Indická vzpoura v roce 1857

Autor: Scotty 🕔︎︎ 👁︎ 17.007

K vysvětlení dalšího problému je nutno ukázat schématické členění indických vojsk té doby. Domorodé jednotky v počtu téměř 200 000 mužů byly soustředěny do tří armád – bombajské, madráské a bengálské. Povstání se však týkalo pouze jedné čtvrtiny jednotek bengálské armády, naproti tomu bombajská a madráská armáda, paňdžábští sikhové i muslimové, stejně tak jako nepálští Gurkhové zachovali věrnost a loajalitu Britské koruně a naopak pomáhali v potlačení povstání. Taktéž místní vládcové, s výjimkou maráthského náčelníka Nány Sáhiba, mladičké královny z Džhánsí a hrstky fanatických náčelníků převážně ze středních indických provincií, poskytovaly neochvějnou pomoc Britům. Tlupy vzbouřenců jim totiž způsobovaly svým rabováním a zabíjením vesničanů velké potíže, proto byli rádžové a místní náčelníci vděčni britským jednotkám za poskytování ochrany jejich sídel a majetku. Britové začali povstalcům všeobecně přezdívat Pandové, podle Mungala Pandého, jednoho z hlavních bengálských vůdců vzpoury v Bárakpuru.

Když se velitelé britských vojsk alespoň částečně vzpamatovali z prvního šoku vyvolaného zabíjením bílých důstojníků, byl narychlo dohodnut hrubý plán postupu proti sipáhijům. Britové vyrazili na centrum vzbouřenců, město Dillí, ze dvou směrů. V nejzápadnější indické provincii Bengálsku byl sestaven kontingent složený z britských a domorodých loajálních jednotek, jejichž velitelem byl jmenován generál George Anson. Vojáci nastoupili v Kalkatě do vlaků, železnice zde však vedla jen do Ránígaňdže, vzdálené cca 120 mil a dál musel být transport dopravován na kárách a povozech po silnici nebo parníky proti proudu řeky Gangy, jednotky pak šli pěšky po poměrně úzké cestě. Následnou zastávkou téměř tří tisícovek vojáků měl být Alláhábád, ležící dalších 400 mil na západ. Na této cestě leželo městečko Dinápur, jehož vzbouřená posádka ovládala tento strategický přístup ze západního Bengálska do provincie Ávadh. Zdejším sipáhijům však chyběla jakákoli taktika a jejich odpor byl brzy zlikvidován Northumberlandskými střelci. Postup kolony se v dalších úsecích poněkud zpomalil, neboť na mnoha místech jejich cesty bylo nutno prosekávat průchody hustou džunglí. Armáda byla též sužována cholerou, na níž zemřel i její velitel generál Anson. Do čela byl pak jmenován zkušený generál sir Henry Barnard. I přes nejrůznější útrapy spojené s cestou přes obtížný terén se Barnardovým jednotkám podařilo přiblížit se na několik mil k Dillí a 8.června jen pár mil severozápadně od sipáhijského centra porazili velkou skupinu vzbouřenců u Badli-ki-Seraje. Za několik dní Barnardova armáda konečně stanula na severních pahorcích nad Dillí a několik následujících týdnů bylo město ostřelováno, avšak odpor vzbouřenců se jim stále nedařilo zlomit. 5.července se další obětí cholery stal také generál Barnard, po němž byl novým velitelem jmenován generál Archdale Wilson.

Reklama

Druhá kolona britských jednotek pod velením mladého brigádního generála Johna Nicholsona vyrazila ze severu, z provincie Paňdžáb. Na své cestě na jihovýchod k obleženému Dillí svedli Nicholsonovi muži krvavá, avšak vítězná střetnutí s povstalci v Sialkotu, v Gurdaspuru a u Nadžafgarhu a počátkem září dorazili před Dillí. Na pomoc jim přišlo i několik dělostřeleckých baterií z Fírózpuru. 14.září 1857 započal mohutný útok na město proražením Kašmírské brány. Šest dní pak trvaly pouliční boje, v nichž byl zabit také generál Nicholson, avšak přesile Britů nemohli rebelové dlouho odolávat. Dillí padlo 20. září a starý král Bahádur Šáh II.byl postaven před soud a odsouzen k doživotnímu vyhnanství v Rangúnu v Barmě, kde roku 1862 zemřel. Jeho dva synové, kteří se přidali ke vzbouřencům, byli na rozkaz velitele jezdectva majora Hodsona popraveni.

Na několika místech se sipáhijským jednotkám podařilo způsobit svým protivníkům těžké a krvavé ztráty. Povstáním byly nejvíce zasaženy provincie Džhánsí, Dóab, Róhilkhand a především Ávadh, ležící na hranici s Nepálem. Název jejího správního střediska – Lakhnaú – se stal v britské vojenské historii synonymem houževnaté obrany opevněného města proti mnohonásobné přesile vzbouřenců. Ve zdejší opevněné guvernérské rezidenci nad řekou Gumtí byli na konci června soustředěni všichni britští civilisté z města a jejich ochranu zde zajišťovala necelá tisícovka britských a přes sedm set indických vojáků pod vedením paňdžábského guvernéra sira Henryho Lawrence. Guvernér se pokusil s několika sty vojáků od 32.pěšího pluku a s hrstkou jezdectva a dělostřelectva napadnout vzbouřené sipáhije v několik mil vzdáleném Činhutu, avšak proti početně silnějšímu nepříteli neměli příliš mnoho šancí a byli záhy nuceni ustoupit zpět do Lakhnaú. Ávadhští povstalci byli porážkou a ústupem Britů nadšeni a k obléhatelům se začali připojovat další jednotky sympatizantů. Kruh obležení kolem rezidence se začal uzavírat.

Nepřítel pronikl do mnoha budov ve městě a způsoboval Britům značné ztráty přesnou palbou z pušek střelců rozmístěných na střechách mešit a šlechtických domů. Guvernér byl 2.července smrtelně zraněn střepinou granátu a na jeho místo nastoupil velitel 32.pěšího pluku generálmajor sir John Eardley Wilmot Inglis, povýšený na brigádního generála. Tento zkušený voják ihned změnil taktiku a podnikl řadu úspěšných výpadů z pevnosti, při nichž Britové zničili sipáhijům jejich čelní postavení pod hradbami a především dělostřelecké baterie rebelů. Morálka obležených se těmito činy výrazně zlepšila, vzbouřenci však nehodlali ustoupit a počali dolovat podkopy pod hradbami. I přesto, že na tento krok odpověděli Britové protiopatřením a v některých štolách došlo k potyčkám mezi britskými sapéry a indickými rebely, na jednom místě nepřítel vyhodil do vzduchu část valu a zdi kolem sídla prolomil. Několik útočníků se pokusilo tímto místem vniknout do rezidence, byli však brzy pobiti a mezera v opevnění byla zabarikádována. Obležení trvalo ještě další dva měsíce, obráncům docházely zásoby potravin a kromě nepřítele jim velké ztráty způsobovaly také nemoci z nedostatečných hygienických podmínek, avšak k městu se již blížila pomoc v podobě vojenské kolony.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více