Main Menu
User Menu

Obležení Prahy 1648 (1) - Poslední bitva třicetileté války

Autor : 🕔30.03.2021 📕3.754
Rozpočet valka.cz 2021 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 83.494,- Kč
♡ Chci přispět

Předmluva

Omyl učitele národů

Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, na hlavy naše uvedeného hříchy našimi, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!
JAN AMOS KOMENSKÝ
(Kšaft umírající matky Jednoty bratrské)

Jan Amos Komenský byl velký a významný muž. Možná větší a významnější než leckterý ze šesti panovníků, kteří se během jeho dlouhého a pohnutého života vystřídali na českém trůně. Narodil se 28. března roku 1592 v moravské Nivnici u Uherského Brodu, ještě za vlády cí­saře Rudolfa II. Za vlády císaře Matyáše I. vystudoval teologickou fakultu ve falckém Heidelbergu. Za „Zimního králeFridricha Falckého působil jako učitel a kněz Jednoty bratrské v moravském Fulneku. Na základě rozhodnutí bělohorského vítěze císaře Ferdinanda II. odešel do vyhnanství a pobýval střídavě v Polsku, Anglii, Švédsku, Uhrách a Holandsku. V návratu do vlasti mu definitivně zabránil mír, který ve vestfálském Osnabrücku uzavřel císař Ferdinand III. Zemřel za vlády císaře Leopolda I., dne 15. listopadu 1670 v holandském Amsterodamu.


Jan Amos Komenský

Po celých požehnaných 78 roků jeho života se v Evropě válčilo. Z jihovýchodu, přes Balkán a stále se zmenšující habsburské Uhersko, přicházeli Turci rozhodnutí vnutit západním nevěřícím psům dobrodiní islámu. Ohrožení evropští křesťané ale kvůli „zásadním“ rozdílům mezi jednotlivými křesťanskými církvemi válčili přednostně sami mezi sebou. Po třiceti letech se roku 1648 dohodli na tom, že válčit kvůli náboženství nemá smysl a uzavřeli mír, který nikoho z nich neuspokojil. Takže začali válčit znovu, tentokrát již nikoli kvůli svým církvím, které se třicetiletou válkou definitivně politicky znemožnily, nýbrž ve jménu obrany nejsvětějších zájmů států a jejich vlád. Všichni proti všem, pouze občas někteří z nich i proti tureckou říší prosazovanému islámu, který tehdy ještě kupodivu nebyl považován za kulturní obohacení evropské civilizace. Právě Turci se roku 1683, tedy třináct let po Komenského smrti, v posledním náporu své rozpínavosti ocitli až před Vídní, kde je porazila spojená „evropská“ armáda, vedená polským králem Janem III. Sobieskim. Při této příležitosti se jako válečná kořist dostala do Evropy kromě kávy i dechovka, káva a rohlíky1, nicméně přesto to asi nebyla doba, na niž pamětníci rádi vzpomínají…

Jan Amos Komenský v raném dětství ztratil rodiče, v dospělém věku dvakrát ovdověl, několikrát přišel o veškerý majetek, včetně výsledků své vědecké práce, pokaždé se ale vzchopil a začal znovu. Navzdory tomu, co se kolem něho dělo, vymyslel základní školní docházku, rozvrh hodin a vůbec většinu toho, co dělá dnešní školu školou. Napsal a vyslovil mnohé, co platí dodnes. Například to, že člověk by se měl pořád něco učit, a to pokud možno hrou, protože ta­kové učení je nejen zábavnější, ale také účinnější. A že má při tom učení postupovat od obecností k podrobnostem. A že se má učit cizí jazyky, protože jinak by se ve světě ne­domluvil. A že se má k lidem chovat slušně a věřit v Boha, protože jinak by mu to, že se ve světě domluví, nebylo k ničemu.

Na druhé straně však velký Učitel národů v průběhu svého pohnutého života napsal a vyslovil mnohé, co neplatilo ani ve chvíli, kdy tak učinil. Například tisícistránkový spis zdůvodňující funkčnost perpetua mobile. Nebo podobně objevné dílo, v němž přesvědčivě dokázal, že se slunce otáčí kolem Země a nikoli naopak, jak tvrdí nějaký Koperník. Nebo dokonce vážně míněné proroctví o tom, že v roce 1673 nastane konec světa, v jehož průběhu oživlý Ježíš Kristus osobně zlikviduje nenáviděné Habsburky…


Titulní strana prvního vydání knihy Labyrint Swěta a Lusthauz Srdce, která vyšla pravděpodobně v saské Pirně roku 1631
commons.wikimedia.org

