Balóny a vzducholodě

Autor: Duan Barry 🕔︎︎ 👁︎ 32.601

Vzducholodě 1918-1945

L.Z.129 Hindenburg

Konec dvacátých let se již nesl ve znamení úspěchů L.Z.127. Nutně se musel objevit projekt nového stroje, který by nesl další vylepšení. Prameny hovoří o projektu L.Z.128, bohužel je jejich řeč velmi stručná a poměrně i zmatená. Někde vůbec nezapadá do kontextu stoprocentně správných a ověřených dat. Ovšem mnohem více se můžeme dozvědět o další pokračovatelce linie, a to o L.Z.129. Rostoucí zájem o transatlantické lety si začal vyžadovat další stroj, schopný dopravovat cestující přes oceán v již zaběhnutém luxusním standardu co se týče výbavy kajut, salonu a jídelny či služeb tak, jak tomu bylo u L.Z.127.

Společnost nejprve zahájila stavbu úplně nového dlouhého hangáru, v němž by stavbu nového gigantu započala. Práce byly zahájeny na podzim roku 1931, ale pokračovaly velmi pomalu, neboť se čekalo na výsledky vyšetřování katastrofy britské R.101 (když 5. října 1930 ztroskotala ve Francii nárazem na terén, zahynulo při následném požáru a výbuchu 48 osob).

Reklama

L.Z.129 se stala největší vzducholodí všech dob, její objem dosahoval 200 000 m3, délka 245 m a největší průměr 46,8 m. Základní kostru tvořilo patnáct kruhových duralových žeber, spojených kýlem a podélníky. Kromě toho pomáhaly udržovat pevnost tělesa pomocná žebra a výztuže z ocelových lan. Konstruktéři se snažili situovat všechno, co by mohlo narušovat aerodynamickou čistotu lodě, do jejího trupu. Mimo něj vyčnívala pouze velitelská kabina kapkovitého tvaru a motorové gondoly. Povrch trupu pokrývala impregnovaná tkanina Cellon, jejž obsahovala hliníkový prášek odrážející sluneční záření, čímž vznikal specifický lesk povrchu. Hlavně se však snižovalo nebezpečí nadměrného zahřívání nosného plynu, a tím i jeho rozpínání. Uvnitř byla tkanina zase červená, což eliminovalo vliv ultrafialového záření. Změn doznaly i vnitřní vaky, resp. válcovité balony, do niž se plnil nosný plyn. Tkanina, z niž byly vyrobeny, v sobě totiž nesla speciální film, který měl snížit unikání nosného vodíku na minimum.

Jako jiné vzducholodě nesla i L.Z.129 nádrže s vodou, které sloužily jako prostředek k vyvažování ve vzduchu. Celkem jich měla patnáct hlavních, třináct s obsahem 2 500 l a dvě s obsahem 2 000 l, dále ještě dvě menší na přídi a na zádi, o objemu 500 l.

I když se pohonný plyn Blaugass osvědčil, byl tentokrát zvolen zapůsob konvenčnější, a to motory Daimler-Benz DB 602 s výkonem 777 kW (1050 k). Jejich pohonnou látkou byla nafta, uložená v nádržích s obsahem 90 000 l, což lodi umožňovalo dolet v délce jedné třetiny zeměkoule. Motory se nacházely ve čtyřech velmi dobře aerodynamicky řešených gondolách, vždy ve dvou na každé straně trupu. Každý poháněl jednu vrtuli s průměrem 6 m.

Jediné, co ze vzducholodi vyčuhovalo mimo její trup, byla velitelská kabina. Po vzoru poválečných strojů byla bohatě prosklená a dělila se do dvou částí – pilotní a navigační. O jejich výbavě se velitelům dopravních vzducholodí z předválečných let mohlo jen zdát. Celý stroj byl z tohoto místa pohodlně ovladatelný. Posádka měla k dispozici kompas, výškoměr, teploměry plynu a okolního vzduchu, indikátor podélného naklonění, indikátor stavu jednotlivých balonetů a nádrží s vodou. První kormidelník měl k dispozici také plynové páky a periskop sloužící k navigaci. O řízení vzducholodi se dělil s druhým kormidelníkem, který ovládal podélný náklon vzducholodi. Mimo to vše se sem sbíhal veškerý strojní telegrafní systém, potrubní pošta a 25 samostatných telefonních linek. Radiosál, který spojoval tento gigant s okolním světem, se nacházel nad navigační sekcí velitelské kabiny. Do tohoto místa proudily informace o meteorologické situaci nad oblastmi plánované trasy a sama vzducholoď zásobovala meteorologický systém množstvím informací z oblastí, nad kterými se momentálně nacházela. Uprostřed vzducholodi se nacházelo inženýrské stanoviště, kam se ústila zdvojená nouzová ovládání všech řídících systémů. Pro potřebu velkého množství elektrospotřebičů na palubě (výtahy, ledničky, bojlery, sporáky, vysílačky a obrovské množství žárovek) se zde též nacházela malá elektrárna o výkonu 60 kW.

