Indické povstání [1857-1859]

Ve dvacátém roce panování Jejího Veličenstva královny Viktorie otřásly britskou i světovou veřejností zprávy o ozbrojeném konfliktu, jenž neočekávaně propukl v severní části země, označované jako klenot britské koruny – v Indii. Roznětkou celé události byl problém vojenského významu, avšak kořeny vzpoury, jak se později ukázalo, ležely mnohem hlouběji v historii britsko-indických vztahů.

K vysvětlení dalšího problému je nutno ukázat schématické členění indických vojsk té doby. Domorodé jednotky v počtu téměř 200 000 mužů byly soustředěny do tří armád – bombajské, madráské a bengálské. Povstání se však týkalo pouze jedné čtvrtiny jednotek bengálské armády, naproti tomu bombajská a madráská armáda, paňdžábští sikhové i muslimové, stejně tak jako nepálští Gurkhové zachovali věrnost a loajalitu Britské koruně a naopak pomáhali v potlačení povstání. Taktéž místní vládcové, s výjimkou maráthského náčelníka Nány Sáhiba, mladičké královny z Džhánsí a hrstky fanatických náčelníků převážně ze středních indických provincií, poskytovaly neochvějnou pomoc Britům.

Jen několik mil jihozápadně od Lakhnaú se nacházel Kánpur, další obležené město hájené britskou posádkou, které ovšem potkal mnohem krutější osud, než statečné obránce Lakhnaú. Necelých devět set Britů a loajálních Indů, z nichž skoro polovinu představovaly ženy vojáků a jejich děti, zde odolávalo třem tisícům sipáhíjů, v jejichž čele stál Dondhu Pant, mahárádža z Bithuru, zvaný Nána Sáhib. Třítýdenní útoky na městská opevnění k ničemu nevedly, obránci však již nemohli neustále vzdorovat a proto se velitel města, sir Hugh Wheeler, rozhodl 26.června přistoupit na Nánovu nabídku.

O tři dny později zavelel generál Havelock k pochodu na Lakhnaú. Výprava překročila nepoškozený most přes Gangu a v dalších dnech se střetla s menší skupinou rebelů u Mangalwaru. Nepřítel však neučinil žádné opatření, aby znemožnil postup Britů k obleženému městu, takže Havelock měl poměrně volnou cestu.

Zatímco se obránci lakhnaúské rezidence připravovali na další povstalecké protiútoky, v Dillí byl znovunastolen britský pořádek a po několikadenních přípravách na výpravu s cílem posílit kánpurskou posádku a dobýt Lakhnaú vyrazil brigádní generál James Hope Grant s necelými třemi tisíci muži do nových akcí. Kontingent opustil Dillí na konci září a vydal se jihovýchodním směrem podél hranic provincie Róhilkhand a dále ke Kánpuru. Kolona vstoupila do města v posledních říjnových dnech a Grant zde vyčkával příchodu hlavních posil a nového vrchního velitele britských vojsk v Indii.

Krátce poté se Campbell rozhodl vyslat civilní část kolony se ženami a raněnými dále po silnici do Alláhábádu a soustředil se na pomoc Windhamovým obráncům. Tántijá Tópé podnikl celou řadu dalších protiútoků, avšak nebyl schopen vzdorovat tlaku ze dvou stran a jeho síly se rozdrobily.

Velkou reorganizací prošla také armáda. Několik domorodých pluků bylo rozpuštěno, zvláště pěších. Po reformě v květnu roku 1861 byl snížen počet pluků domorodého jezdectva, naproti tomu byl výrazně zvýšen podíl britských důstojníků ve velitelských funkcích. Sipáhijové také nadále nesměli obsluhovat děla. Aby bylo zabráněno dalšímu případnému formování povstaleckých skupin mezi vojáky stejného kmene nebo kasty, došlo k takovému přeskupení a rozmístění těchto skupin, aby byla nad nimi snáze udržena kontrola. Mnohé pluky byly přečíslovány a začleněny do nových útvarů, jež byly od sebe přísně odděleny.

Použitá literatura