Část třetí

Bitva

„Psychologie davu je už taková, že hmotný prospěch nebo opatření jevící se jako heroické ho okamžitě nadchnou a zaslepí natolik, že si ani nevšimne nebezpečí za nimi skrytého, zatímco pro zjevnou nevýhodu či pro opatření, které vypadá jako zbabělost, jej budete získávat jen s největšími obtížemi, i když mohou přinést zisk a prospěch všem…“

Niccolò Machiavelli

(Úvahy o vládnutí a vojenství)

Podle pátera Bohuslava Balbína, patrně nejznámějšího jezuity českého původu (snad s výjimkou Jiráskova napůl vybájeného pátera Koniáše), bylo v průběhu třicetileté války v Čechách vypáleno či jinak zničeno 278 zámků, 102 měst a 1 145 vesnic. Kolik zahynulo nebo odešlo lidí není známo. Odhady se různí. Zatímco starší historici mluví o dvou třetinách, dnešní slevují na třetinu či dokonce čtvrtinu. Podle těch starších měly ale Čechy a Morava před válkou tři miliony obyvatel, podle dnešních to byly necelé dva. Vzhledem k tomu, že v poválečném  roce 1653 napočítala císařská vizitační komise v Čechách 80 813 selských usedlostí a přibližně jeden milion obyvatel, přičemž před válkou, v roce 1615 bylo usedlostí 133 000 (což odpovídá spíše novodobým odhadům předválečných počtů obyvatel, tedy dvěma milionům), bude se skutečný úbytek pohybovat kolem jedné třetiny, tj. asi 600 000. Jedna třetina je sice podstatně méně než dvě, jenomže, jak tvrdí protestantský francouzský historik Ernest Denis, „… vždy a všude menšiny vládnou světem. Národ zabírá poměrně jen slabou zálohu živlů činných, státníků, spisovatelů, učenců, vůdců duševních a mravních; oni ve chvílích rozhodných se vrhají v před a první bývají zasaženi. Čechy pozbyly náhle svých cvičitelů, vůdců, v nichž se soustředilo volné úsilí předchozích staletí, a v nichž kvasila možnost budoucích pokroků [...] Ti, kteří zůstali, vykoupili své odpuštění jednou z oněch obětí, kterou se na vždy ničí radost ze života a síla k činu; jejich poddání se zůstalo podezřelé, a skutečně většina těchto nově obrácených toužila ještě dlouho po změně, kterou by byli osvobozeni. Konečně hledali bídné útěchy ve lhostejnosti...“¹²⁵

V každém případě to v červenci 1648 vypadalo na území Čech a Moravy opravdu asi tak, jak ve svých „Rozmanitostech z historie Království českého“ napsal o třicet let později Bohuslav Balbín: „… spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal, jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny…“¹²⁶

Český vlastenec páter Balbín pravděpodobně příliš nepřeháněl. Již roku 1640 podal totiž zprávu o skličujících poměrech v Čechách svědek nad jiné povolaný, sám švédský generál – osvoboditel Johann Banér (jenž rok předtím nechal při ústupu z Čech vysypat do Labe dva tisíce vozů s obilím, protože ho brzdily v pochodu), když si v jednom ze svých dopisů do Stockholmu postěžoval, že „… takovou chudobu, takovou pustotu a ubohost je těžko popsat perem. A kdyby v těch ojedinělých malých městečkách bylo možno sehnat chleba na pár dní, pak bych to považoval za veliké štěstí, neboť tenhle kraj je zcela zničený, lidé jsou mrtví nebo kraj opustili a stáhli se do větších opevněných měst. Vše je pusté, jako vymetené koštětem, a není k sehnání ani stéblo, o lepším ani nemluvě…“¹²⁷

Jan Amos Komenský, žijící pod švédskou ochranou v  pruském Elblagu, byl možná stále ještě přesvědčen, že jeho krajané touží po návratu předbělohorských náboženských a politických poměrů. Skutečné priority většiny obyvatel Českého království však asi lépe vystihl regent třeboňského arcibiskupského panství Jiří Erazim Milíčovský z Braumburgu, když si v soukromé korespondenci posteskl, že „… žádný nevěří, jaká chudoba, nouze, bída, psota a nedostatek chleba mezi lidmi jest. Pán Bůh rač dáti, aby obojí soldati od nás brzy preč odtáhli a nám polehčení učinili…“ případně „… ubozí lidé však chleba nemají, ovsy pojedli a již trávu vařiti a jako hovada žráti musejí. Já jim nemohu a nemám čím pomoci, nebo obilny všude prázdné zůstávají. Lidé chudí musejí hladem mříti…“ anebo „… když peněz nemáme, zanechme vojny. Co na lidech mocí vymůžeme, všechno jest to prokleto a žádné požehnání přitom není...“¹²⁸

Nicméně i v takto zpustošené zemi se válčilo. Na severozápadě a severu Čech drželi Švédové Cheb, Most, Grabštejn a Frýdlant. Proti nim ležely císařské posádky v Lokti, Lounech, Žatci, Litoměřicích, Děčíně, Hrubé Skále, Kosti a dalších místech. Linie císařských posádek nebyla neprostupná, a tak švédské zásobovací oddíly (partaje) občas pronikaly hluboko do vnitrozemí, aby zbylí čeští venkované náhodou nezapomněli na to, že je pořád ještě válka. Protože si vojáci obou armád počínali naprosto stejně, mohli si obyvatelé postižených vsí říkat společně s panem Milíčovským, že „… my mezi nimi uprostřed zůstáváme. Co první nepobrali, to tito dokradou. Přál bych si, aby čert všechny vzal, aby nás více netrápili…“¹²⁹

Na rozdíl od vesničanů si obyvatelé hrazených měst mohli být jisti, že pokud zůstanou za hradbami, nic zlého je nepotká. Samozřejmě do chvíle, dokud nejsou tyto hradby ztečeny regulérní armádou. To se týkalo zvláště obyvatel sídelního města českých králů – Prahy, jejíž opevnění, vybudované v polovině čtrnáctého století, bylo v posledních letech alespoň zčásti přizpůsobeno poslednímu vývoji vojenství a mělo tedy jisté předpoklady odolat nejen nájezdům loupeživých tlup dezertérů a marodérů, ale i lupičům organizovaným a naprosto legálním.

Těsně před začátkem třicetileté války byla Praha chráněna jen původními gotickými hradbami ze 14. století, které – vzhledem k rozdělení města řekou Vltavou – tvořily dva samostatné úseky: pravobřežní a levobřežní. Celkový obvod pražského opevnění měřil přibližně 6 kilometrů. Jeho základem byla hradební zeď z lomového kamene o síle dvou až tří metrů a výšce od 6 do 12 metrů, chráněná místo obvyklým parkánem pouze příkopem a zemním valem. Po hřebeni hradby probíhal střelecký ochoz s cimbuřím, které bylo místy (například na spojovací hradbě mezi Karlovem a Vyšehradem) nahrazeno zděnými střílnami pro vedení čelní palby. Boční palbu obránců (tzv. flankování) umožňovaly hranolové strážní věže, zapuštěné ho hradební zdi ve vzdálenosti 60 až 120 metrů od sebe. Přesný počet těchto věží není znám, odhaduje se na cca 40–50 věží pro novoměstský úsek, cca 13–15 pro vyšehradský úsek a 20 věží (zčásti zachovaných na petřínském zbytku tzv. Hladové zdi) pro úsek malostranský. V místech zalomení novoměstské hradby (mezi Špitálskou a Horskou bránou a nad nuselským údolím na Karlově) stály dvě mohutnější nárožní věže, z nichž druhá (tzv. Malířská bašta na Karlově) byla zbořena až roku 1892.

Průchod hradbami obou úseků umožňovalo devět bran a celá řada menších branek (forten), umožňujících pohyb osob i v případě uzavření velkých bran v noci nebo za nepřátelského obležení.

Na konci novoměstské Petrské ulice, v místech nádraží Praha-Těšnov, stála brána Špitálská (Poříčská), na konci Hybernské ulice brána Horská (Šibeničná), na horním konci Václavského náměstí (Koňského trhu) brána Koňská, na konci Ječné ulice (na dnešním náměstí I. P. Pavlova) brána Svinská.

Z Vyšehradu, který se po zboření hradeb proti Novému Městu stal víceméně organickou součástí Nového Města, vedla do pankráckého předpolí jediná brána, které se pro devět goticky špičatých střešních vížek říkalo Špička.

Na levém břehu stála hned u řeky na Újezdě brána Újezdská, na Pohořelci brána Strahovská (Říšská), na Hradčanech (na konci Kanovnické ulice) brána Špitálská, na Klárově brána Písečná (Písecká).

Kromě těchto hlavních městských bran existovala ještě brána, či spíše účelový průjezd v severním průčelí Pražského hradu, kterou se po tzv. Prašném mostě chodilo přes Jelení příkop do královských zahrad za příkopem, brána sv. Benedikta (Dlážděná) na hradčanských radničních schodech a tzv. Vodní fortna mezi dnešním Arcibiskupským a Šternberským palácem, umožňující přístup do Jeleního příkopu s protékajícím potokem Brusnice. Koncem 16. století byla na severním konci Prašného mostu¹³⁰, spojujícího Pražský hrad s královskými zahradami za Jelením příkopem, postavena ještě předsunutá brána neznámého jména.

Architektonické řešení novoměstských bran bylo jednotné. Všechny tvořil nekrytý průjezd mezi dvěma hranolovými věžemi, pouze v případě novoměstské Svinské brány a vyšehradské Špičky byly obě věže ve výši prvního patra vzájemně propojeny do kompaktního obranného bloku. Brány levobřežní části opevnění měly klasickou podobu hranolové věže s klenutým průjezdem.

Na pravém břehu Vltavy začínaly hradby Nového Města pražského u řeky, v místech dnes již zbořeného nádraží Praha-Těšnov, přibližně po trase nynější severojižní magistrály pokračovaly přes Florenc podél Hlavního nádraží k Národnímu muzeu, dále dnešní Mezibranskou a Sokolskou ulicí ke Karlovu, odkud se dodnes zachovanou jednoduchou zdí, přehrazující nuselské údolí s protékajícím Botičem, napojily na opevnění Vyšehradu.

Vyšehrad byl původně samostatnou pevností, jejíž opevnění směřující k Novému Městu bylo za husitských válek zbořeno, aby se zabránilo využití této mocné citadely proti městu. Vnější opevnění Vyšehradu navazovalo na opevnění Nového Města, sledovalo přibližně linii dodnes dochovaných barokních hradeb a končilo strážním objektem tzv. Libušiny lázně na úbočí vyšehradské skály nad Vltavou.

Na levém břehu Vltavy začínaly hradby pod Újezdem, stoupaly po hřebeni Petřína na jeho vrchol, odtud klesaly kolem Strahovského kláštera k Jelenímu příkopu, aby se podél severní strany Hradčan, Pražského hradu a dnešních Starých zámeckých schodů vrátily na Klárově k řece.

Počátkem 17. století byl příkop již většinou zasypaný a hradební zeď „… byla místy již v stavu velmi chatrném; byla ohlodána nejen zubem času, ale utrpěla i nešetrnou rukou okolních obyvatelů a střelců, pověřených hlídkovou službou na hradbách […] Již Václav IV. povolil pražským střelcům, pověřeným střežením hradeb, stavět při jejich vnitřní straně svá obydlí. Roku 1589 si radní Nového Města stěžovali císaři, že střelci ,… škody na zdech městských činí lámajíce do nich a trámy kladouce k stvrzení stavení těch domkuov, nadto vejše na velikou ohavu a potupu města a zdí městských záchoduov sou sobě ven za zdi městské nadělali...‘ Příkladu střelců následovali i jiní obyvatelé a budovali si příbytky, opírající se o hradební zeď, kterou i na mnoha místech prolámali, aby mohli pohodlněni vycházeti ven z města...“¹³¹

Po pražské defenestraci a následném vypuknutí války bylo proto rozhodnuto nejen původní gotické opevnění opravit ale ještě ho zesílit dalšími stavbami. Především na Pohořelci, kde předpolí Strahovské brány stoupalo vzhůru k Bílé hoře a poskytovalo tak případnému oblehateli výhodu převýšení. Roku 1619 byl proto před branou vybudován první zemní bastion a brána sama byla přestavěna do raně barokní podoby. V následujících letech, již po obsazení města císařskou armádou, bylo opevnění Vyšehradu zesíleno zemní rohovou hradbou (hornverk) před branou Špička. Po švédském útoku na Prahu v roce 1639 bylo okolo Pražských Měst vybudováno dalších 29 jednoduchých, jen částečně obezděných zemních bastionů, z toho pouhých pět na novoměstském úseku (před městskými branami a před zalomením hradeb mezi Poříčskou a Horskou bránou) a 24 na úseku malostranském. Také před Vyšehradskou branou byla vybudována předsunutá zemní rohová hradba.

Největší změnou oproti původnímu románsko-gotickému stavu pražského opevnění bylo posunutí fortifikační linie na severní straně Pražského hradu před Jelení příkop, do míst dnešních ulic Keplerova, Jelení a Mariánské hradby. Do pevnostního areálu tak byly zahrnuty i královské zahrady s míčovnou a Letohrádkem královny Anny (Belveder), ležící do té doby mimo obvod pražské fortifikace. Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí byla nepochybně snaha chránit Hrad před ostřelováním z děl, umístěných případnými oblehateli hned na protilehlém okraji Jeleního příkopu.

Z úsporných důvodů vycházela všechna tato narychlo budovaná opevnění ze zásad nizozemské fortifikační školy, dávající přednost neobezděným zemním náspům, vyztužených pouze proutím, drny a dřevěnými palisádami. Na vrcholu těchto náspů byla vybudována předprseň (banket) lemovaná řadou hradebních košů, naplněných zeminou. Předpolí bylo chráněno příkopy, palisádovými ploty¹³² a dalšími protipěchotními překážkami. Palisády z dřevěných kůlů lemovaly také nechráněné části novoměstského vltavského břehu v Podskalí a Na Františku.

Výstavbu pražského opevnění vedl ve dvacátých letech císařský podplukovník Ferdinand hrabě z Nagrollu, v letech třicátých a čtyřicátých se pracovalo podle projektu císařského „generálního inženýra“ plukovníka Alessandra hrabě Borriho. Vlastní realizací staveb byli postupně pověřováni armádní ženijní důstojníci, naposled (v roce 1647) kapitán-inženýr valdštejnského pluku Cyrill Geer. Stavební stránku výstavby opevnění měli na starosti civilní stavitelé, od roku 1647 Santino de Bossi, po něm Carlo Lurago.

Do července 1648 byla zhruba dokončena plánovaná rekonstrukce opevnění Malé Strany a Hradčan, za niž bylo jen firmě Santina de Bossiho vyplaceno přes 130 000 zlatých. Některé nedodělky však přece jenom zůstaly. Například v srpnu 1647 upozorňovali pražští císařští místodržící hejtmana Menšího Města pražského, že „… v šancích za hradem jsou na některých místech takové díry, že by tamtudy mohly nepřátelské jízdné i pěší oddíly proniknout a vše si obhlédnout; podobně by se mohly pokusit o něco jiného za Hradčany…“¹³³

Pozoruhodná je rovněž jasnozřivost císařské komise, která již v  roce 1643 konstatovala, že kapitán-inženýrem Geerem plánovaný a později i částečně realizovaný rozsah opevnění (zejména jeho nové části za Jelením příkopem) je natolik předimenzovaný, že by k jeho obraně bylo třeba celé armády…

Strážní službu a obranu pražského opevnění zajišťovalo od roku 1645 šest kompanií (praporců) valdštejnského pěšího pluku, jehož majitelem byl císařský plukovník Burian Ladislav z Valdštejna (†1649), pobývající toho času ve Světlé nad Sázavou, a výkonným velitelem podplukovník Baltazar Schmidt.

Vrchním velitelem pražské posádky a současně i vojenským velitelem v Čechách byl od roku 1638 císařský dvorní rada, velkopřevor řádu maltézských rytířů a polní maršál Rudolf hrabě Colloredo z Wallsee. Tento rakousko-italský šlechtic z Furlanska bojoval samozřejmě již v tureckých válkách, později vstoupil do císařské armády, kde se „… i přes sporné válečnické nadání vypracoval do vysokých hodností…“¹³⁴. Společně se svým bratrem Jeronýmem (†1638) sloužil pod Valdštejnem, jenž ho považoval za mizerného velitele a nijak se tímto míněním netajil. Možná proto mu zpočátku svěřil jen velení pluku Chorvatů, kteří byli pro svoji krutost k civilnímu obyvatelstvu a nekázeň na bojišti postrachem ani ne tak nepřátel, jako především venkovanů a vlastních důstojníků. Dokonce i při chronickém nedostatku vojáků nepřiznávala švédská armáda (alespoň za rytířského krále Gustava Adolfa) zajatým příslušníkům chorvatské lehké jízdy statut válečných zajatců a posílala je rovnou na nucené práce do dolů…

U Lützenu utrpěl hrabě Colloredo těžké zranění hlavy a Valdštejn ho za odměnu jmenoval přísedícím vojenského soudu, jenž poslal na smrt dvanáct důstojníků a pět prostých vojáků Madlonova pluku, kteří se v této bitvě zachovali zbaběle. Rozsudek byl vykonán na pražském Staroměstském náměstí, na stejném místě, kde bylo roku 1620 popraveno 27 českých rebelů. Popravu vykonal Jan Václav Mydlář, syn tehdejšího kata Jana Mydláře, na rozdíl od svého otce pochopitelně již horlivý katolík. Nu a protože se roku 1634 Colloredo prozíravě postavil pro změnu proti Valdštejnovi, byl za to odměněn funkcí místodržitele v Čechách…

K vlastní pražské vojenské posádce, tvořené valdštejnským plukem, je třeba (alespoň pro dobu obležení) připočíst i další vojenské jednotky, které po Königsmarckově útoku povolal do Prahy maršál Colloredo. Od Vlašimi tak dorazil sbor polního maršála Puchheima, složený z třinácti jízdních a dragounských pluků. Z Budějovic a Tábora přivedl plukovník Conti jednu pěší kompanii se třemi děly a jednu jízdní švadronu. Z Loun, Mělníka, Litoměřic a dalších míst dorazily jednotlivé samostatné kompanie a malé skupinky pěšáků a opěšalých jezdců.

Vzhledem k  tomu, že tabulkový stav pěší kompanie byl 200 mužů a jezdeckého pluku 500 až 1 000 mužů, jednalo se teoreticky o úctyhodnou bojovou sílu. Tabulkové počty vojenských jednotek jsou však jedna věc, skutečné počty druhá. Válka trvala už třicátý rok, ztráty způsobené boji, nemocemi a dezercemi rostly, jejich nahrazování bylo stále obtížnější – a kromě toho velitelé útvarů obvykle hlásili vyšší stavy mužstva jenom proto, aby obdrželi příděl finančních prostředků i pro neexistující vojáky a vylepšili si tím svůj osobní příjem. Této vcelku běžné praxi měly sice zabránit pravidelné kontrolní přehlídky (mustruňky), které prováděli spolehliví císařští úředníci, ale který úředník nepotřebuje svůj osobní příjem rovněž vylepšit? O způsobu, jímž toto „mustrování“ v některých případech (zvláště v pozdějším období války) probíhalo v císařské armádě, se ostatně zachovala zpráva pelhřimovského císařského rychtáře Samuela Širůčka z roku 1642:

„Naši páni soldáti skrze pány comisaře dne outerního byli mustrováni. Neviděl sem ještě nikdy takovýho mustrunku. Již sem jakživ většího fortele a podvodu nespatřoval: Mají koňstva do sta kusů, a okázali se na pěti koních a těch pět koní stáli za 15 zl., krticovatí, chromí, slepí, a ostatek všichni pěšky, bez kordů, v otrhaných šatech, někdeří bosí, v takových šatech se lecken pacholků vzdlužili. Místo soldát pážata, kuchtíci, kočí, lokajové procházeli. Nebohej císař, nezbohatne jistě s touto vojnou! Šidí ho ze všech stran. Pán Bůh mu sám rač pomáhati a my, naši měšci, bychom mu ho, jak chtěli, penězi zasejpali, nic nepomohou. To vše nás, ubohých, veliká zhouba jest...“¹³⁵

Zjistit skutečné početní stavy jednotek císařské armády, které v létě a na podzim roku 1648 bránily Prahu proti švédskému útoku, je proto velmi obtížné. Práce věnované této opomíjené epizodě třicetileté války se většinou otázce počtů elegantně vyhnou konstatováním, že „císařská posádka byla velmi malá“, nebo uvádějí počty dost odlišné. Například podle Václava Lívy¹³⁶ měl Puchheimův sbor 1 500–1 600 jezdců, podle očitého svědka Kocmánka¹³⁷ 2 600 vojáků, podle dalšího současníka, autora Diáře jezuitské koleje u sv. Klimenta¹³⁸ pátera Šimona Schürera to bylo „asi“ 1 000 rejtarů.

Naštěstí Václav Líva ve svých Pramenech k dějinám třicetileté války zveřejnil také dokument z 8. srpna 1648, obsahující podrobný soupis proviantních náležitostí všech jednotek bránících Prahu:

„3. VIII. Soupis denních porcí v Praze přítomných důstojníků a oddílů.

Pol. maršál hr. Puchheimb, generálvachtmistr Meutter, generál. kvartýrmistr N., 2 generál. adjutanti, Pucheimbův auditor, Gonzagův auditor, komisař Wilstock, 2 proviant. správci, voj. kancelista, štáb. felčar, nejvyšší Rochau, nejv. lajtnant Nostic, nejv. vachtmistr h. Strassoldo, hejtman Hofman, rytmistři Bachstädt a Waxinger, lajtnanti Sandroth a Steinbach, korneti Prünner, Unruhe a Jiří Oldřich Grundtherr, kapitán Quidi, dohromady 298 porcí.

Pluky Hanau 287, Creutz 388, Naso 393, Kaplíř 582, Schneider 460, Götz 360, Rentz 422, de Wert 312, Gallas 196, Meutrův oddíl 135, Donauova kompanie 26, Lichtenštejnova 93 a nejv. lajtnanta Scheuricha 16.

Nově přibylý lid: Hennemanova komp. 56, Warfusova 73, nejv. lajtnanta Müllera 46, Kapounovi opěšalí 64 ½, Pläsovi 90, La Coronovi 52, 11 Rochauových mušketýrů, Vernierovi 135, Linckovi 39, Königseckovi 8, Doneppovi 3, rytmistr Ungar 54, Pascheve 22, Conti 357, lidé hr. Colloreda 30, Valdštejnův regiment 820, oddíl téhož pluku umístěný na Malých Benátkách 93.

Mimo plk. svazky: studenti 256, měšťanstvo v Starém 600, v Novém Městě 779, židé 70, zajatci 76, panští služebníci v Starém 52, v Novém Městě 52.

Suma 7.833 ½ porce, t. j. 15.667 lib. chleba a 15.667 mázů piva. Ovsa 409 str. 1 věrt...“¹³⁹

Podle této listiny dostávali vojáci Puchheimových třinácti pluků celkem 3 670 „porcí“, přičemž porce byla denní dávka stravy pro jednoho vojáka, přidělovaná v různém počtu podle hodnosti a skládající se toho roku ze dvou liber chleba, jedné libry masa a šesti pražských žejdlíků piva.

Podle císařského výnosu o „letních požitcích vojsk“ ze dne 17. prosince 1645, otištěného rovněž v Lívových Pramenech, náleželo štábu pluku pěchoty i jízdy paušálně 60 porcí, štábu pěší kompanie 30 porcí a štábu jízdní švadrony 25 porcí. S typicky vojenským puntičkářstvím počítal výnos i se situací, že kompanie či švadrona není kompletní, v tom případě se místo paušálu přidělovalo hejtmanovi porcí osm, poručíkovi pět, praporčíkovi čtyři, šikovateli tři, poddůstojníkům po dvou, svobodníkům a hudebníkům po jedné a půl a obyčejným vojákům po jedné porci.¹⁴⁰

Vycházíme-li z toho, že každý z pluků Puchheimova sboru měl kromě svého štábu ještě štáb minimálně jedné kompanie (švadrony) a redukujeme-li uváděné počty porcí o tyto štábní náležitosti, dostaneme se k číslu, které se přibližuje Kocmánkovu údaji o 2 600 vojácích. Když podobně upravíme, tentokrát s přihlédnutím k ustanovení o neúplných útvarech, počet porcí vydávaných samostatným kompaniím a menším skupinám pěšáků a opěšalých jezdců, dostaneme nějakých 500 použitelných vojáků.

V Lívou zveřejněném dokumentu je rovněž uveden počet 357 porcí pro vojáky, které přivedl plukovník Conti. Podle Lívy jich bylo 490, podle Kocmánka 380. Vzhledem k tomu, že s Contim přišel do Prahy i bývalý rytmistr Vernierova jízdního pluku Johann Ulrich Klebelsberg, je možné, že Líva v této souvislosti započítává i 135 Vernierových opěšalých rejtarů. Pokud tomu tak není, bude asi na místě přijmout číslo uváděné městskými úřady, neboť i ony měly tendenci počet vyživovaných vojenských darmožroutů spíše navyšovat než snižovat. To se týká i počtu 913 porcí pro valdštejnský pluk, jehož šest v Praze přítomných kompanií (tři další kompanie pluku byly dislokovány jako posádky měst, hradů a dalších míst na Hradecku, jed­na kompanie pod velením podplukovníka Zobela byla posádkou v Děčíně) by teoreticky mělo mít dohromady 1 200 mužů, ve skutečnosti jich však zřejmě nebylo ani 900, zvláště po ztrátách, které pluk utrpěl hned v první den bojů…

Na základě těchto přibližných odhadů, ne-li přímo spekulací, lze tedy určit počet vojáků pravidelné armády, bojujících v závěru obležení proti 16 tisícům vojáků tří švédských sborů, na něco málo přes 4 000 mužů.

