Somálská občanská válka [1991-1993]

Venezuelský prezident Hugo Chávez patří mezi současné nejznámější představitele Latinské Ameriky. Kroky jeho politiky nového socialismu v 21. století přinutily mnohé odborníky z řad politologů zamyslet se nad režimem, který ve Venezuele panuje. Právě prováděné politické reformy současného venezuelského prezidenta přivedly politology k jeho spojení s autoritativními režimy. Díky historickému odkazu latinskoamerických států v podobě autoritativních režimů, jež se ve spletitých dějinách tohoto regionu často objevovaly u moci, vyvstala otázka, zda se i režim Huga Cháveze nedá mezi ně zařadit.

Jako základní dělení politických režimů je v práci použito rozdělení na režimy demokratické, autoritativní a totalitní. Jednoduchá a přímá hranice mezi těmito pojmy se asi nedá naprosto precizně určit. Základním problémem zůstává oddělení jasně daných nedemokratických totalitních režimů a těch čistě demokratických. Autoritativní režimy jako samostatná entita se pohybují na samém okraji zmíněných dvou a spojují jejich určité části a proto jak není zcela jednoznačné vymezení demokratických režimů, je i těžko oddělitelné pojmenování režimů autoritativních.

Mezi historické důvody pro výskyt autoritativních režimů v Latinské Americe patří především inspirace Pyrenejským poloostrovem. Tato provázanost je dána již od prvních conquistadorů, kteří ze Španělska přinesli na americký kontinent i politický systém tehdejšího království. Uspořádání koloniální společnosti Latinské Ameriky se samozřejmě ubíralo ve stylu ostatních koloniálních velmocí.

Následující kapitola bude věnována historii Venezuely a jejím zkušenostem s nedemokratickými režimy a dále také fenoménu současného prezidenta Huga Cháveze, silnému představiteli Bolívarovské republiky, a bude se snažit osvětlit pozici a jeho styl vládnutí. Fakta, zde předložená, budou následně sloužit pro analýzu Chávezova režimu v závěrečné kapitole.

Prezident Hugo Chávez zasvětil svoji vládu boji proti neoliberální ekonomice, americkému prezidentu Bushovi a dalším vlivům představujícím ohrožení pro jeho venezuelský lid. Výsledkem se stala iniciativa na prosazení revolučního socialismu v 21. století. Tato směsice kroků vedoucích ke stále většímu odcizení se okolnímu světu mu přinesla velkou podporu u svých obyvatel a rozporuplnou odezvu jak na Americkém kontinentě, tak i v zámoří.

Při posuzování současných desíti let režimu Huga Cháveze je třeba vzít v potaz několik aspektů jeho vlády. Hlavním faktem, který mluví pro demokratičnost režimu Huga Cháveze je jeho opakované zvolení. Ačkoliv změnil v únoru 2009 ústavu a může být tedy zvolen i v následujících prezidentských volbách v roce 2012, musí přesto tento souboj s opozičními kandidáty vyhrát na poli veřejném.

Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Použitá literatura

Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze. Cílem této práce je zjistit, zda se dá režim Huga Cháveze zařadit mezi autoritativní režimy, či zda patří mezi režimy demokratické.

Jistě mnozí z vás viděli tento nadmíru povedený a realistický film ze somálského Mogadiša. Cílem tohoto příspěvku je ukázat, že to nebyl jen film, ale že postavy, které jste v tomto filmu viděli, v akci opravdu byly, a mnozí z nich tam také zemřeli. Najdete zde dvě citace z udělení Medaile Cti, nejvyššího vojenského vyznamenání USA, mužům, kteří padli při akci zachycené ve filmu Černý jestřáb sestřelen a fotografie těchto hrdinů.

