Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 21.076

Jestliže na zemi se u Verdunu jednalo o „materiálovou bitvu“, pak ve vzduchu to nebylo jiné. Poprvé se zde začaly utkávat větší formace letadel. Počty vzdušných soubojů narůstaly závratným tempem. Ostré staccato kulometů je stále neúprosnější. Francouzi sem proto přesouvají mimo jiné i Guynemerovu elitní escadrillu N.3, které se začalo, podle symbolů na trupech jejích letounů, přezdívat „Les Cigognes“ - Čápi. Později se toto označení přeneslo na celou stíhací skupinu GC 12 - Groupe de Chasse 12, ve které se ve čtyřech escadrillách (3., 26., 73. a 103.) soustřeďovala francouzská stíhací esa. Byli to muži jako Dorme (23 sestřelů), Heurtaux (21 s.), Bozon-Verduraz (11 s.), Marinovitch (22 s.), de Romanet (18 s.), Tarascon (12 s.), Guérin (23 s.), Pinsard (27 s.), Sardier (14 s.), Savage (8 s.), de la Tour (9 s.), de Sevin (12 s.), Deullin (20 s.), Nogues (13 s.), Matton (9 s.), Haegelen (23 s.) a samozřejmě Guynemer (54 s.) a Fonck (75 s.). Nesloužila tu samozřejmě výhradně esa, ale i celá řada průměrných pilotů, kteří ovšem vedeni a morálně podporováni zkušenými letci podávali skvělé výkony. Tento elitní útvar potom Francouzi nasazovali na nejexponovanějších úsecích fronty.

Guynemer sám, jen tak jaksi mimochodem za přesunu k Verdunu, sestřeluje svoje v pořadí již osmé letadlo. Stalo se tak 12. března. O den později je však v dalším souboji sám těžce zraněn. Vrhl se tehdy samotný na letku pěti nepřátelských průzkumných letadel. Jedno sice poškodil, ale pak se na něj sesypala ze všech stran palba. Střely zasahují kabinu, skleněný větrný štítek před obličejem se rozletí na kousky, všude kolem se tříští dřevo a trhá plátno. Dvě kulky ho zasáhly do paže a obličej byl poznamenán střepinami z roztříštěné kulky. Jedna z těchto střepinek uvízla v čelisti, odkud už nemohla být nikdy odstraněna. Naštěstí se Guynemerovi podařilo nouzově přistát. Guynemer byl odvezen do lazaretu v pařížském hotelu Astoria. K escadrille se vrací až v květnu.

Reklama

Jak válka pokračovala, zjišťovali vrchní velitelé obou stran, že v podstatě nevědí co dělat. Taktika a strategie, kterou se naučili ve vojenských školách, s poziční válkou nepočítala. Zatímco dříve byl klíčem k úspěchu nějaký geniální obkličovací manévr, tuto válku nebylo možno rozhodnout podobným strategickým způsobem. Možné řešení nabízel spíše překotný rozvoj technických novinek.

S jejich pomocí se obě strany pokoušely vymanit z okovů poziční války. Němci to zkusili s chemickými zbraněmi. Britové šli cestou obrněných vozidel.

1. července 1916 se francouzsko - britská vojska pokusila odlehčit jednotkám u Verdunu rozsáhlou ofenzívou na řece Sommě. Sommský úsek fronty byl zvolen záměrně, protože fronta se tu již mnoho měsíců vůbec nepohnula a spojenecké velení se domnívalo, že německé jednotky dlouho ležící v zákopech, budou méně bojovné a jejich morálka bude nižší. Ve skutečnosti Němci využili dlouhodobého klidu v tomto úseku k vylepšení svých opevnění. Kryty a okopy byly vyztuženy a zpevněny železobetonem. Dělostřelecká příprava trvala nepřetržitě celých sedm dní! A pak vyrazili Britové do útoku...

Boje na Sommě se vyznačovaly mimořádnou prudkostí. Pro britské ozbrojené síly to byla nejkrvavější bitva v dějinách. V první hodině bojů padlo 30 000 britských vojáků, do konce prvního dne se tento počet zdvojnásobil a dalších 100 000 bylo zraněno. Celkové ztráty po skončení operací činily 160 000 mrtvých.

