Turecko

Istanbul, Mersina

V Istanbulu jsme se vylodili na pramici, která nás dopravila na asijskou část Turecka, a tam jsme nastoupili přímo do vlaku. Jen pohled na Zlatý Roh a rušný přístav bylo vše, co jsme z Istanbulu viděli. Jízda vlakem se uskutečnila většinou v noci, ale přesto cesta přes pohoří Taurus byla zážitkem. Dojeli jsme do Mersiny, malého přístavu na Středozemním moři. Zde jsme pobyli několik dní a čas využili k bloumání po bazaru a v přístavní čtvrti, která byla přesně taková, jak byla popsaná v dobrodužných knížkách, které jsem jako kluk hltal, včetně vykřičené uličky, kde se nabízely ženy všech národností a barvy pleti.

Plavba Středozemním mořem

Dne 28. dubna 1941 jsme opustili Mersinu na egyptském nákladním parníku jménem Talodi.

Moře bylo dosti klidné i když večer se zvedl vítr. Bylo tam celkově málo místa a my obyčejní vojáci jsme byli ubytování v nákladovém prostoru v podpalubí, kde se nedalo větrat, prostor silně zapáchal, a v něm pobíhaly mohutné krysy. Když jsme večer měli jít spát, rozhodl jsem se s kamarádem Honzou, že zůstaneme na palubě, i když v noci byla citelná zima. Uvelebili jsme se u hlavního stožáru a právě když jsme usínali,  přišel k nám námořník a sdělil nám asi stejnou angličtinou jako jsem v té době znal sám, doplněnou mezinárodní řečí rukama a nohama, že zde nesmíme zůstat a musíme na své místo. Snažili jsme se vysvětlit situaci v podpalubí a v průběhu tohoto dohadování s k nám  přidružil další námořník. Po chvíli se začali bavit asi arabsky mezi sebou a potom nás pozvali do své kajuty, kde prý se můžeme vyspat, že oni mají do rána službu. Nabídku jsme přijali a oni nás dovedli do kajuty, kde byly poschoďové palandy asi pro 8 osob. Ukázali nám dvě místa, kam si máme lehnout a dali nám dokonce deky na přikrytí, a chovali se vůbec velmi divně. Po chvíli odešli, ale teď začalo naše dobrodružství. Zaslechli jsme, že při odchodu otočili klíčem a v kajutě nás zamkli. To nám bylo krajně podezřelé a radili jsme se, jak situaci řešit. Uvážili jsme všechny možné důvody jejich počínání, včetně únosu, věděli jsme o arabském nepřátelství k Angličanům, prodeji do otroctví, pod vlivem přečtených dobrodružných knih, a pod. Nakonec mě Honza přesvědčil, že asi jsou teplouši a jejich postup je předehra k milostné hře. Já sám jsem o tom neměl potuchy, avšak nikdy jsem si partnera v lásce nepředstavoval jako neholeného uslintaného, (žvýkali tabák) a ne příliš půvabného muže. Vypracovali jsme plán na útěk. Kajuta neměla okno, a i když byla ze dřeva, neskýtala bez nářadí možnost dostat se ven. Dohodli jsme se na střídavém bdění a v okamžiku, když se budou námořníci vracet a otevřou dveře, vyrazíme kolem nich ven i za cenu, že budeme muset některého z nich porazit. Hodinky jsme neměli, ale střídali jsme se asi po hodině. Když začalo svítat, bděli jsme již oba. Přesně podle plánu se nám podařilo vyrazit ven v okamžiku, kdy námořnici odemkli dveře a klacek, který jsme našli pod palandami, jsme nemuseli ani použít. Zbytek plavby jsme se vystříhali setkání s našimi „příznivci“ a dne 29. dubna 1941, na moje 20. narozeniny, jsme zakotvili v Palestině v přístavu Haifa.