Přeloženo vyprávění Capt. Gerry Izzo (pilota MH-60K Black Hawk Super 65)

Somálsko prožilo po rozpadu bipolárního uspořádání světa nejdelší období absence efektivní centrální moci, při dlouhotrvajícím ozbrojeném konfliktu, který vypukl již v roce 1988 a trvá dodnes. Většina somálské společnosti se shodla na svržení krvavého diktaturního režimu Maxameda Syiaada Barreho, nicméně po roce 1991 se již nedokázala sjednotit v názoru na podobu nového somálského státu. Nepřítomnost státního aparátu a veřejných institucí v podobě např. armády, policie, školství či zdravotnictví, vedla místní obyvatele k různým formám adaptace na nové podmínky, většinou v podobě utvoření kvazi států či menších „klanystánů“, ve snaze předejít chaosu, kriminalitě a hladomoru.

Bývalá Somálská republika představuje již od roku 1991 území s nejdéle trvající absencí centrální autority, která by disponovala efektivními nástroji vynucení moci na celém území státu. Somálci se tak potýkají s velkými komplikacemi v oblastech komunikace s ostatními státy, zajištění vnitřní i vnější bezpečnosti nebo potřebné koordinace ve školství, zdravotnictví, dopravě i ochraně životního prostředí. Žádné z těchto služeb nejsou poskytovány na národní úrovni. Somálsko se stalo typickým příkladem rozpadu státu a dospělo až do konečné fáze kolapsu.

Předtím, než se začnu zabývat teorií a vývojem pokusů o znovuobnovení Somálska, chtěl bych uvést čtenáře do problematiky stručným popisem vývoje, který předcházel rozpadu Somálska. Nelze jej opomenout, neboť při postupném rozkladu somálské diktatury hráli hlavní roli klanové politické frakce a vůdci, kteří se následně stali hlavními aktéry konfliktu. Od 90. let potom zásadním způsobem ovlivňovali vývoj v Somálsku při pokusech o národní usmíření a znovuobnovení státu. Rovněž je žádoucí, aby čtenář porozuměl charakteru Barreho režimu, aby si mohl utvořit představu o tom, jaké zkušenosti Somálci s národním státem mají.

Somálci zažili britskou a italskou koloniální správu, během níž byl změněn dosavadní socio-politický systém organizace společnosti. Po získání nezávislosti následovala euforie samostatnosti, kdy se Somálci pokusili zavést západní model demokratických institucí, ale značná kulturní mezera vedla k jeho úpadku. Vojenský puč v roce 1969 transformoval Somálsko postupně až k diktatuře, jež vyústila v roce 1988 ke stále trvající občanské válce. Neblahé zkušenosti s liberálně-demokratickým státním aparátem i diktaturou a centrálně plánovanou ekonomikou, vyvolávaly v Somálcích značné předsudky vůči potřebě obnovení státu.

Moderní pirátství u somálských břehů začalo v posledních několika málo letech vytlačovat ve statistikách počtem útoků piráty v ostatních částech světa, zejména v jihovýchodní Asii a Guinejském zálivu. Po dlouhé době tak opět Somálci připoutali pozornost zahraničních médií k rozvrácenému Somálsku. Jelikož moderní pirátství je problém mediálně zajímavý, na rozdíl od vnitřní politické situace v Somálsku, o které světová média informují jen zřídka, dozvídáme se o něm i z českých sdělovacích prostředků.

Situace v Somálsku je úzce spojena s děním v regionu, neboť Somálci obývají také území dnešní Etiopie, Keni a Džibutska. Na druhou stranu i sama somálská společnost se v roce 1991 ocitla v krizi, kterou umocnil boj o stále potřebnější existenční prostředky – úrodnou půdu, pastviny a zásoby potravin. Navíc křivdy z minulých dob, především genocida Isaxaagů v Somalilandu a hawiiysko-daaroodský rozkol, znamenaly pro některé klany nepřekonatelnou překážku na cestě k usmíření.

Vývoj Somálska po roce 1990 a problém pirátství

Tato práce pojednává o Somálsku, jako jednom z rozpadlých států, tzv. failed state. Somálsko prožilo po rozpadu bipolárního uspořádání světa nejdelší období absence efektivní centrální moci, při dlouhotrvajícím ozbrojeném konfliktu, který vypukl již v roce 1988 a trvá dodnes.