Vývoj Somálska po roce 1990: 4. Post-intervenční vývoj Somálska a pokusy o obnovení státu

Autor: Ing. Ondřej Šimon 🕔︎︎ 👁︎ 24.661

Somálci zažili britskou a italskou koloniální správu, během níž byl změněn dosavadní socio-politický systém organizace společnosti. Po získání nezávislosti následovala euforie samostatnosti, kdy se Somálci pokusili zavést západní model demokratických institucí, ale značná kulturní mezera vedla k jeho úpadku. Vojenský puč v roce 1969 transformoval Somálsko postupně až k diktatuře, jež vyústila v roce 1988 ke stále trvající občanské válce. Neblahé zkušenosti s liberálně-demokratickým státním aparátem i diktaturou a centrálně plánovanou ekonomikou, vyvolávaly v Somálcích značné předsudky vůči potřebě obnovení státu.[102]

Přesto proběhlo mnoho pokusů o obnovení Somálské republiky, avšak s téměř žádným trvajícím úspěchem. OSN spustila v Somálsku mnohonárodnostní vojenskou intervenci, velké množství interních i externích aktérů se podílelo na mírových jednáních na národní i regionální úrovni. Do transformace konfliktu se zapojily i mnohé nevládní organizace.[103] Od rozpadu státu do března 2009 bylo celkem pořádáno 14 konferencí o celonárodním usmíření, ukončení násilí a obnovení somálského státu. Etiopie hostila čtyři, Keňa tři, Džibutsko tři a Egypt, Jemen a Libye každý jednu. Přitom některé úmyslně podkopávali výsledky či procesy jiných konferencí.[104] I proto nebyl doposud obnoven fungující a legitimní národní stát, ani trvalý mír v zemi.[105] Poslední pokus o usmíření se konal v Mogadišu v roce 2007, pod vedením Prozatímní federální vlády.[106]

4.1 Somálci a liberálně-demokratický stát

Reklama

Dříve než čtenáři představím, jak se různí aktéři pokoušeli o znovuobnovení somálského národního státu, je třeba si položit základní otázku. Usilují-li Somálci již celou generaci o vytvoření státu v liberálně-demokratickém pojetí, o jakou formu uspořádání státu a vlády se vlastně snaží, a jaké jsou výhody jednotlivých možností, které se nabízí? Na tuto otázku bezesporu není lehké nalézt rychlou a jasnou odpověď. Nejprve je nutné lépe porozumět fungování somálské společnosti v minulosti, poznat výhody a úskalí jednotlivých systémů, popř. současného bezstátního uspořádání, a potom uvažovat, o jaký státní útvar či jinou formu organizace by měli Somálci usilovat dnes.

Musíme přitom brát v úvahu, že formování liberálně-demokratického státu trvalo v Evropě stovky let a vyrůstalo ze západní kultury s antickými kořeny. Domnívat se, že zavedení moderních post-koloniálních státních struktur potrvá v Somálsku několik let, by bylo přinejmenším naivní. [107] Ponechaní státního aparátu čistě v rukou domorodců, a pouze vnější tlak na demokratizaci Somálska v duchu peacebuildingu, obnáší dost velké nesnáze. Nezkušenost Somálců s řízením demokratického státu a přílišný tlak na demokratizaci společnosti, může vytvořit jen zdánlivou demokracii. Somálce by pravděpodobně přivedla k zavedení „pluralitní demokracie“, která by byla založená na existenci stran s etnickým, nikoli programovým, zastoupením. Jednotlivé strany konfliktu sice do určité míry spolupracovaly na likvidaci diktatury, ale nenávist k ní je spojovala více, než společné plány a idea o konkrétní podobě národního státu.

Právě diktaturu a Barreho mnozí viní z rozložení Somálské republiky a podpory mezi-klanové nevraživosti. Do jisté míry tomu tak je, ale neměli bychom se spokojit s tak jednostranným a jednoduchým vysvětlením. Somálci nikdy nežili v životaschopném moderním státě západního vzoru, s dostatečnou materiální základnou pro výkon centrální moci nad celou oblastí, kterou Somálci obývají. Nicméně pokusy o externí vnucení se do procesu budování státu i pokusy o jeho obnovení takřka bez Somálců jsme již vidět mohli, avšak žádný z nich nedošel svého cíle. Dojde-li jednoho dne k dohodě a obnovení Somálské republiky, vláda už nebude moci spoléhat na blahovůli jedné ze supervelmocí a její materiální podporu, jako v minulosti. Stejně tak bude patrně převažovat decentralizační trend a odpor k silné ruce ústřední vlády. K udržitelnému obnovení legitimní centrální autority „musí dojít v somálském tempu a po somálsku, nejen naplnit potřebu mezinárodního společenství mít v Somálsku uznanou vládu.[108]

Somálci mají při pokusech o sestavení určité formy liberálně-demokratické státní organizace víceméně čtyři základní možnosti. Zaprvé mohou opustit projekt unie, a smířit se s rozpadem Somálska na samostatné menší celky, státy jako Somaliland či Puntland. Stěžejním problémem při obnovování pocitu národní sounáležitosti Somálců, je v prvé řadě asociace národní jednoty s Barrem. Vnímání společné identity Somálců v posledních letech značně utrpělo a k obnově národního státu je zapotřebí jej oživit. Somálsko nemůže dlouhodobě fungovat v klanové roztříštěnosti. Vytvořené organizační jednotky místní samosprávy jsou příliš malé (rozlohou i počtem obyvatel), aby mohly být schopny řešit mnohé současné somálské problémy, vyžadující koordinovaný postup a masovější zapojení obyvatel. Nelze již však obnovit hranice z koloniálních dob, protože rozdělení v takové podobě nerespektuje etnické hranice mezi klany, a navíc rozdíly mezi bývalým italským a britským Somálskem byly už smazány během 30 let nezávislosti. De facto rozdělení Somálska na menší státy trvale vyvolává napětí i konflikty v hraničních oblastech. Klanová balkanizace Somálska bývá často přirovnávána k boji o získání co největší části „národního dortu“, otázkou ale zůstává, co z tohoto „dortu“ vítězům zůstane. S přibývající délkou konfliktu, který trvá již 21 let, totiž hrozí, že vítěz získá už jen trosky.[109]

Druhou možností státního projektu je spojení samostatných somálských států na základě mezinárodní smlouvy do konfederace. Posílila by se regionální identita a státy by spolupracovaly jen v dohodnutých oblastech, např. obchodu. Třetí možností je založení federace a předání určitých pravomocí ústřední moci (obrana, zahraniční věci, fiskální politika) a sdílení dalších oblastí, přičemž centrum by spíše jen koordinovalo místní strategie v oblastech školství, zdravotnictví, dopravy a komunikačních technologií a podobně. Výše uvedené možnosti komplikuje důležitý problém stanovení legitimních států a jejich hranic. Čtvrtou možností, dle mého názoru nejlepší, by bylo vytvoření decentralizovaného unitárního státu se silnou ústřední pravomocí, která by ale dobrovolně přenechala rozhodnutí ve sjednaných oblastech na jednotlivých provinciích a dohlížela na jejich fungování. Mohl by se touto cestou vytvořit efektivní mechanismus, jak dlouhodobě zklidnit mezi-klanové napětí, znovuvybudovat celonárodní infrastrukturu a současně jednat za Somálský národ jako celek. Na druhou stranu zde hrozí i možnost opakování těch nejhorších post-koloniálních zkušeností. Proto je nutné sestavit legitimní vládu na základě všestranného zastoupení a zajistit její efektivnost, akceschopnost, lidovou podporu a co možná nejvíce eliminovat její možné zneužití v praxi. Vytvoření de iure vlády či pouhé schválení ústavy prozatímním parlamentem situaci neřeší.[110] Nyní se již podíváme na sérii doposud neúspěšných snah o znovuvytvoření somálského národního státu a udržení jeho legitimity a životaschopnosti.

4.2 První post-intervenční pokusy

Na první konference svolané do Džibutska (1991) a do etiopské Addis Abeby (1993)[111] navázala, po ukončení přímé mezinárodní účasti v roce 1995, další konference v Etiopii. Jednání započalo v říjnu 1996 v Addis Abebě a později se přesunulo do etiopského Sodere. V lednu 1997 se na této konferenci shodlo všech 26 politických frakcí na utvoření 41 členné tzv. Rady pro záchranu národa (NSC). Dále se shodly na svolání další konference pro národní usmíření do Boosaasa v Somálsku.[112] Zástupce zmíněných 26 skupin semkly obavy z přílišné moci Caydiidovy Somálské národní aliance (SNA),[113] která znepokojovala i Etiopii. Hlavními nedostatky konference v Sodere byly neúčast mocné frakce Xuseena Maxameda Faaraxe Caydiida, a také zástupce tehdejšího „prezidenta“ Somalilandu Maxameda Xaajiho Ibraahima Cigaala.[114] Po skončení konference se proto její účastníci snažili přimět Cigaala i Caydiida, aby se zapojili do nadcházející konference v Boosaaso. Caydiidova frakce ovšem namítala, že v jí vytvořené přechodné vládě má své zastoupení všech 18 regionů, z nichž 11 také kontroluje, a těší se masové lidové podpoře. Caydiid označil za zdroj nestability v Somálsku Etiopii a obvinil ji z vměšování se do vnitřních záležitostí Somálska, porušování zbraňového embarga OSN, invaze a vojenské okupace. K nabídce o účasti na konferenci v Boosaaso se vyjádřil i „prezident“ Cigaal, který oznámil, že Somaliland je připraven účastnit se jednání o míru, ale až poté, co si „jižní bratři“ vyřeší své neshody a konflikty, které mají mezi sebou.[115]

Reklama

Etiopie znásobila své snahy o řešení somálského konfliktu poté, co vyšlo najevo, že Eritrea vojensky podporuje somálské proti-etiopsky zaměřené skupiny a rovněž i přední interní nepřátele Etiopie – Ogadenskou národně osvobozeneckou frontu (ONLF) a Oromskou osvobozeneckou frontu (OLF), se secesionistickými snahami.[116] Navíc Organizace africké jednoty, dnešní Africká unie,[117] a regionální organizace Mezivládní úřad pro rozvoj (IGAD)[118] schválily Etiopii mandát pro dohled nad procesem národního usmíření v Somálsku.[119]

