Curtiss Hawk H75 ve vichystické Francii a u Svobodných Francouzů (červen 1940 – červenec 1949)

Nasazení v letectvu Vichy

Po ústupu Britů z kontinetu obsadil severní Francii Wehrmacht, oblohu opanovala Luftwaffe. Část francouzských leteckých jednotek evakuovala na jih. GC I/3 z Perpignanu do Oranu, GC I/5, GC II/5 a GC II/4 z Alžíru do marockého Meknésu (od 22.6.1940). V Meknés skončila také GC I/4. Mnoho francouzských pilotů věřilo, že se západní Afrika stane základnou, odkud budou bojovat proti územím, okupovaným Němci. Tato naděje byla ale brzy pohřbená.

Prakticky všichni velitelé jednotek v Africe uznali podmínky příměří a letci pokojně očekávali další vývoj. V některých jednotách se začala tvořit opozice. Francouzští piloti začali přemýšlet o tom, že uprchnou k Britům i s výzbrojí. Nejvíce u GC I/5 a GC II/5. Cesta z Alžíru do Gibraltaru nebyla dlouhá, bylo třeba čekat jen na signál, aby celá jednotka odletěla z Afriky. Velkou překážkou byla kapitulantská nálada velení letectva v severní Africe. Nechali vypustit palivo z nádrží, uskladnit munici a vypustit pneumatiky podvozkových kol.

3.7.1940 přislo ochlazení britsko-francouzských vztahů, kdy Britové napadli francouzskou flotilu, kotvící v Mers el-Kébir. Jedinou pomocí pro francouzské loďstvo byly stíhačky z GC II/3, GC III/3 (obě s D.520) a GC I/5 a GC II/5 (Curtiss Hawk 75A). Protivníkem jim měly být Fairey Swordfish z letadlové lodě Ark Royal z 810., 818. a 820. squadrony FAA. Ochranu jim měly dělat letouny Blackburn Skua z 800. a 803. squadrony. Britské letouny opustily palubu letadlové lodi v 18:20, bylo to 12 Swordfishů z 810. squadrony a po devíti z 818. a 820. squadrony. Eskortu jim dělalo 24 Skua. V té době se nad již ostřelovanou francouzskou eskadrou objevilo 36 Curtissů z GC I/5 a GC II/5, hlídkujících ve výšce 2.000 až 4.000 metrů. Je třeba říct, že francouzské stíhačky byly nad Mers el-Kébir již od 14:15, kdy piletěl první roj tří strojů z GC II/5.

V 15:00 se objevily tři roje po třech strojích a poplach byl vyhlášen také v GC II/3 a GC III/3, ale jejich stroje se díky špatné organizaci and bojištěm neobjevily. Na francouzské straně však nepanovala žádná chuť se pustit do boje s Brity. Britské letouny, které byly vyslány za křižníkem Strasbourg, narazily na francouzské stíhačky. Obě bojující strany své protějšky identifikovaly chybně. Francouzi mysleli, že bojují s Gladiatory a Britové viděli ve vzduchu Dewoitine D.520. Večerní boj zahájila salva Cne Arnouda na Swordfish, který se nacházel nad letadlovou lodí. Jiné Swordfishe ostřelovali Cne Portalis a Sous Lt. Boudier. Poté se do boje vložily stíhačky Skua. Sous Lt. Boudier byl napaden Skuou, kterou pilotoval P/O T.F. Riddler. Francouz díky akrobacii svého protivníka setřásl a ten se zřítil do moře. Zahynul pilot i střelec N/A H.T. Chatterley.

