Arabsko - izraelský konflikt (4)

Autor: Jana Doskočilová 🕔︎︎ 👁︎ 31.933

Rozvoj OOP

1968

Ze zasedání palestinské národní rady (= exilový parlament) v Káhiře v červenci 1968 vzešel nový programový dokument OOP, který mimo jiné požadoval pokračování ozbrojeného boje až do zničení Izraele.

1969

V únoru byl militantní člen vedení Al-Fatahu Jásir Arafat zvolen předsedou výkonného výboru OOP. V listopadu byla uzavřena tzv. Káhirská dohoda o postavení palestinského hnutí odporu v Libanonu. Palestinci získali v této zemi výlučné postavení.

1970

Reklama

V únoru propukly boje mezi OOP a jordánskou armádou. Jordánsko totiž obvinilo palestinské organizace, že vytvářely stát ve státě. Boje se opakovaly v červnu i v září, kdy vzniká de facto stav občanské války. Centry bojových akcí jsou Ammán i Irbid. Lidová fronta OOP uskutečňuje únosy jordánských civilních letadel. Jordánská armáda se naopak dopouští na mnoha místech genocidy Palestinců. Tyto události jsou známy jako „černé září". Po dojednání klidu zbraní mezi Jordánskem a OOP umírá na infarkt prezident Násir.

1971

V lednu Ammán zakázal Palestincům pronikat z jordánského území do Izraele a v červenci armáda zlikvidovala poslední opěrné body OOP v zemi.

Jomkippurská válka

Po předchozích válkách probíhají pokusy o uzavření míru. Již v červnu 1970 byl egyptské vládě doručen plán na urovnání arabsko-izraelského sporu. Autorem tohoto plánu byl americký státní tajemník William Rogers. Podstatou bylo tříměsíční příměří v opotřebovací válce a prohlášení arabských států, že uznávají integritu ostatních států, a Izrael měl stáhnout své jednotky. Samozřejmě tento plán nebyl přijat.

O řešení napjaté situace na Blízkém východě uvažoval i král Husajn. Ten v březnu navrhoval, aby byl vytvořen autonomní palestinský stát v Předjordánsku a na teritoriu Gazy. Tento stát by byl federativně spojen s Jordánskem ve Sjednoceném království. Tento projekt byl zamítnut jak OOP, tak Izraelem. Snaha o mír ztroskotala a nepokoje pokračují. V Bejrútu je zavražděn izraelskou tajnou službou nejvýznačnější palestinský spisovatel a novinář Ghassán Kanafání.

Na oplátku skupina patřící k organizaci „Černé září" bere jako rukojmí ve dnech 5.-6. září 1972 během olympijských her několik izraelských sportovců. Při záchranné akci přišlo o život 11 Izraelců a 5 palestinských útočníků.

Reklama

V roce 1973 pokračují i nadále útoky partyzánů OOP v severním Izraeli.

10. dubna se během noční operace v Bejrútu podařilo izraelskému komandu zastřelit tři přední představitele OOP - velitele pro činnost OOP na okupovaných územích Kamála Adwána, oficiálního mluvčího, básníka Kamála Násira a Júsufa an-Nadždžára. Egypt navrhuje rozdělit Palestinu na dva státy, ale OOP tento návrh zamítá.

Egypt a Sýrie mezitím připravují odvetu za prohranou šestidenní válku. Tuto akci naplánovali přesně na den velkého židovského svátku smíření - Jom Kippur.


Ve směru hodinových ručiček zleva shora:
Izraelské tanky projíždějící Suezským průplavem
Izraelská varianta stíhačky Mirage V Nešer letící nad Golanskými výšinami
Izraelský voják se modlí na Sinajském poloostrově
Izraelští vojáci evakuují zraněné osoby
Egyptští vojáci vztyčují egyptskou vlajku na bývalém izraelském stanovišti na Sinajském poloostrově
Egyptští vojáci s portrétem Anvara Sadata

commons.wikimedia.org

Říjnovou válku v roce 1973 lze rozdělit do čtyř fází. První zahrnuje dny 6.10. a 7.10., kdy Egypťané a Syřané s velkou převahou útočili a Izraelci jim bránili v postupu. Na egyptské frontě byla tato snaha neúspěšná, ale na syrské frontě Izraelci uspěli. Druhá fáze trvala od 8.10. do 10.10. a byla ve znamení prvních protiútoků izraelských záloh. Na jihu se jim nedařilo, ale na severu byli velmi úspěšní. Třetí fáze zahrnovala dny 11.10.-14.10. Tehdy probíhala izraelská ofenzíva na syrské frontě za neúspěšného egyptského pokusu o rozvinutí větší pozemní ofenzívy. Čtvrté, a tedy závěrečné období ve dnech 15.10.-25.10. bylo ve znamení úspěšné izraelské ofenzívy na jižní frontě, která si vynutila ukončení války.