Výsledky z konference v Sodere zmařilo svolání nové konference v říjnu téhož 1997 do egyptské Káhiry, kam zamířil i Caydiid. Skupina 28 somálských warlordů se zde shodla na rozdělení moci v zemi a utvoření národní vlády. Na konferenci jednalo 15 frakcí Aliance pro záchranu Somálska, která vznikla v Sodere v lednu téhož roku, v čele s Calim Mahdim Maxamedem, a s podporou Etiopie. Druhou skupinu tvořilo 13 frakcí Somálské národní aliance, vedené Xuseenem Maxamedem Caydiidem a podporované Libyí.[120] Na konferenci v Káhiře došlo ke značnému zvýhodňování Hawiiyů, Caydiidova frakce vyvažovala celou skupinu vzniklou v Sodere. Zejména Puntland byl tímto nepoměrem silně znepokojen. V Egyptě převládal názor, že vyřešení situace v Mogadišu povede automaticky k vyřešení problémů v celém Somálsku.[121] Na druhou stranu bylo dosaženo dohody a v mnoha somálských městech, včetně metropole Mogadišo, byla káhirská dohoda s nadšením vítána.[122] Nicméně nevyhovovala Etiopii, která se obávala posílení proti-etiopských tendencí a vzestupu islamistických skupin, zejména extremistické Al-Ittihaad Al-Islamiya. Sama s pověřením k dohledu nad usmířením Somálců od IGADu, jehož Egypt není členem, považovala Etiopie snahu Egypta a svolání konference v Káhiře za akci s pochybnými motivy a byla k ní od počátku krajně podezřívavá. V boji proti Al-Ittihaadu a jeho spojencům, mezi něž patřil i Caydiid, se Etiopie spojila s jejich nepřáteli v Somálsku, které též vojensky podporovala. „Zbraně putovaly převážně k marehaanské Somálské národní frontě (SNF) v regionu Gedo, majerteenskému (Xaarti) Somálskému lidovému hnutí (SPM) generála Maxameda Siciida Xirsiho Moorgana v Kismaayu, raxanweynské osvobozenecké armádě (RRA) v regionech Bay a Bakool, hawiiiyeskému Jednotnému somálskému kongresu (USC) v Mogadišu a hiiraanské oblasti a majerteenské vládě plukovníka Cabdullaaha Yuusufa Axmeda v Puntlandu.[123] Etiopie se otevřeně rozhodla jednání v Egyptě zhatit. Dva z 28 warlordů z káhirské konference přesvědčila k svému záměru, aby nakonec odmítli výsledky konference a opustili ji. Získáním plukovníka Yuusufa Axmeda (SSDF) a generála Aadana Cabdullaaha Nuura Gabyowa (RRA) na svou stranu se ji podařilo iniciativu Egypta zmařit.[124] Plánovaná konference v Somálsku v roce 1998 se potýkala se značnými potížemi a nakonec musela být zrušena.[125]

Caydiidovi po neúspěchu konference v Káhiře klesla popularita u vlastního klanu Habargidir (Hawiiye) v Mogadišu, a rostoucí tlak ze strany Etiopií podporovaných hnutí i v dalších oblastech ho přiměl obrátit se s prosbou o pomoc k Libyi a Eritrei. V Asmaře byl srdečně přivítán, podpořen a do Somálska se vrátil s několika loděmi a letadly plnými zbraní, doprovázen oromskými bojovníky. Stal se tak největším spojencem Eritrei v Somálsku. Na oplátku Caydiidovi somálští spojenci z Etiopie zvýšili množství útoků na etiopské vládní budovy, obzvláště v jižních regionech u hranic s Keňou, což přimělo keňskou vládu k rozsáhlejší vojenské a policejní spolupráci s Etiopií. Výraznější vojenská podpora RRA pomohla Raxanweynům opět ovládnout důležité vodní zdroje, úrodnou půdu, kvalitní pastviny a zmocnit se Baydhaba. Pro Etiopii to především znamenalo obsazení důležitých přístavů a zabránění dodávkám zbraní Caydiidovi a islamistickým organizacím. Napojením na regionální mocnosti afrického rohu somálské bojující strany mírového výsledku nedosáhly. Zapojení sekundárních aktérů spíše znamenalo nepřímou válku Etiopie a Eritrei přes somálské proxies a usnadnění pokusů Etiopie o svůj dlouhodobý strategický cíl v Somálsku: boj proti islámskému extremismu a snaha o fungující, ale slabý somálský stát.[126]

Konference ze Sodere a Káhiry tak v podstatě jen zvýraznily rozdíly mezi cíli vůdců jednotlivých somálských frakcí a zainteresovaných regionálních mocností, k národnímu usmíření nevedly. Naopak se prohloubil vnitro-klanový rozkol mezi Hawiiyi, pro něž vyvážení moci tradičních autorit a warlordů znamenalo jednu z primárních příčin neshod. Část Hawiiyů vytvořila v srpnu 1998, s podporou Egypta a Libye, koalici warlordů (včetně Caydiida) spravující oblasti na Banaadirském pobřeží a v Mogadišu. Na druhé straně Etiopie vytvořila podobnou koalici hawiiyských warlordů. V listopadu 1998 se Hawiiyové sešli na konferenci v Beledweyne a vedli mírová jednání o vnitro-klanovém usmíření. Xuseen Caydiid a několik dalších warlordů ale nechtělo omezovat své nároky a ambiciózní plány a s klanovými staršími, ani duchovními vůdci, se neshodli. Následující roztříštění hawiiyského klanu na ještě více frakcí ohromně zkomplikovalo situaci v Mogadišu.[127]

4.3 Vyrovnání se s neexistencí národního státu

Koncem 90. let, po ztroskotání nové vlny mírových konferencí, se Somálci více semkli do hlubší formy regionální organizace v podobě místní samosprávy a de facto rozdělení Somálska do několika celků. Vzniklo pět neformálních regionů na klanovém základě, představujících zároveň stavební kameny pro další vývoj. Somaliland s dominancí Isaxaagů (Diir), Puntland Majerteenů (Xaarti/Daarood), regiony Bay, Bakool a část Shabeellaha Hoose Raxanweynů (Mirifle a Digil), Jubbaland na západním břehu řeky Jubba na jihozápadě země obývaném Daaroody (Ogaadeen a Mareexaan) a nakonec Banaadirské pobřeží a střední Somálsko s dominantními Hawiiyi. Zvláštní kapitolou zůstávalo vždy Mogadišo.[128] Do takto rozštěpeného Somálska se Etiopii lépe zasahovalo, ve snaze oslabovat islamistické skupiny, zejména Al-Ittihaad Al-Islamiya, vedený Sheekhem Xasanem Daahirem Aweysem. Al-Ittihaad totiž poskytoval zázemí uprchlým Oromům z etiopské secesionistické ONLF, s jejichž pomocí podporoval tamní somálskou menšinu. Etiopii hrozilo ohrožení územní celistvosti ze strany ONLF i Al-Ittihaadu, proto podnikla několik zásahů na somálské území a udržovala tam i své jednotky.[129]

Rozpory mezi somálským severem a jihem přetrvávaly z minulosti. Jih navrhoval za základ procesu národního usmíření ústavu z roku 1960, na kterou ale sever nahlížel jako na nástroj pokračující dominance jihu.[130] Sever s jihem se nedokázaly dohodnout na společném státním celku, nicméně potřebovaly alespoň místní státní útvar zajišťující základní kolektivní potřeby společnosti, menšiny nevyjímaje. Proto k vyhlášení nezávislého Somalilandu, jako dočasného řešení, přistoupily i menšinové klany v oblasti (Xaarti a Diir), stojící mimo SNM, aby společně předešly mocenskému vakuu a zabránily krveprolití. To se z velké části povedlo díky zapojení klanových starších a tradičních autorit do vytváření politických rozhodnutí s využitím existující sociální struktury. Podobně Puntland, který se ovšem stavěl k samostatnosti rezervovaně. Ovšem po selhání konferencí v Sodere a v Káhiře, po ztroskotání projektu NSC a zkušenosti s trvající arogancí hawiiyských warlordů, zde místní SSDF vyhlásila v roce 1998 autonomii v rámci možného národního státu.[131] Puntlandská SSDF, dlouhodobě vedená plukovníkem Yuusufem Axmedem, tímto odrážela i osobní ambice svého vůdce, který se netajil aspirací na křeslo národního vůdce.[132] Yuusuf Axmed čelil v Puntlandu náporu AIAI již v roce 1992, vytrvalý boj proti islamistům ho nakonec přivedl ke spolupráci s Etiopií, která zde později prováděla rozsáhlé vojenské operace proti AIAI. Islamisté z Al-Ittihaadu se těšili podpoře některých arabských zemí, usilovali o získání regionálního hlavního města Garoowe, zmocnili se přístavu Boosaaso a dalších ekonomicky významných částí Punlandu. Al-Ittihaad tehdy totiž podporovali puntlandští kmenový předáci, kteří kontrolovali soudní moc a jež si proti sobě Yuusuf Axmed poštval. Podpory se jim dostalo i navzdory tomu, že členy Al-Ittihaadu tvořili tehdy výhradně Hawiiyové. Odtud dlouhodobý negativní vztah Yuusufa Axmeda k islamistům i Hawiiyům.[133]

Puntland se v letech 1991 až 1998 nacházel v horším stavu než Somaliland. Odpovědnost za větší četnost ozbrojených střetů zde nesla hlavně SSDF v boji s islamisty, ale také USC, nárokující si jižní oblasti Puntlandu. Plukovník Yuusuf Axmed zde vládl tvrdou rukou za stálé vojenské podpory Etiopie. Nenachází se zde významné zdroje surovin, ani úrodná půda pro zemědělství, neboť srážky se vyskytují minimálně. Jediným ekonomicky významným centrem je přístav Boosaaso na severu. Místní komunity, ačkoli převážně etnických Xaartiů, se výrazněji liší a snadno mezi nimi vypukají konflikty lokálního charakteru. Pobřeží Puntlandu se v poslední době proměnilo také v zázemí pirátů, přepadajících lodě v okolí Adenského zálivu.[134]