Analýza leteckého boje nad Mers el-Kébir je těžká, do boje zasáhlo také protiletadlové dělostřelectvo, část letadel mohlo sestřelit ono. Francouzi se navíc boji s Angličany vyhýbali a nestříleli na ně. Jen několik jich zkoušelo ostřelovat plavidla Home Fleet, i když bylo jasné, že je nezpomalí. Další letka H-75A z GC II/5 v sestavě Cne Monraisse, Sgt. Chef Légrand, Lt. Trémolet, Sgt. Chef Salés, Adj. de Montgolfier a Sous Lt. Hebrard palbu na Swordfishe nezahájila. Byla ale napadena dvojicí Skua, které pilotovali Lt. J.M. Bruen a Sub. Lt. W. Brokenshou, kteří těžce poškodili Trémoletův letoun. Ani to se nesetkalo s reakcí pilotů z GC II/5. Strasbourg se nakonec zachránil.

H-75C1, GC II/5, Saint-Denis-du-Sig, červenec 1940

Po útoku na Mers el-Kébir, když Francouzi spočítali své mrtvé a zraněné, se situace mezi bývalými spojenci radikálně změnila. 5.7.1940 roj tří Curtissů z GC I/5, vedených Cne de La Martiniérem, zachytila u Oranu britský létající člun Sunderland. Stroj z 228. squadrony letěl do Gibraltaru. Protože Francouzi neměli zkušenosti s útoky na tak velký cíl, neodnesli si velký úspěch, raněný byl střelec P/O Pyne a letoun byl těžce poškozený. Britové hlásili sestřel jedné stíhačky a pravděpodobný další, ale všechny tři stroje se vrátily na základnu Saint-Denis-du-Sig.

O den později se k Mers el-Kébir vrátila eskadra admirála Sommervilla. Jejím úkolem bylo potopit loď Dunkerque. K obraně vysratovaly tři roje po třech H-75A z GC II/5, Home Fleet zase nasadila Swordfishe a Skuy. Z šesti Swordfishů jich pět shodilo torpéda, naštěstí čtyři nezasáhla a jedno nevybuchlo. Šestý dvouplošník byl napaden Hawkem Sgt. Chef Gisclona, ale do boje se zapojila Skua a Gisclon přerušil svůj útok. Dostal se za něj, dvě krátké dávky a britská stíhačka se zřítila do vody. Zbývající dva piloti, Cne Portalis a Adj. Chef Dugoujon, bojovali se třemi zbývajícími Skuami. Portalis jeden letoun poškodil a byl mu přiznán jako pravděpodobný sestřel. Nakonec ale byla sestřelena jen ta Gisclonova. Gisclon a Portalis zaútočili na Swordfishe, ale bez úspěchu. Bez úspěchu zaútočila druhá a třetí vlna Swordfishů, ale Britové nakonec úspěch získali. Torpéda z prvního útoku zasáhla loď Terre-Nueve, která kotvila vedle Dunkerque. Ta se potopila a pod vodou začaly vybuchovat hlubinné pumy z jejího nákladu, které Dunkerque těžce poškodily.

Vzhledem k tomu, že protiletadlová obrana Francouzské Západní Afriky byla zcela nedostatečná, velení Armée de l’Air de l’Armistice přesunulo do Senegalu GC I/4 s Curtissy Hawk 75. 17.7.1940 bylo vysláno na cestu 19 stíhaček, kterým velel Cdt. Fanneau de La Horie. 14.9.1940 se piloti GC II/5 opět střetli s Brity nad Středozemním mořem. Ve 4:30 se nad Casablancou ukázalo průzkumné Saunders-Roe London z 202. squadrony. Jeho přílet Francouze zaskočil a nestačili odstartovat. Kolem druhé hodiny odpoledne se letoun objevil znovu a ve 14:16 ho dostihnul roj, kterému velel Cne Monraisse. Přiblížil se k létajícímu člunu a salvou ho doslova zozpáral. Ve 14:32 jeho posádka vyslala SOS, ale o chvilku později se letoun roztříštil o hladinu moře. Večer trojice Hawků zaútočila na další Saro London, ale tentokrát se Britům podařilo uprchnout.