Kromě vojáků pravidelné armády měla samozřejmě bránit Prahu také měšťanská milice o síle devíti kompanií ve Starém a osmi kompanií v Novém Městě. Tato milice byla jakýmsi reliktem z časů zemské hotovosti a sloužili v ní fyzicky zdatní, pokud možno vojensky alespoň trochu vycvičení měšťané.

Ve Starém Městě je tvořily čtyři kompanie jednotlivých městských čtvrtí (týnská, havelská, linhartská a mikulášská), tři kompanie řemeslníků, jedna kompanie nájemníků a podruhů bez měšťanských práv a jedna kompanie obyvatel postranních práv (částí města podléhajících jiné než městské jurisdikci).

V Novém Městě to byly také čtyři čtvrtní kompanie (zderazská, štěpánská, jindřišská a petrská), dvě kompanie řemeslníků, jedna kompanie nájemníků a jedna kompanie postranních práv.

V průběhu bojů přibylo v obou Městech pražských po jedné kompanii nájemníků a jedné tzv. „freykompanii“ (svobodné, tedy ve vyšší jednotce nezařazené kompanii), složené z městských a císařských úředníků. Ve Starém Městě přibyla ještě kompanie, složená pravděpodobně z uprchlíků z částí města obsazených nepřítelem. Celkový stav městského vojska se tak zvýšil na 21 pěších kompanií po dvou stech mužích, čili na přibližně 4 000 bojovníků.

Lívou zveřejněný dokument však udává pro měšťanské kompanie pouze 1 379 porcí, což by nasvědčovalo tomu, že do bojových akcí byla nasazena vždy jenom čtvrtina celkového počtu (u domobraneckého vojska by to mělo svoji logiku), nebo že nebyly striktně dodržovány předepsané početní stavy kompanií. Případně obojímu najednou.

Oddílům městského vojska velel obvykle vyšší městský úředník s propůjčenou hodností majora (obristvachtmistra), jemu podléhali velitelé kompanií s hodnostmi hejtmanů, z nichž každý měl k ruce poručíka (lajtnanta) a praporčíka (fendrycha).

Na Starém Městě byl velitelem primas Mikuláš Turek z Rožmitálu, na Novém Městě císařský rychtář Václav Augustin Kavka. Přestože většinu důstojníků a mužstva této měšťanské milice tvořili v jistém smyslu vojenští „samouci“, někteří z nich měli zkušenosti, které by jim mohl závidět leckterý profesionální voják. Například novoměstský obecní starší Georg Hermann bojoval v mládí proti Švédům u Nördlingen a později dokonce proti Turkům jako námořník v johanitském loďstvu na Maltě; staroměstský radní Jan Václav Kleblatt strávil jako pěšák i jezdec v císařské armádě celých čtrnáct let; poručík staroměstské kompanie řemeslníků Ondřej Štoček měl odslouženo šest let v Enkefurthově jezdeckém pluku.

K oddílům regulérní armády a měšťanské milice se podle běžného zvyku postupně přidávaly i další oddíly, sestavené narychlo ze studentů pražských škol, pražských kněží, šlechtických služebníků a nakonec i ze šlechticů samotných.

Jako první se zorganizovala studentská legie, do jejíchž řad se hned první den bojů nadšeně přihlásilo 745 studentů Karlo-Ferdinandovy univerzity. O pouhý měsíc později jich zůstalo jen 308, ani ne tak v důsledku bojových ztrát jako spíše v důsledku toho, že ani mládeži nevydrží nadšení věčně. Skutečnost, že podle „Soupisu“ dostávali pouhých 256 stravních dávek, lze vysvětlit podobně jako u měšťanských kompanií tím, že se bojů zúčastnila vždy jenom část mužstva, případně že se ostatní rozjeli domů k rodičům…

Jako velitel studentské legie bývá občas uváděn jezuita páter Plachý, což je v lepším případě omyl, v horším katolická tendenční legenda. Nominálním velitelem legie (v hodnosti majora) byl sice kněz Tovaryšstva Ježíšova, ale nejmenoval se Plachý, nýbrž Juan Arriaga. Skutečnými bojovými veliteli pak byli studující práv (hejtman) Hanuss Georg Kauffer, studující (poručík) Franz Julius Rethell von und Hirschfeldt a další student práv (praporčík) Nicolaus Frantz Faber. Páter Jiří Plachý žádnou hodnost ve studentské legii neměl, o to horlivěji se však vyskytoval na místech nejprudších bojů, aby povzbuzoval studentské válečníky k vyšším výkonům. Svojí tělesnou výškou (194 cm) si u Švédů vysloužil přezdívku „Dlouhý páter“, zatímco svou horlivostí připomínal svého stejnojmenného strýce, dlouholetého správce klementinské tiskárny a knihovny pátera Jiřího Plachého přezdívaného Ferus, který však vynikl šířením katolické víry spíše v roce 1623, kdy v čele svých tehdejších studentů srazil z průčelí Týnského chrámu zlacený kalich z dob Jiřího z Poděbrad a nahradil jej sochou Panny Marie.

Studentská legie bojovala pod praporem, který od tehdejšího velitele města obdržela v roce 1639, kdy významně přispěla k uhájení Prahy před Banérem. Jednu stranu praporu zdobil obraz Panny Marie, druhou český lev…

Dalším útvarem, podstatně slabším než předešlé, byl oddíl služebníků, které dali k dispozici jejich urození páni z řad přítomné šlechty. Oddíl měl 109 mužů (104 porcí) a velel mu hejtman Cyriak z Opplu.

Sami šlechtici se sdružili do vlastního bojového útvaru až počátkem října, kdy vytvořili šlechtickou švadronu o 140 mužích, rozdělených do čtyř čet. Velitelem švadrony byl rytmistr Jindřich purkrabí z Donína, jeho zástupcem poručík Jean Paul de Briaumont. V této kompanii bojoval také Ferdinand Arnošt Hýzrle z Chodů, synovec císařova věrného plukovníka Jindřicha Hýzrleho, pobývajícího toho času se svojí třetí (!) manželkou v západočeských Lčovicích.

Zcela nakonec byl k obraně Prahy zmobilizován i oddíl pražského duchovenstva o síle 200 mužů. V čele této kněžské kompanie, složené z větší části z jezuitů, stál pražský arcibiskupský administrátor a probošt kláštera křižovníků strážců Božího hrobu na Zderaze Don Florio Cremona, jenž jezuity upřímně nesnášel. I takové věci se stávají…

Na základě předchozích úvah lze konstatovat, že celkový počet obránců Prahy mohl ve dnech největšího ohrožení dosáhnout šesti až sedmi tisíc mužů. To by ostatně potvrzoval i další Lívou zveřejněný seznam proviantních náležitostí ze dne 5. září 1648:

„5. IX. Rozvržení porcí vydávaných generálnímu štábu, regimentům a praž. domácím oddílům. Celkem 7 506 porcí a obrok pro 309 koní. Z toho pobírali lidé hr. Colloreda 60, studenti 337, 7 staroměstských kompanií 600, 9 novoměstských praporců 1 007, židé 60, zajatci 30, panští služebníci v Starém Městě 67, tíž v Novém Městě 104, vinaři 67, úhrnem 2 332 porcí...“¹⁴¹

Samotnou bitvu o Prahu, tuto poslední bitvu třicetileté války, lze rozdělit na čtyři relativně samostatná období:

První období, v jehož průběhu byla Švédy obsazena Malá Strana a Hradčany, trvalo od ranního Königsmarckova útoku v neděli 26. července do Wittenbergova příchodu dne 30. července 1648.

V kratičkém druhém období, od 30. července do 6. srpna, se Wittenberg (spíše symbolicky) pokusil vystřílet průlom v novoměstských hradbách.

V naopak nejdelším třetím období, od 6. srpna do 4. října, se jak Wittenberg, tak Königsmarck věnovali osvoboditelsko-loupeživým toulkám po Čechách a poskytli tak obráncům zbývajících Měst pražských dostatek času k přípravě na závěrečný útok.

Ve čtvrtém období, od 4. října do 3. listopadu, podnikli švédský následník trůnu Karel Gustav, Wittenberg i Königsmarck spojenými silami jediný opravdový pokus o dobytí města, který se mohl podařit, kdyby mu ovšem nebylo předcházelo odpočinkové období třetí…

První období: 26. července – 30. července 1648

Hlavní zásluhu na tom, že se švédský pokus o dobytí Prahy málem podařil, měl vysloužilý důstojník císařské armády podplukovník Arnošt Ottovalský. Tento muž, kterého probošt Florio Cremona ve své zprávě nazývá ničemou, „jehož jméno není hodno paměti“, byl v podstatě smolař čili Pechvogel, jak se dodnes říká v jeho rodném Bavorsku. Roku 1612 vstoupil do císařské armády, v jejích řadách pak jako mušketýr a posléze jezdec bojoval proti tureckým pohanům i proti křesťanským nepřátelům nejkatoličtějšího Veličenstva císaře Ferdinanda Druhého a časem to dotáhl až na podplukovníka. Po slavném vítězství katolických zbraní na Bílé hoře si z konfiskovaného majetku poražených českých rebelů koupil dům v Chebu, o pár let později se oženil s dcerou chebského měšťana. Po tchánovi zdědil statek ve Velkém Lohensteinu, ten mu však vypálili nejdříve Sasové, potom znovu Švédové. Roku 1639, jako podplukovník wildberského pluku, utrpěl těžké zranění pravého ramene u Plavna, takže po sedmadvaceti letech služby odešel z armády a uchýlil se na léčení domů do Chebu.

Až potud byla vojenská kariéra podplukovníka Arnošta Ottovalského neobvyklá snad jenom tím, že celých těch sedmadvacet let odsloužil pouze v jedné armádě. Na rozdíl od velitele „hrdinných Moravanů“ z Bílé hory Jindřicha hraběte Šlika, nebo původně švédského důstojníka a brněnského hrdiny Raduita de Souches, či plukovníka Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic a mnoha dalších. Nikdo není dokonalý...

V roce 1647 dobyli Cheb Švédové a vypálili penzionovanému císařskému důstojníku Ottovalskému jak dům, tak statek. Jeho samotného nejdříve uvěznili, potom nad tím smolařem mávli rukou a dovolili mu odjet do Prahy, kde tou dobou pobýval císař Ferdinand III. Ten slíbil svému zmrzačenému důstojníkovi místo velitele posádky v Lokti a mimořádnou odměnu 200 zlatých. Tím ovšem zasáhl do kompetencí vojenského velitele v Čechách hraběte Colloreda, který reagoval tak, jak podřízení v takových případech obvykle reagují – začal plnění panovníkova slibu sabotovat. Díky tomu dostal Ottovalský svých 200 zlatých až po půl roce ponižujících urgencí a průtahů, zatímco funkci velitele v Lokti nedostal nikdy.

Vyplacená odměna pokryla sotva náklady půlročního pobytu v Praze, zatímco podplukovníkova rodina, přestěhovaná snad až příliš horlivě blíže k novému působišti, neměla co jíst. Ottovalský proto požádal o zálohu na budoucí plat, jenomže hrabě Colloredo stál pevně na svém – do kádrových záležitostí mu ani císař mluvit nebude! A dal rodině toho protekčního otravy vydávat denně osm porcí chleba a piva, což představovalo denní příděl hejtmana pěší kompanie. Ottovalský byl podplukovník, a tak toto řešení odmítl jako svrchovaně urážlivé a obratem požádal dvorskou válečnou radu o opětné přijetí do řadové služby. Ve válečné radě však měl v tomto případě rozhodující slovo hrabě Colloredo z Wallsee, takže…

Nelze se skoro divit, že Ernest Ottovalský usoudil, že o něj císařská armáda příliš nestojí. A protože nějak rodinu zaopatřit musel, rozhodl se – poprvé za své vojenské kariéry – zvolit armádu jinou. Vyhledal proto v bavorském Weidenu generála Königsmarcka a pochlubil se mu svými nedobrovolně získanými znalostmi¹⁴² silných a slabých stránek pražského opevnění. Jakmile se zavázal, že dovede Švédy do Prahy, aniž by ztratili jediného muže, byl okamžitě přijat do služeb švédské armády jako podplukovník, s měsíčním platem 100 zlatých. Svou roli při tom možná sehrála i skutečnost, že rovněž Königsmarck začal válku původně jako důstojník císařské armády, nehledě na to, že přecházení důstojníků i mužstva z jedné armády do druhé bylo tehdy zcela běžnou praxí.¹⁴³

V pondělí 20. července 1648 opustil Königsmarckův sbor Cheb, rafinovanou oklikou přes Kynžvart, Stříbro a Kladruby minul Plzeň a přes Bělou a Plasy se stočil na sever k Rakovníku, který obsadil v pátek 24. července odpoledne. Ačkoli jako předvoj jelo 200 jezdců, jejichž úkolem bylo zajmout každého, koho potkají (aby se švédský přesun neprozradil), císařský velitel v Plzni plukovník Johann (Jean) de la Croon (Corona, Croen, Crona, Lacron, La Cron, Cron, von der Kron...) neprodleně hlásil svému nadřízenému maršálu Piccolominimu, že „… Königsmarck usiluje o spojení s Wittenbergem, jenž postupuje přes Hradec Králové, z čehož možno usuzovat, že se schyluje k rozhodnému podniku…“¹⁴⁴

Jak vidno, v Čechách se opravdu nic neutají. Varování přišlo i do Prahy, kam hejtman Rakovnického a Žateckého kraje Kryštof Jaroslav Krakovský z Kolovrat poslal spěšného posla se zprávou o blížícím se Königsmarckově sboru. Řečeno slovy nobilitační listiny (jíž byl za tento hrdinský skutek svého otce odměněn až roku 1700 hejtmanův syn), pan Krakovský „… o témž lidu švédského ku Praze tažení tehdejšímu Měst pražských commendantu časně věděti dal, čemuž kdyby se byla víra přiložila, snadně královská residency Naše a Hrad Náš pražský před tímž švédským vpádem zachován a obhájen býti mohl…“¹⁴⁵

Polní maršál hrabě Colloredo z Walsee varování „víru nepřiložil“, pouze nařídil strážím v pražských branách, aby zpřísnily kontroly všech nově příchozích. Možná očekával, že se Švédové pokusí proniknout do města s falešnými propustkami. V každém případě tím přinejmenším potvrdil Valdštejnovo hodnocení svých vojenských schopností...

Generál Konigsmarck ponechal své dělostřelectvo a trény pod ochranou dvou set dragounů v Rakovníku, pěšáky posadil na odpřažené tažné koně a 25. července v deset hodin dopoledne vyrazil s dvěma tisíci mužů na Prahu. Postup byl rychlý, již ve čtyři hodiny odpoledne se Švédové utábořili v lesích nedaleko Dobrovíze a čekali na soumrak.

V Praze bylo tou dobou veselo. Neboť pro Jeho Milost Ferdinanda Třetího, z Boží milosti voleného císaře římského, po všechny časy rozmnožitele říše a uherského, českého, dalmátského, charvátského krále atd. byla poslední červencová sobota léta Páně 1648 dnem svatebním. Císařův sňatek s  arcikněžnou Marií Leopoldinou Tyrolskou se sice nekonal v Praze ani ve  Vídni, nýbrž v mnohem bezpečnějším tyrolském Innsbrucku, nicméně slavnosti na počest vznešených snoubenců probíhaly po celé říši domu Habsburského. Alespoň v těch jejích částech, které se po Zusmarshausenu podařilo uhájit před nestoudnou hltavostí nepřátel.

A tak se i v Praze shromáždil při této vzácné příležitosti výkvět české šlechty. Lépe řečeno – sešli se tu více či méně urození muži a ženy ze všech koutů Evropy, kteří po Bílé hoře českou šlechtu z větší části tvořili, aby svou účastí na banketech, zahradních slavnostech a divadelních představeních dali najevo svoji lásku, úctu a vděčnost již podruhé se ženícímu synovi bělohorského vítěze.

Königsmarckovi, který byl i mezi švédskými generály výjimečný svou hrabivostí, přišla taková koncentrace zámožných nepřátel samozřejmě vhod. Zvlášť když se ukázalo, že Arnošt Ottovalský nestrávil půl roku v Praze nadarmo. Na základě seznamů, které ještě před akcí zpracoval on a plukovník Koppi (jenž v Praze před třemi lety pobýval jako zajatec), byli vojáci v průběhu čekání u Dobrovíze poučeni, které malostranské a hradčanské domy mohou považovat za svoji právoplatnou kořist, a do kterých naopak nesmějí ani nahlédnout. Dostali adresy významných osobností, které bylo nutno zadržet, aby mohly být později zpeněženy formou výkupného.

V operacích tohoto druhu měly všechny armády té doby bohaté zkušenosti, a tak závěrečná instrukce, podle níž měl být zabit každý, kdo bude přistižen se zbraní v ruce, případně jen ze zvědavosti vyhlédne z okna, byla skoro zbytečná. Königsmarckovi veteráni velice dobře věděli, jak zastrašit obyvatele přepadeného města, aby je snad náhodou nenapadlo využít početní převahy, kterou obvykle nad útočníky mívali. Pouze naivní vizionář typu Jana Amose Komenského by možná postrádal alespoň pár vzletných slov o cti, které je švédským vojákům dopřáno tím, že přinášejí Pražanům vysvobození od habsburského a papeženského útisku. Königsmarck však nebyl Banér, a tak místo jalových tlachů tohoto druhu bylo úplně na konec stanoveno pouze poznávací znamení (březová větvička na pokrývce hlavy) a heslo: Bůh s námi!

Po setmění pokračovali Švédové v cestě a před půlnocí již stáli na Bílé hoře. Všude byl klid. Pražské oslavy císařovy svatby byly navzdory těžkým válečným časům skutečně velkolepé, spotřeba vybraných pokrmů a nápojů úctyhodná, závěrečný ohňostroj nevídaný. Nyní už většina účastníků spala. Až na několik nejzarytějších flamendrů, jejichž halekání tu a tam zaznělo nocí a připomnělo útočníkům, že čas lze trávit i příjemněji než válčením. Kromě hulákání opilců však náhle zazněly nocí i kostelní zvony a Königsmarck zneklidněl. Nebylo vyloučeno, že v ohroženém městě přece jenom vyhlásili poplach. Švédský generál zřejmě stále nemohl uvěřit, že by mu to jeho císařští kolegové tolik usnadňovali. Podplukovník Ottovalský tedy opět využil svých pražských zkušeností a vysvětlil mu, že tímto drastickým způsobem jsou svoláváni k půlnočním modlitbám mniši jednak v nedalekém Břevnovském klášteře a jednak v poněkud vzdálenějším klášteře kapucínů na Hradčanech.

Teprve kolem druhé hodiny ranní utichlo všechno natolik, že mohla začít poslední fáze operace. Königsmarck zůstal s hlučnou jízdou ve vypáleném Břevnově, necelý kilometr od Říšské brány. Dragouni a mušketýři nechali koně v oboře u letohrádku Hvězda a pěšky postupovali dál po cestě, která vedla od Břevnovského kláštera podél potoka jménem Brusnice k městu. V čele šel Ottovalský se stovkou pěšáků, za ním podplukovník Volkers se zbytkem pěchoty, jako poslední pak plukovník Koppi se svými opěšalými dragouny a dvacetičlennou ženijní četou, určenou k případnému proražení zatarasené brány.

Volkers a Koppi zůstali ve Šlikovské zahradě před hradbami, Ottovalský dovedl své muže podél potoka až k místu, kde údolí Brusnice ústí do Jeleního příkopu a je přehrazeno náspem s hradbou, která zde přechází za Jelení příkop a spojuje opevnění Hradčan s tzv. Mariánskými hradbami. V červenci 1648 byl na tomto místě, kde se staré hradčanské hradby zalamovaly podél jižního okraje Jeleního příkopu směrem k Pražskému hradu, rozestavěný bastion (předchůdce dnešního bastionu sv. Františka), zatím pouze nezpevněná hromada hlíny v příkopu, dosahující až ke koruně městské hradby. Podplukovník Ottovalský si této slabiny hradčanského opevnění nepochybně povšiml za svého dlouhého a nudného pobytu v Praze (bez peněz se člověk nudí kdekoliv) a na základě pracovního tempa dělníků stavitele Bossiho naprosto správně usoudil, že bastion hned tak dokončen nebude.

Když věžní hodiny ve městě odbily půl třetí, Ottovalského muži vylezli po budoucím bastionu na staré hradčanské hradby a rozdělili se na dvě skupiny. Jedna běžela k hradební baště vlevo, druhá vpravo. Na obou baštách překvapili a zabili strážné. Pak vyrazili kolem kapucínského kláštera ke Strahovské (Říšské) bráně. Před klášterem stáli na stráži dva vojáci. Jednoho z nich zastřelili, druhý utekl.

Hlavní stráži u Strahovské brány, tvořené dvanácti vojáky valdštejnského pluku, velel nadporučík jménem Ammon. Jeho muži stačili jedinkrát vystřelit, zranit dva útočníky a vzápětí byli pobiti nebo rozehnáni. Pak už nebyl problém otevřít bránu, spustit most a přivolat zbytek pěchoty i Königsmarckovu jízdu. Byla neděle 26. července, den svaté Anny. Švédští osvoboditelé vstoupili do Prahy...

Podle směrnice pražského vojenského velitele z roku 1645 mělo při poplachu, vyhlášeném třemi výstřely z hmoždíře na baště před Lobkovickým palácem, obsadit a hájit opevnění Malé Strany a Hradčan šest staroměstských kompanií. K tomu ovšem potřebovaly most přes Vltavu. Hned po dobytí brány spěchal proto Ottovalský se svým oddílem dolů na Malou Stranu, obsadil malostranské mostecké věže a poslal třicet vojáků i k dolnímu přívozu pod dnešním Mánesovým mostem. Spojení s pravobřežní částí města bylo přerušeno a osvobozování části levobřežní se mohlo rozběhnout na plné obrátky.

Zatímco Ottovalský zajišťoval přechody přes Vltavu, plukovník Koppi se svými dragouny obsadil Pražský hrad. Stalo se tak bez boje, protože vojákům hradní stráže, střežícím mimo jiné i jeden z největších zbrojních arzenálů v Čechách, jejich velitelé údajně zapomněli vydat střelný prach.

„Nešťastný ranní soumrak, kdy obsadili Švédové válečnou lstí a pro naši nedbalost Malou Stranu s Hradem…“¹⁴⁶ povzdechl si tehdejší zástupce rektora staroměstské jezuitské koleje sv. Klimenta páter Šimon Schürer, pravděpodobný autor zápisů v kolejním Diáři.

O nedbalosti jako o skutečné příčině švédského úspěchu nepochybuje ani jinak až úzkostlivě loajální učitel svatojindřišské farní školy Václav František Kocmánek, jenž poměrně krotce konstatuje, že „… v tomto sice bylo ovšem od našich velmi přehlídnuto, že ty posty v těch a takových místech ničemně opatřené byly, ano i místa, kudyž se ten vpád stal, neupevněné, a jakž by na tak slavné město náleželo, neohražené se ukázaly...“¹⁴⁷

A Václav Líva cituje samotného Ottovalského, který ve své poválečné obhajobě napsal, že „… nedbalost a neopatrnost těch, jimž bylo svěřeno velení, způsobila, že s nepatrnými silami bylo dobyto města, které se dříve dovedlo ubránit celým armádám...“¹⁴⁸

Pamětníci se shodují i v popisu toho, co následovalo. V ulicích Malé Strany a Hradčan se rozpoutalo peklo, přesně takové, jaké v uplynulých třiceti letech zažili obyvatelé nesčíslného množství evropských měst, městeček a vesnic. Podle tehdejšího studenta klementinské koleje Jana Norberta Zatočila plnili Königsmarckovi vojáci své instrukce velmi svědomitě:

„… kterýžto lid nepřátelský kde koho, buď z oken vyhlédajícího, aneb po ulicích jdoucího, a co by to býti mělo, se ptajícího, spatřili a potkali, beze všeho rozdílu osob, stříleli, bili a rozháněli, tak že mnohý, nevěda o nepříteli, na ulici zastřelen jsa, mizerně zahynouti musil…“¹⁴⁹

Nejvyšší zemský soudce František Matyáš Karel hrabě ze Šternberka byl zasažen do paže (zemřel 9. srpna). Hejtman Starého Města pražského Ferdinand Libštejnský z Kolovrat utrpěl smrtelné zranění hlavy. Zvláštní smůlu měl stařičký nejvyšší purkrabí Jaroslav Bořita Smečanský hrabě z Martinic, kterého v květnu 1620 vyhodili Thurnovi rebelové z okna Pražského hradu. Nyní, po třiceti letech a několika měsících, ho švédští vojáci v jeho vlastním hradčanském paláci ztloukli natolik, že v důsledku utrpěných zranění za necelý rok zemřel.