Nyní podrobněji:

Egyptská armáda sestávající z pěti divizí překročila 6. října 1973 Suez. Do poslední chvíle egyptští vojáci předstírali klid - hráli svoji zastírací úlohu až do posledních mírových okamžiků. Někteří lovili ryby, jiní seděli u kávy. Východní břeh Suezu proto mohl zůstat klidný. Izraelci se připravovali na svátek, modlili se či hráli fotbal. Navíc na izraelském břehu bylo pouhých 451 Izraelců se 7 tanky. To vše nahrávalo k nečekanému útoku. Suezský průplav překročilo 12 útočných vln, což bylo asi 32 000 vojáků. První izraelské tanky přicházející na pomoc byly ničeny protitankovými střelami. Okolo 16. hodiny odpoledne začaly izraelské útoky.


Egyptské jednotky překračují Suezský průplav
commons.wikimedia.org

Na Golanských výšinách soustředili Syřané svých 60 000 vojáků. Proti nim stálo pouhých 12 000 Izraelců. Přesto se Izraelci pokusili v mimořádně skalnatém terénu opevnit a vybudovat protitankový příkop. Mezi syrskými a izraelskými pozicemi byly ještě rozmístěny pozorovatelny OSN. Ty měli za úkol registrovat porušování příměří. Cílem Syřanů v této oblasti bylo zmocnit se Golanských výšin, zvláště pak hory Hermon. To vše chtěli dokázat za pouhých 30 hodin.


Válka na Sinaji v roce 1973, 6.-15. října
commons.wikimedia.org

Krátce před 14. hodinou bylo přerušeno příměří. Syřané tvrdě zaútočili - celých 60 minut trvalo dělostřelecké a letecké bombardování, pak se daly do pohybu tanky. Zatímco se Izraelci na frontě bránili, izraelské vrchní velení se setkalo ve velitelských bunkrech severně od Tel Avivu, označovaných jako GAR´IN (Pecka). Nikdo z velitelů ovšem nebyl pravdivě informován. Vážnost situace, rozsah škod a lidských ztrát si začali uvědomovat až v neděli 7.10. ráno. Když se sám ministr obrany Moše Dajan vrátil z obhlídky obou front, byl otřesen: „Nevzpomínám si, že bych kdy předtím cítil takové obavy ... Izrael byl v nebezpečí, a pokud bychom nepřizpůsobili naše válčení novým potřebám a okolnostem, mohly být důsledky osudné."

Byl vypracován plán: nejprve zabezpečit ochranu domácích center a mobilizace, dále zlikvidovat protiletadlovou obranu protivníka a za třetí poskytnout účinnou podporu pozemní armádě. Ve skutečnosti se od plánu odchýlili, ale začalo se jim trochu dařit. Izraelský ministr obrany Moše Dajan informuje předsedkyni vlády Goldu Meirovou o kritické situaci a ta rozhodla připravit k nasazení „zbraň posledního soudu". Na vojenské letiště bylo dopraveno 13 jaderných bomb vlastní izraelské výroby, byly připevněny pod bojové letouny typu Kfir. Naštěstí se Izraelcům podařilo odbourat nebezpečí bez uvedení tzv. plánu Jericho do praxe. Tento plán spočíval ve svržení bomb na hlavní arabské metropole. O několik měsíců později vypracovala CIA zprávu pro prezidenta Nixona o izraelské nukleové síle. Toto tajemství bylo vyzrazeno, takže v prosinci 1974 Izrael veřejně přiznal, že vlastní jaderné zbraně. Nyní zpět do roku 1973.


