Jaroslav Novák IV. – Na množství nehleďte

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 27.042

Začli jsme pilně trénovat, abychom zdomácněli na naší mašině, seznámili se s okolní krajinou a také abychom si zvykli bombardovat objekty na vodě z různých výšek, protože naším hlavním úkolem bylo pátrání po ponorkách a útoky na nepřátelské lodě. Mým kapitánem zůstal Sgt. Hanuš, ale vzhledem k jeho chatrnému zdraví jsem i tady létal s některými dalšími piloty, a to způsobovalo někdy nesoulad v posádce, nejdůležitější věcí totiž bylo, aby byla dokonale sehraná. 26. ledna 1943 jsme měli podniknout nálet na Bordeaux. Letěli jsme s Wellingtonem V988, pilotoval S/Ldr. Vladimír Nedvěd, druhým pilotem byl můj původní kapitán Sgt. Hanuš. Počasí bylo pod vší kritiku, na předpověď nebylo spolehnutí, a přestože jsme se dostali těsně k Bordeaux, nedosáhli jsme svého cíle. Byl jsem hrozně zklamán, ale když jsem se dozvěděl, že i další naše letouny nepochodily o nic lépe, poněkud jsem se uklidnil. Jenom několika letounům se podařilo dostat nad cíl, který byl v tu dobu zahalen hustou mlhou, takže bomby padaly nazdařbůh. Po našem prvém náletu a mezi dalšími útoky a pátráními po ponorkách pokračoval tuhý výcvik a myslím, že v tomto stádiu byl můj kapitán letounu Sgt. Hanuš ze zdravotních důvodů odvolán z naší posádky a později ustanoven jako instruktor u výcvikové jednotky. Naším novým kapitánem se stal F/Lt. František Fencl, se kterým jsem absolvoval další dvě operace. Byl to velice zkušený pilot a přestože jsem s ním nenavázal užší přátelství, rád jsem s ním létal. Naším druhým pilotem byl Sgt. Otto Žanta, s nímž jsem se skamarádil. Doufali jsme, že budeme spolu létat se stálou posádkou, což se nám později na kratší čas podařilo. Při několika příležitostech, když jsme spolu popíjeli, mi Otta vyprávěl o svých leteckých zážitcích ve Francii, jak se teprve těsně před akcí dávala dohromady posádka z lidí, kteří byli zrovna po ruce, a jak se lajdácky nakládaly bomby. Říkal, že v době, kdy vpadli Němci do Belgie, mu bombami přetížili letoun a on se nemohl odlepit od země, roloval pořád po louce, podařilo se mu nadzvednout přes mez, pokračoval po sousedním pozemku stále rychleji, až se konečně v poslední chvíli vznesl. Nad Bruselem ho napadly německé stíhačky, ale podařilo se mu shodit bomby na postupující Němce a šťastně se vrátit. Když Francie uzavřela příměří, sednul Otta do jednoho bombardéru a uletěl do Jugoslávie. Podařilo se mu pak dostat do Anglie.

Dalším naším kapitánem byl S/Ldr. Bohumil Liška, který byl mnohem starší než my a tak nebyla ani jiskřička naděje, že bychom se mohli spřátelit. Tento bývalý důstojník čs. vojenského letectva s námi jednal striktně jako se svými nevolníky. Bylo to neradostné létání, když pro každou chybičku, nebo dokonce domnělou chybičku vás kapitán stírá a hrozí přísným postihem. Hned na začátku jsme se museli v jednom měsíci třikrát vrátit na základnu z operace, která sotva začala, pro domnělou "závadu" na stroji.

Reklama

Opravdu jsem neměl zdání, o jakou závadu šlo, ale neodvažoval jsem se tehdy na to zeptat. Nebylo neobvyklé, že jsem dostal ostrou důtku, když jsem letadlo nepřivedl po osmihodinovém letu nad mořem s tolerancí pěti minut předpokládané doby návratu zpět domů z místa, kde pátračka skončila. Vzpomínám, jak jednou, když jsme se vraceli z pátrání, S/Ldr. Liška žádal Ottu Žantu, aby mu podal baterku. Otta mu řekl, že ji má vzadu v kapse, ale Liška nerozuměl, žádal znovu, Otta odpověděl stejně, ale to už S/Ldr Lišku naštvalo. Zařval: „Baterku!“, Otta stejně tak zařval: „Za vámi!“, čemuž pan kapitán, ačkoli dobře věděl, co Žanta myslí, rozuměl, jako že je za námi stíhačka. My vzadu nevěděli o co jde, když jsme se začali najednou řítit hlavou dolů, všechny papíry a pomůcky létaly ve vzduchu a já roloval chodbičkou a zoufale se snažil něčeho zachytit. Trvalo to asi deset vteřin, než jsme se zase dostali do normální polohy, ale všude všechno přeházené, teprve po přistání nám Otta řekl, co se stalo. Našemu kapitánovi jsme nestáli za slovo.

Tou dobou se Vlasta Skákal vrátil k peruti a my měli spolu co oslavovat. Oslavovali jsme tak důkladně, že mi z toho bylo nanic. Létal jsem ještě pořád s Liškou, takže jsem vyfasoval zákaz létání a byl určen před vojenský soud. Naším představeným byl velitel perutě W/Cdr Jindřich Breitcetl. byl jsem k němu předveden stráží, ale on ji poslal pryč, pořádně mě seřval, obžalobu zrušil, povolil mi zase létat a dokonce mi obnovil dovolenou, o kterou bych byl přišel. Byl jsem mu nesmírně vděčen, ale přešla mě všechna chuť ještě někdy s Vlastíkem oslavovat.

Už jsem se snad zmínil, že jsme z počátku létali na dvoumotorových bombardérech Wellington. Byl to výborný letoun, vysoce spolehlivý. Měl šestičlennou posádku, která šplhala dovnitř po žebříku, skladovaném uvnitř. Dveře se otevíraly vespod, mezi dvěma koly podvozku, a vylezlo se přímo v pilotní kabině. Dveře byly zevnitř čalouněné a navigátor na nich ležel při bombardování na břiše. Vpravo u dveří, směrem kupředu, byl průzor v podlaze, kterým jsme se dívali dolů na terč, na který měly směřovat naše bomby a z kterého se ovládala nálož. Vpředu byla ovšem kulometná věž a přední střelec byl většinou také vyškolený telegrafista, často ho vystřídal během operace ve věži původní radiooperátor, nebo naopak. Když byla posádka v letadle, sklopila se sedačka vedle kapitána, který seděl vlevo a na ni si sedl druhý pilot. Krátká chodbička po pravé straně letadla za druhým pilotem vedla dozadu a bezprostředně za pilotem byl tváří kupředu radiotelegrafista s celým svým zařízením, za ním, s výhledem do stran, byla kabina navigátora a pak se šlo na záď letadla, kde byla u stropu astrověž, kterou jsme zjišťovali polohu podle nebeských těles, potřebnou pro navigaci, zatímco na konci letadla byla zadní kulometná věž se zadním střelcem. To byla velmi důležitá pozice, protože ve většině případů stíhačky útočily zezadu a zadní střelec musel být krajně obezřetný, aby je včas zpozoroval z co největší vzdálenosti, upozornil pilota a během boje s ním spolupracoval při úhybných manévrech. Dalo by se říci, že navigátor a radiotelegrafista seděli na bombách jako kvočna na vejcích, protože pod nimi se nacházela pumovnice.

