Dvě tváře neobyčejného vojáka

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 25.567

Osud plný kotrmelců a zvratů přivedl mjr. Jaromíra Nechanského v červnu 1950 pod pankráckou šibenici.
Na budově Generálního štábu Armády české republiky v Praze-Dejvicích se nachází nenápadná deska se jmény vojáků, kteří byli postiženi komunistickým režimem. A právě o ni, resp. o jedno jméno na ní, se před časem rozpoutal zuřivý mediální boj: Někteří jedinci se dožadovali, aby byl z této bronzové desky odstraněn Jaromír Nechanský. Gen. Píka se prý musí v hrobě obracet, když se tolik let po válce ocitl ve společnosti tohoto člověka. V životě ale nic nebývá pouze černé či bílé. Lidé nejsou jen odvážní či zbabělí. Každá bytost je totiž namíchána z tisíce ingrediencí, a je mnohdy velice složité rozeznat, zda převládají ty pozitivnější či ty méně pozitivní. Stejně tomu bylo i v případě mjr. Jaromíra Nechanského. A právě proto je dobré připomenout si jeho životní příběh podrobněji.

Jaromír Nechanský se narodil 4. prosince 1916 v Praze v rodině poštovního úředníka. Vystudoval reálné gymnázium a Vojenskou akademii v Hranicích. Jako čerstvý poručík nastoupil v roce 1937 k 2. dragounskému pluku v Olomouci. Později sloužil u jednotek útočné vozby. V prosinci 1939 odešel balkánskou cestou do Francie. Bojů na francouzské frontě se ale neúčastnil. Po evakuaci do Velké Británie se pokoušel dostat se k letectvu, avšak pro krátkozrakost ho odmítli. Jako nezařazený důstojník tedy požádal o převelení k jednotkám Svobodných Francouzů – ani v tom mu ale nebylo vyhověno (údajně proto, že naše brigáda neměla dost důstojníků s tankovým výcvikem). Nakonec se začal připravovat na plnění zvláštních úkolů v Protektorátu. Jeho služební hodnocení byla plná superlativů: svědomitý, pilný, ukázněný, s hlubokým smyslem pro odpovědnost, nadaný, bystrý. Hovořil německy, francouzsky a anglicky.

Vedoucí vojenské sekce ČNR

Reklama

Stal se velitelem skupiny Platinum-Pewter, která byla vysazena v noci z 16. na 17. února 1945 poblíž Nasavrk. Po seskoku navázala kontakt s odbojovou organizací Rada tří. Protože bylo potřeba zajistit spojení mezi Prahou, jež se připravovala na povstání, a Londýnem, vydal se do metropole 23. dubna 1945 společně s radistou Jaroslavem Klemešem. „Měli jsme falešné doklady. Během cesty nás několikrát kontrolovali; naše zbraně ani vysílačku naštěstí nenašli,“ popisoval dramatické chvíle později Klemeš. Tomu se také již 28. dubna podařilo navázat spojení. Postupně odeslal 130 radiodepeší. Spojil se i s Košicemi, kde se v té době zdržovala naše vláda, a s Plzní, kterou obsadili Američané. Kpt. Nechanský působil během Pražského povstání přímo na velitelství Bartoš jako vedoucí vojenské sekce České národní rady (ČNR). Jedním z prvních jeho úkolů bylo zajistit v okolí Prahy shoz zbraní určených pro připravované povstání. Za tímto účelem se podařilo vytipovat tři plochy, a to poblíž Lužce u Loděnic, Kostelce nad Černými lesy a Chýňavy na Kladensku. První dodávka byla přislíbena na 3. května s tím, že se počátek povstání předpokládal 7. května. Dodávka se ale neuskutečnila. Navíc, povstání vypuklo živelně již 5. května v poledne. Jaromír Nechanský se den nato znovu pokusil zajistit zbraně pro bojující povstalce. Sérií depeší dojednával místa přímo ve vnitřní Praze, kde měla být shozena. Jednalo se o Arbesovo náměstí, Štefánikovy kasárny na Smíchově a Karlovo náměstí. Základna v Itálii mu však odpověděla, že se shoz nebude moci uskutečnit z důvodu nepříznivého počasí. Následující den ho ale zajistí Angličané, a to 24 letouny, které budou doprovázeny spojeneckými stíhačkami. Okamžitě se začalo s vytyčováním a přípravou stanovených ploch. Ani k tomuto shozu ale nedošlo. Podle některých zdrojů byly zbraně naloženy do 10 těžkých čtyřmotorových amerických B-17, které v noci ze 7. na 8. května odstartovaly. Nad Alpami ale jejich osádky dostihl rozkaz, že se mají okamžitě vrátit. V té době totiž již vstoupilo v platnost příměří; navíc, Rudá armáda striktně trvala na dodržení demarkační linie a zahájila již pražskou operaci. Problém byl v tom, že německé jednotky v Praze na příměří nereagovaly a pokračovaly v boji.

