Kulka pro císaře

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 17.523

Přesně úderem 7. hodiny ranní se na kostele quarétarského kláštera rozezněl umíráček. Kapitán Gonzáles, který řídil exekuci, byl důstojným chováním panovníka natolik pohnut, že jen stěží skrýval dojetí. Ze všech sil se snažil dopředu císaři omlouvat za to, co nastane. Maxmilián ho však rázně přerušil: Jste voják, musíte poslouchat! Když na mexického císaře konečně popravčí četa namířila pušky, ozval se znovu: Mexičané! Umírám pro Mexiko. Nedopusťte, aby někdo pošlapal vaše ideály a nejsvatější práva. Doufám, že tato krev bude poslední, která byla prolita. Ať žije Mexiko!

Poslední jeho slova již přehlušila salva. Generálové Miramón a Mejía padli k zemi jako podťatí, byli mrtví hned. Císaře Maxmiliána zasáhlo pět kulek, přesto stále žil. Musela mu být zasazena rána z milosti.

Reklama

Takové byly poslední okamžiky života bratra rakouského císaře, arcivévody a mexického císaře Ferdinanda Maxmiliána Habsburského. Vraťme se ale na začátek cesty, která vedla k tomuto tragickému konci.

Předurčen pro námořnictvo

Ferdinand Maxmilián Habsburský se narodil 4. července 1832 ve vídeňském Schönbrunnu jako druhorozený syn arcivévodkyně Žofie Bavorské a jejího manžela Františka Karla Habsburského. Na rakouském trůně v té době seděl Maxmiliánův strýc Ferdinand I. S ohledem na časté epileptické záchvaty však bylo prakticky vyloučeno, že by mohl mít potomky. Navíc vládu za něho vykonával kancléř Metternich. A tak i Maxmilián byl pro jistotu od útlého mládí připravován na dráhu panovníka. Byl mimořádně inteligentní, zajímal se o vědu, nechybělo mu ani umělecké nadání. Nesnášel ale, když ho někdo do něčeho nutil, a tak výsledky ve škole neodpovídaly jeho schopnostem. Známý byl rovněž jeho smysl pro humor a nejrůznější vylomeniny. Jednou si údajně oblékl ženské šaty a vydával se za princeznu z Modeny. S pomocí bratra Františka Josefa se nechal uvést k císařovně. Ta byla okouzlena svou mladou neteří a velmi se divila, že ji ještě nezná.


Maxmilián I. Habsburský

Když mu bylo 16 let, propukly v mocnářství revoluční bouře. S celou rodinou musel uprchnout z Vídně nejdříve do Insbrucku a později do Olomouce. V prosinci 1848 byl císař nucen abdikovat a na trůn místo něho nastoupil Maxmiliánův starší bratr František Josef. V té době také jeho případné nástupnictví nabylo mnohem výraznější obrysy. Stačilo jen, aby se o dva roky staršímu bratrovi něco stalo a byl na řadě.

V roce 1850 vstoupil Maxmilián v hodnosti poručíka do rakouského námořnictva. Císař mu určil za sídelní místo Terst. S ohledem na své postavení velice rychle postupoval v hodnostech. Kromě původu prý v tomto případě sehrálo určitou roli i jeho enormní úsilí proniknout do této problematiky. Díky osobnímu šarmu a přátelské povaze si i přes přísný protokol císařského dvora našel mezi námořníky kamarády. Ztotožnil se s jejich kritickými pohledy a ze všech sil se snažil některé nedostatky v námořnictvu odstranit. Podařilo se mu dosáhnout toho, že po mnoha desetiletích zákazu mohly rakouské válečné lodě konečně opustit vody Jaderského moře a vydat se do světa. První výpravy do Střední Ameriky se ale Maxmilián i přes veškeré plány nemohl osobně zúčastnit – krátce před vyplutím totiž onemocněl tyfem.

Všechny útrapy nakonec překonal a na lodi Novara navštívil řadu evropských přístavů. Ze všeho nejvíce ho zaujal Gibraltar a především britské lodě, které tam kotvily. Když v roce 1854 dosáhl hodnosti kontraadmirála a funkce velitele rakouského válečného námořnictva, rozhodl se pro jeho reorganizaci právě podle britského vzoru. Projekt byl velice úspěšný, s nemalou nevolí se ale setkala jeho finanční náročnost. Později se mu podařilo prosadit i myšlenku na vznik samostatného ministerstva námořnictva.

