V rámci konečného zúčtování s odbojnými českými stavy a jimi zvoleným českým králem Fridrichem Falckým vstoupily na podzim roku 1620 do Čech dvě nepřátelské armády.
Od počátku války, kterou 23. května 1915 vyhlásila Itálie Rakousko-Uhersku, bylo hlavním cílem italské armády dobýt rakousko-uherské přístavní město Terst. Pokusila se o to celkem jedenáctkrát - v jedenácti bitvách na západoslovinské řece Soča (Isonzo) v okolí města Gorica (Görz, Gorizia, Gurize). Navzdory výrazné početní i materiální převaze nad armádou rakousko-uherskou tento úkol nesplnila. Vzhledem k tomu, že 17. srpna 1917 vyhlásila Itálie válku svému dalšímu bývalému spojenci - Německu, zapojila se do poslední, dvanácté bitvy na Soči (bitvy u Caporetta), vedle vyčerpané, národnostně a kvalitativně různorodé rakousko-uherské armády také po všech stránkách výkonnější armáda německá...
Dvě světové války se postaraly o celosvětové rozšíření moderních palných zbraní v takovém množství a kvalitě, že palebná převaha, umožňující i malým evropským vojenským jednotkám vítězit v koloniálních konfliktech nad výraznou přesilou domorodců, definitivně zmizela. Obrněná technika, tolik účinná na evropských bojištích, byla v horách a džunglích exotických válčišť s řídkou, případně vůbec neexistující silniční sítí v podstatě k ničemu. Jisté výhody přinášelo pouze letectvo, ať již jako vzdušná podpora pozemních jednotek nebo jako dokonalý dopravní prostředek v terénu bez sjízdných komunikací. Pro způsob myšlení absolventů evropských vojenských akademií bylo příznačné, že se tedy místo na zmizelou převahu v ručních zbraních (a víceméně zbytečnou převahu v obrněné technice) upnuli na převahu leteckou. Ve spojení s podceňováním protivníka a naprostým ignorováním reality vyústil tento postoj v porážku francouzské armády u Dien Bien Phu...
Dvě světové války se postaraly o celosvětové rozšíření moderních palných zbraní v takovém množství a kvalitě, že palebná převaha, umožňující i malým evropským vojenským jednotkám vítězit v koloniálních konfliktech nad výraznou přesilou domorodců, definitivně zmizela. Obrněná technika, tolik účinná na evropských bojištích, byla v horách a džunglích exotických válčišť s řídkou, případně vůbec neexistující silniční sítí v podstatě k ničemu. Jisté výhody přinášelo pouze letectvo, ať již jako vzdušná podpora pozemních jednotek nebo jako dokonalý dopravní prostředek v terénu bez sjízdných komunikací. Pro způsob myšlení absolventů evropských vojenských akademií bylo příznačné, že se tedy místo na zmizelou převahu v ručních zbraních a (víceméně zbytečnou převahu v obrněné technice) upnuli na převahu leteckou. Ve spojení s podceňováním protivníka a naprostým ignorováním reality vyústil tento postoj v porážku francouzské armády u Dien Bien Phu...
Válka s protivníkem, který je obecně považován za civilizačně méně vyspělého, je dodnes pro každou armádu velmi nepříjemnou záležitostí. Už proto, že sebevětší vítězná bitva v takovém případě nepřináší žádnou slávu, neboť je jaksi považována za samozřejmost, zatímco každá prohraná šarvátka je okamžitě označena za důkaz mimořádné neschopnosti a diletantismu armádních velitelů...
V listopadu 1914 provedly jednotky britské koloniální indické armády pod velením generálmajora Aitkena obojživelný útok na přístav Tanga v Německé východní Africe, hájený německým koloniálním vojskem pod velením podplukovníka von Letow-Vorbecka. Přestože Britové disponovali několikanásobnou převahou v živé síle a absolutní převahou v pozemním i námořním dělostřelectvu, utrpěli porážku, která se – podobně jako jejich další „slavná“ africká porážka u Isandlwany – dostala až do Guinessovy knihy vojenských omylů...