Posádku tvořilo 45–55 mužů, podle počtu cestujících a délky letu. Vždy byli rozděleni do tří směn tak, aby zajišťovali nepřetržitý chod vzducholodi. Cestujících mohlo být na delších trasách (máme na mysli ty zaoceánské) 50–72 (pro mimořádný zájem o transatlantické lety byl počet cestujících rozšířen z 50 na 72), při kratších cestách i 150 lidí. Prostory pro cestující umístili konstruktéři mezi čtvrté a páté žebro a rozdělili je na dvě patra. V horním se nacházelo pětadvacet kajut, každá se dvěma lůžky, nočními stolky, šatníkem, umyvadlem s tekoucí teplou a studenou vodou, elektrickým osvětlením a klimatizací. Jediné, co mohl někdo těmto luxusním „pokojíkům“ vytknout, bylo, že neměly žádná okna. Dále se na obytné palubě nacházela 14 metrů dlouhá jídelna, dvě promenádní paluby, čítárna a společenská místnost, sloužící ke společenským akcím a promítání filmů. O patro níž se nacházela malá kuřárna a koupelna se sprchovým koutem. Na spodním patře se dále nacházela kuchyně a jídelna pro důstojníky a mužstvo, jednolůžkové kabiny pro kapitána, velitele směn a důstojníky, dvojlůžkové kabiny pro nižší důstojníky a techniky. Zbytek důležitých prostorů byl umístěno dále v trupu. Jednalo se o několik dalších kabin pro posádku, sklady a místnosti pro přepravu pošty a dalšího materiálu.

Vzducholoď byla dokončena v prosinci 1935 a oficiálně zalétána 4. března 1936. Imatrikulována byla značkami D-Z129 a pojmenována „Hindenburg“. Jelikož v té době drželi moc v Německu již nacisté, dostala také na ocasní plochy svastiky a na trup olympijské kruhy (Německo bylo pořadatelem Olympijských her). 26. března vykonala společně s „Graf Zeppelin“ okružní let kolem Německa. 30. března zahájil „Hindenburg“ lety na jihoamerické dopravní trati. Od 6. května pak začal provozovat pravidelnou letovou linku mezi Frankfurtem a Lakehurstem. Teprve když se v důsledku příchodu zimy značně zhoršilo počasí nad Atlantikem, vrátil se zpět na jihoamerickou trať, kde létal spolu s „Graf Zeppelin“. Za letenku se platilo 750 dolarů, v případě samostatné kajuty, a 450 dolarů, jestliže se v kajutě nacházely dvě osoby. První letová sezóna dopadla velmi dobře. L.Z.129 nalétala čtvrt milionu kilometrů v celkem 46 letech. Z 2 057 cestujících jich 1 309 letělo přes Atlantik. Délka jednoho letu z Frankfurtu do Lakehurstu trvala kolem dvou dní, nejrychlejší pak pouze 42 hodin a 53 minut.

Lety v roce 1937 zahájil „Hindenburg“ v březnu lety do Jižní Ameriky. 3. května 1937 ve 20:15 vzlétla vzducholoď L.Z.129 ke svému letu číslo 63 (a zároveň také k poslednímu letu, to však nikdo na palubě netušil) z Frankfurtu nad Mohanem směrem k Lakehurstu u New Yorku. Na palubě se nachází 99 osob (jiné prameny udávají i čísla 98 či 97). K cíli se přiblíží navečer 6. května, po zdržení v bouři nad Atlantikem. Špatné počasí je i nad vzducholodním přístavem, to však nemůže zabránit příchodu příbuzných, zvědavců, novinářů a kameramanů. Při opakování přistávacího manévru vyšlehl v zadní části lodi plamen, který způsobil do té doby největší leteckou katastrofu. V hořícím pekle našlo svou smrt 35 osob, mezi nimi i Ernst Lehmann, válečný hrdina, který zemřel na následky těžkých popálenin v nemocnici. Jeho poslední slova byla: „Nemohu to pochopit, nemohu to pochopit…

Málo katastrof, které zahýbají celým světem, se odehraje před filmovými kamerami a množstvím fotoaparátů. A přestože máme poměrně velké množství těchto přímých materiálů, nebyla doposud naprosto přesně rozluštěna záhada havárie „Hindenburgu“. Oficiální verze, zveřejněná komisí, jež měla na starosti vyšetření příčiny této havárie, praví, že náročný a opakovaný přistávací manévr příliš namáhal kostru tělesa a došlo k prasknutí jednoho s výztužných lan, které prorazilo druhý a třetí balonet. Když pak byla vyhozena kotevní lana, působila jako uzemnění a přeskočila jiskra statické elektřiny, kterou se loď nabila při průletu bouří. Televizní záběry tuto tezi nepotvrdily ani nevyvrátily. Ovšem vzducholoď byla stavěna na velkou zátěž, jak při přistávání, tak za letu. I proti postrachu předválečných vzducholodí – statické elektřině – byla jištěna. Jiná verze hovoří zase o záměrné sabotáži antifašistů, ani ta však není potvrzena.

Reklama

Tato tragédie, ať bylo její příčinou cokoliv, vrhla nesmazatelný stín na vzducholodě jako takové, a ten již nebyl nikdy odstraněn.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více