Dnes už je to jedno, protože jeho spisy stejně nikdo nečte. Komu by se chtělo bloudit hlavními a vedlejšími větami složitě konstruovaných souvětí, přemýšlet nad jejich podivným slovosledem, luštit dávno zapomenuté staročeské výrazy a nechat se mást posunutým smyslem mnoha dobových germanismů? Nešťastný biskup Jednoty bratrské není jediným starším českým autorem, jehož knihy by bylo vhodné konečně přeložit do (dnešní) češtiny. A tak se z jeho rozsáhlého, světově proslulého díla v Česku pořád dokolečka opakuje několik ze souvislosti vytržených citátů. Třeba ten, že „… všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest…“, kterážto zábavná myšlenka, pocházející z Labyrintu světa, není ve skutečnosti ani tak o spěchu (jak to chápeme my), jako spíš o násilí či námaze (jak to chápal on).

Anebo ten o českém lidu a vládě věcí jeho, z něhož se obvykle pro jistotu vypouští vsuvka: „… na hlavy naše uvedeného hříchy našimi…“, aby snad někoho ne­dejbože nenapadlo, že si náš ubohý lid nějaké ty vichřice hněvu třeba i vykoledoval sám...

Představa, že český lid o nějakou vládu věcí svých stojí, byla možná Ko­menského omylem ještě větším než jeho omyly o funkčnosti perpetua mobile, ne­správnosti Koperníkovy heliocentrické teorie či o tom nešťastném konci světa. V každém případě to byl jeho omyl nejbolestnější, neboť z něho byl vyveden ještě za svého života. A co bylo ještě horší, vyvedli jej z něho právě ti, jimž chtěl tu vládu vrátit. Nejdřív jeho moravští krajané, kteří v roce 1645 uhájili proti mnohonásobné švédské přesile Brno, a definitivně Pražané, kteří houževnatou obranou svého města v létě a na podzim 1648 znemožnili švédskému falckraběti Karlu Gustavovi dobytí poslední vý­znamné bašty císařské moci v Čechách, a zmařili tak poslední šanci na případné obnovení předválečných poměrů.

K oběma událostem došlo za výše zmíněné války mezi křesťany, která začala 23. května 1618 v Praze, trvala třicet let, čtyři měsíce a dvacet čtyři dní a diplomaticky skončila 24. října 1648 podepsáním mírové smlouvy ve vestfálském Münsteru. Vlastní bojové akce však skončily až o týden později, shodou okolností opět v Praze.

Hlavní důvod, proč se o tomto pražském zakončení třicetileté války v Česku příliš nemluví, vcelku trefně vystihl současný český „spisovatel kratochvilných příběhů“ Zdeněk Šmíd:

Jedna událost na konci třicetileté války zaskočila naše přední fámotvůrce tolik, že dodnes nevědí, jak na ni správně hledět. Na Petříně je její panoramatický obraz: kdo vykličkuje z bludiště, stane před jakousi bitvou na pražském mostě, o které nikdy neslyšel. Je to bitva utajovaná. To proto, že se k Bílé hoře, ke Komenskému a k faktu, že jsme tři sta let trpěli, nehodí…2

Přestože se v roce 1648 nebojovalo pouze na pražském Karlově mostě (ten byl dokonce zcela okrajovým bojištěm), má Zdeněk Šmíd, původním povoláním středoškolský profesor, pravdu v tom, že se tato událost příliš nehodí do obrazu českých dějin, který ve svých dílech vytvořili Alois Jirásek, Václav Beneš Třebízský, Josef Svátek a další vlastenečtí velikáni české historické literatury. Se zařazením této bitvy mají však problémy nejen historizující beletristé, ale i mnozí „řádní“ historici (jež pan profesor poněkud neuctivě nazývá „fámotvůrci“), obcházející fakt očividně dobrovolného rozhodnutí Pražanů podivuhodnými myšlenkovými konstrukcemi, například touto:

Region v srdci evropského kontinentu svým předchozím usilováním dlouho mířil směrem, jímž se ubíraly vyspělé země západu: řekneme-li to zjednodušeně, tedy vlastně k nizozemské, kapitalistické variantě vývoje. Třicetiletá válka však znamenala přetnutí těchto tendencí. Siločáry přitahující náš stát k západu, k rodícímu se liberalismu, k duchovní toleranci a k vznikající občanské společnosti i demokracii byly přerušeny. Naše národy byly nárazem zvnějška, rozhodnutím mocností, na nastoupené cestě zastaveny, ba vrženy proti času zpět, k méně progresivní ekonomice nevolnického feudalismu…3