Nepřítelem Sovětského svazu

Kpt. Nechanský se 8. května podílel na jednání s představiteli německé armády o příměří. A právě zde začaly jeho poválečné problémy. V té době byli povstalci již v zoufalé situaci: nejenže se ocitli naprosto bez pomoci, ale poté co dorazila zpráva, že Prahu bude osvobozovat Rudá armáda, se dala na ústup i Ruská osvobozenecká armáda, tedy Vlasovci.

Krátce po skončení války velení Rudé armády obvinilo kpt. Nechanského a další představitele velitelství Bartoš z toho, že tímto příměřím umožnili ústup půlmilionové německé armádě za americkou demarkační čáru. Žádalo jejich přísné potrestání.


Jaromír Nechanský

V samotném závěru povstání odjel ještě kpt. Nechanský jako styčný důstojník ČNR vstříc americkým jednotkám. To už ale do Prahy dorazily první sovětské tanky.

Okamžitě po skončení 2. světové války byl kpt. Nechanský přidělen na 2. oddělení Hlavního štábu. Zde se také dočkal povýšení do hodnosti štábního kapitána. Nakonec se mu podařilo ustát i sovětský požadavek na okamžité penzionování. A to i přesto, že byl společně s gen. Kutlvašrem prohlášen za nepřítele SSSR. Z náčelníka štábu tankové brigády v Hodoníně se ale stal velitelem roty. Nějaký čas dělal i instruktora výsadkářů v Milovicích.

Reklama

Nemůže být nejmenšího sporu o tom, že všechny tyto negativní tlaky nesl 30letý štábní kapitán velice těžce. V závěrečné fázi války se ocitl ve správný čas na správném místě. Díky tomu se dostal do velitelských struktur – o několik stupňů vyšších, než odpovídalo běžnému postupu. A právě to mu při jeho ctižádostivosti zamotalo hlavu. Netajil se tím, že právě výsadek Platinum-Pewter byl nejúspěšnější skupinou 2. světové války. Očekával, že právě nyní by měl začít sklízet ovoce svého válečného úsilí. Namísto toho se dostavil pocit křivdy.

Spolupráce s Reicinem

Počátek spolupráce Nechanského s Reicinovým Obranným zpravodajstvím (OBZ) se datuje do května 1946. S britskou tajnou službou spolupracoval Nechanský v souvislosti s plněním svého úkolu v protektorátu již za války. Večer 8. května 1945 se dostal v obležené Praze do kontaktu s americkými zpravodajskými důstojníky Taubem a Fodorem. V těchto kontaktech pokračoval i po válce. To ostatně vyplývalo z jeho funkce člena likvidační skupiny 2. oddělení Hlavního štábu, kde se uzavírala činnost operačních výsadkových skupin jak z východu, tak i ze západu. Když např. přijel na návštěvu Československa britský plk. Harold Perkin, který měl mj. za války na starost vysílání našich parašutistů do protektorátu, Nechanský s ním byl v úzkém kontaktu. A právě to nejspíš vedlo Bedřicha Reicina k tomu, že ho požádal o mnohem aktivnější spolupráci. Nechanský na to kývl.

