Pavel Wechsberg-Vranský XIII.

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 16.928

Základní letecký výcvik

Cranwell

Přišlo jaro a naše dny v St. Athanu byly sečteny.  Začátkem dubna skupina určená k výcviku jako radiotelegrafisté odjela vlakem do radiotelegrafního kursu v Signal and Radio School  1.SS. Cranwell. (1. spojovací a radiová škola Cranwell). Ubytování bylo obdobné jako v St. Athanu. Obdrželi jsme bílé vložky, které se vkládaly vpředu do čepice, což znamenalo, že jde o frekventanta školy pro palubní personál. Škola byla ve velkém areálu s letištěm a řadou ubytovacích a školních budov. Zpočátku bylo hodně učení teorie. Hlavním předmětem bylo zvládnutí morseovky s cílem 120 písmen za minutu, který jsem celkem snadno dosáhl. Kromě morseovky to byl tzv. Q-kód, který byl hlavním dorozumívacím prostředkem ve spojení jak letadla se zemí tak i mezi letadly. Radiotelefonní spojení bylo prakticky v začátcích a používalo se hlavně mezi pilotem a letištěm při startu a přistání. Dalším předmětem, který jsme museli zvládnout, byla obsluha a technická konstrukce radiostanic několika typů, a to jak přijímačů, tak i vysílačů, včetně jejich anténních systémů. Bylo třeba umět vyladit příslušnou frekvenci, což u vysílačů znamenalo vložit do vysílače skřínku pro příslušné frekvenční pásmo. Pro některá frekvenční pásma bylo třeba použít tzv. vlečnou anténu, tj. vypustit určitou délku anténního svodu z letadla do prostoru. Učili jsme se  naladit přesně stanovenou frekvenci a u přijímačů nejen vyladit frekvenci, ale také umět v pásmu, v kterém pracovalo mnoho stanic vedle sebe, najít tu správnou. Obtížným úkolem bylo rádiové zaměřování různých majáků a sestup skrz mraky při přistání, kdy tehdy jediným vodítkem bylo zaměření ze země, která pak vysílala  příslušný změřený azimut. Tuto hodnotu předával radiotelegrafista pilotovi, který nalétával tento směr podle kompasu a klesání na přistání při tom kontroloval podle výšky na barometrickém výškoměru. Učili jsme se také námořní signalizaci s praporky, i když se v praxi téměř nepoužívala. Kromě těchto vesměs praktických předmětů jsme si museli osvojit také mezinárodní spojovací předpisy a pravidla, včetně nouzového vysílání radiotelegrafického SOS a radiotelefonického MAYDAY, což je anglická výslovnost pro francouzské slovo „maidez“ (pomozte).  V této souvislosti jsme se dozvěděli o zařízení IFF -Identification Friend Foe (rozpoznání přítele, nepřítele), které bylo v každém spojeneckém letadle a umožnilo pozemním složkám určit, zda jde o vlastní nebo nepřátelské letadlo.

První let

Konečně po složení dílčích zkoušek jsem byl 21. června 1943 poprvé určen k letu. Obdržel jsem záznamník letů v tmavomodrých tvrdých deskách s nápisem Royal Air Force - Navigator´s, Air Bomber´s and  Air Gunner´s Flying Log Book (záznamník navigátora, bombometčíka a palubního střelce). Tento zápisník je pro letce velmi důležitý, potvrzují se v něm nalétané hodiny, které rozhodují o dovolené a délce operační služby v jednotlivých druzích letectva.  Kromě toho se zapisují i jednotlivé kvalifikace, včetně výsledků testů. Konečně zde byl první opravdový let. Nastoupilo nás asi 8 do letadla typu Dominie, tj. starý typ dopravního letadla. Let měl být jen pro zjištění reakce na létání a trval 1 hod 40 minut.