Egyptské stíhačky Suchoj Su-7 provádějí 6. října nálety nad linií Bar Lev.
en.wikipedia.org

Čtvrtého dne války, v úterý 9.10. 1973, jevily obě strany známky vyčerpání. V GAR´IN se tohoto dne rovněž dozvěděli plný rozsah debaklu z předcházejících dní. Navíc zde panovaly oprávněné obavy z Jordánska. Izraelci měli strach, že když se Syřanům bude i nadále dařit, tak do války vstoupí i král Husajn se svým vojskem. Syřané za rozbřesku znovu útočí a do bojů vysílají tehdy nejmodernější syrské tanky T-62. Izraelci začali počítat se svým ústupem.

Reklama

Záhy se podařilo Izraelcům prolomit „syrskou raketovou zeď" a díky tomu se dostali zpět k „purpurové linii", kde válka začala. Na Sinaji k obdobnému zlomu ovšem nedošlo. Kolem 20. hodiny měl Dajan tiskovou konferenci, kde poprvé přiznal, že Izraelci jsou na Sinaji v defenzivě, nemají dost sil k zatlačení Egypťanů za průplav, a vyjádřil dokonce pochybnost, zda se tato situace může do deseti dnů změnit.


Izraelský tank M60 Patton zničený na Sinaji
commons.wikimedia.org

10. října se podařilo na severní frontě zatlačit všechny Syřany za „purpurovou linii". Boje ovšem pokračují. Navíc se k syrské hranici posouvá irácká divize s 300 tanky a její nasazení by mohlo vyprovokovat k boji i Jordánsko.

11. i 12.10. začali izraelští vojáci postupovat za „purpurovou linii", ale nedařilo se jim syrskou armádu rozdrtit. Přesto je ofenziva natolik důrazná, že Syřané žádají o pomoc Egypt. Syřanům přišly na pomoc oddíly z Jordánska, Kuvajtu a Saudské Arábie. Fronta se přesto sice o několik málo kilometrů, ale přece jen posunula dále od izraelských hranic. Izraelská vláda byla v případě potřeby ochotna akceptovat syrský návrh na příměří.


Mapa bojů na Golanských výšinách
commons.wikimedia.org

K obratu ve válce dochází v neděli 14.10. Izrael obdržel od USA první dodávky amerických letadel. Egypťané zaútočili ve dvou vlnách. Než stačila zaútočit druhá vlna, zahájila izraelská armáda palbu, která byla završena letectvem. Egyťané se proto rozhodli dále nepostupovat. Izraelská vláda odhlasovala začátek ofenzívy na pondělí 15.10. v 17 hodin.

15. 10. se nejdříve zesílená tanková brigáda rozhodla oklamat nepřítele svým pohybem na jihozápad, ale pak se rychle stočila na severozápad a bez potíží obsadila skladiště ženijního materiálu. Ovšem ve 21.00 se Egypťané „probudili" a spustili ostrý protiútok směrem na Lexicon. Z tzv. Čínské farmy se začaly valit tanky a pěchota a rozpoutala se i dělostřelecká palba. Za chvíli se propletla izraelská vojska s egyptskými, což samozřejmě ztížilo boje oběma stranám. Moment překvapení - hlavní cíl izraelského plánu ABIREJ LEV (Statečná srdce) - byl ztracen.


Izraelské tanky překračují Suezský průplav
IDF, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Izraelci se ovšem nevzdávali a stále usilovali o překročení Suezského průplavu. Plukovník Matt narychlo sestavil svoji jednotku a pouští se dostal až k průplavu. Již v 01.25 hod 16.10. (tedy o pět hodin dříve, než bylo uvedeno v plánu) spustili Mattovi vojáci na vodu první čluny. V 03.00 dosáhli západního břehu. Nyní bylo nutné přemístit mostní soupravy, aby se na druhý břeh Suezu mohla dostat i těžká technika.

V 16 hod. odpoledne pronesla izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová svůj projev v Knesetu. Zde mimo jiné pronesla větu, která mohla mít děsivé následky: „Právě nyní, kdy se scházíme v Knesetu, operují obranné síly Izraele na západním břehu Suezského průplavu.“ Tímto výrokem byla odhalena dosud tajná akce, o níž Egypťané neměli ani potuchy. Nyní ovšem zahajují dělostřeleckou palbu proti nepřátelům.


