Sokolovsko a vznik ČSR 1918-1921, část 2.

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 26.320

Situace v zásobování

V předchozím dílu jsme se soustředili na události spojené s vyhlášením Československa a nezávislosti Deutschböhmen, nyní se podíváme na to, jak se v následujících měsících žilo a také jak toto poněkud obskurní období skončilo.

Válka vyčerpala zásoby potravin a zavinila i špatné podmínky hospodářství, ve kterém chyběly hlavně pracovní síly. Zásoby z nedostatečné žně hrozily, že nebudou stačit ani na podzim. Rakouská vláda navíc před svým pádem nechala zrekvírovat a odvézt úrodu z posledních žní do těch zemí monarchie, které jí ještě byly věrné, čímž se v českých zemích dále prohloubila zásobovací krize. Na podzim 1918 v době nejvyšší krize se proto ozvaly hlasy, že by se Západočeská hospodářská oblast, vytvořená v listopadu 1917 za účelem dohledu nad zásobováním, měla odříznout od okolí, aby z ní nebyly už tak malé zásoby odváženy. Podobný názor měla i konference konzumních spolků, která se konala 22. října v Karlových Varech a které se účastnilo 23 delegátů, včetně zástupců konzumních spolků v Chodově, Staré Roli, Kraslicích-Rotavě a Schwaderbachu (dnes Bublavě). Tyto konzumní spolky měly dostat podle nového nařízení místodržitelství na starost také veškeré zásobování horníků, ale přitom jim chyběly zásoby i pro běžnou činnost a prostě nebylo jak nové svěřence nakrmit. Ústy předsedy starorolského spolku Wenzla Lorenze a poslance Eugena de Witteho proto požadovali, aby se západočeská oblast začala spoléhat sama na sebe, neboť pokud ustane odvoz potravin do vnitrozemí, bude moci oblast nasytit alespoň vlastní poptávku po mouce. Brzy poté následovalo vyhlášení samostatnosti provincie Deutschböhmen a hranice oblasti byly zajištěny členy vojenských rad, takže k určitému uzavření oblasti od světa opravdu došlo.

Reklama

Loketsko, Falknovsko, Karlovarsko
Loketsko, Falknovsko, Karlovarsko

Onemocnění způsobená podvýživou se šířila hlavně v soudním okrese Loket, kde bylo v srpnu 1918 zaznamenáno 105 nemocných, z toho pět zemřelo. V lidnatějším okrese Karlovy Vary bylo nemocných 219 a dva mrtví. Kromě edému z hladu se na Loketsku ale šířila také úplavice, způsobená prý ovocem podřadné kvality, kterým si chudší obyvatelé okresu vylepšovali jídelníček, a zasáhla zejména město Chodov a okolní obce Stelzengrün, Granesau (Chranišov), Doglasgrün (Vřesovou) a další. Naopak se kraji úspěšně vyhýbaly klasické válečné epidemie tyfu, cholery a neštovic, se kterými již lékařská věda dokázala v zázemí úspěšně bojovat. Kvůli neudržitelným podmínkám byla dokonce z okresu vyslána tříčlenná deputace žen, doplněná poslanci Löwem a Mohlwerthem za zemským místodržitelem do Prahy.

Velké shromáždění kvůli zásobovacím problémům se odehrálo 31. října v Karlových Varech na Střelnici, přítomni byli zástupci všech státních a samosprávných úřadů hospodářské oblasti a členové užší i široké rady. Volání po změně systému zásobování bylo nakonec vyslyšeno 3. prosince, kdy bylo Zemskou vládou provincie Deutschböhmen oznámeno zrušení Západočeského hospodářského prostoru. Místo toho byl vytvořen Hospodářský úřad pro Deutschböhmen, který měl zásobování celé provincie řídit centrálně. Prosincové politické události ale nedovolily, aby se ukázala případná účinnost či neúčinnost těchto opatření.

