Letouny Douglas SBD Dauntless představovaly v průběhu druhé světové války základní střemhlavý bombardér používaný USN. První prototyp XSBD-1 vznikl na základě letounu Northrop BT-1, jehož koncepce byla konstrukčním týmem Douglas Aircraft Factory vedeným konstruktérem Edem Heinemannem přepracována na celokovový letoun určený k průzkumu a střemhlavému bombardování. Za tímto účelem byl XSBD-1 vybaven brzdícími klapkami na odtokové hraně křídla které byly kombinovány s klapkami vztlakovými (při startech a přistání se sklápí jen jejich spodní část, horní se vyklápí při brzdění ve střemhlavém letu) a výklopnou vidlicí pod trupem která ve střemhlavém letu zajišťovala vypuštění pumy mimo okruh vrtule. Na první prototyp navázala série 57 letounů SBD-1, které s ním byly identické. Z SBD-1 následně vzniknul letoun SBD-1P určený k fotoprůzkumu, přičemž za tímto účelem byl vybaven fotokamerou.
Na základě zkušeností s provozem SBD-1 byla vytvořena odlehčená verze SBD-2 se zvětšeným doletem a větším dostupem. Bohužel ani SBD-2 ani fotoprůzkumná SBD-2P se nedočkaly přílišné obliby, protože jejich redukovaná výzbroj byla již v průběhu zkoušek považována za nedostatečnou. Totéž se však nedá říci o verzi SBD-3 která neoblíbené SBD-2 začala nahrazovat na konci roku 1940. Přestavba původní SBD-2 byla provedena na základě analýzy dosavadního nasazení střemhlavých bombardérů v Evropě. Nové letouny tak dostaly zpět původní výzbroj doplněnou dalším kulometem ráže .30 do zadního střeliště, který byl spřažen s původním kulometem, původní palivové nádrže byly nahrazeny samosvornými, bylo překonstruováno pancéřování letounu a do přídě letounu byl namontován výkonnější motor Wright R-1820-52 Cyclone. V této podobě byla zahájena sériová výroba z níž vzešlo celkem 585 letounů, nichž bylo 47 konvertováno na fotoprůzkumné SBD-3P. O Dauntless také poprvé projevilo zájem armádní letectvo, které zakoupilo 168 letounů této verze a zařadilo je do své výzbroje jako A-24 Banshee.Tyto letouny však nebyly identické s původní SBD-3, protože v nich (stejně jako i u dalších verzí letounů A-24) byla použita avionika a radiostanice obvyklá u armádního letectva, letoun byl zbaven přistávacího háku a jeho ostruhové kolečko bylo upraveno pro použití na pozemních letištích náhradou originální gumové obruče klasickou pneumatikou. Úpravou SBD-3 vznikly verze SBD-4 a průzkumná SBD-4P, u nichž byla původní palubní 12V elektrická síť nahrazena 24V elektrickou sítí což umožnilo zástavbu další radiostanice a u některých letounů i zástavbu radiolokátoru ASP. Na verzi SBD-4 navázala verze SBD-5 vybavená výkonnějším motorem Wright R-1820-60 Cyclone a nově zkonstruovaným pancéřováním. Tato verze se s 2964 vyrobenými kusy stala nejrozšířenější verzí typové řady SBD a v průběhu druhé světové války se stala také nejvytíženější a nejúspěšnější z celé typové řady SBD. Verze SBD-6 s motorem Wright R-1820-66 Cyclone, která typovou řadu SBD uzavřela už potom představovala soumrak nad Dauntlessy protože masivní zavádění nepříliš oblíbených Curtiss SB2C Helldiver populární Dauntlessy postupně odsunulo na vedlejší kolej a ty až do konce druhé světové války plnily především výcvikové a druhořadé úkoly. Jejich koncem potom byl srpen 1945 kdy byly v poměrně krátké době definitivně vyřazeny a částečně nabídnuty k odprodeji přičemž v zahraničí (přesněji v Mexiku) dolétaly poslední letouny SBD až v roce 1959.
V průběhu druhé světové války létaly letouny SBD Dauntless ve všech významných bitvách pacifického válčiště.Svůj vstup do války si grandiozním způsobem odbyly v průběhu bitvy o Midway kde se jim podařilo potopit japonské letadlové lodě Akagi, Kaga, Hiryu a Soryu čímž japonské flotile zasadily nejdrtivější úder během druhé světové války. Následovala celá řada bitev v nichž bojovaly jak v rámci US Navy, tak i USMC a USAAC přičemž poslední velkou bitvou se pro ně stala Bitva u Filipín v roce 1944 po níž začaly být již výkonově nedostačující Dauntlessy rychle nahrazovány letouny Curtiss SB2C Helldiver. Dělo se tak často proti vůli osádek které se jen s nevolí vzdávali Dauntlessů přezdívaných "Slow But Deadly" ve prospěch výkonnějších avšak záludných a mnohdy nebezpečných Helldiverů (jejich přezdívku vzhledem k zachování slušnosti uvádět nebudeme).
Přehled verzí :
BT-1 - střemhlavý bombardovací letoun firmy Northrop XBT-2 - prototyp pro plánovanou druhou generaci BT XSBD-1 - označení závěrečné podoby XBT-2 SBD-1 SBD-1P - průzkumná modifikace SBD-1 SBD-2 SBD-2P - průzkumná modifikace SBD-2 SBD-3 SBD-3A - označení pro stroje bez přistávacího háku a s jinou avionikou objednané skrze US Navy, ale určené pro USAAC; zde označeny A-24 SBD-3P - průzkumná modifikace SBD-3 SBD-4 SBD-4P SBD-5 SBD-5A - letouny A-24B předané USAAC jako nadbytečné k USMC Dauntless DB Mk.I - SBD-5 testované RAF SBD-6
Letouny A-24 vznikly modifikací původních námořních SBD pro službu z pozemních základen v rámci USAAC.Letouny byly obvykle vybaveny avionikou a radiostanicemi používanými USAAC, měly demontovaný přistávací hák a ostruhové kolečko vybavené klasickou pneumatikou namísto gumové obruče původních SBD.
Přehled verzí:
A-24 - letouny SBD-3 vyrobené pro USAAC A-24A - Letouny SBD-4 vyrobené pro USAAC. Později přeznačeny na F-24A A-24B - Letouny SBD-5 vyrobené pro USAAC. Později přeznačeny na F-24B QF-24A - jeden A-24A upravený na rádiově ovládaný bezpilotní DF-24B - jeden A-24B upravený pro řízení bezpilotních letounů
Modrá / Blue
Šedá světlá / Light Grey