Válka na Sinaji v roce 1973, 15.-24. října
commons.wikimedia.org

16.10. se schází členské země OPEC, aby zvedly cenu 1 barelu ropy ze 3,01 na 5,12 dolaru. Arabské země se navíc rozhodly okamžitě snížit těžbu o 10% a dále pak každý měsíc o 5% až do doby, kdy arabsko-izraelská válka skončí.

Mezitím se Izraelci snažili proklestit si cestu k Suezu, kterou obsadili Egypťané. Po zuřivých bojích, při nichž zemřelo mnoho vojáků a bylo zničeno mnoho vojenské techniky, se jim podařilo vytlačit egyptské vojsko na sever od akavíšské a tirturské cesty. Nyní bylo nutné postavit pontonové mosty. Ze západního břehu se ovšem ozývá palba a letectvo bombarduje a ničí pontonové mosty.

Saúdskoarabský král vzkázal do Bílého domu svůj požadavek na izraelský návrat do hranic z roku 1967. Navíc snížil svoji těžbu ropy o 10% (namísto 5% redukce ohlášené OPEC) a pohrozil úplným embargem. Přírodní bohatství se nyní proměnilo v politickou zbraň.


Opuštěné syrské tanky T-62 na Golanských výšinách
ארכיון היסטורי "אגד", CC BY 2.5, commons.wikimedia.org

V noci ze 17. na 18.10. se podařilo Izraelcům dopravit k Suezu ohromný „most na kolečkách". Prezident Nixon, stále více sužovaný odhaleními aféry Watergate, poskytl Tel Avivu 2,2 miliardy dolarů do fondu mimořádné pomoci Izraeli. Král Fajsal to považoval za zjevnou provokaci a nechal zastavit všechny ropné dodávky do USA a zdražil jeden barel kvalitní ropy na 8,25 amerického dolaru, což bylo zvýšení o 70% proti úrovni deklarované OPEC tři dny předtím. K totálnímu ropnému bojkotu Spojených států se posléze připojily i Abú Dhabí, Alžírsko, Bahrajn, Kuvajt a Katar.

V sobotu se podařilo Izraelcům bez velkých problémů posunout 20 km do vnitrozemí.


Izraelské dělostřelectvo útočí na syrské jednotky z blízkosti Valley of Tears
IDF - The Bloody Valley of Tears Battle, CC BY-SA 2.0, commons.wikimedia.org

V pondělí 22.10. ve 12.52 hod. přijala Rada bezpečnosti OSN po relativně krátké debatě rezoluci č. 338. Vyzývala k zastavení palby a zahájení rozhovorů o „spravedlivém a trvalém míru". Rezoluce byla přijata v 6.52 hod. blízkovýchodního času a na její uplatnění bylo stanoveno 12 hodin, které však Izraelci věnovali bojům. Izraelci tedy nadále postupují - pokouší se o dobytí města Suez, proniknou do přístavu Adabíja a obklíčí 7. a 9. egyptskou divizi na východním břehu. Izraelská armáda tedy neukončila boje 22.10., ale pokračovala v nich i následující dny. Kissinger jednající za USA obvinil Izrael z „flagrantního porušení" příměří a z Moskvy přišlo poselství, které hovořilo o izraelském „zrádcovství" a žádalo společné a „co nejrozhodnější kroky" supervelmocí.

Rezolucí č. 339 byl stanoven druhý termín zastavení palby na 24.10. 7 hod. místního času. Izraelci opět porušili příměří a zaútočili na Suez. Sovětský svaz hodlá zasáhnout vojensky. Všechny americké jednotky v celém světě (včetně jaderných sil) obdržely vyhlášení pohotovosti. Stupeň pohotovosti byl dokonce zvýšen ze IV. na III., který naznačoval nebezpečí války.


Opuštěný syrský tank T-55 na Golanských výšinách
IDF, CC BY-SA 2.0, commons.wikimedia.org

Kissinger požádal Nixonovým jménem Sadata o stažení egyptské žádosti o vyslání sovětských jednotek. Pohrozil možnou jadernou konfrontací supervelmocí na území Egypta. V 8.00 hod. následujícího dne Káhira tuto žádost stáhla a byla ochotna přijmout mezinárodní mírové oddíly.

Palba byla definitivně zastavena 25.10.


