Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 22.386

Po těžkých ztrátách se nakonec ofenzíva u Ypres zastavila. Letci RFC však neměli moc příležitostí k odpočinku, protože 20. dubna 1917 byla zahájena tanková ofenzíva u Cambrai a letky RFC byly určeny k přímé podpoře pozemních vojsk. Na počátku bitvy činilo McCuddenovo skóre 19 sestřelů, avšak s rostoucí intenzitou bojů se mělo brzy zvýšit. Britské stíhačky, především Camely, byly nasazeny jako stíhací bombardéry. Napadaly německá letiště, aby zabránily nepřátelským stíhačům dostat se do vzduchu, umlčovaly dělostřelecké baterie a ostřelovaly pěchotu.

Vzdušné souboje byly tvrdé, u Cambrai operovala mimo jiné i Jasta 5, jež byla jednou z nejúspěšnějších německých jednotek. 21. listopadu se ke Cambrai přesunula i Richthofenova JG 1, jejíž pohyby samozřejmě neopomněla sledovat 56. squadrona.

Reklama

McCudden se v prostoru bitvy několikrát utkal s nebývale útočnou letkou Albatrosů, kterou do bojů vodil letoun se zeleně natřeným ocasem. Jeho pilot, přezdívaný „Green Tail“ (Zelený ocas), byl velmi schopný a sestřelil několik britských letadel. Mezi letci RFC se zanedlouho stal velmi známým a i McCudden jej často vídal v akci. 23. listopadu se příslušníci 56. squadrony utkali s letkou vedenou Green Tailem poprvé a 19. prosince Green Tail sestřelil jednoho z nich. Pro jednotku to byla citelná ztráta, protože Mayberry, jenž byl tím sestřeleným letcem, až dosud dosáhl 25 vítězství.

Třebaže pozemní část ofenzívy u Cambrai skončila 6. prosince, boje ve vzduchu stále pokračovaly. McCuddenovi se v prosinci dařilo. 23. 12. sestřelil čtyři německé letouny. O pět dní později zničil během dvaceti minut tři dvoumístné LVG, přičemž první z nich překvapil útokem zezadu a německá posádka o něm neměla do poslední chvíle ani tušení. McCudden v tomto případě přiznal jistý pocit studu: „Hrozně nerad sestřeluji Huny, aniž by mě zpozorovali, protože i když se to shoduje s mojí naukou, je to proti té troše sportovních instinktů, které mi zůstaly.“

Další LVG sundal ze vzdálenosti 350 m (!). Jeho odhad byl později zpochybňován, ale McCudden trval na tom, že jeho úsudek byl správný. McCudden stále dokazoval, že disponuje vynikajícími schopnostmi stíhače. Navíc si jako bývalý mechanik pozorně všímal stavu a výkonu letounu i kulometů.

24. ledna 1918 sestřelil McCudden dvoumístné DFW, konající dělostřelecké pozorování. Jeho komentář k tomuto vítězství odhaluje tvrdý profesionalismus vojáka z povolání: „Tato posádka si zasloužila zemřít, protože neměla ani nejmenší ponětí o tom, jak se bránit, což ukazuje, že během výcviku byla nepozorná a líná. Pravděpodobně mnohem raději jezdívali do Berlína, místo toho, aby se věnovali tréninku a naučili se co nejvíce. K takovým kolegům necítím žádné sympatie.“

Stejný profesionalismus mu ale umožňoval vyslovit i obdiv. Jednou zaútočil ve výšce 1200 m sám na dvoumístný DFW. Ten začal rychle klesat a obratně manévrovat a jeho střelec zahájil palbu z kulometu. McCuddenovi se zasekl Vickers a tak se musel spolehnout pouze na Lewis. Po pětiminutovém pronásledování se pouhých 150 m nad zemí raději odpoutal: „Ten Hun byl na mě příliš dobrý a nebezpečně mě ostřeloval. Kdybych vytrval, určitě by mě dostal, protože neexistoval trik, který by neznal, takže jsem tomu červenohnědému DFW přiznal vítězství.“

16. února sestřelil další čtyři nepřátelské letouny. 18. 2. se 56. squadrona opět utkala s letkou vedenou Green Tailem. McCudden po něm střílel a poslal jeho Albatros v plamenech k zemi. Německý pilot z hořícího letounu vypadl nebo vyskočil: „Řítil se do zkázy rychleji než jeho stroj. Pak jsem nalétl na další Albatros a okamžitě jej sestřelil. Musím říci, že pilot Albatrosu se zeleným ocasem musel být velice šikovný chlapík. Mnohokrát jsem obdivoval jeho letecké kvality. Jen doufám, že jsem ho zabil hned první kulkou.“

Tato epizoda ukazuje zoufalství pilotů, když stáli tváří v tvář ohni. Tehdy ještě neměli padáky a pokud začal jejich stroj hořet, mnoho z nich dávalo přednost smrti pádem z výšky před uhořením zaživa.