19. ledna 1943 začla americká 8. armáda s nálety na Německo za dne. Americké velení ignorovalo varování RAF a Yankeeové utrpěli těžké ztráty... Jejich formace byly často rozprášeny, dezorientovány a přilétaly zpátky do Anglie neuspořádaně. Vzpomínám, jak jednou odpoledne jsme viděli jejich létající pevnosti přistávat (některé havarovaly) a když někteří z posádek slyšeli letištní mechaniky mluvit česky (cizí jazyk jako cizí jazyk), mysleli, že přistáli na nepřátelském území! Když se všecko vysvětlilo, radovali se jako děti, někteří samou radostí líbali zem, že jsou zpátky v Británii.

Když jsme létali v Talbenny ve Walesu, byl naším radiotelegrafistou Zdeněk Řezáč, s nímž jsem navázal vřelé přátelství nejen proto, že jsme během akce vedle sebe seděli, rozuměli jsme si spolu i mimo létání. Když mě s ním zařadili k jedné letce, byl jsem zrovna pozván, abych strávil vánoce v Readingu. V době naší dovolené v Torquay jsme s Vlastou poznali dvě děvčata, byly to sestry. Jedna byla ošetřovatelkou v nemocnici, druhá učila ve škole. Strávili jsme konec naší dovolené s jejich rodinou v Readingu. Pozvali mě, abych u nich strávil vánoce a protože jsem nevěděl, co bych si sám o svátcích počal, pozvání jsem přijal. Na Boží hod jsem byl pozván do nemocnice, kde jedna ze sester pracovala a vrchní sestra mě poprosila, jestli bych byl tak laskav a zúčastnil se rozdávání dárků. Když jsme dárky prohlíželi, všiml jsem si uprostřed stolu pleteného zajíčka, téměř půl metru vysokého. Tak se mi líbil, že jsem z něho nemohl oči spustit. Řekl jsem vrchní sestře, jak je krásný a jak se mi líbí. Ani nevím, jak jsem k té nadílce přišel, proč mě zvali, abych jim pomohl rozdávat dárky pacientům. Jisté je jen to, že jsem pak v hlavní sesterně toho velkého ušáka dostal. Choval jsem ho jako talisman a nikdy se nestalo, že bych letěl bez něho. Pokřtili jsme ho na základně "Bobby" za silvestrovské veselice. Kdekdo měl z Bobbyho jundu, ale fakt je, že ať se mu sebevíc smáli, stalo se nejmíň dvakrát, že když jsme byli znenadání alarmováni k letu a já zapomněl vzít Bobbyho s sebou a posádka v čele s kapitánem se to dozvěděla, musel jsem pro něj pádit v pohotovostním voze s výmluvou, že jsem si zapomněl navigační pomůcky. A rád přiznávám, že mám Bobbyho v péči dodnes. Byl se mnou i v září 1991 v Praze při naší morální rehabilitaci.

Na základně v Talbenny jsme byli pořád v jednom kole, mezi jednotlivými operacemi jsme létali nad vnitrozemím a pokud jsme nelétali, různě jsme dováděli. Počasí ve Walesu bylo většinou nepříjemné a létání vzhledem k němu riskantní. Kvůli nepříteli již méně. Létal jsem nadále se stejnou posádkou, se S/Ldr. Liškou. Naším druhým pilotem byl F/Sgt. Žanta. Ten se stal kapitánem letounu koncem dubna. Létali jsme spolu do poloviny května, kdy nás převeleli do Beaulieu v Hampshire. Dělal jsem všechno možné, abych se k němu zase dostal, a málem se mi to povedlo, ale najednou přišla smutná zpráva, že se počátkem roku nevrátil z akce.

V polovině května jsme se rozloučili s naším věrným Wellingtonem a začali jsme se přeškolovat na čtyřmotorovém Liberatoru. To byl ovšem mnohem větší pořízek a vyžadoval také větší posádku. Ale moc se mi líbil a létal jsem na Liberatoru až do konce války. Beaulieu samo a jeho základna bylo z nejkrásnějších míst, na jakých jsem kdy byl. Leží v New Forest a kolem dokola jsou skutečně krásné lesy. Do Londýna bylo blízko, nalézali jsme se přesně mezi Bornemouth a Southamptonem. Léto 1943 bylo snad nejkrásnější, jaké jsme v Anglii zažili. Jezdit na kole přírodou kolem Beaulieu byla nádhera. Zámek, jeho okolí a vesnička poblíž jsou ohromně pitoreskní. Opačným směrem, v těsné blízkosti letiště byla vesnice Brockenhurst s železniční stanicí a půvabnou hospůdkou "Rose and Crown". Tam jsme zapadli, jak jen jsme mohli a nekoukali na čas ani na peníze. Sotva jsme se doma navečeřeli, sedli jsme na kolo a hurá k "Růži". Když v deset hodin ukončilo naše popíjení: „Už je čas, prosím, pánové“, šlapali jsme zpátky na základnu, v peletonu ne vždy vyrovnaném, s těžkýma nohama, mnohdy cik cak. Byli jsme s hostinským zadobře, často se stalo, že jsme to táhli po desáté dál, jako jeho hosté v uzavřené společnosti. Obyčejně jsme zpívali české písně, domácí lidé si je oblíbili, znali k některým i slova, ne všechna byla arciť způsobilá, abychom je překládali pro dámská ouška. Několik let po válce jsem se tam opět ukázal a našel na stropě naše jména a průpovídky, psané rtěnkou, dosud neporušené, tak třeba: „Do prdele se smrtí“.