Setkání generálporučíka IDF Haima Bar-Leva a egyptského brigádního generála Bašíra Šarífa na Sinaji, které dohodla OSN, 24. října.
IDF, CC BY-SA 2.0, commons.wikimedia.org

21.12. 1973 byla formálně zahájena konference v Ženevě za účasti zástupců USA, SSSR, generálního tajemníka OSN, delegátů Egypta, Izraele a Jordánska. Zjistilo se však, že dvoustranná izraelsko-egyptská dohoda je snadněji dosažitelná, a tak 11.1.-17.1. 1974 aplikoval Kissinger kyvadlovou diplomacii lety mezi Káhirou a Tel Avivem.

17.1. potvrdili Izraelci formálně svůj souhlas s dohodou a 18.1. byla podepsána na 101. kilometru silnice Káhira - Suez. Izraelci se uvolili stáhnout ze západního břehu Suezského průplavu do 21.12. 1974, ale ve druhé fázi ustoupit do 5.3. 1974 až do vzdálenosti 32 km od průplavu na východní straně. Egypťané se zavázali udržovat ve vyklizených oblastech jen předem vymezené síly, obnovit provoz v průplavu a navrátit civilní obyvatelstvo do měst podél jeho břehů.


Následky izraelského náletu na sídlo syrského generálního štábu v Damašku, 9. října.
commons.wikimedia.org

Dohoda o odpoutání mezi Izraelem a Sýrií byla mnohem obtížnější. Nakonec Izraelci váhavě souhlasili se stažením zhruba na linie z roku 1967 a s odstoupením zničené Kunejtry do syrského pásma. Naopak si podrželi nejen Hermon, ale i vrchy Booster a Chermonit v nástupovém prostoru. K podepsání dohody o syrsko-izraelském vojenském odpoutání došlo 31.5. 1974.

28.10. 1974 se v marockém Rabatu sešel summit arabských zemí, který prohlásil Organizaci pro osvobození Palestiny za jediného legitimního reprezentanta a mluvčího Palestinců.

Izrael odmítl hovořit o OOP, a tím méně pak s ní jednat, čímž bylo zmařeno uzavření izraelsko-jordánské dohody.

I když byla jomkippurská válka oficiálně ukončena syrsko-izraelskou dohodou o odpoutání vojsk, pronikla teprve na prahu 80. let spolehlivější čísla, potvrzující zuřivost devatenáctidenních bojů:

  mrtví zranění zajatci
Egypt 5000 2000 8000
Sýrie 3100 6000 500
Izrael 2838 8800 508

Stejně vysoké byly i cifry o ztrátách techniky:

  tanky letadla
Egypt 1100 223
Sýrie 1200 118
Izrael 840 103

Obě strany - izraelská i arabská - bojovaly v duchu svých nejlepších vojenských tradic a obě také považovaly říjnovou válku za nejtvrdší ze všech konfliktů, které spolu zatím svedly. Izraelci si uvědomili, že dlouhodobě budou muset s Araby jednat, i když zatím začali jen s Egyptem, a Arabové pochopili, že povýšenecké odmítání diplomatických kontaktů s Izraelci má jen jedinou alternativu, a tou je válka.

Občanská válka v Libanonu

13. dubna 1975 vypukla v Libanonu občanská válka. Palestinci se v ní angažují na straně levicových a muslimských stran a organizací, bojujících proti křesťanským falangistům.

Rok 1976 je ve znamení několika potyček mezi Araby a Izraelci.

30. března proběhla manifestace izraelských Arabů v souvislosti s nezákonným vyvlastňováním jejich půdy v Galileji. Došlo k masovým srážkám s izraelskou policií a armádou, při nichž bylo zastřeleno šest osob. Události vcházejí do povědomí jako „Den obrany půdy" a každoročně se připomínají.

18. a 19. května se konal manifestační pochod extrémních a náboženských židovských organizací do Jericha. Jejich požadavkem byla anexe západního břehu a neomezené zakládání židovských osad na arabské půdě. Akce pochopitelně vyvolala řadu palestinských demonstrací a zásah izraelské armády.

První etapa libanonské občanské války končí porážkou libanonské levice a OOP.


