Boj o republiku 1918-1920 (3)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 16.409

3. Potraviny vyhrají válku

Toto údajně řekl v době 1. světové války Herbert Hoover, později 31. prezident Spojených států. V roce 1917, když Amerika vstoupila do světové války, byl šéfem Potravinové správy USA (U.S. Food Administration).

Reklama

Hoover si byl vědom toho, že nejdůležitější pro budoucnost Evropy je zajistit potraviny pro děti, neboť ty reagují citlivěji na podvýživu než dospělí. Podvýživa postihuje nejdříve a nejvíce především děti do dvou let, ohroženy jsou ovšem i děti mladší patnácti let a adolescenti. V krizových situacích u nich patří podvýživa k nejčastějším příčinám onemocnění a úmrtí.

Zdá se, že měl, alespoň ve velké míře, pravdu. Ústřední mocnosti - tedy Německo a Rakousko-Uhersko byly na konci války naprosto vyhladovělé.

Zápisy kroniky města Votice (něm. Wotitz, do 16. století Otice), obyvatelstvo v během 1. světové války: Češi, Němci a Židé:

… většina dětí v důsledku nedostatku pracovních sil nechodila do školy a pomáhaly v hospodářství. Mnohé z nich trpěly podvýživou a rozšířily se také zarděnky, plané neštovice nebo španělská chřipka.

Aby se Hooverovi podařilo snížit spotřebu potravin v USA a aby se vyhnul přídělovému systému doma, a přitom aby udržel dodávku spojencům v Evropě, byly v USA stanoveny určité dny, kdy byli lidé vyzváni, aby se zřekli těch či oněch potravin, a ušetřili je tak pro vojáky a spojence. Například „Středa bez pšenice“ (Wheatless Wednesday) a „pondělí bez masa“ a v sobotu „porkless“, tedy méně vepřového.


2-3 Plakát na pomoc Francii

Reklama


3-3 Buď vlastenec

Podle článku v Journal Sentinel Milwaukee ve Wisconsinu v městě Green Lake County podepsalo dobrovolný závazek šetřit pro válku v Evropě potraviny 100 % domácnosti a 80 % v Milwaukee. Schoolchildren joined housewives in supporting the effort by signing this pledge: „At table I'll not leave a scrap of food upon my plate. And I'll not eat between meals But for supper time I'll wait.“ Ve školách studenti podepisovali pro podporu šetření hospodyněk tento slib: „Na stole nenechám ani kousek jídla na svém talíři. A nebudu jíst mezi (hlavními) jídly. Od oběda počkám až na večeři.“ In support of the war effort, Americans discovered nouveau menus filled with dogfish, sugarless candy, whale meat, and horse steaks. Na podporu válečného úsilí měnili obyvatelé USA své stravovací návyky, a tak Američané objevili nabídky a výrobky jako bonbóny bez cukru, velrybí maso místo vepřového a dokonce - pro Anglosasy skoro nepochopitelné – začali jíst koňské maso! Byly vysázeny zahrady vítězství a shromažďovány ceněné zbytky potravin pro další výkrm. Even President Wilson cooperated, grazing sheep on the White House lawns. Dokonce i prezident Wilson vzorně spolupracoval, pasoucí se ovce na trávníku Bílého domu jsou toho důkazem. Byl vždy kladen důraz na dobrovolnost spolupráce. Zatímco se dávala přednost a důraz na „ducha vlastní oběti“, Hoover měl také pravomoci výkonné. Zastavil růst cen pšenice a hromadně nakoupil a distribuoval kukuřici jako „nový“ typ potravy pro lidi. Do té doby se v USA kukuřicí krmila většinou jen hospodářská zvířata.

Tento komplexní program umožnil snížit spotřebu potravin v USA o 15 %, vyhnout se zavedení přídělu potravin a zajistit jejich obrovské množství pro Evropany.