Reklama

Počátkem března byl McCudden povýšen na majora a odvelen zpět do Anglie. Jeho celkové skóre tehdy činilo 57 vítězství. V dubnu byl vyznamenán za dosavadní službu Viktoriiným křížem a stal se tak prvním příslušníkem nově vzniklé RAF, který obdržel toto nejvyšší britské vyznamenání.

8. července byl James McCudden pověřen velením proslulé 60. squadrony RAF, ale nikdy je nepřevzal. Když o den později vzlétal se svojí SE 5a, aby se přesunul na svoje nové působiště, vysadil mu při startu motor. V tu chvíli se dopustil věci, kterou jako instruktor přísně zakazoval všem nováčkům. Místo toho, aby nouzově přistál ve směru letu, otočil svůj letoun nazpět, aby se pokusil přistát na letišti. Letadlo v zatáčce ztratilo rychlost a zřítilo se. Smrt si pro slavné stíhací eso přišla tím posledním způsobem, který by kdo čekal.

Britské válečné letectvo se postupem času stalo nejmohutnější leteckou silou na světě. Bylo to možné jen za cenu obrovských ztrát na lidských životech a díky mnoha vynikajícím letcům, kteří ze sebe vydávali všechno, a to jak v boji, tak při výcviku nových pilotů. Jedním z těchto špičkových stíhačů byl Kanaďan Raymond Collishaw. Třebaže sestřelil v boji 60 německých letadel, třebaže byl třetím nejúspěšnějším britským stíhačem a sloužil prakticky celou válku, nebyl nikdy vyznamenán Viktoriiným křížem. Paradoxně se tak možná stalo proto, že se zároveň stal nejúspěšnějším pilotem Royal Naval Air Service - Královské námořní letecké služby. Britská admiralita totiž nijak nepodporovala oslavování námořních pilotů. Námořní důstojníci žili v přesvědčení, že jejich lodě jsou chloubou britského impéria a oni sami se považovali za výkvět britských ozbrojených sil. Na piloty se tedy dívali jako na něco podřadného a méněcenného. Proto letci dali RNAS přezdívku Tichá služba.

Raymond Collishaw vstoupil do řad RNAS koncem roku 1915. Už předtím ale sloužil v královském námořnictvu, protože již před válkou byl námořním důstojníkem a zúčastnil se i jedné polární výpravy. Proto se po vypuknutí války na vlastní náklady přepravil z Kanady do Anglie a přihlásil se k námořnictvu. V Anglii však poprvé uviděl letadla a zatoužil po létání. Nechal se přeložit k RNAS a v lednu 1916 získal pilotní diplom. Prvních osm měsíců pak Collishaw strávil hlídkovými lety nad Kanálem. Královští admirálové letadlům nedůvěřovali, při svém nedostatku představivosti nebyli schopni rozvinout nějakou spolupráci mezi loděmi a letadly a létajícího personálu si nevážili. Proto celkem s radostí dovolili některým svým squadronám RNAS, aby pomohly kolegům od RFC na pevnině.

K jedné takové squadroně byl v srpnu převelen i Collishaw. Jednotka operovala s letouny Sopwith 11/2 Strutter, nazývanými „Jedenapůlvzpěrný“ podle toho, že vzpěry podepírající střed horního křídla nad trupem měly přesně poloviční délku oproti vzpěrám na koncích křídel. Tyto stroje byly konstruovány jako dvoumístné stíhačky, ale proti jednomístným stíhačkám neměly moc šancí. Proto byly často využívány jako bombardéry nebo průzkumná letadla. Byl to také první britský typ vyzbrojený synchronizovaným kulometem. V době, kdy Collishaw dorazil k jednotce, experimentovala peruť s dálkovými nálety.

12. října 1916 se Collishaw zúčastnil jedné takové akce. Nálet směřoval proti továrně Mauser, kde se vyráběly ruční palné zbraně v německém Oberndorfu. Část Strutterů letěla bez střelců, aby se zvětšila nosnost pum a zbytek formace tvořil jejich doprovod, do něhož byl určen i Collishaw. Bombardéry už byly téměř u cíle, když je napadlo šest německých stíhaček. Collishaw manévroval se svým letadlem tak, aby umožnil palbu svému střelci. Ten svým pohyblivým kulometem jedno německé letadlo poškodil. Collishaw se za ním otočil stoupavou zatáčkou a dorazil ho svým synchronizovaným kulometem. Posádky ostatních britských letadel sestřel potvrdily a tak Collishaw získal své první vítězství.