Pražské vojenské velení bylo zcela překvapeno. Velitel valdštejnského pluku podplukovník Baltazar Schmidt se vydal nahoru na Pohořelec zjistit, co se to vlastně děje. V Úvoze (dnešní Nerudově ulici) potkal vojáky s březovými větvičkami za krempami klobouků, kteří po něm místo předepsaných pozdravů začali střílet. Bystře pochopil, že se nejedná o neukázněné podřízené, a pokusil se dostat přes most do Starého Města. Pokus se nezdařil, švédské kulky byly rychlejší. Stejně jako  v případě dalšího důstojníka valdštejnského pluku, praporčíka Příchovského, který (alespoň podle Zatočila), „… také jsa smrtelně raněn, přes most pospíchajíc, staroměstským tu nešťastnou novinu, že Königsmark Menší město Pražské přepadl, přinesl…“¹⁵⁰

Podle jiných zpráv, o nichž se zmiňuje Václav Líva, vedl prý tento praporčík Příchovský v časných ranních hodinách neúspěšný protiútok na malostranskou mosteckou bránu, byl zraněn a na svá zranění zemřel. Hrdinný fenrich Příchovský zkrátka vystupuje nejen v Zatočilově, ale také v každém pozdějším (i když i přímý účastník událostí Zatočil sepsal svůj „Leto- a denopis“ také až o celých 37 let později) líčení událostí z časného nedělního rána 25. července 1648 jako muž, jenž obětí vlastního života zachránil Prahu před úplným obsazením švédskými nájezdníky…

Boje o Karlův most na dioramatu v Zrcadlovém bludišti na Petříně
commons.wikimedia.org

Skutečnost je pravděpodobně poněkud jiná. Prokázaným faktem je totiž pouze to, že podplukovník Baltazar Schmidt byl úřadujícím velitelem valdštejnského pluku a padl poblíž mostu. Stejně tak je jisté, že k protiútoku císařských na mostě skutečně došlo. Potvrzuje to i klementinský jezuita P. Šimon Schürer, který měl zprávy o dění na mostě nepochybně z první ruky:

„… Naši se snažili získat zpět mosteckou bránu, ale byli odraženi po ztrátě dvou nebo tří mužů. Mezi nimi byl podplukovník Karel Příchovský […] Podplukovník Schmidt byl postřelen a vydechl téhož dne…“¹⁵¹

Ačkoli z textu zprávy není zcela zřejmé, zda byl plukovník (podplukovník a plukovník bývají v civilní mluvě zaměňováni dodnes) Příchovský pouze mezi těmi, kdo útočili, anebo i mezi těmi, kdo při útoku také padli, ze zápisu jasně vyplývá, že se tohoto protiútoku nezúčastnil žádný praporčík, tedy důstojník nejnižší možné hodnosti, nýbrž (pod)plukovník Příchovský. Jenomže skutečný Jan Karel Příchovský z Příchovic (†1660), veterán tureckých válek (do armády vstoupil roku 1616), pak plukovník arkebuzírů u Nördlingen, císařský komoří, přísedící zemského a komorního soudu a hejtman Pražského hradu, se prokazatelně ve zdraví dožil konce obležení. Pokud se tedy onoho dne zúčastnil protiútoku na mostě, rozhodně při něm nepadl. Nehledě na to, že se svými zásluhami a čestnými funkcemi těžko mohl být pouhým řadovým důstojníkem valdštejnského pluku a Schmidtovým podřízeným.

O žádném praporčíkovi Příchovském se nezmiňuje ani další přímý účastník tehdejších událostí – kantor novoměstské farní školy u svatého Jindřicha Václav František Kocmánek, autor písemného vylíčení bitvy o Prahu, které je všeobecně považováno za faktograficky spolehlivější (byť chudší) než hrdinský epos Zatočilův.

Jedním z možných vysvětlení této záhady je, že dotyčný Karel Příchovský byl plukovníkovým příbuzným. Ne snad přímo bratr nebo syn (o tom by se pravděpodobně dochovaly genealogické záznamy), ale rod Příchovských z Příchovic byl, jako většina českých šlechtických rodů, bohatě rozvětven, proč by tedy nemohli sloužit v císařské armádě současně kupříkladu strýc a synovec? A proč by nemohl synovec hrdinsky padnout v boji s cizáckými vetřelci a strýc pak neméně hrdinsky mstít jeho památku? Možné to je. Německy psaná nobilitační listina, jíž byl po válce plukovník Příchovský za své zásluhy povýšen do panského stavu Království českého, se zmiňuje o tom, že při švédském útoku zahynul poručík valdštejnského pluku, jeho „vetter“ (bratranec, strýc, příbuzný, vzdálený příbuzný). Proč však potom Zatočil, který jinak častuje čtenáře historkami někdy stěží uvěřitelnými, pomíjí tento až anticky vznešený námět a – na rozdíl od ostatních kronikářů – se o nějakém praporčíkovi Příchovském vůbec nezmiňuje? Toť otázka! Nejjednodušší odpověď na ni je ta, že žádný mladý praporčík Příchovský neexistoval, že sklerotický popleta Zatočil pouze smíchal dohromady skutečné osoby padlého podplukovníka Schmidta a zasloužilého plukovníka Příchovského. Že prostě náš legendární praporčík Příchovský je – podobně jako hrdinní Moravané z Bílé hory – pouze dalším virtuálním přízrakem českého dějepisného bájesloví…

Ať již zprávu o obsazení Malé Strany přinesl Staroměstským kdokoli, zemský vojenský velitel polní maršál Rudolf hrabě Colloredo z Wallsee měl více štěstí než chudák podplukovník Schmidt. Nebo možná pouze méně smyslu pro povinnost. Oděn údajně toliko v noční košili opustil svůj malostranský příbytek, v doprovodu sekretáře, sluhy a pážete se vinicemi na úpatí Petřína dostal na Smíchov, odkud ho rybáři přepravili na novoměstský břeh, kde se energicky ujal velení. Strategický ústup svého pána kryl palbou z okna Enoch Kliment Vratislavský, hejtman jeho opočenského panství a syn pobělohorských emigrantů, který po dosažení dospělosti konvertoval ke katolické víře a vrátil se do Čech, odkud ho rodiče v mládí odvezli.

Pro císařskou stranu byla celková bilance vpádu neutěšená: 150 mrtvých vojáků a civilistů, 350 zraněných, dva zajatí poručíci a asi 30 vojáků. Na švédské straně utrpěl zranění jeden poručík a dva vojáci. Naproti tomu počet lukrativních zajatců překonal všechna Königsmarckova očekávání. Bylo jich přes 200, mezi nimi i pražský arcibiskup kardinál Arnošt Vojtěch hrabě z Harrachu, nejvyšší purkrabí Jaroslav hrabě z Martinic, nejvyšší lovčí František Vilém Popel z Lobkovic, Martin Jaroslav Michna hrabě z Vacínova, Jan Zdeněk Vratislav z Mitrovic, hejtman Pražského hradu Albrecht Beneda z Nečtin, královský hofmistr Jan Oktavián hrabě Kinský, rada české komory Zikmund hrabě z Valdštejna a mnozí další.

Plenění probíhalo celé dva dny a dvě noci a kořist byla obrovská.¹⁵² Současný švédský autor Peter Eglund bilancuje pražskou osvobozeneckou misi svých dávných krajanů s odzbrojující objektivitou:

„V pokladnicích a sklepeních bylo ukryto víc bohatství, než se komu kdy zdálo. Z paláce městského velitele Colloreda bylo vyneseno dvanáct sudů dukátů a přes dvě a půl tuny stříbra. Z paláce hraběte Černína bylo ukradeno zlato v hodnotě sta tisíců tolarů. V jednom klášteře nalezli vojáci 100.000 v hotovosti. Poštmistr Paar byl okraden o 18.000 tolarů, a tak by se dalo pokračovat dál. Švédští vojáci prý měřili množství mincí ne na kusy, ale na klobouky. Königsmarck osobně naplnil zlatem a stříbrem pět vozů.

Pražský hrad byl vyhrazen čistě pro švédskou korunu. Klenotnice byla zamčena a její ochránce se tvářil na všechny otázky nechápavě, ale postaven před hrozbu mučení klíče našel. A tak se otevřely dveře k vůbec největší loupeži. Švédy začernalé od střelného prachu čekal neuvěřitelný pohled. Vešli do kunstkomory císaře Rudolfa II., kabinetu kuriozit toho typu, jaký velikáni sedmnáctého století rádi až po okraj naplňovali všemi možnými nádhernými, pozoruhodnými a fantastickými věcmi původu přírodního i umělého, což bylo výrazem obdivu té doby pro závratnou mnohotvárnost, která vládne světem. Kunstkomora Rudolfa II. měla ovšem zvlášť majestátní proporce: nacházely se zde tisíce obrazů, kreseb, soch, zbraní, výrobků uměleckých řemesel, nádob ze zlata a stříbra, porcelánu, broušených a vyřezávaných drahokamů, křišťálu, mincí a medailí, hodin, přístrojů, obrovských stříbrných svícnů, tyrkysem zdobených sedel a zrcadel. Také zde byly takové kuriozity jako mumie, "rukavice z lidské kůže" a "chrup a jedna ruka sirény". Něco ukradli Švédové přímo na místě, ale většina předmětů byla pečlivě zabalena do beden a postupně převezena do Stockholmu (nedočkavá a zvědavá královna Kristina byla přítomna vybalování té ohromné kořisti). V zásilce do Stockholmu bylo mimo jiné 69 bronzových soch, 26 předmětů z jantaru, 24 z korálu, 660 zdobených achátových nádob, 174 fajánsových nádob, 403 indiánských kuriozit, 16 drahocenných hodin, 185 předmětů z drahokamů, 317 matematických instrumentů, bedny plné nebroušených diamantů, několik tisíc medailí a kolem 500 obrazů. Jen ukradené obrazy měly nevyčíslitelnou hodnotu. Mezi jinými obsahovala zásilka obrazy od mistrů, jako byli Michelangelo, da Vinci, Raffael, Tizian, Tintoretto, Veronese, Dürer, Bosch, Grimmer a Brueghel. Mnohé z nich teď visí ve švédských muzeích. A k téhle kořisti je nutno připočíst také ohromné knižní poklady. Švédští polní velitelé měli ze Stockholmu víceméně stálý příkaz využít každé příležitosti k obohacení švédských univerzitních i gymnazijních knihoven – a v Praze se v různých palácích nacházelo mnoho velkolepých knižních sbírek. Jen z knihovny Eggenberského paláce bylo vyvlečeno třicet velkých beden knih pro odvoz do Švédska. K nejcennějším literárním úlovkům patřil Codex gigas – ohromná Ďáblova bible ze třináctého století, která se nyní nachází v Královské knihovně ve Stockholmu, a Codex argenteus, známý gótský překlad bible z počátku šestého století, nyní v Univerzitní knihovně v Uppsale. Bohatý Strahovský klášter byl prohledán finským plukem a vojenští duchovní si z knihoven vybrali ty nejkrásnější knihy. Nakradených knih mohlo být mnohem víc, kdyby se opatovi v jiném klášteře nepodařilo podplatit muže, který tam byl poslán, aby odtamtud vyzvedl krásnou sbírku 10.000 knih.

Švédské jednotky braly vše, co mělo nějakou hodnotu. Vtrhly i do císařovy zoologické zahrady a ke svému nadšení tam našly starého opelichaného lva. Ten byl odvezen do Stockholmu a zavřen do místa zvaného Lví doupě na jižní straně královského zámku … Celková hodnota toho, co Königsmarck a jeho muži v Praze nakradli, je těžko vyčíslitelná. Současné prameny mluví o sedmi milionech říšských tolarů...“¹⁵³

Kromě cenností padla Švédům do rukou i armádní skladiště, umístěná na Hradě a na Malé Straně, v nichž se nacházelo 132 děl různých ráží (včetně velkého čtyřiačtyřicetiliberního¹⁵⁴ moždíře), 130 000 koulí, 862 dělostřeleckých granátů, 46 zápalných koulí, 450 ručních granátů, 1 444 mušket, 576 centů střelného prachu atd. Tahle kořist ale zatím nikoho nezajímala. Stejně jako fakt, že po celý první den stálo na druhém břehu Vltavy všeho všudy pár stovek dezorientovaných císařských vojáků bez velitele a – na papíře sice početní, nicméně teprve nakvap svolávaní ozbrojení civilisté z městské hotovosti. Kdyby byl Königsmarck počkal se shromažďováním kořisti a poslal raději 2 000 svých zkušených hrdlořezů okamžitě na druhou stranu Vltavy – anebo ještě lépe, kdyby byl počkal s celým útokem na příchod pěti tisíc Wittenbergových vojáků, kteří by současně s ním udeřili na pražské Nové Město stejně nečekaně, jako by on udeřil na Malou Stranu…

Říká se, že historie nezná žádné kdyby. Je to pravda. Ostatně – nájezd v tomto smělém pirátském stylu mohl ze všech švédských generálů úspěšně uskutečnit pouze pozemní pirát Königsmarck. A Königsmarck by – jako každý správný pirát – zásadně nečekal na nikoho, s kým by se musel o svůj lup dělit. Stejně tak by ale ani on nedokázal přimět své muže k tomu, aby nechali ležet jistou kořist jenom proto, že je možná očekává kořist ještě větší. Aby šli riskovat život, aniž by se předtím alespoň nepokochali tím, co už bylo jejich…

Takže má asi přece jenom opět pravdu francouzský historik Ernest Denis, když říká, že „… vojevůdcové švédští ukázali několikrát, že nejsou hodni svého úkolu, a Königsmarck právě tak jako Banér a Torstensson v rozsáhlý výkon lupičský přeměnil to, co se mohlo stát rozhodným podnikem politickým…“¹⁵⁵

Jinou otázkou ovšem je, jak se v tomto okamžiku přechodného zhroucení orgánů státní (tedy císařské) moci ve městě zachovali sami Pražané. Podle představ Jana Amose Komenského a ostatních emigrantů (a pravděpodobně i Axela Oxenstierny) měli okamžitě využít příležitosti, svrhnout nenáviděné habsburské jho a s otevřenou náručí přivítat své osvoboditele. Mírová smlouva byla sice připravena, ale zdaleka ještě nebyla podepsána. Nebylo tedy vyloučeno, že po ztrátě Prahy císař ustoupí ještě jednou a přece jenom kývne na švédský požadavek náboženské, případně i politické svobody pro Čechy (jako to nakonec udělal v případě slezských protestantů). V předmluvě k Zatočilovu spisku spekuluje Jan Herben, že „… dobytí Prahy bylo by mělo dalekosáhlé následky při skoncování války 30leté mírem vestfálským. Již po pádu Malé Strany plnomocník švédský vyjednávající mír v Münstru obnovil požadavky o svobodný návrat exulantů do země a o svobodu jejich náboženství. Mít Švédové v moci své Prahu, Komenský sotva by byl ronil zoufalé slzy nad opuštěním českého národa se strany švédské…“¹⁵⁶

Rovněž Ernest Denis píše, že Ferdinand III. „… tvrdošíjně odmítal navrácení Čechům svobody náboženské, jíž se Švédové domáhali pro ně. K donucení jeho odvážili se smělého činu, který, kdyby se byl podařil, byl by zajisté překonal poslední odpor jeho vyslance Trauttmansdorffa…“¹⁵⁷

Téhož názoru je i jinak zdrženlivý Václav Líva:

„… V mírových smlouvách bylo by ještě bývalo možno leccos změnit, kdyby Švédové byli mohli v posledním okamžiku přihodit na misku vah úspěch tak znamenitý, jako vzetí Prahy…“¹⁵⁸

Vyloučeno nebylo zkrátka nic, historie sice nezná žádná kdyby, zato zná spoustu dějinných křižovatek, uzlových bodů, v nichž lze zdánlivě nezvratný vývoj zvrátit mnohdy zcela opačným směrem. Jenomže Pražané, možná pod dojmem křiku zabíjených malostranských sousedů a jejich znásilňovaných žen, svoji historickou příležitost nevyužili a zachovali se podle toho, co jim velel zdravý selský rozum – postavili se na odpor. Novoměstský pekař Jiří Smrčka zvaný Čížek, poručík 1. kompanie řemeslníků, se prý dokonce ještě v neděli přeplavil s houfem dobrovolníků na malostranský břeh, kde zabili pár plenících Švédů a přivedli i několik zajatců. Prý…

Bránili se i sami malostranští sousedé. Například koželuh Servatius Engl se zabarikádoval ve svém domě U zlatého hroznu poblíž mostu a teprve po několikahodinovém boji se i s rodinou a čeledí stáhl na Staré Město. Ve svém malostranském paláci (dnešní Tyršův dům) asi hodinu vzdoroval i Václav Michna hrabě z Vacínova, než se i on uchýlil do bezpečí druhého břehu Vltavy.

Jiní obyvatelé Malé Strany, zejména mnozí měšťanští a panští služebníci, však přece jenom švédský vpád pochopili alespoň vzdáleně tak, jak očekával Jan Amos Komenský, tj. využili nabízené příležitosti – a začali loupit společně s osvoboditeli, takže „… po malé chvíli bylo slyšeti po Menším městě Pražském ve všech takměř ulicích střílení, domův vytloukání, po střechách a žlabích lezení, rukou spínání a k Starému městu kývání hrozné od nebohých zajatých naříkání a lamentýrování…“¹⁵⁹

Na základě dobových pramenů potvrzuje tuto skutečnost i český historik Antonín Rezek, podle něhož „… ve všeobecné tři dni trvající vřavě mnoho bylo uloupeno od domácích lidí; jmenovitě šlechtičtí služebníci z větší části nevěrně se chovali, Švédům v loupení pomáhajíce a sami také pány své okrádajíce. Z obecného kořisti chtivého a válkou vyhladovělého lidu mnozí hned vstupovali do armády švédské...“¹⁶⁰

Než se vojenské velení vzpamatovalo, zorganizovali obranu Starého a Nového Města pražského velitelé jejich městských hotovostí – staroměstský primas (purkmistr) Mikuláš Turek a novoměstský královský rychtář Václav Augustin Kavka. Okamžitě povolali do zbraně kompanie městského vojska a Mikuláš Turek nejenže osobně vytáhl z postelí všechny velitele městských kompanií, ale navíc z městských prostředků vyzbrojil 750 mušketami bojechtivé studenty. Již po sedmé hodině ranní zaujala postavení u mostu staroměstská 3. kompanie vedená svým hejtmanem Vojtěchem ml. Hadem z Proseče.

Na staroměstskou radnici se zatím dostavili nejvyšší zemský písař Přibík Jeníšek z Újezda, nejvyšší zemský podkomoří Oldřich Karel Sezima Skuhrovský ze Skuhrova a purkrabí Hradeckého kraje Fridrich Leopold Věžník z Věžník, jediní dosažitelní členové sboru českých císařských místodržících (ostatní byli buď mimo Prahu, nebo v Königsmarckově zajetí), a vyzvali městské rady obou pražských měst ke statečnému odporu proti švédským uchvatitelům.

Městské rady, jejichž členové se jednou měsíčně střídali v úřadě purkmistra (primase), ovšem již dávno rozhodovaly o záležitostech svých měst pouze pod otcovským dohledem panovníkem dosazených královských rychtářů. Těchže rychtářů, které již krátce po bitvě na Bílé hoře Jan Amos Komenský popisoval jako „… bandity Vlachy, Němce a Čechy převrhlce, marnotratce, mordéře, bezectné pankharty, kejklíře, hudce, komediantníky, svobodníky, že někteří ani abecedy neuměli, bez nábytků, bez domů, bez svědomí, což vše jistými příklady prokázati by se mohlo, když jen o všecko se pokusiti hotovi byli a Antikristu pod jménem císařským naháněti přislibovali…“¹⁶¹

V každém případě rychtáři obou měst již rozhodli, nebylo tedy divu, že městské rady bezvýhradně schválily všechna učiněná opatření, načež se všichni jejich členové schopní nosit zbraň odebrali ke svým kompaniím.

Další organizaci obrany převzali dva důstojníci císařské armády. Jedním z nich byl již zmiňovaný plukovník Jan Karel Příchovský z Příchovic, jenž měl k tomu dostatek zkušeností i potřebnou autoritu. Druhým byl bratr hejtmana Vltavského kraje pana Šebastiána Čabelického,¹⁶² podplukovník Václav Čabelický ze Soutic, který se v Praze nacházel patrně jako účastník oslav císařovy svatby. Na jejich rozkaz převzal obranu mostu nadporučík Bader s četou valdštejnských mušketýrů, úsek od mostu proti proudu k mlýnům na Zderaze dostal na starost Vojtěch ml. Had z Proseče se 3. staroměstskou kompanií, od mlýnů k úpatí vyšehradské skály zaujala postavení novoměstská kompanie svatoštěpánské čtvrti, vedená kapitánem Matějem Vojtěchem Millerem.

Od mostu po proudu, v místě zvaném Rejdiště, se mezi jirchářskými a barvířskými dílnami opevnili bojovní mladíci ze studentské kompanie, kteří nezaháleli a ještě téhož dne přepravili z malostranského břehu na novoměstský všechny použitelné lodě a vory. Zbytek obranné linie od Rejdiště po začátek novoměstských hradeb převzali ostřílení dragouni Gallasova pluku.

Když konečně dorazil na staroměstskou radnici i zemský vojenský velitel hrabě Colloredo, poslal plukovníka Příchovského se dvěma kompaniemi valdštejnského pluku na Malé Benátky (dnešní Střelecký ostrov) a podplukovníka Čabelického do Podskalí, kde byl nezastavěný břeh Vltavy s přívozem chráněn pouze palisádou a městskou kompanií hejtmana Millera. Hlavně ovšem vyslal jízdního posla ke Kouřimi, kde se měl nacházet sbor polního maršála Puchheima, s příkazem k okamžitému stažení bojových jednotek tohoto sboru do Prahy. Puchheim uposlechl, zanechal své trény v Táboře a ještě v neděli večer přitáhl se svými 2 600 muži do ohroženého sídelního města.

V pondělí 27. července se Königsmarckovi konečně podařilo přesvědčit několik svých mužů k tomu, aby místo plenění vyzkoušeli děla, která si bez odběrních poukazů a kvitancí vyzvedli z císařských arzenálů. Kolem desáté hodiny dopolední zazněly z bašty pod Lobkovickým palácem první tři výstřely, zamířené na budovu staroměstské celnice za řekou, „… po kterýchžto třech ranách, neb se znenadání staly, cokoliv před kostelem pp. Societatis Jesu lidu zevlujícího a se dívajícího bylo, všichni okamžitě se rozeběhli a ztratili…“¹⁶³

Z dalších ukořistěných děl, rozmístěných na baště před Pražským hradem, na Petříně, u Belvederu a nad Bruskou, bylo ten den vypáleno na město celkem 120 ran. Jako vzdornou odpověď na tuto kanonádu instalovali obležení na věž křižovnického kláštera u Karlova mostu své jediné dělo, respektive malorážní hradební pušku (hákovnici), s níž se pokoušeli ostřelovat Švédy na malostranském břehu.

V úterý 28. července bylo celé toto „dělostřelectvo“ přemístěno na mosteckou věž, odkud byl lepší výhled na potenciální cíle, zejména na barikádu, kterou Švédové vybudovali uprostřed mostu na šestém pilíři, v místech dřevěné vojenské strážnice, a vyzbrojili ji dvěma trofejními děly. Aby tato děla nemohla pálit rovnou do průjezdu brány, nechal velitel obrany mostu nadporučík Bader postavit z cihel, kamení a dřeva nad třetím pilířem (u kříže) předsunutý zátaras, hájený dvěma studentskými družstvy praporčíka Fabera. Břehy po obou stranách mostecké věže bránila nadále 3. staroměstská setnina Vojtěcha mladšího Hada z Proseče.

Protože Švédové začali používat ve stále větší míře i zápalné střely, bylo pražským Židům nařízeno utvořit pohotovostní hasičské oddíly, které na Staroměstském náměstí očekávaly povel k zásahu tam, kde to bude potřeba. Jejich úkolem bylo nejen hasit požáry, ale i zneškodňovat ještě nevybuchlé granáty tím, že je zakrývali mokrými kůžemi nebo rovnou polévali vodou, aby uhasili hořící roznětku. Jeden z případů, kdy se jim příliš nedařilo, popisuje Zatočil „… jakož pak hasíce granát velký, který do Židovské ulice, jež se zlatá jmenuje vhozen byl, přikrejíce jej mokrými kožemi z volů uherských, domnívajíce se žeby již udušen byl, v tom pozdvihnouce kůži a jemu průduch dadouce, svou operaci učinil, a jednoho z nich na místě nechal, druhému ruku a třetímu pravou nohu přerazil, takže od té doby k hašení, jako kdy s počátku chuti neměli, anobrž doháněni býti museli…“¹⁶⁴

Uznání, kterého se Židům za tuto péči o (také) křesťanská obydlí dostávalo, vystihuje nejlépe jeden z diářových zápisů pátera Schürera: „… Švéd opět silně střílel a způsobil častější požáry ohnivými koulemi, nejvíce na Židovském městě, ale nezpůsobil škody, ledaže prý byl zabit jeden ze Židů…“¹⁶⁵

V průběhu dne posílily pražskou posádku tři kompanie jízdy a jedna kompanie pěchoty z Loun a jedna kompanie jízdy z Litoměřic.

Königsmarck naopak poslal své kavaleristy oklikou přes Bílou horu na Smíchov, aby u Podolí přebrodili řeku a vyrazili vstříc Wittenbergovi, který se blížil od Brandýsa nad Labem. Tento opožděný pokus o součinnost obou švédských kontingentů zmařili dragouni Puchheimova plukovníka Martina de Bachonhay, operující z Vyšehradu.