Bohuslav Balbín z Vorličné (latinsky Bohuslav Balbinus) byl český literát, historik, hagiograf a pedagog. Jako kněz, člen jezuitského řádu, se účastnil rekatolizace, jako vlastenec se ve své době řadil mezi obhájce českého jazyka. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého baroka.
Večer 23. 5. 1915 v 19.00 hodin začala válka. Ještě téhož dne přemístil kapitán Jaschke velitelství praporu do nedaleké chaty Alpseehotel u jezírka Bodensee a nařídil svým dvěma stům vojákům, vyzbrojených kromě pušek pouze dvěma kulomety, plnou bojovou pohotovost. Zbytečně, protože italské velení sice o vlastním vyhlášení války vědělo, nicméně některým svým jednotkám jaksi opomnělo sdělit příslušný den a hodinu, kdy nepřátelství vypukne. A tak se alpini 7. praporu dozvěděli o válce až dopoledne následujícího dne, kdy je začalo ostřelovat rakouské dělostřelectvo...
Hora Lagazuoi Piccolo (2756 m) tvoří společně s protější horou Sasso di Stria (2477 m) sedlo Passo Valparola, jímž prochází strategicky důležitá silnice z Cortiny d’Ampezzo k údolím Val Badia a Val Pusteria. V průsmyku postavili Rakušané pevnost Tra i Sassi, která měla zabránit případnému italskému útoku od nedalekého horského sedla Passo Falzarego na sever.
Marmolata je rozsáhlý skalní masiv přibližně 25 km jihozápadně od Cortiny d´Ampezzo. Jeho nejvyšším vrcholem je Punta di Penia (3 344 m), přes který probíhala do roku 1919 hranice mezi Rakousko-Uherskem a Itálií.
„Celý tento úsek byl pro vojáky peklem. Strategická důležitost velela držet ho stůj co stůj, a proto se platila každá hodina krví a životem. V šíři několika kilometrů příšerný bubeník nedopřával si odpočinku, a i v noci zasvištěl občas dělový náboj, rozeřval se tichem a zanechával po sobě ozvěnu hrozivou a hlučnou. Na Monte Passubiu, jak se hora jmenovala, bylo nejhůře. Čerti vědí, jaké prokletí toto místo pronásledovalo. Nepřítel bil a bil, jako o závod, aby se po dvou letech náporu shledalo, že udržení této nebezpečné výspy nemělo vlastně takovou důležitost a že jejím dobytím nebylo nikterak dosaženo nějakého významného vojenského úspěchu. Podivné jsou někdy fikce generálů...“
Po skončení rakousko-uherské jarní ofenzivy (1916) se fronta v prostoru náhorních plošin Folgaria, Lavarone a Asiago (Altipiano) ustálila na linii Monte Pasubio-Monte Maio-Monte Cimone-Roana-pevnost Interrotto-Monte Mosciagh-Monte Zebio-Monte Chiesa-Monte Campigoletti-Monte Ortigara. Rakušané své horské pozice důkladně opevnili, a tak jim nečinilo potíže odrazit již v létě 1916 několik italských místních útoků, mezi jinými i dva namířené proti nejsevernější výspě této linie - horskému masivu Monte Ortigara.
Hora Monte Zebio, vzdálená šest kilometrů severně od Asiaga, byla od léta 1916 ústředním pilířem rakousko-uherské obranné linie mezi Monte Ortigara na severu a bývalou italskou pevností Interrotto nad Asiagem na jihu.