Další dvě vítězství si musel Collishaw tvrdě vybojovat. Přelétal toho dne bez střelce s novým Strutterem ze zápolí na základnu, když jej napadlo šest německých Albatrosů. Collishaw se okamžitě přitiskl k zemi a ve výšce stromů začal chytře manévrovat. Při boji těsně nad zemí značně poklesla hodnota nepřátelské početní převahy. Při dynamické honičce pod úrovní vrcholků stromů se po Collishawově přesné palbě dva Albatrosy roztříštily o stromy a zbytek raději odlétl. Tento souboj viděly tisíce francouzských vojáků a řada vysokých důstojníků, které mistrovský zápas nadchl natolik, že se postarali, aby za něj byl Collishaw vyznamenán francouzským Válečným křížem (Croix de Guerre).

Dne 27. prosince bylo Collishawovo letadlo těžce poškozeno při návratu z náletu na ocelárnu v Dilingenu. Collishaw jen taktak dotáhl pochroumaný stroj za francouzské linie, kde havaroval. Z vraku však vylezl bez zranění.

V únoru 1917 byl Collishaw převelen ke 3. squadroně RNAS, která létala se stroji Sopwith Pup a zajišťovala ochranné a doprovodné lety pro průzkumné a pozorovací stroje RFC. Během dvou měsíců služby u tohoto útvaru Collishaw sestřelil dalšího nepřítele a jeho skóre tak činilo čtyři sestřely.

1. dubna 1917 se Collishaw hlásil u 10. squadrony RNAS jako velitel letky B. Tato squadrona byla jednou ze šesti, jež měly ve výzbroji vynikající stíhačky Sopwith Triplane. Tyto skvělé trojplošníky byly určeny výhradně pro RNAS. Jako první je obdržely 1. a 8. squadrona, které však byly ihned po přezbrojení na Triplany vřazeny do stavu RFC a to 15. 1. a 28. 3. 1917. Do dubna byly Triplany vybaveny ještě 9., 10., 11. a 12. squadrona RNAS, přičemž 10. sqn. byla zařazena do RFC 15. května.

Reklama

V průběhu zavádění do výzbroje se Triplane stal pro svoji neobvyklou koncepci objektem pomluv, které ale velmi rychle vyvrátili piloti, kteří na Triplanech létali. Tři nosné plochy dávaly takový vztlak, že bylo možno zúžit křídla, což si piloti chválili kvůli dobrému výhledu z kabiny, a celkově zmenšit rozměry a hmotnost letounu. Ten potom disponoval fantastickou obratností a stoupavostí.

Například večer 7. dubna zaútočil v 18.45 hod. poručík Robert Little (celkem 47 sestřelů) sám na formaci 11 nepřátelských letadel, převážně typu Albatros. Ačkoliv nesestřelil ani jednoho nepřítele, dokonale německým pilotům boj znechutil, když jim předvedl, jak Triplane jejich stroje předčí v obratnosti, stoupání i rychlosti střemhlav.

O dva týdny později další britští stíhači R. S. Dallas (39 sestřelů) a T. G. Culling napadli smíšenou sestavu 14 dvoumístných a jednomístných letounů. V průběhu tři čtvrtě hodiny trvajícího boje sestřelili tři nepřátele, rozprášili celou formaci a zahnali Němce zpět na jejich stranu zákopů.

I Raymond Collishaw začal záhy potvrzovat kvality nových trojplošníků a 28. dubna sestřelil svého prvního nepřítele u 10. squadrony. Tento sestřel zahájil také pozoruhodnou sérii vítězství letky B. Jejími příslušníky byli výhradně Kanaďané - spolu s Collishawem tu sloužili podporučíci W. M. Alexander, G. E. Nash, E. V. Reid a J. E. Sharman. Tato pětice se proslavila pod názvem Black Flight - Černá letka, podle černě natřených přídí jejich Triplanů. Každý pilot navíc pokřtil svůj letoun nějakým „černým“ jménem. Collishawův Triplane se jmenoval Black Maria (Černá Marie), Alexander létal na stroji jménem Black Prince (Černý princ), Reidův nesl jméno Black Roger (Černý Roger, jinak také pojmenování černé pirátské vlajky s lebkou a zkříženými hnáty), Nash svůj stroj pokřtil Black Sheep (Černá ovce) a Sharman měl Triplane nazvaný Black Death (Černá smrt).