Místokrálem Lombardie a Benátska

Reklama

Důležitý byl pro Maxmiliána rok 1857, kdy se stal místokrálem Lombardie a Benátska. Ve funkci nahradil v té době již 90letého maršála Radeckého. Bylo to doslova za pět minut dvanáct – v severní Itálii nebylo možné přehlédnout revoluční kvas. O čtyři měsíce později pojal v Bruselu za choť Charlottu, dceru prvního belgického krále Leopolda. Po svatbě novomanželé odjeli nejdříve do Vídně, aby se Charlotta mohla seznámit s císařskou rodinou, pak pokračovali do Milána. Maxmilián se však v nové funkci ukázal jako příliš liberální: Nejenže na svou stranu získával občany těchto zemí, ale po mnoha letech zorganizoval volby a přijal řadu dalších reforem. Po dvou letech strávených ve funkci místokrále musel Maxmilián odejít. Rakousko bylo nuceno severoitalské državy postoupit nově vzniklému Italskému království.


Maxmiliánovo pohádkové sídlo na jadranském pobřeží – zámek Miramare

Bývalý místokrál se přestěhoval do Terstu, kde si nechal vybudovat pohádkový zámek Miramare a věnoval se jen svému soukromému životu. Konečně se mohl vydat na ze zdravotních důvodů odložené cesty do exotických zemí.

Jako osudové se pro Maxmiliána ukázalo setkání s francouzským císařem, Napoleonem III. Sbližovaly je nejen povahové rysy, ale i liberální názory. Poprvé se viděli v květnu 1856 a udělali na sebe velký dojem.

Koketování s mexickými royalisty

Poprvé se na Maxmiliána obrátili mexičtí royalisté v roce 1859. O rok později byli poraženi v mexické občanské válce a nezbývalo jim nic jiného, než žít v exilu na evropském kontinentu. V té době přišli s konkrétní nabídkou, aby se stal mexickým císařem. Vídeňský dvůr ale považoval podobnou možnost za příliš extravagantní a stavěl se jednoznačně proti. Také Maxmilián byl zpočátku opatrný, kladl si nejrůznější podmínky. Jednou z nich byl požadavek, aby to byla vůle většiny mexického lidu. Situaci navíc poněkud zkomplikoval i fakt, že právě v této době mu byly nabídnuty ještě další dvě koruny – řecká a polská. Obě však odmítl.

Mezitím se začala poměrně dramaticky měnit situace v samotném Mexiku. Francie se společně se Španělskem a Velkou Británií dohodla, že do této země vyšle intervenční sbory. Oficiálním důvodem bylo přerušení splátek dluhů, které mělo Mexiko u evropských zemí. Jako první se ve Veracruzu vylodili Španělé následovaní Francouzi a Brity. Mexický prezident Benito Juárez na postup vojsk reagoval příslibem, že ve splácení dluhů bude jeho země pokračovat hned, jak bude jen to trochu možné. Zatímco Španělsko a Velká Británie tomuto ujištění uvěřily, Francie se rozhodla pokračovat dál ve vojenské operaci.


Charlotta Belgická, manželka Maxmiliána I.

Reklama

V květnu 1862 utrpěla francouzská vojska drtivou porážku v bitvě u Puebly. Dokázala se z toho vzpamatovat a především díky dalším posilám uštědřovala mexickým jednotkám jednu ránu za druhou. V červnu 1863 obsadila hlavní město Mexico City. Výsledkem bylo zřízení Nejvyšší junty a zvolení generála Juana Almonte prozatímním prezidentem. Junta následně prohlásila Mexiko katolickým císařstvím a díky úsilí císaře Napoleona III. nakonec nabídla korunu Maxmiliánovi. Proti se vyslovila téměř celá jeho rodina včetně císaře Františka Josefa a tchána, belgického krále Leopolda. Pro přijetí koruny se naopak jednoznačně vyslovila Maxmiliánova ctižádostivá manželka Charlotta.

Dekrety o dobrovolnických sborech

Maxmilián nabízené místo panovníka 3. října 1863 přijal. Ještě předtím však musel vyřešit celou řadu záležitostí. Především se snažil sehnat relevantní informace o Mexiku. To, co se dozvěděl, nebylo příliš povzbudivé: Za tři desetiletí samostatného Mexika se v jeho čele vystřídaly tři desítky vládců. Maxmilián si to ale vyhodnotil jako výzvu, rozhodl se, že zajistí této zemi tolik potřebnou stabilitu.

Před odjezdem se musel vzdát veškerých nároků na habsburský trůn. Mexická delegace, která za ním přijela do Miramare, splnila i jeho hlavní podmínku: Předala mu doklady, z nichž vyplývalo, že z více než 8,5 miliónu obyvatel Mexika jsou tři čtvrtiny pro vytvoření císařství.