Reklama

Byl jsem přidělen k nové posádce a tak jsem se musel rozloučit se svým dosavadním kapitánem O. Žantou, který dostal zcela novou posádku. Už jsem také nelétal se Zdeňkem Řezáčem, který s druhým pilotem F/Lt. Palichlebem brzy nato zahynuli. Mým novým kapitánem se stal F/O Schoř a druhým pilotem Josef Tichý. Byla to skvělá posádka, byli jsme dobří kamarádi, já jsem se zvlášť spřátelil s Emilem Mikulenkou, naším radiotelegrafistou. Liberatory měly ovšem větší posádku, sestávající ze dvou pilotů, tří telegrafistů se třemi úkoly, v nichž se stále střídali (jeden rádio, druhý radar a třetí seděl u kulometu ve střední věži). Dále z navigátora, který podle všeobecného mínění měl funkci nejdůležitější, pak tu byl palubní inženýr, zadní střelec a některá naše letadla byla vybavena také přední věží, takže jsme měli ještě jednoho střelce vpředu. Naše běžná posádka čítala tudíž devět, někdy deset mužů. Moje stanoviště bylo v nose letadla a za dne byl pohled odsud jedinečný. Jestliže letadlo nemělo přední věž, byl Liberator vybaven v nose kulometem a když došlo k boji, byl u něho navigátor. Je-li řeč o přední věži, napadá mě příhoda, jak jednou v zimě, během noční operace, sotva jsme se odlepili od země, chtěli jsme zavřít předního střelce do věže, ale jak jsme otevřeli kovové dveře, vedoucí tam z mé malé kabinky, mohutný tlak vzduchu kolem věže znemožňoval je zavřít a s teplotou kolem nuly či pod nulou, to bylo tím nesnadnější. Zápasil jsem ve svých tlustých rukavicích s klikou tak dlouho, až se ulomila. Zoufale jsem se snažil ji udržet, až se mi podařilo zavolat o pomoc a s přispěním palubního inženýra mi pak trvalo přes hodinu, než jsem ji upevnil. Bylo nanejvýš naléhavé, abych kapitánovi udal správný letový kurs, což nebylo snadné, když se moje mapy válely po přístrojích a psací potřeby s nimi. Stačil jsem zapisovat jenom časové údaje tužkou na holý stůl. A navíc jsem musel hlídat Bobbyho, aby ho nevysál proud vzduchu ven z letadla. Už ani nevím, jak se mi podařilo dostat se zase ke své práci a dovést posádku šťastně domů. Vždycky mě dost záleželo na tom, aby moje navigování bylo co nejspolehlivější, abych naši posádku neznepokojoval, abych se nedopustil nějaké osudné chyby. Moje nebeská pozorovatelna byla přesně nade mnou a za dne, když jsem chtěl vědět, co dělá pilot, stačilo se skrze ní podívat přímo do jeho kabiny. Měl jsem dost velký stůl, ale někdy nestačil pro veškerou mou výbavu a Bobbyho, který vždycky trůnil v rohu stolu. Dostat se na předek letadla bylo možné, jen když přední podvozkové kolo bylo zataženo, pak jsem musel lézt po čtyřech, což bylo někdy dost obtížné, zvlášť v zimě, když jsme měli na sobě těžké letové oblečení s těžkýma botama, ale přesto jsem měl Liberatory rád a byl jsem celý šťastný, že jsem u nich zůstal až do konce války.

Naše zaměstnání na Liberatorech trvalo až do poloviny srpna, kdy jsme dokončili všechny testy nad vnitrozemím a byli opět připraveni k plnění operačních úkolů. Jedním z vrcholů našeho tamního pobytu byla svatba navigátora Pavla Kubína, na kterou nás v hojném počtu pozval. Jeho nevěsta byla místní dívka z Brockenhurstu a svatba se konala v tamním kostele. Moc jsem se na to těšil, ale měl jsem smůlu, zrovna ten den jsem musel absolvovat závěrečný 8 1/2 hodinový let téměř nad celou Británií. Vlasta Skákal, který na svatbě byl, mě pak vyprávěl, jak to bylo pěkné a jak se to všem líbilo. Náš přítel, navigátor Kubín, létal s mým bývalým kapitánem O. Žantou, kterého jsem prosil, kdyby to bylo možné, že bych moc rád zase s nimi létal, pokud by to ovšem dovolil velitel letky, ale jak už jsem uvedl dříve, za několik měsíců potom se nevrátili z operace. Brzy potom, co jsme se vrátili k našim operačním úkolům, zabila se osádka F/Lt Palichleba a s ní i můj přítel Zdeněk Řezáč.

Tehdy jsem létal s F/O Schořem. Byla to dobrá posádka a bylo nám všem spolu dobře. Měli jsme jít do našeho prvého nasazení s novým letounem 20. nebo 21. srpna, ale na poslední chvíli nás přeřadili do druhé rundy na 22. srpna. První dvě várky vedli velitel perutě W/Cdr Breitcetl a S/Ldr Korda Václav. Naneštěstí byli v těch dnech němečtí stíhači velmi aktivní a náš velitel a jeho osádka byli sestřeleni, podle hlášení sedmi Ju-88. Bohužel můj velmi dobrý přítel Emilián Mrázek byl v této posádce radiotelegrafistou a tak jsem ztratil dalšího dobrého kamaráda. Posádku sestřelenou 21. srpna tvořili: Jindřich Breitcetl, DFC, Vilda Jakš, Josef Felkl, Josef halada, Emilián Mrázek, Eduard Pavelka a Michal Pizur. Nedlouho před tím jsem s Pizurem poseděl u skleničky a on mi řekl, jestliže přežije válku, že už nikdy nesedne do letadla.

Po operaci 22. srpna převzal velení našeho letadla S/Ldr Vladimír Nedvěd. Počasí bylo doslova mizerné a po několika hodinách, co jsme opustili Anglii, když jsme letěli kolem 500 stop nad mořem, střídavě v mracích a pod nimi, zpozoroval jsem německou ponorku. Okamžitě jsem upozornil kapitána, ale dřív, než jsme se mohli otočit a přejít do útoku, ztratili jsme ji z dohledu. Pustili jsme značkovou bójku a uvědomili základnu a velitelství, takže v intenzivním pátrání pokračovalo další letadlo. Velmi nás mrzelo, že jsme nemohli zaútočit, ale za stávajícího počasí to prakticky nebylo možné. Létal jsem nadále s F/O Schořem a jeho posádkou, v níž byl můj dobrý přítel Emil Mikulenka, náš prvý radiotelegrafista. Byl bych rád s nimi se všemi létal dál, ale koncem září mě přemístili do Severního Irska na základnu Aldegrove.