Následující střet Francouzů a Britů měl proběhnout u Dakaru v Západní Africe. Gaullisté měli pomoci britským jednotkám při obsazení Dakaru, který byl pod vládou ve Vichy. De Gaulle byl přesvědčený, že se jeho emisarům podaří přesvědčit v Dakaru tamní činitele, jak se to podařilo v jiných koloniích pod správou Svobodných Francouzů (Čad, Kamerun, Kongo-Brazzavile, Ubange). Ve francouzsko-britském seskupení se nacházela letadlová loď HMS Ark Royal. Na její palubě bylo 30 Swordfishů z 810. a 820. squadrony s eskortou 21 stíhaček Skua z 800. a 803. squadrony. Kromě nich se na palubě nacházel i hydroplán Supermarine Walrus a dva lehké letouny Caudron Luciole, na kterých měli odletět vyslanci do Dakaru. Angličané se u Mers el-Kébir nic nenaučili. Předpokládali, že Francouzi přijmou jejich podmínky a nedošlo jim, že 21 Skua, v případě konfliktu, nejsou soupeřem pro Hawky.

Ráno 23.9. oba lehké Caudrony přistály v Ouakamu u Dakaru. Na palubě jednoho se nacházel Adj. Chef Jules Joire, který jako pilot GC I/4 sestřelil šest německých letadel. Tentokrát byl jeho úkol stejně těžký, měl přemluvit své bývalé kolegy, aby přešli k Angličanům. Jeho situace byla o to těžší, že ani netušil, zda se s nimi potká. Neměl žádné informace, že by se GC I/4 přemístila do Dakaru. Oběma letounům se podařilo úspěšně přistát, ale jejich návštěva byla pro místní činitele šokem. Nějakou dobu se zdálo, že vyslanci de Gaulla přemluví piloty GC I/4 k dezerci. Ale náhle francouzští piloti změnili názor a zatkli je. Z počátku to bylo vězení dost nezvyklé, když do Ouakamu přijel Col. Pelletier, velitel letectva ve Francouzské Západní Africe, našel Joireho v kantýně jednotky, kde popíjel s bývalými spolubojovníky. V 15:00 se Svobodní Francouzi pokusili o výsadek, ale byli odraženi. Nad bojištěm se objevily první vichystické bombardéry, Glenn-Martin 167F, které mohly zničit celou invazní flotilu. Jednotky, které již byly na břehu, se musely evakuovat. Bylo jasné, že de Gaullovy jednotky musí Dakar opustit.

Od rána nad přístavem přelétely Swordfishe, které sledovaly hlídky Hawků. V 10:30 se stíhací Skuy pokusily sestřelit francouzský pozorovací letoun Laté 4E-2, ale jeho pilot, Lt. de Vaisseau Roux, uniknul. V 11:00 Britové zjistili, že z dakarského přístavu vyplouvají francouzské křižníky a ponorky. Britské letouny, Swordfishe i Skuy, byly vyzbrojeny bombami. V 11:30 na Swordfish, který se pokusil bombardovat ponorku, zaútočil Lt. Chapuy. Ve 12:50 se odehrál souboj, který ukázal, že i zastaralý Swordfish může být těžkým soupeřem. Na posádku Swordfishe, kterou tvořili Lt. N.R. Corbett-Milward, Lt. B.J. Prendergast a L/A P. Clithero, zaútočil roj H-75 z GC I/4 v sestavě Cdt. La Horie, Lt. Milbeau a Asp. Duval. Torpédový letoun byl poškozen a všichni tři členové posádky zraněni. Střelec L/A P.W. Clispero opětoval palbu na vzdálenost 300 metrů, ale nezasáhl. Francouzi opakovali svůj útok šestkrát a při jednom Hawk Asp. Duvala zavadil o vlnu, letoun se potopil a pilot se nezachránil.