V důsledku politických změn někteří zemědělci odmítali plnit dodávky zemědělských plodin, často i už vládou předem zakoupených. Vyhláška, která byla uveřejněna 16. listopadu, zemědělce obviňovala, že svými přehnanými obavami o sebe či pokusy spekulovat poškozují své bližní, čímž poškozují hospodářskou oblast a zrazují lid. Proto vyhláška (opět) zakazovala hromadění zásob a zadržování dodávek, a pod ní podepsaní pánové z užší rady pro výživu Arnold Hollitscher a Meßner dokonce pohrozili, že zbylé dosud neodevzdané dodávky bude v příštích dnech vymáhat vojenské velitelství, v nejhorším případě i silou. V každém čísle novin také vycházely seznamy lidí, kteří byli potrestáni za ukrývání potravin. Okresní hejtmanství v Lokti například za ukrývání brambor potrestalo jistého Karla Jakoba z Nallesgrünu (Nadlesí) pokutou 1000 K, Annu Fechterovou ze Schwaderbachu za totéž 300 korunami. Problémy byly i s uhlím. Po a během pádu habsburské monarchie zanikly dozorčí oddíly na dolech a vojenští velitelé dolů (militarizace průmyslu byla zrušena už prvním oběžníkem, který vydala Zemská vláda Deutschböhmen 2. listopadu), rozpadly se i oddíly vojáků-horníků, kteří byli předtím posláni do dolů zajišťovat chod průmyslu a nyní se rozjeli domů. Tím chyběly tisíce horníků. Příslušné úřady pak doufaly alespoň v to, že snad budou částečně nahrazeni vojáky vracejícími se odjinud, ti ale nejspíš příliš chuti do nebezpečné práce neměli. 15. listopadu již byla těžba proti normálním číslům poloviční a musely být proto zastaveny dodávky vojsku a do ciziny. Pořádek do zásobování se místní orgány pokoušely vnést i vydáváním vlastních „okresních“ nouzových peněz, například 20. listopadu dali natisknout vlastní peníze v Kraslicích. Byly to jakési dobropisy s platností do 20. února 1919, které měly být po tomto datu vyměněny za řádné peníze. Stejně to udělali i ve Falknově už 6. listopadu 1918, kde vydali vlastní směnky v hodnotě jedné, dvou, pěti, deseti a dvaceti korun. Oběh okresních nouzových peněz byl československou vládou zastaven 31. ledna 1919 a okresní peníze měly být nyní na dříve určených místech do 28. února vyměňovány za peníze státní, což v podstatě odpovídalo tomu, co bylo plánováno už při jejich zavádění.

V posledních týdnech trvání Rakousko-Uherska se také v Čechách rozšířila epidemie tzv. španělské chřipky. Zatímco tyfus či cholera byly již dobře známé a včasný zákrok mohl jejich nebezpečí odvrátit, proti španělské chřipce byli lékaři bezradní. Na Loketsku se objevila na počátku října a způsobovala velké obavy. „Přes horlivé úsilí nebylo lékařské umění až do dneška schopné odhalit druh a podstatu onemocnění. Ale určitá všeobecná opatření, pravidla chování, která jsou u podobných onemocnění shledána nejvhodnějšími, platí také pro chřipku.“ Ve Staré Roli například koncem září onemocnělo 1000 osob, z nichž 500 bylo v podstatě neléčeno, protože v obci byl pouze jeden doktor. Denně tak mělo umírat pět či šest lidí. Její hlavní nápor přišel v týdnu mezi 13. a 20. říjnem, kdy několik dní v kuse pršelo a podmínky pro její šíření tak byly ideální. Jak popisují noviny,

„školáci a starší lidé, kteří chřipkou onemocní, se ve většině případů do několika dní opět uzdraví. Mladým lidem od patnáctiletých po třicátníky se sice uleví, ale pak se u mnohých přidá nebezpečný zápal plic, který je po krátkém utrpení skosí. Pár místních lékařů není schopno kvůli velkému počtu onemocnění pomoci včas. Umíráček zvoní na tom či onom místě okresu denně několikrát a k hřbitovům táhnou nespočetné průvody.

Podle dnešních výzkumů nemoc vyvolávala nepřiměřenou reakci imunitního systému, takže zdraví lidé se silným imunitním systémem nakonec dopadli hůř než lidé oslabení věkem nebo jinou nemocí. Počátkem listopadu už ale mohou loketské noviny s úlevou ohlásit, že epidemie je (alespoň v Lokti samém) na ústupu, smrtelných případů výrazně ubylo a počet nemocných ve městě proti jiným místům v okrese poklesl. 5. listopadu dokonce bylo obnoveno vyučování na zdejší lidové a měšťanské škole. Žádná další epidemie podobného rozsahu již kraj nepostihla.

