Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 2. Teoretický koncept modernizace

Autor: Bc. Radka Mandoková / Bc. Radka Mandoková 🕔︎︎ 👁︎ 13.766

Tento text byl se svolením autora převzat ze stránek clovek.ff.cuni.cz

 

Reklama

Na základě Shilsovy klasifikace modernizačních režimů bývají Atatürkovo Turecko a Írán Rezy Šáha Pahlavího řazeny mezi modernizační oligarchie.[22] Ty se vyznačují silnou autoritativní vládou a jistými prvky pluralitního parlamentarismu, které jsou však jen formální.[23] Předpokladem modernizační oligarchie je existence silné elity, disponující účinným nástrojem k udržení stability, zejména vojenskými složkami, které jsou často součástí této elity. Je však třeba brát v potaz, že oligarchie byla v obou režimech naprosto podřízena autoritativnímu rozhodování Atatürka a Rezy Šáha, v jejichž rukou byla veškerá moc koncentrována. CHP (Cumhuriyet Halk Partisi, Republikánská lidová strana) za života Atatürka naprosto podléhala rozhodnutí svého zakladatele. Strana měla funkci byrokratického aparátu artikulující státní ideologii a byla nástrojem vůdce, nikoliv nezávislým tělesem. V Íránu za Rezy Šáha vznikla nová buržoazní elita a existence režimu závisela na armádě, i zde však hlavní (jediná) rozhodující pravomoc náležela šáhovi. Shilsova klasifikace dále předpokládá silnou centralizaci státu a mobilizaci obyvatelstva pro revoluční změny, ale i existenci opozice, byť jen formálně vymezené. Při mobilizaci obyvatelstva je zdůrazňována integrita, která ospravedlňuje boj proti reakci s autonomistickými požadavky. Shils je nicméně vůči modernizačním oligarchiím poněkud skeptický, zejména ve vztahu k industrializaci.[24]

Samuel Huntington ve svém klasickém díle Political Order in Changing Societies zmiňuje ústřední roli nacionalismu v modernizačních procesech. Tento prvek byl v tureckém a íránském reformismu charakteristickým požadavkem, jehož cílem byla homogenní národní entita. Z hlediska strategie nastolování změn Atatürk podle Huntigtona vhodně zkombinoval taktiku blitzkrieg (např. vznik republiky) s fabiánskou taktikou postupného zavádění společenských změn (například postupné odstraňování funkce chalífy): „Pořadí změn v Turecku, vědomě plánované Kemalem a vzorec jednota-autorita-rovnost je nejúčinnější pořadí pro modernizaci[25] Pro úspěch modernizace Huntington klade důraz na institucionalizaci v souvislosti s rozšiřováním politické participace v reformních režimech.[26] Celkově Huntington vyzdvihuje kemalistické Turecko jako jeden z mála úspěšných příkladů modernizace revolucí.

Podstatou modernizace v zemích třetího světa byla snaha o dosažení životního standartu západních států. S hospodářskou modernizací a industrializací přejímaly reformní režimy západní model společnosti, který považovaly za jeden z hlavních cílů modernizace. „Světová revoluce westernizace“, jak tento vývoj nazývá Theodore H. Von Laue[27], se z původního tlaku západních států na modernizaci kolonií stala ideálem neevropských elit. Vzhledem ke konzervativnímu charakteru muslimských společností byly tyto reformy prováděny restriktivními příkazy a zákony, jak tomu bylo právě v Turecku a Íránu. Westernizace společnosti představovala pro Atatürka i Rezu Šáha úhelný kámen celé modernizace a byla proto vynucována ve všech oblastech života, například oděvními normami.

2.1 Cíle modernizace v Turecku a Íránu

Teorie modernizace se obvykle zabývá vztahem modernizace k demokratizaci a často chápe druhé jako cíl prvního.[28] Zejména většina muslimských států v období první poloviny dvacátého století však demokratické aspirace neměla. Proces modernizace byl sice spojován s hospodářským, průmyslovým a společenským rozvojem po vzoru západních států, ale už méně často měl demokratické ambice.

