Dějiny bleskové války

Autor: Pavel Koudelka 🕔︎︎ 👁︎ 26.783

Počátky bleskové války

Podle nejstarších představ měly tanky sloužit jako obrněná beranidla, překračující zákopy a ničící zátarasy z ostnatých drátů, následovaná pěchotními útvary, které měly útok dále rozvinout. Zastánci obrněné techniky také požadovali, aby tanky nebyly nasazeny do boje, dokud jich nebude dostatek pro hromadný útok. Oprávněně předpokládali, že nasazení tanku jako nové a překvapivé zbraně bude nejúčinnější napoprvé a že opakované použití nikdy nebude mít takový úspěch jako první pokus. Bohužel však Britové v té době zoufale potřebovali podpořit svou ofenzívu na Sommě, a tak padlo rozhodnutí nasadit tanky za každou cenu a spoléhat zejména na psychický účinek nové zbraně.

A tak bylo posláno na frontu asi padesát britských tanků, aby se mohly zúčastnit třetí fáze ofenzívy na Sommě, jejíž zahájení bylo plánováno na 15. září. Tanky neměly působit společně, ale byly ihned rozděleny na jednotlivé úseky fronty. Protože největší skupina tanků čítala pouhých sedm strojů, jediným skutečným přínosem těchto pojízdných pevností bylo, že mohly postupovat vpřed bez ohledu na drátěné překážky, kulometná hnízda a bunkry a vést pěchotu do německých pozic. Tanky si v rámci svých omezených možností vedly skvěle, ale kvůli nevhodnému způsobu jejich nasazení byl výsledný efekt nevelký.

Reklama

Jak jsme již uvedli, tank byl v té době považován za pomocníka pěchoty, vhodného pouze k prolomení zákopové linie. Začaly se však objevovat i nekonformní názory, naznačující budoucí směr vývoje tankové teorie, vedoucí až k Blitzkriegu. Jedním z prvních, kdo vybočili z řady, byl britský ženijní kapitán Martel. Ve svém pojednání A Tank Army (Tanková armáda) vyjádřil představu, že v budoucnosti se tank stane nejdůležitější zbraní a války se budou odehrávat mezi tankovými armádami protivníků. Současně navrhoval vytvoření tří typů tanků: „torpédoborce“, „bitevního tanku“ a „torpédového tanku“. Je zřejmé, že se Martel nechal inspirovat soudobou námořní teorií. Flotily těchto tanků také měly na sebe útočit stejně, jako by flotily lodí útočily na moři. Třebaže tato teorie nebyla zcela nová, obdobného schématu použil ve svém díle i spisovatel H. G. Wells (The Land Ironclads), znamenaly Martelovy názory velký posun. Toto zaujetí pro pozemní flotily, křižníky a torpédoborce se zejména v britské armádě udrželo po celou meziválečnou dobu, než ho v severní Africe zlikvidoval Rommel.

Ještě v době 1. světové války se Martelových myšlenek chopil britský major J. F. C. Fuller. Fuller hodlal do války vrátit mobilnost, a to tím, že se pro tanky vybere nejvhodnější terén a tomu se pak co možná nejlépe přizpůsobí útok. Fuller požadoval něco, co mělo už velmi blízko k bleskové válce: krátký, prudký tankový nájezd, který měl demoralizovat nepřítele a prolomit linie, nikoli ale dobýt území, podporovaný oddíly pěchoty i jízdy a také letectvem, které by při nízkém letu bombardovalo nepřátelské pozice. Protože do té doby se tanky nasazovaly bez ohledu na okolnosti, podle čehož to také často dopadalo, znamenaly Fullerovy myšlenky poměrně radikální přístup. Změna v taktickém myšlení však byla nutná, protože tanky už skutečně začínaly mít problémy.

V myslích vysokých armádních velitelů stále ještě přetrvával dojem z katastrofální situace ve třetí bitvě u Ypres, kde byly tanky nasazeny zcela nevhodným způsobem a jejich útok zlikvidován. Zastánci tanků si uvědomovali, že aby zabránili ukončení existence tankových vojsk, musí tuto špatnou zkušenost vykoupit nějakým novým skvělým činem. Příležitost skutečně dostali, a to ještě téže zimy u Cambrai.