Reklama

Somaliland je na tom z hospodářského hlediska lépe, zejména kvůli aktivní diaspoře a přísunu remitencí. Do horní komory místního parlamentu byli zahrnuti klanoví starší (Council of Elders), funguje zde multi-partijní politický systém, který má sice ke skutečné demokracii daleko, ale na druhou stranu, byl vytvořen místními snahami a zabezpečuje pořádek v regionu.[135] Návštěvnost škol roste a úroveň školství předčuje ostatní regiony.[136] Jenže Somaliland se potýká i s mnohými nesnázemi, dochází k odlivu mozků do zahraničí a znovu sílí staré korupční praktiky, především v Hargeyse. Strategie Somalilandu je napojena na zájmy Etiopie, v zemi se nachází stále vysoký počet lehkých zbraní a konflikt na východě státu přetrvává.[137] Puntland tu soupeří se Somalilandem o území v hraničních regionech Sool a Sanaag, jejichž klany Warsangeeli a Dhulbahante sice obývaly dřívější britský Somaliland, ale etnicky patří mezi xaarti/daaroodskou větev dominující v Puntlandu.[138]

4.4 Prozatímní národní vláda

Navzdory neúspěchu jednání na usmiřovacích konferencích mezi Somálci do roku 1998, rozhodl se prezident Džibutska Ismaaciil Cumar Geelle k zahájení nového shromáždění Somálců, ke kterému nečekaně vyzval na zasedání Valného shromáždění OSN v září 1999.[139] Plánoval kvalitativně jiné setkání, vždyť na předešlých 11 konferencích se vždy sešli zejména warlordové a vůdci frakcí, jejichž sobecká touha po moci, někdy v podobě prezidentského křesla, bránila uskutečnění dohod, ke kterým se většinou ani nenašel konsensus. Cumar Geelle se dle svých slov snažil zachránit Somálsko před Somálci, které vyzval „Somaliyee ii hiiliya aan idiin hiiliye – Somálci, pomozte mi, abych já mohl pomoci vám.[140]

V únoru 2000 schválil IGAD návrh džibutské vlády[141] a v březnu tak byla zahájena konference v džibutské Artě. Hostitelská země při ní poskytla sice skromné zázemí, ale podle Somálců jednala s náležitou nezaujatostí a snažila se dospět k dosažení regionální stability, a tím i omezit bezprostředně hrozící nebezpečí pro malé Džibutsko. Na konferenci se sjelo téměř 5000 zástupců tradičních klanových autorit, intelektuálů, obchodníků, nevládních organizací, žen a dalších. Stala se konferencí s nejrozsáhlejší somálskou účastí v historii. Dostavilo se i několik warlordů, ale většina jich setkání bojkotovala. Nedostalo se jim totiž práva veta, ani žádných apriorních privilegií a stěžovali, že byli považování za řadové účastníky, ačkoli zastupovali své vojensky silné frakce. Na konferenci sehráli hlavní úlohu tradiční klanoví vůdci a bývalí politici z dob minulého režimu.[142] Účastníci dosáhli výrazných úspěchů, obzvláště díky finanční podpoře arabských států a televiznímu a radiovému vysílání ARABSATu. Konference byla hodnocena jako otevřená a transparentní v zahraničí i v Somálsku, kde se jí dostalo výrazně větší podpory než káhirské konferenci, které se zúčastnilo pouhých 28 zástupců politických frakcí. Somaliland se jako obvykle od konference distancoval. Účastníci sepsali Prozatímní národní ústavu (Transitional National Charter) a 900 vybraných zástupců zvolilo 245 členné Prozatímní národní shromáždění (Transitional National Assembly - TNA). Prozatímním prezidentem Somálska se stal Cabdiquassim Salaad Xasan.[143] Prozatímní vláda (TNG) dostala tříletý mandát na vytvoření Prozatímní federální vlády Somálska (TFGS).[144]

Salaad Xasan po svém zvolení učinil neočekávanou návštěvu Mogadiša, kde ho přivítali statisíce Somálců, doufajících, že konečně nastal začátek dlouho očekávané éry míru. Bohužel, Arta se nakonec proměnila z veliké naděje ve veliké zklamání. Rýsující se řešení situace se totiž nezamlouvalo ani Etiopii, jejíž premiér Meles Zenawi vyjádřil otevřenou nespokojenost, ani nejmocnějším somálským warlordům. Společně se rozhodli dohodu potopit, což se jim nakonec povedlo. Přestože Salaad Xasan vyslal do znepokojené Addis Abeby výpravu a snažil se o úzkou spolupráci Somálska se svými sousedy, jakož i o posílení dobrých vztahů mezi Somálskem a Etiopií, příliš neuspěl. Etiopie neustále zdůrazňovala neúplnost procesu usmíření o chybějící warlordy, obviňovala TNG z přílišného zastoupení islamistů z Al-Ittihaadu, z jehož členství nařkla i prozatímního prezidenta Salaada Xasana.[145]

AIAI se však po neúspěších v Puntlandu, kde byl poražen Yuusuf Axmedem a Etiopií, přesunul více do Somalilandu a věnoval se rozšiřování svých obchodnických sítí, které silně podporovaly projekt TNG. Etiopie dokonce nepovažovala artskou dohodu a vznik TNG za ustavení somálské vlády, ale za založení džibutské obchodní společnosti. Tvrdila, že koalice somálských obchodníků z Džibutska, Al-Ittihaadu, Al-Islaahu a dalších organizací si „koupila“ různá hnutí občanské společnosti, která založili nedlouho před konferencí příbuzní a přátelé zainteresovaných obchodníků. Etiopie se dále snažila zahraničí přesvědčit, že ve stále chudším Somálsku přešli členové AIAI na strategii uplácení a většinu kmenových starších i dalších delegátů podplatil, aby se dospělo k utvoření situace vyhovující obchodním zájmům habargidirské obchodní kliky převážně hawiiyského Al-Ittihaadu. Vše mířilo k podpoře islámských organizací, ekonomického rozvoje a stability, bez zapojení warlordů, překážejících obnově míru.[146]

Etiopie se vzestup islámského faktoru nezamlouval, a proto usilovala i o získání zahraniční podpory. Na summitu AU v mozambickém Maputu a zasedání IGADu v keňském Eldoretu lobbovala o zbavení křesla somálské TNG a jinak všemožně usilovala o její destabilizaci a delegitimizaci. Na společném setkání rebelujících warlordů s Etiopií se tito dohodli na spolupráci, Etiopie pro ně vytvořila zastřešující organizaci s názvem Somálská rada pro usmíření a obnovu (SRRC), kterou začala též vojensky podporovat.[147] Mezi nejvýznamnější členy SRRC patřili Muuse Suudi Yalaxow, kontrolující strategická místa v Mogadišu, Xasan Maxamed Nuur Shaati-Gaduud z RRA spravující regiony Bakool a Bay, Maxamed Siciid Xirsi Moorgan usilující o získání Kismaaya a Xuseen Maxamed Faarax Caydiid, kontrolující již jen bývalý prezidentský palác v metropoli.[148] Expertní panel Rady bezpečnosti OSN pro Somálsko potvrdil, že Etiopie posílala skupinám v opozici proti TNG zbraně, miny a munici do regionů Mogadišo, Jubbada Hoose, Bay, Bakool, Gedo, Hiiraan a Puntland. Etiopie se též snažila využít nálady po 11. září 2001 a vůdce TNG se pokoušela zdiskreditovat jejich označením za pro bin-Ladinské extremisty.[149]

V Somálsku určitou dobu skutečně pobývali známí teroristé z útoků na americká velvyslanectví v Keni a Tanzanii, Fazul Abdullah Mohammed z Komorských ostrovů, Abu Talha ze Súdánu a Saleh Ali Saleh Nabhan z Keni.[150] Nicméně přímé napojení na somálské islámské organizace nebylo prokázáno. Al-Ittihaad usiloval o vybudování islámského státu a zavedení práva a pořádku pomocí systému islámských soudů, ovšem nikdy se nestal přední vojenskou silou v Somálsku a zdaleka se tak nemohl rovnat se sekulárními klanovými skupinami. USA se zajímaly o situaci v Somálsku hlavně ve spojitosti s možnými teroristickými základnami, Bushova administrativa zařadila Al-Ittihaad na seznam organizací spojených s terorismem. Islamisté z Al-Islaahu, Al-Tablighu a později i z Al-Ittihaadu usilovali o dosažení moci politickou cestou, nikoli násilím. Vykonávali zejména misionářskou a charitativní práci, poskytovali základní služby v oblasti zdravotnictví, školství a obchodu.[151]

Prozatímní národní vláda se potýkala, nutno dodat, i s interními problémy a nezískala si popularitu, obzvláště ne v Mogadišu. Plných 60% TNA tvořili členové někdejšího Siyaadova pečlivě vybraného parlamentu z doby diktatury. Značná část z nich se nechala uplatit a za členství v TNA se stali terči útoků, které hodně z nich nepřežilo. Navíc 20 členů komory dosadil sám džibutský prezident Geelle, což ještě více posilnilo již tak silné obchodnické lobby.[152] Prozatímní prezident Cabdiquassim Salaad Xasan i premiér Cali Khaliif Galayr byli politiky z Barreho režimu a neomluvili se veřejně za své minulé prohřešky, což ubíralo lidem naději na opravdovou změnu somálské historie. Brzy se navíc Khaliif Galayr se Salaadem Xasanem rozkmotřili a začali jeden druhého obviňovat z nezákonného chování, arogance, mocichtivosti a diktátorství. Po roce a půl od vytvoření TNG nedisponovala vláda důvěrou parlamentu, předseda vlády Galayr byl odvolán při pobytu v zahraničí a za tři roky volebního období nedosáhla TNG významných trvalých úspěchů. Věnovala malou pozornost integritě a kompetenci svých členů, což z ní činilo vládu legitimní, nicméně neprofesionální. TNG též opomenula strategické oslovení komunit v diaspoře a nedosáhla dostatečné podpory ze zahraničí.[153] Klíčoví aktéři jako Spojené státy, Evropská unie a Africká unie váhali s novými závazky v Somálsku, jelikož znali nedostatky předchozích neúspěšných konferencí a mírových procesů.[154]

