že rychlý pád Ukrajiny postaví západní politiky před nutnost uznat tuto situaci jako fait accompli.


Jelikož se předpokládalo rychlé vítězství, vyslalo Rusko na Ukrajinu uskupení, které čítalo něco mezi 150 000 až 190 000 mužů, včetně odvedenců z loutkových republik a členů soukromých vojenských firem.



Ukrajinská obranná strategie
Ukrajinské politické a vojenské vedení před vypuknutím invaze až na výjimku veřejně prohlašovalo, že rozsáhlou vojenskou invazi nepředpokládá a hromadění vojska na hranicích bere jen jako formu nátlaku pro dosažení diplomatických cílů. Maximálně se připouštěla eskalace na Donbasu. Ukrajinské vedení budťo skutečně invazi nepředpokládalo, nebo se snažilo vystupovat i přes reálnou hrozbu co nejvíce pasivně a nečinit žádné kroky, které bu ruská propagandistická mašinérie mohla využít jako záminku k invazi. Je otázkou, zda by nebylo bývalo vhodnější provést alespoň částečnou mobilizaci, aby byla Ukrajina více připravena čelit invazi. Rusko mělo vylhaných záminek beztak dost.


Když invaze začala, soustředili se Ukrajinci na obranu hlavního města, které chtěli za každou cenu udržet. Podobně přistupovali k druhému největšímu městu Charkivu a dalším větším či strategicky položeným městům. Velké aglomerace jsou jednak obecně těžkým a nákladným cílem k dobývání, ale ruské jednotky se jim v mnoha případech nemohly vyhnout, protože potřebovaly obsadit v nich se nacházející prvky komunikační infrastruktury. Především železniční uzly a mosty. Jinak se zdá, že použili adaptovanou Mao Ce-tungovu strategii lidové války. Tedy směnu území za mrtvé nepřátele a čas a diverzní údery, což mělo okupační jednotky opotřebit. Ukrajinské jednotky tedy kladly odpor, aby uštědřily okupantům co největší ztráty, ale když byla situace příliš špatná, ustoupily a zbytečně nekrvácely. Kombinace těchto přístupů je možno považovat za do jisté míry cynickou, protože to znamenalo, že ukrajinské jednotky budou do určité míry ušetřeny, zatímco města Rusové výrazně zdevastují, ale tomuto se v podstatě nemohli Ukrajinci vyhnout, pokud chtěli udržet šanci na vítězství. Věděli, že Rusům rychle utíká čas a natahují zásobovací linie, přičemž nemá dostatek sil na jejich ochranu. Mohli mu je tedy narušovat pomocí diverzních přepadů a úderů dronů. Ukrajinská strana také zahájila mohutnou informační ofenzívu v mediálním prostoru, včetně sociálních sítí. Dokázala tak udržet vysokou morálku vlastních sil a získat podporu v zahraničí, což jí usnadnilo přesvědčit západní země k dodávkám zbraní a finanční a diplomatické pomoci.


Rusové totiž zcela ignorovali západní část Ukrajiny, kde se ani nesnažili o průnik z Běloruska podél ukrajinské hranice s Polskem, aby odřízli Ukrajinu od západní materiální pomoci. Buďto už se jim nedostávalo jednotek či zásobovacích prostředků, nebo tento bod hrubě podcenili.


Změna ruské strategie
Ruské předpoklady se nenaplnily. Ruské ozbojené síly dostaly úkol, který na strategické úrovni neodpovídal jejich možnostem a navíc projevily celou řadu nedostatků i na operační a taktické úrovni. Informace tajných služeb se ukázaly jako plné chyb a nesmyslů. Ruské vedení se možná stalo obětí vlastní lživé propagandy. Plán na rychlé obsazení Kyjiva selhal. Město se ubránilo, politické vedení zůstalo a udrželo si kontrolu nad vedením obrany státu. Rychlý postup vojsk na ostatních směrech také selhal. Podstatnějšího úspěchu bylo dosaženo jen na jižní frontě, kde ruským jednotkám hrál do karet terén a selhání některých ukrajinských činitelů. I zde byl postup ale po čase zastaven. Západ navíc poskytl Ukrajině pomoc. Částečně ihned, částečně poté, co uvěřil tomu, že během pár dnů nepadne. Ukrajinská populace ve většině ruské jednotky nevítala, mnozí se postavili na odpor. Týká se to i rusky hovořích obyvatel, kteří nejeví očekávané nadšení z toho, že by se měli stát občany Ruské federace, už protože sledovali, jak katastrofální situace panuje v loutkových republikách.


