Nad Tatrou sa blýska - (2)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 17.861

Připojení Slovenska nebylo žádnou procházkou růžovým sadem

Když se jedná o Slovensko, je nejlepší dát slovo samotným Slovákům. Třeba proto, že vím, že se mnozí Češi, ale dokonce i Slováci dnes silně diví, že někde existovala za první světové války slovenská legionářská jednotka. Někteří slovenští „roduverný národniari“, zvláště ti vázaní duševně na Tisův Slovenský štát, o ní vůbec neradi slyší.

První slovenský legionářský pluk vznikl v Berezani (Rusko) 25. 6. 1917 jako III. záložní prapor Čs. střelecké brigády, od 16. 8. 1917 se přejmenoval na čs. střelecký pluk Tatranský. Zařazen byl do 2. střelecké divize. Předpokládané vytvoření čistě slovenského pluku se nezdařilo pro malý počet etnických Slováků žijících v Rusku. Slováci byli soustředěni do III. praporu, čistě slovenská byla jen 12. rota. Zúčastnil se boje u Bachmače, u Mariinska, Novonikolajevska, Irkutska, Kaulu, Čeljabinska, Tomska, Krasnojarska, odchod z fronty rusko-německé byl proveden 15. 1. 1919, následovala ochrana magistrály v úseku Novonikolajevsk - Tomsk. Taranský pluk pak byl 24. 4. 1920 soustředěn ve Vladivostoku a odjel do Československa.

Reklama


Slováci v čs. legiích, Rusko

Slovensko se vynořilo svojí pílí, nadšením a touhou po osamostatnění - byť tehdy v jednom státě s Čechy - ze zapomnění jako onen bájný pták Fénix po tisíci letech. Víme-li tento fakt, jsou všechny ty nesmysly, které jsou vykládány o tom, že „československý národ“ pro nikoho žádným národem nebyl, žvaněním a matením pojmů. Idea „československého národa“, jak jsem již psal, byla podobná ideji „švýcarské“, demokratické, a jistě že ne dokonalá. Bohužel nerealizovaná. To však znemožnili hlavně, a to záměrně, od počátku iredentističtí Sudetští Němci a Maďaři.

On totiž přes veškerou práci slovenských buditelů (Anton Bernolák, Ján Kollár, Andrej Caban, Adolf Peter Záturecký, Andrej Hlinka a další a další) v té době z hlediska „světa“ žádný hmatatelný „politický národ Slováků“ neexistoval. Ten se teprve díky slovenským vlastencům v průběhu 19. na začátku 20. století - a to také díky americkým Slovákům a hlavně díky práci R. M. Štefánka - rodil. Jak by s ním, jako samostatným národem, tedy mohl počítat a argumentovat ve světě Masaryk? Sám ovšem poloviční Slovák?! 


Setkání českých a slovenských představitelů legií s Masarykem

Na Slovensku samém bylo národní uvědomění „na dědinách“ spíše vzácnou výjimkou. Rezonovalo spíše v městech. Dělení na pročeskoslovenské a protičeskoslovenské Slováky vedlo většinou - nikoli vždy! – mezi katolickými věřícími na venkově, preferenty tradičního náhledu na svět a hlásající heslo „Cudzie nechceme a svoje nedáme“. To se táhne dějinami česko-slovenských vztahů dodnes. Městská a většinou té době i vzdělanější a na Čechy více orientovaná byla evangelická část národa, ke které se i dnes přidávají noví „ateisté“ spíše inklinující k Česko-Slovensku, či těsnější spolupráci.

Zapojení Slovenska do Československa nebylo žádnou procházkou růžovým sadem. Kvůli Maďarům, ale nejen kvůli nim. Češi a Slováci měli za sebou různou historii, zvyky a národní „paměť“.

Z toho plynula i počáteční nedůvěra, až strach obyčejných Slováků vůči nově příchozí české armádě. Proto na Slovensko spolu s armádou přicházeli i političtí agitátoři nové slovenské vlády, tj. „uvědomělí Slováci“, kteří se snažili rozšiřovat ideu Československého národa a samostatné ČSR i mezi obyčejné Slováky.

Reklama

Dalším zásadním faktorem při bojích na Slovensku byl počet zde žijících Maďarů, především ve městech. Což z „osvobozování“ slovenských měst mnohdy činilo spíše jejich „dobývání“. Např. Bratislava měla v té době podle odhadů asi 77 000 obyvatel, z čehož bylo Slováků jen 11 000.

