Pavel Wechsberg-Vranský V.

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 18.502

Palestina

Haifa poprvé - Kayat Beach

Druhý den odpoledne jsme se vylodili a odešli do tábora blízko přístavu, který se jmenoval Kayat Beach. Byl to Angličany vybudovaný vojenský tábor z části  dřevěných a části plechových nízkých baráků (angl. Nissen huts), s tekoucí vodou a sprchami na volném prostranství, krytými látkovými zástěnami.

I když uplynulo od našeho odjezdu z území SSSR, kde bylo ještě značná zima, několik dní, zde jsme hned první den narazili na teploty kolem 40 stupňů na tak zvaný chamsín, tj. pouštní horký vítr, který nese sebou jemný písečný prach. Za tohoto počasí jsem nemohl usnout, takže jsem se několikrát za noc odebral k sprchám, abych se ochladil. Nakonec jsem tam zůstal, lehl si na betonovou podlahu, přivázal k řetízku od sprchy ručník a pouštěl na sebe co chvíli vodu, která mě při odpařování aspoň trochu schladila.

Reklama

Zde jsme obdrželi britské letní tropické uniformy sestávající z khaki košile, krátkých kalhot - šortek, opasku, tropické přilby, šněrovacích bot a spinek a spodní prádlo, pokud si pamatuji vše dvojmo a k uložení jsme dostali cestovní pytle, na které jsme si měli napsat barvou jméno a hodnost. Nyní jsem se po dvou letech na vojně poprvé cítil jako voják. První dny byly zaplněny, kromě fasování a ukládání výstroje a zabydlení, řadou výslechů. Byli jsme jednotlivě povoláni do zvláštní místnosti ve velitelském baráku, kde jsme se octli tváři v tvář českým zpravodajským důstojníkům, jejichž velitelem byl nějaký major Petr a s anglickými vojenskými i civilními osobami (asi jejich slavná Intelligence Service). První výslech se týkal jen nacionálií a totožnosti, včetně údajů o rodině a bydlišti ve vlasti, školního vzdělání atd. Následovala však další předvolání, která museli absolvovat „hvězdáři“.  Předcházely jim prohlídky zavazadel, které se konaly za naší nepřítomnosti. Když jsem vešel po druhém předvolání do místnosti, spatřil jsem na stole řadu knih, některé pohlednice a dopisy.  Byl jsem vyzván abych si vybral, co mi patří. Měl jsem tam snad jako jediný, dějiny komunistické strany bolševiků v ruštině, kterou jsem měl půjčenou z knihovny a nechal jsem si ji na památku a kvůli ruskému jazyku, abych nezapomněl, co jsem se naučil, a jednu pohlednici s básničkou, kterou mi napsala moje známá ze Suzdalu. Na dotaz, proč jsem si to vzal sebou (oni asi rusky neuměli),  jsem jim název knihy přeložil a o pohlednici řekl, že to je báseň ruského klasika, již nevím jestli to byl Puškin nebo Jesenin. O pohlednici se dále nezajímali, ale nařkli mne, že knihu jsem si vzal za účelem komunistické agitace. Vysvětlil jsem proč jsem si knihu vzal a byl jsem propuštěn s příkazem, abych neopouštěl barák, že o výsledku výslechu budu zpraven. Nevím, jak probíhaly výslechy ostatních kamarádů, ale večer jsem se dozvěděl, že řada z nich byla odvezena.  Bylo zřejmé, že na základě posudků vypracovaných velením jednotky v SSSR a udání jednotlivých členů transportu byli někteří hvězdáři předáni anglickým orgánům a uvězněni v palestinských věznicích. Z toho vyplývá, že sliby velitelů, které jsme při odjezdu z SSSR obdrželi, nebyly dodrženy. Někteří ze zatčených byli velmi brzy propuštěni a ostatní ihned po 21. červnu 1941, když byl napaden SSSR hitlerovským Německem. Mně bylo bez zdůvodnění sděleno, že mohu zůstat v jednotce. Bylo to asi vzhledem k mému mládí a  skutečnosti, že jsem nepatřil k tvrdému jádru hvězdářů. Řada mých nejbližších přátel dopadla stejně jako já. Asi nás nepovažovali za příliš nebezpečné. Knihu mi samozřejmě zabavili.