Mýlil se tedy amerikanista Miloš Calda z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, když na ČT 2 v sekci „Historie.cs“ v pořadu „USA zplodily ČSR“ (viz zde), když hlásal marxisty obecně propagovaný názor, že „Spojené státy byly v situaci, že nevěděly, co s potravinami, a měly problém se jich zbavit. Ale aby nezničily zemědělce příliš nízkými cenami a zároveň tam nebyl absolutní nedostatek potravin, tak je rozdávaly.“ Opak byl pravdou.

Obdivovatelé teorií o „zločinném kapitalismu USA“ by si měli přečíst následující informaci: „Když v sovětském Rusku vypukl v letech 1921-1922 strašlivý hladomor (tuto skutečnost o děsivém hladomoru po VŘSR dodnes komunisté celého světa společně tají), reagoval Herbert Hoover na výzvu Maxima Gorkého o poskytnutí pomoci hladovějícím. Hoover ale měl dvě podmínky: aby mohla Americká administrativa pomoci jednat samostatně a občané USA věznění v sovětských věznicích byli propuštěni na svobodu. Gorkij jménem sovětské vlády Hooverův návrh přijal. V létě roku 1922 živila Americká administrativa pomoci každý den 11 milionů lidí. K okamžiku, kdy ARA svou činnost ukončila, utratila ve prospěch Ruska 61,6 milionu dolarů (123,2 milionu zlatých rublů). Problém je pro levičáky ovšem v tom, že předtím Hoover, a tudíž USA, pomáhali potravinami bělogvardějcům.

Podle instrukcí amerického Kongresu měly být potraviny rozdávány spojeneckým státům. Pan Calda v shora uvedeném pořadu sice tvrdil, že: Československo bylo spojenecký stát, ale po první světové válce na tom bylo relativně dobře, rozhodně bylo potravinově soběstačné“, což je ovšem další, v tomto případě oblíbený československý blud. Bojové ztráty a nedostatek pracovních sil a jídla významně ovlivnily už v průběhu války zemědělskou výrobu v celé Evropě, a tedy i v ČSR za války i po příměří. Hoover organizoval dodávky potravin pro hladovějící milióny lidí ve střední Evropě po skončení války. V letech 1918-1923 řídil Americkou administrativu pomoci (ARA) poskytující potravinovou pomoc všem evropským zemím. U nás pomohl svoji činností ukončit spory o pohraničí a konsolidovat republiku a dokonce, jak správně říká pan Calda, „Problém byl ale v nové rakouské republice. Hoover tak po dohodě s Masarykem použil československé území jako tranzitní teritorium a pomáhali hladovějícím Rakušanům.“ To, že by Rakousko bez potravin a uhlí dopravených přes území ČSR po 1. světové válce jen těžko přežilo, považuje většina dnešních Rakušanů ze nepravdu a „nesmysl“ a ti, co to vědí, to mají za „státní tajemství“.

U nás pomáhal U.S. Food Administration ponejvíce v oblastech osídlených Němci a za pomoci ČSR zachraňoval desetitisíce hladovějících v Rakousku, ovšem „odměna“ byla od obou skupin německy mluvících obyvatel střední Evropy realizována podle hesla „Žádný dobrý skutek nezůstane dlouho nepotrestán“, jak se ukázalo za dvacet let.

Nesmíme však zapomenout, co v uvedeném pořadu dodal František Hanzlík z Univerzity obrany Brno: „Vedle klíčové úlohy amerického prezidenta (na vzniku ČSR, ale i zajištění peněz a potravin) hrálo důležitou roli působení našich krajanů. Když vypukla válka, vzniká Českoslovanský pomocný výbor, jehož účelem bylo shromažďovat finanční prostředky a poskytovat pomoc strádajícím jak v Rakousku-Uhersku, tak Čechům a Slovákům v zajetí. Zároveň však vzniká Českoamerický výbor pro osamostatnění a pomoc českému národu. Nehovořilo se sice ještě o samostatném státu, ale víceméně o autonomii minimálně v rámci Rakouska-Uherska. A již do srpna 1914 byly získány první finanční prostředky.