V tom krátkém čase, co jsem operoval z Beaulieu, jsem hned zkraje jednou málem zapomněl doma Bobbyho. Byla tmavá noc, oblaka nízko nad zemí a naše osádky byly té noci vypsány na operace. Měli jsme zprávy, že německé hlídkování bylo mimořádně aktivní, takže nám bylo navrženo, abychom se při návratu z operace kvůli bezpečnosti slétávali na určeném místě, několik set mil jihozápadně od Anglie a letěli zpět ve formacích tak, aby v případě německého útoku jsme měli větší palebnou sílu a naději na přežití. Měli jsme před startem krátkou poradu a společnou večeři. Naše posádka měla startovat první a obyčejně, když jsme uháněli ke stroji, jsme si zpívali, ale zrovna toho večera nebylo nikomu do zpěvu. Druhá posádka v této zvláštní operaci měla kapitána F/O Adolfa Musálka a třetí P/O Metoděje Šebelu. Když jsme se vyškrábali do letadla a já se octnul ve své kabince, s hrůzou jsem zjistil, že nemám Bobbyho. Řekl jsem to kapitánovi a ten požádal věž, aby nám poslali pohotovostní vůz, aniž se ovšem zmínil, že se jedná o zapomenutý talisman. A tak jsem uháněl do ubytoven, popad´ Bobbyho a mazal zpátky. Bylo kolem 23. hodiny, když jsme vzlétli, noc byla hrozně nevlídná, pěkně to houpalo, pilot musel celou cestu letět pouze podle přístrojů. Neudržovali jsme ovšem radiové spojení se základnou, přípustné byly pouze nejdůležitější zprávy, jako zjištění německých strojů nebo ponorek, boj s německými stíhači, či nouzové případy, jako zřícená letadla plovoucí po hladině. Všichni jsme ještě mysleli na ztrátu, kterou jsme utrpěli smrtí našeho velitele perutě a tak ovzduší během celé operace bylo značně stísněné.

Po osmi hodinách zachytil náš telegrafista zprávu od třetí posádky, která hlásila, že mají potíže s motorem a že jeden museli vypnout. Neočekávali jsme proto, že přiletí na smluvenou schůzku, předpokládali jsme, že buď budou odvoláni, nebo odkloněni na jiné letiště, na které doletí bezpečněji. Když nastal čas našeho setkání, byl jsem si jist, že kroužíme na správném místě, protože v té době jsem už navigaci natolik ovládal a tak jsme tam manévrovali asi pětadvacet minut v naději, že se jich dočkáme. Počasí bylo nadále dost špatné, ve výšce 1000 stop jsme měli koberec hustých mraků pod sebou a pokrývku až do výše 3000-4000 stop nad sebou. Když po přibližně třiceti minutách se neobjevila žádná z našich posádek, rozhodli jsme se letět zpátky na základnu. To bylo 29. srpna 1943. Doletěli jsme bezpečně, počasí bylo pořád špatné a v důsledku malé chyby v odhadu jsme málem skončili v balónové bariéře kolem Southamptonu, ale nakonec jsme šťastně přistáli. Teprve pak jsme se dozvěděli, že druhá posádka F/O Musálka se zřítila, sotva se odlepila od země a všichni se zabili. P/O Šebela byl odkloněn do Gibraltaru, takže jsme byli jediná posádka, která se bezpečně vrátila. P/O Šebela a jeho posádka se koncem roku nevrátila z operace.

Den poté, co jsme ztratili F/O Musálka a jeho posádku měla naše posádka po nasazení den volna, seděl jsme v baráku a psal dopisy. Najednou slyším, jak někdo venku volá, že se nějaký Liberator obrátil nosem dolů a že se zřítí. Vyběhl jsem ven a za pár chvil jsme slyšeli výbuch a viděli, jak z lesa asi dvě míle od nás stoupá hustý kouř. Popadl jsem kolo a šlapal co jsem mohl na místo neštěstí. Vzpomněl jsem si, jak mi Vlasta při obědě říkal, že mají odpoledne nacvičovat únik z boje se stíhačkami, zvaný "vytáčení zátky". To právě bylo přesně to, co nešťastný letoun dělal. Srdce mi tlouklo až v krku, byl jsem si jistý, že Vlasta byl v tom letadle. Trvalo mi chvíli, než jsem se dostal až na samé místo neštěstí, munice stále ještě vybuchovala a celé letadlo bylo v plamenech, viděl jsem v něm hořící těla. Na místě jsem však zjistil, že to nebyla Vlastova posádka, ale F/Lt Palichleba a s ním část posádky, ze které jsem byl před dvěma měsíci vyňat. Takže jsem ztratil jiného dobrého kamaráda, Zdeňka Řezáče. Nebyly to ani dvě hodiny, co Zdeněk po obědě ke mě přišel a ptal se, proč se tvářím tak nešťastně. Řekl jsem mu, že mě kvůli mému přeložení do Irska odložili dovolenou a on litoval, že mě vzali z posádky, se kterou lítal, oni že nastoupí dovolenou hned, co si odbydou odpolední let. Chtěl strávit své volno s rodiči v Londýně. Spadl mi kámen ze srdce, že se Vlasta nezabil, ale radost z toho mi zkalila ztráta jiného dobrého přítele, jakým byl Zdeněk. Pomalu jsem šlapal zpět na základnu a zrovna, když jem procházel branou, povídá mi někdo, že jeden hoch z naší posádky se dostal do boje se stíhačkami a že letoun byl poškozen.Tak jsem rychle šlapal k ohradě, kde parkovaly vracející se Liberatory. Když jsem tam dojel, zrovna vynášeli ven mrtvého střelce, byl to Andrej Šimek. Kapitánem byl Josef Stach, jeden z našich velice zkušených pilotů. Válku přežil, ale zahynul pět měsíců po návratu do Československa na zkušebním letu s německým Siebelem, který Němci u nás zanechali.

Velice mi bylo líto, že mě vzali z posádky F/O Schoře a poslali do Severního Irska, ale za války se člověk neptal, proč byl rozkaz takový či onaký, zkrátka ho člověk dostal a musel poslechnout. byly ustanoveny čtyři nové posádky a velení s největší pravděpodobností mělo na zřeteli, že Severní Irsko bylo mnohem bezpečnější pro výcvik, než základny v Anglii.

V těch čtyřech nových posádkách byli kapitáni F/Sgt. Jan Lazar, ten mi dělal kapitána pro mé letové úkoly, které my ještě zbývaly, F/Sgt. Jaroslav Friedl a W/O Rudolf Nedoma. Poslali tam s náma ještě Emila Mikulenku, vcelku to byla parta jak se patří. Vůbec nás netěšilo, že musíme vykonat tak dlouhatánskou cestu přes celou Anglii do Skotska, odtud z přístavu Stranrear lodí do Belfastu a ještě autobusem do Aldegrove na letiště. Zabralo nám to celé dva dny a noc, zatímco s Liberatorem bychom tam byli za 2 1/2 hodiny. Cestovat v té době po Anglii nebyl žádný med. Vlaky byly většinou přeplněné a často kvůli leteckým náletům značně zpožděné, v noci samozřejmě bídně osvětlené kvůli zatemnění, aby nebyly zpozorovány nepřátelskými bombardéry a stíhači.