Modrá demarkační linie mezi Libanonem a Izraelem, kterou stanovila OSN po stažení Izraele z jižního Libanonu v roce 1978.
99of9, CC BY-SA 2.5, commons.wikimedia.org

Snaha o příměří

Pod stálým tlakem Spojených států dospěly nakonec jak egyptská, tak izraelská vláda k poznání nezbytné nutnosti politického řešení letitého konfliktu.

Ještě předtím, než se sešli, byla v Ženevě zveřejněna výzva mezinárodní komise právníků, která odmítá jak zakládání židovských osad na arabských okupovaných územích, tak veškerou argumentaci Izraele o biblických a historických právech na „zaslíbenou zemi", neboť to z hlediska mezinárodního pozbývá hodnoty.

V září 1978 se na venkovském sídle amerického prezidenta v Camp Davidu setkali prezident Anvar Sadat a premiér Menachem Begin. Hostitelem byl James Carter. Byla zde dojednána mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem, která byla oficiálně podepsána ve Washingtonu 26. března 1979. Izrael vrátil Egyptu Sinajský poloostrov a na západním břehu Jordánu měla být zřízena autonomní arabská správa. Tato část smlouvy ovšem nebyla pro odpor části izraelské veřejnosti naplněna.


Egyptský prezident Anvar Sadat a izraelský premiér Menachem Begin sklízejí potlesk během společného zasedání Kongresu ve Washingtonu, během kterého prezident Jimmy Carter oznamuje výsledky dohod z Camp Davidu, 18. září 1978.
commons.wikimedia.org

27.-31. března potvrzuje konference Ligy arabských států v Bagdádu sankce vůči Egyptu, jehož členství v Lize je pozastaveno. Diplomatické styky mezi Izraelem a Egyptem byly navázány 26. února 1980.

30. července izraelský parlament schvaluje zákon o „opětovném sjednocení Jeruzaléma jako věčného hlavního města Izraele". Tento zákon ovšem není mezinárodním společenstvím přijat. Za hlavní město Izraele je nadále považován Tel Aviv.

Během jara 1981 pokračuje ozbrojené napětí na izraelsko-libanonské hranici. Izrael se snaží zabránit pronikání palestinských jednotek na své území, kde byly v uplynulých letech provedeny útoky na civilní, hospodářské a vojenské cíle. Izrael opakovaně bombarduje základny OOP v jižním Libanonu, Bejrút a irácký nukleární reaktor u Bagdádu.

Egyptský prezident Anvar Sadat zaplatil dohody z Camp Davidu životem, v říjnu 1981 se stal během přehlídky v Káhiře obětí atentátu příslušníka Muslimského bratrstva.

V dubnu roku 1982 dokončuje Izrael evakuaci ze Sinajského poloostrova.


Když příměří vstoupilo v platnost, Izrael ztratil území na východní straně Suezského průplavu ve prospěch Egypta, ale získal území západně od průplavu a na Golanských výšinách.
commons.wikimedia.org

Některé židovské militarizované osady, vybudované v letech 1967 - 1979, musí být vzhledem k odporu obyvatel vyklizeny zásahem armády.

OOP mír z Camp Davidu odmítla a pokračovala v teroristické aktivitě proti Izraeli. Snaha o zajištění vlastní bezpečnosti proto vede Tel Aviv k útoku na palestinské uprchlické tábory v roce 1981 a o rok později k masivnímu vpádu do Libanonu.

6. června 1982 začíná izraelská invaze do Libanonu. Operace pod názvem „Mír pro Galileu" měla za cíl zlikvidovat palestinské základny v jižním Libanonu. Nakonec došlo k okupaci téměř poloviny libanonského území. Izraelská armáda pronikla až do samotného nitra Libanonu. Probíhají boje s levicovými milicemi, OOP i Syřany. Byla zahájena blokáda a těžké bombardování západního Bejrútu. Až teprve v srpnu bylo zahájeno přemístění partyzánů OOP z Bejrútu do klidnějších míst.


