2.1.1. Džahílie

Pojmem džahílie (nevědomost) se označuje období před nástupem islámu, kdy v arabském světě neexistovalo jednotné náboženství srovnatelné s tehdy již známým křesťanstvím či judaismem, z nichž ani jednomu se nedostávalo masovější podpory tamních obyvatel. Jednotlivé kmeny vyznávaly celou řadu různých bohů a bůžků, z nichž většina byla personifikována přírodními živly a silami. V rámci kultů byly uctívány také vesmírné objekty jako Slunce, Měsíc nebo Venuše. Již v této době existoval také kult soustředěný kolem posvátného místa Ka´aby v Mekce, které později Muhammad zvolil za střed světa islámu.

Pro všechny tyto kulty byla však typická například absence víry v posmrtný život či poslední soud - na rozdíl od jiných rozvinutějších forem náboženství. Charakteristickým rysem byla již v té době v myslích Arabů velmi silně zakořeněná úcta k tradicím a hodnotám předků. Na oblast Arábie měla vliv řada různých náboženství a kultur, a proto je zcela pochopitelné, že nově zformovaný islám v sobě spojuje hodnoty a tradice kočovných arabských kmenů spolu s myšlenkami judaismu a křesťanství, z nichž v mnohém čerpá. Proto právě bývá islám křesťany a židy často považován za nerovnocenného partnera. Ovšem k tomu samému dochází také ze strany islámu, podle nějž si Lidé Písma (označení židů a křesťanů) zvolili chybnou cestu.

Důležitou roli v duchovním životě tehdejší společnosti hráli káhinové (proroci), vyslovující věštby pod vlivem džinů. Také zakladatel islámu Muhammad se sám nejdříve považoval za káhina a také tak jednal. Až později se mu dostalo označení Pečeť proroků, což má symbolizovat skutečnost, že po něm již nepřijde žádný další zvěstovatel Božího slova.