Ubytování v Aldegrove bylo normální a během našeho pobytu jsme několikrát navštívili Belfast a já si také udělal výlet do Dublinu. K tomu jsem ovšem musel mít civilní šaty, které jsem si vypůjčil od jednoho chlápka. Jel jsem tam vlakem a jeden můj přítel mi zajistil pokoj v hotelu. Bylo to k nevíře, chodit po dublinských ulicích v noci za plného osvětlení. Nezažil jsem něco takového už téměř pět let. Bylo báječné prohlížet si výklady a tu spoustu vystaveného zboží, zajít si do restaurace a objednat si prakticky cokoliv, na co měl člověk chuť - něco v Anglii a ovšem i na kontinentě naprosto nemožného. Když jsem přišel pozdě večer do hotelu a rozsvítil v pokoji světlo, málem mě klepla pepka, jak jsem se polekal, když jsem viděl, že nemám zatemněno. Vrhl jsem se k vypínači a všechno zhasnul, teprve potom jsem si uvědomil, poprvé od roku 1939, že jsem v zemi, která není ve válce. Přímo mě sžírala touha sednout a poslat rodičům domů pozdrav, ale nakonec jsem si přeci jen uvědomil, jaká by to byla hloupost, jak bych ohrozil celou rodinu, a pustil jsem to z hlavy. Pobyl jsem v Dublinu pouze 1 1/2 dne a vrátil se do Aldegrove.

Letiště Aldegrove bylo na březích jezera Loughnegh, ale počasí za našeho pobytu bylo velmi nevlídné a pokud si vzpomínám, Belfast nebyl městem, do něhož bych měl touhu se vracet. Naši piloti prošli velmi tuhým výcvikem a my ovšem jsme pokaždé letěli s nimi. Dokončili jsme výcvik 10. listopadu a stejnou cestou jsme se vrátili na základnu v Beaulieu. Dostali jsme čtrnáct dní volna, týden z něho jsem strávil v Londýně. Tam jsem se od svých přátel dozvěděl, že jsem byl povýšen do důstojnické hodnosti. Hrozně mě to překvapilo a ještě více potěšilo. Vím, že za to vděčím našemu veliteli Vladimíru Nedvědovi. Ještě v Londýně jsem dostal uniformu, na kterou jsem byl patřičně hrdý. Nemusím snad říkat, že jsem se pyšnil každou Air Force uniformou, ale tahle mě naplňovala zvlášť pocitem zadostiučinění. Jediné, co mě mrzelo, bylo to, když jsem se dozvěděl, že Vlasta povýšení na oficíra nedostal. Mezi mnou a Vlastou k žádnému pocitu hořkosti nedošlo, ale nebylo tomu tak s každým, kdo povýšení očekával a nedostal je.

Reklama

Byl jsem velice rád, že jsem zase v Beaulieu. Myslím, že to bylo letiště, které mi bylo ze všech, kde jsem za války sloužil, nejmilejší. Hned po návratu z dovolené jsme pokračovali ve výcviku a na začátku prosince už jsme zase plnili operační úkoly. Počasí bylo té zimy stále špatné a dvakrát se stalo, že jsme v noci při návratu z hlídkování museli přistát na americké základně v Dunkeswell. Bylo to v Devonu, poměrně vysoko, takže za husté anglické mlhy tam byla dobrá viditelnost. Strávili jsme na té základně několik dní, než jsme se mohli vrátit domů. Byli jsme udiveni rozdílem mezi americkými a anglickými základnami. Vypadalo to, že Yankeeové vedou luxusní život, a jak by také ne, když brali dvakrát takový žold co my, byl to zkrátka jiný svět. Jeden večer jsem poznal na zábavě amerického herce Jerry Collona, vypili jsme s ním pár skleniček. Důstojnická menza v Dunkeswell zavírala ve 22 hodin a hoši z naší posádky mě pozvali, abych šel s nimi do jejich kantýny, kde se pořádala velká party. Náš kapitán (tehdy F/Lt Tobyška) a já jsme požádali Jerryho Collona, jestli by se nepřipojil, což on rád učinil. Jenže bar už byl mimo provoz, takže jeden maník z pozemního personálu opatřil barel nemrznoucí kapaliny, což byl 90% alkohol, kterýžto jsme ředili pomerančovým džusem. Naštěstí mi nebralo, takže jsem toho moc nevypil, ale vzpomínám, jak jsme v noci s pomocí několika členů posádky dopravovali Jerryho Collona se značnými potížemi domů. Byl jsem na větvi, když jsem viděl, jak Yankeeové, když mazali karty a to hlavně poker, měli na stole stovky liber. Naskakovala mi z toho husí kůže, když jsem pomyslil, že můj plat leteckého důstojníka činí 18 liber měsíčně. Vrátili jsme se z Dunkeswellu do Beaulieu za mizerného počasí, ale byli jsme nesmírně rádi, že jsme po pěti dnech na americké základně zase doma.

Po návratu ze Severního Irska jsem potkal výbornou přítelkyni, děvče jménem Sally Vandenberg. Byla sestrou v místní nemocnici v Brockenhurstu a bydlela v Camberley v Surrey. Několikráte mě pozvala na víkend k nim domů do Camberley, což je město poblíž Sandhurstské vojenské akademie. Sallyin otec byl bývalý major indické armády a její bratr sloužil rovněž jako major. Měli rozkošný domov, ve kterém jsem strávil nejeden velice příjemný víkend. Otec byl velmi důstojný, starý pán, matka byla zřejmě francouzského původu, neboť mluvila velmi plynně francouzsky. Setkal jsem se tam s několika příslušníky francouzského svobodného letectva. Jeden z nich byl velitelem letky a s velkým politováním jsem se později dozvěděl, že se s celou svou posádkou zabil, když po osvobození Francie startovali z Anglie, aby se doma ujali svých úkolů. V Sallyině domově jsem se setkal s mnoha staršími, vysloužilými důstojníky, včetně plukovníků a generálů. Častokrát jsem v takové společnosti upad do rozpaků, když takoví "hlavouni" jednali se mnou, obyčejným leteckým oficírkem, jako rovní s rovným. Pozvali mě při několika příležitostech, abych si u nich doma s nimi zahrál bridge, při němž jsem se necítil zrovna silný v kramflecích, ale jak už jsem řekl, chovali se tak, abych se cítil jako jeden z nich, což ve mě vyvolávalo stále větší úctu a příchylnost k Anglii a Angličanům. Někdy jsme si vyrazili na kolech do místního hostince na skleničku a vzpomínám, jak jeden častý host a přítel rodiny, plukovník, často říkával Sally: „Nedělej nic, co nedokážeš dělat také na kole.“

Zima 1943-1944 nebyla příliš tuhá a v Beaulieu, toť se ví, byla zvláště snesitelná. Strávili jsme tam vánoce a vzpomínám na velkou božíhodovou party. Podle hlášek výzvědné služby bylo německé loďstvo zvlášť aktivní v Biskajském zálivu a já byl jedním z posádky v pohotovostní službě. Byl jsem hrozně zklamán, že se nemohu večírku zúčastnit, ale po usilovném ujišťování a slibech, mi byla účast povolena pod podmínkou, že se zdržím jen do 22 hodin. S tím bylo snadné souhlasit, ale těžší to bylo dodržet a tak, přestože jsem nepil podle předpisu žádný alkohol a cucal jenom limonádu, zůstal jsem na večírku do půlnoci. Nebyli jsme nasazeni na žádnou operaci, až 27. prosince a po návratu z ní - trvala celou noc - jsem před ubikacemi potkal našeho velitele W/Cdr Nedvěda, který se ptal, jak jsem se na večírku bavil. Rozumí se, že jsem se mu nechtěl pochlubit, do kdy jsem tam zůstal, a po několika slovech o party a o operaci, z níž jsem se právě vracel, mě řekl, abych zůstal sedm dní doma, což mi nešlo zrovna pod fousy, ale což nebylo tak mrzuté, jako to, že jsem byl znovu určen na operaci na Silvestra a hned na to na další.