Ve středu 29. července vyzkoušeli Švédové poprvé ukořistěný čtyřiačtyřicetiliberní hmoždíř zvaný „Teufelstanz“. Přímý účastník ostřelování francouzského města La Mothe roku 1634 podobnými hmoždíři popsal, jak jejich střely „… s tlumenými ranami vylétaly z ústí hmoždířů, pomalu se šplhaly do výšky několika set stop nad město a pak se stupňující rychlostí snášely dolů, oznamujíce svůj pád otočkami ve vzduchu a jiskřením roznětky. Dopadaly na město tak prudce, že svou vahou prorážely i nejodolnější střechy a stropy pod nimi. Když jejich náplň explodovala, střepiny a vzniklá tlaková vlna v mžiku zbavovaly domy střech, tříštily trámy a odmršťovaly průčelní zdi i se štíty a okapy. Jediný granát dokázal zcela zničit několik obydlí naráz …“¹⁶⁶

Ostřelování bylo sice nepříjemné, nicméně navečer dorazil z jižních Čech do Prahy plukovník Conti, přivádějící kompanii pěšáků se třemi děly a 140 jezdců, o které oslabil budějovickou a táborskou posádku. Zřejmě v souvislosti s příchodem těchto posil došlo v noci z úterý na středu k incidentu, o němž se zmiňuje Schürer:

„Bylo voláno do zbraně a že jsou tu Švédové, načež mnozí zděšení měšťané zahodili muškety, avšak ti pevnější si vedli statečně a chvályhodně. Ti bázlivější, jimž se spílalo, konečně pochopili, že se jedná o přátele; v této vřavě přišli měšťané o buben, což bylo vojákům k smíchu …“¹⁶⁷

Polní maršál Puchheim asi neměl tak vyvinutý smysl pro humor jako jeho podřízení, bavící se nezkušeností měšťanských válečníků, a tak dal hned druhý den oběsit vojáka, který nejenže obvinil zmatkující sousedy ze vzpoury, ale ještě k tomu si dovolil ohrožovat svého nejvyššího velitele mečem. Kázeň musí být, jak říkával Haškův nadporučík Lukáš…

Navzdory těmto drobným problémům se příchodem posil situace opět změnila ve prospěch císařských. Proti necelým dvěma tisícům Königsmarckových mužů stálo najednou okolo sedmi tisíc vojáků a příslušníků městské hotovosti. Kromě improvizovaného výpadu přes řeku ve čtvrtek 30. července, při němž praporčík studentské legie Faber s několika druhy zajal švédského desátníka a dva vojáky, však císařští své převahy nevyužili. I tak se švédskému veliteli nepochybně ulevilo, když se téhož dne polní maršál Wittenberg se svými 5 000 muži konečně utábořil mezi Hloubětínem a Vysočany.

První pokus o dobytí Prahy a získání rozhodujícího trumfu v dodatečných osnabrückých licitacích tedy ztroskotal. Jednak na nedůslednosti Švédů, kteří pro svoji chamtivost nevyužili plně překvapení, jehož se jim podařilo dosáhnout, a jednak na odhodlanosti Pražanů, s níž se – podobně jako obyvatelé Brna před třemi roky – postavili na odpor svým samozvaným osvoboditelům. Navzdory tomu nebylo nic ztraceno. Místo hrabivého, zbrklého Braniborčana Königsmarcka byl na řadě rozvážný Fin Wittenberg, disponující kromě kavalerie i (pro obléhání naprosto nezbytnou) pěchotou a dělostřelectvem. Druhý pokus mohl začít…

2. období: 30. července – 6. srpna 1648

Možná jako výraz nelibosti nad trapně rychlým pádem levobřežních částí Prahy do rukou nepřítele, ustanovil císař Ferdinand III. Colloredovým spoluvelitelem ve městě polního maršála Puchheima. Z dalekého Lince, kde císař pobýval, se to mohlo jevit jako rozumné řešení. Císařský dvorní rada Rudolf hrabě Colloredo z Wallsee byl sice vrchním velitelem v Čechách, ale kromě torza valdštejnského pluku a několika Contiho mušketýrů neměl vojsko, zatímco říšský hrabě Jan Kryštof Puchheim měl svůj – byť notně opotřebovaný jezdecký sbor.

Přímo na místě, v ohrožené Praze, to však vypadalo zcela jinak. Oba spoluvelitelé se k sobě příliš nehodili. Zatímco polní maršál Colloredo začínal kdysi dávno na tureckých bojištích jako vážený rytíř Maltézského řádu, polní maršál Puchheim se ke své hodnosti vypracoval takzvaně „od píky“. Válčit začal proti Švédům, po pěti letech strávených v jejich zajetí si napravil reputaci odražením Rákoczyho útoku na Moravu. Při pronásledování vrtkavého sedmihradského vévody zvítězil nad ním a nad jeho tureckými spojenci u Tokaje a za odměnu byl jmenován velitelem Komárna. Roku 1644 zmasakroval vzbouřené moravské Valachy, o rok později zahnal od rakouské Křemže Torstenssona a v prosinci roku 1647 dobyl Jihlavu. Podobně jako švédský Königsmarck byl typickým velitelem jízdy, tedy spíše impulzivním taktikem než stratégem.

Velkopřevor řádu maltézských rytířů Colloredo byl naproti tomu – navzdory své dlouholeté vojenské službě – spíše dvořanem než vojákem, bylo tedy velmi nepravděpodobné, že se ti dva vůbec v něčem shodnou. Na své pravomoci citlivý zemský vojenský velitel (viz případ Ottowalský) navíc určitě nesnášel „valašského kata“ Puchheima nejen z důvodů prestižně kompetenčních, nýbrž i čistě generačních. Podobně ovšem třiatřicetiletý Puchheim hleděl nepochybně na třiašedesátiletého Colloreda jako na senilní uslintanou trosku, která už – řečeno dodnes používaným vojenským úslovím – „neudrží moč ani meč...“

Výsledkem císařova rozhodnutí byla pravděpodobně nepřehledná houština sporů o kompetence, o právo velet tomu či onomu pluku, té či oné kompanii či eskadroně. Situace v dějinách vojenství nikterak neobvyklá. Připočteme-li k tomu ještě postoj velitelů městského vojska, pánů rychtářů Mikuláše Turka a Václava Augustina Kavky, kteří jako správní měšťané zajisté bytostně nesnášeli všechny vojenské vyžírky bez rozdílu věku, hodnosti a koneckonců i armády, nelze se divit dalšímu opatření, které údajně císař Ferdinand III. prozíravě podnikl – diskrétním dohledem nad pražskými veliteli pověřil čtyři generální komisaře, mezi nimi svobodného pána de Serain Champ.

Nicolas de Serain Champ svobodný pán von Schönfeldt (1588–1663), šedesátiletý Lotrinčan, rada české komory a nejvyšší mincmistr království českého, měl pro tento úkol výtečnou kvalifikaci. Svoji vojenskou kariéru začal ve španělské armádě bojující ve Flandrech, později sloužil v německé gardě knížete Dorii v Itálii, pak jako velitel florentské námořní galéry v Tunisu. Jako podplukovník bavorského dělostřelectva bojoval na Bílé hoře, již v císařových službách obléhal Plzeň, špehoval v rodném Lotrinsku, vykonával úřad císařského generálního komisaře ve vojsku Melchiora z Hatzfeldtu. Kromě bohatých vojenských a dohližitelských zkušeností měl i nemalé zkušenosti v oblasti civilní správy – proslul zejména úspěšnými rekatolizačními misiemi na Jáchymovsku a Hradecku. Tento schopný, byť poněkud životem opotřebovaný dobrodruh dostal tentokrát od císaře jediný úkol: nedopustit, aby se Praha vzdala. Kromě plnění diplomatických úkolů se však věnoval i úkolům ryze vojenským. Jako zkušený dělostřelec se vyznal v manipulaci s výbušninami, takže během obležení údajně několikrát „… s nasazením vlastního života zajišťoval vojenský materiál (zejména střelný prach, doutnáky a olovo) a zasloužil se o likvidaci asi tisíce nepřátelských granátů a pum, jež pak obránci sami mohli použít proti nepříteli…“¹⁶⁸

Rozhodnutí o společném velení obou pánů maršálů oznámil císař svým milovaným Pražanům dopisem, který byl do města doručen 6. srpna a neprodleně veřejně předčítán. Výmluvný byl zejména jeho závěr:

„… Pročež vám v té příčině milostivě poroučeti ráčíme, abyste v té případnosti nadepsanými polními maršálky našimi poslušně se řídili, na rozkaz jich vše, co možného bude, a summou, pamatujíce na povinnosti vaše, kterýmižto Nám, jakožto králi vašemu přirozenému a dědičnému zavázáni jste, příkladem udatných předkův vašich, jakž na věrné poddané a vlastence náleží a posavád chvalitebně znáti bylo, v skutku ukázali. Vědouce, že taková věrnost a stálost vaše, netoliko k zvelebení privátního dobrého a věčné chvále bude, ale i My ku potěšení vašemu a potomkův vašich to všelijakou milostí a dobrotivostí císařskou a královskou obzvláště vzpomínati, a skutečně, jiným ku přikladu odměniti neopomeneme a se milostivě zavazujeme...“¹⁶⁹

Ačkoli podle Zatočila byl tento dopis pro obležené znamenitou posilou, „… neb jeden každý pro nejmilostivější vrchnost a vlast svou milou hotov byl statek i život vynaložiti …“, byla by obrana Prahy nejspíš dopadla jinak, nebýt plukovníka Contiho. Podle pamětníků znamenal totiž právě on pro Pražany z léta a podzimu 1648 evidentně totéž, co plukovník De Souchez roku 1645 pro obyvatele Brna. Potvrzuje to i sám Zatočil, když uzavírá podrobný výčet provedených obranných opatření slovy „… a to vše na poručení jenerála Don Innocencia Conti, kterého právě Bůh všemohoucí městům Pražským ku pomoci poslati ráčil, jehož jak duchovní, vyšší stav, měšťané, studenti a soldáti a in summa všichni rádi viděli a z příjezdu jeho se radovali, neb ke všemu chovati a přívětivost svou ukazovati uměl...“¹⁷⁰

Plukovník (krátce po svém příchodu do Prahy povýšený na generálmajora) Innozent Conti hrabě di Guadagnolo, zmiňovaný roku 1646 jako velitel císařské posádky v Budějovicích, byl pravděpodobně příbuzným (ne-li přímo synem) Valdštejnova plukovníka Torquata Contiho hraběte di Guadagnolo, tedy jedním z italských kondotiérů, kterých bylo v císařské armádě (ale nejen v ní) za třicetileté války spousta. Ať již to byli polní velitelé jako Spinola, Gallas, Piccolomini, Montecuccoli, nebo fortifikační a dělostřelečtí odborníci jako císařský „generální inženýr“ plukovník Alessandro hrabě Borri, všichni se živili způsobem, který nejlépe vyhovoval jejich šlechtickému původu a schopnostem. Hrabě Conti zřejmě byl – podobně jako hrabě Borri – voják s kvalifikací fortifikačního inženýra, tedy z tehdejšího pohledu poloviční civilista (dělostřelci a ženijní odborníci byli ještě dlouho po třicetileté válce považováni především za odborníky a teprve potom za vojáky). Jak píše François-Emmanuel Guignard (1735-1821), tito vysoce specializovaní stavební inženýři „... musejí být neobyčejně stateční, aby vydrželi rány zasazované nepřítelem bez možnosti odvety – vyjma případných škod, které mohou obráncům způsobit jejich obléhací prostředky. Na rozdíl od jiných vojáků se jim nedostává uspokojení z výměny rány za ránu. Avšak nejen to – musí též umět zachovat chladnou hlavu uprostřed nejhrůznějších nebezpečenství – bylo by katastrofou, kdyby v panice zaměnili jistý úsek za úsek jiný, neboť takový omyl by mohl přivodit ostřelování vlastního zákopu boční palbou... Zkrátka, inženýr musí být výjimečně statečný a výjimečně opatrný...“¹⁷¹

Až do založení (1. ledna 1718) vídeňské vojenské inženýrské školy, sloužící pro přípravu budoucích ženijních a pevnostních důstojníků, byl trvalý nedostatek odborně vzdělaných vojenských inženýrů v habsburské armádě řešen najímáním zahraničních, nejčastěji italských, nizozemských a německých odborníků. V oblasti výstavby a centrální správy pevností byla podle některých autorů¹⁷² situace ještě horší – první generální komisař pevností ve všech dědičných zemích monarchie byl jmenován až roku 1736.

Školní vysvědčení a jmenovací dekrety jsou jedna věc, praktický život druhá. Již v době třicetileté války, tedy o sto let dříve, existovala ve švédské armádě funkce generálního inspektora pevností, zastávaná důstojníkem v hodnosti plukovníka. Ten měl za úkol kontrolovat činnost a hlavně výsledky práce vojenské fortifikační organizace, vedené „generálním kvartýrmistrem“ a skládající se ze tří kapitán-inženýrů, osmi „konduktorů“ (poručíků) , dvou písařů, jednoho kopisty stavebních plánů a několika stavebních mistrů. Kromě tohoto hlavního fortifikačního štábu existovaly ještě místní štáby s vlastními inženýry, konduktory, staviteli a písaři.

Vzhledem k tehdejší časté meziarmádní migraci odborníků všeho druhu lze takřka s jistotou předpokládat, že alespoň zárodky obdobné organizace existovaly i v armádě habsburské monarchie. Koncepci výstavby pražského opevnění ostatně navrhl a od roku 1639 i vedl „generální inženýr“ plukovník Alessandro hrabě Borri, technickým řízením stavby byl pověřen „kapitán-inženýr“ Cyrill Geer, jemu podléhal stavební písař Matěj Balcon a civilní stavbyvedoucí Santino de Bossi.

Nástupcem hraběte Borriho ve funkci generálního inženýra byl patrně právě plukovník Innozent Conti hrabě di Guadagnolo. Podle obliby, které se těšil v měšťanských kruzích, postrádal zřejmě tento italský šlechtic z Lazia typicky vojenský sklon k vychutnávání rafinovaných nuancí služebních řádů a předpisů – vojenského katechismu, jenž je dodnes páteří každé armády světa. Jinak řečeno, neprojevoval se jako tupý, arogantní lampasák, ale ve styku s lidmi užíval především vlastností pro důstojníky dodnes nikterak typické – slušnosti a zdravého rozumu. Skutečnost, že jeho rozhodující roli při obraně Prahy zdůrazňuje právě Zatočil, je svým způsobem zárukou objektivity. Dobově servilní Zatočil psal totiž své vylíčení událostí až v roce 1684, neměl tedy sebemenší důvod chválit důstojníka, který již koncem padesátých let 17. století přešel z habsburských služeb do služeb papežských a jeho rod se víceméně – na rozdíl kupř. od hraběcího rodu Colloredů – z českých dějin vytratil.

V této souvislosti je rovněž zvláštní, že právě tohoto důstojníka, jehož obliba mezi prostými vojáky, nižšími důstojníky a dokonce i mnoha měšťany musela být zákonitě vyvážena jistým pohrdáním ze strany „opravdových“ vojáků, pověřil maršál Colloredo vedením obrany města a sám se spokojil pouhým schvalováním jeho rozkazů. Možná vysvětlení jsou dvě: buďto byl plukovník Conti opravdu nástupcem císařského „generálního inženýra“ hraběte Borriho, a měl tuto činnost přímo ve své funkční náplni, anebo se Colloredo obával, že nemilost, do které upadl po ztrátě Malé Strany a Hradčan, je příliš veliká na to, aby riskoval, že se bude muset císaři zodpovídat i za ztrátu Starého a Nového Města pražského.

Wittenbergův příchod znamenal mimo jiné i to, že k dosavadní frontě na relativně snadno hájitelném vltavském břehu (s předsunutým postavením na Střeleckém ostrově) přibyla fronta další, probíhající po linii starých gotických hradeb Nového Města a Vyšehradu. Tato linie se členila na úseky, tradičně přidělené jednotlivým kompaniím městského vojska. Plukovník Conti toto členění zachoval, pouze na zvlášť ohrožených místech posílil městské sváteční bojovníky vojáky pravidelné armády:

V úseku od Poříčské k Horské bráně zaujala postavení 4. staroměstská kompanie (Jan Václav Kletblatt) a kompanie valdštejnského pluku pod velením hejtmana Jana Beckera. Od Horské brány s předsunutým ravelinem, hájeným 50 dragouny Gallasova pluku, k začátku dnešního Wilsonova nádraží stála 2. staroměstská kompanie (Karel Felix Šuster), dvě družstva studentů a Contiho hejtman Taffe s oddílem pěšáků. Po celé délce nádražní budovy zaujala postavení osvědčená 3. staroměstská kompanie (Vojtěch ml. Had z Proseče), odvelená sem od Karlova mostu, kde ji nahradila 1. staroměstská kompanie (Vojtěch st. Had z Proseče).

Od tohoto místa (podle Zatočila od šesté bašty novoměstských hradeb) následovaly úseky novoměstských kompanií – až ke Koňské bráně stála kompanie Svatopetrské čtvrti (Jan Severin Cic) a dvě studentská družstva, od Svinské brány k předsunutému bastionu na Karlově 1. kompanie řemeslníků (Pavel Daniel Termanus), v údolí Botiče (na Slupi) kompanie Svatojindřišské čtvrti (Daniel Nathaniel Kunštát), na Vyšehradě kompanie Zderazské čtvrti (Jeremiáš Braumšmíd), 1. kompanie obyvatelů, nájemníků a podruhů (Jiří Antonín Vitášek), dragouni plukovníka Bachonhaye a rejtaři plukovníka Creutze.

Vltavská fronta zůstala obsazena stejně, pouze u mostu vystřídala první staroměstská kompanie třetí a obrana byla posílena ještě samostatnou kompanií podplukovníka Müllera. V úseku od kláštera cyriaků (v místech dnešní Právnické fakulty UK a hotelem Intercontinental) k dolním novoměstským mlýnům zaujala 2. srpna postavení kompanie šlechtických služebníků. Odtud až k začátku staroměstských hradem byl úsek gallasovských dragounů.

Kromě rozmístění jednotek musel nepochybně plukovník Conti řešit množství dalších problémů, které provázejí každou vojenskou operaci tohoto druhu, a kterými se vyšší velitelé typu hraběte Colloreda obvykle nezabývají. Například tím, jak nakrmit nejen tisíce ozbrojených obránců, ale i ostatní početné obyvatelstvo obou pražských měst. Nebo tím, jak udržet příslušníky měšťanských kompanií na bojových stanovištích nejen ve dne, ale i v noci, kdy se přece jenom spí lépe doma v posteli než někde v kůlně na otepi slámy. Nebo kde sehnat střelný prach aspoň pro muškety, když už děla byla přenechána nepříteli. Nebo jak zorganizovat hašení požárů, které ostřelování z těchto ztracených děl rozněcovalo…

Problémů bylo zkrátka dost a dost. Naštěstí jak plukovník Příchovský, tak ostatní velitelé pluků a samostatných kompanií našli brzy s Contim společnou řeč, takže zatímco se polní maršálové možná přeli o kompetence, „přízemní praktici“ se postarali o vybudování a stabilizaci obrany.

V každém případě nařídilo pražské velení provést v předpolí novoměstské obranné linie obvyklá opatření, tj. zničit všechno, co by mohlo posloužit nepříteli. Na základě tohoto rozkazu byl vyklizen a vypálen ostrov Velké Benátky (Štvanice), bylo spáleno celé Špitálské předměstí i s Šaškovskými mlýny a oběma papírnami u ostrova, byly zničeny a spáleny viniční lisy, domky a letohrádky od Žižkova po Podolí. Do vinobraní chyběly dva měsíce – majitelé vinic měli nepochybně z tohoto opatření náramnou radost.

Nezahálel však ani maršál Colloredo. Aby nepříteli ukázal pevného bojového ducha pražské posádky, rozhodl se s ním utkat podle starých rytířských tradic v jezdeckém souboji. Puchheim se nehodlal nechat zahanbit, a tak ještě téhož dne, kdy Wittenberg dorazil, vyjeli mu Poříčskou bránou vstříc na Špitálské pole oba maršálové, doprovázení svými štáby, tělesnými strážemi a Lichtensteinovými a Kaplířovými kyrysníky. Bylo jich něco kolem šesti set, zatímco Wittenberg měl v sestavě své armády dva tisíce jezdců…

Rytířský souboj byl krátký. Kaplířovi a Lichtensteinovi kyrysníci měli na sobě víc železa, švédští zase dávno přišli na to, že přílba a hrudní pancíř ochrání před kulkou stejně dobře – anebo spíše stejně špatně – jako úplné či poloviční brnění. V každém případě se pohybovali rychleji a obratněji – a hlavně jich bylo víc. Mnohem víc. Zanedlouho „… bylo ze zdí městských a bran Poříčské a Horské, jak do sebe dorážejí a střílejí, nač patřiti, kdež Švédové až do ležení svého, někdy zase naši, přijeda na ně silnější houf Švédský ze Špitálska až ke mlýnům Šastkovým aneb kostelu svatého Pavla salvírovati se museli…“¹⁷³

Poněkud věcněji popsal tuto událost očitý svědek, kantor svatojindřišské farní školy Kocmánek:

„Vtom 2 regimentové našeho rejtarstva, totiž nejvyššího Lichenštejna a nejvyššího Kaplíře, při nich pan generál z Puchajmu a pan hrabě Colloredo s mnohými jinými domácími kavalíry ven z města vyjeli a tíž regimentové s nepřítelem šermiclovati počali. Však jsouce proti takové síle slabí, brzo k městu museli …“¹⁷⁴

V pátek 31. července, v den svatého Ignáce, obsadili Švédové starou zemní pevnůstku, vybudovanou v devětatřicátém roce Banérovými ženisty na Šibeničním vrchu (výšina poblíž dnešní křižovatky ulic Husitská a Trocnovská), umístili zde tři polní děla a začali ostřelovat nedalekou Horskou bránu. Současně začali střílet na hradby i švédští mušketýři, rozmístění v okolních vinicích.

Zastříleli si i císařští. V rámci oslav sv. Ignáce, patrona a zakladatele jezuitského řádu, vztyčili studenti nad střechou Klementina svůj prapor a spotřebovali trochu nedostatkového střelného prachu na vypálení tří čestných salv. Pánové Colloredo, Puchheim, Rochau a Lossi pak v Klementinu s jezuity poobědvali postní vejce a ryby, které z vlastních zásob dodal polní maršál Puchheim.

V noci na neděli 2. srpna umístili Wittenbergovi vojáci do vinic na úbočí Šibeničního vrchu a Vítkova kromě svých patnácti ještě dalších dvacet sedm děl, která jim ochotně ze své kořisti zapůjčil Königsmarck, a od devíti hodin ráno do soumraku vypálili proti Horské bráně a přilehlému úseku hradeb 1 174 ran. Střelba pobořila hradební zeď a dvě bašty mezi Horskou a Poříčskou bránou, zabila a zranila deset obránců, ale očekávaný výsledek – průlom v hradební zdi – se nedostavil. Nepřetržitá palba dvaačtyřiceti hlavní sice umlčela dvě císařská tříliberní¹⁷⁵ děla, kterými se obránci pokusili odpovídat z Horské brány, ale hradební zdi a sypaný ravelin před bránou odolaly. Uvnitř města, v Celetné ulici u Prašné brány, zabila jediná dělová koule generálního převora křižovníků Vincence Leporia, jeho sluhu a ještě rejtara i s koněm, který jel právě okolo. Jan Zatočil o tom svojí neodolatelnou dobovou češtinou píše, že „… Patera Vincenciusa Leporiusa, řádu křižovnického s červenou hvězdou v špitále svatého Františka, blíž mostu, pražského převora, k Hybernům mši svatou sloužiti jdoucího, při zahradě Cistercienské, až mu z těla střeva vykydly, spolu se služebníkem jeho, a jedním rejtharem s koněm, vezmouce prudký skok koule od rohu zdi neb zahrady, zastřelili...“¹⁷⁶

Po zničení svých děl odpovídali císařští na švédskou kanonádu již jen z hákovnic, umístěných nejen na hradbách, ale i na Jindřišské věži a dalších vyvýšených místech v zápolí. Jako střelci se vyznamenali zvláště někteří měšťané, používající své soukromé zbraně s vrtanými hlavněmi, mnohem přesnější než obvyklé vojenské muškety bez vývrtu. Tito měšťanští ostrostřelci „... mnoho Švédů každodenně položili a nepříteli do jeho lidu velkou škodu začasté činili…“¹⁷⁷

V noci na pondělí 3. srpna vykopali švédští ženisté útočné zákopy směřující k Horské bráně a Wittenbergovi dělostřelci zahájili ostřelování města ze 42 děl, zapůjčených Königsmarckem. Protože však tato palebná příprava pražské hradby neprorazila a obránci vydrželi na svých místech, k útoku nakonec nedošlo.

Polní maršál Arvid Wittenberg byl statečný, rozvážný a spolehlivý. Sloužil pod Torstenssonem a podle současníků byl klasickým typem profesionálního vojáka, který vyniká spíše odvahou než inteligencí. Politický rozhled neměl, zato proslul tvrdým vyžadováním discipliny. Své vojáky dával tu a tam věšet kvůli nicotným proviněním proti kázni, na druhé straně ovšem nehodlal zbytečně utrácet jejich životy v akcích, které nemohly přinést nic pozitivního. Nyní zcela správně usoudil, že i kdyby zbytek Prahy dobyl, ať již útokem nebo kapitulací, sedm milionů jako Königsmarck neutrží. Pravda, mezi poctivými vojáky odjakživa platilo, že kdo dřív přijde, ten dřív bere. Nikde ovšem nestojí psáno, že ten, kdo přijde později, musí zbůhdarma nastavovat krk. Zkrátka a dobře, „… vida tedy generál Wirtenberg, co se děje, a že on při tomto obležení málo sebe a svůj lid obohatí, rozcházejíce ho traňky, že Königsmark netoliko rezidenci královskou, hrad pražský, pokladu a kumštovních věcí komoru opanoval, všechny kusy, hmoždýře a summou celou artiglérii dostal, z některých klášterů veliké poklady vyzdvihl, Menší město také svým vojákům k drancování odevzdal a je velmi obohatil […] závidíce jemu to veliké štěstí, a nevypravitelných kořistí a bohatství […] rozpakujíce sobě, byť on tyto města Pražská se šturmem neb pod příměřím dostal, že tomu podobného bohatství a kořistí nedosáhne, a spíšejí s něčím nepříjemným se potká! Počal tedy od dobývání přísného ulevovati...“¹⁷⁸

Nakonec, podle pátera Cremony, „… poté, co shledal, že tisíci čtyřmi sty sedmdesáti šesti ranami z kanónu, které na město vypálil, pouze vyplýtval munici a že ztratil čas i naději na převahu, takže se den nato rozhodl přejít za úsvitu na druhou stranu Vltavy…“¹⁷⁹

V úterý 4. srpna opustili tedy Švédové své ležení u Vysočan a za vydatné krycí palby Königsmarckových baterií z Petřína a od Belvederu se přesunuli ke Zbraslavi. Zůstalo po nich zahnojené tábořiště, opuštěná palebná postavení na žižkovských stráních a pár desítek metrů vyhloubených zákopů. Druhý pokus o osvobození Pražanů ztroskotal. Jakže to napsal Ernest Denis? „Vojevůdcové švédští ukázali několikrát, že nejsou hodni svého úkolu…“

3. období: 6. srpna – 4. října 1648

Po Wittenbergově odchodu pokračoval v dobývání, či spíše v pouhém znepokojování Prahy pouze generál Königsmarck. Jeho baterie, rozmístěné na Petříně, na Hradě, u Belvederu, na Letné i po celé délce malostranského břehu a na Karlově mostě, vytrvale zasypávaly pozice císařských i samotné město deštěm střel. Od pětadvacátého července dopadly na Prahu téměř tři tisíce dělových koulí a granátů. Vojákům šlo v tomhle smrtícím dešti pouze o vlastní životy, protože jejich rodiny byly většinou v letních táborech. Rodiny měšťanů však byly zde, denně zahynulo několik lidí. Muži, ženy i děti umírali pod troskami pobořených domů nebo jenom tak na ulicích.