První náznaky konce Deutschböhmen

Od samého počátku německé revoluce v pohraničí část českých Němců cítila, že český stát má své výhody. Patřil mezi vítězné země a hospodářsky byly samozřejmě německé kraje provázány mnohem více s českým vnitrozemím než s Německem na druhé straně hranic. Část Buštěhradské dráhy sice propojovala Cheb a Falknov se saským Klingenthalem, ale mnohem více tratí vedlo k Plzni nebo Praze. Hlavním odbytištěm českoněmeckého průmyslu bylo české vnitrozemí, kde měl proti mnohem silnějšímu průmyslu říšskoněmeckému výhodu např. v ochraně cly a ve shodně měně, ale v případě odtržení od Čech a připojení k Německu by se podmínky zákonitě srovnaly, v neprospěch českých Němců. Ostatně už v roce 1848 se v několika společných prohlášeních postavili např. ašští a hraničtí průmyslníci proti tehdy zvažovanému sjednocení německých zemí a území, hlavně kvůli hrozícímu zavalení produkcí ze zemí německého celního spolku. Přese všecky sympatie pro Německo prý nemohou tito továrníci souhlasit s tím, aby jejich materiální výhody a materiální výhody dělníků byly obětovány těmto sympatiím.

Reklama

Pro dohodu s Čechy se od počátku vyjadřovaly pražské německé listy Montagsblatt a Prager Tagblatt, podle kterých Deutschböhmen nemůže přežít bez českých brambor a obilí. Němečtí průmyslníci se také cítili ohroženi postupujícím rozvratem a s ním spojenou stoupající oblibou nejen sociální demokracie, ale i komunismu, zvláště poté, co v Německu 9. listopadu zanikla monarchie a vzápětí bylo obnoveno krajně levicové spartakovské hnutí, které vnímali se sympatiemi i mnozí dělníci na české straně hranic. Německá střední vrstva se tedy z velké části připojila k názoru svých předchůdců z roku 1848, navíc se bála o značný majetek ve vnitrozemí, o který by v případě úplného odtržení pohraničí mohla přijít. Jak píše o pozdějších událostech Ferdinand Peroutka, kdyby Čechy s Německem hraničily rovinou bez tak důkladných a nepřehlédnutelných přirozených předělů, byla by mírová konference bývala mnohem více vystavena pokušení rozhodnout jinak. Německé politické vedení ale nebylo stále ochotno vyjednávat, nebo spíše nebylo ochotno ústupků. Jeho požadavkem byla jedině nezávislost na českém státě. Stejně tak česká strana odmítala ustoupit ze svého stanoviska, to jest od nedělitelnosti historického, hospodářského a kulturního celku, kterým Čechy byly.

Příklad tehdejšího uvažování místních politických elit poskytují například Elbogener Zeitung které v několika článcích mimo jiné tvrdí: „Zaplaví nás čeští dělníci, úředníci, na okresním hejtmanství bude úřadovat český paša, český soudce bude soudit Němce a jednání bude z větší části v češtině, na své zastupování si budeme muset najímat české advokáty.“ 24. listopadu se v Lokti konalo shromáždění, svolané vedoucími členy okresní národní rady Wesselym a Nitschem. V jejich projevech už jasně převládá snaha připojit se ne k Rakousku, ale k Německu, nebo ještě lépe společně s Německem a Rakouskem vytvořit velkoněmecký stát, za žádných okolností se ale nestát součástí Československa. O tomto shromáždění se zmiňují nepříliš nadšeně, ale přesto souhlasně i Volksville s tím, že pro daný okamžik se „německý dělník vzdává boje za svá práva ve prospěch boje za práva celého německého lidu“.

