Etiópsko-somálsky konflikt [2006-2007]

Venezuelský prezident Hugo Chávez patří mezi současné nejznámější představitele Latinské Ameriky. Kroky jeho politiky nového socialismu v 21. století přinutily mnohé odborníky z řad politologů zamyslet se nad režimem, který ve Venezuele panuje. Právě prováděné politické reformy současného venezuelského prezidenta přivedly politology k jeho spojení s autoritativními režimy. Díky historickému odkazu latinskoamerických států v podobě autoritativních režimů, jež se ve spletitých dějinách tohoto regionu často objevovaly u moci, vyvstala otázka, zda se i režim Huga Cháveze nedá mezi ně zařadit.

Jako základní dělení politických režimů je v práci použito rozdělení na režimy demokratické, autoritativní a totalitní. Jednoduchá a přímá hranice mezi těmito pojmy se asi nedá naprosto precizně určit. Základním problémem zůstává oddělení jasně daných nedemokratických totalitních režimů a těch čistě demokratických. Autoritativní režimy jako samostatná entita se pohybují na samém okraji zmíněných dvou a spojují jejich určité části a proto jak není zcela jednoznačné vymezení demokratických režimů, je i těžko oddělitelné pojmenování režimů autoritativních.

Mezi historické důvody pro výskyt autoritativních režimů v Latinské Americe patří především inspirace Pyrenejským poloostrovem. Tato provázanost je dána již od prvních conquistadorů, kteří ze Španělska přinesli na americký kontinent i politický systém tehdejšího království. Uspořádání koloniální společnosti Latinské Ameriky se samozřejmě ubíralo ve stylu ostatních koloniálních velmocí.

Následující kapitola bude věnována historii Venezuely a jejím zkušenostem s nedemokratickými režimy a dále také fenoménu současného prezidenta Huga Cháveze, silnému představiteli Bolívarovské republiky, a bude se snažit osvětlit pozici a jeho styl vládnutí. Fakta, zde předložená, budou následně sloužit pro analýzu Chávezova režimu v závěrečné kapitole.

Prezident Hugo Chávez zasvětil svoji vládu boji proti neoliberální ekonomice, americkému prezidentu Bushovi a dalším vlivům představujícím ohrožení pro jeho venezuelský lid. Výsledkem se stala iniciativa na prosazení revolučního socialismu v 21. století. Tato směsice kroků vedoucích ke stále většímu odcizení se okolnímu světu mu přinesla velkou podporu u svých obyvatel a rozporuplnou odezvu jak na Americkém kontinentě, tak i v zámoří.

Při posuzování současných desíti let režimu Huga Cháveze je třeba vzít v potaz několik aspektů jeho vlády. Hlavním faktem, který mluví pro demokratičnost režimu Huga Cháveze je jeho opakované zvolení. Ačkoliv změnil v únoru 2009 ústavu a může být tedy zvolen i v následujících prezidentských volbách v roce 2012, musí přesto tento souboj s opozičními kandidáty vyhrát na poli veřejném.

Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Použitá literatura

Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze. Cílem této práce je zjistit, zda se dá režim Huga Cháveze zařadit mezi autoritativní režimy, či zda patří mezi režimy demokratické.

Somálsko prožilo po rozpadu bipolárního uspořádání světa nejdelší období absence efektivní centrální moci, při dlouhotrvajícím ozbrojeném konfliktu, který vypukl již v roce 1988 a trvá dodnes. Většina somálské společnosti se shodla na svržení krvavého diktaturního režimu Maxameda Syiaada Barreho, nicméně po roce 1991 se již nedokázala sjednotit v názoru na podobu nového somálského státu. Nepřítomnost státního aparátu a veřejných institucí v podobě např. armády, policie, školství či zdravotnictví, vedla místní obyvatele k různým formám adaptace na nové podmínky, většinou v podobě utvoření kvazi států či menších „klanystánů“, ve snaze předejít chaosu, kriminalitě a hladomoru.

Bývalá Somálská republika představuje již od roku 1991 území s nejdéle trvající absencí centrální autority, která by disponovala efektivními nástroji vynucení moci na celém území státu. Somálci se tak potýkají s velkými komplikacemi v oblastech komunikace s ostatními státy, zajištění vnitřní i vnější bezpečnosti nebo potřebné koordinace ve školství, zdravotnictví, dopravě i ochraně životního prostředí. Žádné z těchto služeb nejsou poskytovány na národní úrovni. Somálsko se stalo typickým příkladem rozpadu státu a dospělo až do konečné fáze kolapsu.

Předtím, než se začnu zabývat teorií a vývojem pokusů o znovuobnovení Somálska, chtěl bych uvést čtenáře do problematiky stručným popisem vývoje, který předcházel rozpadu Somálska. Nelze jej opomenout, neboť při postupném rozkladu somálské diktatury hráli hlavní roli klanové politické frakce a vůdci, kteří se následně stali hlavními aktéry konfliktu. Od 90. let potom zásadním způsobem ovlivňovali vývoj v Somálsku při pokusech o národní usmíření a znovuobnovení státu. Rovněž je žádoucí, aby čtenář porozuměl charakteru Barreho režimu, aby si mohl utvořit představu o tom, jaké zkušenosti Somálci s národním státem mají.

Somálci zažili britskou a italskou koloniální správu, během níž byl změněn dosavadní socio-politický systém organizace společnosti. Po získání nezávislosti následovala euforie samostatnosti, kdy se Somálci pokusili zavést západní model demokratických institucí, ale značná kulturní mezera vedla k jeho úpadku. Vojenský puč v roce 1969 transformoval Somálsko postupně až k diktatuře, jež vyústila v roce 1988 ke stále trvající občanské válce. Neblahé zkušenosti s liberálně-demokratickým státním aparátem i diktaturou a centrálně plánovanou ekonomikou, vyvolávaly v Somálcích značné předsudky vůči potřebě obnovení státu.

Moderní pirátství u somálských břehů začalo v posledních několika málo letech vytlačovat ve statistikách počtem útoků piráty v ostatních částech světa, zejména v jihovýchodní Asii a Guinejském zálivu. Po dlouhé době tak opět Somálci připoutali pozornost zahraničních médií k rozvrácenému Somálsku. Jelikož moderní pirátství je problém mediálně zajímavý, na rozdíl od vnitřní politické situace v Somálsku, o které světová média informují jen zřídka, dozvídáme se o něm i z českých sdělovacích prostředků.

Situace v Somálsku je úzce spojena s děním v regionu, neboť Somálci obývají také území dnešní Etiopie, Keni a Džibutska. Na druhou stranu i sama somálská společnost se v roce 1991 ocitla v krizi, kterou umocnil boj o stále potřebnější existenční prostředky – úrodnou půdu, pastviny a zásoby potravin. Navíc křivdy z minulých dob, především genocida Isaxaagů v Somalilandu a hawiiysko-daaroodský rozkol, znamenaly pro některé klany nepřekonatelnou překážku na cestě k usmíření.

Vývoj Somálska po roce 1990 a problém pirátství

Tato práce pojednává o Somálsku, jako jednom z rozpadlých států, tzv. failed state. Somálsko prožilo po rozpadu bipolárního uspořádání světa nejdelší období absence efektivní centrální moci, při dlouhotrvajícím ozbrojeném konfliktu, který vypukl již v roce 1988 a trvá dodnes.

Vývoj Somálska po roce 1990 a problém pirátství

Vývoj Somálska po roce 1990 a problém pirátství