Pavel Wechsberg-Vranský XIV.

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 16.443

Operační výcvik

Cesta přes oceán

Ale již 1. listopadu jsem byl zařazen k 111. OTU (Operation Training Unit - jednotka operačního výcviku) v Nassau na Bahamských ostrovech a dostal jsem rozkaz hlásit se v stanici Nr. 2 PDC Heaton Park, kde jsem byl vybaven tropickou uniformou  a musel se podrobit různému očkování v lékařské stanici RAF Morecambe, o čemž jsem obdržel zapečetěný doklad. Sešlo se nás 14 Čechoslováků, tj. dvě posádky určené pro výcvik  na Bahamách, mezi nimiž byla řada kamarádů, s kterými jsem se znal již delší dobu. 3. listopadu večer jsme se nalodili v přístavu Glasgow na obrovský zaoceánský osobní parník Queen Elizabeth, což byla sesterská loď největší a nejrychlejší zaoceánské lodi Queen Mary.

Možnost cestovat přes Atlantik do Ameriky byla pro mne senzace. Jako první jsem prošmejdil celou loď, tedy  kam mě pustili. Na lodi bylo mnoho tisíc vojáků, a i když ubytování bylo upraveno pro masovou dopravu, přesto byly zřejmé jednotlivé třídy a jejich rozdílné vybavení. Pokud si pamatuji, byli jsme v kajutách po čtyřech na 3. palubě. Jídelny byly rozděleny zvlášť pro důstojníky, seržanty a mužstvo. Mimochodem, toto rozdělení platilo ve všech zařízeních RAF. Po dlouhé cestě ze Středního východu do Anglie jsem se mořské nemoci nebál. Po vyplutí byla nezbytná instruktáž o nouzových postupech, uložení a použití plovacích vest, přidělení k určitým záchranným člunům a jejich umístění, nouzové východy ap. Během cesty byl jednou nebo dvakrát cvičný poplach a loď kličkovala (měnila často kurs),  i když nejhorší období řádění německých ponorek v Atlantiku již pominulo.

Reklama

V průběhu třídenní cesty jsem trávil čas, přes poměrně chladné a často deštivé počasí, většinou na horní palubě s výhledem na moře a také na jednotlivých promenádních palubách, kde se pořádaly různé hry, většinou hazardní. Čas byl rozdělen jednak dnem a nocí a potom jednotlivými jídly. Čtvrtý den k večeru jsme přibyli do newyorkského přístavu, aniž bych viděl sochu Svobody. Trvalo to několik hodin, než jsme se dostali na břeh a k mému zklamání jsme nemohli do „bájného“ města New York, ale autobusy nás odvezly přímo na nádraží, kde jsme nastoupili do vlaku, který nás dopravil do Kanady, do Montrealu.

Montreal

Do rána jsme spali v komfortu v spacích vagónech. Já jsem měl horní lehátko v druhé řadě ve vagónu č. 3, což mohu doložit vlakovou lehátkovou jízdenkou  R.C.A.F. (Royal Canadian Air Force) Train Berthing Card, určující místo lehátka. Ráno jsme dostali báječnou anglickou snídani. Pamatuji si, že jsem zde poprvé v životě dostal kukuřičné vločky se smetanou a rajčatový džus, který jsem dosud neznal. V Montrealu nás autobus dopravil do RAF stanice na letišti La Chine. Zde jsme získali další vybavení a dostali předepsané tropické očkování. S Jirkou K. jsme se dozvěděli, že máme dostat asi 4 nebo pět různých očkovacích injekcí, a k tomu je stanoveno asi desetidenní období v depot La Chine.

Asi druhý den po příjezdu jsme dostali „opušťák“ do města. Montreal byl tehdy mnohem menší  než dnes. Sestával z dvou paralelních hlavních tříd, z nichž ta hlavnější se jmenovala Queen Elizabeth.  V té době zde nebyly výškové budovy a město udělalo na mě dosti provinciální dojem. Pokud si pamatuji, obdrželi jsme tehdy něco přes 20 kanadských dolarů a s těmi jsme s Jirkou odpoledne vyrazili. Hned za branou tábora bylo krejčovství, ve kterém jsme si dali vyžehlit kalhoty. Tábor a letiště La Chine bylo v dosti velké vzdálenosti od centra a tak jsme použili městskou dopravu nebo autostop. V městě jsme nejdříve zašli do Chicken shopu, kde za výkladem grilovali kuřata. I to jsem viděl poprvé v životě. Dali jsme si každý půl kuřete a podle návodu, který byl velkým písmem na zdi a ukazoval Jindřicha VIII., jak jí kuře rukama, jsme ho snědli.

Další zastávka byla na nějaké tancovačce. Byla pozdní noční hodina, když jsme vypadli a hledali co dál. Zábava pokračovala u děvčat nejrůznějších národností a ras. Potom jsme podnikli několika kilometrovou cestu zpět do tábora pěšky.