Ašsko, Chebsko, Vildštejn
Ašsko, Chebsko, Vildštejn

Obsazení chebského letiště

Blížícímu se vojenskému řešení sporu o státní příslušnost německých území předcházela jedna událost, velice důležitá pro vznikající československou armádu. Na území nově vzniklého státu (pokud pomineme, že hranice dosud nebyla potvrzena mírovou konferencí) se nacházelo jediné letiště, v Chebu, které jako své domovské letiště používala Flek 16 (Fliegerersatzkompanie – Letecká výcviková rota) a kde na konci války vznikl také Flep, letecký park. Většina příslušníků obou jednotek se rozprchla domů, ale zůstala zde letecká technika (většinou stroje rakouské výroby, tedy Hansa-Brandenburg a Oeffag), pro Čechoslováky potřebná a asi nejsnáze získatelná (obdobný letecký park sídlil také v Plané u Mariánských lázní, ale ten sloužil v podstatě jen jako odkladiště zastaralé techniky). 5. listopadu se do Chebu tajně vypravili šikovatel Václav Antoš, četař Antonín Staněk a desátník Josef Malý, kteří zde již předtím pobývali, a obhlédli situaci. Vzhledem k tomu, že letiště bylo hlídáno jen malou skupinou maďarských záložníků, bylo v Praze rozhodnuto, že bude do Chebu vyslána jednotka, aby získala co nejvíc letecké techniky a materiálu a dopravila vše do Prahy. 9. listopadu tak vyrazila výprava, ve které bylo jedenáct pilotů včetně Antoše a Malého, několik mechaniků, jednotka námořníků pod velením nadporučíka Rittera a jedna kulometná četa. Velení nad úderným oddílem měl setník Jaroslav Rošický, letecký personál vedl setník Klement Adamec. V Plzni výpravu doplnila ještě četa 35. pluku a pak na nákladních automobilech vyrazila k Chebu, kam se dostala po několika potyčkách druhého dne. V dopoledních hodinách bylo letiště bez větších problémů obsazeno, přičemž ještě stihli Češi zabránit dvěma pilotům v odletu s jedinými dvěma letuschopnými stroji do Německa. Brzy ovšem dorazila z města delegace, vedená radním a zástupcem chebského národního výboru dr. Bernardinem, který důrazně protestoval proti vstupu československých jednotek na půdu Deutschböhmen a proti zabavování majetku, ale brzy se vrátila do města s tím, že Jaroslav Schiebel popisuje následující střet takto:

"Vojsko našlo tu vojenský materiál, kterého bylo tolik, že by byl vyplnil 60 železničních vozů. Chystalo se kořist tuto zabezpečiti. Mezi tím byla však v Chebu alarmována tamní "Volkswehr", sestávající z příslušníků rakouského pěšího pluku čís. 73, doplňovaného z Chebska (který svého času ležel v Plzni posádkou a lidem zván "Ašanti", nebo také "Skopčáci"). Ozbrojenci ti byli početně silní, vytáhli v několika oddílech z města a obklíčili malý oddíl českého vojska na letišti. Měli nařízeno čsl. národní gardu zajmouti a takto vojenský materiál pro německý odboj zachrániti. Vůdce tohoto chebského "Volkswehru", sociální demokrat Diestler vyzval pánovitě čsl. vojáky, aby se vzdali. Tito byli úplně bez zásob a od rána ničeho nepožili. Nyní jim hrozilo buď vyhladovění nebo nutnost pokusiti se o probití německým kordonem obkličovacím. Nicméně odhodlali se setrvati v odporu tak dlouho, jak se dá a pokusiti se o dosažení pomoci. Odpověděli Deistlerovi, že setrvají a stanovisko své budou dle potřebi hájiti do posledního dechu. Na útok však chebská Volkswehr se neodvážila a proto se spokojila obklíčením letiště početně silnými strážemi."

Reklama

Podle Schiebelových informací byl snad ale oddíl z Plzně vyslán až dodatečně, poté, co Jarošova skupina obsadila letiště, nepřidal se tedy cestou. Mluví i o další skupině 50 námořníků, vyslaných ve stejné době z Prahy. To jsou ale informace neověřené v jiných zdrojích. Nesedí i časová linie, podle Schiebela byla první pražská skupina vyslána desátého listopadu, aby byla z Plzně majorem Mattušem na pomoc vyslán devátého večer oddíl, který dorazil desátého dopoledne. Pomocný oddíl měl tedy vyrazit jako posila obklíčeným dříve, než původní stihl dorazit a být obklíčen... Vypadá to na několik záznamů, pospojovaných poněkud mechanicky a bez ohledu na logiku. Místní noviny se také o příchodu dalších českých vojáků nezmiňují.