Ruské jednotky se na konci března stáhly od Kyjiva a v následujících dnech i ze severovýchodní fronty a invaze přešla z první fáze do fáze druhé. V ní ruské vedení deklarovalo za cíl osvobození Donbasu a udržení pozemního koridoru na Krym. Pozemní koridor zatím ruské jednotky drží, i když se potýkají s činností ukrajinského partyzánského hnutí a čelí protiofenzívě severně od Chersonu. U Charkiva byly vytlačeny z dostřelu města a drží jen úzký pás u hranic. Na Donbasu se nejprve předpokládal široký obchvatný manévr, který byl následně zmenšen na průnik od Izjumu na jih a současně u Sjevjerodonecka na jih. Postupovat k nim měly jednotek z jihu. Zatím ale dosáhli jen limitovaných cílů za cenu vysokých ztrát. Postup u Izjumu byl v podstatě zastaven. Dále na východ se podařilo dostat se na mnoha místech k řece Siverskyj Donec a probojovat se do Sjevjerodonecku. Na jihu se podařilo prorazit u města Popasne a odtud rozšířit průnik do stran. Přisunuté ukrajinské rezervy ale tento průnik z velké části ale zastavily či přinejmenším výrazně přibrzdily. V Sjevjerodonecku dokonce přešly ukrajinské síly do protiútoku, ačkoliv není zatím jasné, zda je to jen snaha o získání času a způsobení co největších škod okupačním silám, nebo snaha o trvalejší kontrolu města a překažení jednoho z ruských politických cílů, tedy okupace celé luhanské oblasti.


Ukrajinská reakce
Ukrajinské síly se ve druhé fázi soustředily na posílení obrany na Donbasu, co největší zpomalování ruského postapu a pokračovaly ve strategii směny svého území za ruské ztráty. Současně provedly protiútoky u Charkivu a Chersonu s tím, jak se jim dařilo doplňovat branci brigády záložního sboru, které byly aktivovány a po doplnění a výcviku předávány operačním velitelstvím.



ROZPRACOVÁNO
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#698286 Verze : 2
ROZPRACOVÁNO


Ruské cíle


Vojenské
Vojenským cílem bylo narušit schopnost ukrajinských ozbrojených sil vést bojovu činnost, zničit či vyřadit ukrajinskou vojenskou infrastrukturu, zničit či zajmout ukrajinské jednotky, obsadit území Ukrajiny a okupovat ji. Mělo se tak stát co nejrychleji a pokud možno za co nejmenších ztrát a škod. Úspěšná okupace Ukrajiny by eliminovala riziko, že by se Ukrajina mohla pokusit osvobodit území donbaských loutkových republik a okupovaného Krymu. Zároveň by Rusko oddálilo hranici s nepřátelským státem dále od Moskvy.


Politické
Politickým cílem bylo svrhnout nezávislou ukrajinskou vládu, která se politicky a hospodářsky orientovala na západní struktury a hodnoty (demokratizace, decentralizace, volný trh, vidina vstupu do EU), nahradit ji vládou podřízenou Moskvě a postupně zahájit proces integrace ukrajinského území a obyvatelstva do Ruské federace.


Ekonomické
V ekonomické oblasti bylo cílem nerostné bohatství Ukrajiny, především ukrajinské zásoby zemního plynu (Donbas, Černé a Azovské moře, oblast u Lvivu). Dále pak rozsáhlé zemědělsky cenné oblasti s přístupem k teplému moři, které poskytují přívětivější podmínky k žití než rozsáhlé oblasti Ruska. Ruská federace by také zvýšila počet svých obyvatel, navíc slovanského původu, což by vylepšilo demografickou situaci, neboť Rusko vymírá a klesá procentuální zastoupení etnických Rusů v rámci federace.


