Historie arabsko-izraelského konfliktu

Autor: Petr Karas / Petr Karas1 🕔︎︎ 👁︎ 23.182

Od konce 60. let do války v Perském zálivu


Vývoj po roce 1967 byl v mnoha ohledech determinován výsledky šestidenní války. Dochází k mírné změně kurzu v Egyptě(26), k příklonu k pragmatičtější politice, především po smrti prezidenta Násira (1970) a nástupu A. Sadata. Naopak Sýrie se pod vedením H. Asáda (od roku 1970) stala oporou protiizraelského boje a hlavním pomocníkem teroristických organizací. Úplně jiná situace pak nastala v izraelsko-jordánských vztazích. Král Husajn se, byť neoficiálně, pokusil o mírové urovnání s Izraelem. Důležitou překážkou této politiky, ale i nebezpečím pro suverénní vládu monarchy, byly početné a silně vyzbrojené jednotky OOP na území Jordánska. Proto bylo 15.9. 1970 vyhlášeno stanné právo a jordánská armáda zakročila proti OOP. Po takřka regulérní válce se podařilo jednotky OOP vytlačit (jejich útočištěm se stal Libanon)(27). Ačkoliv pak de iure trval mezi Jordánskem a Izraelem válečný stav, de facto byl mezi nimi nastolen mír.


Reklama

Nepočítáme-li OOP, zbývali Izraeli dva protivníci - Egypt a Sýrie. Realisticky uvažující A. Sadat již nepomýšlel na úplné zničení židovského státu, jeho cílem bylo alespoň jednou dosáhnout vojenského vítězství. Příprava na konflikt byla z arabské strany pečlivější než v minulosti : kvalitnější důstojnický sbor, výcvik se sovětskou moderní technikou(28), plánování a koordinace egyptského a syrského útoku. Navíc za den D byl vybrán největší židovský svátek - Jom Kippur (Den smíření), který roku 1973 připadl na 6.10. Nutno říci, že pověstná izraelská špionážní služba (vojenský Aman i civilní Mossad) dodala informace o připravované akci velmi pozdě, ale značný díl viny zůstal i na armádě a na politickém vedení - premiérce G. Meierové a ministru obrany M. Dajanovi, kteří váhali s protiopatřeními ( ze strachu z reakce světové "veřejnosti")(29).


Moment překvapení a obrovská materiální převaha umožnila arabským armádám v prvních dnech postupovat (překročení Suezského průplavu, boje na Golanech), ale již po týdnu byly zastaveny a po dodávkách válečného materiálu z USA přešel Izrael do protiútoku : získal převahu ve vzduchu, na moři, překročil Suezský průplav a ohrožoval Káhiru i Damašek. To vyvolalo mezinárodní napětí, když SSSR byl rozhodnut zasáhnout ve prospěch spojenců a USA zase bránit Izrael i za cenu termonukleární války(30). Nakonec byla 24.10. 1973 zastavena palba.


Z celkového hlediska opět zvítězil Izrael, ale jeho potíže v počátku války na straně jedné a pocit alespoň částečného odčinění předešlých porážek na straně druhé vedly k hledání mírové cesty. Iniciativu v tomto směru vyvíjel hlavně egyptský prezident, zvlášť poté, co se rozešel v polovině 70. let se Sovětským svazem. V roce 1977 navštívil Jeruzalém a mírový dialog byl odstartován. "Patronem" jednání se stal americký prezident J. Carter. Po jednáních v Camp Davidu mezi A. Sadatem a izraelským premiérem M. Beginem(31) byla 26.3. 1979 podepsána ve Washingtonu mírová smlouva, ve které se Izrael zavázal vrátit Egyptu Sinajský poloostrov (ve čtyřech etapách, do roku 1982).


S kroky egyptského prezidenta však nesouhlasila většina Arabů(32) a tak slibný proces byl pozastaven. Na tom se podílela i politika Izraele - budování židovských osad na okupovaných územích, zákony o anexi Golanských výšin (1981) či o nedělitelnosti Jeruzaléma jako hlavního města Izraele (1980), bombardování iráckého jaderného reaktoru (1981) atd. Největší překážku nakonec vytvořily události v Libanonu.


Tento malý stát byl konglomerátem různých náboženství, silné postavení zde vedle muslimů měli křesťané (maronité). Jejich ne vždy bezproblémové soužití narušil příchod Palestinců (OOP) vyhnaných z Jordánska (po roce 1970). Militantní jednotky Palestinců útočící na severní hranici Izraele se dostávaly do konfliktu s libanonskými křesťany a roku 1975 zde propukla občanská válka. Absence centrální moci vyhovovala OOP a její činnosti, zvláště pak poté, co se do bojů zapojila Sýrie a kontrolovala východ země. S tím se Izrael nemohl smířit a po obsazení jihu Libanonu v roce 1978 následovala izraelská invaze do Libanonu (1982) s cílem zničit základny OOP. Silně kritizovaná a nepříliš úspěšná izraelská přítomnost v Libanonu byla ukončena roku 1985, nicméně jih Libanonu byl podřízen tzv. jiholibanonské (křesťanské) armádě podporované Izraelem.


V polovině 80. let se tak těžiště napětí přesouvá z převážně mezistátních vztahů do roviny Izrael - Palestinci. Zoufalá situace v uprchlických táborech nahrávala militantním protiizraelským skupinám a v roce 1987 vypuklo na okupovaných územích povstání, tzv. intifáda. Většinou nedocházelo k otevřeným bojům, převažovaly demonstrace, házení kamenů, zapalování pneumatik a jen občas byly zaznamenány skutečně ozbrojené (teroristické) akce. Tvrdá protiopatření izraelské správy doprovázená stovkami mrtvých se míjela účinkem a rozšiřování židovských osad na Západním břehu Jordánu, diktované nutností pojmout bezmála milión Židů ze Sovětského svazu (resp. SNS) na přelomu 80. a 90. let, prohlubovalo propast mezi oběma etniky.

Předchozí stránka          Následující stránka

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více