O situaci v Sudetech, tedy spíše v Deutschböhmen, informuje podrobně a přesně, jako vždy, Richard Aubrecht

Reklama

Takže by snad bylo škoda necitovat (jen mírně zkrácený a upravený) jeho text:

Karlovy Vary (Karlsbad) 1918 za Deutschböhme. „Zásobování bylo katastrofální. Obyvatelé města se snažili přežít tak, že jezdili na venkov. Tam přece jen lidé měli záhumenek, nějaké slepice, králíky, kachny. Strašně se šmelilo, z venkova se městští lidé snažili propašovat kdeco - vejce, maso, máslo. Na horním i dolním nádraží (Karlových Varů) byly hlídky finanční stráže, a kdo měl nápadný bágl, hned ho kontrolovali. O tomto šmelení existuje celá knížečka, kterou napsal karlovarský národopisec Josef Hofmann. Němci tomu říkali hamsterfahrten (hamster - německy křeček, také mamonář, fahrten - zájezdy). Hofmann popisuje svoje zážitky, jak také jezdil pro jídlo a jak se vyhýbal finančním strážím.

Přes všechny snahy se hospodářská situace po válce … příliš nelepšila. Zemědělská výroba byla na 60-70 % předválečné úrovně, nebylo tedy z čeho vytvářet zásoby a většina produkce se skoro ihned spotřebovala….

Komentátor Elbogener Zeitung (Elbogen-Loket nad Ohří), tehdy jedno z nejnacionalističtějších sudetoněmeckých měst) k tomu říká, samozřejmě z obvyklé pozice nedůvěry k čemukoli, co přichází z vnitrozemí:

Nyní v Československu nastalo to, čeho se Němci nového státu dávno obávají, co ale Češi vždy jen s úsměškem odmítali: hlad a drahota slaví své orgie a žádají svou daň bez ohledu na národní příslušnost a stav… Zakrátko máme očekávat hojné množství mouky z ciziny, hlavně Ameriky, Švýcarska a Rumunska, takže by snad mohlo vystačit do nové sklizně. Musíme ale ještě vyčkat, jestli se tento slib vyplní a jestli opět nenabídne vítanou výmluvu nějaká „stávka lodníků“. (Elbogener Zeitung, č. 21, 23. 4. 1920)

Situace byla skutečně mizerná, ale novináři podobných plátků jsou stále stejní. Pravdou totiž bylo to, že už od jara 1919 v kraji působila tzv. Hooverova mise, tedy zástupci organizace American Relief Administration. (Herbert Hoover sám byl potomek kvakerů, přistěhovalců z Německa a Švýcarska), která spolupracovala s kvakerským hnutím při organizaci potravinové a zdravotní pomoci ve střední Evropě. Komise vedená kapitánem Whellerem dorazila do Deutschböhmen (Chebsko, Karlovarsko a Krušnohoří) v květnu 1919.

Členové komise byli otřeseni nouzí, kterou (na Karlovarsku) viděli. Ve školách sedí děti, které se slabostí stěží mohou zdvihnout, skoro v každé lavici případ edému z hladu (latinsky: oedema neboli otok, zdraví nebezpečný stav, při kterém se v tkáni nebo orgánu vyskytuje více tekutiny než za normálních fyziologických okolností), vedle toho skrofulóza (tuberkulóza mízních uzlin), rachitis a tuberkulóza. Nemoci, které se strašlivou měrou vzmáhají následkem podvýživy. … Dvacet procent dětí přichází do školy bez snídaně, 70 % mělo pouze černou kávu a jen 10 % bílou. Tělesně a duševně jsou většinou o dva až čtyři roky zaostalé, jsou zde školou povinné děti, které následkem rachitického pokřivení nohou vůbec nemohou navštěvovat školu, a to děti, které ještě před měsícem byly zdravé a vykazovaly dobré školní výsledky.


