Jaroslav Novák - II. Francouzské zklamání

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 23.902

Reklama

Do města nás nepustili. V ubikacích jsme si zase v noci užili štěnic, vší a komárů. Legionářům, jak se zdálo, to ani moc nevadilo, my jsme ale z toho byli pořádně otrávení. Příštího dne nás nakomandovali na nádraží a vlakem do Agde, malého města, kde mělo čs. vojsko v exilu skladiště. Vyptávali se nás na spoustu věcí a navlékli na nás uniformy - já dostal starý dvoubarevný mundůr, jaký nosili vojáci francouzské armády v 1. světové válce. A vypadalo to, že také z 1. světové války pochází - na několika místech byla děravá. Taky jsem vyfasoval podvlékačky, vypadaly jako pyžamo, každá nohavice visela na gumě kolem pupku zvlášť a ještě košili bez límečku jsem dostal a dvoje onuce, které jsme nosili místo ponožek. Musím podotknout, že ve francouzské armádě se ponožky nenosily, místo nich se pořádně ovinula noha kouskem hadru a kdo to neproved pečlivě a fortelně, zkusil jako pes a mohl nadávat leda na sebe a na život. Ukázali nám na hromadu starých bot, abychom si vybrali, které nám budou pasovat. Ty jediné, které se mi zdály, že by mi mohly být, jsem sice obul, ale pak jsem v nich vytrpěl hotová muka a za boha jsem nesehnal nikoho, kdo by je vyměnil za větší. Za pár dní mě vybrali společně ještě s několika dalšími a poslali nás k telegrafistům do Montpellier, univerzitního města na francouzské Riviéře. Tam začal můj radiooperátorský výcvik a nebyl to žádný med. Byli jsme nakvartýrovaní ve staré stáji, spali jsme na zemi, po níž se v noci proháněly krysy. Výcvik byl tuhý a kázeň jako řemen, stravování pod vší kritiku. Sem a tam jsme mohli do města, jenže můj plat tehdy činil sedm franků za čtrnáct dní a balíček cigaret. Naštěstí jsem nekouřil, takže jsem si přišel za dva týdny na téměř dvanáct franků. Snadno pochopíte, jaká to byla sláva, když od téhle závratné sumy odečtete takové výlohy, jako krém na boty, mýdlo - pastu na zuby počítat nemusíte, to byl luxus, na jaký nebylo ani pomyšlení. Jednou za čtrnáct dní jsem si dopřál ten přepych a šel si vyhodit z kopýtka: posadil jsem se ke stolku pouliční kavárničky a usrkával tak dlouho jak dlouho to šlo, černou kávu (mimochodem, přišla mě na 2 a půl franku) a mohu vám říct, že jsem se přes to přese všecko málem cítil jako milionář. Nebyl jsem přece sám v té patálii, jiní měli ještě míň a neměli nikoho, na koho by se obrátili, tak co bych si stěžoval. Vzpomněl jsem si totiž na jednoho chlápka, staršího než já, pocházel ze stejného místa jako já, jeho rodiče bydleli v Nových Benátkách, pár domů od nás. Žil teď v Paříži, napsal jsem mu, že jsem v naší armádě na jihu Francie. Odepsal a pozval mě, abych strávil dovolenou, až nějakou dostanu, u něj v Paříži, ale to se bohužel nikdy neuskutečnilo. Poslal jsem mu svoje civilní hadry a prosil ho, aby je u sebe schoval, že si je po válce vyzvednu, ale přišel do toho ten chaos, co záhy propuknul, Paříž padla a balík se asi někde ztratil, tak jsem přišel o to poslední, co jsem měl, bylo toho žalostně málo, ale když člověk nemá vůbec nic, i to málo se zdá být hodně. Až do konce války jsem o něm nevěděl. Když jsem pak po válce navštívil Paříž, řekl mi, že v armádě nesloužil, z Paříže byl evakuován v době, když já musel na frontu, abych Paříž bránil, po příměří s Němci se do Paříže zase vrátil a zůstal tam až do konce války.

Někteří hoši, co se mnou narukovali, dostávali z Paříže nebo odněkud peníze a mohli si ovšem dovolit mnohem víc než já. Ti mě brali při několika příležitostech s sebou do města a zaplatili za mne oběd v restauraci, nebo pití v nějakém bistru.