Dnes se můžeme jen dohadovat, nakolik ho k tomu vedla jeho velká ctižádostivost a snaha odblokovat a urychlit služební postup. Jisté je, že za tyto informace dostával nejen peníze, ale i v té době silně nedostatkové zboží, jako byly některé luxusní potraviny, cigarety a alkohol. Setkával se nejen s Taubem, který v té době působil na americkém velvyslanectví, ale i s jeho nadřízeným, velitelem americké vojenské mise plk. Charlesem Katkem.


Nechanský zcela vpravo s cigaretou v civilu na velitelství Bartoš během Pražského povstání

Na podzim 1947 se Nechanský konečně dočkal povýšení na majora a zároveň nastoupil ke studiu na Vysoké škole válečné v Praze. Po válce se doslova rozpoutal hon politických stran na v té době nesmírně populární účastníky odboje, především důstojníky našich zahraničních armád. Nechanský vstoupil do sociální demokracie. Při jedné stranické akci ve Valdštejnské zahradě se seznámil se starší dcerou předsedy této strany a ministra průmyslu Bohumila Laušmana. Vypadalo to, že vše se k dobrému obrací. V lednu 1948 žádal Laušmanovy o ruku Olgy. 30. března se konala velkolepá svatba v Clam-Gallasově paláci. Oddával je osobně pražský primátor Vacek. V té době již zdárně ukončil studium na Vysoké škole válečné a čekal na další povýšení. Namísto toho byl ale ustanoven do bezvýznamné funkce 4. oddělení Hlavního štábu 8. divize v Kolíně. Nespokojenost se služebním postupem se začala vracet.

O mnohém vypovídá Nechanského postoj k politickým změnám, ke kterým došlo v únoru 1948. Odmítl sice sepsání výzvy Sdružení válečných parašutistů prezidentu Benešovi k zásahu proti KSČ a Lidovým milicím, zároveň ale také nechtěl deklarovat svou podporu Klementu Gottwaldovi. Učinil tak až po určitém nátlaku a dalších jednáních. Nesouhlasil ani s postojem svého tchána, jenž otevřeně podpořil politiku KSČ, a do budoucna tak umožnil sloučení sociální demokracie s touto stranou (po únoru se stal náměstkem premiéra). Postoj proti novému, nedemokratickému zřízení posiloval rovněž jeho nejlepší přítel z válečných let Veleslav Wahl. Ten stál již na jaře 1939 u zrodu tzv. „Zpravodajské brigády“ a po celou dobu války byl velice aktivní v odboji. V posledních měsících poskytl významnou podporu i skupině Platinum-Pewter.

V cizích službách

Jestliže do února 1948 měla setkání dvojice Wahl–Nechanský s americkými diplomaty spíše společenský charakter, začalo se později během nich stále více hovořit o nastalé politické situaci. Nejaktivnější byl v tomto směru vedoucí politického oddělení americké ambasády Walter Birge. Z výpovědi Veleslava Wahla po jeho zatčení vyplývá, že pro Američany začal pracovat v březnu 1948. Tehdy ho Birge osobně navštívil v jeho bytě. Nejdříve začal hovořit obecně o politické situaci a o tom, co hodlá sociální demokracie dělat. Pak se ale zeptal přímo, zda se budou i nadále stýkat a zda by neměl zájem o spolupráci s nimi.


