2.1.5. Schizma po Muhammadově smrti

Po Muhammadově smrti vzniká spor o způsob nástupnictví na nejvyšším postu v čele islámského společenství. Korán ani Muhammadova závěť totiž žádný konkrétní způsob neurčovaly. Proto se v tomto období začínají objevovat rozpory mezi dvěma skupinami.

První požadovala volby na základě konsensu vládnoucích rodů. Tuto formu dodnes uznává převážná většina muslimské populace, která ji chápe jako součást tradice (sunna). Druhá strana prosazovala určení následníka na základě přímého příbuzenského vztahu k Muhammadovi, a protože po sobě Prorok nezanechal syna, požadovali tedy její zastánci nejvyšší post pro Muhammadova zetě Alího (ší´a – Strana Alího).

Nejvlivnější muslimové posléze zvolili Muhammadova tchána Abú Bakra a po něm byli stejným způsobem určeni i další tři chalífové. Tím čtvrtým byl již zmíněný Alí, který se v roce 661 stal obětí atentátu organizovaného jednou z islámských sekt. V roce 680 byl zavražděn i Alího syn Husajn, čímž se nepřátelství mezi ší´ou a sunnou ještě více prohloubilo.

Ší´a, která je dnes vyznávána pouhými 10% muslimů, převládá hlavně v Íránu a Bahrajnu. Významný podíl na obyvatelstvu tvoří také například v Iráku či Libanonu. Ší´a se jeví jako militantnější a ortodoxnější. Její stoupenci, uznávající ajatolláha, se odmítají podřídit jakýmkoli světským autoritám. Avšak v současném muslimském společenství – ummě – jasně dominuje s devadesátiprocentním podílem sunnitská ortodoxie. Mimo tyto dvě hlavní větve existuje dále kolem dvaceti různých islámských sekt.