Montpellier je krásné město a o sobotách, kdy jsme měli volno, bylo nádherné procházet se jím a obdivovat budovy, parky a zahrady. Na vojně jsme dostávali k obědu a večeři skleničku vína, "ouško" tomu říkali (čtvrt litru) a i když hodně kluků, kteří se ve víně vyznali líp než já, jím pohrdalo, mě docela chutnalo a přál jsem si, aby mezi námi bylo víc takových fajnšmekrů, jejichž denní příděl bych za ně s chutí vypil. Po každé výplatě jsem chodil do místního bistra, kde jsme za 2 a půl franku dostali litr bílého Bordeaux Blanc a když jsem ho za večer vypil, připadal mi život jako pírko.

Koncem května se situace na poli válečném silně zhoršila a to, co zbylo z belgické armády, bylo nakvartýrováno v našem táboře. Ovzduší napjaté, hlava na hlavě. Pozorovali jsme, že se chystá naše nasazení na frontě. Byl jsem na vojně teprve šest neděl a pro nedostatek munice jsem si na cvičáku vystřelil akorát dvakrát. Puška, kterou mi přidělili, pocházela z období před 1. světovou válkou, model La belle 1885-1905. Musela se ládovat po jednom náboji. Asi počítali, že jsem pistolník, který trefí tři chlapy na jeden výstřel. Koncem května jsme dostali identifikační štítky, takové kovové plíšky, v prostředku se daly zlomit, se jménem a osobním číslem po obou stranách perforace. Každý voják to musel nosit na zápěstí, když padl, polovička zůstala na těle, druhá půlka se poslala pozůstalým. Tady si vzpomínám na malou příhodu... Při ranním nástupu nám řekli, aby se hlásil dobrovolník na službu v kanceláři - a já, naivní zelenáč, jsem se přihlásil, aniž jsem si uvědomil, že na vojně se nikdo zásadně na nic nehlásí. A tak jsem po nástupu hezky čistil latríny a kanceláře. Bylo to zrovna toho dne, kdy identifikační náramky ležely hezky srovnané na seržantově stole, a já, když se vzdálil - byl to pověstný "buzerant" - jsem si jeden ten náramek zkoušel dát na ruku, šlo to ztuha, zlomil se mi vejpůl,v tom se přihnal seržant a přistihl mě, jak v každé ruce držím jednu polovinu plíšku. Děsně mě seřval a nic mi nepomohlo, když jsem se vymlouval, že na plíšku stojí Vohnout Josef, tak jsem ho ohnul a on se zlomil. napařil mi sedm dní kasárníka. Bylo to v době, kdy jsme měli každým dnem vyrazit na frontu. Okudlali nás na ježka, dali polní uniformu, helmu, nové boty a hned příští den nás hnali na patnáctikilometrový pochod, z něhož jsme se vrátili s nohama nadranc. Velitel jednotky nám večer před odjezdem vystrojil velkolepou rozlučku, museli jsme vypít hektolitry vína. Příštího dne jsme se dozvěděl, že jsem byl středem pozornosti, jeden dobrák mi vystříhal strojkem na hlavě od čela až na záda širokou pěšinu. Měl jsem kocovinu, cítil jsem se hrozně a když jsem se kouknul do zrcátka, bylo mi teprve na nic. Málem jsem zmeškal nástup k odchodu na nádraží. Byl zrovna jeden z těch krásných, ale horkých dní na francouzské Riviéře, měl jsem právě ten den narozeniny, bylo mi devatenáct a já mašíroval v plné polní s helmou na hlavě. Velitel si vzpomněl, že bychom měli jako přátelské gesto na rozloučenou pozdravit obyvatele Montpellier čtyřkilometrovým pochodem skrz celé město. Pro lidi, co stáli na chodníku a mávali vlaječkama, to mohla být docela milá podívaná, ale my, co jsme mašírovali kolem, jsme skřípali zubama. Pot se mi řinul po obličeji a puška na rameni mi připadala každým krokem těžší. Jeden člověk v davu nadšeně mával polským praporkem a nadšeně křičel: „Ať žije Polsko!“, načež kamarád vedle mě, který na tom byl asi tak jako já, mu řekl, aby si trhnul nohou. Když jsme konečně uviděli nádraží, měli jsme pocit, že nás čeká rekreace a ne první linie na frontě.