Od rána 24.9. pokračovaly letecké útoky na přístav a ostřelování pobřeží z palubních děl. V 9:00 roj Hawků v sestavě Lt. Tardy de Montravel, Adj. Chef Baillet a Sgt. Lemare narazil na šest Swordfishů, které měly zaútočit na bitevní loď Richelieu. Nejdříve byly první tři letouny odraženy protiletadlovou obranou a pak dorazily i stíhačky. První zaútočil Adj. Chef Baillet, jeho cílem byl poslední letoun v nepřátelské formaci. Salva byla úspěšná, Swordfish se zřítil do moře. Baillet formaci obletěl a udeřil zepředu a zezdola. Další dlouhá salva a francouzský pilot si mohl připsat druhý úspěch. Na třetí Swordfish zaútočil Sgt. Lemare. Ostřeloval svůj cíl krátkými dávkami, po kterých začal Swordfish kouřit a zřítil se dolů. Čtvrtý sestřel hlásili piloti tří hydroplánů z jednotky 4E Aeronavale. Protože se na palubu Ark Royal vrátily tři letouny, kryl se tento čtvrtý sestřel s Lemarem.

25.9. v 5:30 se tři Curtissy z GC I/4 v sestavě Cne O’Byrne, Cne Gauthrin a Lt. Minot střetly s třemi Swordfishy s eskortou tří Skua. Britové vykonávali průzkumný let. Jeden z dvouplošníků byl ostřelován všemi třemi Francouzi a pozorovatel z paluby Richelieu potvrdil jeho sestřel. Ale na palubuy letadlové lodě se vrátily všechny tři, i když jeden vážně poškozený. Potom Gauthier naapdl jiný Swordfish a zdálo se mu, že vyřídil střelce. Jeho H-75A se pokoušely sestřelit Skuy, ale neměl problém je odrazit. Protože mu došla munice, vrátil se do Ouakamy. Ještě před polednem se svého sestřelu dočkal i Cdt. La Horie, velitel GC I/4. Spolu s členem roje, Lt. Milbeauem (Sgt. Lemare se vrátil kvůli poruše stroje), napadli létající člun Walrus. Tento stroj byl katapultován z paluby křižníku HMS Australia. Střílet začali oba piloti, sestřelil ho La Horie.

Dvojice Hawků z GC I/5 nad Marokem, začátek roku 1942.

Dakarské dobrodružství skončilo pro britsko-gaullistické síly porážkou. Musely přiznat ztrátu osmi Swordfishů, dvou Skua a jednoho Walruse. Francouzi ztratili jeden Hawk a jeden hydroplán Loire 130. Poškozeny byly tři bombardéry Martin 167F, dva se již nepodařilo opravit. Opraveny byly dva poškozené H-75A. Britské námořnictvo mělo odepsaných strojů daleko více. Francouzi dále ztratili jednu ponorku a Britové měli poškozené bitevní lodě Resolution a Barham. Vichystická vláda poté posílila obranu Dakaru, především bombardovací letectvo. Skupiny GB I/62 a GB I/63 byly umístěny v malijském Bamaku. Do Francouzské Západní Afriky byla vyslána GB I/23 s letouny LeO.451 a GB II/63 s Glenn-Martin 167F. GC I/4 byla přemístěna do Gao v Mali, na její místo byla nasazena GC II/5. Později se vrátila do Maroka.

V březnu 1942 přeletěla do Thies (na východ od Dakaru) GC II/6 se stíhačkami D.520. Posíleny byly také síly Aeronavale. V oblasti Dakaru probíhaly střety i později. Například 29.9.1941 Sgt. Chef Lemare z GC I/4 napadl Sunderland z 204. squadrony, který pilotoval F/O Dart. Francouz, kterého v budoucnu čekala kariéra v pluku Normandie-Němen na východní frontě, zapálil jeden motor Sunderlandu, ale silná obranná palba ho odradila od dalších útoků. V srpnu 1942 byly soupeři francouzských stíhaček nad Dakarem Wellingtony.