Tankový útok zde měl být podporován dělostřelectvem, ale novým způsobem. Dělostřelectvo nemělo narozdíl od dosud běžného postupu několik dní před útokem intenzívně ostřelovat nepřátelské pozice, ale mělo se omezit na rušivou palbu. Cílem tohoto opatření bylo, aby Němci nebyli předem varováni a aby střely neproměnily terén v bahnitou oranici, v níž tanky často zapadaly. Namísto ostřelování zátarasů z ostnatých drátů a zákopů, jak bylo obvyklé, přenechalo dělostřelectvo tyto překážky tankům. Úkolem dělostřelectva byla totiž ochrana tanků pomocí ostřelování všech zjištěných nepřátelských dělostřeleckých pozic. Na ochranu před nezjištěnými děly měly být vystřelovány dýmové granáty, které by nepřátelským dělostřelcům zakryly jejich cíle.

Útok začal 20. listopadu 1917. Díky nové koncepci bylo dosaženo taktického překvapení, takže bezmála pět set britských tanků rychle proniklo skrz nepřátelskou obranu a otevřelo v německé obraně značnou trhlinu. Bohužel ale nebyly připraveny dostatečně silné zálohy, které by mohly rozumně rozvinout dosažený úspěch. Němci se velice rychle vzpamatovali a jejich protiútok přinutil Brity, aby se stáhli na téměř celé linii zpět.

Bitva u Cambrai tedy skončila bezvýsledně, prokázala ale skutečné schopnosti tanků, což pochopili konečně i Němci. Začali s vývojem vlastního typu tanku a také efektivních protitankových prostředků. Objevily se takové pasivní prostředky jako protitankové příkopy či miny. Tehdy vznikly speciální protitankové zbraně, např. velkorážová puška Mauser, velkorážové kulomety a zejména protitanková děla s typickou dlouhou a úzkou hlavní.

V důsledku toho začaly mít tanky velké ztráty. Zvláště patrné se to stalo v srpnu 1918 u Amiens, kde byly tanky velmi úspěšné, dokud slunce nerozptýlilo mlhu. Začínalo být zřejmé, že pokud mlha nebo umělá mlha v podobě dýmu či plynu neoslepí nepřítele, pomalý a nápadný tank bude příliš zranitelným cílem. Vyvstala proto potřeba menšího a rychlejšího tanku, který by případnému nebezpečí unikl, namísto aby se mu pokoušel čelit. Takový tank nemohl zcela nahradit dosavadní těžké tanky v jejich specializované roli, byl však vhodný k rozvíjení průlomu; lehčí tank se měl stát moderním nástupcem jízdy. Právě možnosti lehčích tanků, které se v Británii nazývaly medium čili střední, se staly inspirací Fullerovi pro jeho stať s názvem Plan 1919 (Plán 1919).

Reklama

Základním principem Fullerova článku byla myšlenka, že cílem moderní války již není pouhé zničení nepřátelské armády, následované okupací jeho území, ale rychlý a paralyzující úder na „mozek“ - velitelská stanoviště a dopravní centra - nepřátelské armády. Fuller navrhoval pro ofenzívu na jaře 1919 vyrobit dostatečně velké množství těžkých a středních tanků. Potom by na úseku fronty dlouhém zhruba sto padesát kilometrů byly rozmístěny silné svazy středních tanků, které by díky své rychlosti a momentu překvapení prorazily německé linie a uháněly ke spleti velitelských stanovišť, zásobovacích skladů a komunikačních center hluboko za frontou. Náhlý úder na ústřední články měl okamžitě paralyzovat celý systém německé obrany na daném úseku a vést ke zmatku a panice. Následně by těžké tanky, pěchota a dělostřelectvo zahájily rozhodující útok na frontě zhruba osmdesát kilometrů široké, která by díky absenci velení, komunikací, záloh a zásob nekladla velký odpor. Nakonec by obrovskou mezerou v německých liniích projel jakýsi stíhací svaz středních tanků, který by s podporou pěchoty na nákladních vozech a letectva útok dále rozvinul, případně pokračoval do srdce Německa.

Třebaže byl tento plán značně revoluční, byl přijat na ministerstvu války příznivě a snad se stal základem skutečného návrhu ofenzívy na rok 1919. Zůstává sice otázkou, kolik z toho by přestálo kritiku konzervativců z generálního štábu, je však nesporné, že Fuller už v roce 1918 předložil v podstatě koncepci bleskové války.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více