Reklama

Nastoupili jsme do dobytčáků, což bylo ve francouzské armádě obvyklé. Když jste měli smůlu a zapojili před vás vagón s dobytkem, užili jste si venkovského ozónu až do úplného zblbnutí. Pořád jsme na tom ale byli lépe, než barevní z francouzských kolonií, třeba Sudánci, kteří jeli v otevřených vagónech, na nás alespoň nepršelo a nefoukalo. Měl jsem stráž přibližně do jedenácti večer, ale po té merendě předešlého dne jsem chrápal na slámě jako dřevo. Když jsem se ráno probudil, byli jsme už hezký kus cesty na sever a projížděli půvabným údolím Rhôny a Saôny. Na jednom místě nás předjel vlak se sudánskými oddíly francouzské armády. Jeli v otevřených vagónech, jak už jsem uved, takže jsme mohli obdivovat jejich štramácké fezy. Jejich vlak byl líp zabezpečen než náš, v prvním a posledním vagóně byly protiletadlové kulomety. Dozvěděli jsme se, že Itálie vyhlásila Spojencům válku a pak už šla jedna špatná zpráva za druhou.

Pozdě v noci jsme vystoupili z vlaku a mašírovali do nějaké vsi, kde nás ubytovali ve stájích a na senících. Byla tma jako v pytli a pořád slyším, jak naše kroky cvakají a dusají tou spící vesnicí. Muselo to být někde ve východní Francii, poblíž švýcarských hranic, pokud si ještě vzpomínám a podle toho, co jsem se dozvěděl později.

Přišel naléhavý rozkaz, aby 20-30 telegrafistů bylo okamžitě převeleno na frontu. Celá naše jednotka čítala něco přes 200 mužů a je mi záhadou, že jsem byl jedním z těch 25, co vybrali, vím totiž určitě, že to nemohlo být pro moje schopnosti, upřímně řečeno, žádné jsem neměl, ani pro statečnost, jelikož jsem dosud v životě nebojoval. Všechno se událo ráz na ráz, bylo nás asi dvanáct na náklaďáku a vyjeli jsme za jasné měsíční noci. Na spaní nebylo pomyšlení, náklaďák s námi drncal a házel celou dobu ostošest. Dodnes vzpomínám, jak mě vybavili deseti zásobníky patron. Přitom, jak jsem se už zmínil, jsem mohl ze své pušky střílet pouze po jedné ráně, takže bych se svou zásobou patron vystačil málem do konce války. Když jsme se časně ráno přiblížili k frontě, potkávali jsme zástupy uprchlíků, s koňma, s kravama, s povozama, s ručními vozíky. Byl na to zoufalý pohled a byl to také důvod, proč Němci tak rychle pronikali, protože francouzská armáda nemohla ani dopředu ani dozadu na tak zablokovaných cestách. Živě se pamatuju, jak jsme vzadu na autu viděl malou holku vyběhnout z kolony uprchlíků a jak jí náklaďák, co jel za námi, srazil a přejel. Takových případů bylo na sta. Noc jsme přečkali v polích a poslouchali hřmění děl z blížící se fronty.Příštího dne jsme se přesunuli ještě kousek severněji, museli jsme se prodírat proudy prchajících civilistů a ustupující francouzské armády. Říkal jsem si, co to má za cenu táhnout na frontu, když tolik dezorganizovaných francouzských jednotek prchá na jih! Navečer jsme se dostali do malého, naprosto opuštěného města, a bylo nám řečeno, že budeme odtud operovat, jelikož fronta byla pouhý kilometr či dva od města. Měli jsme zajišťovat spojení s oblastním velitelstvím. Rovnou jsem si šel stoupnout na stráž a bylo asi deset hodin, když jsem byl vystřídán a šel si lehnout do baráku, kde jsme měli nocovat. Jak už jsem řekl, města a vesnice, kudy jsme táhli, byla vylidněna a tak si mohl člověk vzít co chtěl a lehnout, kam ho napadlo. Některé domy hořely, ustupující Francouzi je zapálili, aby nepadly Němcům do rukou. Sotva jsem si lehl do měkkých podušek - luxus, jemuž jsem už dávno odvykl - začalo pekelné bombardování, které mi málem vyrazilo dech, Takového něco jsme neměl dosud příležitost poznat a ani si představit. Němci vypouštěli z letadel mohutné osvětlovací rakety, široko daleko bylo světlo jako ve dne a bomby začaly padat přesně na vytčené cíle - na silnice a železniční tratě. Chlapi na stráži začali střílet z pušek, přišla zpráva, že Němci nám za zády shodili výsadkáře. Nevím, jestli to byla pravda, jisté je jenom to, že propukla panika a to znamenalo, že vás mohl zastřelit váš kamarád, protože vás mohl považovat za německého parašutistu. Nemyslím, že Němci použili v tomto stádiu tažení výsadkáře, ale je to jenom můj názor. Přišel rozkaz ustoupit - znova jsme naskákali na náklaďáky a za těžkého bombardování a samozřejmě bez světel jsme se zase prodírali na jih. Opět se zdálo, že život skončí v beznaději, ale seděl jsem se zaťatými zuby na náklaďáku, držel křečovitě pušku a poslouchal rozkazy. Pamatuju se jako dnes, jak jeden maník, když jsme jen tak tak vyvázli a zůstali celí, propadl panice - tehdá jsem poznal, jak je třeba s takovými lidmi jednat - jeden chlápek vedle něj mu sundal helmu a pořádně ho praštil pažbou po hlavě - a bylo po panice. Měl ještě štěstí, protože jsem zažil, kdy jeden voják takového panikáře jednoduše zastřelil.