12.8.1942 sestřelili jeden Lt. Husson, Cdt. Delfino a Lt. Minot. Následující den se s britským bombardérem setkali Lt. Rupied a Lt. Thomas. K boji došlo 30 mil od Dakaru. Palba ze zadní střelecké věže poškodila H-75 Lt. Thomase, ten musel vyskočit na padáku. Lt. Rupied si nepamatoval místo jeho seskoku a pilot nebyl nalezen. Wellington byl přiznám oběma pilotům jako sestřel.

14.8.1942 se cílem útoku Lt. Lespinaye, Adj. Liautarda a Sgt. Chef Beaujeana další britský bombardér. Francouzi se tak zabrali do boje, že jim došlo palivo a museli nouzově přistát. Výsledkem byly tři zničené stíhačky a dva zranění piloti.

V odvetu za nájezd na Dakar se 24.9. objevilo nad Gibraltarem 60 francouzských bombardérů Genn-Martin 167F, Douglas DB-7 a LeO.451 z GB I/23, GB I/19, GB II/23, GB II/61, GB I/32 a GB I/11. Byly eskortovány stíhacími Dewoitine D.520 z GC II/3 a Curtissy z GC I/5 a GC II/5. Bombardování trvalo od 13:00 do 14:15, shozeno bylo 40 tun bomb. Na nálet reagovalo jen britské protiletadlové dělostřelectvo, bez úspěchu. Francouzi opakovali nálet o 24 hodin později. Tentokrát se zúčastnilo 80 bombardérů a shodily 56 tun bomb, Britové sestřelili jeden LeO.451.

V Maroku umístěné skupiny GC I/5 a GC II/5 měly sporadické potyčky s britskými letouny po celý rok 1941 a 1942, ale již nedosáhly intenzity bojů nad Mers el-Kébir. 26.1.1941 napadl Sgt. Chef Vuillemain neidentifikovatelný letoun, ale bez úspěchu. K podivnému incidentu došlo, když dva stíhači z GC I/5, Sgt. Chef Vuillemain a Sous Lt. Rouquette, narazili nad Francouzským Marokem na neznámý stroj. Ukázalo se, že je to španělský Ju 52/3m. Teprve střelba před příď letadla ho přinutila k přistání v Rabatu. Když chtěli letoun prohlédnout francouzští inspektoři, Španělé se bránili a jeden z nich byl zabit. Po napjatých jednání mezi ministerstvy zahraničí obou zemí byl letoun vrácen s eskortou čtyř H-75A.

3.4.1942 napadli piloti Lt. Trémolet, Lt. Fabre, lt. Salés a Sgt. Chaussée z GC II/5 Lockheed Hudson z 233. squadrony. Britský letoun uletěl za cenu poškození a zranění navigátora. 8.4. se dvojice Curtissů z GC II/5 dostala u Casablancy do boje s Fulmarem z 807. squadrony FAA (z paluby HMS Argus). Piloti Lt. Ruchoux a Sgt. Chef Gisclon hlásili sestřelení Fulmaru, které bylo uznáno.

28.8.1942 sestřelili Lt. Calvez a Lt. Rouquette z GC I/5 nad Port Lyautey britský Wellington, přežili jen dva členové posádky. Následující den byl napaden Hudson z 233. squadrony. Letoun hledal přeživší členy posádky Wellingtonu a během letu narazil na francouzskou ponorku Casque, na kterou zaútočil. Od slunce na něj zaútočil H-75A, který vypálil krátkou dávku. Poškozený Hudson se vrátil na základnu.

2.9. byl na konto tří pilotů z GC II/5, Cne Huveta, Lt. Boudiera a Sgt. Chef Bouhyo připsán další Wellington. Bombardér se zřítil u Safi.