Reklama

Již nástup byl poznamenán nepříjemným zápachem po zvratkách, což nebylo nic příjemného. Já jsem snášel přes uvedené podmínky let dobře, zatím co někteří jiní si museli na létání zvykat a i několikrát se jim udělalo špatně. Při dalších letech na tomto typu letadla jsme  se střídali u rádia a učili prakticky navazovat spojení. Dalšími typy letadel ve výcviku byly jednomotorový Proctor a dvoumotorový Anson. Museli jsme zde v praxi prokázat všechny znalosti, které jsme se učili během teoretického výcviku, včetně nápravy při selhání spojení. Praktický výcvik měl pro nás i příjemnou stránku v tom, že na pozemních stanicích pracovaly většinou WAAFky, a existovaly tajné kódy, které se šířily od kursu ke kursu,  kterými se navazovaly známosti a posílaly různé milostné vzkazy. I já jsem zde navázal známost, která mi vydržela po celou dobu mého působení v RAF. Celkem jsem při praktickém leteckém výcviku nalétal 20 letových hodin. Potom 11. srpna následovaly závěrečné zkoušky, ve kterých jsem celkem dobře obstál. V letovém záznamníku mám výsledek v morseovce: otevřenou řeč  22 slov za minutu a v smíšeném kódovaném textu 21 slov za minutu (jedno slovo se rovná 5 písmen).  Po těchto zkouškách jsem se kvalifikoval jako letecký radiotelegrafista (angl. Wireless Operatoror Air, W/Ops Air).

Během svého pobytu v Cranwellu jsem dostal jediný trest v mé vojenské kariéře. Byl letní horký den, kdy jsem si s kamarádem Jirkou Kafkou vyšel do okolí na procházku nebo možná i za děvčaty nebo do hospody. Samozřejmě jsme si sundali čepice a navlékli pod nárameníky a povolili nebo dokonce uvolnili předepsané kravaty. Co čert nechtěl, potkali jsme někde po cestě vojenského policistu, který nás určil k anglickému raportu. Tito vojenští strážci pořádku a předpisů byli většinou sadistický druh homo sapiens, který nebyl nasazen do boje a zejména nenáviděl letce. Pro nás bylo výhodné předstírat, že neumíme anglicky, takže nás někdy pustili s dosti rozšířeným anglickým rčením: fucking foreigner (zasraný cizinec).

Tento raport probíhal tak, že jsme stráži museli odevzdat čepice a opasek a byli eskortováni před velitele školy. Vyfasovali jsme několik dní anglického kasárníka, což znamenalo nastupovat každý večer v tzv. plné polní na strážnici a plnit další rozkazy službu majícího poddůstojníka a vše bylo nutno udělat poklusem.

Měli jsme i povolené a někdy i nepovolené vycházky. Pamatuji si jen, že jsme se obvykle vraceli tajně polem a přes díru v plotu, při čemž jsme museli i často zalehnout, protože silný světlomet vždy propátrával pole před plotem. Tento „normální“ návrat do školy nám prošel bez důsledků. Takový zostřený dohled ovšem existoval jen ve školách, při operačním létání by byl zcela nemyslitelný.

V Cranwellu jsem zůstal do poloviny srpna a několikadenní dovolenou jsem pak strávil v Londýně a Cardiffu. Koncem srpna jsem byl přemístěn do střeleckého kursu v 3. AGS (Air Gunner School) Mona.