Čeští vojáci byli po svém příchodu na Slovensko překvapeni a často rozčarováni. Žádné jásající davy děkující za osvobození, jaké znali z Čech. Místo vřelého přivítání je mnohde uvítala chladná ostražitá nedůvěra a často i nezájem Slováků. A vyložené nepřátelství ze strany Maďarů. Nemalou roli vztahu čs. armády k obyvatelstvu sehrálo i to, že vojsko muselo do velké míry nahrazovat policejní a strážní činnost. Na to nebyli vojáci vycvičeni a v praxi byla značně odlišná od ideálů o „osvobozování našich utlačovaných bratrů“.

Slováci byli záměrně v uherských úřadech zařazováni jako pomocné síly, což platilo i na velice důležité části státního aparátu v 19. století, železnici. Jak se ukázalo, důležité složce státu při vojenských akcích. Na železnici vykonávali především podřadné práce posunovačů, nakladačů apod., ale např. absolutní většinu výhybkářů tvořili Maďaři, o vedoucích funkcích nemluvě.

Tato skutečnost znamenala při obsazování Slovenska značné potíže. Československá armáda se při svých přesunech a při pohybu obrněných vlaků neustále setkávala se sabotážemi na dráze. Maďarští železničáři schválně zpomalovali či znemožňovali vypravování a pohyb vlaků přepravujících čs. vojáky. Jak uvidíme následně, mělo to velký dopad na postup válečných operací, protože největší a nejvíce odstrašující síla čs. armády tehdy byla právě v obrněných vlacích.

Problémů při obsazování Slovenska jednotkami československé armády však bylo daleko více. Neočekávaným konfliktním tématem bylo například náboženství. Slováci stále považovali husity, ty ikony českého a československého vlastenectví, za bandity. Jak hluboko je tento postoj u určité části Slováků hluboce zakořeněn, svědčí moje vlastní příhoda z osmdesátých let dvacátého století, tedy za hlubokého komunismu.

Při návštěvě místního muzea v Červenom Klášterci blízko Dunajce jsem narazil na výstavu místní historie a hle: obsahovala vylíčení husitů jako nájezdníků, barbarů a odpadlíků od pravé víry katolické. Bylo to téměř stejné, jaké jsem to pak nalezl v místních muzeích v Bavorsku v místech, kam směřovaly kdysi „spanilé výpravy“.

Reklama

Najednou zde stáli upřímně věřící katolíci na jedné straně a osvobozující „ateistické“ jednotky čs. armády na straně druhé. Došlo k mnoha neshodám a konfliktům, které vznikly v situaci, kdy čeští vojáci dostatečně nerespektovali náboženské zvyky Slováků. V těch pak takové konflikty jen prohlubovaly nedůvěru k „novým cizincům“. Co když nebudou o nic lepší než Maďaři?

Obsazování Slovenska navíc začalo nejprve naprosto mimo základní plány štábů. Tak jak se to ve válkách dost často stává.

Podle historických podkladů, například od slovenského „Klubu vojenské historie Tatranci“, jako první jednotka čs. vojska se na Slovensko víceméně náhodou dostal náhradní prapor 25. rakousko-uherského střeleckého pluku. Čeští vojáci tohoto pluku se vraceli z války z jižní fronty v Itálii přes Rakousko a jižní Moravu. Při cestě Hodonínem je tamější úřady požádaly, zda by v nedaleké slovenské Holiči, kde řádila rabující maďarská vojska, nemohli zjednat pořádek. Vzhledem k tomu, že pro vojáky vracející se z války byla další služba v armádě dobrovolnou záležitostí, přihlásilo se nakonec 132 dobrovolníků (12 důstojníků a 120 mužů), včetně jejich velitele nadporučíka Augustina Ripky.

Tito dobrovolníci 1. listopadu 1918 překročili česko-slovenskou hranici a obsadili Holič (podle jiných pramenů i Malacky, odkud se je snažili vojensky vytlačit Maďaři). Počátkem listopadu 1918 počalo docházet na více místech k prvním srážkám pročeskoslovenských vojenských jednotek s maďarskými jednotkami. Poté, co dostali posilu (100 mužů a 2 kulomety od 101. pěšího pluku z Českých Budějovic), zahájili čs. vojáci další postup směrem na Bratislavu. Pro tvrdý odpor maďarských vojsk však byli donuceni další postup zastavit dne 8. listopadu, přibližně 15 km severně od Bratislavy. Na této linii pak byla dojednána první demarkační linie.