Ruské problémy


Logistika
Pro úspěch blitzkriegu pak bylo klíčové zajistit zásobování rychle postupujících jednotek pohonnými hmotami, municí, proviantem a dalšími druhy zásob. Ruská armáda je založena na přesunu a zásobování pomocí železnice. Ta dokáže přepravit obrovskou masu těžké techniky a zásob, především dělostřelecké munice. Proto se ruské jednotky tak hodně snažily o dobytí klíčových železničních uzlů. Vzhledem k ukrajinskému vzdoru, musely ruské logistické jednotky spoléhat na zásobování pomocí nákladních automobilů. V tom byla ale zásadní slabina. Obecně jsou ruské zásobovací jednotky schopny zásobovat v nějaké rozumné, ale zdaleka ne ideální míře prvosledové jednotky zhruba do vzdálenosti 100 mil od železničního zhlaví. Ruská armáda zde má chronicky slabá místa, protože zatímco v západních armádách je vojáků zajišťujících podporu násobně více než těch, kteří bojují, v ruské armádě je tomu naopak a to výrazně. Ukrajinská silniční síť má daleko k dokonalosti a vzhledem k počasí byl problém postupovat mimo páteřní komunikace. Vedlejší trasy měly malou kapacitu a sjetí ze silnice často znamenalo uvíznutí v blátě, jak pro těžkou techniku, tak pro přetížená zásobovací vozidla. Silnice byly často zaplněné troskami zničených vozidel obou stran. Ruští ženisté nedokázali dostatečně rychle tyto trosky odstraňovat. Ruští zásobovači v nákladních vozech by tedy měli problém i za ideálních podmínek. K těm ale měli daleko. Ruské nákladní vozy se ukázaly být ve špatném stavu. Použití levných pneumatik a zanedbaná údržba vyřadily krátce po nasazení nemalou část vozidel. Malá míra paletizace zásob celkově snižuje efektivitu těchto jednotek, protože každou bednu musí opakovaně vzít do ruku jeden či dva vojáci.


Navíc se na zásobovací kolony zaměřil nepřítel jako na jeden z primárních cílů. Další vozidla tedy padla za oběť minám, diverzním přepadům a útokům dronů. Ruské velení nedokázalo zajistit pro logistické jednotky dostatečnou ochranu, protože obecně disponovalo nedostatečným množstvím pěchoty, což vychází jak ze stavu ruské armády jako celku, tak ze struktury praporních taktických skupin. Nejvíce se problémy se zásobováním projevily na severní a severovýchodní frontě, kde k tomu navíc zřejmě přispěla činnost běloruských sabotérů, kteří narušovali funkčnost a snižovali kapacitu běloruské železniční sítě, a zaplavení části území. Typicky ruským projevem bylo i to, že část zásob byla rozkradena již před dodáním do armádních skladů nebo pak po cestě ze skladů na frontu. Leckteré bedny s municí či trhavinami obsahovaly namísto řádného obsahu jen písek nebo dřevěné špalíčky. Morálku vojsk moc nezvyšovaly ani několik let prošlé balíčky s proviantem či zdravotnický materiál výrazně starší než oni sami.


Kybernetická oblast a radioelektronický boj
Ruští hackeři patří mezi nejčastější pachatele kybernetických útoků, ať už je jsou cíle finanční či politické. Ruská armáda se velmi chlubila tím, že v rámci modernizace pořídili mnoho prostředků pro vedení radioelektronického boje. Zatím to během invaze mělo výrazně menší efekt, než se očekávalo. Rusko sice před invazí a po jejím začátku provedlo řadu útoků v kybernetické oblasti, ale jeho snahy do značné míry negovaly jak schopnosti ukrajinských odborníků na kybernetickou bezpečnosti, tak masivní pomoc západních států v čele s USA a západních technologických firem.


Ohledně radioelektronických prostředků je zatím těžké hodnotit, zda šlo o nedostatky technických prostředků, nedostatečné schopnosti jejich osádek nebo neschopnost velitelů vhodně s nimi pracovat. V druhé fázi se efektivita ruských prostředků radioelektronického boje, zdá se, částečně zlepšila. Horší, než očekáváný, výkon tedy může být zapříčiněn kombinací více uvedených faktorů.


Koordinace na bojišti
Moderní vedení války vyžaduje funkční koordinaci mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil, mezi jednotlivými součástmi každé složky i v rámci jednotlivých taktických svazků. Bez toho nelze realizovat principy vševojskového boje. To vyžaduje kvalitní výcvik a komunikační prostředky. V obou těchto oblastech Rusko silně zaostává. Velká část jednotek nemá zabezpečné komunikační prostředky a dorozumívá se starými prostředky, které umožňují pouze nezašifrovanou komunikaci. Často jde o čínské komerční vysílačky, leckdy nakoupené z vlastních prostředků. Jednotky jsou tak snadným terčem odposlechu a rušení z ukrajinské strany.


Výcvik v ruské armádě je do značné míry šablonovitý, vedený dle předem přesně daného scénáře a vedený z cílem vykázat splnění cílů, než reálně připravit jednotky na vedení bojové činnosti. Takovýto výcvik nepodporuje iniciativu a schopnost improvizace. Časová dotace je často výrazně nižší, než jaký je standard u mnoha západních armád.


