Dějiny bleskové války

Autor: Pavel Koudelka 🕔︎︎ 👁︎ 26.960

Poválečný vývoj a současnost

2. světová válka od základu změnila politickou situaci ve světě. Z rodiny velmocí vypadlo Německo, Japonsko a Itálie a Evropa ztratila svoji kdysi vedoucí roli ve světové politice. Nejdůležitějšími státy se tak staly USA a SSSR, obě jaderné velmoci, jimž žádná jiná země světa nemohla konkurovat. Nová světová politika se tak nesla ve znamení přechodu od multipolarity k bipolaritě, provázeném napětím mezi oběma hlavními aktéry a jejich satelity. Oba bloky disponovaly svými navzájem zásadně odlišnými společenskými systémy, z nichž každý považoval svou ideologii za samospasitelnou. Toto napětí, které nikdy nepřerostlo ve všezničující jaderný konflikt, si vysloužilo pojmenování studená válka a stalo se jakousi 3. světovou válkou.

Na pozadí zkušeností s použitím jaderných zbraní na konci 2. světové války se zdálo, že příští válka bude vedena pouze nukleárními zbraněmi. Ale ve skutečnosti ani jedna strana nakonec naštěstí nedostala odvahu jaderné zbraně použít, takže se všechny lokální konflikty poválečného světa, kterých bylo opravdu mnoho, vedly konvenční taktikou, a to často do té doby nejlepší známou - německým Blitzkriegem. Nezměnily na tom nic ani pokroky vědy a techniky, jako nové materiály, moderní konvenční zbraně ani mohutný rozvoj elektroniky. Ne všude samozřejmě bylo možné taktiku bleskové války použít, charakter bojů totiž mnohokrát nedovoloval nasazení obrněné techniky, například ve vietnamské džungli či na miniaturních Falklandách to bylo téměř vyloučeno, ale tam, kde byl Blitzkrieg použit, slavil strhující úspěchy.

Reklama

Blesková válka svou příležitost dostala zejména za izraelsko-arabských válek. Z polohy Izraele, vklíněného mezi své nepřátele, vyplývá, že může být v boji napaden na několika frontách a na všech početně převýšen. Proto Izraelci museli kompenzovat tuto nevýhodu vysokou úrovní technologie, pohyblivostí a taktikou schopnou překonat dva nebo tři protivníky najednou.

Okamžitě po vyhlášení svobodného židovského státu v roce 1948 musel Izrael bojovat s přesilou arabských vojsk o své bytí a nebytí. K dalšímu střetu pak došlo v roce 1956, kdy Izraelci podnikli preventivní útok proti Egyptu, který se netajil snahou o zničení jejich země. Tažení bylo vedeno přísně konzervativní taktikou: pěchota měla prorazit egyptskou obranu a za nimi měla následovat obrněná technika. Avšak velitel izraelské tankové brigády více důvěřoval svým schopnostem než vrchnímu veliteli, a tak neuposlechl rozkazů a se svými tanky prorazil egyptské linie, provedl obchvat a Egypťany, kteří byli na svých křídlech a v týlu bez varování napadeni izraelskými tanky, zcela demoralizoval. Zákrok OSN poté válku ukončil, nicméně úspěch tankového útoku se hluboko vryl do paměti izraelské armády.

V roce 1967 provedl Izrael další preventivní úder. Velkoryse připraveným a perfektně načasovaným leteckým útokem byla většina egyptských syrských a jordánských letadel zničena ještě na letištích. Izraelské tanky provedly klasický mobilní útok proti Egypťanům, vyzbrojeným sovětskými stroji a vyškoleným sovětskými poradci. Když je vyřídili, obrátili se a stejným způsobem porazili také armády Sýrie a Jordánska. Izraelci v pouhých šesti dnech obsadili celý Sinajský poloostrov, západní břeh Jordánu a Golanské výšiny.

V roce 1973 využili Egypťané a Syřané oslav židovského svátku Jom Kippur a zaútočili jako první, čímž Izraelce dokonale překvapili. Izraelci se však rychle vzpamatovali a provedli protiofenzívu, při které zatlačili nepřátele ještě za linie z roku 1967. Jejich letectvo dokonce bombardovalo hlavní města jejich nepřátel. Ale v rozporu s očekáváním nebyl izraelský postup tak jednoduchý, protože Arabové byli daleko lépe vycvičeni, disponovali množstvím sovětských protiletadlových kanonů, které udržovaly izraelské letectvo v odstupu, a byli vybaveni pěchotními řízenými protitankovými střelami.

Poznatky z války Jom Kippur dodaly váhu argumentům teoretiků, považujících soudobé bojové prostředky za zastaralé, tentokrát však už kritika nevznikla kvůli atomovým zbraním, ale stály za ní rakety. Tanky i letadla se zdály být příliš zranitelné řízenými střelami, které se měly stát znovu samospasitelnými zbraněmi, jako kdysi vlastně tanky i letadla. Ale válka proti Iráku na počátku 90. let opět prokázala účinnost, nenahraditelnost a užitečnost klasických zbraní a rovněž životaschopnost bleskové války.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více