Kpt. Nechanský s generálem Kutlvašrem čekají po skončení povstání na přílet československé vlády na kbelském letišti

Wahl o této nabídce informoval Nechanského, který s ní souhlasil. V květnu se Birge setkal přímo s majorem a od té doby se již scházeli pravidelně. Rozhodnutí Nechanského zřejmě uspíšila skutečnost, že v té době byl přeložen do Kolína a definitivně vyškrtnut ze seznamu důstojníků navržených na povýšení. Zjevně se tak nenaplnilo očekávání, které měl vůči OBZ. Reicin mu totiž osobně slíbil, že po ukončení Vysoké školy válečné bude umístěn v pražské posádce a povýšen na podplukovníka. Proto s ním také přerušil spolupráci. „Tyto okolnosti mě dovedly k názoru, že moje práce není doceňována, že jsem stále pravděpodobně v nějakém podezření v důsledku událostí z roku 1945,“ uvedl ve výslechovém rozhovoru Nechanský. „Proto jsem se rozhodl, že v důsledku toho, že nebyly splněny sliby, které mi byly dány, a že jsem nebyl odměněn podle svých zásluh tak, jak jsem si představoval, pokusím se o práci proti stávajícímu státnímu zřízení.“

Nechanský s Wahlem začali budovat svou vlastní odbojovou organizaci; nazvali ji „Holub–Slavík“. Tvořily ji tři odbojové skupiny: Jihlava (s centrem v tomto městě), Sever (v Litvínově) a Jih (Písek). Orientovaly se výhradně na zpravodajskou činnost. Měly vyškoleny čtyři radisty; ti po Američanech žádali dodání vysílaček, jejichž prostřednictvím by mohli předávat informace. Nechanský se rozhodl, že bude i nadále formálně spolupracovat s OBZ, zásadním způsobem ale změní obsah zpráv.

Birge byl spokojen. Jako řídicí orgán organizace určil Čechoameričana židovského původu Samuela Meryna, který emigroval za oceán krátce před vypuknutím války.

Američané se stahují

V září 1948 se Nechanský na rozhraní bubenečského nádraží a Stromovky setkal s dalším mužem, kulturním a sociálním atašé amerického velvyslanectví Spencerem Tagartem. Tehdy také poprvé informoval Američany o své dřívější spolupráci s OBZ. Požádal je o fiktivní a zavádějící informace, které by mohl předávat Reicinovi.

Reklama

V tomto okamžiku se ale něco změnilo. Taggart se stal zdrženlivějším; odpovědi na všechny dotazy odložil na další schůzku, která se měla konat za dva týdny, s tím, že se musí nejdříve poradit. Teprve pak přislíbil poskytnutí radiostanic a souhlasil i s dodáváním dalších zpráv OBZ, ovšem výhradně pod americkou kontrolou. K předání vysílaček skutečně došlo – chyběly však klíče a dokumenty nezbytné k zahájení jejich provozu.


Walter Birge

Od toho okamžiku začala přetahovaná mezi Nechanským a Merynem. Ten žádal bližší informace o radistech a místech úkrytů vysílaček, což čeští odbojáři odmítali. Za všemi těmito problémy s největší pravděpodobností stálo to, že Američané dřívější spolupráci Nechanského s OBZ vyhodnotili jako velice negativní, a rozhodli se zařadit zpátečku.

Koncem roku 1948 vzájemná spolupráce téměř ustala. Taggart s Merynem opustili Prahu a na cestu do Washingtonu se připravoval i Birge, který jako nového muže pro spolupráci představil Isaaca Patce. Nakonec ale převzala roli spojky mezi odbojovou organizaci a ambasádou třetí sekretářka amerického velvyslanectví Loisa Schaffnerová. Také ona ale bojkotovala další spolupráci nepřetržitou sérií nejrůznějších výmluv. Ani na memorandum obsahující nejen technické otázky spolupráce, které po ní odeslali do USA, se jim nedostalo odpovědi. Nepomohla ani urgence přes velitele americké vojenské mise v Československu plk. Charlese Kateka. V odpovědích se sice odbojářům dostalo pozdravů a ujištění, že problémy budou co nejrychleji odstraněny – to ale bylo také všechno. Američané naznačovali, že by Nechanský měl okamžitě ukončit spolupráci OBZ. Jejich podmínkou bylo rovněž předání konkrétních informací o tom, kde jsou úkryty vysílačky, o adresách radistů, jménech hlavních spolupracovníků, o jejich postavení a zpravodajských možnostech. To se ukázalo jako naprosto nepřijatelné podmínky. Zhruba měsíc před zatčením hlavních protagonistů jim údajně Američané nabídli bezpečný odchod i s manželkami do Německa. Nechanský to ale odmítl.