Jako příčina toho či onoho národního utrpení zní výrazy jako „náraz zvnějška“ nebo „rozhodnutí mocností“ českému uchu vcelku přijatelně. Možná proto jsou takových příčin české dějiny plné. Skutečnost, kterou naopak zmíněné diorama bratří Karla a Adolfa Liebscherů, nazvané Boj Pražanů a Švédů na Karlově mostě roku 1648, naznačuje – že si totiž český národ svých tři sta let poroby a utrpení, svoji dobu Temna, v konečném důsledku vybojoval sám – může být tedy opravdu dost dobrým důvodem pro to, aby se tato poslední bitva třicetileté války nestala právě oblíbeným předmětem zájmu vlasteneckých dějepisců.

Svým způsobem je to škoda. Jen málo z nesčetných střetnutí této dlouhé války je totiž tak podrobně zdokumentováno. Kromě mnoha dílčích záznamů v různých pramenech se o této „utajované“ bitvě dochovalo hned pět písemných svědectví jejích přímých účastníků. Byli to, podle abecedy, zderazský probošt křižovníků s červeným křížem Don Florio Cremona (Zpráva o útoku na Nové a Staré Město Pražské falckrabětem a o obléhání roku 1648), převor konventu bosých augustiánů u sv. Václava na Zderaze Daniel Václav Himlštejn z Velechova (Krátká zpráva o dobytí pražského hradu a Malé Strany Švédy jakož i o tom, co se pak v jednotlivých dnech tam i v obou pražských obcích zaznamenání hodného na obojí straně přihodilo), učitel farní školy u sv. Jindřicha Václav František Kocmánek (Skutečná zpráva o zrádném vzetí Malé Strany jakož i o následující obležení švédském Starého i Nového Měst pražských), ministr jezuitské koleje v Klementinu páter Šimon Schürer (Zprávy o bojích se Švédy po dobytí Malé Strany a Pražského hradu roku 1648 v diáři koleje sv. Klimenta) a tehdejší studující práv Jan Norbert Zatočil (Leto- a denopis celého královského Starého i Nového Měst pražských léta Páně 1648 patnácte neděl, dnem i nocí trvajícího obležení švédského).

Tuto hojnost, ba přímo přemíru materiálu v plné míře využil český historik Václav Líva (1884–1952), jenž roku 1936 vydal studii nazvanou „Obležení Prahy roku 1648“, v níž objektivně a velmi podrobně popsal průběh bojů o město. Píše mimo jiné i to, že přítomnost švédské armády před Prahou se na samém sklonku války stala

… poslední nadějí české emigrace, která doufala, že jí pád hlavního města království přece jen otevře cestu do vlasti, kterou houževnatost císařských jednatelů a netečnost většiny švédských ministrů zasypávaly již po několik let nepřekročitelnými balvany. Nešlo však jen o české vyhnance; bylo ještě mnoho jiného v sázce, třebas jednání o mír bylo již téměř skončeno. V smlouvách bylo by ještě bývalo leccos změnit, kdyby Švédové byli mohli v posledním okamžiku přihodit na misku vah úspěch tak znamenitý jako dobytí Prahy…4

Z čehož vyplývá mimo jiné i závěr, že tato poslední bitva třicetileté války byla bitvou, která s největší pravděpodobností rozhodla o dalším setrvání zemí České koruny ve svazku habsburské monarchie a prokázala s konečnou platností, že pokud si Češi něco přejí, návrat Komenského vlády „věcí tvých“ to s největší pravděpodobností není...

Poznámky

1) V tureckém táboře našli spojenci kromě žesťových nástrojů tureckých vojenských kapel i hromady žoků kávových zrn, která původně považovali za krmivo pro velbloudy. O dva roky později si arménský obchodník Deodat otevřel ve Vídni první kavárnu, zatímco jeden z vídeňských pekařů začal na památku vítězství péct pečivo ve tvaru půlměsíce – symbolu, který Turci převzali od Arabů jako symbol měsíčního boha Al-Láha...

2) ŠMÍD, Zdeněk: Jak jsme se nedali aneb Kapitoly z dějin národního úpění, s. 329–330

3) HORA (HOŘEJŠ), Petr: Toulky českou minulostí IV, s. 64

4) LÍVA, Václav: Obležení Prahy..., s. 5

Seriál

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔30.03.2021 📕3.754