Benešova Sofiina volba

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 32.674

Od mládí už jsem se načetl tolika „zásadních“ úvah a prohlášení, co jsme měli dělat v době mnichovského diktátu a co 15. března 1939, že by to vydalo na řadu tlustospisů. Jedni prohlašovali, že jsme se měli bránit, komunisté hlásali, že „báťuška Stálin“ jen čekal, aby nám pomohl proti nacistům − asi tak jako pomohl Polákům, že ano −, a mnozí kdysi nahlas a dnes tak nějak oklikou vykládají, že by bývalo bylo nejlepší, kdybychom vstoupili v trvalý svazek s německými přáteli a hlavně vůbec nebourali Rakousko-Uhersko.

Začněme s tím, že jsme to nebyli my, kdo rozboural Rakousko-Uhersko, ale že to byl nevyhnutelný důsledek německého a maďarského nacionalismu, který měl za cíl germanizovat a maďarizovat celé dvoustátí. Od roku 1868 zde byla už jen slupka bývalého státu, s tendencí - hlavně maďarskou − vytvořit samostatný stát „Velké Maďarsko“, o čemž sní dodnes třeba i vláda Viktora Orbána. Mezi nacionálně orientovanými Němci v českých a rakouských zemích se šířila od poloviny a hlavně na konci 19. století idea „střední Evropy“, podle které spojenectví mezi německou a rakousko-uherskou říší spočívá v realizování nadvlády Němců a Německa v rakouské části a Maďarů v Uhrách s výhledovým cílem jejich poněmčení nebo pomaďarštění.

Reklama

Vykládat, jak jsme „vesele bourali to Rakousko zpuchřelé“, bylo sice hezkým heslem, ale situace byla daleko jiná. Čeští politici to dobře věděli (i když měli dostatečně vyzbrojené a na vítězné straně bojující legie), když vyjednávali s císařem Karlem I. o dalším postupu a setrvání českých zemí v Rakousku. Čeští poslanci rakouské říšské rady šli dokonce tak daleko, že chtěli prohlášení věrnosti císaři a Rakousku přednést zvláště slavnostním způsobem, na půdě říšské rady před císařem. V původní verzi bylo uvedeno: „…aby odpověděli na nedožadovanou intervenci nepřátel říše… Ať uslyší svět z nového ujištění, jež svému králi dáme, že zůstaneme věrni jemu i jeho potomkům, že vyhledávajíce práva a prospěch svého národa, vyhledáváme a vyhledávat chceme vždy zároveň prospěch monarchie habsburské, že věrně a trpělivě lneme ke králi a království, k císaři a císařství, a že stížnosti, jež jsme vznášeli a vznášíme proti nynějším politickým poměrům českého národa, nikdy neotřásly naší vírou, že konečného uznání samobytnosti a svéprávnosti politického národa českého dosáhneme v rámci císařovy říše pod žezlem císařovy dynastie.“ − Vše však šlo jinak.

Dějiny ve vleku velkoněmeckého nacionalismu

Naplnila se slova Winstona Churchilla z jeho knihy Druhá světová válka, které lze vztáhnout i k situaci českého obyvatelstva k 15. březnu 1939: „Není jediného národa ani území patřícího předtím k habsburské monarchii, jemuž by získání nezávislosti nepřineslo utrpení, jaké staří básníci a teologové připisovali výhradně zatraceným a prokletým.“ Velkoněmecký nacionalismus ovládl jak Sudety, tak Rakousko, slezské Němce i další německé skupiny po Evropě a Beneš jako zkušený politik věděl, že po Mnichovské dohodě bude logicky následovat okupace zbytku ČSR. Měl tedy politicky před sebou tzv. Sofiinu volbu. Ať udělá cokoliv, vždy to bude znamenat morální dilema a vždy se najdou ti, kteří jej za to budou odsuzovat.

Okupace zbytku ČSR 15. března 1939 nebyl nějaký nepředvídatelný děj. Oprostěme se od „morálních výkřiků“ a podívejme se, jaká byla situace předtím. Vždy mne překvapuje tvrzení, že jsme se měli bránit bez ohledu na ztráty na lidech i materiálu. A jsou nám předhazováni hlavně Poláci a Francouzi a další, jak statečně bojovali.

1. Nástup Hitlera, dnes zdánlivě „předem jasný“ byl ve skutečnosti překvapením pro celý svět. Na německé rychlé - a hlavně velice dobré - vyzbrojení nebyl nikdo připraven.

2. Vybudování obranné linie bunkrů bylo od počátku - jak ukázala historie − omylem. Francouzská Maginotova linie a její osud je toho dokladem.