4.5 Prozatímní federální vláda

V říjnu 2002 IDAG odhlasoval spuštění nové konference vedené Keňou v Eldoretu (neúčastnil se Somaliland).[155] Etiopské regionální lobby zabralo, TNG a džibutská vláda neochotně přijali pozvání, k němuž je přiměl velký diplomatický tlak ze zahraničí. TNG počítala s neutralitou Keni, což se ovšem ukázalo jako naivní domněnka. Místo, aby se Etiopie a Keňa, s podporou mezinárodního společenství, snažily pouze o usmíření prozatímní vlády s warlordy, přeměnily program podle vlastních představ a spustily proces úplně nový.[156] Keňský proces se později přesunul do Mbagathi v Nairobi, kde pokračoval až do roku 2004, jako další z významných post-intervenčních usmiřovacích procesů po Káhiře a Artě. Somálci jako celek v něm byli odsunuti na okraj, nejvíce snad islámská hnutí a duchovní vůdci. Celou konferenci měli pevně pod kontrolou Keňa s Etiopií a jejich spojenci, s jejichž pomocí s ní dokázali po dva roky úspěšně manipulovat.[157] Dohromady ovládali 2/3 účastníků konference. Podle plánu silně posílili moc warlordů, kterým již při přípravě předložili ke schválení seznam účastnických somálských nevládních organizací, z nichž samozřejmě došlo jen k pozvání těch žádoucích. Rovněž tzv. Leaders-Committees, kde převažovali warlordové, zamítli pozvání tradičních klanových vůdců. Spojencům se předem podařilo zmařit možný nežádoucí vývoj konference, a přitom se zdálo, že o průběhu konference rozhodují Somálci.[158]

Úsilí o somálský národní stát bylo odsunuto ne-somálským plánem na vytvoření federace s navrženou prozatímní federální ústavou,[159] vyhovující etiopské vládě i warlordům. Etiopie se zasadila o to její představení jako jediném návrhu na plenárním zasedání, byť TNG a některé nevládní organizace nesouhlasily. Mezi záměry Etiopie a warlordů patřily dvě základní možnosti. Buď vytvořit slabý somálský vazalský stát, vedený Etiopií oblíbeným warlordem, který by kontroloval národní stát bez neustálých starostí o demokratickou reprezentaci a legitimitu, nebo roztříštěné území na malá panství warlordů, do kterých by Etiopie mohla případně efektivněji a cíleněji zasahovat.[160]

Nová federální ústava nahradila národní ústavu, nicméně potvrdila roli islámu jako státního náboženství a právo šarí´a za základ legislativního systému. V říjnu 2004 byl v Keňi ustaven prozatímní parlament, sestávající z 275 členů, v němž dosáhli čtyři hlavní klanové rodiny každá 60 křesel a unie ostatních menšin dohromady 35 křesel. V říjnu parlament zvolil za prezidenta Cabdullaaha Yuusufa Axmeda, jenž dosadil předsedu vlády Caliho Maxameda Geeddiho. Velmi záhy nastal rozkol mezi prezidentem a premiérem, kteří se přesunuli do Jawharu, na jedné straně a předsedou parlamentu v Mogadišu na straně druhé. Obě strany konfliktu se těšily podpoře částí parlamentu, nakonec se ale dohodly a přesunuly vládu do neutrálního Baydhabo.[161] Ústava garantovala základní práva, změnila název státu na Prozatímní somálskou federativní republiku a Prozatímní federální vláda (TFG) získala pětiletý mandát k realizaci svých cílů.[162]

TFG si v tomto složení nikdy nezískala vysokou popularitu u somálského lidu. Pokoušela se o federální uspořádání místo unitárního národního státu, aniž by se konalo referendum či národní diskuse. Vláda se musela spoléhat na patronát Etiopie, která ji držela při životě. Za stěžejní nedostatky vlády považuji její složení z nekvalifikovaných warlordů, v čele s Yuusufem Axmedem s mizivou schopností pro mírová urovnávání konfliktů. Yuusuf používal „jazyk i logiku“ tribalismu, porušoval oddělení státních mocí, vyhrožoval opozici násilím[163] a ozbrojené jednotky TFG používal jako nástroj k odzbrojení a potlačení svých odpůrců. Některé z nich nechal zabít, jiné donutil uprchnout. Nestal se důvěryhodným prezidentem, choval se jako panovník, jednal expanzionisticky, protiústavně a měl za sebou znepokojující historii. Ve sporu Puntlandu se Somalilandem o Sool a Sanaag působil nadmíru zaujatě a nemohl si získat důvěru, jakožto bývalý vůdce Puntlandu, kdy sám v těchto regionech nechal používat násilí. Navíc dlouhodobě spolupracoval s nepopulární Etiopií.[164]

TFG čelila tlaku i odporu silné opozice z mnoha skupin zklamaných neúspěchem TNG, včetně islámských hnutí a tradičních klanových autorit. V prvé řadě v Mogadišu, ale i na mnoha dalších místech, pod kontrolou rebelů až do prosince 2006. Etiopii se situace zamlouvala, vláda v Somálsku podléhala jejímu vedení a znesváření Somálci Etiopii příliš neohrožovali. Ve své zprávě The Federal Democratic Republic of Ethiopia´s Foreign Policy, Security Policy and Strategy konstatovala, že plány na „Větší Somálsko“ již nejsou aktuální hrozbou, ale že klanová balkanizace Somálska umožnila extremistickým skupinám zesílit a ohrozit bezpečnost Etiopie i mezinárodní mír a stabilitu. Tím odůvodnila potřebu podpory relativně lépe fungujícího Somalilandu a Puntlandu.[165]

V Mogadišu a na okolním Banaadirském pobřeží značně poklesla popularita zdejších warlordů, neboť většina místních Somálců utrpěla při všudypřítomných nájezdech, krádežích a útocích. Warlordové nejevili žádné známky vlastenectví či občanské zodpovědnosti, když prodali cizincům práva odkládat na pobřeží odpad, často toxický, nebo jim prodali povolení lovit ryby v okolních pobřežních vodách. Prezident Yuusuf Axmed zde ničeho pozitivního nedosáhl, více mu na srdci ležela situace v Puntlandu a přežití TFG v Baydhabo.[166]

Až rok 2006 přinesl velký zlom ve vývoji. Zpočátku to pro TFG vypadalo nadějně, v únoru se poprvé sešla s parlamentem, a dle federativní ústavy z roku 2004 začala vytvářet federální strukturu země. Novou naději podpořilo i mezinárodní společenství, kdy konsorcium dárců, nevládních organizací a multilaterálních agentur, včetně UNDP spustilo Constitution Building Process Programme for Somalia. První měsíce roku 2006 byly obdobím relativního míru, nicméně ve stále velmi výbušném prostředí s všudypřítomným rizikem vypuknutí rozsáhlejšího konfliktu, který mohl přijít jako odpověď na předchozí válečné zločiny, ukradený majetek, okupované území či nucenou migraci. Musíme si uvědomit, že v Somálsku stále neexistoval státní formální soudní systém, policie ani školství, stát nevybíral daně a nereguloval cla. Ve snaze potlačit islámské šarí´a soudy v Mogadišu, zformovaly USA v únoru alianci warlordů pod názvem Alliance for the Restoration of Peace and Couter-Terrorism (ARPCT). Islámské soudy přitom tvořily přirozený mechanismus, který vznikl, aby řešil chronickou nezákonnost a nejistotu, a stal se jednou z forem výkonu spravedlnosti na místní úrovni. Spory tradičně řešili klanoví starší vyvážením tradičního somálského klanového práva xeer a islámského práva šarí´a. Jenže xeer vznikal během více než tisíce let a byl silně adaptován na nomádskou společnost, v Mogadišu tudíž nemohl vyhovovat. Proto vznikaly šarí´a soudy, které se od sebe navzájem výrazně lišily zejména stupněm religiozity. Většinou v nich společně pracovali klanový starší a duchovní vůdci, kteří si platili vlastní milice, aby vykonávaly jejich rozsudky. Strategie spolupráce s warlordy v Mogadišu, ze strany USA i Etiopie, snažících se potírat činnost islámských soudů, spojila tyto jinak heterogenní soudy v boji proti společnému nepříteli do tzv. Unie islámských soudů (ICU). ICU se v létě 2006 podařilo warlordy z Mogadiša vyhnat, potopit iniciativu USA v projektu ARPCT, obnovit bezpečnost v metropoli, vyčistit ulice od odpadků a opět zprovoznit letiště.[167]

4.6 Od Unie islámských soudů po Vládu jednoty[168]

Islámské soudy se v reakci na právní vakuum začaly objevovat již v roce 1994 v Mogadišu, jenže situace jim nepřála. V severním Mogadišu proti nim v roce 1996 zakročil Cali Mahdi Maxamed, s úmyslem omezit mocenskou konkurenci ve „své“ části města. Nicméně i nadále se soudy těšily lidové podpoře, neboť řešily kriminalitu a přinášely spravedlnost alespoň na místní úrovni. V jižním Mogadišu vznikly v roce 1998 klanové islámské soudy, na čemž se podílel i radikál Sheekh Xasan Daahir Aweys, vracející se po porážce AIAI Etiopií a spojenci. Mezi lety 1998 – 2000 proběhla hraniční válka Etiopie a Eritrei, po které se spor přenesl opět do Somálska v podobě tzv. proxy války. [169] Aweys se dostal do Rady somálských islámských soudů, na post šéfa legislativy, nicméně vůdcem exekutivy byl zvolen Sheekh Shariif Sheekh Axmed170] - umírněný polyglot, učitel arabštiny, náboženství a geografie.[171] Jako předseda ICU, založené v prosinci 2004 dohodou několika islámských soudů, dovedl ICU k ovládnutí 7 z 10 regionů jižní a střední části Somálska v říjnu 2006.[172]