Posouvali jsme se na jih záplavou uprchlíků, hořícími vesnicemi, kolem lidí umírajících při cestě. Časně ráno jsme překročili řeku Marnu a někdo jednu chvíli tvrdil, že jsme kousek od Paříže. Každopádně je to částečně uklidňující, když se za ústupu octnete na druhém břehu řeky, protože se před nepřítelem ničí mosty a jeho to pak stojí více času, než řeku překročí, zatímco vy se můžete připravit na obranu. Vzpomínám, jak jsem se divil, že na mostě hnedle nikdo není, když jsme přes něj jeli a říkám to vedle kamarádovi. A zrovna v tu chvíli vyletěla jedna bárka na řece do povětří a kamarád mi povídá, že kdybych nebyl vůl, tak bych si všimnul, že jsme most přejeli zrovna ve chvíli, kdy na něj Němci útočili ze vzduchu a trefili místo něj tu loďku.Blízko za řekou jsme zastavili na takzvané nově vybudované obranné pozici. Za pár hodin jsme se dozvěděli, že nějakou chvíli po tom, co jsme most přejeli, jej Francouzi vyhodili do povětří a nechali na druhé straně polovinu ustupující armády s tankama, těžkým dělostřelectvem a náhradními díly, kterých byl zoufalý nedostatek. Ani jsme se tomu moc nepodivovali, když jsme už byli v suchu, ale později toho dne jsme se s částmi té armády setkali, museli řeku přeplavat a všechnu svou výstroj nechat na druhém břehu. Naše nové připravené pozice byly v prostoru Romilly a když jsme přijeli, už jsme za menším návrším kopali zákopy. Po ránu Němci zřejmě dorazili k řece a začali ostřelovat z děl protější břeh. Německé letecké útoky pokračovaly a blízko našich pozic, ve městě, co by kamenem dohodil, dostala plný zásah rafinérie a hořela. Toho rána se k naší radosti objevila polní kuchyň, což slibovalo, že dostaneme po dlouhé době zase trochu jídla.Kuchyně stála jen kousek od našich čerstvě vykopaných zákopů a než jsme mohli ochutnat, jak vaří, rozsekala jí německá bomba napadrť. Po těžkých německých úderech jsme dostali rozkaz k dalšímu ústupu jižním směrem. Tady se zase musím zmínit o krajně nepříjemné příhodě, která mě potkala. V té panice za ustavičných rozkazů k dalšímu a dalšímu ústupu jsem pozapomněl na pušku a nechal ji v zákopech. Sebral jsem jenom polní lopatku a nastoupil na auto. Zní to dost komicky, ale pro mě to nebyla žádná legrace, protože kdyby si toho všimnul náš velitel, mohlo to pro mě mít vážné důsledky. Ale dlouho jsem bez pušky nezůstal. Když jsme na chvíli zastavili mezi kolonou uprchlíků a ustupující armádou, všiml jsem si, že pár francouzských vojáků při cestě kouří a baští, zatímco jejich pušky stály naskládány na voze se zbraněmi. Rozhlédl jsem se, nikdo nekoukal, a já byl v tu ránu zase řádný voják s puškou. A ještě jsem na tom vydělal, protože ta ukořistěná byla mnohem lepší, než ta moje chudinka. Svědomí mě moc netížilo, ten okradený voják, být na mém místě, jistě by se nerozmýšlel a udělal totéž.