Mona

Ne každý, kdo absolvoval radiotelegrafickou školu, byl poslán do střeleckého kursu. Někteří zůstali jen palubními radiotelegrafisty, jiní šli do kursu pro radiomechaniky. Do kursu v střelecké škole šlo se mnou jen několik kamarádů, s kterými jsem byl v Cranwellu. Kromě toho byla zde i řada frekventantů s určením pouze jako palubní střelci. Můj kurs měl číslo 25 a stejně jako v Cranwellu probíhala řada kursů souběžně s různým časovým odstupem. V těchto kursech bylo také mnoho mladých Angličanů ročníků mladších než jsem byl já, pro ně vlastně vojenský život teprve začal. Protože šlo o kursy pro palubní personál, byli frekventanti vyřazování již jako seržanti (četaři), tj. nejnižší hodnost pro služby na letadlech, a tato skutečnost měla za důsledek, že instruktoři měli mnohem vyšší nároky na správné vojenské vystupování a kázeň. Praktikoval se zde často dril, tj. pořadová cvičení. Ovšem většina nás Čechoslováků již měla několik let vojny, včetně v bojových podmínkách,  za sebou, takže se nám tato „buzerace“ vůbec nelíbila. Byl zde zejména jeden Warrant Officer, něco jako výkonný rotmistr, který se jmenoval Carter, a tuto část  výcviku měl na starosti. Hned při prvním nástupu provedl podrobnou prohlídku každého jednotlivce zepředu a zezadu. Při tom se stala legrační příhoda, kdy jeden můj kamarád, který pocházel z Podkarpatské Rusi a prodělal stejné tažení přes SSSR a Střední východ jako já, odpověděl nesprávně na rozkaz „Haircut“, tj. ostřihat vlasy. Podle anglického zvyku se musí odpovědět „Yes Sir“, tj. ano pane. Avšak můj přítel odpověděl pouze „Yes“, načež pan Carter ostrým hlasem se zeptal „What Yes“, tj. co ano, a dočkal se milé odpovědi „Yes Haircut“, tj. ano ostřihat vlasy. Tato otázka i odpověď se asi dvakrát opakovala, než náš velitel mu napověděl „Yes Sir“. To vyvolalo v řadách nastoupených vojáků hurónský smích. Nám se to ani nezdá tak divné, ale v anglickém drilu vynechat při oslovení vyšší šarže „pane“ je nesmírně urážlivé a nahrazení tohoto slova slovy „ostřihat vlasy“ vyznělo velmi komicky. Rozzuřený Warrant Officer si všiml našich klínů v kalhotách a nařídil jejich odstranění a náš nástup po pracovní době. To se stalo a postavil se před nás a začal chrlit povely. I když jsme anglické pořadové cviky znali, někteří jeho angličtině nerozuměli a jiní ze „švejkoviny“ se točili na obrácenou stranu a všelijak to kazili. Načež jsme byli dotazování, zda jsme se vůbec anglický dril učili. Mezi námi byl jeden kamarád, jmenoval se Müller, který  již delší dobu sloužil jako pozemní personál u našeho letectva a měl anglickou hodnost LAC, tj. svobodník, který pohotově odpověděl, že sice ano, ale praktikujeme jen povely podle československých vojenských řádů. Byli jsme rozděleni na Angličany a Čechoslováky a uvedenému svobodníkovi nařídil, aby nám velel a předvedl s námi náš československý dril. Protože věděl, že by to mohlo špatně dopadnout, omezil se Müller na povely pozor, pohov, vpravo bok, vlevo bok,  pochodem pochod a zastavit stát.