Můj děda ing. Karel Oktábec (30.10.1894 - 18.12.1956) se narodil dostatečně brzy na to, aby se mohl zúčastnit celé 1. světové války. Tehdy se jí říkalo "Světová", případně "Velká". A zemřel příliš brzy na to, abych si jeho zážitky mohl osobně vyslechnout. Bylo mi šest let a existovala spousta věcí, které mě zajímaly víc než válka. Nehledě na to, že lidstvo si mezitím tu "světovou" stihlo zopakovat ještě jednou. Z té "dědovy" zbyly jeho vojenské deníky, dopisy a pohlednice polní pošty. Bylo toho poměrně dost. Později jsem si u babičky občas i něco přečetl. Jenomže pak umřela i ona, a před svou smrtí spálila jak deníky, tak dopisy. Jistě k tomu měla důvod. Zůstaly jen ty pohlednice. A také dědovy osobní záznamy ve Vojenském historickém archivu. Z těchto omezených zdrojů vznikl tento pokus o přehled dědovy vojenské dráhy...
Můj děda ing. Karel Oktábec (30.10.1894 - 18.12.1956) se narodil dostatečně brzy na to, aby se mohl zúčastnit celé 1. světové války. Tehdy se jí říkalo "Světová", případně "Velká". A zemřel příliš brzy na to, abych si jeho zážitky mohl osobně vyslechnout. Bylo mi šest let a existovala spousta věcí, které mě zajímaly víc než válka. Nehledě na to, že lidstvo si mezitím tu "světovou" stihlo zopakovat ještě jednou. Z té "dědovy" zbyly jeho vojenské deníky, dopisy a pohlednice polní pošty. Bylo toho poměrně dost. Později jsem si u babičky občas i něco přečetl. Jenomže pak umřela i ona, a před svou smrtí spálila jak deníky, tak dopisy. Jistě k tomu měla důvod. Zůstaly jen ty pohlednice. A také dědovy osobní záznamy ve Vojenském historickém archivu. Z těchto omezených zdrojů vznikl tento pokus o přehled dědovy vojenské dráhy...
Arabský pokus o rozšíření „Domu islámu“ (Dár al-Islám) do Evropy přes Pyrenejský poloostrov ztroskotal 25. října 732 prohranou bitvou u jihofrancouzského Tours. Po ní následovalo už jen vyklízení dobytých území a roku 1492 konečný odchod z evropského kontinentu. Po Arabech převzali nevděčný úkol islamizace Evropy nejprve seldžučtí, posléze osmanští Turci...
Od počátku války, kterou Itálie 23. května 1915 vyhlásila svému spojenci Rakousko-Uhersku, bylo hlavním úkolem italské armády dobýt rakousko-uherské přístavní město Terst. Pod velením maršála Luigiho Conte di Cadorny se o to pokusila celkem jedenáctkrát - v jedenácti bitvách na západoslovinské řece Soča.
Český rytíř, později český pán Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (1575–1665) žil přibližně ve stejné době jako proslulý kapitán francouzských královských mušketýrů Charles de Batz-Castelmore, hrabě d'Artagnan (asi 1611–1673). Oba urození válečníci si byli v něčem podobní – oba byli profesionálními vojáky, oba zahájili svoji kariéru díky protekci a oba dovedli plně vychutnat všechny životní radosti, které je potkávaly. Zde však veškerá podobnost končí. Zatímco hrabě d'Artagnan vynikal kromě vojenských schopností údajně také schopnostmi politickými, zejména prozíravostí a bystrým úsudkem, o panu Hýzrlovi to ani při nejlepší vůli říci nelze. Naproti tomu je pan Hýzrle autorem vlastních pamětí, zatímco tzv. Paměti hraběte d’Artagnana, na jejichž základě napsal Alexandre Dumas svůj nesmrtelný román Tři mušketýři, jsou pozdějším literárním podvrhem. Což je další rozdíl mezi těmito dvěma barokními kavalíry, tentokrát rozhodně ve prospěch našeho pana Hýzrla...