Reklama

Rád bych se zmínil o vojácích v našich řadách, kteří bojovali ve španělské občanské válce. Ačkoli to byli Češi, říkali jsme jim Španěláci. Po útěku ze Španělska byli internováni v jižní Francii poblíž Agde, v táborech, za ostnatým drátem. Nevím to jistě, ale slyšel jsem, že čs. velení ve Francii bylo oprávněno je vymáhat z internace a zařadit je do čs. armády. Ale někteří z nich nechtěli do naší armády vstoupit a není mi známo, co se s nimi stalo. Byli to vynikající vojáci s velkou bojovou zkušeností a kdykoli jsem se s nimi ve Francii za ústupu setkal, měli skvělou morálku.

Pomalu jsme ustupovali za stálých německých útoků ze vzduchu. Vzpomínám, jak mě poslali se zprávou k naší jednotce. Na cestě mě zadržela francouzská vojenská policie a chtěla mě zařadit do útvaru, který dali dohromady z prchajících francouzských vojáků a hnali zpátky na frontu. Pořádně jsem se zapotil, než jsem jim svou chatrnou francouzštinou vysvětlil co jsem zač, teprve když jsem jim ukázal obálku se zprávou, kterou jsem měl doručit, mě konečně pustili. Zprávu jsem v pořádku odevzdal a vrátil se bez dalších problémů k našim. Náš oddíl byl přifařen k francouzskému štábu a naším úkolem bylo zajišťovat rádiové spojení se všemi batalióny pod jeho velením. Nevzpomínám si, kolik nás Čechů tam bylo, nebo kolik takových radiokomunikačních jednotek Češi tvořili, vím jenom, že jsme Čechy potkávali jenom sem tam. V naší jednotce byli jenom dva důstojníci, jeden z nich, poručík Susser, byl ohromně férový, rovný chlap, měli jsme k němu všichni naprostou důvěru. Stál za náma věrně a spolehlivě. Táhnul to s námi až do Gibraltaru, tam byl převelen na jinou loď.

Jednou odpoledne jsme dostali naléhavý rozkaz, aby se naše náklaďáky vrátily na frontu pro těžce raněné vojáky českého bataliónu. Vyložili nás a naši výzbroj při cestě, jenom řidiči jeli zpátky a náš velitel vyzval mančaft, aby se přihlásili dobrovolníci, pro každé auto jeden, a přes dobrou radu, nikdy se nehlásit, zase jsem zvednul ruku. Za volantem seděl Jiří Honig, který sloužil u téže jednotky jako já, ale s kterým jsem se nestýkal. Byl to také bývalý student a za té jízdy k frontě jsme toho napovídali spoustu, stali se z nás věrní kamarádi a to přátelství nám vydrželo dodnes. Jirka byl těžce raněn ve Francii, když válka pomalu končila a strávil téměř celý rok v nemocnici.

Když se naše auto přiblížilo k frontě, slyšeli jsme prudkou palbu z ručních zbraní a kulometů, kanonáda téměř žádná, jenom sem tam dopadaly střely až k silnici. Posbírali jsme raněné, odvezli je do polní nemocnice, vrátili se k naší jednotce a pokračovali v ústupu na jih.