V rámci ofenzívy na Sommě se Britové rozhodli vyzkoušet v boji novou zbraň. První tankový útok války provedla britská vojska v pátek 15. září 1916 časně ráno. Po provedení dělostřelecké přípravy, která trvala celou noc, vyrazili Britové do útoku. Němečtí vojáci byli náhle zaskočeni neobvyklými zvuky, jež se mísily s běžným hlasem bitvy. Zvláštní železný klapot a zlověstné bručení motorů. Pak se náhle z kouře a prachu vynoří nestvůrné ocelové obludy, pomalu se valící vpřed a překonávající všechny terénní překážky.

Britové původně chtěli nasadit do útoku 49 tanků. 17 z nich však zůstalo v zázemí pro poruchy. Do akce tedy z fleurského lesa vyrazilo jen 32 obrněnců, z nichž však devíti vysadili motory a pět jich zapadlo do bahna. Samotného útoku se tedy zúčastnilo jen 18 strojů.

Reklama

Němci sice pálí z pušek i kulometů, házejí ruční granáty, ale palba je naprosto neúčinná. Vojáky zachvacuje děs a mezi jednotkami se rychle šíří panika. Německá obrana se začíná hroutit a nakonec se celý úsek dává na zběsilý úprk. Tanky už stojí uprostřed zákopů a z kulometů a děl chrlí smrt všude kolem sebe. Nechráněné dělostřelecké baterie jsou zničeny a tanky se pomalu otáčejí a nabírají kurs zpět k fleurskému lesu.

Na fleurské postavení provedli Britové během uplynulých dvou měsíců na čtyřicet neúspěšných útoků, vystříleli na ně přes dva milióny granátů a ztratili zde více než 10 000 mužů. Teď umožnilo 18 primitivních tanků ve třech hodinách zatlačit německá postavení o 5 km zpět. Dobyté zákopy obsadila novozélandské pěchota. Ztráty byly dvacetkrát menší než obvykle.

I RFC vybojoval první velké vítězství. 400 spojeneckých letadel, rozmístěných podél sommského úseku fronty, mělo početní převahu 3:1, což bylo tradiční množství potřebné k poražení bránících se jednotek. RFC se zaměřil především na ofenzivní akce: bombardování velitelství a komunikačních center, neustálý přísun čerstvých informací o nových cílech pro vlastní dělostřelectvo, údaje o sebemenších pohybech vojsk a v neposlední řadě také ničení všech pozorovacích balónů a letounů nepřítele a tedy jeho odříznutí od aktuálních zpráv z fronty.

Zatímco německé pozorovací letouny měly rozkaz nepřijímat boj, zejména ne nad nepřátelskými liniemi, britští piloti útočili na jakýkoliv německý letoun, který potkali. K vybojování vzdušné převahy sem Britové přesunuli obě své squadrony vyzbrojené letouny DH 2, včetně 24. squadrony, vedené Lanoe Hawkerem. Francouzi sem vyslali elitní skupinu Čápů, což byl jeden z prvních příkladů spolupráce Spojenců ve vzdušné ofenzívě. I díky tomu dosáhli Spojenci vzdušné nadvlády a udrželi ji po celý červenec a srpen.

Na druhou stranu stál tento agresivní přístup hodně sil. Jen v červenci ztratili Britové 100 letadel i s posádkami, což byly čtyřikrát větší ztráty než v předchozích měsících. Až na podzim, s příchodem nových německých Albatrosů a Boelckeho Jasty 2, došlo ke zvratu ve vzdušné převaze. Nicméně RFC už ze své strategie neustálé letecké ofenzívy nikdy neustoupil.

Nyní však musel generál von Below, velitel německé II. armády, uznat spojeneckou převahu: „S pomocí zaměřování ze vzduchu nepřítel neutralizoval naše dělostřelectvo a s maximální přesností dokázal zaměřit své zbraně na naše dělostřelecké zákopy; tyto informace získal díky nepřetržitému frontovému průzkumu a fotografování… Jejich mistrovství ve vzduchu bylo takové, že nepřátelská letadla vnutila našim jednotkám pocit beznaděje.“

U běsnění na Sommě samozřejmě nemohou chybět ani Čápi, kteří se sem okamžitě přemístili. Britové do bitvy vyslali 300 letadel a za cenu velkých ztrát se jim podařilo vybojovat a udržet vzdušnou nadvládu. Francouzům se na jejich úseku sommského vzdušného prostoru nakonec podařilo totéž, zejména díky skupině Čápů a také novým letounům, které se poprvé objevily na nebi právě nad sommskou frontou. Byly to Nieuport 17 a zejména Spad S.VII.