Obdržel jsem dokument o odvodu vydaný generálním konzulátem Československé republiky v Jerusalemě, nadepsaný odvodní (presentační) komise a odvodní lístek čís. Z/10.501.144, který  mám jako doklad dosud.  Kromě osobních údajů a lékařské klasifikace „schopen bez vady“  je tam můj podpis, kterým stvrzuji, že jsem československým občanem a podpis členů odvodní komise  sestávající z českého a anglického člena (mjr. gšt. Petr a Cpt. jméno nečitelné), rovněž je tam podpis za generálního konsula, který je rovněž nečitelný. Současně jsem obdržel  doklad ve formě červeně vázané knížky s nápisem na deskách ARMY BOOK 64  a SOLDIERS SERVICE PAY BOOK (armádní knížka 64, výplatní služební knížka vojáka), kterou se stvrzuje, že spadám pod vrchní britské velení od 1. 5. 1941.

Asi po deseti dnech jsme obdrželi první propustku. Před tím jsme fasovali i první „žold“ jehož výše činila 2,6 palestinských liber týdně, jakož i tzv. ošacovací příplatek ve výši 5, 6 palestinských liber. Rovněž na tuto částku mám doklad ve formě na stroji psané instrukce s názvem Pokyny pro rotmistry, poddůstojníky a mužstvo, vydané Čs. voj. likvidaturou - východní.  (Hodnotu palestinské libry si již nepamatuji, ale vím, že byla mnohem nižší než britská libra).

S kamarádem Otou jsme se odebrali do Haify. Setkali jsme se zde s naší dobrou známou z Ostravy, Lízou Tschiasny, s kterou jsme kamarádili. Pokud si pamatuji, odebrali jsme se na Karmel (Haifa se rozprostírá na svahu kopce Karmel) a sedli si do zahradní restaurace,  téměř na vrcholu, s krásným výhledem na přístav a Středozemní moře. Restaurace měla příhodné jméno Panorama a kromě zahrady se stoly a židlemi tam byl jen přízemní domek, kde byla kuchyně a malá místnost. Seděli jsme na zahradě a pili víno, Karmel Hoc, jediný druh, který byl tehdy k dostání. Při vzpomínce na známé z Ostravy jsem dostal otázku, zda jsem se již viděl s bratrem. Moje odpověď byla „jakto již, naposled jsem ho viděl před dvěma lety před odchodem do emigrace“. K mému překvapení a obrovské radosti mi mohla Líza dát jeho adresu v Palestině, Kibuc Ginegar. Hned jsem si vzal den dovolené a odjel stopem, to tehdy byl normální způsob dopravy vojáků, do jmenovaného Kibucu. Tam jsem narazil na menšího starého pána, který pocházel z Ruska, mluvili jsme rusky a na jeho dotaz jsem mu vyprávěl co jsem zažil. Potom mi bratra přivolal. Po dvou letech jsme se objali. Vzájemně jsme si povídali o našich osudech a o rodičích a hlavně jsme vzpomínali na matku. Jak je zřejmé ze stati o matce, Honza o našem setkání matce přes Červený Kříž napsal, takže jsme této hrdinné ženě připravili aspoň malou radost a uklidnění před její deportací. Já jako voják československé armády jsem jí samozřejmě psát nemohl. Toto setkání s bratrem trvalo jen několik hodin a podařilo se mi během války opakovat je ještě jednou, při našem pobytu v Palestině při přeškolení jednotky na protiletadlové dělostřelectvo, ale v té době byl Honza již vojákem ve výcviku.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více