Samozřejmě, že ani to nebylo perfektní a zejména, když pan Carter vyžadoval abychom za pochodu udělali obrat a pochodovali již ne v trojstupech, ale v celých řadách, bylo to úplné fiasko. Müller se postavil do předpisového pozoru a hlásil, že takové povely a cvičení u nás neexistují. Stěží jsme potlačovali smích a to bylo pro pana Warrant Officera příliš. Určil Müllera a mě k raportu. Mě určil, protože věděl, že umím trochu anglicky, protože jsem ve výše uvedeném případě s ostříháním vlasů tlumočil kamarádovi, který svůj prohřešek nepochopil, vysvětlení pana Cartera. Druhý den jsme byli eskortováni stejným způsobem, jak byl popsán při určení k raportu v Cranwellu,  bez čepic a opasků před velitele školy. Musím dodat, že jsme si vzali kalhoty bez klínů, které jsme měli jako rezervní a já jsme si připnul Afrika Star s 8. pro označení slavné 8. armády. Tuto  medaili  jsem obdržel za tažení v Tobruku. Velitelem školy byl mladý Group Captain (odpovídá naší hodnosti plukovník), který byl zřejmě dřívějším velitelem bojové perutě a teď po nalétání normy byl zde na odpočinku. Byli jsme předvedení stráží a Warrant Officer Carter hlásil naše provinění.  Velitel školy si podíval na kalhoty a zeptal se Müllera, kde máme kalhoty s klíny. Odpověděl mu, že jsme se včera po příchodu do školy neměli čas převléci a klíny máme jen ve vycházkových kalhotách. Potom se podíval na mě a zeptal se na stužku. Krátce jsem odpověděl, že jsem byl v Tobruku.  Načež pan Group Captain vydal rozkaz  jak eskortě, tak i Carterovi, aby odešli, že si to s námi vyřídí sám. Jakmile odešli, pozval nás do křesel u konferenčního stolku, každému nalil whisky a nechal si ode mě vypravovat o Tobruku a ostatních bojích na Středním východě. Potom  nám vysvětlil důvod zvýšených nároků na kázeň ve škole a propustil nás bez jakéhokoliv trestu. Od tohoto dne si nás pan Warrant Officer Carter již vůbec nevšímal.

Reklama

V střeleckém kursu se rovněž začalo v učebnách a po třech týdnech začal praktický střelecký výcvik, který spočíval v seznámení s kulometnou věží na letadle Anson a potom v střelbě na pozemní cíle, imitované střelbě foto kamerou na různě vzdálené cíle s použitím svítících střel  a nakonec na pytel tažený na dlouhém laně jiným letadlem. Kurs byl zakončen závěrečnou praktickou zkouškou, kdy střely na pytel byly zabarveny tak, že bylo možné zásahy různých žáků spočítat. V záznamníku mám vlepenou zprávu o kursu, která obsahuje nadpis a tyto údaje: Výsledky  kursu č. 25 palubních střelců, Mona, škola palubních střelců č. 2, trvání kursu 12.9.43, do 23.10.43, následuje údaj o počtu ran a zásahů na různé vzdálenosti, zvlášť pomocí kamery, při ostré střelbě na cíle na moři a výsledky konečné zkoušky. Ze 100 možných jsem dostal 85 bodů s poznámkou - nadprůměrný, velmi dobrý kadet, který by měl být velmi dobrým palubním střelcem. Celkem jsem nalétal při střeleckém výcviku 15 hodin a 15 minut. Při vyřazení z kursů jsme obdrželi seržantské pásky, tj. 3 šípovité pásky na rukávy a odznak palubního radiotelegrafisty/střelce, který byl látkový a sestával z poloviny křídla a v něm písmena WOP/AG, který se přišil na levou stranu blůzy. Po ukončení kursu jsem obdržel pochvalné uznání Čs. Inspektorátu za výsledky, kterými jsem se zařadil na 1. místo mezi 60 frekventantů.

Byl jsem tedy vyškolen jako člen posádky letadla  pro bojové nasazení, avšak věděl jsem, že mě čeká ještě tzv. operační výcvik, při kterém se formují posádky a cvičí jejich spolupráce. Věděl jsem také, že můj výcvik byl určen pro posádku ve větších letadlech s vícečlennou posádkou, a že čs. letectvo v rámci RAF má jen jednu bombardovací peruť, která byla přeřazena k pobřežnímu letectvu. Po ukončení střelecké školy jsem dostal dovolenou, která podle dokladu, který mám k dispozici byla poskytnuta velitelstvím RAF stanice Mona od 29. října 1943 do 6. listopadu 1943 s povoleným pobytem v v Londýně a Cardiffu. Na dokladu je poznámka, že mám zůstat na povolené adrese do obdržení instrukce o dalším zařazení.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více