Neschopnost ovládnout vzdušných prostor
Očekávalo se, že ruské vzdušně-kosmické síly vzhledem ke své početní a technologické převaze rychle ovládnou ukrajinský vzdušný prostor. V prvních hodinách invaze se sice ruské síly pokusily pomocí úderů balistickými střelami a střelami s plochou dráhou letu proti radarovým stanicím a prostředkům PVOS vyřadit ukrajinskou protivzdušnou obranu, ale snaha o potlačení, respektive likvidaci nepřátelské protivzdušné obrany se nepodařila. Zřejmě kvůli kombinaci nasazení nedostatečného množství střel, jejich nedostatečné přesnosti a spolehlivosti, nedostatečným zpravodajským informacím a včasné reakci části ukrajinské PVOS. Ta tak mohla nadále působit proti ruským letadlům a střelám. Stejně tak údery ruských střel na ukrajinské letecké základny nedokázaly vyřadit z boje ukrajinské letetcvo, ačkoliv to bylo z nemalé části paralyzováno.


Ruské letouny a vrtulníky se také nezřídka stávají terčem palby z přenosných protiletadlových prostředků. U vrtulníků jde o inherentní hrozbu, u letounů je to způsobeno létáním v nízkých výškách z obavy ze zaměření ukrajinskými radary. Dalším projevem, jehož jsme byli svědky, je odpalování raket z bezpečné vzdálenosti, čímž ovšem klesá účinnost takových útoků a tedy podpory pozemních sil. Ta nebyla dostatečně efektivní také kvůli absenci potřebného technického vybavení a špatné koordinaci.


Selhání zpravodajských služeb
Z oblasti tajných služeb je těžké až nemožné se z otevřených zdrojů dozvědět plnohodnotné informace. Nicméně to vypadá, že ruské zpravodajské služby dodávaly z Ukrajiny nepřesné a nedostatečné informace o stavu ukrajinských ozbrojených sil, náladách ve společnosti a síle skupin ochutných kolaborovat s Ruskem. Nebo na jeich základě dávaly dohromady špatné analýzy. Nelze vyloučit, že to byla snaha psát to, co se předpokládá, že chce vedení státu slyšet, ale nebyly by to první případy selhání, jak dokládají události z Gruzie v roce 2008 a Donbasu v roce 2014.


Problémy s činností okupační správy
Ruští okupanti mají problém sehnat schopné kolaboranty, kteří by poskytli okupaci punc odůvodněnosti. Obyvatelstvo v okupovaných oblastech od počátku demonstruje. Četnost těchto projevů sice postupně poklesla ale plně neustala, ačkoliv ruské síly se nevyhýbají ani brutálním metodám (únosy, mučení, vraždy). V některých oblastech navíc začal fungovat ukrajinský odboj, který provádí útoky na kolaboranty, ruské vojáky a dopravní infrastrukturu. V některých oblastech také zjevně působí ukrajinské zvláštní síly. Ruské ozbrojené síly nemají dostatek sil na plnou kontrolu všech okupovaných území a navíc jednotky vyčleněné na okupační úkoly pak chybí na frontě. Tyto okupační činnosti měly provádět policejní jednotky a jednotky národní gardy, avšak nemalá část z nich zahynula v bojích, neboť vyrazila hned za prvosledovými jednotkami, zejména ve směru na Kyjiv, a vzhledem k problémům s postupem se nezřídka dostala do střetu s jednotkami ukrajinských ozbrojených sil. Na bojovou činnost nebyly tyto jednotky dostatečně vybaveny ani vycvičeny, a utrpěly tak nemalé ztráty.


Diplomatická izolace



Ekonomická izolace


Ruské úspěchy


Okupace území
Ruským silám se nepodařilo podle plánu obsadit rychle území Ukrajiny a z oblastí na severu a severovýchodu se musely stáhnout, nicméně především na jihu a na východě se jim podařilo obsadit nemalá území. Ukrajinským silám se sice podařilo z velké části vyčistit území u města Charkiv, nicméně nemalá část Charkivské oblasti je stále okupována. Ukrajinci takřka úplně vyhnali okupanty z Mykolajivské oblasti, ale v Chersonské zatím zaznamenali jen dílčí úspěchy a případný postup do levobřežní části oblasti je zde možný jen přes jeden most u Chersonu a přes přehradu u Nové Kachovky. U Záporoží se ruským silám víceméně daří také držet pozice. Na Donbasu navíc stále postupují. Sice pomalu a za cenu velkých ztrát, nicméně zatím je Ukrajinci zastavit nedokázali.