Arcivévoda Maxmilián jako vicekrál v Lombardii a Benátsku

V jednom ze svých prvních výnosů učiněných ještě na evropském kontinentě zrušil Maxmilián regentství a podepsal dekrety o výstavbě belgického a rakouského dobrovolnického sboru. Především rakouský císař František Josef I. ale nebyl tomuto kroku příliš nakloněn. Nábor v historických zemích své koruny se snažil nejrůznějšími prostředky omezovat a sabotovat. Takto vytvořené jednotky se přesto nakonec ukázaly jako nejvěrnější a nespolehlivější ochrana císaře na nejisté mexické půdě. Nemálo dobrovolníků, kteří se vydali na dalekou cestu s nově jmenovaným císařem, pocházelo z Čech. Za svého císaře bojovali až do hořkého konce. Mnozí z nich zůstali v Mexiku natrvalo a položili tak základy české komunity v této zemi.

Z paláce ho vyhnaly štěnice

Do Mexika dorazil Maxmilián na oblíbené fregatě Novara koncem května 1864. Dalších dva týdny mu ale trvalo, než přejel půlku Mexika a dostal se do hlavního města. První noc strávil císařský pár v Národním paláci. Nebylo to ale sídlo podle jejich představ. Více než 1 100 pokojů bylo v dezolátním stavu, všude kolem běhaly štěnice. A tak se hned druhý den raději uchýlili do bývalé rezidence španělských vicekrálů Chapultepecu na západním okraji města.

Maxmilián se vrhl do práce se spoustou těch nejlepších předsevzetí. Vybudoval dvůr, začal bojovat proti všudypřítomné korupci, snažil se nastolit systém kvalitního školství. Problém spočíval ale v tom, že prosté obyvatelstvo ho vnímalo spíše jako přistěhovalce a interventa, jehož pilíře moci tvoří zahraniční armády. Konzervativci, kteří ho dosadili na trůn, neměli příliš velké pochopení pro jeho liberální názory. Podpora pozemkové reformy, rozšíření volebního práva i na obyvatele nevlastnící pozemky a uzákonění náboženské svobody, to všechno je doslova vyděsilo. Navíc většina liberálů již byla v nepřátelském táboře. Když neuznal požadavky církve na navrácení privilegií, o které ji připravil Juárezův režim, postavila se proti němu i ona.


Rakouský císař František Josef I. si se svým bratrem užil nemálo trápení

Zpočátku rozdávala válečná štěstěna střídavě oběma stranám. Změna ale nastala po skončení občanské války v USA. Spojené státy se jednoznačně vyslovily proti vměšování cizích zemí do mexických vnitřních záležitostí. Nejednalo se o žádnou novinku, nyní byl ale Washington schopen podpořit toto stanovisko i reálnou silou. Na svou jižní hranici stáhl početné jednotky, Juárezovi začal dodávat zbraně. Americké loďstvo navíc blokovalo mexické přístavy a přerušilo tak pro Maxmiliána životně důležitou zásobovací trasu z Evropy. V únoru 1866 oficiálně vyzvaly Spojené státy americké Francii ke stažení svých vojsk z Mexika.

Nábor dalších krajanů

Maxmilián svou situaci zhoršil dalším nepochopením mexické reality. Na skutečnost, že povstalci vraždí zadržené royalisty, reagoval tzv. černým zákonem, který nařizoval všechny zadržené Mexičany věrné Juárezovi zastřelit.

Napoleon III. se rozhodl ustoupit před americkým tlakem, nařídil stažení veškerých svých jednotek do Evropy. Ve skutečnosti je tam ale nevyhnutelně potřeboval k tomu, aby byl schopen odolávat neustále sílícímu tlaku Bismarckova Německa.

Maxmiliánova situace se stávala kritickou. Všichni, včetně francouzského císaře, mu doporučovali abdikaci a návrat do Evropy. Takovéto řešení ale odmítal přijmout, na to byl příliš hrdý. Rozhodl se však, že do Evropy odešle manželku Charlottu s úkolem, aby se pokusila sehnat potřebnou pomoc. K tomu také v létě 1866 došlo. Tehdy ještě netušila, že svého manžela vidí naposled.

Setkání Charlotty s Napoleonem III. však skončilo prudkou hádkou. Papež mexickou císařovnu ani nepřijal. Po fatálním ztroskotání její evropské mise se u Charlotty začaly projevovat první příznaky duševní choroby. Maxmilián nemohl těmto zprávám zprvu uvěřit, když však začal dostávat od své manželky velice zmatené dopisy, pochopil, že něco není v pořádku.