Cíle reformních hnutí od devatenáctého století zahrnovaly požadavky na politickou modernizaci, většinou však v souladu islámskou tradicí. V dichotomii moderního a tradičního, kde tradiční je chápáno jako zaostalé a neperspektivní, se nepřátelství projevovalo zejména ve vztahu k islámským ancien regimes. Politické myšlení v muslimských společnostech je však úzce spjato s náboženskou obcí a islámem, který byl některými skupinami interpretován jednak jako zdroj suverenity lidu, jednak jako pramen a nedílná součást politické moci.[29] Po první světové válce se však začaly prosazovat ideje modernizace směrem k evropskému vzoru, které s sebou zároveň nesly požadavek laicizace státního zřízení. Průkopníky tohoto proudu se stali právě Kemal Atatürk a Rezá Šáh, jejichž úsilí se zaměřilo na sekularizaci státního zřízení. Na rozdíl od reformních hnutí z přelomu devatenáctého a dvacátého století se turecký i íránský režim stavěly odmítavě k jakémukoliv vlivu islámských duchovních v politické sféře. Prvním důvodem byla jistě snaha o maximalizaci moci a neochota dělit se o moc se společenstvím ulamá. Druhý důvod souvisí s westernizací a pohrdavým postojem západních států k islámu, který byl považován za důvod zaostalosti muslimských společností.

V případě Atatürkova a Rezova režimu byla nástrojem i cílem modernizačního procesu westernizace, tedy „pozápadnění“ společnosti. Demokracie však explicitním cílem nebyla. Zcela jistě ne pro Rezu Šáha, který nakonec upustil i od snahy zavést republikánské zřízení a zachoval monarchii, konstituční jen formálně. Atatürk oproti tomu demokracii pokládal za jakýsi potenciální výhledový cíl, avšak nepovažoval ji za žádoucí v tehdejší době a podmínkách.[30] Mimo jiné, pokud vezmeme v úvahu úroveň demokracie v meziválečné Evropě, je otázkou, zda se westernizace v muslimských státech mohly inspirovat demokratickou praxí v období, kdy v mnoha evropských státech vládly autoritativní režimy.

Reklama

Za krátkodobý politický cíl je v obou státech možné určit zavedení stability, řádu, funkční centrální vlády a vytvoření národního státu v teritoriálních hranicích. Pokud v Turecku a Íránu požadavky modernizace nezahrnovaly demokratizaci v evropském slova smyslu, není nutné chápat demokracii za conditio sine qua non úspěšné modernizace nebo za její cíl. Z hlediska dlouhodobých cílů usilovali političtí aktéři o vytvoření moderního národního státu, založeného na sekulárních principech.

Turecká a íránská modernizace měly od počátku velmi podobné cíle, k jejichž dosažení používali reformátoři stejné nástroje. U obou režimů se jednalo o „modernizaci seshora“, tedy o nastolení nových revolučních pořádků pomocí autoritativní vlády. Stejně jako v mnoha dalších případech v meziválečném období se oba vůdci dostali k moci za pomoci armády.

Oba sledované procesy modernizace se tedy odehrávaly v trojúhelníku nacionalismus- sekularizace-westernizace a změny se odehrávaly v revolučním duchu úplné, radikální přestavby společnosti.

Poznámky

[22] Říchová, Blanka. Přehled moderních politologických teorií. 2. vyd. Praha: Portál, 2006. str. 267

[23] Shils, Edward. Political Development in the New States: II. Comparative Studies in Society and History, Cambridge University Press, Vol. 2, No. 4 (Jul., 1960). str. 395

[24] Ibidem, str. 399

[25] Huntington, Samuel. Political Order in Changing Societies. Foreword by Francis Fukuyama. New Haven, London: Yale University Press, 2006. str. 348

[26] Ibidem, str. 276

[27] Von Laue, Theodore, H. The World Revolution of Westernization: The Twentieth Century in Global Perspective. New York: Oxford University Press, 1987. str. 4

Reklama

[28] Říchová, Blanka. Přehled…, str. 257

[29] Lapidus, Ira, M. A history of Islamic Societies. 2 nd. ed. Cambridge: Cambridge University Press,2002 str. 460

[30] Sonyel, Salahi, R. Atatürk-The Founder of Modern Turkey. Ankara: Turkish Historical Society Printing House, 1989. str. 114

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více