Český rytíř, později český pán Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (1575–1665) žil přibližně ve stejné době jako proslulý kapitán francouzských královských mušketýrů Charles de Batz-Castelmore, hrabě d'Artagnan (asi 1611–1673). Oba urození válečníci si byli v něčem podobní – oba byli profesionálními vojáky, oba zahájili svoji kariéru díky protekci a oba dovedli plně vychutnat všechny životní radosti, které je potkávaly. Zde však veškerá podobnost končí. Zatímco hrabě d'Artagnan vynikal kromě vojenských schopností údajně také schopnostmi politickými, zejména prozíravostí a bystrým úsudkem, o panu Hýzrlovi to ani při nejlepší vůli říci nelze. Naproti tomu je pan Hýzrle autorem vlastních pamětí, zatímco tzv. Paměti hraběte d’Artagnana, na jejichž základě napsal Alexandre Dumas svůj nesmrtelný román Tři mušketýři, jsou pozdějším literárním podvrhem. Což je další rozdíl mezi těmito dvěma barokními kavalíry, tentokrát rozhodně ve prospěch našeho pana Hýzrla...
František Josef I. (18. 08. 1830 až 21. 11. 1916), rakouský císař, český a uherský král z dynastie habsbursko-lotrinské, vládl rekordních 68 let. Na trůn nastoupil v době, kdy ještě žili pamětníci časů jeho prababičky Marie Terezie, a skončil ve dnech, které pamatují ještě prababičky naše. Byl nejen nejdéle vládnoucím Habsburkem, ale - s výjimkou lichtenštejnského knížete Johanna II., který vládl celkem 71 let (1858-1929) - také nejdéle vládnoucím panovníkem vůbec. Pro generaci našich prarodičů byl panovníkem státu, ve kterém žili, a pokud tedy existuje něco jako historická kontinuita, je v jistém smyslu i bývalým panovníkem pro generaci naši. Podívejme se proto, jaký panovník to vlastně byl...
Od časů proroka Mohameda bylo nejsvětější povinností každého islámského vládce rozšiřovat území islámské říše na úkor území všech pomýlených nevěřících, kteří dosud nepřijali Prorokovo učení.
Boje o pevnostní uzávěr Folgaria-Lavarone (1915).
Málokterá z našich historických osobností vyvolává u většiny lidí tak protichůdné reakce jako husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova. Bývají totiž buď bezvýhradně obdivné, anebo naopak bezvýhradně odsuzující. Podle jedněch to byl schopný vojevůdce a horlivý vlastenec, podle druhých to byl sice schopný vojevůdce, ale zároveň nelítostný vrah a lupič.
O existenci jednoročních dobrovolníků rakousko-uherské armády ví přinejmenším každý, kdo četl Haškova Švejka. Konec konců i sám Jaroslav Hašek byl jedním z nich, byť se v této funkci příliš neosvědčil. Tento článek je pokusem objasnit, jak pojem "jednoroční dobrovolník" vznikl a co bylo jeho obsahem...
Na území Čech byly v 18. století vybudovány tři mohutné městské bastionové pevnosti: Hradec Králové (1766-1789), Terezín (1780-1790) a Josefov (1781-1791), jejichž úkolem bylo chránit severozápadní hranici rakouského císařství proti případnému pruskému vpádu. Jak tento úkol splnily, je obsahem tohoto článku...
Po dobytí johanitského ostrova Rhodos a sérii úspěšných tažení na Blízkém a Středním východě, na Balkáně a v Uhrách dosáhla turecká osmanská říše své historicky největší rozlohy. A protože s jídlem roste chuť, rozhodl se turecký sultán Sülejman I. Nádherný (1494-1566), zvaný tureckými historiky Zákonodárce, že jako základnu pro další postup do západního Středomoří obsadí ostrov Maltu, nové sídlo z Rhodu vyhnaného rytířského řádu johanitů...
Omyl učitele národů
Poslední bitva třicetileté války byla bitvou, která s největší pravděpodobností rozhodla o dalším setrvání zemí České koruny ve svazku habsburské monarchie a prokázala s konečnou platností, že pokud si Češi něco přejí, návrat Komenského vlády „věcí tvých“ to s největší pravděpodobností není...
