Pavel Wechsberg-Vranský II.

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 18.144

Polsko

Další cesta již byla normální. Měl jsem na sobě svůj ošumělý kabát do deště, pod který jsem schoval chlebník s dokumenty a některými drobnostmi. Můj přítel mi ještě večer dal starou otlučenou bandasku s meltou, která měla budit zdání, že jsem horník, který jde nebo jede do práce. Ráno jsem v určité vzdálenosti sledoval svou průvodkyni, která přecházela zmíněný potok přes lávku, u které stáli němečtí vojáci. Podle dohody jsem přešel potok, asi 300 m výše, kde bylo křoví a toto místo nebylo od lávky již vidět. Na polské straně jsme šli přes pole a les několik kilometrů, takže jsme se vyhnuli polské pohraniční stráži, která emigranty zachycené v hraničním pásmu vracela do Protektorátu. Došli jsme na malou zastávku, kde mi má průvodkyně koupila lístek na vlak do Těšína a polské noviny, za které jsem se měl schovat. V bývalém Českém Těšíně jsem se hodlal zastavit u vzdálených příbuzných a získat pomoc pro další cestu. Rozloučil jsem se a poděkoval své průvodkyni a dal ji 1000 Kč s prosbou, aby se podělila se svým bratrem. Po válce jsem se snažil navázat kontakt se svými dobrodinci, ale na starém místě již nežili a novou adresu se mi v poválečném zmatku nepodařilo zjistit. Bohužel nemohu dnes již upřesnit jména a místa, vím jen, že chlapec se jmenoval křestním jménem František a na ostatní si již nepamatuji.

Cesta vlakem a  od nádraží k příbuzným, na niž jsem se matně pamatoval z návštěvy v mládí, proběhla bez příhod. U příbuzných jsem se setkal se zmatkem a nepříliš přívětivou atmosférou a neschopnosti cokoliv podniknout. Proto jsem u nich zůstal jen krátce. Požádal jsem o výměnu  nějakých zlotých na vlak. Rozloučil jsem se a to bylo naposled co jsem tuto rodinu viděl, všichni za války zahynuli. Jel jsem vlakem do Katovic a nějakým autem dále do Žywiece, jak jsem se tam dostal si již nepamatuji, kde měl být můj otec. Při cestě z Těšína moje čeština nevadila, protože na zabraném území žilo nyní hodně Čechů.

Reklama

V Žywieci jsme žili u rodiny Serogových s otcem. Hned v prvních dnech pobytu, jsem zajel do Krakova, kde byla britská komise pro emigranty, kde jsem se zaregistroval a obdržel příslušnou legitimaci, která byla nezbytná pro pohyb na polském území. Současně jsem se dozvěděl o formování čs. armády v Polsku, v Krakově a podal jsem žádost o vstup do čs. jednotky. Po několika dnech jsem obdržel předvolání k lékařské prohlídce. Po prohlídce jsme byl dotázán, zda mám kde bydlet, načež jsem dostal instrukci vyčkat povolání na své adrese.

Až do poloviny srpna jsem žil  v Žiwieci, kde jsem měl ubytování a stravu. Byli jsme téměř bez prostředků. Čas od času, když podnikový nákladní vůz měl cestu,  jsem zajížděli do Katovic a Krakova, kde v britském komitétu byly vyvěšeny listiny se jmény žadatelů a s poznámkami o případném poskytnutí viza k vystěhování, což jsme považovali za jedinou cestu, jak dostat ven matku a bratra.  V té době jsem měl ještě čilý korespondenční a někdy i telefonický styk s rodinou v Ostravě. Současně jsem v Bronowicích, kde se formovala naše jednotka, urgoval zatím bezvýsledně svůj nástup. Začátkem srpna jsme s otcem odjeli na hranice, kam podle domluvy měla přijet matka stejnou cestou jako já. Nedočkali jsme se. Při návratu do Žiwiece jsme zjistili, že naši  hostitelé odjeli do Francie a my jsme zůstali sami. Snědli jsme všechny zásoby, které jsem mohli najít a vzhledem k situaci, která věstila brzké vypuknutí války, jsme se rozhodli odjet do Krakova. Opustili jsme přepychový domov, která se stal bezprizorným a nasedli na vlak.

Polský legion

Bronowice - odvod

Dne 28. srpna 1939 nastoupila větší skupina mužů (já byl snad nejmladší), které vedl můj otec jako služebně nejstarší důstojník, a pochodovali jsme přes celý Krakov do jeho předměstí Bronowice.