Tento robustní dvojplošník sice nevynikal takovou obratností jako německé Albatrosy, ale převyšoval je rychlostí a stoupavostí. V kombinaci s velmi pevnou konstrukcí, která mu umožňovala provádět rychlé lety střemhlav, tak získával nad Albatrosem převahu ve vertikální rovině. Tuhost konstrukce Spadu francouzským pilotům také dovolovala velmi snadno „zdrhnout“. Prostě postavili letoun na nos a zmizeli dolů střemhlavým letem. Němci je na svých strojích nemohli sledovat, protože Albatrosům se při rychlých střemhlavých letech snadno ulomila křídla. Albatrosy byly stavěny podle stejné koncepce jako Nieuporty, kdy lehkost celé konstrukce, i na úkor pevnosti draku, byla určující.

Tuto solidnost konstrukce Spadů francouzští letci obzvláště oceňovali. Nieuporty 11 a pozdější verze 17, na nichž létali dosud, byly sice velmi obratné, avšak také velmi křehké, na což řada stíhačů doplatila a ostatní byli nuceni brzdit svůj elán v soubojích.

Spady díky své robustnosti snesly až neuvěřitelné poškození v boji. Důkazem je S.VII Gabriela Guérina, který se s ním v říjnu 1917 dokázal vrátit na letiště se spodním křídlem ustřeleným až ke vzpěrám protiletadlovým dělostřelectvem.

Spad (Société pour l’Aviation et ses Dérivés - Společnost pro letectví a navazující oblasti) byl navíc vysoce stabilní kolem všech os, pevně seděl ve vzduchu a umožňoval tak dokonalé zamíření. Díky všem těmto vlastnostem se v rukou zkušených pilotů stával smrtelně nebezpečným protivníkem.

Vyzbrojen byl jedním synchronizovaným kulometem Vickers ráže 7, 7 mm britské výroby. Spojeneckým konstruktérům se konečně podařilo dovést do vítězného konce bitvu o synchronizátor.

Reklama

V dubnu 1916 byly poprvé vyzbrojeny pokusné letouny synchronizátory různých konstrukcí jako například britské Vickers-Challenger, Sopwith-Kauper, Ross, Arsiad nebo francouzský Alcan. Všechno to byly mechanické přerušovače, které trpěly mnoha poruchami, přesto však byly urychleně instalovány do nových spojeneckých stíhaček.

Spojenečtí letci tak konečně dostali do rukou letouny, se kterými se mohli konečně postavit obávaným Albatrosům. Němci si však přesto udržovali převahu ve výzbroji stíhaček, protože v době kdy Spojenci horko těžko zaváděli synchronizátory do služby, byly už německé letouny běžně vyzbrojeny dvěma kulomety a měly tak, vzhledem ke kadenci zbraní a kvalitě synchronizátorů, více než dvojnásobnou palebnou sílu než spojenecké letouny.

První Spad, který přišel na frontu, byl S.VII č. S 122 a dostal jej Lt. Armand Pinsard z escadrilly N.26, který na něm dosáhl 23. srpna 1916 prvního vítězství patřící tomuto typu letounu.

Další dva Spady, čísel S 112 a S 113, byly 2. září dodány escadrille N.3 a přiděleny sgt. Paulu Savageovi a Sous-Lt. Georgesovi Guynemerovi, který byl v té době už čtrnáctinásobný vítěz ve vzdušném boji. Guynemer si nový letoun vyloženě oblíbil a již při druhém letu na S.VII sestřelil nepřítele. Tři další sestřely pak přidal 23. září. Během pěti minut sestřelil dva stíhací Fokkery a jeden pozorovací letoun. Hned nato je sám sestřelen vlastním protiletadlovým dělostřelectvem. Padá do vývrtky a až v poslední chvíli se mu ji daří zvládnout. Nakonec havaruje na poli, o chvilku dříve než na zem dopadne jeho třetí oběť, a je ihned z vraku vyproštěn nadšenými francouzskými vojáky, kteří ho odnesou do zákopů, kde všichni tihle špinaví, unavení, ale nezlomení muži začnou zpívat Marseillaisu. Guynemerův letoun pak vzali pěšáci útokem a každý si utrhl na památku kousek potahového plátna, takže z nového Spadu zbyla jen kostra konstrukce.