Rapidní nárůst podpory ICU odrážel nespokojenost většiny Somálců s TFG, obzvláště mezi Hawiiyi a islámskými organizacemi, nejvíce odsunutými od moci, i přes svou významnou úlohu ve společnosti. Posílení ICU na úkor TFG rozdělilo somálské frakce de facto na dvě skupiny, podporující jednu či druhou stranu. Súdánská vláda nabídla zprostředkování jednání, které bylo zahájeno v červnu 2006 v Chartúmu. ICU požadovalo zbavení IGADu funkce mediátora v konfliktu a stažení operujících etiopských vojáků z území Somálska. TFG naopak trvala na vůdčí roli IGADu a stažení ICU z nově dobytých území. K tomu Usáma bin Ládin vyjádřil podporu ICU a vyzval ji k založení islámského státu.[173] Bombový útok na prezidenta TFG Yuusufa Axmeda nakonec vedl k přerušení nikam nevedoucích jednání, což nadále vyhrotilo situaci.[174] TFG ovládala stále méně území, a poslední kousky pod její kontrolou se octly v trvalém obležení ICU. V září dobyla ICU s podporou bojovníků ONLF a OLF strategicky důležitý přístav Kismaayo.[175] Pozorovatelé OSN v listopadu 2006 oznámili, že i přes zbrojní embargo dodávaly do Somálska zbraně pro ICU Eritrea, Džibutsko, Írán, Libye, Sýrie, Saúdská Arábie a Egypt.[176]

Rozmachu ICU výrazně napomohla podpora klanových milicí (v prvé řadě hawiiyských) a obchodníků, kterým se podařilo zlepšit situaci na trhu a snížit ceny potravin, což samozřejmě přineslo masovou odezvu. Znovuovládnutí přístavů a letiště usnadnilo i dodávky zbraní ze zahraničí. Bezpečnostní situace na území ICU se bezesporu zlepšila a islám výrazně přispěl jako jednotící mírový prvek mezi klany. Na druhou stranu radikálové, inspirovaní saúdskými wahábisty a somálskými derviši, rozdmýchávali i nové konflikty striktním uplatňováním práva šarí´a i na venkově, potíráním obchodu s qaatem a nucením žen zahalovat se úplně, což šlo proti tradičním somálským zvyklostem. Na veřejnosti bylo zakázáno tančit, zpívat, sledovat noční televizní fotbalové přenosy a zavíraly se kina.[177] Spekuluje se o podstatě těchto opatření a existují námitky, že zákazy nesouvisely s extremismem, nýbrž se snažily pouze zvýšit bezpečnost ve městech, omezit noční kriminalitu a přimět děti, aby více chodili do školy, a ne jinam.[178]

Na podzim 2006 došlo k počáteční eskalaci konfliktu, radikální islamisté vyhlásili džihád Etiopii. Její premiér Meles Zenawi oznámil, že nevyhlašuje válku, ale pouze reaguje na jasné a bezprostřední ohrožení bezpečnosti Etiopie. Dostalo se mu podpory ze strany TFG, USA, Keni, Jemenu a Kuvajtu.[179] V listopadu 2006 byl zaznamenán první sebevražedný útok v Somálsku. 12. prosince dal „ministr obrany“ ICU, Sheekh Yuusuf Maxamed Siyaad Indhacadde, Etiopii ultimátum, že se během týdne buď stáhne, nebo že její vojáky ICU vyžene násilím.[180] Mezinárodní společenství bylo poněkud překvapeno rychlým nástupem ICU a mnoho států začalo váhat, zdali pokračovat v podpoře TFG a bojovat proti ICU jen proto, že tvořila hlavní opozici TFG, nebo zdali změnit zahraničně-politickou strategii v Somálsku. Každopádně se proces budování federální struktury Somálska zastavil.[181]

6. prosince 2006 Rada bezpečnosti OSN sice rozhodla v rezoluci č. 1725 o vyslání mezinárodní mise s cílem chránit a trénovat jednotky pro TFG, avšak dříve než došlo k akci, situace se zásadně změnila.[182] 25. prosince 2006 zahájila Etiopie s TFG ofenzívu a během několika málo dní dobyly Mogadišo takřka bez odporu. Po několika úvodních bitvách se totiž ICU stáhla, aby zabránila zbytečnému krveprolití. Na etiopskou intervenci reagovala Arabská liga, Evropská komise i Africká unie žádostí o stažení etiopských vojáků a jejich nahrazení mezinárodními mírovými jednotkami. Rada bezpečnosti OSN vyjádřila ochotu jednat v Somálsku se všemi stranami konfliktu, majícími za cíl dosažení politického řešení mírovým jednáním, ICU nevyjímaje. Pověřila AU a IGAD nasazením mírových jednotek s výjimkou sousedních zemí Somálska, nicméně o stažení již přítomných vojáků Etiopie (ENDF) se nerozhodlo. Vyslání vojenských jednotek tehdy přislíbily Ghana, Nigérie, Burundi, Uganda a Malawi.[183]

Na ofenzívě TFG a ENDF se podílelo min. 5 000 Somálců věrných TFG, oddílů vytvořených milicemi Puntlandu, raxanweynské RRA a hawiiyským subklanem Sa´ad, a 30 000 vojáků ENDF se vzdušnou podporou.[184] Poté, co byla ICU rozehnána, dorazil do Mogadiša premiér Cali Maxamed Geeddi, požadující odzbrojení rebelů[185] a vydání tří teroristů, hledaných Spojenými státy[186]. Jednotky ICU v Mogadišu se buď změnily zpět na klanové milice, nebo se zpět zamíchaly mezi civilisty. Někteří prchali k jižní hranici s Keňou, stále jako ozbrojené jednotky ICU. Mezi nimi se nalézali i podezřelí teroristé Fazul Abdullah Mohammed a další, na které USA podnikly 7. a 8. ledna raketové útoky, při kterých byli zároveň zabiti civilisté, což zrovna nepomohlo budování míru. Proti přítomnosti Etiopie v Somálsku se brzy postavila skupina rebelů, tvořená třemi základními proudy, a poněkud nepřesně souhrnně označována jako povstalci. Ve skutečnosti se jednalo o islamisty z Al-Shabaab, relativně malou skupinu o 500 až 700 ozbrojencích, nicméně velmi dobře organizovanou, disciplinovanou a špičkově trénovanou. Jednalo se o příslušníky hawiiyského a ogaadeenského klanu, pod výkonným vedením Aadena Xaashiho Faaraxe Ceyroowa a duchovního Sheekha Xasana Turkiho. Al-Shabaab početně převyšovala druhá skupina, bojovníci hawiiyských klanových milicí, kteří dlouhodobě nenáviděli TFG a ENDF. Třetí skupinu odporu tvořili málo organizovaní nacionalisticky smýšlející Somálci, kteří prostě odmítali vměšování Etiopie do somálských záležitostí. Odboj těchto tří povstaleckých skupin spočíval ve vedení asymetrické války a guerillových taktik při vraždách členů TFG, útocích na vojenské konvoje, policejní stanice a základny TFG a ENDF, metodou bombových a minometných útoků, po kterých se jednoduše ztratili mezi civilisty.[187]

Etiopský premiér Meles Zenawi spustil invazi zejména kvůli spolupráci ICU s etiopskými secesionistickými hnutími a jejímu radikálnímu křídlu, vedeném Aweysem. Očekával rychlé vítězství a následné zapojení mezinárodních jednotek. Při operaci vyšlo najevo, jak volné a nejednotné uskupení ICU tvořilo. Zahrnovalo totiž umírněné i radikální muslimy a organizace od apolitických, po politické až militantní. Převážnou většinu však představovala umírněná část bez radikálů a džihádistů, řídící se jak islámským (šarí´a), tak zvykovým (xeer) právem.[188] Said Samatar výstižně označil ICU za „křehkou koalici klanů, zahalujících se do islámské vlajky, aby získaly respekt mezinárodního společenství a postrašily Spojené státy.[189] Na druhé straně TFG intervence ENDF rovněž názorově rozdělila a ve vládě proběhly změny[190], byl nahrazen i předseda parlamentu Shariif Xasan Sheekh Aadan za Sheekha Aadena Maxameda Nuura Madoobeho z RRA[191]

Prezident TFG Yuusuf Axmed ohlásil vítězství nad ICU, Hawiiye označil z politických důvodů za islamisty a na nepokoje a útoky reagoval nepřiměřenými odvetami za použití těžkých zbraní. Dal příkaz bombardovat čtvrti Mogadiša, kde se domníval, že se soustředí ICU. Raněné nechala TFG úmyslně bez přísunu zdravotní péče a potravin, což vedlo k nesmírnému lidskému utrpení. Statisíce Somálců opustili Mogadišo, které se proměnilo jako „ghosttown“ v bitevní pole.[192] V dubnu 2007 odhadovala OSN, že z Mogadiša uprchlo 365 000 obyvatel.[193] Hawiiyští klanoví předáci obviňovali Yuusufa Axmeda z podněcování násilí v Mogadišu, jako odvetu za příkoří činěné Daaroodům Hawiiyi na počátku 90. let. TFG byla v metropoli extrémně nenáviděna, povstalci zabíjeli vojáky TFG a vláčeli jejich spálená těla ulicemi.[194] TFG s ENDF zase prohledávaly domy při svém „lovu“ na oromské bojovníky z Etiopie, sympatizující s ICU. OSN nadále podporovala prozatímní federální instituce a vládu složenou z warlordů.[195]