Jedním z hlavních cílů tohoto velkorysého plýtvání municí byla pro Königsmarckovy dělostřelce staroměstská mostecká věž Karlova mostu, kterou se jim nakonec 5. srpna podařilo prostřílet skrz naskrz. Způsobených škod bylo nemálo, jenomže k úspěšnému obsazení města pouhé dělostřelectvo nestačí. A zaútočit Königsmarck nemohl z toho prostého důvodu, že po Wittenbergově trucovitém přesunu ke Zbraslavi stál opět jeden jeho voják, byť až hříšně zámožný, proti čtyřem vojákům císařským. Švédský velitel dal proto zřídit opěrné body na Malé Straně, na Strahově a na Petříně a svým důstojníkům nařídil hájit tato stanoviště do posledního dechu (nebo alespoň vojáka). Sám se usadil v Lobkovickém paláci na Hradčanech, kde měl zajištěno zasloužené pohodlí a zejména přísun čerstvé zvěřiny, šafránu, skořice, muškátu, citronů a jiné prosté vojenské stravy.

Útočit si však netroufali ani pražští velitelé, neboť morální stav jejich vojáků jaksi nezaručoval úspěch operace, v jejímž průběhu by museli opustit opevnění. Stačilo, že po Wittenbergově ústupu z města kvapně odešli někteří šlechtici a větší část příslušníků studentské kompanie. Nehledě na to, že zatímco v živé síle měli císařští nad Švédy převahu čtyři ku jedné, v dělostřelectvu byl poměr podstatně nepříznivější – tři ku osmdesáti.

O zvláštní, takřka sousedské atmosféře této fáze dobývání Prahy svědčí i zápisy v Diáři Klementinské koleje,¹⁸⁰ například tento ze dne 9. srpna 1648:

„Doktor Marci byl poslán, aby léčil pana Františka ze Šternberka, který byl zraněn při prvním útoku Švédů, ale řečený pán zemřel k bolesti mnohých kolem třetí hodiny večerní. Potom nějaká střelba. Jeho Excelence hrabě Puchheim se s několika plukovníky účastnil promoce 29 magistrů, která se konala ve Vlašské kapli obvyklým způsobem a s takovou slávou, jaká byla v této době možná. Potom poobědval v konviktu. Wittenberg odvedl doktora Marci na Zbraslav, aby léčil jeho nemocnou manželku...“

Nebo tento z 12. srpna 1648:

„V koleji pojedl Jeho Excelence hrabě Puchheim. Z Malé Strany přišel student Pruina. Přišlo několik našich sluhů z Tuchoměřic se syrečky. Silná střelba proti Malému ostrovu jako v jiných dnech a nocích. Student jménem Pohnan byl pohřben s velkou slávou. Pohřeb pěšky doprovodili generálové...“

A do třetice tento z 20. srpna, z něhož vyplývá nejen to, že staroměstští jezuité museli mít skvělého kuchaře (vysocí důstojníci mívali již tehdy mlsné jazýčky), ale i to, že někdy před tímto datem byl plukovník Conti povýšen do své pozdější generálské hodnosti. A jen tak mimochodem také to, že bujní mladíci ze studentské kompanie byli zřejmě stejnou měrou nebezpeční nepříteli jako vlastním lidem:

„Generál Colloredo, Puchheim, Conti a plukovníci Příchovský a Rochau poobědvali v koleji. Byl před ně předveden studující logiky Werner kvůli náhodnému zabití vojáka, a jsa dosud chlapcem, byl jimi podmíněně osvobozen […] Studující logiky jménem Cometa zastřelil v noci omylem dva přátelské plavce; přesto byl pochválen a odměněn...“

Pozoruhodná je zmínka o doktoru Marcim, povolaném Švédy k léčení zajatého pana Františka ze Šternberka a nemocné manželky maršála Wittenberga. Doktor Jan Marek Marci (1593–1667), profesor pražské lékařské fakulty a zemský lékař v Čechách, totiž skutečně poskytoval své lékařské schopnosti oběma bojujícím stranám. Činil tak nepochybně v souladu nejen s Hippokratovou lékařskou etikou, ale i s dobovými zvyklostmi, protože po válce byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu a obdařen přízviskem „z Kronlandu“.

Za svůj přínos rozvoji českého lékařství si tuto poctu nepochybně zasloužil (zabýval se i fyzikou, např. interferencí světla, teorií nárazu plochých kamenů na vodní hladinu čili házení tzv. žabek, otázkou vypouštění a struktury mýdlových bublin nebo vzájemnými reakcemi kulečníkových koulí při takzvaném karambolu, nicméně jako první vyslovil názor, že epilepsie není posedlost ďáblem, ale mozková choroba), vzhledem k okolnostem však slova nobilitační listiny z roku 1654 (!) o tom, že „… co jemu toliko k odpírání nepřítele a obležení vlasti své milé činiti možno bylo, se vší ochotností dnem i nocí podnikl, a tudy témuž nepříteli nemalý odpor k obzvláštní pochvale své učiniti napomohl…“¹⁸¹ zněla poněkud ironicky. Ledaže by se za zvláště chvályhodný odpor nepříteli považovala skutečnost, že manželka švédského velitele v jeho péči zemřela…

Měli-li císařští důstojníci jisté potíže s bojovou morálkou svých oddílů, švédský polní maršál Arvid Wittenberg na tom nebyl o mnoho lépe. Jeho vojáci, posbíraní stejně jako vojáci císařští po všech koutech Evropy, tábořili u Zbraslavi a proklínali vytrvalé deště, které proměnily jejich ležení v nevábné bahnité kaliště. Proklínali také Pražany, kteří se paličatě nechtěli nechat osvobodit zpod habsburského a papeženského jha, proklínali Königsmarcka, který je chamtivě předběhl při osvobozování Malé Strany a Hradčan, proklínali i sedláky z Vltavského a Podbrdského kraje, kteří už neměli nic, od čeho by je bylo možné osvobodit. Pět tisíc mužů vysílalo svoje kletby k nebesům, a když navíc v tom nezdravém prostředí zemřela panu maršálovi jeho věčně churavějící manželka, které ani císařský zemský lékař doktor Jan Marek Marci nepomohl, byla míra dovršena. Patnáctého srpna, v den, kdy si páter Schürer posteskl, že „... v refektáři nebylo dvojí jídlo, jen víno, a to kvůli nedostatku potravin...“, spálili Švédové své ležení a vydali se na pochod. Sedmnáctého dobyli Konopiště, osmnáctého stanuli před Táborem. Po formální výzvě ke kapitulaci a po krátkém ostřelování zaútočili.

Roku 1621 se Tábor, hájený měšťany a dvěma setninami holandských mušketýrů, vzdal císařskému vojsku po obležení, které trvalo šest měsíců. Roku 1648 byl tentýž Tábor, hájený opět měšťany a dvěma setninami mušketýrů, dobyt po obležení, které netrvalo ani šest dní. Táborští měšťané později tvrdili, že k tomu nemuselo dojít, kdyby ve městě zůstala silnější vojenská posádka. Velitel této posádky plukovník Thamb, jeho zástupce podplukovník Schützer a vůbec všichni neměšťanští obránci Tábora byli naproti tomu přesvědčeni, že za všechno může zbabělost měšťanů, kteří při prvním vážnějším švédském útoku prostě odházeli zbraně a rozutekli se do svých domovů. Neboli zachovali se tak, jak se podle Komenského představ měli zachovat i Pražané – když už se jim nechtělo za svoji svobodu přímo bojovat. Kdyby to byli bývali udělali – ale jak již bylo řečeno, historie neuznává žádná kdyby…

Chování Švédů v dobytém městě popsal v hlášení nadřízeným děkan filozofické fakulty Karlovy university a kněz Tovaryšstva Ježíšova Karel z Grobendonque. Ničím se nevymykalo dobovým zvyklostem:

„Tábor od Wittenberga vzat pro obyčejný nedostatek obhájcův, ježto jinak město všemi věcmi hojně bylo opatřeno. Proti měšťanům a šlechtě, která se tam uchýlila, zuřeno jeden den a noc; město vzato bylo totiž kolem hodiny sedmé a vítěznému vojínu nakázáno, toliko od vybíjení a tělesného ubližování se zdržovati. Druhého dne bubeník do města poslaný pod ztrátou hrdla zakazoval další nepřátelství a volal celé vojsko do ležení […] Chrámy zloupeny zvláště od kazatelů protestantských, tak jako ženy od nevěstek vojenských; paním však stavu vyššího násilí neučiněno, aniž která z nich zloupena až do naha; ačkoli ženám stavu nižšího z obojího něco se přihodilo, a mnoho jich odvedeno do ležení s ostatní kořistí. Nejsvětější svátosť za hrozného rouhání nohama šlapána ve chrámě, což důvodně Wittenbergovi vytknuto býti mohlo aspoň od Francouzů, kteří u něho jsou. Na lůžku zabit jakýs vojín Waldstejnský, jenž kdysi u Švédů sloužil; hrabě Viktorin Waldstejn zajat a oloupen. Vilém Talmberg těžce raněn leží; jeho paní jakož i paní jistého pana Malovce spolu se v jednom domě zachránily. Která z nich měla ochranný list (salvam quardiam), není mi povědomo. Starý pan Talmberg, řečený Jankovský, v chrámě na modlení trvaje, nedůstojným způsobem vyvlečen z města a od Wittenberga odveden do Prahy, aby zaplatil výkupného 5 000 cís. dukátů. Odveden též krajský hejtman Vratislav, jemuž sice ihned dán pardon, avšak od něho žádá se 2.000. Ostatní stavu vyššího v Táboře chodí nazí a hladoví, mezi nimiž politování budí starý Kořenský, v pouhé košili obcházeje. Zkrátka nepřítel počínal si dosti barbarsky, což divím se, že dovoleno od Wittenberga, o němž jindy soudil jsem, že jest velmi lidským, ale kdo by hledal šetrnosti u nepřítele...“¹⁸²

Polní zbrojmistr Wittenberg se v dobytém městě jakž takž finančně odškodnil za Malou Stranu. Sedm milionů to sice nebylo, ale i tak stála kořist za to, na hotových penězích i na nemalém počtu významných zajatců, mezi nimiž byl nejen bývalý (do roku 1646) hejtman Vltavského kraje pan Aleš Vratislav z Mitrovic, ale například i manželka generálmajora Meuttera, Puchheimova zástupce. Kromě šlechticů z okolí se totiž ve městě nacházela i část trénů Puchheimova sboru.

Jestliže pádem Tábora Švédové získali svoji kořist, císařští jím získali něco, co pro ně v dané chvíli bylo mnohem cennější – čas! Dokud se totiž Wittenberg honil po jižních Čechách za kořistí, dotud se Praha mohla připravovat k obraně. V rámci těchto příprav byla předpolí všech novoměstských bran zaminována a opevněna sruby a palisádami a před nejvíce ohroženým úsekem hradeb mezi Poříčskou s Horskou bránou generál Conti osobně vyměřil a pilné ruce studentů, měšťanů a vojáků navršily nový ravelin. O úloze generála Contiho píše Zatočil, že „… tento udatný a rozšafný jenerál shlédnouce všechny posty s jedné i druhé strany města, obzvláště pak zámek Vyšehradský, též i za městem zálohy, aneb zákopy nepřátelské, a nebezpečí veliké při presu, sám rukama svýma nové okliky neb náspy, kdeby se v kterých místech kopati, vytesané sruby klásti, palesáty sázeti, pod zemí průkopy neb miny dělati měli, vykazovati, ve zdech zahradních díry pokudž by toho zapotřebí bylo…“¹⁸³

Právě pro případ, že „by toho zapotřebí bylo“, byl mezi hradební zdí a zdmi domů a zahrad, ležících těsně za hradbami, vykopán skoro dva metry široký a stejně hluboký příkop, za kterým byla s využitím zahradních zdí, palisád a improvizovaných palebných srubů vybudována druhá obranná linie.

Nezaháleli ani pražští řemeslníci. Zbraně, které Švédové ukořistili v hradčanském arzenálu, musely být nahrazeny, a tak se na radnicích obou měst začaly hromadit nakvap vyrobené píky, halapartny, kropáče, smolné věnce, ruční granáty a dokonce i starožitné husitské cepy. Tím vším byla doplněna výzbroj městského vojska, neboť čím déle švédští osvoboditelé vyčkávali, tím pevnější bylo odhodlání Pražanů přinášenou svobodu nepřijmout. Hezky to vyjádřili Staroměstští ve svém dopise císaři, když ho ujistili, že jsou připraveni pro něho, „… jakožto krále a pána dědičného a zachování této vlasti milé ani statečkův, ani hrdel nelitovati…“

Vzhledem k pokračující nepřítomnosti Wittenbergových oddílů nebylo zcela jasné, kdo koho vlastně v Praze obléhá. Zda početně slabší Königsmarck, uzavřený za hradbami Malé Strany, Colloreda – anebo početně silnější Colloredo, uzavřený v obou zbývajících Městech pražských a neodvažující se opustit bezpečí jejich hradeb, Königsmarcka. V každém případě se veškerá bojová činnost obou protivníků omezila na drobné výpady a srážky průzkumných hlídek  a kořistných oddílů.

K jednomu takovému výpadu došlo v den dobytí Tábora, v neděli 23. srpna. Příslušníci novoměstské kompanie svatoštěpánské čtvrti, nudící se na svém úseku pod Vyšehradem, se společně s podskalskými a vyšehradskými sousedy a několika Rentzovými rejtary vypravili na druhý břeh Vltavy, aby od Smíchova odehnali stádo dobytka, které krátce předtím dodali z Dobříše Königsmarckovi provianťáci. Akce byla provedena za bílého dne, navíc v dostřelu švédských baterií na Petříně. Přesto se málem vydařila. Málem. Když se nájezdníci pokusili převézt ukořistěný dobytek přes řeku, přetížili stresovanými krávami převozní pramice, krávy se splašily, naskákaly do vody a s hysterickým bučením zamířily zpátky na smíchovský břeh. Hluk přilákal pozornost Švédů – a výsledek popsal později kantor Kocmánek ve své kronice. Taktně se přitom zdržel veškerého komentáře:

„Téhož dne našeho něco rejtarstva i pěchoty na druhou stranu pod Vyšehrad se přeplavilo, chtíce nepříteli dobytek odníti, což ač se stalo, přes 30 kusův takového dobytka odehnali, však přitom do 15 osob na place zůstalo a jiní těžce se zase zpátky přes vodu solvírovali, na něž 3 rány nepřítel z kusův udělal...“¹⁸⁴

Autor Diáře páter Schürer byl trochu konkrétnější:

„Kolem třetí hodiny večerní se strhla prudká šarvátka před Újezdskou branou kvůli dobytku, který naši odháněli Švédům. Pohřešuje se kolem osmi našich vojáků, odvedeno bylo kolem 30 kusů dobytka a mělo být odvedeno více, kdyby Švédové nevyrazili ve velikém počtu proti několika málo našim a nezískali většinu dobytka zpět…“¹⁸⁵

Nakonec však i on byl zřejmě spokojen, neboť následujícího dne zapsal, že „Slavnost v konviktu. Poobědvali tam dva naši otcové a plukovník Götz. Koupili jsme tři kusy dobytka z těch, které byly včera ukořistěny nepříteli…“¹⁸⁶

Většina ostatních zásobovacích oddílů dokázala opatřit zásoby v poměru příznivějším než dvě krávy za jednoho muže, a tak mohlo pražské velení s důvěrou hledět vstříc dalším švédským aktivitám. Zvlášť když v pondělí 24. srpna dorazila do Prahy další vydatná posila – plukovník Khyssenburg (Issenburg?) s dalšími třemi stovkami universálně použitelných dragounů.

Švédský polní zbrojmistr Wittenberg zatím nezahálel, byť se nenaplnily nejčernější obavy rakouského generálního štábu, že prodlouží své jihočeské tažení až do kdysi protestantských Horních Rakous, kde se právě rozhořívaly nové selské nepokoje. Tyto obavy vyjádřil sám císař Ferdinand III. v listě, napsaném 24. srpna:

„Zmocní-li se nepřítel Českých Budějovic a Tábora, získá tím velkou výhodu, neboť odtamtud, z Chebu, jakož i z Mostu, Frýdlantu a Grabštejna bude moci ukládat všem šestnácti českým krajům kontribuce. Má volnou cestu na Vídeň, ježto mimo Budějovice a Jihlavu, které může obejít, není již v mých dědičných zemích ani pevnosti, ani mužstva, které by mu mohlo klást odpor…“¹⁸⁷

Místo toho se Švédové stočili od Tábora na východ, vyplenili Týn nad Vltavou, pokusili se neúspěšně o Písek a 27. srpna se nečekaně objevili znovu před Prahou, kde rozehnali spižující Götzovy rejtary a utábořili se půl míle za Šibeničním vrchem u Hloubětína.

Hned následujícího dne se švédské jízdní pluky sešikovaly na Špitálském poli, ale polní maršál Colloredo se tentokrát k žádnému „šermiclování“ vyprovokovat nedal. Místo rytířského souboje došlo tedy alespoň k uzavření dohody, na jejímž základě byli propuštěni někteří zajatci z Tábora, především císařský hejtman Nového Města pražského pan Aleš Vratislav z Mitrovic a hejtman Vltavského kraje pan Šebestián Čabelický, bratr podplukovníka Čabelického od podskalského přívozu. Další zajatci (vesměs prostí rejtaři zajatí při spížování) byli v počtu 150 propuštěni 2. září a v neděli 6. září propustil Königsmarck dokonce samotného pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta Vojtěcha hraběte z Harrachu, zajatého po dobytí Malé Strany.

Kromě vytrvalého ostřelování města Švédy, umožněného zdánlivě nevyčerpatelnými zásobami trofejní munice, nebyly bojové aktivity obou stran nikterak oslnivé. Wittenberg posílil Königsmarcka několika oddíly pěšáků, kteří 3. září zaútočili přes vodu na Střelecký ostrov, aby odtud konečně vypudili muže plukovníka Příchovského, ti však jejich útok odrazili.

V pátek 4. září neopomněl pečlivý páter Schürer zaznamenat v pořadí, které vypovídá o mnohém, že „… Hrabě Puchheim poslal ryby k přípravě oběda a poobědval s námi. Zvědavý chlapec roztrhán dělem. Včera podlehl témuž osudu tesař ze švédské strany. Včera a dnes na Špitálském poli lehké potyčky bez velikých škod na obou stranách. Nejvyšší Kreutz přivedl odjinud 26 zajatců s dobytkem…“¹⁸⁸

V neděli 6. září došlo k neshodám v řadách studentské legie. Šlo o jejího velitele Kauffera, kterého údajně část studentů chtěla sesadit. Nakonec k tomu sice nedošlo, ale celá věc měla podle všeho dohru o tři měsíce později, právě na Štědrý den 1648, kdy student Brumer probodl svému bývalému veliteli v souboji pravé rameno. Totéž pravé rameno, do něhož byl hrdinný věčný student Kauffer údajně zraněn při velkém útoku Švédů o dva měsíce dříve. Čiperný rekonvalescent...

Zatímco studenti schůzovali, byla do Prahy dopravena tři děla, která poslal lodí po Vltavě velitel císařské posádky na Zvíkově, správce eggenberských panství Matyáš Jiří Kostřáb. Aby se něco takového nemohlo opakovat, vybudovali Švédové opevněné postavení se dvěma děly u kostela na Zlíchově a nasadili k hlídkování na řece dokonce „válečnou“ pramici s posádkou mušketýrů. Jinak nepodnikali nic významného, Wittenberg neochvějně trval na svém rozhodnutí, vyčkat na příchod falckraběte Karla Gustava.

V sobotu 12. září se desátník pátého družstva studentské kompanie Salomon Rudolf Ursinus (Uxinus) přeplavil za bílého dne na nafouknutém měchu z koňské kůže do jezuitské zahrady pod Letnou, prohlédl si tamní švédská postavení a vrátil se zpátky, aby sestavil z dobrovolníků úderný oddíl, s nímž by v noci zahradu přepadl. Protože se však dobrovolníků hlásilo příliš mnoho, přepad se nakonec nekonal...

V úterý 15. září byl všem příslušníkům studentské legie přečten císařův dopis, který jejich horlivost ještě umocnil:

„Osvícení, slovutní, urození a stateční, věrní naši milí!

Zvěstována Nám byla s pochvalou vaše statečnost vynaložená až dosud na obranu Starého a Nového města pražského, jakož i úsilovná snaha v odrážení a útočení na nepřítele z blízka i z dálky, kteréž, jelikož jest nám v nejvyšší míře drahá a vzácná, vám pak všem dohromady i jednomu každému zvláště sluší ku věčné slavné paměti a protože slušno jest v míru zákony, ve válce pak zbraněmi býti ozdobenu, tak tuto vaši věrnost a obzvláštní statečnost, s níž dle svých sil chcete vlasti i obecnému dobru prospěti, Milostí Naší Císařskou a Královskou příležitostně uznáme nepochybujíce nikterak, že v obraně řečených měst dosavadní statečnost a úsilí neohroženě a chvalitebně a k naší plné spokojenosti osvědčovati budete, a že tak vedle vojenské posádky a věrných našich stavů a měšťanů budete napomáhati, aby nejen další postup nepřítele byl zadržen, ale také Menší město z jeho rukou bylo vyrváno a zpět dobyto.

A My ostatně vám všem i každému zvláště Císařskou a Královskou Milostí Naší dobrotivě zůstaneme nakloněni…“¹⁸⁹

Čas běžel a diplomatům v dalekém Münsteru a Osnabrücku začínala docházet trpělivost. Prvním, koho však otálení přestalo bavit, byl nenasytný loupežník Königsmarck. S Wittenbergovou armádou, stojící před novoměstskými hradbami, už se nemusel bát, že mu protiútok císařských vyrve malostranskou kořist, a tak již začátkem září vyslal plukovníka Coppiho se sedmi sty rejtary, symbolickým počtem pěšáků a jedenácti děly k Děčínu. Město měl hájit major Zobel se stopadesáti vojáky valdštejnského pluku, jenomže se „… tento bojácný zajíc neučiníce Švédové jediné rány z kusův, ani jednoho muže neztratíce, na druhý den poddal, tak že opět pevný zámek a klíč království Českého s velikou kořistí do rukou Švédských přišel...“¹⁹⁰

Děčín padl 16. září a císařští tak ztratili poslední opěrný bod v severních Čechách. Na zpáteční cestě dobyl plukovník Coppi ještě Most, a pod švédskou kontrolou se tak ocitly kraje Litoměřický, Boleslavský, Slánský a Žatecký.

V Praze zatím ztratil nervy i polní zbrojmistr Wittenberg, zapálil své ležení, pěchotu nechal zčásti u Belvederu, zčásti v Modřanech a u Zbraslavi, a 16. září vytáhl se 1400 jezdci na jih ke Konopišti. Tentokrát byl údajně rozhodnut proniknout do Horních Rakous a snad i k Vídni. Zda to bylo rozhodnutí reálné, je ovšem otázka, protože situace nebyla tomuto záměru zdaleka tak příznivá jako v srpnu, po pádu Tábora. V Českých Budějovicích pobýval totiž sám prezident dvorní válečné rady Jáchym Ondřej Šlik hrabě z Passaunu, jenž zde sestavoval pomocný sbor pro Prahu. Třem tisícům jezdců tohoto sboru velel Zikmund Myslík z Hyršova¹⁹¹, komoří arciknížete Leopolda Viléma a císařský válečný rada, jenž „… obdržel v mládí výborné vzdělání: mluvil a psal česky, německy, vlasky a francouzsky a jsa vojákem svým krásným písmem a uhlazeností lišil se od vojenských dobrodruhů té doby…“¹⁹²

Pan generálmajor Myslík vzdělaný a uhlazený nepochybně byl, v něžných dopisech sděloval svým „krásným písmem“ manželce Alžbětě (rozené Černínové), že „tak mnoho konečně mne radovati nemůže, jako když u mé přenejmilejší Bětule jsem...“¹⁹³, jenomže v císařské armádě proslul zejména opileckým soubojem, v němž pro urážku českého národa zabil generála Bassompierra. Nyní příliš bojovností neoplýval. Měl sice nad Švédy více než dvojnásobnou převahu, v souladu se soudobou vojenskou doktrinou se je však nepokoušel přimět k bitvě a spokojil se pouhým pozorováním a drobnými šarvátkami předsunutých hlídek.