V okamžiku, kdy Mexiko opouštěly poslední francouzské jednotky, začala být situace císaře skutečně svízelná. Nic na ni nemohlo změnit ani podepsání nové smlouvy s Rakouskem z února 1866, která umožňovala rozšíření náboru dobrovolníku ve staré vlasti. Na jejím základě mělo být ještě v roce 1866 naverbováno čtyři tisíce dobrovolníku a až do roku 1870 v každém dalším dva tisíce. Maxmilián jednal i s Napoleonem III., a to o možnostech doplnění Cizinecké legie o Francouze, Němce, Belgičany a Švýcary. Její jednotky měly totiž zůstat v Mexiku i po odchodu Francouzů. Samotný nábor začal na jaře 1866 – tedy v té nejméně příznivé době, kdy se schylovalo ke konfliktu mezi Rakouskem a Pruskem.

Špatné místo pro obranu

Maxmiliánova armáda přicházela o jednu pozici za druhou, nezbývalo nic jiného, než ustupovat. Zdecimovaná armáda se jen těžko mohla utkat v otevřeném boji s mnohonásobnou Juarézovou přesilou. Nakonec se na doporučení svých generálů opevnil v Querétaru. Tvrzení, že právě toto město je vhodné pro případnou obranu, se ukázalo jako mylné. Querétaro leželo v údolí sevřeném ze všech stran horami. Na jejich obsazení přitom neměl císař dostatek vojáků. Ve městě začaly docházet potraviny a propukla epidemie úplavice, která postihla i Maxmiliána.

Když císařští generálové konečně pochopili, v jak bezvýchodné situaci se nacházejí, navrhli podniknout výpad, probít se obklíčením a uprchnout do hor. Císař to ale odmítl – stejně jako návrh parlamentáře, že pokud se vzdá, bude mu umožněn volný odchod ze země. Zajímal se o to, jak bude naloženo s ostatními. Když se dozvěděl, že budou po zásluze potrestáni, rozhodl se pokračovat v boji.


Uvítání v Mexiku

Do hlavního města vyslal generála Leonarda Marqueze, aby přivedl poslední zbytky rakouských dobrovolníků, kteří tam zůstali k obraně metropole. Ten se sice dostal z obklíčení, svého císaře však zradil. Namísto mobilizování posil se jmenoval vrchním velitelem metropole a začal vybírat daně – vše však šlo do jeho kapes. Když obránci Querétaru pochopili, že posily nedorazí, rozdali obyvatelům zbraně s tím, že 15. května se přece jen pokusí prorazit obklíčení. Přišla však další zrada. V noci před výpadem přivedl císařský plukovník Lopez protivníkovy jednotky do města. Těm se bez jediného výstřelu podařilo obsadit budovu velitelství. Pokusily se zajmout císaře. Maxmilián s nejvěrnějšími na poslední chvíli unikl na Zvonkový vrch tyčící se nad městem. Zde se opevnil ve starém klášteře, když však zjistil, že jakýkoliv odpor je marný, raději se vzdal.

Ještě před zahájením soudního procesu připravoval Maxmilián plány na útěk do nedaleké Sierry a odtud na Veracruzu. Těžko ale říci, nakolik byly reálné.

Jakmile se František Josef dozvěděl o zajetí svého bratra, zrušil rodinnou smlouvu. Zřejmě vkládal naději do toho, že republikáni se neodváží popravit následníka rakouského trůnu. Mýlil se. 15. června 1867 vynesl soud konečný verdikt. Císař Maxmilián a generálové Miramón a Mejía byli shledáni vinnými a odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Poprava měla být původně vykonána hned následujícího dne, prezident Juárez ale exekuci nakonec o tři dny odložil.

Maxmiliánovým posledním přáním bylo poslechnout si ještě melodii La Palomy, kterou si zamiloval během námořní služby v mládí. Existuje také vysvětlení, proč na rozdíl od svých generálů nezemřel hned po vypálení prvních kulek popravčí četou: Uplatil prý vojáky, aby mu nemířili na hlavu. Chtěl, aby se mu matka mohla podívat do tváře. Proto musel dostat ránu z milosti.

Jeho tělo bylo nabalzamováno a v listopadu 1867 na lodi Novara přepraveno do Rakouska, kde bylo uloženo v císařských hrobkách. Císařovna Charlotta přežila svého chotě o mnoho let – zemřela 19. ledna 1927. Nejdříve sídlila na zámku Miramare, později pak na hradě Bouchout v Miese. Kvůli pomatenosti rozumu se ale nikdy nedozvěděla o smrti svého manžela ani o dalších pohromách, které potkaly Evropu, včetně 1. světové války. Celý život u sebe nosila Maxmiliánovu figurku, kterou oslovovala „můj milý Maxi, mexický císaři“.

Všichni, kdo přišli do styku s císařem Maxmiliánem, ať již v posledních týdnech před zajetím či v posledních dnech před popravou, hovoří o jeho obrovské osobní statečnosti. Nejspíš právě ta významnou měrou přispěla k této tragédii.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 5/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více