Námořní blokáda
Ruskému námořnictvu se podařilo zablokovat ukrajinské přístavy. Tím znemožnili činnost ukrajinskému námořnictvu, zasadili podstatnou ránu ukrajinské ekonomice, jež měla podstatné příjmy z exportu zemědělských a dalších komodit přes černomořské přístavy a drží svět v šachu kvůli hrozícímu nedostatku potravin v řadě oblastí světa. To Rusku poskytuje vydírací potenciál, protože export po železnici je velmi problematický a po silnici de facto nemožný. V obou případech každopádně pomalejší a finančně nákladnější.


Geografické rozdělení v první fázi


Severní fronta
Severní fronta se nacházela na ukrajinsko-běloruské hranici v úseku od hranic s Polskem po řeku Dnipro. Operoval zde Východní vojenský okruh se svojí 29. vševojskovou armádou, 35. vševojskovou armádou a 36. vševojskovou armádou.


Severovýchodní fronta
Severovýchodní fronta se nacházela při hranicích s Běloruskem a Ruskem v úseku od řeky Dnipro po oblast zhruba mezi městy Konotop a Sumy. Operoval zde Střední vojenský okruh s 2. gardovou vševojskovou armádou a 41. vševojskovou armádou.


Východní fronta
Východní fronta se nacházela při hranicích s Ruskem v úseku od města Sumy po severní část Donbasu. Operoval zde Západní vojenský okruh s 1. gardovou tankovou armádou, 20. gardovou vševojskovou armádou a 6. vševojskovou armádou.


Jižní fronta
Jižní fronta se nacházela v oblasti severně od okupovaného Krymu a na hranicích s již několik let okupovanou částí Donbasu. Operoval zde Jižní vojenský okruh s 8. gardovou vševojskovou armádou (včetně 1. a 2. armádního sboru donbaských loutkových republik), 49. vševojskovou armádou a 58. vševojskovou armádou.







Změna postupu
Poté, co se ukázalo, že ruské ozbrojené síly nejsou schopny rychlého obsazení ukrajinského území, přešlo Rusko ze snahy o moderní způsob válčení na způsob vedení boje, který se vyznačuje rozsáhlou devastací území a velkými ztrátami na životech.



ROZPRACOVÁNO
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#698562 Verze : 6

Diskuse

Rad: jeste bych tam doplnil, ze krome Krymu resp Sevastopolu nemelo Rusko v podstate kotviste pro svou cernomorskou flotu, ono to tam je natuknute, ale zdaleka to nevystihuje vyznam - bez Sevastopolu by totiz tak velke lodstvo nemelo kde kotvit a nakonec ani provadet udrzbu, o stavbe ani nemluve. Dost tam probehla i eskalace ohledne rozestavenych lodi a nakladu na zakladnu jako takovou, ktera probihala formou odkrajovani ukrajinskeho dluhu, resp. plateb za ruske suroviny, a kterou Ukrajina behem let po rozpadu dost vyrazne chtela zvysit. Myslim, ze smlouva o vyuziti Sevastopolu se mela blizit ke konci (nebo mela prijit nejaka revize), i proto tenkrat Rusko k anexi pristoupilo, ale to pisu z hlavy, nevim jestli sem to zachytil presne.
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#695962 Verze : 2
Radku, mne sa marí, že zmluva o používaní Sevastopolu bola predĺžená do polovice 30-tych rokov 21. storočia v roku 2013... Žiaľ, nepamätám si zdroj, kde som sa to dozvedel....


Zaujímavý článok o pripojení Krymu ku Ukrajinskej SSR
dejinyasoucasnost.cz
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#695997 Verze : 1

Citace - Janko PALIGA :

Radku, mne sa marí, že zmluva o používaní Sevastopolu bola predĺžená do polovice 30-tych rokov 21. storočia v roku 2013... Žiaľ, nepamätám si zdroj, kde som sa to dozvedel...
Ahoj Paľo,
podle níže uvedených odkazů měla smlouva o pronájmu Sevastopolu končit v roce 2017, ale v dubnu 2010 byla prodloužena až do roku 2042.
Zdroj:
ct24.ceskatelevize.cz
www.irozhlas.cz
www.natoaktual.cz
URL : https://www.valka.cz/Rusko-ukrajinsky-konflikt-2014-RRRR-t250998#698399 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více