Polní zbrojmistr Wittenberg se tak jako tak Budějovicím vyhnul, dne 20. září obsadil Vyšší Brod, 21. září Český Krumlov, 23. září Rožmberk. Mezitím navázal spojení s povstalými rakouskými sedláky, s jejichž podporou hodlal postupovat dál. Zda to myslel doopravdy, je otázka. Sedláci nikdy nebyli příliš důvěryhodnými spojenci, navíc většina z nich čekala se vzpourou až na příchod Švédů. Wittenberg měl navíc příliš málo vojáků na to, aby se jen tak naslepo vydal do hloubky nepřátelského území, zvlášť když ho z týlu ohrožovala dvojnásobná přesila Myslíkových jezdců. Nakonec tedy v Českém Krumlově slavnostně přijal pod švédskou ochranu všechny kláštery, které spadaly pod krumlovské panství (a které už jeho vojáci stačili vyplenit) a zavelel k ústupu.

Za této situace naposledy zazářil vojenský genius dobyvatele Jihlavy a valašského kata Puchheima. Neposedný kavalerista opustil v noci z 18. na 19. září Prahu (a víceméně pravidelné obědy v Klementinu) a s pouhými třemi sty jezdců uskutečnil akci, jejíž smysl unikal již jeho současníkům. Na to, aby nějak ohrozil Wittenberga, měl s sebou příliš málo vojáků. Na to, aby pouze pozoroval jeho pohyby (jak sám uváděl), jich měl zase zbytečně mnoho – na takový úkol by stačil pouhý poručík s několika rejtary. A na to, aby přivedl do Prahy Myslíkův pomocný sbor (jak se důvtipně snažili zdůvodnit jeho odchod páter Schürer a Zatočil), by stačil rejtar jediný. Nemluvě o tom, že Čech Myslík trefil do Prahy nepochybně stejně dobře jako Rakušan Puchheim. A tak by jediným jakžtakž rozumným důvodem jeho odchodu mohl být, jak naznačuje Zatočil, nedostatek píce pro koně a to, že v obleženém městě se jezdci příliš neuplatní:

„… Mezi tím, nemohouce někteří regimentové služby své prokazovati, ubývajíce proviantu a potravy pro koně na každý den, neb z města se vydati ven nebylo bezpečno, z té příčiny jenerál Pucham se reservíroval...“¹⁹⁴

Podle Zatočila, který si však bohužel v tomto případě popletl měsíce a zasadil tuto událost do srpna místo do září, se Puchheim rozhodl opustit město tajně. Patrně proto „… okolo hodiny jedenácté před půlnocí, když všechno ticho bylo Vyšehradem, zanechaje toliko regiment nejvyššího Götze a některou kompanii od nejvyššího Kreitze, při fakulích a světlách (an naň Švédové z Bílé Hory a z šanců patřiti mohli) vymašíroval a k Budějovicům se obrátil…“¹⁹⁵

Po tomto opravdu dokonale utajeném odchodu dorazil Puchheim se svými třemi stovkami jezdců k zámku Hluboká. Na hrázi jihočeského rybníka Bezdrev se neočekávaně setkal s vracejícím se Wittenbergem. Vzhledem k poměru sil obou protivníků proběhlo setkání bez jediného výstřelu. Po vzájemné výměně zdvořilostí doprovázel polního maršála Puchheima do dalšího švédského zajetí celý jeho štáb¹⁹⁶, zatímco většina řadových vojáků, podle zavedeného zvyku, doplnila prořídlé řady švédských oddílů.

V pondělí 28. září byl už Wittenberg zase zpátky u Prahy. Hrdinní pražští studenti mu na uvítanou dali „… najevo svou odvahu hudebními nástroji i častou střelbou, stejně jako bubny a trubkami…“¹⁹⁷

Viditelně nikterak zastrašený Wittenberg předal své zajatce do opatrování Königsmarckovi, načež provedl celou sérii přesunů svých jednotek od Ořecha přes Libeň a Žižkov k Modřanům a zase zpátky na Prosek, kde se konečně utábořil.

Ve čtvrtek 1. října zavítal do Prahy císařský tajný rada a diplomat Heřman Černín hrabě z Chudenic. Dohady, že snad přivezl Švédům nějakou císařovu nabídku ohledně blížícího se konce války, byly bezpředmětné. Pan Heřman, vybavený potřebnými švédskými průvodními listy, si totiž od září léčil v Karlových Varech bolavou kyčli, a nyní se přijel přesvědčit, v jakém stavu se nalézá jeho malostranský dům. Do císařskými udržené pravobřežní části města ani nevstoupil, pouze si před hradbami krátce pohovořil s hrabětem Colloredem, vypůjčil si od něho kočár a pokračoval dál na Švédy obsazenou Malou Stranu. Zde se potvrdily jeho nejhorší obavy – dům sice stál, ale všechno, co bylo v něm, dávno zmizelo v kapsách švédských vojáků, případně na vozech jejich důstojníků. Pryč bylo dokonce i 200 000 zlatých, pro jistotu zazděných v jedné ze stěn. Hrabě byl zdrcen, o jeho mimořádné lakotě kolovaly celé legendy. Dokonce i matka jeho prasynovce, paní Zuzana Černínová z Harasova (také matka již zesnulé manželky generála Myslíka), napsala o něm jednou svému synu Humprechtovi, že „… na pana strejce se bezpečiti přebídná věc, nerci-li některým zlatým, ale malým penízem by Ti nepomohl! Po smrti snad, nezmění-li kšaftu, Ti dá, ale za živobytí kdyby[s] Ty mu dal, srdečně by rád vzal…“¹⁹⁸

Snad aby ohlídal to, co zbylo, zůstal Heřman Černín z Chudenic na Malé Straně až do konce obležení. Sám prezident dvorní válečné rady Jindřich hrabě Šlik nakonec svého přítele písemně varoval, že kolují různé řeči o tom, co že to pan císařský místodržící hrabě Černín s těmi Švédy vlastně má, a že by asi bylo nejlepší, kdyby se raději připojil k ostatním místodržím, dlícím tou dobou na Starém Městě pražském.

V sobotu 3. října provedli gallasovští dragouni výpad přes Štvanici na holešovický břeh, kde „… veliká stáda hovězího a ovčího dobytka, počnouc od Ovence až k Holešovicím, a zase okolo řeky Vltavy až k Bubnům, které jenerál Wirtenberk z hor přihnal, se pásla, na kterýžto dobytek začasté měšťané i verbovaní lítostivě patřili…“¹⁹⁹, a odehnali špatně střežené stádo 160 kusů dobytka i s několika zajatci. Protože tento výpad neprováděli měšťanští amatéři, nýbrž zkušení zloději v uniformách, obešlo se to beze ztrát. Vojáci („verbovaní“) našli právě otelenou krávu „… a vezmouce tele od ní, tím brodem zpátky s teletem pospíšili, kráva pak počnouc po teleti řváti, a tele slyšíc její hlas po ní bečeti, přímo do vody běžela a vidouce jiný dobytek jí plavati, za ní do vody se pustil…“²⁰⁰

Morálka Pražanů, snášejících trpělivě nejen „habsburský útisk“, ale i každodenní bombardování z děl osvoboditelů, tím natolik stoupla, že „… jenerálové a vojenští oficírové dosti se vynadiviti nemohli, poněvadž sobě ani z měšťanův, ani ze studentův ani z verbovaných v nejmenším nestýskají, na nepřítele nic nedají, nýbrž zůstávají v lásce a svornosti, jedni druhé v čas potřeby volně a ochotně secudirují, a při tom nemaje na proviantu žádného nedostatku, neb po vartách hořkého i bílého piva, ani i vína, kteréž měšťané na sudy posílali a skrze proviantmistry po postách pro posilnění obleženým rozdávali…“²⁰¹

V neděli 4. října navečer zazněly z Hradčan dvě salvy ze všech děl, která Švédové dokázali obsadit alespoň improvizovanými obsluhami. V důsledku této střelby došlo k dalším hmotným škodám v Klementinu, kde „… spadly opět nové varhany, hlavní oltář a za ním pilíř mezi okny. Jiné tři koule zasáhly kolej. Jedna prorazila zeď u pokoje otce matematika, druhá dopadla pod střechou nové budovy před pokoj otce českého kazatele a sama od sebe se odrazila do dvora, třetí prorazila dřevěnou věž u záchodu a spadla do semináře…“²⁰²

Důraznou odpovědí na toto boží dopuštění měl patrně být „hrdinský čin“ praporčíka studentské legie Mikuláše Františka Fabera, jenž v neutuchající švédské palbě z malostranského břehu povstal na barikádě před mosteckou věží a „vystaven střelám“ mával vzdorovitě praporem...

Salvy sice mířily na město, ale jejich hlavním účelem bylo pozdravit mladého falckraběte Karla X. Gustava, který právě dorazil se svojí armádou. Poslední pokus o splnění slibu, který dal zvěčnělý Gustav II. Adolf českým emigrantům, mohl začít…

4. období: 4. října – 3. listopadu 1648

Falckrabě Karel X. Gustav²⁰³ pocházel z falcko-zweibrückenské větve německého knížecího rodu Wittelsbachů. Byl tedy nejen synovcem českého „Zimního“ krále Fridricha Falckého, ale také švédského krále Gustava Adolfa, jehož nevlastní sestra Kateřina byla jeho matkou. Vzhledem k tomu byl i bratrancem (a jeden čas dokonce snoubencem) Gustavovy dcery Kristiny (1626–1689), která po otcově smrti usedla na švédský trůn. Na rozdíl od ní však náležel k přívržencům Oxenstiernovy myšlenky o pokračování ve válce až do úplné porážky Habsburků a „osvobození“ Čechů, ať už o to stojí nebo nestojí.

Mladému falckraběti zahálčivý život u švédského královského dvora příliš nevyhovoval. Opustil proto svoji snoubenku Kristinu a zkusil to u Torstenssonovy armády v Německu. Tam se energickému, byť trochu příliš impulzivnímu mladíkovi rázem zalíbilo.

„Přepjaté očekávání od života v mládí, silná potřeba někam náležet a nedostatek zkušeností způsobuje, že se člověk snadno nechá pohltit i dost podivnou společností. Například válečnickou…“²⁰⁴ píše o tomto období života budoucího švédského krále historik Peter Englund. A protože již v 17. století platilo, že „vojna dělá z chlapců muže“, pobyt v drsném prostředí polních táborů a bojišť obohatil mladého falckraběte nejen o cenné vojenské zkušenosti, ale přinesl s sebou i ono „zmužnění“ povahy, jež se projevuje zejména vstřícným vztahem k alkoholu a k ženám. A tak se matkou jednoho z jeho mnoha nemanželských dětí, syna jménem Karel Václav, stala dokonce moravská šlechtična Ludmila Lažanská, s níž se seznámil krátce po bitvě u Jankova…

Královna Kristina, hlavní představitelka švédské mírové strany, byla nejen první známou feministkou a štědrou podporovatelkou mnoha umělců a vědců, ale (možná pod vlivem svého vychovatele, jímž byl filosof a bývalý ligistický důstojník z Bílé hory René Descartes) také tajnou příznivkyní katolické víry. Příznivkyní natolik horlivou, že se pouhých šest let po skončení války zřekla trůnu, přestoupila na katolickou víru a přesídlila do Říma.

Válka proti katolickým Habsburkům nevzbuzovala v této nepříliš vydařené dceři Gustava Adolfa zvláštní nadšení, stejně jako ji nenadchly „mužné“ způsoby předpokládaného budoucího manžela. Zvlášť když jí o nich diskrétně referoval okouzlující dvořan Magnus Gabriel De la Gardie, vedle něhož vypadal Karel Gustav „… se svou válečnickou žoviálností a nápadně prostými šaty […] s počínající tloušťkou a sklonem k pití a sexuální zhýralosti jako neotesanec…“²⁰⁵. Takže zakrátko přestala mluvit o svatbě a svého zpustlého snoubence a bratrance v jedné osobě ustanovila vrchním velitelem švédské expediční armády v Německu. Odměny (?) se dočkal i Magnus Gabriel De la Gardie, jmenovaný v této armádě důstojníkem Karlova štábu.

Sotva odvržený Karel Gustav dorazil před Prahu, bez větších problémů zjistil, že dosavadní Königsmarckův a Wittenbergův přístup k dobývání zbytku města je nejen zcela neefektivní, ale přímo trestuhodně laxní. Okamžitě se tedy rozhodl vzít věci pevně do vlastních rukou. Jak píše don Florio Cremona, „… Jeho Výsost pobyla ve městě jen jednu noc, neboť nechtěla přebývat v císařských komnatách, které jí Königsmarck nechal připravit, a dokonce mu vyčinil, že se odvážil je obývat; a tak za opětných salv vyjel z Hradu následujícího dne, připojil své oddíly ke Königsmarkovým a Wittenbergovým, přešel řeku s 10 000 muži a zahájil mohutné obléhání a útok…“²⁰⁶

Hned v pondělí 5. října, sotva dozněly další pozdravné salvy, vypálené tentokrát v rámci slavnostní přísahy vojsk novému vrchnímu veliteli, přesunuli tedy jak Wittenberg, tak Königsmarck své jednotky přes pontonový most u Libně před hradby Nového Města pražského a rozmístili je do postavení, která měla sloužit jako východiště pro – tentokrát vážně míněný – útok na město.

Výjev obléhání na rytině z Theatrum Europaeum, na podkladě malby Karla Škréty
commons.wikimedia.org

V první polovině 17. století nebylo ještě dobývání opevněných míst tak sofistikovanou vojensko-technickou záležitostí, jakou z něho o padesát let později udělal francouzský inženýr Sébastien le Prestre markýz de Vauban (1633–1707), základní zásady dobývání pevností, z nichž tento nejznámější fortifikační odborník všech dob vycházel – použití kombinace dělostřelecké palby a zákopů – však platily již dávno před ním.

Obléhací zákopy byly dvojího druhu: spojovací paralely, vedoucí souběžně s linií obrany protivníka, a přibližovací sapy (approches), směřující klikatě k hradbám obléhané pevnosti. První paralela, vykopaná (obvykle v noci) přibližně půl kilometru od hradeb, sloužila jako palebné postavení dělostřelectva i pěchoty a byla rovněž východištěm dalšího postupu. V šikmém směru z ní vyráželo několik sap, které se vždy po 30 až 40 metrech lomily blíž a blíž k nepříteli. Ve vzdálenosti zhruba 300 metrů od hradeb byla čela přibližovacích zákopů propojena tzv. druhou paralelou, ve vzdálenosti 70 až 80 metrů paralelou třetí. Tato třetí paralela byla hlavním postavením střelců z pěchotních zbraní a malých „zákopových“ hmoždířů, zatímco v paralelách první a druhé byla umístěna děla s dlouhým dostřelem, kryjící postup přibližovacích prací a pokoušející se vystřílet v nepřátelském opevnění průlom, použitelný pro útok pěchoty. Ze třetí paralely vyrážely na zteč útočné oddíly pikenýrů (mušketýři byli využíváni především k podpůrné palbě), a to buď po otevřeném terénu, nebo za použití dalších přibližovacích zákopů. Někdy se ze třetí paralely razil podzemní tunel (podkop), vedoucí pod hradby a umožňující pod ně položit prachovou nálož – minu, jejímž odpálením vznikl průlom, který se předtím nepodařilo vystřílet dělostřelectvu. Proti útočníkovu tunelu razili někdy obránci tunel vlastní (protipodkop), který jim umožnil buď nepřítele podminovat a vyhodit do vzduchu, nebo (pokud se strefili přímo do protivníkova tunelu) s ním svést ve stísněných podmínkách malou podzemní bitvu. Anebo, pokud měli mimořádné štěstí, mohli dokonce připravené výbušniny ukořistit ještě předtím, než je nepřátelé stačili odpálit.

V místě plánovaného hlavního úderu, proti ravelinu před Horskou bránou, zaujal postavení královnin oblíbenec, říšský rada a generál Magnus Gabriel de la Gardie se třemi pěšími brigádami²⁰⁷, mezi nimiž byla i brigáda královské gardy, vedená do očekávaného boje generálporučíkem Lewenhauptem. Proti ravelinu před Koňskou bránou se usadil, rovněž se třemi brigádami, polní zbrojmistr Wittenberg. Úsek hradeb mezi těmito dvěma branami připadl dvěma brigádám generála Königsmarcka. Na všech třech úsecích zahájili ihned sapéři budování první paralely.

V úterý 6. října začala baterie tří Wittenbergových děl ostřelovat hradby mezi Koňskou a Svinskou bránou, snad aby byl vyvolán dojem, že se bude útočit právě tam. Vzhledem k celkovému rozložení švédských sil to bylo počínání hrubě urážející inteligenci pražského velení. V následujících dnech však zahájily další švédské baterie nepřetržité ostřelování skutečného místa plánovaného útoku – úseku městského opevnění mezi Horskou a Koňskou branou, zatímco švédští sapéři pokračovali v hloubení přibližovacích zákopů. Počet děl pálících na město narůstal, jednu třídělovou baterii umístil Wittenberg i k narychlo opevněnému kostelíku svatého Pankráce proti Vyšehradu a přesunul na toto místo svoji jízdu, pravděpodobně jako boční záštitu levého křídla oblehatelů proti případnému nepřátelskému útoku z jihu.

Protiútok císařských však přišel odjinud. V noci na středu 7. října se oddíl dvaceti studentů přepravil do jezuitské zahrady pod Letnou (v místech dnešního objektu předsednictva vlády), aby zaútočil na provizorní dělostřelecké postavení, které v zahradě Švédové vybudovali. Protože však jednomu z útočníků „sama“ vystřelila mušketa, z útoku sešlo a studenti se beze ztrát, zato se třemi zajatci, vrátili zpátky.

Téhož dne „... vyzval vzhledem k nedostatku jezdectva polní maršál kníže Rudolf z Colloreda se svou obvyklou obezřetností šlechtice, aby se shoufovali na koních a vytvořili eskadronu...“²⁰⁸. Na tuto výzvu se z urozených hostů císařovy svatby, kteří v létě neutekli z Prahy, zformovala šlechtická švadrona (urození páni nebudou přece sloužit v nějaké pěšácké kompanii!) o čtyřech četách. Jejím velitelem se stal Jindřich purkrabí z Donína s poručíkem Jeanem Paulem de Briaumont. Četám veleli pánové Kryštof Ernest Buchenhaim, Jindřich Kapoun ze Svojkova, František Borell a Nicolas Winkelhofer.

Vzhledem k vážnosti situace požádal maršál Colloredo rovněž dona Floria Cremonu, jenž byl úřadujícím zmocněncem pražského kardinála Harracha, aby „... k obraně Katolické víry, Vlasti a sebe sama...“ svolal do zbraně rovněž kněžskou kompanii. Don Florio rád vyhověl a – jak skromně líčí ve své zprávě – dopisem vyzval pražské duchovenstvo, „… aby prokázalo v nouzi nejvyšší oddanost víře, císaři a vlasti; jeho osobního příkladu následovali otcové jezuité, karmelitáni, pauliáni, servité a řeholníci dalších vyznání se svými služebníky a pomocníky, k nimž se připojili i laičtí duchovní, a všichni ozbrojeni dosáhli jsme počtu zhruba 300 a dali příklad lidu, jenž tak nabyl odvahy a odhodlání…“²⁰⁹

Kompanii formálně velel probošt kláštera křižovníků strážců Božího hrobu na Zderaze Don Florio Cremona, v praxi však byla rozdělena na tři relativně samostatné oddíly, jeden vedený Donem Cremonou, druhý opatem emauzského kláštera Donem Juanem Caramuelem z Lobkovic a třetí děkanem staroboleslavské kapituly Rudolfem Roderem.

Mezi 121 jezuity (64 kněží včetně rektora klementinské koleje Ondřeje du Boissona, 29 konviktorů od sv. Bartoloměje a 28 seminaristů od sv. Václava), kteří se pro obranu „Katolické víry, Vlasti a sebe sama“ rozhodli ignorovat páté Boží přikázání (Nezabiješ!), byl i sedmadvacetiletý magistr filozofie a posluchač teologie v klementinské koleji Bohuslav Balbín...

Po týdnu, v jehož průběhu vypálily na pět tisíc ran, se švédským bateriím podařilo pobořit jak Horskou, tak Koňskou bránu, takřka úplně zničit všechny hradební věže mezi nimi, samotné hradby na třech místech srovnat se zemí a jejich troskami zasypat hradební příkop. Jak napsal přímý účastník bojů, příslušník studentské legie Jan Norbert Zatočil, „… z padesáti osmi kusů bez přestání do bran, šancí, bašt a zdí městských tak bystře stříleli, že po každé ráně krancle na zdech, jako by je odstříhl, dolů padali…“²¹⁰

V předpolí pokračovali zatím švédští sapéři v budování sítě přibližovacích zákopů a posléze i druhé paralely.

Pozadu nezůstali ani Königsmarckovi dělostřelci na Petříně, Strahově, Malé Straně, Brusce a Letné, kteří jenom za sobotu 10. října vypálili na těžce zkoušená Města pražská okolo 600 koulí a granátů. Nezaháleli ani Königsmarckovi pěšáci, kteří postavili uprostřed mostu pohyblivý obléhací srub a začali pod jeho ochranou postupovat ke staroměstské mostecké věži.

V pondělí 12. října nepřítel „… od rána až do večera do dotčených míst, totiž bašt mezi Koňskou a Horskou branou, stále střílel i ohněm ze 4 moždířův házel. Na branách a baštách velkých škod nadělal, je všecky zprorážel a učinil 840 ran, ohnivých koulí 39, item od šibenice učinil 445 ran...“²¹¹

Wittenbergovi vojáci pronikli do těsné blízkosti Koňské brány, jejíž obránci se pod soustředěnou dělostřeleckou palbou museli stáhnout z věží do provizorních postavení před bránou a za ní. Kromě děl a mušket přišly poprvé ke slovu i ruční granáty – litinové nebo skleněné koule plněné střelným prachem a po zapálení doutnáku vrhané či koulené proti nepříteli. Nakonec došlo i k boji muže proti muži.

Koňskou bránu hájila a uhájila novoměstská kompanie Svatojindřišské čtvrti, jejíž poručík, radní Daniel Nathaniel Kunštát, „... vidouce, že nepřítel Konskou bránu, k níž on Kunstát též commendýrován byl, skrze velkou střelbu a házení granátův hrubě povalil, a sobě tudy nemalý průchod do města učinil, nemeškal jest z domu svého i od jinud dobrý počet pík neboližto dard přinésti dáti, nimi některé soldáty své k rychlejšímu té posti hájení a nepříteli v šturmu běžícímu odpírání chvalitebně zaopatřiti...“²¹²

V úterý 13. října nepřítel „… od šibenice a z jiných třech míst mezi Horskou a Koňskou branou, jako i ke zdi za sv. Jindřicha ze 30 kusův střílel a na třech místech presu široké sobě rozdělil a učinil 1 561 ran a 51 granátů hodil…“²¹³

Po této důkladné palebné přípravě nařídil Magnus Gabriel de la Gardie veliteli královské gardy generálporučíku Löwenhauptovi, aby jeho muži dobytím Horské brány otevřeli švédské armádě cestu do města, které již čtvrtý měsíc tak paličatě vzdoruje svým osvoboditelům. Za soumraku útok začal.

Brána byla opevněna dvěma hranolovými věžemi z doby Karla Čtvrtého, provizorním palebným srubem („bednou“) mezi nimi a předsunutým hliněným ravelinem. Věže, srub a přilehlé úseky hradeb hájili příslušníci 2. staroměstské kompanie, ravelin opěšalí rejtaři hanavského pluku vedení majorem Johannem Grillem. První dva útoky Löwenhauptovy brigády se Grillovým vojákům podařilo odrazit, útoku třetímu předcházela soustředěná dělostřelecká palba, která doslova přeorala ravelin a pobila dvě třetiny obránců včetně jejich velitele. A jako by to nestačilo, „… k této pohromě se přidalo i to, že naši, kteří tam měli střežit příkop, se stáhli poté, co zapálili jednu minu, jež způsobila menší škodu nepříteli, a nehlídali bránu, takže nepřítel pronikl dovnitř nejen hradbami, ale i branou a smísiv se s našimi obsadil pozici; naši již nedokázali odolávat přesile, nepřítel postoupil až k bráně a zmocnil se seshora bedny, která zaujímala půl brány, z ní mušketami ostřelovali město…“²¹⁴ píše přímý účastník tohoto boje, velitel kněžské kompanie páter Florio Cremona. Víceméně tak otevřeně přiznává, že při obraně Horské brány došlo v řadách obránců ke zmatku, v jehož důsledku dobyli Švédové nejen ravelin, ale i palebný srub v samotné městské bráně.

Příslušníci druhé staroměstské kompanie v bráně a na hradbách bojovali statečně, ale od začátku útoku byli vystaveni palbě švédských mušketýrů, ukrytých v zákopech třetí paralely. Teď jim navíc hrozilo nebezpečí nejen zepředu, ale i z boků­ a dokonce i zezadu. Vystřílenými průlomy i po narychlo přistavených žebřících se drali přes hradby Löwenhauptovi veteráni. Každý z nich zkušenostmi a bezohledností vydal za tři měšťany – a tak se možná mnozí sousedé náhle rozpomněli, že mají odpovědnost nejen za sebe, ale i za své rodiny a začali couvat. Jejich hejtman Karel Felix Šuster se je pokoušel zastavit, pak mu kulka ze švédské arkebuzy roztříštila paži a on byl rád, že ho vzali s sebou.