Pozdě večer jsme dorazili do jedné vsi. Tamní lidé balili všecko, co mohli pobrat a vrhali se s tím na cesty, kde působili jenom zmatek a tvořili snadný cíl pro masakrování obyvatelstva ze vzduchu. Usadili jsme se v hospůdce, majitel nám řekl, že si můžeme vzít, co budeme chtít. Pití bylo habaděj, ale jídla pomálu. Pili jsme pro žízeň, ne proto, abychom se opili, v šampaňském jsme si myli ruce. Bombardování trochu ustávalo během noci, ale jak se rozednívalo, znovu začalo v plné síle a zběsilosti. Dostali jsme rozkaz ustoupit za Loiru, na které, jak nás ujišťovali, se zastavíme a snadněji se budeme bránit. Ten den, co jsme ustupovali, se mi zdál nejdelší v životě. Loira už nebyla daleko, ale všechny cesty co vedly na jih, byly beznadějně zablokované, dalo se na nich pohybovat hlemýždím tempem za ustavičného leteckého bombardování. Německé stíhačky a bojové bombardéry, zejména Štuky, napadaly zástupy uprchlíků a ustupující armádu, byl toho dne po cestách bezpočet mrtvých. Řeku jsme měli překročit v městě Gien, kam jsme dospěli pozdě večer. Řekli nám, že tam jsou dva mosty přes Loiru. Jeden silniční a druhý železniční. Město zrovna prodělalo těžký nálet, většina budov stála v plamenech - pohyb se zrychlil, ale to, co jsem viděl, se mi zdálo neuvěřitelné, spousta mrtvol všude kolem a jednou nebo dvakrát jsem zahlédl v domech hořící lidi. Nevěřil jsem vlastním očím, když prchající vojáci rabovali domy na hlavní třídě, vzpomínám, jak jeden voják vyběhl z klenotnictví se vzácnou vázou. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak, neboť byla válka a lidé v ní projevili svou temnou přirozenost. Dostali jsme se na most, po němž lidé utíkali v panickém strachu, povozy a nákladní auta jely poměrně dost rychle (ovšem pořád jen rychlostí svižné chůze). Viděl jsem na mostě několik kněží, kteří udíleli poslední pomazání umírajícím a žehnali křížem tělům, plovoucím ve vodě. Most byl na několika místech poškozen a kolo našeho auta uvízlo v jedné díře a nemohlo dál. Propukla divoká panika, lidé za námi šíleli, že nemohou dál, vypadalo to, že když se nám nepodaří auto vyprostit, ti lidé nás ušlapou. S pomocí několika dalších vojáků jsme konečně náklaďák nadzvedli a dotlačili na druhou stranu. Když jsme byli za řekou, připadalo mi, že jsem se znova narodil.. Ty scény z hořícího Gien mi zůstanou živě v paměti do nejdelší smrti. Tamější most mi trochu připomínal Karlův most v Praze a vyobrazení bitvy na něm, které jsem viděl jako malý chlapec. byla to scéna z Třicetileté války, kdy Švédové dobývali Prahu. Na druhé straně mostu jsme chvíli stáli a já a ještě jeden jsme měli identifikovat dva vojáky, kteří seděli u jednoho domu. seděli tam se skloněnými hlavami a byli oba mrtví. Vzal jsem jednoho za ruku, abych se dostal k identifikačnímu štítku, ale celá paže mu odpadla od těla. Zmocnila se mě hrůza, vrátil jsem se a hlásil, co jsme zjistili. Ti dva nešťastníci byli zřejmě zasaženi výbuchem letecké bomby.

Kousek za městem jsem zastavili před statkem, který, jak jsme se domnívali, byl naším hlavním stanem. Nedostal sjem zatím žádnou službu, tak jsem zašel do místnosti a našel tam balík s dekama a ložním prádlem. Nikde nikdo, rozvázal jsem ho tedy, prostřel jsem si na zem a chystal se, že si na chvíli dám dvacet. Vtom vešel sedlák, který tady asi bydlel, rozhlížel se, tak jsem se ho zeptal svou lámanou francouzštinou, co hledá. Řekl, že si tady svázal na cestu všecko, co mu zbylo, ale že baťoh zmizel. Hrozně jsem se zastyděl a rychle mu pomáhal dát zas všecko dohromady. Vykoktal jsem, když odcházel, že mu přeju hodně štěstí. Spal jsem zas jednou na holé zemi, ale ani mi to už nevadilo. Od půlnoci jsem měl stráž a sotva jsem nastoupil, začalo silné bombardování a střílení, které trvalo hnedle celou noc. Ráno chytili hoši vepře a my se těšili, že se konečně trochu najíme. Poslali mě k potoku, abych omyl brambory a já zase provedl tu hloupost a nestaral se o pušku. Co jsem oplachoval brambory, slyším za sebou šramot, otočím se a zírám do hlavně pušky, kterou na mě míří francouzský voják a spílá mi, že jsem německý parašutista. Měl jsem co dělat se svou chatrnou francouzštinou, abych ho přesvědčil, že jsem příslušník čs. jednotky, která tudy táhne. Nebylo nám dopřáno, abychom si pochutnali na pečínce, kterou jsme připravovali, přišel další rozkaz k ústupu na jih a to už jsme pochopili, že situace je beznadějná. Tábořili jsme v malém lesíku a z našeho rádia jsme uslyšeli krajně znepokojivé zprávy: proslýchalo se, že Němci překročili Loiru na několika místech a podle různých hlášení se zdálo, že jsme odříznuti a hrozí nám obklíčení. Zůstali jsme na místě pozdě do noci a pak jsme zase ustupovali na jih. Nemohu to tvrdit s jistotou, ale podle pozdějších zpráv jsme prošli částí území, které měli obsazené Němci.