Díky kvalitativním změnám ve výzbroji a taktice vzrostly postupně materiální i časové nároky na výcvik vojáků natolik, že již na sklonku šestnáctého století neměli nevycvičení „amatéři“ ze zemských vojenských hotovostí proti vojenským profesionálům šanci. Válka se tedy znovu, podobně jako za pozdního římského období, stala pro vojáky celoživotním povoláním. Na rozdíl od antiky však nebývali středověcí žoldnéři najímáni státem, ale – řečeno dnešní terminologií – vojenskými podnikateli , kteří od státu (panovníka) obdrželi takzvaný „patent“, opravňující je k naverbování určitého počtu vojáků.
Vzápětí po pražské defenestraci napsali umírněnější stavové císaři Matyášovi omluvný dopis, v němž složitě vysvětlovali, že to všechno mysleli jinak než to vypadá – že se pokusili vysoké císařovy úředníky zamordovat vlastně v jeho zájmu a pro jeho dobro – nicméně tímto činem rozpoutali válku, která v následujících třiceti letech zpustošila podstatnou část Evropy.
Na rozdíl od vesničanů si obyvatelé hrazených měst mohli být jisti, že pokud zůstanou za hradbami, nic zlého je nepotká. Samozřejmě do chvíle, dokud nejsou tyto hradby ztečeny regulérní armádou. To se týkalo zvláště obyvatel sídelního města českých králů – Prahy, jejíž opevnění, vybudované v polovině čtrnáctého století, bylo v posledních letech alespoň zčásti přizpůsobeno poslednímu vývoji vojenství a mělo tedy jisté předpoklady odolat nejen nájezdům loupeživých tlup dezertérů a marodérů, ale i lupičům organizovaným a naprosto legálním.
Z čistě vojenského hlediska skončila poslední bitva třicetileté války stejně, jako skončila celá tato válka – nerozhodně. V takovém případě mívají oba protivníci ve zvyku tvrdit, že zvítězili právě oni. Nic proti tomu. Švédové dobyli a udrželi Hradčany a Malou Stranu (a většinu území Čech a Moravy), císařští sice nedobyli nic, ale udrželi alespoň zbytek města. Pro historiky obou stran ideální situace.
Orientační tabulka vojenských hodností používaných v období třicetileté války, seznam pražských městských úředníků za obležení, seznam důstojníků... Seznam literatury.
„Te Deum laudamus! Tebe, Bože, chválíme!“ zpívaly zástupy Pražanů na děkovných bohoslužbách, které se konaly dne 6. listopadu 1648 v Týnském chrámu a na Staroměstském náměstí před ním. Na témže náměstí, na kterém před sedmadvaceti lety padly hlavy osmadvaceti českých (byť většinou německy mluvících) šlechticů a měšťanů, kteří de facto rozpoutali třicetiletou válku...
Roku 1878 koupil švédský protestantský pastor Otto Witt od vdovy po irském obchodníkovi Jimu Rorkeovi jeho obchodní stanici na hranicích britského afrického protektorátu Natal a samostatného království KwaZulu, aby ji proměnil v centrum pro šíření křesťanské víry mezi Zuluy. Po vypuknutí britsko-zulské války v lednu 1879 zabrala stanici britská armáda, která ji využila jako zásobovací základnu pro vpád na jejich území...
O husitských válkách (či husitské revoluci, chcete-li) jsme toho ve škole slyšeli dost. O tom, co jim předcházelo a proč vlastně začaly, už méně. Není divu. Byly to války náboženské, a my jsme chodili do školy v době, jejímž náboženstvím byl "vědecký" materialismus. Následující článek je malým pokusem o alespoň částečné odstranění této informační mezery...
Kromě šlechty patřila na přelomu 14. a 15. století k „pánům světským“ i královská města, která byla nejen privilegovanými středisky řemesel a obchodu, ale v mnoha případech i vlastníky zemědělské půdy ve svém okolí, a tedy i vrchností panskou.