6-3 Děti trpící křivicí

Město Aš (Eger) má samo 200 rachitických dětí, kterým lékaři nemohou pomoci, protože nemají žádný rybí tuk. Strašný je pohled na polovyhladovělé, až na kost vyzáblé nebo chorobně opuchlé kojence, které komise viděla v mateřských poradnách v Kraslicích (Graslitz), Chebu (Eger) a Aši (Asch). Z válečné kuchyně se potácejí neduživé ženy, které si nesou svůj „oběd“, nepoživatelnou směs sušené zeleniny, ve které lze snadno nalézt mnoho pilin, a ukazují s pláčem šedivý chléb, který mají jíst. V Kraslicích musí být na základě lékařských výkazů 70 procent z 11 600 dětí v okrese zahrnuto do péče Hooverovy komise.

Vzhledem k strašlivým poměrům zařídil kapitán Wheller telegraficky dovoz kakaa, mléka, tuku a luštěnin. Ve Falknovském okrese (dnes Sokolov) muselo obdržet pomoc asi 50 procent z 19 500 dětí. Předběžně byl navržen přísun 2250 kakaových a 3600 polévkových dávek na den jako první pomoc. Také v okrese Loket, jehož představitelé přijeli do Falknova, bude založena okresní komise.“ (Falkenauer Tagblatt, č. 117, 23. 5. 1919)

Dlouhodobé špatné podmínky umožnily šíření nemocí, které se dosud regionu vyhýbaly. Všeobecná bída, hlad i nedostatek základních hygienických potřeb pro nejchudší zapůsobily a v srpnu byl zaznamenán i případ, kdy jedna rodina v Šabině (Schaben) onemocněla skvrnitým tyfem.

Do Lokte potom dorazila 14. května další delegace (kapitán Joseph T. Shaw a Ethel O´Scarle), kteří se sešli se zástupci z obcí a s předsedou okresního výboru Rudolfem Wesselym. 10. června 1919 pak vznikla loketská okresní komise československé péče o děti s předsedou ředitelem Wesselym. S výjimkou malých obcí Griesbach a Lesnice vznikl v každé obci místní výživový výbor. Již od 7. června 1919 začala být každá obec okresu zásobována, na dvanácti místech okresu se vařila polévka a kakao, kterými pak bylo zásobeno 31 obcí.

Úkolem lékařů bylo určit, které děti budou příjemci této péče. Zahrnuty byly také těhotné ženy a kojící matky. Našlo se i několik obcí s téměř 100 % natolik podvyživených dětí, že by měly být zařazeny do programu. Po uplynutí 3 měsíců byla vždy provedena nová klasifikace dětí, aby péči dostávaly jen ty opravdu nejvíce ohrožené. Zpočátku byly také dováženy a rozdělovány suchary.

Kontingent potravin přidělený jen okresu Loket činil do 16. dubna 1920 celkem 2100 dávek kakaa a 3700 porcí polévky. Kakao s mlékem bylo určeno pro předškolní děti, těhotné ženy a kojící matky, školní děti dostávaly polévku. Celkem bylo rozděleno 1 581 369 (slovy: milion a půl) dávek potravin. V červenci 1920 dorazilo také 196 kg rybího tuku pro rachitické, který byl rozdělován lékárnami na recept. V únoru 1920 přišlo 2896 kusů prádla a oblečení a 2833 kusů mýdla pro vojenské vdovy a sirotky, v červnu 1920 631 „sad“ oblečení a obuvi pro nejchudší děti.