Následujícího dne byla situace klidnější. Myslím, že to bylo ten den, co jsme se dozvěděli, že Francie požádala o příměří a my hluboce klesli na duchu. Francouzové si mohli oddechnout, ale co bude s námi? Několik následujících dní byl zmatek, šli jsme dále na jih a skupinka našich lidí plánovala věci, při kterých vstávaly vlasy hrůzou: Chtěli v noci ukrást náklaďák, jet do LaRochelle, zmocnit se rybářského člunu a doplout do Anglie. Asi při nás zase jednou stálo štěstí, že jeden náklaďák byl toho odpoledne odvelen a jeho osazenstvo muselo být přiděleno ke zbývajícím vozům. Myslím, že jsme měli mizivou naději provést úspěšně plánovanou akci, jelikož Němci rychle pronikali na západní francouzské pobřeží a také by nám byli odřízli cestu na sever, neboť už příští den obsadili La Verdon při ústí Loiry, poblíž Bordeaux.

Zase jsme se hnuli dál na jih a dostali jsme rozkaz opustit náklaďáky a čekat na nádraží na vlak, který nás odveze ke Středozemnímu moři. Lilo jako z konve a nebylo se kam schovat, seděli jsme pod širákem na nástupišti, které představovaly hromádky hlíny, seděli jsme opřeni k sobě zády, déšť nám promáčel uniformy, promokli jsme na kůži. Čekali jsme strašně dlouho, hodiny ubíhaly jedna za druhou, čas se nekonečně vlekl.

Konečně přijel vlak na transport dobytka, ale i když předchozí pasažéři byli koně a hovězí dobytek a sláma hrozně páchla, přece jen to bylo přístřeší. Vlak jel téměř krokem, pozdě odpoledne jsme dorazili do Bergeracu, kde vlak zůstal stát... a stál a stál... Měli jsme hrozný hlad. O jídlo nebylo k zavadění, ale na vedlejší koleji stál vlak s velkými sudy s vínem, zrovna vedle nás. Pokoušeli jsme se nějak se k vínu dostat, jenom vědět jak. Tak jsme se chopili pušky a jednoduše jsme kulkou udělali do sudu díru a bylo vína co hrdlo ráčilo. Vypili jsme, co jsme mohli, a ještě jsme naplnili polní láhve a vrátili se do našeho dobytčáku. Musel jsme spát celou noc spánkem spravedlivých, protože když jsme se ráno probudili, stáli jsme pořád na stejném místě, to jest náš vagón stál, ale vlak byl pryč, koukali jsme na to celí vyjevení. Nevím, jak se to stalo, a nikdy jsme se nedozvěděli proč, vím jen to, že vedoucí naší skupiny zoufale podnikal co mohl, až se mu podařilo dosáhnout, že náš vagón byl konečně připojen k jinému vlaku a my absolvovali poslední úsek na cestě k moři. Dojeli jsme do malého přístavu Sete a odtud se nám podařilo dostat se vlakem do Agde, kde, jak známo, bylo skladiště čs. armády. Vládla tam dost chaotická situace, část našich vojáků, která jela vlakem, od něhož jsme byli odpojeni, byla už v táboře, a my se dozvěděli povážlivou zprávu, že je tu snaha, podržet ve Francii všechny naše jednotky a udělat z nich pracovní oddíly. Záhy nás navštívili francouzští představitelé a snažili se nás přesvědčit o výhodách, které by nás čekaly, kdybychom takovou nabídku přijali. Musím říci, že dosti značný počet Čechů se rozhodl přijmout a zůstat ve Francii. Co se s nimi stalo, jak později dopadli, mi není známo. Téměř nikoho z těch, co zůstali jsme neznal, mnozí z nich byli lidé, kteří žili ve Francii už před válkou a také ve Francii narukovali. Někteří, na které si dobře vzpomínám, se vylodili z italského parníku v Marseilles ještě než Itálie vstoupila do války. Byli to zaměstnanci firmy Baťa, které jejich podnik posílal do Jižní Ameriky, a ti ovšem nechtěli zůstat ve Francii, ani plout do Anglie, ti chtěli pokračovat v cestě, válkou přerušené, a dostat se na místa, určená jejich zaměstnavatelem. Jenom několik mužů z naší jednotky francouzskou nabídku odmítlo. Byl jsem jedním z nich, trval jsme na tom, že z Francie odejdu, abych, pokud to bude možné, pokračoval v boji. Ti, co odmítli podepsat, byli vykázáni z ubytoven a dáni za ostnatý drát. Byla to smutná podívaná, když Češi, kteří s námi dříve sloužili v naší armádě, nás nyní museli hlídat jako zajatce. O smutném konci zbytků čs. armády ve Francii se zřejmě dozvěděli vyšší činitelé francouzského generálního štábu a tuším, že to bylo hned příštího dne, Kdy se k nám dostavil generál Louis Faucher a my byli osvobozeni. Tento starý gentleman se zasloužil o české legionáře z 1. světové války a proto byl asi ochoten zastat se nás.