Mimochodem, maďarské jednotky rozmístěné v Praze v říjnu 1918 v den vyhlášení republiky, proti demonstrantům nezasáhly, přestože měly na Václavském náměstí i kulometné jednotky.

Jenže Praha není Bratislava. Ta se německy jmenovala Preßurg, maďarsky Pozsony, latinsky Posonium, do roku 1919 slovensky Prešporok/Prešporek a česky Prešpurk. A byla pro Maďary jakožto korunovační uherské město srdeční záležitostí.

Abych nebyl kárán za to, že předkládám jen „český“ respektive v něčích očích „československý“ pohled na věc, podívejme se na dobu očima Slováka M. Bilského, člena KVH Tatrance, který na toto téma napsal kvalitní práci: 

Bratislava 1918:

Po vzniku Československa 28. 10. 1918 bolo prirodzené, že mladá republika si nárokovala na Bratislavu, ako na významné hospodárske, obchodné a kultúrne centrum nového štátu. Bratislava bola navyše historicky úzko spätá z dejinami Slovenského národa. Už pri úvahách o budúcej hranici ČSR vychádzali predstavitelia Slovákov a Čechov z toho, že prirodzenú hranicu na juhu Slovenska bude tvoriť rieka Dunaj. Hovorili zato všetky vojensko-strategické faktory týkajúce sa bezpečnosti mladého štátu. Navyše Bratislava bola pre ČSR významným uzlom obchodných ciest, lodných, či železničných a významným priemyselným strediskom. Záujem o Bratislavu však neskrývane prejavovali aj Maďari a Rakúšania, ktorí v tom období tvorili národnostnú väčšinu mesta. Slovákov a Čechov žilo vtedy v Bratislave cca. 20 % zvyšok tvorili Rakúšania a Maďari.

Hlavne Maďari sa odmietali zmieriť s myšlienkou, že Bratislava by sa stala súčasťou Československa. Vymýšľali preto rôzne vykonštruované a nezmyslené posolstvá akým bolo napríklad posolstvo Pro Hungaria, ktoré poslali do Versailles: odmietalo sebaurčenie národov, skresľovalo históriu, napríklad aj tvrdením, že Slováci sú potomkovia ľudí, čo sa do Uhorska prisťahovali až v 12. storočí... Autormi tohto posolstva boli naničhodní maďarskí profesori z Alžbetínskej vedeckej univerzity v Bratislave, ktorí boli strojcami rôznych provokácií.

Napätie a nervozita Nemcov a Maďarov v meste stúpala, hlavne po nóte maršala Ferdinanda Focha maďarskej vláde z 3. decembra 1918, ktorá uznáva oprávnenosť obsadiť územie Slovenska čs. vojskom a vyzýva maďarskú vládu - aby bez odkladu odvolala svoje vojsko z územia Slovenska. Maďari začali presadzovať tendenciu aby sa Bratislava stala slobodným a nezávislým mestom pod názvom Wilsonovo. Tieto snahy však už boli márne a o obsadení mesta čs. légiami už bolo rozhodnuté.

Málopočetné jednotky čs. vojska však v priebehu novembra ešte neboli schopné vážnejšie ohroziť Bratislavu. Maďari mali v novembri na obranu Bratislavy k dispozícii 549 vojakov a dôstojníkov, 3 922 národných gardistov, 603 civilných strážcov (občianske stráže), formujúci sa 13. peší pluk, jedno lietadlo a obrnený vlak.

Dne 10. listopadu 1918 (podle jiných zdrojů již 9. listopadu) bylo v Uherském Hradišti zřízeno velitelství československých vojsk na Slovensku pod velením generála Štiky. Do té doby vybudované dobrovolnické oddíly složené často z bývalých česko-rakouských vojáků, 7 BSM často doplněné o jednotky složené ze Sokolů, jsou vyslány k obsazení Slovenska. Obsazují Nitru, Trnavu, Čadcu, Žilinu, … ale v následujících několika dnech jsou maďarskými protiútoky zahnány zpět, většinou opět až na území Čech-Moravy. Boje se vedou především o Trnavu, Čadcu a Piešťany. První, narychlo realizovaný pokus o obsazení Slovenska byl Maďary odražen.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více