Reklama

3. Nešlo použít armádu, jejíž velká část − Němci a Slováci − nechce bojovat, ale naopak dělá vše pro to, aby republika nebyla hájitelná. V té době už na Slovensku hlasitě znělo „Češi domou peši“ a v Sudetech podnikal výpady Freikorps.

4. Válka byla prohrána předem díky vynikající nacistické propagandě, která přesvědčila Evropu a svět (ten se rád nechal přesvědčit), že československá demokracie je zločinným státem a nacistické Německo světlou budoucností Evropy.

Autor, píšící pod pseudonymem J. J. Duffack, v knize Psywar 1938 - Sudetská válka (Naše vojsko 2010) o tom říká: „Jednotky Wehrmacht-Heer 1. října 1938 překročily dosa­vadní hranice, stanovené Versailleskou mírovou smlouvou, nikoliv jako agresor, nýbrž jako okupační vojsko plnící dohodu čtyř evropských velmocí z Versailles − tentokrát z Mnichova. Československo v ní bylo poraženo politickým nátlakem. Rozpadlo se. Přestalo existovat jako politický a ekonomický celek a vojensky obhajitelný stát.“ Tato téměř stoletá válka mezi Němci a Čechy měla jen další pokračování. Nelze určit přesně, kdy vlastně začala. Vznik Československa 28. října 1918 byl jen pokračováním. Rozhodujícím krokem pravděpodobně bylo odmítnutí Čechů stát se součástí německého spolku v roce 1848 na frankfurtském sněmu… Víme však, kdy měla jeden ze svých dramatických okamžiků. Kdy jako každá válka skončila zničením ne­přítele, Československé republiky, tedy 30. září 1938. Zdánlivým zničením.

Československá armáda nekladla odpor. Na rozkaz svého vrchního velitele, prezidenta Edvarda Beneše. To bývá většinou vykládáno jako Benešovo a hlavně české kapitulantství. Spíš to bylo poznání nutného. Je potřeba vycházet z reality: Okolo československých hranic stálo v pohotovosti pět německých armád. Druhá armáda ve Slezsku se sídlem štábu v Kožle, osmá armáda v Sasku s ve­litelstvím ve Freibergu, desátá armáda v Bavorsku se štábem ve Schwandorfu, dvanáctá armáda na rozmezí Rakouska a Bavorska s velením v Pasově a posléze čtrnáctá armáda v Rakousku se sídlem štábu ve Vídni. Dohromady měly tyto bojové svazky k dispozici proti Československu 25 pěších, 3 lehké, 3 obrněné, 4 motorizované a 3 horské divize. Kromě nich byly připraveny účastnit se tažení proti republice také ozbrojené oddíly sudetoněmeckého Freikorpsu, který měl svá oblastní velitelství ve Vratislavi, Drážďanech, Bayreuthu a Vídni.

Nepřítel ve vlastním táboře

Stále je v různých úvahách opomíjena otázka síly sudetoněmeckého Freikorpsu. Jednotliví členové, ale i velící důstojníci byli v oficielní rovině často příslušníky československé armády. 12. září 1938, kdy na sjezdu NSDAP v Norimberku vystoupil Adolf Hitler a otevřeně vyhrožoval Československu, mluvil také o vojenské akci proti ČSR. Vyhlásil, že jedině připojení všech sudetských Němců k Říši zajistí Německu a Evropě bezpečnost.

17. září 1938 podepsal Hitler rozkaz k oficielnímu vytvoření Sudetendeutscher Freikorpsu pod velením Konráda Henleina. Po potlačení povstání uteklo do Německa mnoho sudetských Němců, aby se mohli podle pokynů SdP (Sudetoněmecké strany) zapojit do boje proti Československu. Za hranicemi byly předem připraveny výcvikové tábory.

Sudetoněmecký Freikorps byl vyňat z pravomoci Wehrmachtu (tj. německé armády) a velení bylo svěřeno příslušníkům SS a SA. Početní stav Freikorpsu dosáhl celkem 33 000 mužů. Již v noci ze 17. na 18. září 1938 byly zahájeny akce proti Československu. Cílem bylo vyvolat v pohraničí zmatek, přesvědčit světový tisk, že Československo nezvládá situaci, a následně jako „mírotvorci“ převzít kontrolu nad celým sudetským územím. Během nepokojů bylo jednotkami Freikorpsu ukořistěno množství zbraní a získáni zajatci z řad českých ozbrojených složek, ale i mezi německými antifašisty a Židy. Mnozí se nikdy nevrátili, byli zavražděni a ani v době NDR nebylo radno po nich z politických důvodů pátrat. Na obou stranách bylo hodně raněných i mrtvých. 23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace a armáda začala zaujímat bojová postavení. Po příchodu armády do pohraničních postavení se situace poněkud zklidnila. Do 24. září bylo zaznamenáno asi 300 nepřátelských útoků, při nichž zahynulo 110 Čechů a asi 1500 jich bylo zajato a odvlečeno do Německa. Byl zde však zásadní problém. Ač to nechtěla československá strana přiznat, nenastoupila podle svědectví při mobilizaci více než polovina sudetoněmeckých vojáků čs. armády. Hlavně pak technici, ženisté a příslušníci speciálních útvarů. U těch, co nastoupili, nebylo jasné, jak jsou loajální.

