Dějiny bleskové války

Charles André Joseph Marie De GAULLE
(1890 - 1970)

De Gaulle byl jedním z mála francouzských důstojníků, kdo již v meziválečné době teoretizovali na téma bleskové války.

V červnu 1940 mu bylo svěřeno velení neúplné 4. DC, se kterou však už nemohl nic dokázat. 18. června přednesl v rozhlasovém vysílání svůj slavný projev, ve kterém žádal Francouze, aby pokračovali v boji proti Němcům. Poté organizoval odpor proti vichistické vládě ve francouzských koloniích, až přesídlil do Anglie, která se stala jeho základnou při výstavbě jednotek Svobodných Francouzů. V roce 1944 triumfálně vstoupil do Paříže a stal se hlavou prozatímní vlády před podepsáním ústavy 4. republiky roku 1946. V letech 1958-1969 pak zastával úřad prezidenta 5. republiky.

Heinz GUDERIAN
(1888 - 1954)

Byl to právě on, kdo vystavěl německé tankové divize, jež tvořily pozemní útočný hrot Blitzkriegu.

Guderian dosáhl se svými jednotkami významného průlomu u Sedanu v roce 1940 a vedl útok na Moskvu během operace Barbarossa v následujícím roce. Jeho počáteční postup byl rychlý, ale zima a rozhodný sovětský odpor ho donutily k částečnému ústupu, a tak ho Hitler z jeho funkce odvolal. V roce 1943 byl povolán do funkce generálního inspektora obrněných sil a po pumovém atentátu na Hitlera 20. července 1944 se stal dokonce náčelníkem generálního štábu, ale byl Hitlerem znovu odvolán v březnu 1945.

Erich von MANSTEIN
(1887 - 1973)

Je považován za otce německé bleskové války. V letech 1939-1940 se zúčastnil jako náčelník von Rundstedtova štábu tažení v Polsku a ve Francii, v roce 1941 vedl tankové jednotky skupiny armád Nord během operace Barbarossa. Později s 11. armádou obsazoval Krym, za což byl povýšen do hodnosti polního maršála. Se skupinou armád Don se v prosinci 1942 neúspěšně pokoušel osvobodit ze sovětského obklíčení německá vojska u Stalingradu, ale vynahradil si to na počátku roku 1943, kdy způsobil Sovětům těžkou porážku u Charkova. Zúčastnil se bitvy u Kurska, po níž řídil ústup skupiny armád Jih. Po řadě sporů s Hitlerem kvůli tomuto ústupu byl v březnu 1944 zbaven velení a do konce války se nezúčastnil bojů.

Bernard Law MONTGOMERY
(1887 - 1976)

Velel části britských sil ve Francii v letech 1939-1940 a zúčastnil se následujícího ústupu od Dunkerque. V srpnu 1942 převzal velení britské 8. armády v severní Africe a bránil německému postupu na Káhiru. Jeho slavné vítězství u El Alamejnu obrátilo situaci v severní Africe a zapříčinilo vyhnání Rommela z Egypta a rychlý spojenecký postup do Tunisu. V únoru přešly Montgomeryho síly pod velení amerického generála Eisenhowera a zúčastnily se dobytí Tunisu a invazí na Sicílii a do Itálie. V roce 1944 byl Montgomery povýšen do hodnosti polního maršála a velel spojeneckým silám během první části invaze do Francie v červnu 1944. Od srpna téhož roku vedl britské jednotky, které osvobodily Nizozemí, vpadly do severního Německa a vstoupily do Dánska. Do února 1946 byl ve velení britské okupační moci v Německu, poté se stal náčelníkem generálního štábu britského impéria. Téhož roku mu byl udělen titul 1. vikomt Montgomery z Alamejnu.

George S. PATTON Jr.
(1885 - 1945)

Byl rozhodným zastáncem existence samostatných obrněných kolon. Své první zkušenosti s obrněnou technikou získal za 1. světové války ve Francii, když zde zformoval první americkou tankovou jednotku a v roce 1918 ji vedl do akce.

V roce 1940 mu bylo svěřeno velení americké 2. tankové divize, o rok později se stal velitelem 1. obrněného sboru. V roce 1942 se zúčastnil spojeneckého výsadku v Casablance. Po invazi na Sicílii se 7. armádou vedl 3. armádu v bojích ve Francii a dále do Německa a Československa. Později hrál ústřední roli při likvidaci německé ofenzívy v Ardenách.

Pattonovi se stala osudnou politická neprozíravost, díky které mu bylo po skončení války svěřeno pouze formální velení nově vznikající 15. armády. Nedlouho poté, v prosinci 1945, zahynul při dopravní nehodě.

Erwin ROMMEL
(1891 - 1944)

První křest ohněm získal už za 1. světové války, ale proslavil se zejména svými akcemi v následující válce. Rommel sehrál významnou úlohu už při tažení v Polsku a Francii, největší proslulosti však dosáhl v severní Africe, kde velel Afrika Korpsu. Zpočátku byl v Africe úspěšný (získal si přezdívku „Liška pouště“), ale v listopadu 1942 byl poražen u El Alamejnu. Ustoupil do Tunisu a v únoru 1943 porazil Američany v Kasserinském průsmyku, ale o měsíc později ho stihla konečná porážka. V roce 1944 se zúčastnil obrany severní Itálie a později byl převelen do Francie jako velitel skupiny armád B. Po vylodění Spojenců v Normandii 6. června 1944 se neúspěšně pokusil zabránit proniknutí protivníka do vnitrozemí Francie. Byl v kontaktu s hnutím, které 20. července 1944 podniklo pumový atentát na Hitlera, po jehož nezdaru byl donucen k sebevraždě.

Georgij Konstantinovič ŽUKOV
(1896 - 1974)

V roce 1918 vstoupil Žukov do komunistické strany a do Rudé armády a v průběhu občanské války vedl jízdní pluk.

V roce 1939 porazil v Mongolsku japonské síly a získal zde potřebné vojenské zkušenosti. Proto se jako náčelník generálního štábu od roku 1941 podílel na obraně Moskvy, poté na plánech stalingradské operace, bitvy u Kurska I prolomení leningradské blokády. V závěrečné fázi války vedl ofenzívu, která skončila dobytím Berlína.

8. května 1945 se zúčastnil podepsáni německé kapitulace a vzápětí velel sovětským okupačním silám v Německu. Vyvrcholením jeho kariéry byla funkce ministra obrany SSSR v letech 1955-1957.