Karabinýrské a granátnické setniny
V roce 1715 chtěl císař Karel VI. rámci příprav na válku rozšířit své vojsko, ale peněz nebylo nazbyt. Aby se vyhnul drahému zřizování nových pluků, nařídil zřízení třinácté setniny u kyrysnických a dragounských pluků. U kyrysnických pluků tak vznikly karabinýrské setniny, u dragounských pluků granátnické setniny. Celkem tak vzniklo třicet nových setnin, neboť jeden kyrysnický a jeden dragounský pluk se nacházely v Itálii a tyto setniny u nich byly zřízeny až později. Veliteli těchto setnin měli být jmenováni zkušení a stateční rytmistři či setníci. V případě mužstva i důstojníků se velmi hledělo na sílu a spolehlivost. Velitel měl k dispozici poručíka a podporučíka, dále strážmistra, čtyři desátníky a osmdesát jezdců. Stejně jako u běžných setnin byla přítomna malá prima-plana v podobě písaře, furýra, sedláře, kováře a trumpetisty (u karabinýrů) či tambora (u granátníků). Kornet nebyl systemizován, neboť setnina neměla zástavu.
Výstroj a výzbroj byla vesměs podobná té u běžných setnin. Lišila se v několika věcech. Granátníci nosili na hlavě svou typickou medvědici. Karabinýři obouvali lehké jezdecké boty a vyzbrojeni byli karabinami. Granátníci nosili boty s holenicemi a ve výzbroji měli šavli, pušku s bajonetem a granáty. U obou typů se počítalo s nasazením v boji na koni i bez něj. Karabinýři měli umět rychle střílet, granátníci, jak název napovídá, vrhat granáty.
Od dob války o dědictví rakouské docházela k tomu, že několik setnin bylo na kratší nebo delší časový úsek podřízeno pro tento účel zřízenému sboru. Takovýto sbor byl potom považován za elitní formaci. Velel mu důstojník ve vyšší generálské hodnosti, který měl k dispozici jednoho až dva generály polní strážmistry. Ke spojování do pluků či divizí nedocházelo.
Zdroje:
Wrede, Alphons - Semek, Anton: Geschichte der k. und k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts, III. band, 1. Hälfte, Wien 1901
V roce 1715 chtěl císař Karel VI. rámci příprav na válku rozšířit své vojsko, ale peněz nebylo nazbyt. Aby se vyhnul drahému zřizování nových pluků, nařídil zřízení třinácté setniny u kyrysnických a dragounských pluků. U kyrysnických pluků tak vznikly karabinýrské setniny, u dragounských pluků granátnické setniny. Celkem tak vzniklo třicet nových setnin, neboť jeden kyrysnický a jeden dragounský pluk se nacházely v Itálii a tyto setniny u nich byly zřízeny až později. Veliteli těchto setnin měli být jmenováni zkušení a stateční rytmistři či setníci. V případě mužstva i důstojníků se velmi hledělo na sílu a spolehlivost. Velitel měl k dispozici poručíka a podporučíka, dále strážmistra, čtyři desátníky a osmdesát jezdců. Stejně jako u běžných setnin byla přítomna malá prima-plana v podobě písaře, furýra, sedláře, kováře a trumpetisty (u karabinýrů) či tambora (u granátníků). Kornet nebyl systemizován, neboť setnina neměla zástavu.
Výstroj a výzbroj byla vesměs podobná té u běžných setnin. Lišila se v několika věcech. Granátníci nosili na hlavě svou typickou medvědici. Karabinýři obouvali lehké jezdecké boty a vyzbrojeni byli karabinami. Granátníci nosili boty s holenicemi a ve výzbroji měli šavli, pušku s bajonetem a granáty. U obou typů se počítalo s nasazením v boji na koni i bez něj. Karabinýři měli umět rychle střílet, granátníci, jak název napovídá, vrhat granáty.
Od dob války o dědictví rakouské docházela k tomu, že několik setnin bylo na kratší nebo delší časový úsek podřízeno pro tento účel zřízenému sboru. Takovýto sbor byl potom považován za elitní formaci. Velel mu důstojník ve vyšší generálské hodnosti, který měl k dispozici jednoho až dva generály polní strážmistry. Ke spojování do pluků či divizí nedocházelo.
Zdroje:
Wrede, Alphons - Semek, Anton: Geschichte der k. und k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts, III. band, 1. Hälfte, Wien 1901