K poslednímu, tentokrát rozhodujícími střetu mezi v Maroku umístěnými Hawky 75A GC I/5 a GC II/5 a letectvem Spojenců došlo v listopadu 1942. Tentokrát se francouzští piloti, bez naděje na úspěch, pokusili zastavit invazi v Severní Africe. Dodnes jsou rozpory v popisech leteckých bojů 8.11.-11.11.1942 nad Marokem, kde se GC I/5 a GC II/5 střetly s americkým letectvem. Američané v mnoha případech hlásili střet s Dewoitine D.520, což nebylo možné, protože GC II/5 měla kromě 20 H-75A jen 13 D.520. Navíc podle francouzských pramenů žádný z Dewoitinů neodstartoval. Je těžké také říct, kolik letadel sestřelilo protiletadlové dělostřelectvo obou stran, nebo kolik strojů GC II/5 (Casablanca) a GC I/5 (Rbat) bylo zničeno na zemi.

U Casablancy se nacházely tři vyloďovací zóny a americké Wildcaty z VF-9 na palubě USS Ranger udeřily poprvé v 7:10. Na letišti v Rabatu Američané odhalili čtyři stíhačky a tři bombardéry, zbývající letouny GC I/5 byly dobře zamaskované. Kolem 8:00 byly zničeny tři H-75A. Ještě před útokem odstartovalo z Casablancy šest francouzských stíhačů z GC II/5, Lt. Villacéque, Adj. Chef Delannoy, Sgt. Lavie, Lt. Trémolet, Adj. Chef Verrier a Sgt. Héme. Nad pobřežím vypátrali tři Kingfishery, které útočily na bitevní loď Jean Bart. Sgt. Lavie těžce poškodil letoun z paluby křižníku USS Massachuset, který musel nouzově přistát.

Ráno 8.11. odstartovalo 20 Hawků z GC II/5 a jejich protivníky byly především Wildcaty z VF-41. Američtí piloti hlásili, že se dostali do boje s H-75A a desíti D.520, což neodpovídalo pravdě. Francouzská hlášení o ztrátách jsou dost chaotická, ale v zásadě odpovídají hlášení protivníka. 9.11. bylo v sestavě GC II/5 devět H-75A a 12 až 13 D.520, část těchto strojů byla zničena na letišti. Během bojů 8.11. a 9.11. ztratila GC II/5 pět padlých a čtyři zraněné. Američané uvádějí, že VF-41 ztratila 8.11.1942 pět Wildcatů, z toho čtyři sestřelily stíhačky a jeden protiletadlová obrana. GC II/5 hlásila sedm sestřelených Wildcatů (Tricaud 0,5, Huvet 0,5, Villacéque 1, Légrand 1, Ruchoux 1, Abrioux 0,5, Le Stum 0,5 a Dellanoy 1), Laivie sestřelil jednoho Kingfishera. Američané přiznali také ztrátu tří Dauntlessů, což bylo celkem sedm letadel.

Francouzi, kteří bojovali na zastaralých letadlech, si připsali nesporný úspěch. Ráno 9.11. bylo v sestavě GC I/5 v Rabatu 15 hawků 75A a GC II/5 měla na třech letištích devět H-75A. Pět Curtissů z GC II/5 odstartovalo v 6:30 v sestavě Lt. Rubin, Lt. Boudier, Adj. Chef Gras, Adj. Chef Verrier a Sgt. Lavie a piloti napadli pozemní kolony nepřítele. U Bouzniku byly tři Hawky lehce poškozeny protiletadlovou palbou. V 7:30 zahájily nálet francouzské bombardéry LeO.451, Douglas DB-7 a Martin 167F, jako eskorta letělo 15 H-75A z GC I/5. V oblasti Boulhaut došlo k boji s Wildcaty z VF-9. Pro Francouze to byl tragický střet, skupina ztratila dva padlé, Lt. Le Calveze a Lt. Le Blanca a dva piloti byli těžce zranění, Adj. Chef Tesseraud a Lt. Plubeau, který přistál v Rabatu s poškozeným Hawkem. U Fédali sestřelil Adj. Bressieux F4F, což bylo jediným úspěchem GC I/5. Při náletu ve 13:00 Wildcaty z VF-9 zničily na letišti dva H-75A a čtyři D.520 z GC II/5. O hodinu později eskadra svoji základnu opustila. 10.11. zůstalo v GC I/5 deset H-75A a GC II/5 mohla do boje nasadit šest Hawků a tři D.520.

