Slovensko (SVK)

V této další části se musíme odklonit od čistě pravěkých fortifikací. Je to dáno tím, že lokality které byly doposud na našem území identifikovány jako sídla pravěkých kultur byly zhusta využívána i v době příchodu Slovanů na naše území a častokrát byly znovu na pozůstatcích hradišť pravěkých kultur vztyčeny nové fortifikace kmenů Slovanů patřících například do svazku Velké Moravy, stály na nich první knížecí i královské hrady v podobě hradišť a na mnoha z nich stojí hrady nebo jejich opuštěné trosky dodnes. A tak se pokusíme přenést do hluboké minulosti a pokud to bude možné, propojíme ji se současností.

 Připomínka dění od 5. října 1938 do 15. března 1939 v širším kontextu.

Hlad a Bída

My se od velké politiky a velkých bojů podívejme do běžného občanského života Rakouska, tedy i českých a moravských zemí v letech 1917 a 18, a to do doby před tím, než se armáda ČSR objevila v republice jako „černá labuť“. Tedy jako neočekávaná a nečekaná síla, která nakonec pomohla spor o budoucnost rozhodnout.

2. Ekonomicko-politická křeč Sudet a záchrana českých dětí z Vídně.

3. Potraviny vyhrají válku

Toto údajně řekl v době 1. světové války Herbert Hoover, později 31. prezident Spojených států. V roce 1917, když Amerika vstoupila do světové války, byl šéfem Potravinové správy USA (U.S. Food Administration).
Hoover si byl vědom toho, že nejdůležitější pro budoucnost Evropy je zajistit potraviny pro děti, neboť ty reagují citlivěji na podvýživu než dospělí. Podvýživa postihuje nejdříve a nejvíce především děti do dvou let, ohroženy jsou ovšem i děti mladší patnácti let a adolescenti. V krizových situacích u nich patří podvýživa k nejčastějším příčinám onemocnění a úmrtí.

Právo a kolektivní vina

Po mnoha staletích, kdy byli čeští, moravští a slezští Němci příslušníky národnostní většiny a sami sebe považovali za součást všeho „německého“ - tedy včetně Rakouska -, se najednou dostali v roce 1918 do situace, kdy byli příslušníky menšiny. Češi a Slováci, od svých sousedů Němců a Maďarů přehlížení a podceňovaní, jak se vzmáhali, začali být považovaní za drzé konkurenty. Skončila válka a „nýmandi“ se najednou nazývali Čechoslováci...

Dukliansky priesmyk mal už v minulosti tradične veľký vojenský význam. Jeho strategickú dôležitosť potvrdili aj boje oboch svetových vojen. Zatiaľ čo vojenské operácie z roku 1944 sú všeobecne známe, boje v rokoch 1914/1915 ostávajú zabudnuté v ich tieni. Avšak tieto boje počas I. svetovej vojny mali rovnako veľký význam a boli rovnako ťažké a krvavé ako neskoršie boje počas II. svetovej vojny.

Práca sa zaoberá vývojom vzťahov medzi Čechmi a Slovákmi po rakúsko - uhorskom vyrovnaní ako aj porovnaním podmienok pre rozvoj oboch národných hnutí v Predlitavsku i Zalitavsku.

Letos je tomu 83 let co bylo připojeno dne 31.07.1920 k tehdejšímu Československu Valticko s Dyjským trojúhelníkem a západní Vitorazsko (v současnost někdy nazýváno severní Vitorazsko) s českým obyvatelstvem.

Fungování „omezené“ demokracie v poválečném Československu 1945-1947.

Znali čeští komunisté a diplomacie Spojených států již v zimě roku 1939 záměry Sovětského svazu?

Zaiste nikto nepochybuje, že prvá svetová vojna bola desivým konfliktom, ktorý po sebe zanechal desivé stopy. Pozostatky krutých bojov zakryla príroda alebo ľudská činnosť. Nie je tomu inak ani u nás v karpatských horách. Veľká časť dnešného severovýchodného Slovenska sa na prelome rokov 1914-1915 stala dejiskom ťažkých bojov. Ako som už spomenul stopy tejto kataklizmy sa už rozplynuli, ale niečo predsa zostalo... Posledným mementom strašnej vojny sú desiatky vojenských cintorínov v našom regióne. Aj na nich sa podpisal zub času. Celé desaťročia tieto smutné pamätníky ničivej vojny chátrali a postupne mizli z povrchu zemského. Prichádza čas tento neutešený stav zmeniť. Následujúce riadky sú venované stručnému predstaveniu problematiky vojenských cintorínov z prvej svetovej vojny na severovýchodnom Slovensku.

Prvá svetová vojna zanechala na našom území množstvo vojenských cintorínov a hrobov. O tieto hroby sa musel postarať nástupnicky štát bývalej monarchie. V ťažkých podmienkach si československé orgány snažili splniť svoje medzinárodné záväzky v oblasti starostlivosti o vojnové hroby. Ako neskôr ukázal čas medzivojnová éra bola jediným obdobím, až po dnešok, kedy bolo o vojenské cintoríny z prvej svetovej vojny slušne postarané.

Podzim 1938 je dostatečně znám z per historiků v československých dějinách, kdy došlo v důsledku odstoupení pohraničí k zániku první Československé republiky a vzniku druhé Česko-Slovenské republiky. Proto bych zde nechtěl opakovat všechny ty známa fakta. Pokusil bych se do této doby vcítit postojem chladnokrevně uvažujícího obchodníka, jehož cílem je přežít na trhu a s tím přistupme vždy k řešení problémů. Proto se můj milý čtenáři na chvíli oprosti od jakékoliv ideologie. Před několika lety jsem si přečetl knihu od vynikajícího myslitele Mistra Suna: “O umění válečném”. V této knize mě upoutala jeho myšlenka, že za porážku si každý může sám. Zatímco vítězství je výsledkem schopností vítěze a neschopnosti poraženého.

18. července 1940 vláda Jeho Veličenstva a tehdejší sovětský režim definitivně uznaly československou exilovou vládu v Londýně. Pro Edvarda Beneše a jeho spolupracovníky to byl zlomový okamžik jejich předlouhého zápasu o znovuobnovení Československé republiky v předmnichovských hranicích a ve svobodné Evropě, kde nebude místo pro nacistický režim.

Dolní Morava nemá dnes nic společného s dnešní Moravou. Dolní Morava, tento málo známý název (název zmiňován v knize Lubomíra E.Havlíka: Kronika o Velké Moravě, vyšla r.1993), tak bylo kdysi nazýváno území při dolním levém břehu řeky Moravy, a to území dnešního Slovenska, jihu Polska (severní Orava a severní Spiš, které do roku 1918 byly součástí Uher a poté Polska) a severu Maďarska (pohoří Matra a Bükk a vinařská oblast Tokaj). Dolní Morava byla vždy v určitých obdobích součástí našeho Českého státu.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.