Vzhledem k tomu, že v jednotce se situace značně změnila, velitelem byl již několik týdnů pplk. Ludvík Svoboda, a jednotka měla mnoho důstojníků a málo mužstva, bylo rozhodnuto přijímat i nevojáky  byla narychlo sestavena odvodní komise, které předsedal přímo velitel jednotky. Po nových lékařských prohlídkách, kdy jsem byl uznán schopen bez vady, a otec prošel také bez vážnějších zdravotních nedostatků, jsme ve skupinách asi po pěti předstoupili před odvodní komisi. Otec přednesl prosbu, aby nás odvedli oba nebo žádného, abychom mohli zůstat pohromadě. Po několika otázkách sdělil předseda odvodní komise mému otci, že nebude odveden, že mu to nemohou udělat, aby na své narozeniny musel rukovat (otci bylo ten den právě 50 let). Mě však konečně odvedli, a tak jsem se stal vojákem zahraniční armády.

Rozloučil jsem se s otcem, který musel tábor opustit a já jsem si začal zvykat na vojenský život. Dodnes mám doklad o odvodu, který je zapsán na zadní straně osvědčení  britské komise pro pomoc běžencům z Československa, s odvodní doložkou na rubu, podepsanou pplk. Svobodou. Moje odvodní číslo bylo 2010.

„Prezentován a zařazen jako dobrovolník do voj. skupiny  v Krakově dne 30. 8. 1939 pod číslem 2010. Velitel skupiny, vlastnoruční podpis: pplk. Svoboda, razítko s nápisem: Velitelství východ, Československá Republika“

Byl jsem zaveden do dřevěného přízemního baráku, obdržel jsem dvě přikrývky, jídelní misku, lžíci, a přidělenou kovovou postel. V místnosti bylo asi 20 postelí. Hned první noc jsem zjistil, že tu jsou štěnice. Po uniformách a zbraních nebylo ani potuchy. Druhý den jsem byl zařazen do čety nováčků - nevojáků, a začal pořadový výcvik. Totéž pokračovalo další den s tím rozdílem, že jsme dostali nějaké klacky, které měly představovat pušky, a učili jsme se puškohmaty jako na rámě zbraň, k noze zbraň a také k poctě zbraň s klackem. Vzhledem k velmi nebezpečné situaci, německé provokace na hranicích Polska sílily, jsme byl zvědavý, jak budeme bojovat.

Lieszno

Reklama

  Bylo to myslím 31. srpna, kdy jsme nastoupili do vlaku a byli přemístění do severovýchodního Polska, do lesního vojenského tábora v Lieszne u Baranowiczi, blízko  běloruských hranic. Tam jsme se ubytovali v podobných barácích jako v Bronowicích. Dne 1. září 1939 jsme se od gen. Prchaly, který byl ustanoven velitelem československých zahraničních jednotek na východě, dozvěděli, že Němci napadli Polsko, avšak náš výcvik pokračoval podobně jako před tím. Po několika dnech obdržela jednotka nějaké zbraně, které byly přiděleny starým mazákům. Na tento tábor mám tři vzpomínky, které mi zůstaly v paměti.
  Asi třetí den po příjezdu byl jsem vyzván strážným (rovněž civilista jako my ostatní, s klackem), který hlídal perimetr tábora, že na mě někdo čeká venku. Tábor nebyl nijak oplocen, napříč vedla polní cesta a kolem byl les. Přešel jsem po polní cestě na konec nezalesněného pozemku a k mému obrovskému překvapení čekal na mě zde otec. Je samozřejmé, že jsem měl velkou radost, protože od našeho rozloučení před třemi dny v Bronowicích se přidala k mé starosti o matku a bratra ještě starost o otce, kterého při rychlém postupu německých vojsk, o němž jsme byli z rozhlasu informováni, mohla snadno dostihnout fronta. Dozvěděl se o místu našeho určení, sedl na vlak a dospěl na místo, i když poslední úsek šel pěšky a jel na žebřiňáku místního sedláka, u něhož se také ubytoval. Po evakuaci z Leszna jsem ztratil otce z dohledu, protože mu byla zamítnutá žádost k odjezdu naším evakuačním vlakem, i když jiní civilisté jeli s námi. S otcem jsem se shledal až po téměř třech letech.