Byli jsme ustavičně v permanenci do polovice ledna, kdy jsem dostal čtrnáctidenní dovolenou. Když jsem se na začátku února vrátil, dozvěděl jsem se, že budeme co nejdřív přemístěni, ale nevědělo se kam. Hrozně mě to mrzelo, protože jsem měl Hampshire moc rád pro jeho nádhernou krajinu, příjemné podnebí a ovšem blízkost Londýna, i když jsme byli jednou nebo dvakrát bombardováni, ale s tím se už muselo ve válce počítat. Vzpomínám rád, jak jsme uprostřed léta při cvičném bombardování lítali podél pobřeží mezi pevninou a ostrovem Wright, kde jsme měli vymezenou cílovou oblast až po Bornemouth, se zalíbením jsem pozoroval ty krásné pláže, ale bohužel byla válka a my nebyli na dovolené a tak jsme se mohli kochat jenom letmým pohledem na tu půvabnou scenérii a letět pouze tam, kde nás bylo zapotřebí. A Anglie se mi líbila čím dál víc a létání jsem zbožňoval, přes všechno to nebezpečí, s kterým to bylo spojeno.

Naše 311. bombardovací peruť byla odvelena 23. února 1944 a naší novou základnou se stal Predannack na Lizard Pointu v Jižním Cornwallu. Zde to bylo, kde brzy po našem příchodu jsme ztratili osádku mého dobrého přítele Otty Žanty. Bylo to v době, kdy se mi už málem podařilo dostat se k němu, do jeho posádky. Jeho navigátorem byl F/O Pavel Kubín, který s námi absolvoval navigátorskou školu a který se teprve před několika měsíci oženil v Beaulieu. Zadním střelcem této posádky byl Laďa Kadlec, který už před tím ztratil jednu nohu v ranějším stádiu války v boji s německými stíhačkami při bombardování Německa. Můj kamarád Bohuš Vaverka, také dobrý přítel Ottův, byl z posádky odvolán těsně před její osudnou operací.

Byli jsme ubytováni (my důstojníci) ve výletním hotelu Phildhu asi 2-3 míle od letiště, na skaliskách s výhledem na moře a za příznivého počasí jsme viděli až do Penzance. Byla to kouzelná poloha a hotel byl obsazen letectvem, protože nemohl být toho času používán jako letovisko. Navštěvovali jsme Penzance a jeho okolí jak jen jsme mohli. Na druhé straně poloostrova leželo městečko St. Ives. Bylo to rozkošné hnízdečko s typickým rybářským přístavem, kde se rybáři zabývali hlavně lovem mořských raků. Byl to požitek zajít si na svačinu nebo na oběd do některé kavárničky a pošmáknout si na čerstvých mořských racích.

Ačkoliv byl teprve konec února, když jsme se přestěhovali, počasí bylo teplejší než v Hampshire a když svítilo sluníčko a nefoukal vítr, mohli jsme si zaplavat. Nadále jsem létal s Janem Lazarem a toho času jsem byl jediným důstojníkem v posádce, což nebylo právě příjemné. Nevadilo to, když jsme létali, ale kdykoliv jsme se dostali na jiná letiště, patřilo se, abych já, jako důstojník chodil na místa určená pro důstojníky a ostatní hoši mezi seržanty, ale když k takovému třídění mělo dojít, obvykle jsem si sundal prýmky a radši šel s klukama mezi seržanty. Za pobytu v Predannacku jsme několikrát letěli do Prestwicku ve Skotsku, kam přicházela většina Liberatorů na větší prohlídku a opravu. Obvykle jsme přiletěli se dvěma Liberatory, jeden jsme tam nechali a obě posádky se vrátily v jednom letadle zpět. Pokaždé jsme si zimprovizovali stolek vzadu v letadle a hráli poker, přičemž se stávalo, že když byla partička v nejlepším, někdo, kdo nehrál, dal pilotovi echo a ten udělal se strojem prudký úhybný manévr. Karty, peníze a často i hráči se váleli po podlaze. Naše nadávky pilotovi nebudu radši citovat, žádná hádka se ale pro to nikdy nestrhla, nakonec jsme se tomu zasmáli, zvlášť ten, co vyhrával.

Brzy po našem příchodu do Predannacku, bylo to 28. února, jsme jen tak tak vyvázli z maléru. Když jsme vzlétli do akce v 11:30 v noci, záhy jsme objevili, že z jedné z hlavních nádrží uniká palivo, vytékalo do trupu letadla, což znamenalo velké nebezpečí. Honza Lazar dal přísný rozkaz, aby se nekouřilo a volalo se na základnu, co se stalo a že se vracíme. Odhodili jsme zátěž do moře a nouzově přistáli sotva třicet minut po startu. Obvykle bylo hazardní sedat s velkým množstvím paliva, třebas bez bomb, ale Honza přistál perfektně a my byli šťastní, že jsme celí. Jenže jsme dostali ostrou důtku, neboť bylo zjištěno, že nádrže jsou v pořádku. Letadlo bylo testováno za normálních letových podmínek, s nádržemi napůl plnými a všechno se zdálo O.K. My jsme ale byli přesvědčeni, že tam musí být nějaká závada. Cítili jsme se ukřivděni a na příští operaci jsme letěli v jiném Liberatoru a s tím naším z minulé noci letěla jiná posádka, která se předčasně vrátila z těchže důvodů jako my. Ukázalo se, že nádrž byla puklá nahoře, takže tekla jenom při stoupání. Nám se ale o tom nic neřeklo, ani kapitána neinformovali, takže naše rehabilitace se nekonala, zatímco druhá posádka zůstala bez viny.