Je ale vcelku málo známou skutečností, že Collishaw u 10. squadrony létal celkem na třech Triplanech, z nichž nejméně druhý a třetí nesly jméno Black Maria. O prvním Triplanu na němž Collishaw létal, není mnoho známo. Není jisté, zda stroj také nesl černé barevné doplňky a jméno Black Maria, ačkoliv by se to zdálo logické i vzhledem k tomu, že Collishaw používal černé doplňky i na Pupu u 3. squadrony. Na tomto Triplanu výrobního čísla N5490 sestřelil Collishaw mezi 28. dubnem a 7. červnem čtrnáct německých letadel.

V té době se piloti RNAS připravovali spolu se svými kolegy od RFC na ofenzívu u belgického města Ypres ve Flandrech. Spojenecká ofenzíva provedená na jaře neměla prakticky žádný úspěch. Francouzi zaútočili na skvěle opevněná německá postavení u Chemin des Dames a utrpěli takové ztráty, že 45 francouzských divizí zachvátil plamen vzpoury, jež byla potlačena těmi nejbrutálnějšími prostředky. Britská část útoku u Arrasu se sice nevyznačovala takovými ztrátami u pozemních jednotek, ale Britové byli během Krvavého dubna téměř smeteni z oblohy a některé jejich letky vykazovaly více než 100% ztráty.

V létě se Britové rozhodli provést sérii ofenzív ve Flandrech, jejichž cílem bylo probít se k základnám německých ponorek Zeebrugge a Ostende na belgickém pobřeží, odkud vyplouvaly, aby zle škodili britské lodní dopravě. Zároveň měly útoky ulevit bouřícím se Francouzům. Ofenzíva byla naplánována na počátek června a generálmajor Trenchard dokázal, co je největší silou britského impéria. Přes obrovské ztráty utrpěné v Krvavém dubnu dokázal pro nadcházející ofenzívu soustředit více než 800 letadel. Ofenzívě předcházely týdny fotografického průzkumu. Britští stíhači doprovázeli a ochraňovali pozorovací letadla a snažili se zatlačit nepřátelské letectvo za německou balónovou linii. Ve dnech předcházejících bitvě, létala rovněž britská letadla podél frontové linie, aby zamaskovala hluk tanků přisouvajících se k bitevní linii.

7. června 1917 zahájili Britové první ze série útoků. Tento úder směřoval na Messinský hřbet, do něhož dlouhé týdny předtím britští ženisté vykopali celkem 19 štol, v nichž uložili dohromady 453 000 kg trhavin. Nálože byly odpáleny téměř současně a výbuch byl tak obrovský, že odtrhl celý hřeben kopce a tlakovou vlnu spolu se zemětřesením pocítili dokonce i obyvatelé britských ostrovů. RFC a RNAS se vrhly do bitvy s převahou 4:1. Collishaw 11. června přesedlal na Triplane výrobního čísla N5492 na němž létal až do 21. července a sestřelil na něm 18 německých letadel, přičemž Nash na něm předtím sundal ještě dalších pět. Boje ve vzduchu byly nesmírně hektické a obtížné. Bitva u Ypres se totiž vyznačovala do té doby nevídanými počty letadel, jež se utkávaly nad frontou. Collishaw a jeho Black Flight například museli vybojovat pětatřicetiminutovou vzdušnou bitvu nad lesem Polygon, ohniskem vzdušných bojů. Napadli tehdy početnou formaci nepřítele, rozprášili ji a Collishaw sestřelil tři dvoumístné eskortní Albatrosy C.III, přičemž jeho piloti přidali ještě dalších šest vítězství. Patnáctý červen byl Collishawovým nejúspěšnějším dnem. Sestřelil tenkrát tři jednomístné stíhačky a jeden dvoumístný stroj.

Takovéto a podobné výjimečné akce spojeneckých pilotů snížily ztráty způsobené vyděšenými německými Jastami na pouhá tři letadla během prvního týdne bojů. Trenchardovo úsilí tedy neslo své ovoce a Krvavý duben se již neopakoval. Přesto zůstávali němečtí piloti nebezpečnými protivníky. Do prostoru bitvy se přesunula i čerstvě sestavená Richthofenova JG I. S jejími piloty se brzy začali utkávat i stíhači 10. sqn. Právě v boji Richthofenovými letci utrpěl Black Flight první ztrátu. 26. června se Nash utkal sám se dvěma německými Albatrosy. Jeden z nich pilotoval Karl Allmenröder, který krátce před tím převzal velení Jasta 11. Nash s oběma německými letci svedl dlouhý boj, ale nakonec jej Allmenröder sestřelil. Nashovi se naštěstí podařilo nouzově přistát, bohužel však na německé straně bojové linie a tak upadl do zajetí.