Druhým bizarním zážitkem byla moje strážní služba v „posádkové“ věznici, asi 6. den pobytu v táboře. Věznice byla jedna místnost v dřevěném baráku o rozloze asi 25 metrů čtverečných. Stráž tvořili jeden poddůstojník jako velitel a kromě mne dalších pět vojáků, samozřejmě všichni v civilu s klacky. Byli jsme instruování, že na stráži se budeme střídat po dvou hodinách, jeden strážný venku před dveřmi do vězeňské místnosti a druhý uvnitř místnosti s úkolem, že „delikventi“ nesmí mezi sebou mluvit. Byl jsem z toho dosti vyjukaný, když na mne padla hned první stráž uvnitř místnosti. Se mnou vešel velitel stráže, vykázal mi místo u okna a odešel spolu s nějakým vojákem, který zřejmě službu ukončil. V místnosti bylo asi pět lidí a k mému údivu si nás ani při příchodu, ani při střídání stráží nevšímali a tři se nerušeně mezi sebou bavili a  dva spali na kavalcích. Prohlížel jsem si vězně a poslouchal jejich rozhovor, neboť jsem se rozhodl nezasahovat, když ani můj velitel stráže si porušení příkazu nevšímal. První dvouhodinovou službu jsem nějak přestál a držel vší silou klacek. Myslel jsem na to, co asi udělám, kdyby někdo chtěl utéct. Po vystřídání jsem situaci hlásil veliteli stráže a požádal jsem ho o radu, co mám tam opravdu dělat. Řekl: „Nedělej si starosti, dívej se jen z okna zda nejde nějaký důstojník s páskou, upozorní vězně a oni sami zmlknou, aby ti nedělali potíže".

Třetí poznatek byl rovněž v průběhu zmíněné stráže. Měl jsem strážní službu před dveřmi „věznice“, když ve vzdálenosti asi 50 metrů se zastavil hlouček osob. Uprostřed  stojící, zřejmě hlavní osoba, v parádní uniformě byl generál Prchala, který byl velitelem našich vojsk v Polsku. Kolem něj bylo několik starších členů jednotky a bavili se o tom, jak dlouho válka potrvá, a co bude po válce. Na první otázku odpověděl pan generál, že na vánoce budeme doma, aby chlapci chystali dárky. Druhá odpověď zněla: „ Bratři, až se vrátíme nebude to jako po první válce, žádné trafiky, ale fabriky dostanete.“ Tento výrok ještě dlouho koloval v jednotce, někteří mu doslova věřili, většina však ho považovala za nadsázku nebo se mu vysmívala. Jak rozdílná byla skutečnost.

Evakuace - únik před Hitlerem

11. září se stala situace opravdu nebezpečnou a bylo zřejmé, že zanedlouho zaplaví hitlerovské hordy celé Polsko. Dostali jsme rozkaz k přípravě na odchod z tábora a po nezbytném vojenském nástupu a čekání jsme šli na nádraží, na které jsme před nedávném  přijeli. Vlak po cestě několikrát zastavil. Některé stanice nesly již známky bombardování, zahlédl jsem i mrtvé koně, rozbořené budovy a tisíce pěších uprchlíků, kteří se sunuli podél trati na východ. Později jsem se dozvěděl, že německá letadla bombardovala i tyto kolony uprchlíků a při nízkých letech dokonce stříleli ručními zbraněmi na tyto civilisty, mezi nimiž bylo i mnoho dětí. Při další jízdě narazil vlak na rozbitou bombardovanou trať a vrátil se do nejbližší stanice Hloboczek Wielki nedaleko Tarnopolu, kam jsme směřovali. V tomto místě jsme se rozptýlili podle jednotlivých čet, do kterých jsme byli při výcviku zařazeni, a čekali na rozkazy.

Tam jsem zažil také první nálet německých letadel a bombardování. Pamatuji si, že jsem sebou hodil na zem na dvoře statku, kde jsme čekali. Když bylo po náletu, musel jsem dlouho čistit kabát, který jsem si zašpinil kravským trusem, což bylo zdrojem veselí pro kamarády.

Samozřejmě jsem tehdy jako „ucho“ nevěděl nic o válečné situaci. Jak jsem již uvedl, byla jednotka vybavena několika kulomety, které na vyžádání Poláků byly i s posádkou použity v Tarnopolu jako protiletadlová obrana. Podle pozdějšího hlášení se podařilo naší kulometné posádce jedno nalétávající letadlo sestřelit. Při tomto náletu jsme měli také prvního mrtvého. Blížila se k nám německá fronta a z východu okupovala východní Polsko sovětská armáda.

V tento den jsem bezděky útržkovitě vyslechl rozhovor mezi gen. Prchalou a pplk. Svobodou. Prchala přijel s několika důstojníky a řadou civilistů, mezi nimi byly i ženy, v osobních škodovkách, zastavil u improvizovaného velitelství a já jsem zaslechl, že nařizuje Svobodovi, abychom postupovali k rumunským hranicím. Svoboda odporoval a vyslovil obavy, že tímto směrem narazíme na Němce a prohlásil, že odpovídá za jednotku a povede ji do bezpečí na východ, dokud nenarazíme na ruská vojska. Podle výrazu obličeje byl Prchala rozzloben a nasedl do auta a odjel i se svou skupinou...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více