Následující den, 11.11.1942, uzavřeli Spojenci a Francouzi příměří a boje ustaly. Příměří v Africe změnilo situaci i v Evropě. Němci obsadili zbytek Francie a zrušili armádu Vichy a pro francouzské letce již neexistoval žádný důvod, aby nepřešli na stranu Spojenců. Tak přešly pod spojenecké velení i jednotky s letouny Curtiss hawk 75A. Eskadry čekalo přezbrojení a výcvik. GC II/5 dostala v prosinci P-40F Warhawky a v lednu 1943, pod oficiálním názvem GC II/5 La Fayette, začala bojovat pod americkým velením. S Amričany také svázaly svůj osud GC I/5 Champagne a GC I/4 Navarre. V září 1943 byly přezbrojeny na Bell P-39A Airacobra.

Hawky v letectvu Svobodné Francie

Pro Letectvo Svobodné Francie (Forces Francaises Libres, FFL) nepředstavovaly Hawky 75A užitek jako bojové letouny. Jsou známé jen dva Hawky, které létaly s lotrinským křížem. Na prvním z nich dezertoval 10.2.1941 z vichystické základny Thiés v Senegalu na britské letiště Sainte-Marie-de-Bathurst v sousední Gambii Sgt. Milan, pilot 6. samostatné eskadry. Na britské základně byl letoun rozebrán a poslán s pilotem do Kamerunu, kde byl znovu smontován. V květnu se na letišti Bangui setkal s pilotem generál Charles de Gaulle, který si prohlédnul i letadlo. Bohužel 27.11.1941 Sgt. Milan při havárii tohoto Hawku zahynul. Na počátku roku 1942 dostal jeden H-75 pro cvičné lety Cdt. Tulasne. Tento pilot také přeletěl, tentokrát ze Sýrie do britské Palestiny a později se stal druhým velitelem GC 3 Normandie-Niemen. Tento H-75 byl ale původním Mohawkem IV ze SAAF a byl později vrácen svým majitelům.

H-75 z Kasbah-Tadla (FFL), 1944, v kabině Sous Lt. Lubomír Úlehla.

Ve školních jednotkách

V roce 1943 se staly zastaralé Hawky výcvikovými stroji. V březnu 1943 vzbikla v marockém Marrákéši výcviková stíhací jendotka, kterou tvořila jedna eskadra H-75A z GC II/5. Po kusech přišly další Hawky a v červenci bylo možné vytvořit další eskadru. Později byla jednotka vybavena letouny P-39 a D.520 a všechny Hawky byly přesunuty do 1. eskadry. Když na podzim 1943 opustily Meknés skupiny GC I/2 a GC I/21 a základna se stala domovem pro stíhací školu (Centre d’Instruction Chasse). Úkolem školy byl výcvik stíhacích pilotů pro Armée de l’Air. I zde sehrály Hawky důležitou roli. Kromě Meknése sloužily ještě v pilotní škole v Kasbah-Tadla. Ještě v červnu 1946 komise velení letectva konstatovala, že se v Meknés nachází 32 Hawků 75 a zařídila jejich transport do Cazaux. Tam krátce sloužily jako výcvikové nebo spojovací stroje. Definitivní konec kariéry Curtissu Hawk ve francouzských barvách přišel 1.7.1949. Poslední známý počet těchto letounů je z 16.4.1949, kdy bylo ve Francii 23 letuschopných Hawků, z toho 20 v Cazaux.

Nejúspěšnější piloti na Hawk 75

Zdroj:
Monografie Lotnicze - 063 - Curtiss P-36 Hawk cz.3