Porce polévky na den pro jedno dítě byla z počátku tvořena 15 gr. hrachu, rýže nebo bobů, 15 gr. mouky, 20 gr. neslazeného mléka a 10 gr. tuku, později se mírně zvýšila. Kakaová porce se skládala z 50 gr. slazeného mléka a 10 gr. kakaa. V září pak skončila přítomnost členů Hooverovy mise, péči o děti převzali F. Schleger a krajský inspektor H. Reifenstuhl a členové různých místních výborů. Loketský okres měl asi 40 000 obyvatel, komise zajišťovala jedno jídlo denně skoro desetině všech obyvatel, většinou dětem, ale, jak už bylo zmíněno, i těhotným a mladým matkám.


7-3 Počet denně vyživovaných dětí

Že se podařilo velice rychle za pomoci American Relief Administration odstranit největší hlad a poměry v zásobování konsolidovat, ukazuje skutečnost, že v roce 1920 opět začaly dělnické a zaměstnanecké stávky. První stávka roku 1920 začala už 5. ledna v Královském Poříčí (Königswerth) a Grassetu (dnes Jehličná), jejichž důvodem nebyly potraviny, ale požadavek zvýšení platů.

Přesto však byly nedostatky v zásobování občas stále velké. O tom svědčí i shromáždění 200 osob před radnicí v Horním Slavkově (Schlaggenwald) kvůli nedostatku mouky a brambor, a stávka v Dukovanech (Buckwa) a Katzengiebelu 26. až 27. dubna kvůli nedostatku chleba. V červnu vypukla stávka všeobecná v celých okresech loketském, falknovském, kraslickém, karlovarském a nejdeckém. Důvodem bylo zásobování, které se přes všechny snahy stále dostatečně nezlepšovalo. Do zmiňovaných okresů prý již pět týdnů nebyla dodávána mouka. Po poradě německých soc. dem. stranických důvěrníků v Chodově 30. května byla vyslána deputace do Prahy, která měla dohodnout nápravu. Protože ale slíbených 12 vagónů mouky denně vláda nedodala, bylo rozhodnuto od. 6. června zahájit generální stávku. To, že třeba v české Plzni, v Praze, v Podkrkonoší a na Vysočině byly stejné potravinové problémy, bylo místním jedno. Domnívali se, a tvrdí to landsmašaft dodnes, že špatné zásobování bylo činěno od Čechů schválně. Při vášních a hladu logika nepomáhá, to si přiznejme.

Nakonec i tyto problémy byly s novou úrodou vyřešeny, ale současně stále nebyl vyřešen nacionalistický problém. Sice nakonec bylo mnoho sudetských Němců rádo, že jsou již potraviny a vše se začíná vracet do normálu, ale pocit porážky a zrady panoval nadále. Jak napsal Volker Zimmermann v úvodu knihy „Sudetští Němci v nacistickém státě“:

Po světové válce se více než tři miliony německých obyvatel zemí, které dříve patřily k rakouské monarchii ocitly v situaci, která je vystavila hlubokým politickým a hospodářským změnám… Velká část německé menšiny byla přesvědčena, že jim bylo právo na sebeurčení (spojení území s Německem či Rakouskem) odepřeno neprávem. Politickým důsledkem bylo ostentativní nepřátelství vůči ČSR...

Vypadá to, jako by si většina německých autorů prostě nebyla schopna uvědomit a hlavně přiznat, že vítězní spojenci logicky jinak jednali se svými spolubojovníky a jinak s těmi, kteří nadšeně pomáhali rozpoutat válečné běsnění, na jehož konci bylo cca 50 milionů padlých, raněných a nezvěstných, když třeba ve Francii a Anglii byly obce, kde na frontě zahynuly kompletní ročníky mladých mužů.

Je podivuhodná ta „echt“ německá představa o „právu a spravedlnosti“, kterou předváděli a předvádí mnozí Němci obecně a sudetští Němci zvláště, kdy nejprve rozpoutám agresivní a genocidní válku a po jejích skončení požaduji, aby se mnou bylo zacházeno jako s národem „gentlemanů“.

A odvolávám se na všechna možná práva, zatímco já jsem je svým nepřátelům nepřiznal, a to dokonce ani právo na život

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více