Provoz tří papežských dvorů byl samozřejmě dost nákladný. Obvyklé poplatky a berně nešlo zvyšovat nebo vypisovat donekonečna, a tak všichni úřadující Svatí otcové začali ve velkém prodávat tzv. odpustky. Podle katolické nauky jsou odpustky prominutím trestů za hříchy, které církev nebo Bůh uložili a které jsou buď odpykávány na zemi, nebo musí být odpykány v očistci. Takto prominuty mohou být samozřejmě pouze takové hříchy, které už byly odpuštěny při zpovědi. Například místo půstu o chlebu a vodě se může kajícník očistit modlitbou a almužnou.
Nejen v Anglii, ale i v Čechách hledali kazatelé cestu k nápravě církve a společnosti. Němec Konrád Waldhauser kterého pozval do Prahy sám císař Svaté říše římské Karel IV., vytýkal rozmařilý život nejen církevním hodnostářům, ale i šlechticům a měšťanům. Odsuzoval ženskou módu a většinu příjemnějších (a tedy hříšných) stránek života. Mezi německy mluvícími posluchači měl prý velký úspěch.
Návštěva Husových kázání v Betlémské kapli stala pro většinu Pražanů nezbytnou součástí jejich společenského života. Nebylo divu. Kazatelna znamenala pro středověkého člověka totéž co noviny, rozhlas, televize a internet pro člověka dnešní doby. Působivé mediální produkce obtloustlého, nicméně údajně silně charismatického kazatele navštěvovali nejen bohatí a chudí měšťané, ale i šlechtici a prominentní členové královského dvora. Občas si populárního kazatele přišla poslechnout i králova manželka Žofie.
Šířící se pověst Čech jako ráje kacířů přiměla nakonec k zásahu samotného panovníka. Václav IV., údajně na naléhání své manželky Žofie, pravidelné návštěvnice Betlémské kaple, vyzval arcibiskupa k odvolání klatby a k odškodnění majitelů spálených knih. Kromě toho se zastal Husa několika přímluvnými dopisy, adresovanými papeži.
V létě roku 1414 se římský a uherský král Zikmund Lucemburský dohodl s papežem Janem XXIII. na svolání dalšího církevního koncilu do Kostnice, kde měla být konečně vyřešena tristní záležitost s trojpapežstvím. Zřejmě se dohodli i o jiných věcech, protože na tento koncil pozval Zikmund i Jana Husa a nabídl mu možnost obhájit před nejvyšším církevním orgánem své názory.
Husova smrt vyvolala v Čechách přesně tu reakci, kterou očekával kardinál Zabarella a ostatní rozvážnější účastníci kostnického koncilu. Odpor a pobouření. Nenávist. Zatímco ještě v květnu protestovalo v Kostnici 250 českých šlechticů, v září 1415 jich na další protestní list přivěsilo své pečeti již skoro dvakrát tolik - 452.
Povzbuzeni příkladem z nejvyšších míst začali čeští páni a rytíři zabírat církevní statky. Jedni proto, aby církvi v jejím návratu k evangelické chudobě pomohli, druzí proto, aby ji před touto pomocí ochránili. Důsledek byl v obou případech objektivně tentýž – církev chudla...
Po králově smrti dostaly události nebývalý spád. Jak píše Vavřinec z Březové, hned následujícího dne, tj. 17. srpna 1419, „shromáždili se někteří z lidu obecného neboli prostého a rozeběhli se se souhlasem staroměstského purkmistra Jana Bradatého beze všeho strachu po kostelích a klášteřích v městě Pražském a rozbíjeli, lámali a ničili varhany a obrazy kostelů, zvláště těch, v kterých nebylo nijak dovoleno přijímání z kalicha...“
Václav Koranda starší se poprvé objevuje v pramenech roku 1414 jako plzeňský farář a nadšený šiřitel myšlenek mistra Jana Husa. Již roku 1417 mu však přední mistr pražské university Křišťan z Prachatic písemně vytýká, že zatímco dříve ho přívrženci kalicha chválili a obdivovali pro jeho výmluvnost a stálost při obraně Pravdy, nyní se pozastavují nad tím, že vyházel z kostela obrazy svatých, podává svátost oltářní nemluvňatům a vynechává při bohoslužbách všechno, co není přímo doloženo v bibli. Václav Koranda dal zkrátka veškerou svoji výmluvnost do služeb chiliasmu a vyhlásil Plzeň za vyvolené Město Slunce.