Izraelská obrněná vozidla při obojživelném výsadku
אל"מ מייק אלדר, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org


Letecký pohled na stadion, který sloužil jako sklad munice pro OOP po izraelských náletech v roce 1982.
commons.wikimedia.org

1. září představuje svůj mírový plán pro Blízký východ prezident Reagan. Tento plán je nepřijatelný jak pro OOP a radikální arabské země, tak i pro Izrael. Cílem tohoto plánu byla autonomie západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Poté by následovala jakási forma spojení obou území s Jordánskem. Zároveň je Izrael vyzýván k zastavení osidlovací politiky na těchto územích. Tento plán vylučuje existenci nezávislého palestinského státu, ale zároveň i anexi a další okupaci tohoto území Izraelem. Co se týče Jeruzaléma, tak ten musí zůstat nerozdělen, ale jeho statut musí být předmětem jednání. O týden později se v marockém Fezu koná arabský summit bez účasti Egypta a Libye. Zde je přeformulován Fahdův plán z roku 1981: „Rada bezpečnosti OSN ponese záruky mírové existence pro všechny státy v oblasti, včetně nezávislého palestinského státu."


Syrští tankoborníci používali během války v Libanonu v roce 1982 protitankové komplety Milan francouzské výroby.
commons.wikimedia.org

Je to poprvé, co arabský vět včetně OOP akceptuje zásadu práva na existenci všech států v oblasti. Toto prohlášení znamená počátek rozkolu v řadách OOP, který se v příštích letech vyostřil.

V Izraeli vrcholí politická a morální krize. Válka v Libanonu je odmítána značnou částí obyvatel.


Zraněný izraelský voják po evakuaci vrtulníkem přijíždí do lékařského centra Rambam v Haifě.
IDF, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

V lednu 1983 se setkal Jásir Arafat spolu s izraelským Urim Avnerim a generálem Peledem v Tunisu, aby společně neoficiálně prodiskutovali možné mírové soužití.

V dubnu téhož roku se neúspěšně jednalo o možnostech uspořádání na okupovaných oblastech mezi Arafatem a jordánským králem Husajnem. Tato jednání vedou k hlubšímu rozkolu v rámci OOP.

Na přelomu srpna a září nabývá válka v Libanonu na intenzitě. V Izraeli rezignuje Begin a na jeho místo se dostává Jicchak Šamir.

V listopadu 1983 je blokován Tripolis. Ten v prosinci opouští Arafat a 4 000 bojovníků. Vydávají se na jih Jemenu. Během roku 1983 začíná náboženský extremismus v Izraeli nabývat na intenzitě.

V únoru 1984 šíitské milice Amal přebírají kontrolu nad muslimskou západní částí Bejrútu. Jsou obkličovány palestinské uprchlické tábory. Zároveň pokračuje sebevražedná a záškodnická činnost šíitů proti izraelské okupační armádě, americké námořní pěchotě a dalším jednotkám vyslaným do Libanonu. V Izraeli proběhly volby, které však skončily nerozhodně, ale posílily se pozice malých náboženských stran. Vytvořila se vláda národní jednoty, v jejímž čele měl střídavě stát Šimon Peres (Maarach) a Jicchak Šamir (Likud).

V únoru 1985 podepsali Arafat a král Husajn tzv. Ammánskou dohodu. Ta zajišťuje palestinskou účast v jordánské delegaci pro jednání s Izraelem o budoucnosti západního břehu Jordánu a o případném konfederativním uspořádání. Projekt se ovšem stává terčem kritiky radikálů v OOP a slouží jako „další důkaz" toho, že Arafat zradil ideály palestinské revoluce. Dochází také k prvnímu stahování izraelských jednotek z Libanonu. Okupační jednotky jsou pod stálým tlakem šíitských záškodnických skupin, které jim znemožňují spořádaný odchod. Izraelci tedy odpovídají raziemi v šíitských vesnicích, zabíjením civilistů, bořením domů a ničením sadů. Šíité útočí na palestinské tábory, při čemž umírají stovky uprchlíků.

Použitá literatura
Nálevka: Světová politika ve 20. století II.
J. Wanner: Krvavý Jom Kippur
M. Mendel: Židé a Arabové

Encyklopedie
Kdy, kde, proč a jak se to stalo
Historie světa

Časopisy
Historický obzor č. 2 a 3/90-články J. Wannera: Palestinská válka
Mezinárodní politika 2/99 Od palestinské autonomie k nezávislé Palestině - Miloš Pojar
Mezinárodní politika 8/99-Výsledek izraelských voleb - Miloš Pojar

internetové stránky
www.valka.cz

TV
Stíny šestidenní války - z cyklu Válečná tajemství

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více