Rok 2007 se stal rokem povstaleckého odboje proti zahraniční okupaci, kterou sice TFG pozvala, ale její nelegitimita činila intervenci značně rozporuplnou.[196] V květnu 2007 oznámil World Food Programme, že dodávky potravin Somálcům v nouzi ohrožují a komplikují pirátské útoky.[197] V červenci téhož roku se Yuusuf Axmed pokusil o usmiřovací konferenci v Mogadišu za asistence jednotek AMISOM[198], ale k žádnému průlomu nedošlo. Yuusuf Axmed odmítal vyjednávat s těmi, kdo byli zodpovědní za útoky proti TFG.199]

V září 2007 potom skupina bývalých členů ICU i TFG a prozatímního parlamentu, kteří nesouhlasili s invazí ENDF, založili v Asmaře tzv. Alianci pro znovu-osvobození Somálska (ARS). V červnu 2008 uspořádala OSN mírovou konferenci v Džibutsku mezi TFG a ARS, na které sice delegáti uzavřeli tzv. Džibutskou smlouvu,[200] zahrnující dohodu o ukončení násilností, stažení ENDF, zapojení mezinárodních mírových jednotek a volný přístup humanitárních organizací, ale ARS se tím rozštěpila na umírněné a radikální křídlo. Umírnění pod vedením Shariifa Sheekha Axmeda, se usadili v Džibutsku, s podporou diaspory a některých bývalých členů TFG. Radikálům, v čele s Xasanem Daahirem Aweysem, který Džibutskou smlouvu odmítl, poskytla zázemí Eritrea. TFG se rovněž rozdělila ohledně přístupu k ARS na zastánce tvrdé linie Yuusufa Axmeda a kompromisnější křídlo premiéra Nuura Xasana Xuseena Caddeho, usilujícího o zahrnutí umírněných islamistů do vlády.[201]

V roce 2008 obsadilo Somálsko první místo mezi nejméně stabilními státy světa.[202] Extrémní sucho[203] zvýšilo počet Somálců potřebujících zahraniční pomoc a další se rozhodli opustit Mogadišo.[204] Kombinace ozbrojeného konfliktu, sucha a hyperinflace, přivedla 3 250 000 Somálců k akutní potřebě humanitárního zásahu.[205] TFG a ENDF držely pod kontrolou pouze kousky Mogadiša a sídlo TFG v Baydhabo a okolí. Snažily se lobovat pro nasazení jednotek OSN, ale po zkušenosti s fiaskem UNOSOM v letech 1993-1994 a velmi podobnou situací – otevřenému nepřátelství Al-Shabaabu a dalších vůči cizincům, vše zůstalo u mise Africké unie AMISOM. Přestože zapojení do AMISOM slibovalo několik států, jednotky vyslala jen Uganda a Burundi. Početně nedostačující mise a limitovaný mandát nedovolovaly jednotkám AMISOM zajistit bezpečnost.[206] Její mandát byl omezen na ochranu prozatímních federálních struktur, podporu procesu národního usmíření, odzbrojení, technickou výpomoc a usnadnění práce humanitárních organizací.[207] Z původně plánovaných 8 000 mírových jednotek, se aktuální stav blíží polovině plánovaného počtu. Nejvíce vojáků zatím vyslala Uganda.[208]

Podepsání Džibutské dohody v srpnu 2008 mezi TFG a ARS nezmírnilo bezpečnostní rizika a radikální křídlo ARS pokračovalo v útocích. Pracovníci humanitárních organizací byli vnímání jako pomocníci TFG, relativně znevýhodňující ostatní strany, které dohodu nepodepsaly.[209] Rostoucí neshody mezi prezidentem Yuusufem Axmedem a premiérem Nuurem Xasanem Xuseenem Caddem, ohledně zapojení islamistů do TFG, přiměly Yuusufa o pokus sesadit premiéra. Mezi umírněnými islamisty z hnutí Ahlu Sunna Waljamaca a extremistickým Al-Shabaabem se totiž rozpoutal konflikt. Po neúspěšném pokusu sesadit Xasana Xuseena na konci roku 2008 prezident Yuusuf Axmed rezignoval.[210]

V lednu 2009 bylo do prozatímního parlamentu přijato 149 nových členů z opozičního hnutí ARS. Proběhlo stažení posledních vojáků ENDF a vzápětí ovládl Baydhabo, někdejší baštu TFG, Al-Shabaab.[211] Odstoupením Yuusufa Axmeda a stažením ENDF vysvitla islámským skupinám naděje na novou budoucnost, jelikož prezidenta považovali za překážku v usmíření Somálců. V únoru 2009 byl v Džibutsku zvolen jeho nástupcem umírněný vůdce ICU Sheekh Shariif Sheekh Axmed, který učinil hned výborný strategický tah, když jmenoval premiérem diplomata Cumara Cabdirashiida Caliho Sharmaarkeho z Puntlandu. Sharmaarke, z Majerteen/Ogaadeen klanu, je synem prvního demokraticky zvoleného prezidenta Somálska, zavražděného při Barreho převratu v roce 1969. Oba nejvyšší představitelé nové Vlády jednoty studovali v zahraničí, těší se podpoře diaspory a disponují patřičnými schopnostmi vést dialog s odbojem.[212] Prezident Shariif se již vyslovil pro zlepšení sociální situace a zbudování národních bezpečnostních složek zapojením co největšího počtu islámských milicí. Jakožto příslušník Abgaal/Hawiiye klanu může počítat s větší podporou než Yuusuf Axmed.[213]

Hlavní výzvu Shariifovy vlády představuje dnes boj s Aweysovými radikály sjednocenými do Islámské strany (Hizb-ul-Islam). Al-Shabaab se stal v poslední době tvrdým oříškem pro umírněné islamisty, obzvláště v jižním Mogadišu. Vytrvale bojuje proti přítomnosti všech zahraničních vojáků v Somálsku, včetně ugandských a burundských oddílů AMISOM, na které podniká útoky.[214] Somálská islámská rada nedávno vydala fatvu (nábožensko-právní prohlášení) k zastavení války a ponechání 120 denní lhůty pro pokojný odchod jednotek AMISOM. Bývalý warlord a vojenský velitel Hizb-ul-Islam Yuusuf Maxamed Siyaad Indhacadde fatvu přijal, odstoupil z funkce a oznámil, že není zapojen v pokračujících povstaleckých bojích, které si vyžádali za v době etiopské okupace přes 16 000 životů.[215]

Aktuální situace je komplikovaná a do vývoje v Somálsku stále zasahují externí aktéři, snažící se o řešení. V boji proti islámským extremistům mají umírnění v čele s Shariifem plnou podporu Etiopie, která konečně začala více spolupracovat s umírněnými islamisty a uvědomila si, že bez nich se neobejde. Zároveň i USA podniká akce proti teroristům z Al-Shabaab – v roce 2008 se jim podařilo zabít jednoho z vůdců, Aadena Xaashi Faaraxe Ceyroowa.[216] Sheekh Shariif v březnu 2009 odsoudil Al-Káidu za podněcování útoků proti umírněné Vládě jednoty a odsoudil atentát, při němž zahynul ministr Sheekh Cabdulkadir Cali Cumar rukou radikálů a zdůraznil, že pokud si někdo myslí, že se dostane do nebe proléváním krve muslimského bratra, pak se mýlí. Libyjská a súdánská vláda již vyjádřily svou ochotu zprostředkovat jednání mezi Shariifovou vládou a ozbrojenou radikální opozicí, jež se nemohou shodnout na přístupu k AMISOM. Sheekh Shariif hají přítomnost a podporu Ugandy a Burundi při podpoře bezpečnostní situace, k čemuž svolil podepsáním Džibutské smlouvy.[217] Jako předseda ARS kritizoval nedostatky AMISOM a vyzýval k potrestání viníků,[218] dnes v čele vlády zdůrazňuje, že jeho vláda sice vojáky AMISOM nepozvala, ale že všichni si jsou vědomi toho, že přišli pomoci na žádost, a ne jako okupanti. Sheekh Shariif se snaží o zesílení humanitární pomoci a posílení vztahů s obchodníky a diasporou, která má potenciál výrazně pomoci zlepšit situaci.[219] Vláda jednoty s dvouletým mandátem k zajištění bezpečnosti a správy země podporuje AMISOM, ale varuje cizí jednotky, aby se nebránily útokům přespříliš, neboť často umírají i civilisté. Shariif proto pokračuje ve vyjednávání i s ozbrojenou opozicí. Válka mezi islamisty navzájem je nyní tím, co sužuje Somálsko.[220]

4.7 Shrnutí a specifika budování somálského národního státu

Vývoj v Somálsku po roce 1990 ukázal, jak obtížný a komplikovaný může být proces budování národního státu i v tak homogenní společnosti, jako je ta somálská. Existuje zde silná tradice o příbuzenském vztahu s Kurajšovci, nicméně nejvíce Somálců přijalo islám až v 15. století.[221] Somálsko se na tomto základě stalo také jedním z členů Ligy arabských států.222] Na africké poměry nezvykle jednotná oblast tzv. afrického rohu (v užším pojetí), je osídlena téměř výhradně stejným etnikem – Somálci, kteří patří mezi největší etnické skupiny v Africe, dorozumí se navzájem somálštinou a sdílejí víru v podobě umírněného sunnitského islámu, (byť poněkud specifického).[223] Právě islám, jakožto přední jednotící prvek byl v procesu budování státu několikrát opomenut, a to i záměrně ze strany sousední Etiopie a Keni. Islám přitom rozvíjí mnoho mírotvorných hodnot, jako např. spravedlnost, dobro, všeobecnou důstojnost, lidskost, rovnost, úkol budovat mír, rozvíjet znalosti, odpouštět, být trpělivý, nést osobní zodpovědnost, podílet se na blahu společnosti solidaritou a spolupracovat s ní. To vše nehledě na příslušnost ke kmeni, klanu, rase, etniku či národu.224] Podle islámu pramení v muslimské společnosti mír z vnitřní vyrovnanosti a odevzdanosti Bohu, proto by měl být kladen důraz na mírové aspekty islámského učení při vzdělávání a boji s negramotností, a na posílení domácích kulturních hodnot, tradičních autorit a institucí.[225]