Akce Hanza

Nad organizací se začaly stahovat mraky. Jako první zachytila StB jisté stopy o protistátní činnosti vedoucího skupiny Jihlava Josefa Smolína. Utajené vyšetřování spojené se sledováním začalo přinášet potřebné důkazy. Zpočátku nenápadná akce bezpečnosti, pojmenovaná Hanza, nabrala záhy obřích rozměrů. Počet osob později zatčených z důvodu podezření ze špionáže narostl až na 67.

Nechanskému se koncem roku 1948 podařilo s největší pravděpodobností na základě přímluvy svého tchána a jeho vlivných známých dosáhnout přeložení do Prahy. Stal se vyučujícím profesorem na Vysoké škole válečné.


Na počátku nedůvěry Američanů vůči Nechanskému byl právě Spencer Taggart

To bylo ale také všechno. OBZ, poté co od něho přestala dostávat zajímavé informace, o něho ztratila zájem. Koncem srpna 1949 se Nechanského jméno objevilo na seznamu důstojníků, kteří mají být odesláni na dovolenou s čekaným. To byl jednoznačný signál, že by měl být v nejbližší době propuštěn z armády. Po intervenci u vlivných známých se mu ještě podařilo zvrátit toto rozhodnutí. 5. září opět nastoupil službu; ještě týž den odpoledne byl ale zatčen příslušníky OBZ. Laušmanovo postavení bylo v té době takové, že se ani neodvažoval zasáhnout ve prospěch svého zetě. Asi největší iniciativu na záchranu vyvinula manželka Olga. Dobře se znala s dcerou tehdejšího ministra obrany Ludvíka Svobody Zoe. Svoboda jí ale řekl, že tento případ je vážný natolik, aby od něj dala okamžitě ruce pryč a s Nechanským se rozvedla.

Jako naprosto beznadějný se ukázal v okamžiku, kdy Nechanský začal vypovídat. Na základě toho byla zatčena řada jeho spolupracovníků včetně Veleslava Wahna. Našly se zbraně, rozmnožovací přístroje, vysílačky.

Jaromír Nechanský byl 22. dubna 1950 uznán vinným zločinem velezrady a vyzvědačství a za to byl odsouzen k trestu smrti, konfiskaci veškerého majetku, degradaci a ztrátě čestných odznaků a vyznamenání. Stejně dopadl i Veleslav Wahl a Věroslav Lucký. Desítky dalších lidí byly odsouzeny k dlouholetým žalářům. Bohumilu Laušmanovi se podařilo v závěru roku 1949 za dramatických okolností uprchnout do zahraničí. Jeho manželka a dcery byly při přechodu hranice v prostoru Chebu zadrženy a odsouzeny k dlouholetým žalářům.

Poprava byla vykonána 16. června 1950 na Pankráci krátce po půl šesté ráno. Na samotnou exekuci se rozdávaly vstupenky. Posledním přáním mjr. Nechanského bylo, aby si mohl vykouřit cigaretu. Žádost o milost adresovaná prezidentu republiky byla zamítnuta. Také Laušman nakonec ale skonal ve věznici. Z rakouského exilu byl totiž unesen československou tajnou službou a za dosud nevyjasněných okolností zemřel v 60. letech minulého století v internaci v Praze-Ruzyni.

Zdroje:
Pejčoch, I.: Vojenské osoby popravené v období politických procesů v Československu v letech 1948–1955. Praha 2009;
Bret, J.: 22 oprátek. Praha 1999;
Šolc, J.: Akce Hansa, případ majora Nechanského. HAV 3/2007;
Šolc, J.: Znamení trojského koně. Praha 2008

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více