Na straně ČSR byly rozmístněny na území Čech a Moravy tři armády: první se sídlem štábu východně od Prahy, druhá s velitelstvím v Olo­mouci a s operačním územím na severní Moravě a třetí armáda se štábem v Moravském Krumlově určená pro obranu jižní Moravy. Celkem měly tyto armády k dispozici 29 pěších, 4 rychlé a 1 motorizovanou divizi. Všechny tyto armády disponovaly ještě dostatečným počtem mužů pro bezprostřední zajištění hranic. Rozhodně ne však na delší boje. Každou hraniční oblast, kterých bylo proti Ně­mecku celkem osm, chránily vojenské útvary přibližně v síle jedné di­vize. V jejich zázemí byla vytvořena čtyři hraniční pásma vyzbrojená do úrovně armádních sborů, umístěných mezi těmito pásmy.

Ochranu vojenským útvarům poskytovala hraniční opevnění budovaná v různé síle a hustotě prakticky podél celých hranic. Na jižní Moravě bylo rychle vybudováno pásmo opevnění. Šumavu a Český les chránilo nesouvislé pásmo lehkých opevnění. Západní hra­nice a severozápad zajišťovalo souvislé pásmo opevnění od Plané k Falknovu a dále na Chomutov, Most a Ústí nad Labem. Na severu nebylo zcela dokon­čeno pásmo lehkých opevnění západně od Labe. Víme-li, jak dopadla francouzská Maginotova linie, je jasné, že by nebyla tato pevnostní obrana příliš platná. Němci se skvěle poučili z první světové války a měli vybudovány specielní jednotky, které za pomoci parašutistů lehce zlikvidovaly zezadu a z boků každou pevnost, i ty největší, vybudované Francouzi na jejich hranicích. Zásadní také bylo to, že by Wehrmacht prošel přes maďarské území a kolem Bratislavy zezadu do týlu čs. armády.

Klíčová chvíle - zůstali jsme sami

Reklama

Válce s Německem nelze v Evropě uniknout, uvažoval Beneš 22. září 1938. Československá armáda byla připravena ji podstoupit, jen nesměla ČSR zůstat sama. „Bude-li zapotřebí bojovat, dovedeme to až do posledního dechu,“ řekl prezident ve svém projevu. Domníval se, a to správně, že se Hitler nespokojí s tím, co mu na Československu zatím vymohl Západ. „Prosté odmítnutí (Mnichovské smlouvy) a izolovaná válka by byly v dnešní situaci a v této chvíli pro nás nejhorší zlo,“ byl přesvědčen Beneš. Jednal i se Sověty o letecké pomoci - Německo mělo v letectvu velikou převahu −, ale jednání nebyla úspěšná. Zásadní jednání však proběhla v okamžiku, kdy maďarská vláda, podporovaná Hitlerem, ultimativně požadovala odstoupení Zakarpatské Ukrajiny, jižního Slovenska a Košic, a Poláci vydali nótu požadující okamžité předání Těšínska. Poláci se mylně domnívali, že jsou Německu rovnocenným vojenským soupeřem.

Generál Syrový k situaci řekl: „Zhodnotil jsem dané možnosti obrany a poukázal jsem na to, že jsme opuštěni od spojenců a ještě kromě toho překvapeni polskými požadavky územními, takže se nemůžeme bránit s nadějí na úspěch.“ Vyjádření generála Krejčího, zda se Československo může bránit proti Polsku: „Proti Polsku ano, ale zde jde o souhrn sil tří nepřátelských států: Německa, Polska a Maďarska. A boj s těmito všemi by neměl naději na úspěch.