S Jirkou jsme hledali způsob, jak využít těch deset dní čekání na dokončení očkování, bez kterého jsme nemohli dostat propustku. Oba jsme považovali za nemožné být tak blízko, a nevidět New York. Když jsme přišli na řadu a dostali první injekci dozvěděli jsme se, že očkování je rozvrženo na více dní, protože někteří jedinci by nemuseli hromadné očkování a injekce dobře snášet. Podařilo se nám najít polského lékaře, kterého jsme přemluvili, aby provedl očkování najednou, že to sneseme.  Ten se smíchem nám vyhověl a řekl, že důsledky si poneseme sami, avšak byl shovívavý a nějaké předepsané injekce vynechal. Nyní s potvrzením o provedeném očkování jsme se znovu přihlásili u velitele stanice o propustku, kterou jsme dostali s termínem od 14. listopadu do 6. hod. 30 min.  24. listopadu.

Dovolená v USA

14. listopadu bylo v pondělí a propustku jsme dostali v sobotu před tím. Věděli jsme, že na propustku jako vojáci máme volnou jízdu vlakem. Současně jsme si obstarali podmínky pro cestu britských vojáků do USA, podle kterých jsme museli mít nějaké potvrzení kanadské banky. Nechtěli jsme ztratit den nebo dva a proto jsme ihned odjeli do města. Samozřejmě, že banka byla zavřená, nicméně jsme se klepáním do ní dobývali, až vyšel nějaký starší člověk. Vyslyšel náš požadavek na příslušné povolení a sdělil nám, že v bance nikdo není, a že musíme přijít v pondělí. Po delší diskusi přinesl nám nějakou brožurku s různými předpisy pro cizinecký styk. Sedli jsme si na zápraží banky a po delším studiu jsme našli ustanovení, podle kterého osoby, které nebyly rezidenty Velké Británie a jejích dominií, zmíněné bankovní potvrzení nepotřebují. Již nebylo nic, co by nás zdržovalo odjet nejbližším vlakem směrem na New York.

Na hranicích mezi Kanadou a USA byla celní kontrola, která po nás vyžadovala příslušné bankovní potvrzení. Ukazovali jsme na naše nápisy Czechoslovakia a snažili se dokazovat, že nejsme rezidenti Velké Británie, tudíž potvrzení nepotřebujeme a předložili i zmíněnou brožuru. Celníkovi se to nezdálo a vyzval nás, abychom s ním zašli na stanici. Tam jsme byli zavedeni do kanceláře, zřejmě nadřízeného úředníka, kterého jsme se snažili stejným způsobem přesvědčit. Ten po delším váhání učinil telefonický dotaz a zřejmě získal uspokojující informace a nechal nás pokračovat v jízdě. Vlak zatím na nás čekal, a jak jsme se dozvěděli bylo to poprvé po dlouhých letech co tento rychlík nabral k vůli nám zpoždění.

New York

Nesmírně jsem se těšil na New York. První dojem z Manhatanu byl obrovský. I když jsem v tomto městě měst byl i potom jako turista, byl tento první pobyt mezi mrakodrapy a denní i noční procházka po Time Square, nezapomenutelný. V době našeho pobytu v New Yorku byl celý život Spojených Států podřízen válce. Setkali jsme se tam s množstvím různých klubů a výborů, které se staraly o vlastní i spojenecké vojáky. Při první pochůzce po ulicích Manhatanu jsme narazili na první Avenue na The Maple Leaf Club (klub javorového listu) a protože jsme přijeli z Kanady, vešli jsme tam. Dostali jsme různé informační letáky a brožury o New Yorku. Věděli jsme, že do různých klubů přicházejí dámy z tzv. lepší společnosti a zvou vojáky k pobytu ve svých vilách a bytech. Seděli jsme tam dosti dlouhou dobu, ale nikdo nás nepozval. Tak nakonec jsme se ubytovali ve William Sloane House YMCA na rohu 9. Avenue a 34 Street. Získali jsme také informace o tanečních zábavách a společenských setkáních.

Reklama

V souvislosti s uvedeným ubytováním se pamatuji na jedno probuzení, kdy jsem po pozdním příchodu chtěl ráno vyspávat, ale už asi v 6 hodin vešel malý černoušek a vyvolával „early morning tea gentlemen“. Tím mě k mé nelibosti vzbudil a naštval. Měl jsem pomyšlení na spánek a ne na nějaký čaj se sucharem, který nám do postele servíroval podle anglických zvyklostí. Na moji reakci si již nepamatuji, ale jistě nebyla příliš zdvořilá. Nevím, co jsme všechno za ten týden v New Yorku prožili. Pamatuji si jen na jednu zábavu, kde bylo mnoho amerických dívek jako hostesky, které však měly  povinnost držet si nás od těla. Tam jsme hodně tancovali a nakonec, nevím již kdo na to přišel, jsme s Jirkou museli předvádět českou polku. Byl to trochu trapas, já v tom nebyl odborník, a Jirka na tanec byl dost nemehlo, ale nějak to prošlo. Na podobných „party“ jsme byli opakovaně. Druhou příhodu mi připomněl program inscenace Lehárovy operety Veselá vdova s Janem Kiepurou a Martou Eggertovou, na kterou jsme dostali lístky, a která se hrála v divadle Majestic na Broadwayi. Tak plynul čas a moje překrásná dovolená v USA skončila.  23. listopadu jsme sedli na vlak a jeli zpět do Montrealu.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více