Výsledkem vyjednávání setníka Rošického se zástupci výboru na městském úřadě byla v každém případě dohoda, že Češi se nepokusí obsadit město, které se zároveň zavázalo jim poskytnout potraviny, a že po brzkém odchodu Čechů bude letiště předáno Volkswehru. Vyjednávání bylo ovšem narušeno tragickou událostí - šikovatel Antoš se rozhodl vyzkoušet jedno ze zprovozněných ukořistěných letadel Oeffag C.II a proletět se nad městem. Při jednom z obratů ale letoun ztratil rychlost a zřítil se. Antoš zemřel po převozu do nemocnice, jeho pozorovatel četař Gustav Francl přežil s těžkým zraněním. Přesto ještě tentýž den odletělo první z letadel na provizorní letiště československého Leteckého sboru ve Strašnicích, dalších osm pak odlétlo na mnohdy dobrodružnou cestu plnou nouzových přistání během dvou dnů. Jedno letadlo bylo dokonce ztraceno, ne při nehodě, ale chybou v orientaci – četař Belza omylem sledoval železniční trať do Německa, ne do vnitrozemí, a jeho stroj byl internován v Bavorsku. 33 letadel neschopných letu bylo se 100 sudy oleje, 120 sudy benzínu, 30 motory a vlastně celým vybavením skladiště posláno 12. listopadu po železnici. O celém chebském incidentu samozřejmě referovaly všechny regionální noviny, s víceméně shodným textem, ve kterém byl ale jako velitel českého oddílu určen jakýsi kapitán Sýkora. O tomto jménu se zmiňuje i Schiebel, snad šlo o důstojníka, vyslaného z Plzně pomoci s vyjednáváním.

Oeffag C.II
Oeffag C.II

Vojenská likvidace Deutschböhmen

Vzhledem k zmíněné neschopnosti českých a německých politiků se dohodnout bylo přistoupeno k jinému, již naznačenému způsobu řešení - na konci listopadu začalo obsazování německých krajů československým vojskem. V Mostě 29. listopadu dokonce vypukly boje, ve kterých padlo podle různých zpráv asi 6 lidí. Obvykle ale stačily i malé české oddíly, které dorazily na nádraží, aby město uznalo pražskou vládu. Dne 8. prosince tak byly obsazeny Mariánské Lázně, devátého Teplice, dvanáctého Ústí nad Labem, třináctého Karlovy Vary a Děčín. Sídelní město Zemské vlády Liberec bylo obsazeno 14. prosince, 16. prosince Trutnov, Chomutov a samotný Cheb. Zemská vláda z Liberce odjela, údajně i s velikými zásobami nedostatkových potravin, už den před objevením vojska do Frýdlantu, pak do saské Žitavy, o den později již byla v Drážďanech a nakonec se přesunula do Vídně.

Obsazení Karlových Varů bylo předem ohlášeno už v neděli 8. prosince z Mariánských Lázní. Městská a okresní národní rada po společném jednání vyvěsily oznámení o příchodu vojska, kde vyzývaly ke klidu a žádaly po Volkswehru a dalších ozbrojených organizacích klidné odevzdání zbraní. Byly zakázány provokace v podobě například okázalého nošení velkoněmeckých symbolů, shromaždování, byly zavřeny obchody a zrušena divadelní a jiná představení. Obsazování započalo v pátek kolem sedmé hodiny večer a účastnilo se ho celkem 800 mužů a 30 důstojníků 35. plzeňského pluku čs. domácího vojska pod velením podplukovníka Viléma Slezáčka. Asi 200 mužů se pak vypravilo do Rybář (tehdy ještě samostatné obce, dnes část Varů), zbytek do centra Karlových Varů, kde přenocovali. V 9 hodin ráno pak na radnici shromážděným zástupcům města a okresní národní rady podplukovník Slezáček oznámil obsazení jménem československé republiky a vyslechl si formální protest městské rady, mimo jiné také proti rozpuštění Volkswehru, což prý mělo připravit o živobytí 1300 rodin. V pondělí 16. prosince dorazili Češi také do Falknova. Zvláštním vlakem z Karlových Varů přijelo v 9 hodin ráno 120 mužů se čtyřmi důstojníky a dvěma kulomety, ubytováni byli na zámku. Podplukovník Slezáček poté na falknovské radnici vyjednával se starostou dr. Friedlem a zástupcem předsedy okresní národní rady dr. Langerem a pak navštívil okresní hejtmanství. Jako v Karlových Varech i jinde, také zde starosta obřadně protestoval proti obsazení. Úředníci a policie se ale podvolili bez většího odporu a pracovali nadále pod novým pražským vedením, falknovský „Bürgerwehr“ byl stejně jako národní výbor rozpuštěn a zabavené zbraně odvezeny. Vyhláškou byly rozpuštěny i ostatní národní rady a výbory v okrese, čímž veškerá státní moc přešla zpět do rukou příslušných úřadů. Zakázány byly libovolné rekvizice, domovní a jiné prohlídky. Tím byla definitivně zlomena moc vojenských navrátilců a dobrovolných hlídek, které, jak už bylo řečeno, často konaly pravý opak svých povinností a funkci zneužívaly pro vlastní obohacení.