Anglie, věrna své staré zásadě, že „nikdy není oběť někoho cizího tak velká, aby nebyla dobrá pro Anglii“, nás hodila přes palubu za nadšené spolupráce Francie. V té době se nás kupodivu zastával Mussolini, ale když mu Hitler pohrozil, že obsadí vojensky Jižní Tyroly − Horní Adiži - s německy mluvícím obyvatelstvem a že když nebude dělat problémy, naopak přesune německé obyvatelstvo pryč z Itálie (to se pak stalo a Jihotyrolané byli odsunuti na Šumavu a do Rakouska), souhlasil. Slovensko pod diplomatickým náporem „spojenců“ Francie a Anglie, po výhružkách Maďarska jeho zničením a úlisném Hitlerově slibu, že „Slovensku pomůže, když rozbije Československo“, kapitulovalo. Luďáci a klerofašisté jásali. Republika byla poražena psychologickou válkou vedenou nacisty. A osobní animozitou Hitlera k demokratu Benešovi. Tato zášť pak přešla na mnohé i dnes a není snad na světě pomlouvanějšího politika.

22. září 1938 promluvil z rozhlasu prezident Beneš. Ohlásil, že má „svůj plán pro všechny případy a nedá se ničím mýlit“. Byla to pak řeč vysmívaná a všelijak zlehčovaná a tento osud má dodnes. Že svůj plán měl a nakonec znovuvytvořil s našimi vojáky a odbojáři Československo, to jako by se nestalo. Dne 1. října 1938 vstoupily jednotky Wehrmachtu na území teď už bývalého československého pohraničí bouřlivě vítá­ny lesem zdvižených pravic a květinami, slzami a křikem „Sieg heil!“. To, co z Československa zbylo, byly jen trosky, vojensky neobhajitelné a ekono­micky ruinované, ponechané na milost a nemilost vítězi.

Myslíte, že tady ještě chtěl někdo bojovat? Proč by měl?“ ptá se ve zmíněné knize J. J. Duffack. Naštěstí nemá pravdu.

Zmrtvýchvstání: domácí odboj a zahraniční činnost

Domácí odboj působil na území protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu. Na pokyn zahraniční vlády byla uskutečněna poprava nevyššího nacistického pohlavára, Heydricha. První ministerský předseda protektorátu a jeho skupina spolupracovali od začátku s Benešem. Gestapo se marně snažilo přesvědčit o „loajalitě“ Čechů k nacistům, což se jim v zahraničí nepovedlo, ovšem povedlo se jim to u nás. Zvláště pak po roce 1989. Domácí odboj se historicky dělí na „komunistický“ (k největší aktivizaci došlo až v roce 1941) a „demokratický“. Většina skupin však spolupracovala po celou válku. Slovenské národní povstání bylo vůbec největším a nejdéle trvajícím povstáním v oblasti ovládané německými nacisty. Vedli je generálové Viest a Golian. Na československé straně bojovalo celkem z počátku 47 000, později 60 000 mužů pravidelné armády a 18 000 partyzánů. O velikosti bojů si můžeme udělat představu z čísel: na straně povstání bylo 1720 padlých, 3600 raněných, asi 10 000 zajatých mužů, do 12 000 padlých a zavražděných v důsledku partyzánské války. Německá armáda pak měla 4200 padlých, 5000 raněných, 300 zajatých.

Zahraniční odboj pak je podle komunistického vzoru dělen na „východní“ (1. československý armádní sbor, 1. československá smíšená letecká divize v SSSR) a „západní“ (československé vojenské pozemní jednotky na Západě, československé perutě v RAF), podle zaměření se potom dělí na politický a vojenský. A nešlo o nějaké symbolické jednotky. Jejich výčet a činnost by si zasloužily vlastní pojednání.

Lze tedy říci, že Beneš měl pravdu, když říkal, že má plán. Nacisté se marně radovali z kapitulace Prahy. Bylo to Pyrrhovo vítězství. Benešova „Sofiina volba“ je stále předmětem mnoha diskusí. Jistě že jsme mohli bojovat. Byli bychom však dodnes označeni jako národ, který rozpoutal druhou světovou válku. Protože fakta jsou nezajímavá. Ale mediální psychologická válka vytvořila už v roce 1938 obraz, který přesvědčil svět o naší zvrhlosti vůči nevinným Němcům.

Kdyby to bývalo hodně dobře dopadlo, Slovensko by bylo jen malý proužek pod Tatrami a z českých zemí by zbylo jen torzo tvořené územím protektorátu. 15. březen 1939 není rozhodně žádný důvod k pláči. Normální lidé spíše hledají kladné skutečnosti a tou je, že jsme stále zde, ve svých hranicích, i po téměř 1100 letech. Ostatně, víte, že Praha je třetí nejstarší hlavní město v Evropě? Po Římu a Paříži

Převzato z http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-benesova-sofiina-volba-1-d4h-/p_spolecnost.aspx?c=A130917_174645_p_spolecnost_wag a http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-benesova-sofiina-volba-2-d4y-/p_spolecnost.aspx?c=A130917_195029_p_spolecnost_wag se souhlasem autora

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více