Vought RGM-6 Regulus I

Regulus I
commons.wikimedia.org

Práce na střele SSM-8 Regulus (od roku 1948 SSM-N-8) byly zahájeny v druhé polovině 40. let 20. století. Střela s trupem cigaretového tvaru byla poháněna tryskovým motorem a vybavena šípovými křídly a ocasní plochou. Křídla byla sklopná. První vzlet prototypu XSSM-N-8 se konal 22. 11. 1950. Pro vícečetné využití byl prototyp vybaven trojkolovým podvozkem. V roce 1953 byly zahájeny zkoušky bojové střely XSSM-N-8A.

Létající terč KDU-1
commons.wikimedia.org

O rok později byla zahájena sériová výroba střel Regulus I ve dvou verzích, školní s podvozkem SSM-N-8 (od roku 1962 označená RGM-6A) a bojové bez podvozku SSM-N-8A (od roku 1962 RGM-6B). Bojová verze, kromě toho, že byla bez podvozku, se od školní lišila větší zásobou paliva a větší přední částí trupu, kde se nacházela jaderná bojová hlavice. Ze školní verze byl také vyvinut létající terč KDU-1 (BQM-6C).

Střela Regulus vystavená na muzejní ponorce USS Growler (SSG-577)
Alan Wilson, CC BY-SA 2.0, commons.wikimedia.org

Regulus I byl od počátku plánován jako výzbroj ponorek (odpálení bylo možné z vynořené ponorky), teprve časem bylo jeho nasazení rozšířeno na hladinová plavidla (letadlové lodě a křižníky) a pozemní zařízení. Střela používala po celou dobu letu radionaváděcí systém. Operátor se mohl nacházet na pozemním stanovišti nebo v letadle. Pro start byly používány dva raketové motory montované na zádi na bocích trupu.

Vypuštění střely Regulus z ponorky USS Tunny
commons.wikimedia.org

Hlavním pohonem byl proudový motor Allison J33-A-14, později J33-A-18A. Jako první byly střely Regulus I nasazeny na dvou ponorkách, pocházejících ještě z druhé světové války, USS Tunny (SSN-282) a USS Barbero (SSG-317). Každá měla dvě střely umístěné ve vodotěsných hangárech. Z USS Tunny bylo v červenci 1953 provedeno první zkušební odpálení Regulusu z ponorky. Teprve v roce 1958 byly do služby zařazeny nové ponorky vyzbrojené čtyřmi střelami Regulus I, USS Grayback (SSG-574) a USS Growler (SSG-577). V roce 1960 byla do služby nasazena jaderná ponorka USS Halibut (SSGN-587), vyzbrojená pěti střelami Regulus. Střelami bylo vybaveno i mnoho dalších ponorek.

Regulus I vystřelený z USS Los Angeles, 1957
commons.wikimedia.org

Střely byly instalovány také na čtyřech křižnících třídy Baltimore, USS Helena (CA-75), USS Macon (CA-132), USS Toledo (CA-133) a USS Los Angeles (CA-135). Navíc US Navy připravilo pro tyto střely deset letadlových lodí třídy Essex.

Střela Regulus vypuštěná těžkým křižníkem USS Toledo (CA-133)
commons.wikimedia.org

Pracovalo se zde také na programu Regulus Assault Missile (RAM). RAM předpokládal kontrolu střel Regulus z letadel, operujících z letadlových lodí. Pro mise RAM byly školeny posádky letadel F2H Banshee, F9F Panther/Cougar a FJ Fury. Výroby střel Regulus I byla ukončena v lednu 1959 po dokončení 514 kusů (209 školních, 228 bojových a 77 létajících terčů). Vzhledem k omezeným bojovým možnostem střel (podzvuková rychlost, malý dosah) byly již v roce 1960 střely staženy z letadlových lodí a v roce 1964 z ponorek (zde je nahradily balistické střely Lockheed UGM-27 Polaris). Část stažených Regulusů byla přestavěna na létající cíle BQM-6C.     

Zdroj:
Aero 9/2007