Dlouhodobé a stabilní řešení situace lze nalézt podporou politicko-sociálního islámu, který by si dnes přálo více Somálců, zejména po zkušenostech s rozmachem tribalismu, warlordismu a sektářských zájmů, které vytlačily etické a morální hodnoty ze společnosti, což vedlo k odporu proti warlordům. Somálci při úsilí o vytvoření státu nejsou jednotní, pokud jde o jeho podobu. Vybírají, kde zakotvit somálský stát na pomyslném trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří tři extrémní podoby muslimského státu – reakční, konzervativní nebo demokraticko-rozvojová. Samatar uvádí jako ilustrativní příklad reakčního státu afghánský režim Talibanu, jako konzervativní Saúdskou Arábii či Írán a k demokratické a rozvojové podobě státu přibližuje Turecko a Malajsii. Kterým směrem se bude ubírat Somálsko, ale stále není jasné. Samatar, který je Somálcem, doporučuje zvolit třetí cestu k demokratickému a rozvojovému státu, neboť konzervativní wahábismus ani islámský extremismus není tradičně zakořeněn v nábožensky umírněné somálské společnosti.[226]

Překážky v procesu vybudování somálského národního státu byly kladeny domácími i zahraničními aktéry. Mezi hlavní domácí nedostatky určitě patří nezájem warlordů na udržení míru a blahobytu prostých lidí, ale také celkový nedostatek prostředků a surovin v Somálsku k uskutečnění rozsáhlého, a především udržitelného, projektu. Úspěch usmiřovacích procesů dlouhodobě komplikovala rozsáhlá dostupnost zbraní, zpolitizovaná klanová nenávist a masová nezaměstnanost obyvatelstva. Proces byl navíc silně ovlivňován externími aktéry, zejména regionální mocností – Etiopií, která efektivně rozložila několik jí nevyhovujících řešení situace, a Eritreou, která vedla s Etiopií v Somálsku proxy válku, a kam obě země dodávaly zbraně. Další významný faktor trvajícího rozpadu Somálska bezesporu představuje absence zájmu některé z velmocí, která by byla ochotna zaštítit celý proces a měla dlouhodobý zájem o stabilitu Somálska.[227] Po intervencích z let 1993 – 1994 se totiž výrazněji angažovaly jen Spojené státy po atentátech z New Yorku a Evropská unie. Nutno dodat, že ani USA, ani EU nesehrály v procesu nijak velkolepou roli. USA se zaměřily nejvíce na lov teroristů, a spolu s EU a Etiopií podporovaly vládu warlordů (TFG), částečně proto, že se neobjevila jiná alternativa a že jejich vlády potřebovaly alespoň kvazi vládu, se kterou by mohly dojednávat formální záležitosti ohledně Somálska. Nicméně podpora mezinárodních organizací a zahraničních subjektů neznamená pro Somálce příliš, neboť s ní mají více negativních zkušeností než pozitivních, a to jak ze strany OSN, tak USA, Etiopie a mnohdy i od Africké unie. Externí aktéři nikdy nezískali mezi Somálci masovou podporu pro své projekty, založené často na shora řízených změnách, které nedokázaly zajistit obyčejným lidem zlepšení bezpečností či ekonomické situace. [228]

Nejvýrazněji se zahraniční vliv projevil na konferenci v keňském Mbagathi, kde došlo k záměrnému oslabení dvou předních sil v somálské společnosti, a sice klanu Hawiiye a islámských organizací. Následný neúspěch TFG potvrdil fakt, že při budování státních institucí v Somálsku nemůže být opomíjen žádný výrazný proud ve společnosti, který disponuje potenciálem celý projekt zmařit účinným odbojem v asymetrické válce, zvlášť dostává-li se mu zahraniční vojenské podpory.[229] Neuvěřitelně rychlý rozmach islámských soudů a postupné obsazení jihu a středu země jednotkami ICU v roce 2006 ukázalo, že v Somálsku je možné obnovit základní bezpečnost, a že většina Somálců si přeje ze všeho nejvíce právě zajištění bezpečnosti, spravedlnosti a zlepšení ekonomické situace, která předchozí dvě podmínky vyžaduje. ICU se podařilo zavést více spravedlnosti a bezpečnosti do rozvráceného státu, i lepších podmínek k rozvoji obchodu, na čemž jí pomáhalo množství frakcí se společnými zájmy, které navenek vzbuzovaly dojem náhlého sjednocení Somálců do ICU. Nicméně po intervenci Etiopie a AMISOM se tato nejednotnost naplno projevila a jednotlivé frakce se obrátily zpět ke klanové identitě, nebo se různě štěpily do umírněných či radikálních islámských frakcí.

V roce 2009 konečně došlo na zahrnutí islamistů do vlády, ale zdá se, že boj s radikály jen tak neskončí a vše záleží na obratnosti vlády a jejích schopnostech přesvědčit pro svůj projekt různé islámské milice. Domnívám se, že nynější vládě se naskýtá zatím nejnadějnější příležitost k vytvoření somálského islámského státu, který by dokázal zajistit bezpečnost, zákonnost a rozvoj somálské společnosti. Současná Vláda jednoty vedená Shariif Axmedem je již 15. pokusem obnovit v Somálsku organizaci, správu a řád na národní úrovni, za podpory mezinárodního společenství.[230] Vláda usiluje o urovnání vztahů mezi Puntlandem a Hawiiyi, zosobněném v osobách prezidenta Shariifa Axmeda a premiéra Caliho Sharmaarkeho, jelikož neúspěch vybudování tohoto zásadního vztahu by mohl vést k postupné desintegraci Somálska na menší „klanystány“, kvazi státečky, který by dělily území Somálska podle klanových hranic. Podobné státečky se rodily již před nástupem ICU a nejednalo se jen o Puntland, také např. o Jubbaland, Hiiraan, Banaadir, Shabeellaha Hoose a další. Přechod k takovému uspořádání by se však nevyhnul etnickým čistkám podobným těm z Bosny a Hercegoviny a nutně by způsobil i migraci za bezpečností poskytovanou klanovými milicemi, a celkové prohloubení stávajícího konfliktu.[231] Při tvorbě takových „klanystánů“ se dá výrazně politicky manipulovat s klanovou identitou Somálců, která se jeví jako značně flexibilní a umožňuje vyvolávat pocity klanové solidarity na různé úrovni podle potřeby. Jeden Somálec se totiž, pro ilustraci, může považovat současně za Irira, Hawiiye, Hiiraaba, Habargidira, Sa´ada nebo Reer Hilowleho.[232]

Etiopská přítomnost v letech 2006 – 2009 sice způsobila rozklad ICU, nicméně její jednotky se vyhnuly čelnímu střetu a pokračovaly v odboji guerrillovými taktikami, což vyvolalo nesčetné útoky a protiútoky, při nichž zahynuly tisíce civilistů, a docházelo průběžně k výraznému porušování lidských práv, jak ze strany povstaleckého tábora, tak od TFG a ENDF.[233] Kampaň Melese Zenawiho vedená ve jménu boje proti terorismu byla ve skutečnosti operací spuštěnou z důvodu etiopských regionálních bezpečnostních a národních zájmů.[234] Etiopie dlouhodobě podniká v Somálsku akce čistě realistického charakteru a preferuje okamžitý výsledek po krátké invazi, po níž se stáhne nebo přenechá dlouhodobější práci mezinárodní mírové peace-keepingové síle, jako učinila v případě AMISOM. Trvalého efektu ani vykořenění radikálního proudu islamistů ze somálské společnosti Etiopie nedosáhla, a dá se očekávat, že pokud umírněná vláda nezvládne plánované zajištění bezpečnosti a vytvoření národních bezpečnostních sil, radikálové budou sílit a Etiopie opětovně zasáhne.[235]

Za životy padlých při invazi Etiopie, je podle Samatara přímo zodpovědná TFG, která k intervenci podala formální žádost, stejně jako nese plnou zodpovědnost za démonizaci somálského politického islámu a vytváření předsudků ohledně somálského terorismu. Warlordové, jakožto ministři TFG, se za úplatu stávali agenty USA v protiteroristické kampani, kterou využívali k oslabení vlastních nepřátel a posílení osobní moci. Předstírali demokratičnost a prezentovali se jako legitimní vůdci národa, aby získali zahraniční podporu,[236] čímž dále prohloubili odpor k vládě a „státu“ ze strany většiny Somálců, kteří skutečný fungující stát buď nikdy nezažili, nebo získali pouze negativní zkušenosti s diktaturou. Somálci proto státní aparát vnímají historicky jako nástroj k akumulaci moci a obohacování vládnoucí skupiny, která s jeho pomocí provádí represivní opatření vůči vykořisťovanému zbytku populace.[237]

Projekt jménem Somálská republika tudíž ztratil v průběhu posledních 18 let po svém rozpadu zejména svou image. Náročný proces vytvoření důvěryhodné a legitimní vlády bohužel nestačí. Somálci se potýkají i s důležitým problémem, jak účinně mobilizovat diasporu disponující potřebnými zdroji, a jak vysvětlit mezinárodnímu společenství, jaké skutečné problémy Somálce sužují, a jak by bylo vhodné jejich podstatu řešit jich od samotných kořenů konfliktu.[238] Podporu při řešení nedostatků v afrických zemích někdy poskytují bývalé koloniální velmoci s přetrvávajícími vazbami k někdejším koloniím. Somálsku se ovšem v tomto případě výrazné pomoci či uskutečnění rozsáhlého projektu ze strany Itálie ani Velké Británie nedostává. Dá se říci, že jazyková vazba na Itálii byla téměř přetržena, a že Somálci mají v zahraničí velmi málo přátel, ochotných zasadit se o přestavbu země. Itálie se sice zapojovala do mírových procesů v Somálsku, nicméně ty byly neustále mařeny warlordy, těžící ze statu quo i za použití násilí, zastrašování a spojenectví s jakýmkoli státem, ochotným zaplatit či dodat zbraně, a tak efektivně zabraňovat vzniku, popř. implementaci mírových dohod.[239]

Po bližším zkoumání konfliktu v Somálsku si myslím, že znovuzrození somálského národního státu se stalo takřka nemožným a zůstane pro některé Somálce snem, stejně jako v případě ideje tzv. Velkého Somálska. Komplexní jednotu bývalé Somálské republiky narušuje přinejmenším Somaliland, který považuji za relativně úspěšný a životaschopný projekt, který časem dojde, podle mého názoru, i mezinárodního uznání. Určitě nevylučuji ani možnost obnovení bývalého Somálska bez Somalilandu, případně i bez Puntlandu v podobě alespoň minimálního somálského státu, a věřím, že k obnovení Somálska alespoň v omezené podobě jednou dojde, a že se i prostí Somálci dočkají lepších zítřků. V dohledné době se však zdá, že Somálsko nadále zůstane pouze geografickým pojmem.