Václav Koranda a jeho věrní v Plzni očekávali příchod Ježíše Krista stále netrpělivěji. Zásob ubývalo, královské vojsko znemožňovalo jejich doplnění a kněží se právem začali obávat, že i ta nejohnivější kázání o spáse duší budou brzy přehlušena kručícími žaludky posluchačů.
V letech 1932-1935 byla nad západním břehem Albertova kanálu, na skalnatém pahorku vzdáleném dvacet kilometrů severně od belgického Lutychu, šest kilometrů jižně od holandského Maastrichtu a 35 kilometrů západně od německých Cách vybudována dělostřelecká tvrz Fort Eben-Emael. Jde o největší stavbu belgického meziválečného opevnění, s celkovou plochou cca 75 hektarů, silnou dělostřeleckou výzbrojí a posádkou okolo 1000 vojáků. Ve dnech 10. až 11. května 1940 ji vyřadilo z boje 55 německých výsadkářů...
Pevnost La Ferté byla první pevností legendární Maginotovy linie, kterou Němci dobyli. A zdaleka nebyla poslední...
Ve snaze zachránit zděděnou říši vydal císař Karel 16. října 1918 manifest o přeměně starobylé rakousko-uherské monarchie na spolkový stát. Uherský parlament reagoval tím, že 23. října vyzval maďarské vojáky, aby se vrátili domů a bránili celistvost Uherského království. Všichni přirozeně rádi uposlechli a začali hromadně opouštět italskou frontu. Po tomto faktickém rozpadu nejen rakousko-uherské armády, ale i rakousko-uherského státu, zahájily 24. října 1918 britské, francouzské a italské jednotky ofenzivu na Piavě a v oblasti Monte Grappa...
Když se Jan Hus na podzim roku 1414 vydal na církevní koncil do Kostnice, doufal, že ve slíbené veřejné disputaci obhájí své názory, které byly církví označeny za kacířské. Na vytouženém veřejném slyšení v červnu 1415 však vzaly jeho představy o diskusi universitního typu velmi rychle za své. Koncil, jehož hlavním úkolem bylo vyřešit otázku existence tří papežů (a to se mu již úspěšně podařilo), s ním diskutovat nehodlal. Od obžalovaného očekával jediné – že co nejrychleji odvolá své bludy a přijme zasloužený trest...
Rakousko-uherská jarní ofenziva na Planině sedmi obcí (1916).
V první polovině 19. století leželo území Tyrolska a Korutan hluboko ve vnitrozemí Rakouského císařství, takže nebylo třeba věnovat jeho obraně mimořádnou pozornost. Jedinými významnějšími fortifikačními stavbami tohoto období byly proto pevnost Franzensfeste, chránící vstup do Brennerského průsmyku, a několik malých silničních uzávěrových pevnůstek, např. Nauders u švýcarských hranic.