To je jeden z odkazů na Guynemerovu popularitu. Stal se modlou, Francie jej zbožňovala. Jeden důstojník pěchoty například přivedl svou jednotku na letiště Čápů s tím, že by jeho muži chtěli vidět Guynemera. Jindy jedna Američanka neváhala vyslat svou komornou, aby se za každou cenu zmocnila alespoň Guynemerovy opotřebované rukavice.

Guynemer si však tuto slávu právem zasloužil. Vypracoval se skutečně na famózního stíhače. Vzhledem ke své poměrně malé tělesné hmotnosti dokázal vystoupat do obrovských výšek, často více než 5000 metrů ( uvažme, že se jedná o rok 1916! Jen pro zajímavost: za II. svět. války byly dýchací přístroje povinné od 4000 metrů výše. V době I. svět války samozřejmě žádné takové zařízení neexistovalo), odkud, sám neviditelný, vyhlížel svoji kořist. Guynemer skutečně vybrousil k dokonalosti taktiku překvapivého útoku zezadu z převýšení a pokud možno se sluncem v zádech. V tom se lišil od většiny svých kolegů (např. Alfred Heurtaux a René Dorme), kteří byli především vynikající akrobaté. Navíc věnoval velkou pozornost technickému stavu svého letadla. Byl v neustálém kontaktu s leteckými konstruktéry a výrobci a pořád jim zasílal nejrůznější připomínky a náměty na zlepšení. Byl výtečným technikem a zbrojířem a stal se i svým způsobem zkušebním pilotem. Už víme, že mu byl svěřen jeden ze dvou prvních Spadů u jednotky. S.VII se silnějším motorem dostává jako první letec vůbec a později bude na jeho popud zkonstruován Spad S.XII.

Zatím však pokračují boje na Sommě. Situace se stále nelepší. Je to strašné ničení všeho. Francouzský útok ztroskotal ve vražedné palbě kulometů. Angličané dosáhli dílčích úspěchů historicky prvním použitím tanků. Avšak spíše než jejich bojová hodnota rozhodl psychologický efekt. Na podzim 1916 se poprvé nad frontou objevují nové Albatrosy D.II Jasty Boelcke. Nové letouny překonávají o třídu starší Nieuporty 17 a vyrovnávají se Spadům. Naštěstí pro Francouze je Boelckeho letka nasazena na anglickém úseku fronty. V listopadu Němci opět získávají ztracenou převahu ve vzduchu. V prosinci je veškeré dění na frontě paralyzováno krutou zimou.

Poté co byla letka N.3 přezbrojena novými Spady, byla také přejmenována. Stává se z ní Escadrille SPA.3. Guynemer oslavil Nový rok s 25 sestřely na kontě. Do konce ledna zaokrouhlil počet svých vítězství na 30. V únoru jsou Čápi přeloženi do Lotrinska k obraně města Nancy, které trpí pod nájezdy německých bombardérů.

3. 2. 1917 se Guynemer při letu v mracích málem srazil s neznámým dvoumotorovým letadlem obrovských rozměrů. Byl to německý těžký bombardér typu Gotha G.II s rozpětím křídel téměř 24 metrů, motory o výkonu 220 koní a tříčlennou osádkou obsluhující tři pohyblivé kulomety. Guynemer nezaváhal a zaútočil zezadu zespoda. Právě, když se chystal zahájit palbu, zahlédl, jak se ve spodní části trupu otevřel poklop, ze kterého začal pálit kulomet. Guynemer provedl bleskový obrat a vyhnul se tak palbě. Zatáčkou se vrátil a vypálil na Gothu dvě krátké dávky, ale pak se mu zasekl kulomet. Levý motor bombardéru začal vynechávat a nakonec se zastavil úplně. Vtom se objevil druhý Spad pilotovaný četařem Chainatem a pokropil Gothu ze svého kulometu. Bombardér začal prudce klesat a nouzově přistál u města Bouconville. Letoun byl později vystaven na náměstí, všichni tři němečtí letci padli do zajetí. Sestřel byl přiznán Guynemerovi. Bylo to jeho jediné vítězství v únoru. Vše si však vynahradil v březnu, když 16. 3. sestřelil tři dvoumístné pozorovací letouny - dva Albatrosy a jednoho Rumplera. V únoru byl Guynemer povýšen na poručíka a o měsíc později už nosil na svém stejnokroji výložky kapitána. Koncem března je Escadrille „Les Cigognes“ opět přeložena.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více