Poznámky

[102] Institute for Security Studies. Somalia: History and Politics

[103] Abdullahi, A., Bakonyi, J. Country Study 2: Somalia – No Central Government, But Still Functioning, s. 1

[104] Human Rights Watch. Shell-Shocked: Civilians under Siege in Mogadishu, s. 14

[105] Dirie, A. Regional Reconciliation and Reconstruction Approach: A Paradigm Shift for Somalia

[106] Somali National Reconciliation Conference Decisions

[107] Hesselbein, G. The Slippery Road: The Imperative for State Formation

[108] Menkhaus, K., Prendergast, J. Political Economy of Post-Intervention Somalia, p. 14

[109] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 81-83

[110] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 81-83

[111] UNPOS – United Nations Political Office for Somalia

[112] Security Coucil of the United Nations. Report of the Secretary-General on the Situation in Somalia (17/2/97)

[113] UNPOS – United Nations Political Office for Somalia

[114] Security Coucil of the United Nations. Report of the Secretary-General on the Situation in Somalia (17/2/97)

[115] Security Coucil of the United Nations. Report of the Secretary-General on the Situation in Somalia (16/9/97)

[116] Gilkes, P. Briefing: Somalia, s. 573-574

[117] oficiální internetové stránky Africké unie https://www.africa-union.org/root/au/index/index.htm

[118] oficiální internetové stránky IGAD – Intergovernmental Authority on Development https://www.igad.org

[119] Zeleke, H. Development of Stability in Somalia, s. 1

[120] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 40

[121] Tadesse, M. Al-Ittihad:Political Islam and Black Economy in Somalia

[122] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 40

[123] Gilkes, P. Briefing: Somalia, s. 574

[124] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 40

[125] UNDP - United Nations Development Programme. Horn of Africa: Monthly Review (April-May 1998)

[126] Gilkes, P. Briefing: Somalia, s. 575-577

[127] tamtéž, s. 572-574

[128] Gilkes, P. Briefing: Somalia, s. 572-573

[129] Dagne, T. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace, s. 10-11

[130] Madar, Y. A. S. The Republic of Somaliland: Its Declaration and Political Orientation

[131] Brons, Maria H. Society, Security, Sovereignty and the State, s. 217-281

[132] Gilkes, P. Briefing: Somalia, s. 572

[133] Tadesse, M. Al-Ittihad: Political Islam and Black Economy in Somalia

[134] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 64-65

[135] tamtéž, s. 62-63

[136] UNESCO. Fact Book on Education for All: Somalia - Basic Education Indicators, s. 45-52

[137] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 63

[138] Hoehne, M. V. Puntland and Somaliland Clashing in Northern Somalia: Who Cuts the Gordian Knot?

[139] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 40

[140] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 67

[141] Dagne, T. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace, s. 12

[142] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 66-67

[143] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 41

[144] Zeleke, H. Development of Stability in Somalia, s. 1

[145] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 67-68

[146] Tadesse, M. Al-Ittihad: Political Islam and Black Economy in Somalia

[147] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 68

[148] International Institute for Strategic Studies. Somalia and the War on Terrorism: A Haven for Al-Qaeda?

[149] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 42

[150] International Crisis Group. Counter-Terrorism in Somalia

[151] Dagne, T. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace, s. 13-15

[152] Lewis, I. M. Understanding Somalia and Somaliland

[153] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 68-69

[154] Human Rights Watch. Shell-Shocked: Civilians under Siege in Mogadishu, s. 15

[155] Dagne, T. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace, s. 12

[156] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 69

[157] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 42, 49

[158] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 70

[159] Transitional Federal Charter of the Somali Republic https://www.iss.co.za/AF/profiles/Somalia/charterfeb04.pdf

[160] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 74

[161] Samuels, K. Constitution-Building during the War on Terror: The Challenge of Somalia, s. 598

[162] Samatar, Ahmed I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 74-75

[163] tamtéž, s. 75

[164] Samatar, Abdi Ismail, Samatar, Ahmed I. Transition and Leadership, s. 3-4, 7-8

[165] Dagne, T. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace, s. 11, 13

[166] Lewis, I. M. Understanding Somalia and Somaliland

[167] Samuels, K. Constitution-Building during the War on Terror: The Challenge of Somalia, s. 600-605

[168] ve své práci rozebírám vývoj Somálska do 31. března 2009

[169] Human Rights Watch. Shell-Shocked, s. 17-18

[170] Dagne, T. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace, s. 8

[171] BBC News. Profile: Somalia´s President Ahmed

[172] Human Rights Watch. Why Am I Still Here?, s. 9

[173] Human Rights Watch. Shell-Shocked, s. 21-23

[174] Agence France-Presse. Somali Government Forms Panel to Probe Suicide Bombing

[175] IRINnews. Somalia: Protests after Islamic courts take Kismayo

[176] UN Security Council. Report of the Monitoring Group on Somalia

[177] Lewis, I. M. Understanding Somalia and Somaliland

[178] Dagne, T. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace, s. 7

[179] Zeleke, H. Development of Stability in Somalia, s. 2-4

[180] Human Rights Watch. Shell-Shocked, s. 24, 32

[181] Samuels, K. Constitution-Building during the War on Terror: The Challenge of Somalia, s. 604-605

[182] AMISOM. Background and Political Developments

[183] Dagne, T. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace, s. 1-4

[184] Human Rights Watch. Shell-Shocked, s. 27

[185] ABC News Online. Somali PM Announces Mogadishu Disarmament Plan

[186] Crilly, R. Hunt for Al-Qaeda Men in Mogadishu

[187] Human Rights Watch. Shell-Shocked, s. 24-26, 28-30

[188] Moller, B. Somalia after the Ethiopian Withdrawal

[189] Lewis, I. M. Understanding Somalia and Somaliland, s. 86

[190] AMISOM. Background and Political Developments

[191] US Department of State. Somalia: Government

[192] Lewis, I. M. Understanding Somalia and Somaliland

[193] UN Office for the Coordination of Humanitarian Affaires Situation Report: Somalia

[194] Human Rights Watch. Shell-Shocked, s. 31-32

[195] Dagne, T. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace, s. 2-4

[196] Lewis, I. M. Understanding Somalia and Somaliland

[197] BBC News. Timeline: Somalia

[198] Zeleke, H. Development of Stability in Somalia, s. 7

[199] Human Rights Watch. Shell-Shocked, s. 31

[200] World Bank. Somalia: Country Brief: Political Developments

[201] Human Rights Watch: So Much to Fear, s. 21-23

[202] Al-Jazeera. Somalia 'Most Unstable State'

[203] BBC News. Somali Catastrophe 'Largely Unnoticed'

[204] BBC News. Somali 'Ghost City' Wracked by War

[205] ReliefWeb. Statement by 52 NGOs on the rapidly deteriorating humanitarian crisis in Somalia

[206] Human Rights Watch: So Much to Fear, s. 19-24

[207] AMISOM. Mandate and Tasks

[208] The East African. Uganda Parliament Backs Plan to Send More Troops to Somalia

[209] UNHCR. Global Appeal 2009 (Update): Somalia, s. 1

[210] BBC News. Somalia´s President Quits Office

[211] BBC News. Country Profile: Somalia

[212] Al-Jazeera. Somalia at a Crossroads

[213] BBC News. Profile: Somalia´s President Ahmed

[214] Al-Jazeera. Somalia at a Crossroads; BBC News. Bombs Kill Somalia Peacekeepers

[215] Garowe Online. Somalia: Mogadishu Battles Intensify, Death Toll Hits 35

[216] BBC News. Timeline: Somalia

[217] Garowe Online. Somalia: President Sheikh Sharif Criticizes Al Qaeda Message

[218] Sheekh Ahmed, S. AMISOM Brutality in Somalia

[219] Garowe Online: Somalia: New President to Rule Country Using Islamic Law

[220] Garowe Online. Somalia: President 'Begins Talks' With Armed Opposition

[221] Mansur, A. O. The Nature of the Somali Clan System

[222] The League of Arab States – oficiální stránky: https://www.arableagueonline.org/las/index.jsp

[223] Mukhtar, M. H. Islam in Somali History: Fact and Fiction

[224] Abu-Nimer, M. Non-Violence and Peace Building in Islam: Theory and Practice

[225] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 50

[226] Samatar, A. I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 76-80

[227] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 39-52

[228] Lewis, I. M. Understanding Somalia and Somaliland

[229] Samuels, K. Constitution-Building during the War on Terror: The Challenge of Somalia, s. 611, 613-614

[230] Garowe Online. Somalia: Mogadishu Battles Intensify, Death Toll Hits 35

[231] Menkhaus, K. Governance Without Government in Somalia, s. 84

[232] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 36

[233] Human Rights Watch: So Much to Fear

[234] Human Rights Watch: Shell-Shocked, s. 4

[235] Al-Jazeera. Somalia at a Crossroads

[236] Samatar, A. I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 84-85

[237] Samuels, K. Constitution-Building during the War on Terror: The Challenge of Somalia, s. 601

[238] Samatar, A. I. The Porcupine Dilemma: Governance and Transition in Somalia, s. 85

[239] Elmi, A. A., Barise, A. The Somali Conflict: Root Causes, Obstacles, and Peace-Building Strategies, s. 43

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více