Po skončení druhé světové války se Francie nehodlala vzdát své předválečné indočínské državy, složené z celkem pěti územních celků: Kočinčíny, Annamu, Tonkinu, Kambodže a Laosu. Výsledkem byla devítiletá válka, v níž ztratila nejen téměř 50 000 padlých vojáků, ale i své postavení velmoci prvního řádu, značně otřesené již potupnou porážkou na počátku 2. světové války a následnou více než vstřícnou spoluprací její vichystické vlády s Německem a Japonskem...
|
Železný kříž www.valka.cz |
|
Kříž www.valka.cz |
& bar (4) |
Řád 17. května & Bar |
|
Řád 17. května |
|
Řád redakce www.valka.cz s diamantovou stužkou |
|
Řád redakce www.valka.cz se zlatou stužkou |
|
Řád redakce www.valka.cz se stříbrnou stužkou |
|
Řád redakce www.valka.cz |
& bar (29) |
Medaile Cti k titulu Hrdina serveru www.valka.cz |
|
Hrdina serveru www.valka.cz |
|
Zlatá hvězda www.valka.cz |
|
Stříbrná hvězda www.valka.cz |
|
Bronzová hvězda www.valka.cz |
& bar (69) |
Velký kříž čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Komander čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Důstojník čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Rytíř čestné legie serveru www.valka.cz |
|
Čestná legie serveru www.valka.cz |
& bar (4) |
Kříž za zásluhy o forum 1. třídy |
|
Kříž za zásluhy o forum 2. třídy |
|
Kříž za zásluhy o forum 3. třídy |
|
Medaile za zásluhy o forum 1. stupně |
|
Medaile za zásluhy o forum 2. stupně |
|
Kříž za zásluhy o Jednotky |
|
& bar (9) |
Kříž za příspěvky do Jednotek |
|
Řád Přemysla Otakara II. |
|
Čs. medaile za vítězství WW1 |
|
Zborovská pamětní medaile |
|
Kriegsverdienstmedaille |
|
Imperial Service Medal |
|
Colony Star |
|
Vojenský služební odznak |
|
Bronzová medaile Za statečnost |
|
Pamětní kříž |
|
Armádní kříž |
|
Válečná medaile |
|
Medaile c.k. zeměbrany |
|
Vojenský záslužný kříž + dekorace |
|
Vojenský záslužný kříž |
|
Vojenská záslužná medaile-zlatá+meče |
|
Vojenská záslužná medaile - zlatá |
|
Vojenská záslužná medaile-stříbrná+meče |
|
Vojenská záslužná medaile - stříbrná |
|
Vojenská záslužná medaile-bronzová+meče |
|
Vojenská záslužná medaile - bronzová |
|
Zlatý záslužný kříž s korunkou |
|
Zlatý záslužný kříž |
|
Stříbrný záslužný kříž s korunkou |
|
Stříbrný záslužný kříž |
|
Železný záslužný kříž s korunkou |
|
Železný záslužný kříž |
|
Záslužná medaile |
|
Pamětní mince |
|
Croix de Guerre 1939-1945 |
|
Ordre de la Libération |
|
Croix du Combattant Volontaire |
|
Croix de la Valeur Militaire |
| Sekce Aktuality |
|
| Sekce Osobnosti |
|
| Sekce Jednotky |
|
| Sekce Obrněná technika |
|
| Sekce Dělostřelectvo a rakety |
|
| Sekce Neobrněná technika |
|
| Sekce Protivzdušná obrana |
|
| Sekce Výzbroj, zbraňové systémy, vybavení a příslušenství |
|
| Sekce Letouny |
|
| Sekce Vrtulníky |
|
| Sekce Bezpilotní prostředky |
|
| Sekce Lodě |
|
| Sekce Ponorky |
|
| Sekce Spojovací prostředky |
|
| Sekce Ruční zbraně |
|
| Sekce Uniformy a vybavení |
|
| Sekce Zbraně hromadného ničení |
|
| Sekce Vesmírná technika |
|
| Sekce Faleristika - Řády a vyznamenání |
|
| Sekce Zeměpisné informace |
|
| Sekce Zločiny proti lidskosti |
|
| Sekce Terorismus a pirátství |
|
| Sekce Světová náboženství |
|
| Sekce Výkladový slovník vojenských termínů |
|
| Sekce Anotace a recenze |
|
| Sekce Vzdělání a zábava |
|
Prémiový účet
Podpořte náš web a zároveň se zbavte reklam. Použijte prémiový učet!