Granáty ze švédských hmoždířů, umístěných na Šibeničním vrchu, dopadaly mezitím do zahrad, dvorů a ulic, bořily domy a zabíjely lidi. Jeden z nich vybuchl i v postavení kompanie pražského duchovenstva, těžce zranil rektora klementinské koleje Tovaryšstva Ježíšova pátera Du Boissona a způsobil, že mnozí kněží, konviktoři i seminaristé prudce a naléhavě zatoužili po tichém ústraní svých řádových příbytků či studoven. Než však stačili své touze vyhovět, zasáhli vojáci. Možná to byl sám podplukovník Hübner, velící po Grillově smrti osobně zbytkům hanavského pluku, který jako první začal domlouvat vyděšeným řeholníkům karabáčem. Václav Líva cituje rektora premonstrátského semináře u sv. Benedikta pátera Weigla, jenž v dopise z 8. prosince 1648 napsal až nekněžsky jedovatě, že „… výborně si vedli hanavští rejtaři, kteří mnohé řeholníky, na útěk jižjiž se dávající, přiměli šlehy znovu k boji...“²¹⁵

Útočníci cítili, že mají vítězství na dosah ruky. V nazlátlé záři zapadajícího slunce viděli před sebou střechy domů, celého moře domů, v nichž lze zajisté najít ledacos zajímavého. Mnozí z nich věděli, že plných šestnáct let nezažilo tohle město nepřátelský vpád. Šestnáct let je nikdo neosvobodil, šestnáct let mohli jeho obyvatelé v klidu hromadit majetek. Jestliže si po dobytí Malé Strany odměřovali Königsmarckovi rejtaři peníze na klobouky, vojáky Karla Gustava teď čekalo bohatství možná ještě větší...

Za hradbami však narazili útočící švédští gardisté na spleť zátarasů, na zahradní zdi s vylámanými střílnami, na vražednou střelbu oddílů hájících druhou obrannou linii. Decimováni střelami, mrzačeni explozemi ručních granátů, začali hledat spíše nejbližší úkryt než nejbližšího nepřítele. Marné bylo povzbudivé pokřikování důstojníků, marné byly jejich povely. Jde-li o život, vojákův sluch se vždycky pronikavě zhorší. Vidina nedotčených spižíren, truhlic a ženských klínů se začala rozplývat v kouři a prachu, začala mizet v nářku raněných, v chroptění umírajících, v neutuchajícím praskotu střelby. Útok uvízl, a za troskami zdí, rozstřílenými palisádami a v prostoru mezi oběma věžemi brány se kryli švédští vojáci, kterým se nechtělo postupovat vstříc jisté smrti.

Generálmajor Conti velmi dobře věděl, že v boji o město nesmí obránce přenechat oblehatelům ani píď hájeného území, nechce-li následujícího dne ztratit další píď a další a další. Když zjistil, že Švédové sice obsadili ravelin a srub v bráně, ale na obě pobořené věže brány jaksi zapomněli, poslal údajně na jednu z nich svého důstojníka se soudkem střelného prachu a s příkazem, aby jeho obsah vysypal na shromážděné švédské mušketýry, vyzbrojené mušketami s obvyklými doutnákovými zámky.

Umění udržovat doutnák („lunt“) vždy a za všech okolností stále žhnoucí patřilo k základům střeleckého výcviku, protože bez zažehnutí prachové náplně otevřeným ohněm zbraň prostě nevystřelila. V boji nosívali mušketýři kusy doutnáků omotané kolem klobouku nebo paže a obvykle je zapalovali na obou koncích, pro případ, že by jeden konec nedopatřením zhasl. Tentokrát se jim dodržování pravidel příliš nevyplatilo. Zrnka rozptýleného střelného prachu při styku s hořícími doutnáky vybuchovala, „… takže se vprostřed srocení vojska vzňal oheň, v němž jich mnoho bídně uhořelo, ostatní se zděšeně stáhli k valu...“²¹⁶

Volně rozprášený střelný prach mohl těžko způsobit závažnější škody, nicméně zmatek ve švédských řadách nepochybně vyvolat mohl. Generálmajor Conti tohoto zmatku využil a osobně vedl do útoku záložní oddíl dragounů a část kněžské kompanie. Švédští vojáci nevydrželi a ustoupili z brány na venkovní ravelin, jenomže „… jenerál pak Conte celou noc pracujíc, lid čerstvý jeden po druhém do bran komendírovati nepřestával, až Švédy do posledního z připomenuté brány Horské a šance vypudil a vyhnal...“²¹⁷ Otřesení švédští vojáci, nepřetržitě zasypávání střelami, ručními granáty, smolnými věnci a kameny, ustoupili nakonec zpátky do svých zákopů.

Bylo to vítězství, jehož význam byl nemalý. Cena za něj zaplacená rovněž. Sto sedmdesát měšťanů, šlechticů, kněží, studentů a vojáků padlo, na dvě stě jich bylo zraněno. Mezi padlými byli major Grill a Václav Obytecký z Obytec ze šlechtické švadrony, mezi zraněnými byli Karel Felix Šuster, poručík šlechtické švadrony Jean Paul de Briaumont, rektor Ondřej du Boisson, páter Jiří Plachý a mnozí další. Švédů údajně zahynulo 500 až 600.

Současně s útokem na Horskou bránu odrazili obležení také velký švédský útok na Karlově mostě, kde se asi padesát švédských vojáků pokusilo dobýt barikádu před mosteckou věží. Obránci je zastavili soustředěnou palbou, vedenou nejen čelně z barikády a věže, ale i bočně ze Staroměstských mýnů a křižovnického špitálu. Velitel obránců nadporučík Baltazar Regi od valdštejnského pluku osobně zastřelil Švéda, který se dostal až k barikádě se zápalnou náloží v rukou. Jméno švédského velitele, který poslal své muže po úzkém mostě do křížové palby nepřítele, se nedochovalo...

Druhý den, ve středu 14. října, požádali Švédové o povolení posbírat své mrtvé. Na mostě jim to obležení umožnili, před Horskou bránou ne, protože jim nechtěli poskytnout možnost prohlédnout si nově budované opevnění na vnitřní straně brány. Hned po boji nechal totiž generál Conti zatarasit bránu trámy, kamením a „vším, co bylo tehdy po ruce“ a na její městské straně dal ze dřeva a hlíny postavit jakousi zrcadlově převrácenou obdobu vnějšího ravelinu, mířící vrcholem do města a základnou se opírající o zatarasenou bránu. Toto uspořádání umožňovalo obráncům v případě potřeby velmi účinně postřelovat trojúhelníkovitý prostor uvnitř a současně bránilo útočníkům, kteří by překonali zátaras v bráně, proniknout dále do města.

Ve čtvrtek 15. října „… v noci někteří nepřátelští k samým zdem městským, někteří na zdi přišli a na naše oheň dávali. Naši pak jim odporovali a tak je odehnali...“.²¹⁸ Na oplátku provedli Creutzovi opěšalí rejtaři výpad Svinskou a Koňskou branou, dobyli část nepřátelského opevnění před Koňskou bránou, zapálili švédský palebný srub a spořádaně se stáhli zpět do města. Tyto výpady, opakující se i v následujících dnech, byly vedeny snahou zdržet postup obléhacích prací, příliš úspěšné však nebyly. Švédské zákopy dosáhly na mnoha místech městských hradeb a nepřítel, jak píše Florio Cremona, „… za několik málo dní vybořil dláty a dělostřelectvem více než 500 stop zdi (průlom nevídaný v německých válkách) a přitom nepolevoval tak jako prvního dne v ostřelování ulic města děly, z pěti hmoždířů metal bomby, kameny, hořící koule a ruční granáty, aby donutil naše lidi opustit místo, a to tak hustě, že to vypadalo, jako by z nebe padal ohnivý déšť s kamením na místo krup; my jsme také házeli ruční granáty a kamení, ale s malým výsledkem, protože Švédové byli zaštítěni obranou a zákopy…“²¹⁹

V pátek 16. října se pokusili o výpad i obránci Karlova mostu, zapálit švédský pohyblivý srub se jim však nepodařilo.

Toho dne byla také zahájena jednání o případné kapitulaci. Podle Zatočila k ní falckrabě Karel Gustav vyzval obležené již 7. října, kdy „… přijel od falckraběte trubač k městům Pražským vyslaný, s tou novinou, že se komendant kterýkoliv jest napomíná, aby sobě práce uspořil, měšťanův nadarmo nehubil a císaři pánu svému raději soldátů zachoval, věda o tom dobře, že prachu, ani jiných potřeb k obhájení města nemá, o pomoci, aby jaká přijíti měla, neví, a pakli sobě i svým raditi nechce, před Bohem a celým světem protestirujíc, dostane-li města Pražská brannou rukou aneb šturmem, že žádnému (obzvláštně pak kněžím a studentům, jmenujíc je slovy příliš špinavými) kvartýru nedá…“²²⁰

Podobné výzvy byly zcela v souladu s dobovými válečnými zvyklostmi. Nejpozději ve chvíli, kdy byl v hradbách obležené pevnosti vytvořen průlom, bývali obránci vyzváni ke kapitulaci, protože další boj byl většinou již jen zbytečným prodlužováním vzájemného zabíjení. Pokud odmítli a pokračovali v obraně, riskovali tím to, co se odehrálo třeba v Magdeburgu – totální zničení města a vyvraždění jeho obyvatel, protože útočníci byli v takovém případě na zbytečné (vlastní) ztráty citliví.

Pravděpodobnější než Zatočilem uváděné datum 7. října (v té době byly novoměstské hradby ještě víceméně neporušeny) je proto pozdější datum 13. října, které uvádí Václav Líva²²¹, podle něhož se následného jednání z císařské strany zúčastnili plukovník Götz a Contiho hejtman Multzer. O jednání, které začalo 16. října a k němuž „… byli z obou stran posláni moudří mužové...“²²², se zmiňuje i P. Schürer. Velitel kněžské kompanie don Florio Cremona se zmiňuje o tom, že „… šestnáctého poslal falcký hrabě pro dva naše rytíře, aby s dvěma jeho vyjednávali o dohodě; naši jeli ze zdvořilosti, a aby ohlídali nepřítele...“²²³

Polní maršál Colloredo odpověděl na protivníkovu nabídku protinávrhem na neutralizaci Prahy, tj. na vyrovnání počtů vojsk a přerušení jakýchkoli bojových akcí. Vzhledem k situaci to byla drzost nejvyššího stupně, nicméně falckrabě reagoval velkorysou nabídkou čestného odchodu vojákům a osobní bezpečnosti civilistům. Colloredo kontroval písemnou odpovědí, že vzhledem k přísaze, kterou složil císaři, nemůže kapitulovat, ledaže by se poradil s nadřízenými, tj s hrabětem Šlikem, který pobývá v Budějovicích. Ať mu tedy falckrabě vydá pas pro kurýra, který zajede do Budějovic Šlika informovat...

Generalissimus Karel Gustav falckrabě Zweibrückenský nakonec pochopil, že to jediné, co obležení hodlají vyjednáváním získat, je čas. A protože ten jim nemohl a nechtěl poskytnout, rozhodl se rozlousknout pražský oříšek silou zbraní.

V neděli 18. října Švédové celý den nestříleli. Až večer zaútočili Wittenbergovi vojáci v průlomu nedaleko Koňské brány. Nepřítel „... až do prvního šance se dostal. Odtud jsou ho naši (ačkoliv na něj handgranáty a smolný věnce házeli a jemu škodu činili) však nikoli vyprati nemohli ...“²²⁴. Také na jiných místech průlomu se švédští vojáci „… natolik přiblížili ke zdem, že kopali přímo pod hradbami a občas z přistavených žebříků nahlíželi do města. Různí naši vojáci a měšťané byli zabiti dvěma myslivci. Když byly zbořeny hradby, začal nepřítel ostřelovat zdi zahrad, ke nimž se blížil...“²²⁵

Zmínka o myslivcích potvrzuje Zatočilovu historku o konopišťském panském myslivci (Václav Líva uvádí, že se jmenoval Novák), kterého prý Wittenberg přivedl ze svého nájezdu na jih a který v podzimních bojích zabil jako odstřelovač několik ozbrojených i neozbrojených obránců, mezi nimi prokurátora novoměstské koleje Tovaryšstva Ježíšova pátera Jana Messeho. Zkonstruoval si k tomu přenosnou dřevěnou vížku, s níž působil nejprve u Koňské a potom u Horské brány. Jak píše Zatočil, „… kterýžto myslivec sformujíc sobě s fošen na čtvrt lokte i více tlustých, nikdy nevídaný nástroj, aneb inštrumentum, v němž uprostřed okrouhlou díru, v nížby koule, co do kuželek velká, ležeti mohla, vykroužil, a tu na dva pruty železné v pravou polovici té díry zavěsil, tak že koule in diametro vysící, snadně se obraceti dala, i majíc zespod díru pro svou těšínku takové instrumentum na výše pravený srub položil, a pevnými železnými hřeby a klamry upevnil, za nímž on stojíc bezpečně (neb mnozí zkušení střelci a myslivci do té koule stříleli, ale pokaždý kulka, otočíc se, srazila) po postách pak, kde prken neb plentů nebylo, kohokoliv uhlídal a zastihl, každého prostřelil, a na místě nechal...“²²⁶

Tento předchůdce dnešních snajperů přiměl nakonec pražské velení k vypsání odměny deseti zlatých tomu, kdo ho zlikviduje. V ruinách novoměstského opevnění se pak odehrál klasický souboj odstřelovačů, v němž konopišťský myslivec nakonec skočil na trik s nastrčeným kloboukem a stal se sám obětí myslivce hraběte Colloreda, jenž ho „… tak bystře z ručnice své udeřil, až se nazpátek z toho šance dolů svalil, z čehož veliká radost následovala…“²²⁷

V úterý 20. října zavelel generál Königsmarck k útoku v průlomu, který předsunuté dělostřelecké baterie, podkopy a dláta švédských ženistů prorazily v hradbách mezi Koňskou a Horskou bránou. V nastalé řeži byl zraněn hejtman novoměstské kompanie svatopetrské čtvrti Jan Severin Cic (velení převzal Jan Brikcí Strništko) a švédský útok nakonec zastavil plukovník Creutz s třiceti opěšalými rejtary. Těžký a krvavý boj však nakonec skončil ústupem obránců do druhé linie za příkopem. Nepřítel se konečně zachytil v průlomu, a podle všech obléhacích pravidel neprodleně posunul vpřed dělostřelectvo. Jak zaznamenal pečlivý kantor Kocmánek, „… při samé zdi 2 kusy zrychtýroval a z nich do města střílel a učinil 97 ran a 59 granátův hodil...“²²⁸

Téhož dne pravděpodobně došlo k dalšímu pokusu o dobytí Horské brány. Alespoň páter Šimon Schürer píše, že večer „… obsadili Švédové pokradmu věž v Horské bráně, ale byli odtud šťastně vypuzeni ohněm. Sedm jich však uhořelo přímo ve věži...“²²⁹ Z toho, že šlo o „pokradmé“ – tedy nikoli násilné  – obsazení jedné z věží Horské brány, lze usoudit, že tyto věže, jejichž čelní stěny byly podle dochovaných kreseb těžce poškozeny dělostřeleckou palbou, nebyly opatřeny posádkou, zato v nich byly připraveny zásoby hořlavého materiálu právě pro podobné případy.

Ve středu 21. října provedli neúnavní Creutzovi rejtaři výpad ze Svinské brány, zabili dvanáct Švédů a přivedli několik zajatců. Sami ztratili čtyři muže.

Ve čtvrtek 22. října podnikl plukovník Creutz další výpad, tentokrát z Vyšehradu. Se šedesáti muži udeřil na Wittenbergovo ležení u Pankráce a po krátkém boji se vrátil s jedním zajatým nepřítelem.

Téhož dne podnikli Švédové další velký útok na Horskou bránu. Znovu obsadili jednu z věží, „… však naši v ní slámu a dříví, jako i v pytli prach, k tomu připravené, zapálili, též handgranáty na něj házeli, a tak jej zase odtud vybili. Kdež jich přes 50 osob zahynulo...“²³⁰

Rovněž Šimon Schürer zaznamenal, že toho dne (22. října) u Horské brány „… vtrhli Švédové do věže, v níž po jejím zapálení uhořelo kolem 30 Švédů s hejtmanem…“²³¹

Obdobně se zmiňuje Cremona, že „několik dní“ po velkém útoku na bránu (k němuž došlo 13. října) „… nepřítel napadl pravou věž řečené brány a vystoupil až na její vršek, ale ten byl již naložen dřevem, slámou a smolou, a když se vzňal, nepřítel se musel s velkými ztrátami stáhnout…“²³²

Nejpodrobněji popisuje tuto událost (zobrazenou i na listině potvrzující polepšení znaku Nového Města pražského z roku 1649) Norbert Zatočil, který ji ovšem (možná díky své tradičně nespolehlivé paměti) spojuje s útokem na bránu dne 13. října. Podle něho během tohoto boje „proklofali“ novoměstští zedníci otvor do stěny věže, do něho naházeli slámu, dřevo, soudky se smůlou a se střelným prachem. Po zapálení této nebezpečné směsice pak došlo k výbuchu, který „… než se Švédové nadáli, v okamžení ten prach podlahu té věže vyhodil, a množství jich na té věži počínajících (neb bez přestání prachu ranec po ranci se házel) oheň zachytil a přikryl, ti pak kteří po kranclích a po zdi věže chodili, nejináče než jako zlí duchové, hoříc na nich šatstvo a šklebíce zuby, vyhlíželi, až naposledy chtěj neb nechtěj do ohně skákati a věže s bránou opustiti museli, kdež byl takový vně křik a lamentýrování, v městě pak na zvony šturmování, a po ulicích naříkání slyšeti, že věc nevypsatelná, neb ta věž tak velkým ohněm od smolných sudů a házeného dříví a prachu plápolala a hořela...“²³³

Zatočilovy popisy vynikají barvitostí a přesností v detailu, již Jan Herben však v předmluvě k vydání jeho díla jemně naznačil, že „… události časové i drobné příběhy jsou v Zatočilově spise dílem nejasné, dílem i popletené...“

Představa zedníků, kteří uprostřed boje „nenápadně“ probourávají dláty a kladivy více než metrovou kamennou stěnu věže, vzniklým otvorem házejí dovnitř střelný prach a hořlaviny a pak to všechno za blahovolné nečinnosti ohrožených švédských vojáků zapalují, je krajně nepravděpodobná. Takže asi budou mít přece jenom pravdu ostatní kronikáři. Na rozdíl od studenta Zatočila, který v té době bojoval ještě u mostu, se totiž velitel kněžské kompanie Florio Cremona bojů o bránu osobně zúčastnil a kantor Kocmánek to k ní měl ze své školy u svatého Jindřicha co by kamenem dohodil. Ten navíc s typicky učitelskou pečlivostí zapisoval události bezprostředně poté, co k nim došlo, a to včetně denních souhrnů počtů dělových ran vypálených na město (například právě 22. října to bylo 138 ran proti Novému Městu a pouhých 6 ran z Malé Strany). Tomu, že se toto Zatočilovo líčení vztahuje k druhému velkému útoku na Horskou bránu, nasvědčuje i jeho zmínka o lomeném opevnění (srubu) za bránou, vystavěném až po útoku prvním, tedy po 13. říjnu:

„Což spatříce jenerál Conte, jak Švédové na Horské bráně sobě vedou a počínají, pojma sto mužův na hotovosti stojících, s dismundýrovanými dragouny Kalasovskými a jistým počtem studentův, je k srubu přes ulici proti bráně oklikou položenému commendiroval, a poněvadž ten srub, kterým brána Horská zavalená a zatarasována byla, i s věžemi occupirovali, a ze všech stran do města silně oheň dávajíce … pročež k snadnějšímu jich s té posty vypuzení, poručil jenerál Conte rejtharstvu s koňův sedati a s karabin do Švédů stříleti…“²³⁴

V pátek 23. října se švédským dělostřelcům podařilo zapálit srub (barikádu), přehrazující Horskou bránu. Obleženým se ho se ztrátou tří mužů podařilo uhasit.

V sobotu 24. října podkopali Švédové v průlomu další úsek hradební zdi, za níž již měli připravený palebný srub s několika děly. Téhož dne přeběhl k císařským švédský poručík s informací, že se připravuje generální útok. A páter Šimon Schürer věcně konstatoval, že „u hradeb se bojovalo jako obvykle a několik málo lidí bylo na obou stranách zabito…“²³⁵

Zatímco se před Prahou „bojovalo jako obvykle“, napsal Jan Amos Komenský švédskému kancléři Oxenstiernovi dopis, v němž mimo jiné stálo:

„Jak dříve krajanům mým, pro evangelium sklíčeným, radostno bývalo slyšeti, co vznešenost tvá po mně a po jiných kázala oznámiti, že nebudeme opuštěni, tak smutné je nyní slyšeti, že nás opouštíte, ba že jsme již opuštěni při jednání Osnabrückém. Nebo budeme-li z účastenství míru vyloučeni, co nám platno, že jsme po vás jakožto svých po Bohu osvoboditelích se ohlíželi? Že pomocí našich slz vítězíte, když ty, které takřka již vyrvané na svobodu propustiti v rukou vašich jest, tryznitelům zase v ruce vydáváte? […] Jménem mnohých toto píši a jich vzdycháním pohnut jsa, opět leže u kolenou tvých a skrze tebe u kolenou nejjasnější královny a celého posvátné rady ředitelstva, prosím a zapřisahám vás skrze rány Ježíše Krista, abyste nás pro Krista utrápené tak úplně neopouštěli…“²³⁶

Učitel národů to myslel dobře, jenomže švédský kancléř, královna ani „jasné poradní direktorium“ nemohli podpis mírové smlouvy oddalovat do nekonečna. Nemohli – a v královnině případě ani nechtěli – hájit proti celé válkou zubožené Evropě národ, který se nechtěl hájit sám, národ, který na jedné straně proklínal své utlačovatele, na straně druhé však po jejich boku bojoval proti těm, kdo ho chtěli těchto utlačovatelů zbavit. Nehledě na (dodnes neobjasněnou) částku 600 000 zlatých, jimiž údajně císařští usnadnili méně válkychtivým členům švédské delegace rozhodování...²³⁷

Ze vzdáleného Elblagu viděl Komenský švédské osvoboditele trochu jinak než obyvatelé Malé Strany, Tábora či Děčína. Vzdálenost stírá jemné nuance, a utlačenými nemusí být vždycky vítán jako osvoboditel ten, kdo se je snaží osvobodit především od břemene majetku. Jenomže válka trvala už třicet let. Třicet let hořela města, vesnice. Třicet let umírali muži, ženy, děti – po třiceti letech ničení a zabíjení měl málokdo trpělivost s národem, který se pořád nedovedl rozhodnout – a tak byl v sobotu 24. října roku 1648 v Münsteru podepsán mír, jenž vešel do dějin jako mír Vestfálský. Mír, který s konečnou platností rozhodl, že Čechy jsou a navěky zůstanou katolické a habsburské...

Mír byl podepsán, celá Evropa začínala oslavovat – a před Prahou se bojovalo dál. Obě strany se navzájem častovaly útoky a protiútoky, podkopy a protipodkopy, a čím dál tím víc bylo zřejmější, že čas, který v létě promarnili Wittenberg s Königsmarckem svojí honbou za kořistí, nelze nahradit. Navzdory tomu se bojovalo dál, zarytě a neústupně, se vším válečnickým fortelem, se vším zaujetím mužů, kteří když už něco dělají, tak to dělají pořádně. Osvobození Čechů od habsburské nadvlády už nepřipadalo v úvahu, zbývala však pořád ještě možnost, že se je podaří osvobodit alespoň od břemene majetku...

Kromě mostu, kde se bojovníci obou stran honili střídavě od jedné barikády k druhé, probíhaly hlavní boje v úseku mezi Horskou a Koňskou bránou, zejména pak ve velkém průlomu v místech dnešního parku před Hlavním nádražím. Celému úseku velel plukovník Creutz, jemuž byli podřízeni: u Horské brány neurvalý podplukovník Hübner, v obecní sýpce (stojící nedaleko Horské brány) rytmistr Laborde od Vernierova regimentu, v menším průlomu (poblíž Koňské brány) podplukovník Püscher, na ravelinu před Koňskou bránou plukovník Götz. Vrchní velitel hrabě Colloredo si zřídil velitelské stanoviště na věži letohrádku v Trnčovské zahradě (v dnešní Opletalově ulici), odkud pozorně sledoval, jak jeho podřízení důstojníci řídí obranu.

V neděli 25. října skutečně začal výbuchem šesti podzemních min generální útok. Coup de grace. Rána z milosti. Florio Cremona píše, že po úvodních explozích „… hradba byla rozmetána až do základů a my jsme byli nuceni se stáhnout ze všech průlomů mezi hradbami i z většiny průlomů v menší zahradní zdi; způsobilo to takový děs (jako by se bořilo celé město) že by měšťané jistě prchali do bezpečí, kdyby je velitelé nepovzbuzovali, jako první nečelili nebezpečenství a nedodávali jim odvahy, aby mohli společně s vojskem a s duchovenstvem odolávat útoku...“²³⁸

Čtyři tisíce švédských pěšáků a dva tisíce opěšalých jezdců se vrhlo nejen do průlomu mezi Koňskou a Horskou bránou, ale i proti oběma branám. Falckrabě Karel Gustav poslal do útoku všechny vojáky, které mohl uvolnit. Zpočátku se Švédům dařilo. Obránci byli na několika místech vytlačeni ze svých postavení za zpevněnými zahradními zdmi a ustoupili do připravené třetí obranné linie, tvořené dřevozemní hradbou s dvěma trojúhelníkovitými baštami. V nejvíce ohroženém úseku byla pro všechny případy připravena ještě linie čtvrtá, vybudovaná jako lomený zákop s palisádami zpevněnou předprsní. Nejen Švédové, ale i generálmajor Conti vedli boj o město podle všech pravidel.

