Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 26.213

Zrod stíhacího letounu

PER ASPERA AD ASTRA.
Přes překážky ke hvězdám. - Latinské přísloví

Bylo zřejmé, že stíhací letoun musí mít zcela osobité vlastnosti. Především musí být rychlejší, musí lépe a rychleji stoupat a musí být schopen operovat ve větších výškách. V neposlední řadě musí být silně ozbrojen a mít velmi dobré manévrovací schopnosti. Z těchto podmínek jasně vyplynula nutnost vysoce výkonného motoru a malé hmotnosti celého stroje. Dosažení požadované malé hmotnosti bylo velmi jednoduché. Řešením se stala jednomístná konstrukce. Velký problém ale představovala výzbroj. Ukázalo se, že pilot nemůže ovládat letoun a zároveň obsluhovat pohyblivý kulomet. Nejvýhodnějším řešením se jevilo umístění zbraně pevně v ose letounu, takže pilot by mířil na cíl celým letounem. Konstruktéři však stanuli před dalším problémem a tím byla zástavba zbraně do letounu. Jako nejvhodnější možnost se jevilo umístění kulometu na trup před pilota. Přinášelo totiž spoustu výhod. Jednak pilot mohl velmi pohodlně mířit, jednak měl kulomet v dosahu, což mu umožňovalo odstranit na něm závadu v případě, že by se zasekl. Takto umístěný kulomet měl však před sebou drobnou (či spíše obrovskou) překážku. A tou byla rotující vrtule. Pokusy jak ji obejít nebyly úspěšné. Vzhledem k tomu, že tehdejší konstrukce křídel byly velmi křehké a kulomety měly velkou hmotnost, bylo nemožné umístit zbraně na křídla tak, aby střílely mimo okruh vrtule. Nezbývalo než přijít na to jak střílet skrz ni.

Reklama

Myšlenka střelby okruhem vrtule se zrodila již před válkou. Už v roce 1912 si Švýcar Franz Schneider nechal patentovat zařízení ke střelbě dutou hřídelí vrtule a o rok později zařízení umožňující střelbu přímo okruhem vrtule. Princip spočíval v tom, že na hřídeli motoru byla umístěna vačka, ovládající páku s posunovačem, řídící spouštění kulometu. Když se před ústím hlavně objevil list vrtule, vačka pohnula pákou a posunovač zablokoval závěr zbraně. Tomuto vynálezu však nebyla věnována náležitá pozornost. Od jara 1914 prováděl pokusy s podobným zařízením Francouz Raymond Saulnier, jeho snaha však nebyla korunována úspěchem. Letci na frontě zoufale potřebovali jednoduché a zároveň spolehlivé řešení tohoto problému. Našlo se ve Francii a jmenovalo se deflektor. Šlo v podstatě o ocelové klíny namontované na vrtuli v místě výstřelné dráhy kulometu. Střely, které zasáhly vrtuli byly odraženy stranou. Aby se zmenšila četnost zásahů byly listy vrtule v tomto místě zúženy a pro větší efektivitu byly klíny opatřeny žlábky, odhazujícími kulky do stran. Toto zařízení mělo samozřejmě celou řadu nevýhod. Takto upravená vrtule měla o 8-10% menší účinnost, což se projevilo poklesem rychlosti letounu až o 15 km/h. Nárazy na vrtuli se přenášely hřídelí na motor, který tak velmi trpěl a snižovala se jeho životnost. Také dobrá desetina vypálených střel byla ztracena. Přesto se však jednalo o převratnou novinku, která zásadně změnila dosavadní průběh letecké války. V čí hlavě konkrétně se tento nápad zrodil, dnes již asi nezjistíme. V odborné literatuře se nejčastěji objevují jména Raymond Saulnier, Eugen Gilbert, Roland Garros a jeho mechanik Jules Hue. Který z nich to skutečně byl, není snad až zas tak důležité, faktem zůstává, že počátkem roku 1915 se na francouzském hornoplošníku Morane-Saulnier type L objevily deflektory v kombinaci s pěchotním kulometem Hotchkiss, umístěným pevně na kapotě motoru před pilotem. Toto umístění se ukázalo jako velmi vhodné pro obsluhu a výměnu páskového zásobníku s 24 náboji. Stíhačka byla na světě.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více