Byli jsme v Predannacku v jednom kole, takže jsme tušili, že se něco bude dít. Docházelo k velkému soustřeďování pozemních jednotek a podpůrné bombardéry a stíhací perutě byly přesouvány do naší oblasti. Bylo to přesně 18. dubna, počasí bylo krajně nepříznivé a všechny operace byly zrušeny. Vlasta Skákal měl pohotovost a protože operace byly odvolány, chtěl, abych si s nimi udělal výlet do Penzanance, mě se ale zrovna ten večer nechtělo, tak jsem řekl, že radši budu doma, dám si v důstojnické jídelně skleničku a půjdu si brzo lehnout na střídačku. Už když jsem šel na večeři, zaslechl jsem, že přišel naléhavý rozkaz z velitelství pro dva Liberatory na noční operaci, přesto, že počasí bylo stále mizerné. Vlasta létal s W/O Jardou Friedlem a když zjistili, že už opustil základnu, nabídl jsem se, že poletím místo něho. Rychle jsem sbalil svou navigační výzbroj včetně Bobbyho a mazali jsme do operační místnosti. Dozvěděli jsme se, že se nebudeme vracet do Británie, a že další instrukce dostaneme během operace. Startovali jsme před půlnocí pod silně zataženou oblohou a téměř celou noc jsme létali v nízkých mracích. Časně ráno jsme dostali rozkaz odbočit na Gibraltar. Když jsme letěli poblíž portugalského pobřeží, počasí se báječně vylepšilo a vědomí, že strávíme pár hodin v teplém podnebí Gibraltaru, nám značně pozvedlo náladu. Když jsme měli po levém boku Lisabon, šel jsem do pilotní kabiny, abych mohl prohodit pár slov, a požádal druhého pilota, jestli by mě pustil na jeho sedačku, že bych si rád "zalítal". Vyhověl mi a já letěl za líbezného rána, pod jižním sluníčkem a život se mi zdál krásný. Sledoval jsem v dálce portugalské pobřeží a zrovna, když jsme to měli vzít kolem mysu Svatého vavřince, nejjižnějšího výběžku Portugalska, zpozoroval jsem ponorku, jak se vynořuje z vody. Spustil jsem poplach a vrhnul se z pilotní kabiny na své navigátorské místo v čumáku letadla, abych radiotelegrafistovi udal přesnou polohu pro jeho hlášení do Gibraltaru. Ponorka nás ovšem také zmerčila a než jsme ji mohli napadnout, zmizela pod hladinou. Shodili jsme na to místo bójku a po několikerém zakroužení jsme pokračovali v letu do Gibraltaru. Tou dobou už jsme byli ve vzduchu dvanáct hodin a zásoba pohonných hmot se nám povážlivě ztenčila. Přistáli jsme v Gibraltaru devatenáctého a ačkoliv jsme celou noc nespali, po zdlouhavém hlášení jsme se jen zběžně omyli a hned jsme vyrazili do města. Bylo báječné vidět zas po tolika letech svazky banánů, pomeranče, spoustu jižního ovoce. teprv tady jsem si uvědomil, že malé děti v Anglii nikdy neviděly banán, protože za války nebyly dováženy, aspoň je nebylo v žádném obchodě vidět. Byl to ohromný zážitek, vrátili jsme se na základnu až odpoledne a po několika sklenkách k obědu jsme zalehli a spali jako zabití. Časně ráno nám oznámili, že máme pohotovost, ale směli jsme na dvě hodiny do města a nakoupit banány, pomeranče a spoustu dalších věcí, abychom se mohli nějak odvděčit našim přátelům. Bylo nám řečeno, že německá aktivita v Biskajském zálivu vzrostla, takže je třeba, abychom po celou zpáteční cestu byli zvlášť ostražití. Startovali jsme pozdě odpoledne a když jsme letěli nad severním Portugalskem, už se šeřilo. Krátce po půlnoci jsme v polovině cesty přes Biskajský záliv zpozorovali, že se na moři střílí a brzy na to hlásil telegrafista, že má na obrazovce asi pět lodí. Přiblížili jsme se, aniž jsme věděli, do čeho jdeme a já tak trochu fanfarónsky povídám Jardovi Friedlovi: „Jdem do toho a přilejem kapku oleje do ohně.“ Když jsme se přiblížili asi na deset mil, udal jsem telegrafistovi přesnou polohu, aby ji mohl zakódovat a poslat zpět na základnu, kdyby nás sestřelili, nebo kdyby bylo třeba podat hlášení o nepřátelských plavidlech. Zhasnul jsem světlo ve své kabině, připravil vše k bombardování a naváděl pilota na cíl. Ale noc byla příliš temná. Ležel jsem u otvoru s bombami a když už jsme byli hodně nízko a klesli o další půl míle, řekl jsem mechanikovi, aby vypustil osvětlovací raketu. Ta byla obvykle zavěšena na padáčku a hned, jak opustila letoun, začala ozařovat širé okolí. Byli jsme ve výšce asi 500 stop, stále jsme klesali a byli zřejmě už těsně nad cílem, když raketa ozářila prostor pod námi a my k našemu zděšení jasně rozpoznali těsně pod sebou čtyři německé torpédoborce, doprovázející ponorku, která byla uprostřed formace. Okamžitě na nás začali pálit ze všeho, co měli na palubách, bylo to hotové peklo, světelné střely létaly všemi směry, vybuchující šrapnely bubnovaly do kovového trupu Liberatoru. Naše jediná šance byla v tom, že jsme byli nízko, uprostřed formace a protiletadlová děla nemohla zaměřovat v tak nízkém úhlu. Navedl jsem pilota na ponorku a když jsem ji měl v bombovém průzoru, pustil jsem dolů hlubinné miny a okamžitě zařval na Jardu do interkomu: „...a teď ven z toho pekla...“, což on ochotně provedl. Poslali jsme zprávu do Británie s přesným údajem pozice ponorky a po dobu asi dvaceti minut jsme z uctivé vzdálenosti pozorovali konvoj radarem. Pluli patřičně rychle a když jsme se vrátili domů, informovali nás, že ačkoli tam byla poslána další letadla, konvoj plul příliš blízko německých základen, než aby na ně mohly naše stroje zaútočit. Vzpomínám, jak mi blesklo hlavou, když jsme letěli skrze tu křížovou palbu, že mi v té slané vodě Biskajského zálivu moje banány asi moc chutnat nebudou. Zhluboka jsme si oddechli, když jsme přistáli na letišti v Predannacku a byli šťastni, že jsme zase doma, živi a zdrávi, po těch víc jak třinácti hodinách ve vzduchu. Vzal jsem s sebou do Londýna pár banánů a dal menší svazek Sally pro tatínka. Později mi vyprávěla, jak při velké party u nich doma se otec s nimi chlubil. Připoměly starému pánovi dobu, kdy ještě sloužil v Indii.