Následující noc jsme spali pod širým nebem u malého přístavního města Sete. Bylo nádherné cítit se zase volný. Řekli nám, že příští den odplujeme z Francie, ale jelikož všechny francouzské přístavy byly podle příměří s Němci prohlášeny za otevřená města, museli jsme odevzdat zbraně, dříve než jsme do města vstoupili.

Později jsme se dozvěděli, že přístavy byly nejen "otevřené", ale že z nich také nesměla vyplout žádná loď. Prošli jsme městem a po delším vyjednávání jsme se nalodili na egyptskou loď Rod el Farag. byla hrozně přeplněná, odhadoval jsme, že nás na ní bylo nejmíň 2000. Nebyla to velká loď, přístav byl malý, ale francouzské lodě nás odmítly zapřáhnout. Anglický kapitán se nakonec rozhodl, že vypluje bez pomoci vleku. Vzpomínám si, že když už jsme vypluli na volné moře, dohonil nás motorový člun, z lodi spustili provazový žebřík a několik francouzských důstojníků se z člunu vyšplhalo nahoru, aby se připojili k Svobodným Francouzům. O jídlo byla nouze a tak jsem byl rád, že byly velké vlny a já, rozený "námořník", který netrpí mořskou nemocí, jsem mohl sníst příděly těch, kterým bylo zle. Když jsme se přiblížili ostrovům Minorce a Mallorce, loď zrychlila a udělala několik úhybných manévrů. Museli jsme si navléknout záchranné vesty a postavit se k záchranným člunům. Ale k žádnému útoku nedošlo. Plavba probíhala hladce, když se uváží, že na lodi nebylo k hnutí, jak na palubě, tak pod ní. Zase jsme měl jednou štěstí, že jsme se nalodil jako jeden z posledních, takže jsem spal na palubě, poměry dole byly mnohem horší. O hygieně se raději ani nezmíním, s tou to bylo zoufalé, ale s tím se člověk smíří, jen když je svobodný!

Když jsme dopluli do Gibraltaru, důstojníci přestoupili na jinou loď spolu s částí mužstva, aby naší lodi odlehčili. Snad si vzpomenete, že tou dobou, začátkem července, napadlo britské letectvo a loďstvo poprvé francouzské válečné lodě. Myslím, že francouzské loďstvo bylo soustředěno v jednom severoafrickém přístavu. Pozorovali jsme letadla, jak startují z Gibraltaru. Jedno z nich se při návratu zřítilo. v těch dnech jsme ovšem věděli velmi málo o tom, co se děje ve světě. Myslím, že po dvou či třech dnech jsme opustili Gibraltar a ve velkém konvoji jsme pluli západním směrem, abychom se vyhnuli německým ponorkám. Potom jsme zamířili k severu na místo našeho nového určení, k novému domovu, ale především za novou nadějí.

Jak jsme se zmínil, měl jsem na předešlé lodi to štěstí, že jsem mohl spát na palubě. Teď jsem tam mohl spát také, ale počasí na cestě z Gibraltaru do Liverpoolu se podstatně zhoršilo, bylo mnohem chladněji, sem tam pršelo a na otevřené palubě se nespalo už tak příjemně.. Dvakrát nebo třikrát jsem se doplazil ke komínu, kde bylo teploučko, ale vyhnali mě odtud, protože jsem opustil místo, které patřilo mančaftu! Po celou cestu bylo málo jídla. Prodal jsem jednomu Arabovi na lodi boty, které jsem vyfasoval, když jsem šel na frontu. Dal mi za ně půl koruny a to tehdá byla pro mě spousta peněz. Plavba byla hrozně nudná a nekonečná, do Liverpoolu jsme dopluli až za čtrnáct dní. Přivítal nás déšť, zatažená obloha, v přístavu lodě, pořádně nacpané, hlavně mládež, kterou evakuovali do Ameriky. Říkali jsme si, jestli nás budou nakonec také evakuovat z této země, ve kterou jsme věřili a do níž jsme vkládali tolik nadějí.

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více