Hned následujícího dne se Black Flight utkal s JG I znovu. Tentokrát se s Allmenröderem střetl sám Collishaw, ačkoliv v tu chvíli to pochopitelně nevěděl. Oba letci souboj zahájili čelním útokem a pokračovali manévrovým bojem v zatáčkách. Collishaw využil všech výhod, které mu poskytoval Triplane proti Albatrosu - větší obratnosti a stoupavosti, i když nepodceňoval dvojnásobnou palebnou sílu dvou kulometů Albatrosu proti jedinému u Triplanu. Nakonec se však Collishaw dostal do palebné pozice a Allmeröderovo letadlo se zřítilo k zemi v neřízeném pádu.

Nash právě ležel ve své cele, když to odpoledne uslyšel znít zvony a od svého strážce se dozvěděl, že je to pohřeb letce, který jej včera sestřelil. Strážce mu také prozradil, že Allmenrödera sestřelil vedoucí těch černě zbarvených trojplošníků.

Britové v prvních týdnech bojů dosáhli naprosté převahy ve vzduchu. Jejich piloti ale byli brzy vyčerpáni. Trenchard navíc musel 56. a 66. squadronu, jedny ze svých nejlepších jednotek, odeslat k ochraně Londýna před nálety. Krveprolití ve Flandrech však nebralo konce. Obě strany vyzbrojovaly své stíhací jednotky novými letouny, Němci přezbrojovali na výkonnější Albatrosy D.V, Britové nasadili Camely a SE 5a. Bojovalo se do naprostého vyčerpání.

Tak to pokračovalo i v červenci. Letadla se utkávala ve stále větším počtu. 12. července se nad bojujícími pěšáky odehrála letecká bitva, která trvala přes hodinu a zúčastnilo se jí 60 letadel. 26. července už dosáhl počet letadel bojujících nad lesem Polygon stovky. V tvrdých bojích měl namále i sám Collishaw. Jednou se ve výšce 4800 m utkal se třemi Albatrosy. Při provádění prudkých manévrů se přetrhly jeho upínací pásy a Collishaw vypadl z kokpitu. Naštěstí se mu povedlo chytit středních vzpěr a díky své síle se udržel. Když se pak letadlo začalo převracet, podařilo se mu zaháknout nohu za řídící páku a vrátit letadlo do normální polohy, takže se dostal zpátky do kabiny. Mezitím klesl na 1800 m.

Jindy zabloudil v mlze a přistál na německém letišti. Už pojížděl před hangáry, když uviděl německé černé kříže na letadlech stojících kolem. Dal ihned plný plyn, vzlétl a v posledním okamžiku tak unikl přibíhajícím německým vojákům.

Často se vracel s průstřely ve svém letounu a jednou mu dokonce kulka rozbila jeho letecké brýle. 15. a 17. července byl Collishaw sestřelen, ale pokaždé vyvázl z nouzového přistání bez zranění. Takové štěstí ale neměl Sharman, jenž byl 22. 7. sestřelen a zabit (k 30. 6. byl sice převelen k letce C, ale od tohoto data do své smrti uskutečnil s Black Flightem minimálně dva bojové lety).

Boje na zemi začínaly zatím poněkud ochabovat, ale 21. 7. 1917, kdy se nad Evropou klenulo čisté modré nebe, zahájily britské jednotky novou ofenzívu v prostoru mezi Dixmuidenem a Ypres. 23. 7. Collishaw znovu vyměnil letoun. Nyní obdržel Sopwith Triplane N533, jenž byl jedním ze šestikusové série trojplošníků, vyzbrojených dvěma kulomety, které vyrobila firma Clayton & Shuttleworth. Raymond Collishaw s ním odlétal mezi 23. a 27. červencem 1917 sedm bojových akcí. Při svém posledním vzletu dne 27. 7. sestřelil dva Albatrosy D.V.

Téhož dne byl sestřelen Sopwith Triplane N5492, jenž pilotoval podporučík Roach, který byl zabit. Je zajímavé, že Němci oznámili sestřelení Collishawova letounu s tím, že za řízením seděl neznámý pilot. 28. července utrpěl Black Flight další ztrátu, protože padl Reid.

K 31. 7. 1917 zahájili Spojenci třetí ofenzívu u Ypres. Toho dne bylo špatné počasí, což omezilo letecké akce a umožnilo Němcům protiútok. Ten byl odražen a Britové stále postupovali směrem na Passchendaele, avšak za cenu velkých ztrát.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více