Počasí se nadále vylepšovalo a tak jsme strávili několik krásných dní, pokud jsme nelétali, v Penzance nebo v St. Ives. Pláže byly ovšem opuštěné, tato část světa byla všem civilistům z blízkého i dalekého okolí nepřístupná. Pamatuji, jak 4. června, když jsme se vraceli z velmi dlouhé operace, za špatného počasí, jsme těsně u ostrovů Scilly vyletěli z mraků a k našemu překvapení vidíme pod sebou prakticky celé anglické loďstvo. Děkovali jsme nebesům, že na nás nespustili palbu za všech hlavní co měli, dobře vědouce, že loďstvo vždycky střílí první a jenom když jejich střelbu přežijete, můžete jim klást otázky. Byl to ostatně jen docela krátký pohled, za malou chvíli jsme byli zase v mracích. Když jsme se přiblížili k naší základně asi na vzdálenost pěti mil, ohlásil jsem pilotovi naši přesnou pozici, sbalil navigátorská fidlátka a doplazil se k pilotům. Pohledem na výškoměr jsem zjistil, že jsme 400 stop nad zemí a stále v hustých mracích a dále klesáme. Upozornil jsem na to kapitána, neboť naše letiště se nacházelo na skalnatém výběžku 300 stop nad mořem. Honza si pravděpodobně myslel, že musí zahlédnout zemi a základnu každým okamžikem, ale mraky se válely nízko nad zemí, viditelnost byla menší, asi dvě míle. Začal proto raději stoupat, aby nabral větší výšku, ale dostali jsme se do hustého kumulu a vzduchový proud nás najednou vynesl vysoko vzhůru. Tím se stalo, že ukazatel množství paliva stanul na nule. Honza se zoufale snažil letoun vyrovnat a vzhledem k tomu, že se domníval, že nám došlo palivo, vydal rozkaz, abychom se připravili opustit letoun. Teprve, když jsme dosáhli výšky 5000 stop a dostali se z mraků ven a zase letěli rovně, mohli jsme zjistit, jaký je skutečný stav našeho paliva. Na našem letišti jsme už přistát nemohli, odklonili nás na letiště St. Davies, což byla základna položená severněji, asi půl hodiny letu. Přistáli jsme pozdě odpoledne a zůstali tam přes noc, takže jsme se vrátili domů až 5. června. Po operaci jsme měli obvykle 24-ti hodinový odpočinek, takže když jsem se ráno umyl a oholil, vydal jsem se do St. Ives, abych tam strávil den (Pak jsem se dozvěděl, že hned za půl hodiny po mém odchodu byla celá základna uzavřena a nikdo nesměl ven).

Když jsem se příštího rána probudil, bylo 6. června (den mých narozenin), uslyšel jsem z rádia, že se Spojenci vylodili v Evropě. Běžel jsem co jsem mohl zpět na základnu, byl jsem si vědom, že nás teď bude zapotřebí. Naše posádka nebyla v rozpise pro operace na 6. června, ale byl jsem rád, že jsem na základně, protože celá peruť musela být v pohotovosti a my ostatně intenzivně létali celý minulý měsíc a začátek června. naším hlavním úkolem bylo hlídkování a útočení na německá plavidla, která by se pokoušela napadat válečné transporty Spojenců, směřující na kontinent. Jedna naše posádka s úspěchem napadla a potopila německou ponorku, která pronikla do spojenecké lodní trasy. Tři členové posádky byli za to vyznamenáni DFC (v době, kdy jsme byli umístěni v Tain ve Skotsku), ale všichni zahynuli v severní Anglii v letounu, v němž byli čtyři z posádky - Jan Vella, Leo Linhart, Karel Kvapil a Vilém Kauders (první tři byli nositeli DFC). Dlouho trvalo, než byly nalezeny trosky jejich letounu.

Počasí v červnu bylo nepříznivé, takže spojenecké síly v Evropě zle postrádaly leteckou podporu, která jim nemohla být za špatných povětrnostních podmínek účinně poskytnuta. Špatné počasí mělo vliv i na naše operace, v nichž se pokračovalo bez ohledu na povětrnost, často jsme museli přistávat na jiných letištích. S tím souvisely některé nepříjemnosti, Jako že jsme neměli holící potřeby, kartáčky na zuby, čisté prádlo atd., ale s tím jsme se snadno smířili.

V našich pozdějších operacích v Cornwallu jsme ztratili posádku F/O Františka Naxery a během operací na druhé frontě posádku P/O Karla Novotného. Byl to ještě mladý pilot, velmi milý a obzvlášť horlivý. Stalo se to brzy po jeho návratu z Baham, kde prodělal pilotní výcvik. Ačkoli byl tak mladý, byl to výborný pilot, zřítili se za špatného počasí po provedené operaci v horách nedaleko naší základny.

Začátkem července nám začly povolovat nervy, bylo toho na nás moc a tak jsme byli rádi, když se naše operace částečně omezily. Na naše letiště přišla další peruť Wellingtonů a jak se počet našich operací snížil, jejich aktivita vzrostla, takže utrpěli dosti značné ztráty.

Na počátku srpna, když spojenecké síly na kontinentě byly již pevně uchyceny, bylo nám oznámeno, že budeme opět přemístěni. 8. srpna jsme byli převeleni do Skotska, asi 30 mil severně Inverness na letiště Tain. Z Predannacku do Tain jsem neletěl se svou posádkou. Vzpomínám na prudkou bouřku, kterou jsme cestou proletěli nedaleko našeho nového stanoviště. Když prolétáte bouřkou, je v letounu spousta elektřiny, a díváte-li se na vrtule, vidíte, jak při jejich otáčení se jiskří, takže vzniká dojem, že vrtule hoří. Je to zajímavá podívaná, která vás může pořádně vyděsit, když to vidíte poprvé. Zažil jsem to předtím už několikrát, ale tohle byla nejhorší atmosférická bouřka, jako jsem kdy letěl.

Naše operační úkoly v Tain byly hlídkování podél norského pobřeží a napadání nepřátelských lodí v této oblasti. Když jsem přišel do Tain, měl už jsem přibližně absolvován počet operačních hodin, který mě opravňoval opustit peruť a žádat o přeřazení k jinému velitelství, jako k výcvikovému, dopravnímu nebo jakémukoli jinému druhu letectva mimo operační. jakkoli jsem byl šťastný, že mohu létat v posádce Honzy Lazara, začal jsem pociťovat velkou únavu a měl jsem za to, že by mi prospěla změna. Také se mi nelíbila vyhlídka na noci v severním Skotsku, které jsou tam v zimě velmi dlouhé a zima tuhá. Absolvoval jsem s Janem Lazarem ještě dvě operace a pak jsem oznámil veliteli perutě, že bych byl rád přeřazen k dopravnímu velitelství, kdyby se k tomu naskytla příležitost. A tak jsem dal na konci srpna 311. peruti sbohem a odešel do školy dopravního velitelství v Midlands.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více