Před třetí obrannou linií útok opět uvízl. Třikrát se švédští vojáci pokusili dobýt obecní sýpku (Kornhaus) nedaleko Horské brány, kterou bránil rytmistr Laborde s dragouny a dvěma družstvy studentů. Měli smůlu. Dokonce i jejich protivník Zatočil soucitně konstatoval, že „… trefili nebozí v pravé místo, neb v oznámeném khornhauzu čtvernásobné posty, jedny na druhých položené byli, a od Horské brány v oklikách Contovští a výšeji dismundirovaní Kalašovští ležíce, do nich silně stříleli, že po dvakráte zpátkem ustoupiti museli...“²³⁹

V příkopu před sýpkou padl i neznámý podplukovník švédské královské gardy, po jeho smrti se útok v tomto úseku zhroutil. Boje v průlomu a u Koňské brány pokračovaly, ale palba obránců, k nimž se na Contiho příkaz připojil i podplukovník Čabelický s částí jednotek od Podskalského přívozu, byla i zde příliš silná. Mnoho švédských vojáků uvízlo v příkopu vykopaném mezi městskou hradbou a zahradními zdmi, na jehož dně byly rozházeny kovové ostny a položeny obrácené selské brány zamaskované slámou.

V té chvíli zasáhli do boje sládci a pivovarníci z obou měst, narychlo vyzbrojení píkami, palcáty a dokonce i husitskými cepy, a s nadšením „… do nich udatně dorážejíce, tloukli, a těmi palcáty a cepy na jedno místo třikrát udeříc, poráželi, že jich jako snopů zbitých leželo a z toho příkopů málo odešlo...“²⁴⁰

Ve dvě hodiny odpoledne útok skončil. Podplukovník Čabelický Švédy zastavil, utrpěl však zranění, kterému o dva dny později podlehl. Zatočil klade jeho zranění ke dni 8. září (kdy se ovšem před novoměstskými hradbami ještě nebojovalo) a přičítá je snajperskému působení Wittenbergova konopišťského myslivce. Chování smrtelně zraněného důstojníka líčí pak způsobem, jako vystřiženým z Haškova Švejka. Neboť rytíř Čabelický prý, „… spatřiv okolo sebe stojící, je srdnatě a udatně napomínal, by Bohu a vrchnosti své věrni byli, a na žádný způsob nepříteli se nepoddávali, nýbrž do poslední krůpěje krve, jak on učinil, a skutkem císaři pánu svému nejmilostivějšímu, a vlasti milé věrnost dokázal, i oni dokázati hleděli...“, načež „… na třetí den v rukou Patera Bohuslava Balbína Societatis Jesu skonal, a z toho světa, do onoho věčného vesele se odebral…“²⁴¹

Celkem ztratili císařští třicet mrtvých a sto zraněných. Švédové se – údajně za cenu 800 padlých – dostali hlouběji do města, přibližně na linii pobořených zahradních zdí za hradbami. Díky houževnatému odporu obránců třetí linie a sýpky však dál do města nepronikli.

Sladovnická a pivovarská chasa, nezatížená kolegiálními předsudky profesionálních vojáků, využila ještě svých palcátů a cepů k povraždění švédských raněných, načež se vrátila ke své práci. Anebo, jak píše Zatočil, usedla k malému občerstvení, neboť „… po kterémžto hlavním a nebezpečném šturmu někteří se radovali, jiní svých známých zraněných a zabitých litovali, jiní majíce piva a vína hořkého bez nedostatku (však tak, aby rozum nepropili) se posilňovali, a jsouce v hotovosti tu celou noc na Švédy, pokudž by něco tentirovati chtěli, očekávali...“²⁴²

Socha pražského studenta odhalená k dvousetletému výročí obléhání. Dnes stojí na nádvoří Klementina
commons.wikimedia.org

V  boji o průlom se zvláště vyznamenal velitel studentské legie Hanuš Georg Kauffer, jenž prý píkou sám samojediný pobil deset švédských vojáků, než jej zranění pravé paže vyřadilo z boje. Na právníka slušný výsledek. Vynikl zde také velitel patrně nejzaměstnanější měšťanské kompanie – 3. staroměstské – staroměstský radní Vojtěch ml. Had z Proseče. Výčet jeho zásluh, který je výstižným vyjádřením postoje většiny pražských měšťanských bojovníků z roku 1648 ke švédským „osvoboditelům“, podává tzv. nobilitační listina, kterou byl v roce 1650 povýšen do stavu vladyckého:

„… když jest se týž lid nepřátelský švédský teď v minulém 1648 roce nejprve Hradu a rezidenci Naší královské spolu s Menším Městem pražským nenadále zmocnil a na to hned s mnohonácti kusův velikých na Staré Město pražské, a obzvláště k bráně městské, po několik dní a nocí voheň dával, tu jest týž z Proseče s svou compagnií od generalitetu Našeho k té bráně vkázán byl, tam půl čtvrtý neděle setrval a veliké nebezpečenství vystál, zvlášť, když mu jedna koule z kusu letící po pravé straně hlavy jeho vlasy poopálila, druhá pak nápodobně tak blízko těla jeho minula, že mu pod hřbetem kollar oboudila. Však nic méně po takovém nebezpečném v témž místě vystáním, byvše mezi tím Staré i Nové Města pražská silně oblehnuta a dnem i nocí velmi prudce dobývána, byl jest nad dotčený Vojtěch Augustin mladší Had z Proseče od generalitetu Našeho vojenského v touž compagnii svou s té possty vyzdvižen a jinam dle uznalé potřeby onde a onde, totiž k službám Vyšehradu, odtud zase k bráně Koňský až Horský commendirovan. Při kterýchžto místech vzděláním potřebných šancův nemalou práci s přičiněním svým podnikal. Potom také při všech jak generálních, tak i jiných šturmích osobně býti, mezi rozvalenými zdmi v přítomnosti generalitetu Našeho pohotově státi, napřed se vzetí nepřátelské pozorovati, vojáky pod sebou mající k zmužilosti napomínati, jim za příklad život svůj v ničemž nešanovati, na nepřítele vohně dávati a jemu stále, až právě do odtažení jeho, state ně odporovati se neostrýchal. Z kteréhožto chvalitebného a jistě rytířského chování jeho následovalo, že při takovém padnácte neděl pořád trvalém obležení a nad jmenovaných měst pražských dobývání, nemálo vojákův pod ním dílem zbito a dílem zraněno jest. On pak sám přitom skrze rozdílné od nepřátele v skutek uvedené mini neb podkládáním prachu tak prudce od vyhozeného kamení uhozen, že říkaje za polovičně mrtvého chvíli uznán byl čehož a žě jest sice on všecko to, co při takových vojenských případnostech a potřebách na poctivého vlastence, officira a poddaného Našeho věrného milého náleží a přísluší skutečně činil…“²⁴³

V noci na pondělí 26. října dorazil do Prahy posel od hraběte Šlika, který přinesl zprávu nejen o blížícím se příchodu pomocného sboru o síle osmi tisíc mužů, ale i o uzavření míru. Ráno si Švédové vyžádali tříhodinové příměří k odnesení raněných, po jeho skončení se věnovali upevňování pozic, kterých se v průlomu zmocnili při včerejším útoku. Současně však, jak píše páter Cremona, protivník „… nadále postupoval štolami, takže nás zakrátko odděloval jen příkop a zmíněné bedny se zeminou; pokusil se je podejít, ale minýrovali jsme proti němu, takže se toho úmyslu musel vzdát...“²⁴⁴

Švédové se prokopali také do sklepa obecní sýpky a chystali se tento klíčový opěrný bod císařských alespoň vyhodit do vzduchu, když už se jim ho nepodařilo předešlého dne dobýt. Strážný před vchodem do sklepa si „škudlinou dveří“ všiml, že mu po střeženém objektu courají nepřátelé, služebním postupem to ohlásil svobodníkovi, svobodník desátníkovi, desátník kupodivu další nadřízené v pořadí přeskočil (a že jich mezi kaprálem a generálem není málo!) a informoval rovnou generála Contiho. Ten toto závažné porušení subordinace přehlédl a k dotyčnému sklepu „… pospíšil, a co Švédové činějí, jako i také že již šest tun prachu ve sklepě mají a minu položiti chtějí, sám očitě spatřil; i vzav dva mušketony před Kornhauzem ležící, poručil je silně nabíti, a korporálovi Šmídovi, nad dismundýrovanými 9 dragouny Gallašovskými, vyhodíc dvéře sklepové, do Švédův oheň dávati…“²⁴⁵

Švédové, kteří přežili, se s nepříliš švédsky znějícími výkřiky („Hilfst um gottes Willen!“) stáhli zpátky do svého tunelu, jehož ústí pak dal Conti zatarasit. Ve sklepě po nich zůstalo šest sudů (tůn) střelného prachu, který byl pro obránce města vítaným doplněním zcela vyčerpaných zásob munice. Po tomto neúspěchu ženistů se na sýpku zaměřily švédské dělostřelecké baterie a zakrátko ji proměnily v hromadu rozvalin.

V úterý 27. října předsunuli Švédové do nově dobytého postavení v průlomu další čtyři děla a začali ostřelovat improvizovaná opevnění třetí obranné linie císařských. Páter Cremona, jenž se těchto bojů osobně zúčastnil, popisuje s barvitostí takřka zatočilovskou, že nepřítel „… použil zahradní zeď, vyztuženou dřevem kvůli artilerii, ale pálil jen s velkými obtížemi, blízké příkopy totiž omezovaly kanonýry v pohybu při obsluze děla; větší škodu nám ale působily baterie v městských hradbách, jakož i hromady dříví ve tvaru věží, z nichž kontrolovali naši obranu, zvláště pak jedna na tři podlaží, která byla nejvyšší a nejvíc nás z ní ohrožovali palbou z mušket, museli jsme kráčet přikrčeni při kranclu, ohroženi, protože byl nízký a neodvažovali jsme se ho zvednout, abychom se nevystavovali dělu ani ne na 30 kroků odtud. Proto bylo rozhodnuto, že se stáhneme do pevnějšího, z boku silně vyztuženého úkrytu, zároveň jsme hledali miny, které nepřítel znovu nakladl do prvního zákopu ...“²⁴⁶

Útok na město tedy pokračoval podle všech pravidel, ačkoli i falckrabě Karel Gustav obdržel toho dne dopis od polního maršála Wrangela, v němž mu byl oficiálně oznámen konec války. Samotnému Wrangelovi se dopis zřejmě nepsal lehce, neboť on sám prý, sotva se o podepsání mírové smlouvy dozvěděl, uhodil vztekle kloboukem o zem a začal nezřízeně nadávat. Nebylo divu, ještě před několika dny mu Königsmarckův plukovník Coppi v dopise sliboval, že po dobytí Starého Města pražského bude pro něho rezervovat nějaký ten měšťanský dům...

Stejně jako maršál Wrangel – a ostatně jako většina vojáků obou válčících stran – nebyl ani generalissimus Karel Gustav mírem nadšen. Jako vrchní velitel však měl dost vysokou hodnost na to, aby si mohl dopřát jisté svobody jednání. A plně toho využil. Podle gregoriánského kalendáře, platného v Německu, došlo k podpisu smlouvy 24. října. Podle starého juliánského kalendáře²⁴⁷, který používala švédská armáda, to však bylo o deset dnů „dříve“, tj. čtrnáctého. Zprávu o tom pak obdržel falckrabě (podle svého kalendáře) 17. října. Vhodnou kombinací obou kalendářů mohl tedy sobě i jiným zdůvodnit, že mír vlastně teprve uzavřen bude. Mohl. Spíše si však řekl, že když už válka vydržela třicet let, vydrží i nějaký ten den navíc, a rozhodl se zprávu ignorovat. Obléhací práce pokračovaly.

Ve středu 28. října umístil plukovník Götz na ravelin před Koňskou bránou tři děla, přivezená před časem po Vltavě z Orlíku a opatřená provizorními lafetami zkonstruovanými z částí pivovarských vozů. Další dělo postavil přímo do trosek brány. Jako munice pro tuto improvizovanou baterii, jejímž hlavním úkolem bylo zasáhnout boční palbou Švédy v průlomu, posloužily nepřátelské dělové koule posbírané na bojišti a střelný prach ukořistěný ve sklepě sýpky na Senném trhu. Götzovým dělostřelcům se údajně podařilo jediným výstřelem zasáhnout skupinu sedmi švédských důstojníků, kterým „… pospolu všem sedmi nohy urážel, takže je ihned odtud odnésti museli...“²⁴⁸, než jim však stačila dojít skrovná zásoba střeliva, umlčela je palba početnějších švédských baterií.

S cílem zpomalit postup nepřátelských úderných jednotek podnikli v úterý a ve středu několik výpadů i Creutzovi rejtaři, ale Švédové přesto umístili do předsunutého postavení v průlomu další čtyři děla a zahájili hloubení dalších minových podkopů. V této činnosti pokračovali i po celý čtvrtek devětadvacátého. Obležení odpovídali hloubením protipodkopů a nepřetržitými opravami pobořených šancí. O mnoho víc už dělat nemohli, protože měli málo střelného prachu, který však „… mezi tím dnem i nocí v prachovně pod Vyšehradem se dělal, a po kamnách sušiti musel…“²⁴⁹

V pátek 30. října se falckrabě Karel Gustav rozhodl zkusit naposled válečné štěstí a „… poslal za maršálem Colloredem trubače s dopisem, v němž se pravilo, že Jeho Výsost si uvědomuje, že jsme vyčerpáni, a proto aby se Jeho Milost bezpodmínečně vzdala, že prohlašuje před Bohem, že nebude mít vinu na krveprolití ve městě, a že pokud mu tam Štěstěna umožní vpád, ať se mají na pozoru všichni, protože neušetří ani dítě v matčině lůně…“²⁵⁰

Generálmajor Conti, pobývající prakticky neustále v první linii, hraběte Colloreda ani neobtěžoval a odpověděl místo něho, že vrchní velitel není přítomen, protože jel naproti přicházejícím posilám, ale i kdyby přítomen byl, tak že má rozkaz bránit se až do konce, a že se tedy pan falckrabě musí se svou žádostí obrátit na jeho nadřízené, nejlépe na pana hraběte Šlika, který momentálně dlí v Budějovicích… atd.

Zdá se, že Karel Gustav v té chvíli pochopil, že prohrál. Navzdory tomu téhož dne „… v poledne vhodil nepřítel další minu do jednoho ravelinu naší obrany a z jedné strany ji pobořil, byla stržena i velká část malé zdi k velkému zděšení našich, i když ztratili jen 3 muže; nepřítel přešel do útoku, ale předcházející zkušenosti zmírnily jeho zuřivost, jak nám pak řekli, měl velké ztráty především mezi veliteli, kteří museli nutit vojáky neochotné jít na smrt; nemohli ani obsadit ravelin, protože naši si všimli miny, ale nemohli ji odkrýt, takže ravelin přehradili, čímž byli Švédové velmi poškozeni, utrpěli i mnozí naši, avšak blízkost obydlí byla taková, že bylo téměř nemožné je nezasáhnout. Tento útok trval něco přes hodinu, když se náhle nepřítel sám od sebe rozhodl, že ustoupí; není jasné zda na základě zdravého rozumu, nebo z donucení v obraně před hustou palbou mušket, která se na něho svrchu sypala…“²⁵¹

V sobotu 31. října vyhodila švédská mina v průlomu do vzduchu kus opevnění třetí linie, ale žádný útok nenásledoval. Naopak, celý den a celou noc odváželi Švédové z palebných postavení děla a ostatní válečný materiál. Zato Creutzovi rejtaři provedli výpad a zajali osm nepřátel.

V neděli 1. listopadu vybuchla další mina a zranila několik obránců. Wittenberg opustil svůj tábor na Pankráci a přesunul se k Šibeničnímu vrchu. Také Königsmarckovi vojáci opustili svá postavení a vrátili se zpátky na Malou Stranu.

V pondělí 2. listopadu odtáhli švédští pěšáci z průlomu zbylá děla, odpálili poslední dvě miny a ustoupili na Šibeniční vrch, odkud se mezitím Wittenberg přesunul k Proseku. Nadšení měšťané a zejména studenti okamžitě vtrhli do opuštěných zákopů a začali zapalovat a ničit palisády, proutěné hradební koše a palebné sruby. Zkušený generálmajor Conti se obával válečné lsti, a tak „… jsa v hněvu popuzen, dobytým kordem je zpátkem hnal na posty, přísně poroučeje, aby pod ztracením hrdla žádný ven se nevydával...“²⁵², jenomže osmé družstvo studentské legie v čele s iniciativním desátníkem Tomášem Lubou zaútočilo od Horské brány na švédské vojáky u šibenice. V otevřeném terénu, v podmínkách regulérní polní bitvy, neměli nadšení amatéři proti vycvičeným švédským veteránům šanci. Zatočil, který sloužil jako prostý mušketýr v sedmém družstvu a tohoto bláznivého kousku svých kolegů se podle všeho nezúčastnil, lakonicky poznamenává, že desátníka Lubu pohřbili s prostřelenou hlavou v kostele u Matky Boží Sněžné...

V úterý 3. listopadu opustila bojiště i švédská jízda, která měla za úkol krýt stahování posledních jednotek ze zákopů, a společně s pěchotou odtáhla směrem k Brandýsu nad Labem. Zůstal pouze Königsmarck, uzavřený opět na Malé Straně a očekávající příchod císařské armády, jejíž předvoj vedený rytmistrem Ungerem dorazil navečer do Prahy. Pražané vyrazili drancovat opuštěná švédská tábořiště a opatrný generál Conti začal před průlomem osobně vyměřovat nový bastion. Co kdyby...

Ve středu 4. listopadu, „… když již po kaši bylo...“²⁵³, dorazilo konečně 5 000 jezdců a 3 000 pěšáků císařského pomocného sboru, vedeného generály Myslíkem, Šporkem, Goltzem a de Suysem. Bojovat už nebylo s kým, a tak alespoň vojáci vystřídali v obranných postaveních příslušníky městských kompanií, kteří mohli konečně odejít domů. Byly rozpuštěny i ostatní dobrovolnické kompanie a život ve městě se začal vracet do normálních kolejí.

V pátek 13. listopadu přivezl vedoucí švédské delegace v Münsteru mladý Johann Oxenstierna osobně do Prahy oficiální výtisk mírové smlouvy.

V neděli 29. listopadu 1648 se v dřevěné boudě, postavené speciálně pro tento účel místo švédské barikády na šestém pilíři Karlova mostu, sešli zplnomocněnci obou stran k jednání o realizaci mírové smlouvy z Münsteru. Jednání, v jehož průběhu se již nikoli vojáci, nýbrž diplomaté dohadovali o „… břemenech uložených Království Švédy v rozporu s mírovými články…“²⁵⁴, se protáhlo až do 7. ledna 1649, kdy bylo konečně dosaženo dohody o uspokojení švédských nároků.

V den zahájení rozhovorů uzavřel Václav František Kocmánek své „dělostřelecké“ účetnictví a dospěl ke konečné sumě 13 468 obyčejných dělových koulí a 433 koulí zápalných a granátů, vystřelených v době obležení na město. A protože toho v životě už hodně zažil, okomentoval začátek jednání na Karlově mostě poněkud skepticky: „Dej Pán Bůh, aby na to všechněm nám souženým a utištěným lidem dávno žádostivý svatý pokoj vskutku následoval...“²⁵⁵

Poznámky

125) DENIS, Ernest: Čechy po Bílé hoře I, s. 83

126) in DENIS, Ernest: Čechy po Bílé hoře I, s. 289

127) ENGLUND, Peter: Nepokojná léta, s. 234

128) DOBIÁŠ, Josef: Dějiny Pelhřimova V, s. 292

129) DOBIÁŠ, Josef: Dějiny Pelhřimova V, s. 223

130) Nazýval se tak podle mlýna na střelný prach, umístěného pod ním v Jelením příkopu u Brusnice.

131) LÍVA, Václav: Obležení Prahy…, s. 6

132) Ty bylo nutno neustále obnovovat, protože méně zámožným Pražanům sloužily jako zásoba levného palivového dříví...

133) LÍVA, Václav: Bouře nad Prahou…, s. 27–28

134) MAŤA, Petr: Svět české aristokracie (1500–1700), s. 462

135) DOBIÁŠ, Josef: Dějiny Pelhřimova V, s. 232

136) LÍVA, Václav: Bouře nad Prahou…, s. 56

137) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva...m s. 70

138) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 3

139) LÍVA, Václav: Prameny…, s. 258

140) LÍVA, Václav: Prameny…, s. 130

141) LÍVA, Václav: Prameny…, s. 263

142) Pravděpodobně nebyl jediný, kdo tyto znalosti měl. Podle zdrojů citovaných Lívou (Obležení Prahy roku 1648) pobývalo v roce 1645 v Praze „mnoho“ zajatých Švédů, mezi nimi i pozdější Königsmarckův plukovník Jan Koppi.

143) Jedinou výjimkou byly případy, kdy se prokázalo, že žadatel opustil své dosavadní místo pro nějaký nečestný skutek.

144) LÍVA, Václav: Bouře nad Prahou…, s. 39

145) ŽUPANIČ, Jan / FIALA, Michal: Praha 1648, s. 241

146) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 3

147) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 70

148) LÍVA, Václav: Bouře nad Prahou…, s. 52

149) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 35

150) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 35–36

151) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 3

152) Podle plukovníka Coppyho bylo mimo jiné získáno i tolik zasklených kočárů, že „… se dostalo po jednom skoro na každého rejtara...“ (LÍVA, Václav: Obležení Prahy..., s. 21)

153) ENGLUND, Peter: Nepokojná léta, s. 473–475

154) Ráže 230–240 mm

155) DENIS, Ernest: Čechy po Bílé hoře I, s. 252

156) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 17

157) DENIS, Ernest: Čechy po Bílé hoře I, s. 251

158) LÍVA, Václav: Bouře nad Prahou…, s. 21

159) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…. 37

160) REZEK, Antonín: Dějiny Čech a Moravy… s. 511–512

161) KOMENSKÝ, Jan Amos: Historie o těžkých protivenstvích církve české, s. 94

162) Jeho dalším bratrem byl švédský plukovník Kryštof Čabelický ze Soutic, popravený roku 1632 v Českých Budějovicích za organizování selského povstání proti císaři...

163) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 37

164) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 148

165) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 5

166) DUFFY, Christopher: Kámen a oheň, s. 109

167) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 5

168) ŽUPANIČ, Jan / FIALA, Michal: Praha 1648, s. 43

169) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s.44–45

170) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 50–51

171) DUFFY, Christopher: Kámen a oheň, s. 161

172) KUPKA, Vladimír a kolektiv: Pevnosti a opevnění…, s. 160

173) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 42

174) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 71–72

175) Ráže 70–75 mm

176) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 43

177) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 43

178) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 49

179) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

180) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 9–15

181) ŽUPANIČ, Jan / FIALA, Michal: Praha 1648, s. 170

182) THIR, Karel: Tábor jako pevnost, s. 178

183) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 51

184) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 76

185) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 15

186) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 15

187) LÍVA, Václav: Bouře nad Prahou…, s. 38

188) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 21

189) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 57

190) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 59

191) Zikmund Myslík z Hyršova (?–1666). Příslušník české vladycké rodiny, za třicetileté války plukovník kyrysníků, roku 1639 se oženil s Eliškou Janou Černínovou z Chudenic (příbuznou císařova oblíbence Heřmana Černína), vzápětí nato byl jmenován říšským válečným radou a povýšen do panského stavu. Roku 1646 zabil v souboji sedmašedesátiletého generála Bassompierra, který pronesl jakousi urážlivou poznámku o Češích. Byl za to na čas zbaven velení a krátce uvězněn. Vzhledem k polehčujícím okolnostem (oba pánové byli namol opilí) mu byl nakonec tento kavalírský poklesek prominut.

192) Ottův slovník naučný

193) KALISTA, Zdeněk: Korespondence Zuzany Černínové z Harasova…, s. 15

194) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 49

195) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 49

196) Mimo jiné jeden generálmajor, tři plukovníci a podplukovník Hanuš Kryštof z Valdštejna.

197) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 29

198) KALISTA, Zdeněk: Korespondence Zuzany Černínové z Harasova…, s. 218

199) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 60

200) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 60

201) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 59

202) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 31

203) Karel X. Gustav (1622–1660). Syn Jana Kazimíra Falc-Zweibrückenského, žijícího po Bílé hoře jako emigrant ve Švédsku. Bratranec (a krátce také snoubenec) švédské královny Kristiny. Sloužil ve švédské armádě pod Torstenssonem, v bitvě u Jankova (1645) málem přišel o život. Roku 1648 ho Kristina jmenovala vrchním velitelem v Německu a on se neúspěšně pokusil dohnat to, co při obléhání Prahy promeškali Königsmarck s Wittenbergem. Po Kristinině konverzi ke katolicismu a odchodu do Říma se stal r. 1654 švédským králem.

204) ENGLUND, Peter: Nepřemožitelný, s. 46

205) ENGLUND, Peter: Nepokojná léta, s. 426

206) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

207) Švédská brigáda byla složena obvykle ze dvou pěších pluků.

208) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

209) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

210) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 63

211) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 80

212) ŽUPANIČ, Jan / FIALA, Michal: Praha 1648

213) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 80

214) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

215) LÍVA, Václav: Bouře nad Prahou…, s. 77

216) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

217) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 67

218) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 80

219) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

220) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 63

221) LÍVA, Václav: Bouře nad Prahou…, s. 79

222) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 37

223) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

224) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 80–81

225) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 37

226) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 64

227) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 69

228) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 81

229) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 37

230) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 82

231) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 39

232) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

233) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 67

234) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 67

235) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 39

236) DENIS, Ernest: Čechy po Bílé hoře I, s. 255

237) DENIS, Ernest: Čechy po Bílé hoře I, s. 255

238) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

239) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 74

240) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 75

241) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 65

242) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 77

243) ŽUPANIČ, Jan / FIALA, Michal: Praha 1648, s. 106

244) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

245) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 69

246) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

247) Ve Švédsku platil až do roku 1753!

248) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 82

249) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 78

250) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

251) CREMONA, Florio: Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské...

252) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 79

253) ZATOČIL, Jan Norbert: Leto- a denopis…, s. 82

254) BERÁNEK, Karel: Zprávy o bojích se Švédy…, s. 49

255) KOCMÁNEK, Václav František: Skutečná zpráva…, s. 86