Sokolovský zámek
Sokolovský zámek, kde byli ubytováni čeští vojáci - dnešní podoba

Kraslice, asi jako nepříliš významné město mimo velké dopravní tepny, ještě obsazeny nebyly. Staly se tak nakrátko jedním z mála posledních „nezávislých“ ostrůvků, který ale musel brzy zaniknout. Proto 24. prosince až na pár výjimek všichni místní četníci včetně okresního velitelství, odmítající se podřídit československé vládě, odjeli do Lince. Až 7. ledna 1919 přichází 120 mužů 35. pluku pod vedením majora Hugo Müllera, aby město obsadila. Až nyní tedy byla rozpuštěna okresní národní rada, Volkswehr a také byly zrušeny mezitím vydané nouzové peníze. Co se týče Lokte, pravděpodobně se v něm oddíl podplukovníka Slezáčka zastavil cestou do Falknova, ale pokud bylo město obsazeno, tak pouze krátkodobě. Až 14. května 1919 totiž Falkenauer Tagblatt uvádí, že město Loket dostalo československou posádku. „V pondělí přišel oddíl 80 mužů, který po okresním hejtmanství požadoval přístřeší. Obec dala vojsku k dispozici prostory střelnice.“ Loket se ale posádkovým městem nestal a oddíl byl po určité době přesunut.

Snad posledními pokusy o zabránění faktickému připojení oblasti k československému státu byly výzvy městských rad Chebu a Karlových Varů. Chebská městská rada se ve svém prohlášení pokusila ještě jednou „upozornit americké zastoupení v Bernu a pražský Národní výbor na zvláštní postavení Chebska“. Větší ambice měla údajná akce karlovarská, kdy se městská rada měla obrátit na amerického prezidenta Wilsona se žádostí, aby prosadil vytvoření západočeské republiky s Karlovými Vary jako hlavním městem. Tato republika by pak měla zahrnovat Karlovarsko a Chebsko a měla být pod protektorátem USA. Důvodem tohoto kroku měl být mezinárodní význam města (a také dalších měst plánované republiky, jako Jáchymova a Mariánských Lázní) jakožto světoznámých lázní. Zprávu o tomto jednání uveřejnil 14. prosince Neues Wiener Tagblatt, 16. prosince se o tom zmiňují Národní listy a převzít tuto informaci měly také téměř všechny říšskoněmecké deníky a pařížský Le Matin. Zprávu Neues Wiener Tagblatt zmiňují 20. prosince v karlovarských Volkswille jako zábavnou historku, jak se píše o Karlovarsku ve světě, aby pak počátkem nového roku celou zprávu označili za kavárenský vtípek, který se nepochopením náhodného posluchače dostal do karlovarských měšťanských novin a odtud do světa. Jeden z autorů píšících o regionálních dějinách, Antonín Faltys, ovšem nevylučuje, že o něčem takovém bylo skutečně jednáno. Další boj za samostatnost, ať už Karlovarska, nebo celého německého pohraničí, pak už byl veden hlavně pomocí povzbuzujících novinových článků a vyhlášek Lodgmanovy Zemské vlády, která se ještě skoro rok snažila bez faktického vlivu úřadovat ve vídeňském „exilu“.

Pokračování příště.

Prameny a literatura budou uvedeny v posledním díle.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více