Organizace leteckých sil Japonského císařství

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 23.585

Tenno – jeho císařské veličenstvo

vrchní velitel

Reklama

Sbor maršálů a admirálů loďstva

štábní orgán císaře bez výkonné pravomoci

Nejvyšší rada

Členy: náčelníci armádní a námořní sekce císařského generálního štábu, sbor maršálů a admirálů loďstva, ministr války a ministr válečného námořnictva, a další vysocí vládní úředníci. Rada projednávala veškerá závažná rozhodnutí spojená s funkcí ozbrojených sil  a strategií.

Daihonei – císařský generální štáb

Armádní sekce a Námořní sekce. Obě podléhaly přímo Jeho Veličenstvu a rozhodovaly o nejzálažnějších otázkách operačního i strategického významu a to bez souhlasu vlády a mnohny i bez jejího vědomí.

Banzai Nippon Kokudžo Rikugun – Armádní letectvo

Sambo Sočo – velitel letectva

1) Rikugun Koku Hombu – generální štáb letectva

Obpovídal za operační přípravu, zpravodajskou službu, tvorbu rozvojových programů letectva, zajištoval vědecký výzkum, vydával rozhodnutí o způsobilosti letecké techniky k výkonu polní služby, potvrzoval objednávky a odpovídal za jejich dodání k jednotkám.

Reklama

2) Koku Sokambu – úřad generálního inspektora letectva

Kádrová politika, výcvikové programy, personální a soudní agenda

Ostatní orgány štábu armádního letectva:¨

Josen Keiri Čokambu – velitelství správní služby

Rikugun Kandža Jusoša – armádní zdravotní služba

Rikugun Čuo Kišobu – armádní meteorologická služba

Koku Cušin Hombu – velitelství spojovací služby

3) Rikugun Koku Juso Hombu – samostatné veletelství dopravního letectva

kterému podléhalo Rikugun Teišin Hombu – velitelství výsadkových jednotek

Koku Gun – letecká armáda

Reklama

Ve svém typickém složení měla 2 až 3 letecké divize. Japonsko (armádní letectvo) mělo za války celkem 5 leteckých armád:

· 1. Kókú Gun – štáb se nacházel v Tokiu. Do působnosti této armády spadalo Japonsko, Korejské a Kurilské ostrovy a Formosa (Tchai-wan).

· 2. Kókú Gun – štáb Hsigking. Působnost Mandžusko.

· 3. Kókú Gun – štáb Singapur. Působnost Barma, Thajsko, Malajsko, Sumatra, Jáva, Borneo a Francouzská Indočína.

· 4. Kókú Gun – štáb Manila. Působnost Filipíny, Celebes, Nová Guinea a přilehlé ostrovy.

· 5. Kókú Gun – štáb Nanking. Působnost Čína.

Hikošidan – letecká divize

Tato jednotka plně zajišťovala vymezenou frontovou oblast a tudíž vymezený vzdušný sektor. Každý Hikošidan měl ve své podřízenosti tzv. Koku Čiku (vzdušný sektor), což v podstatě bylo pozemní zajištění letišť. Toto zajištění bylo obvykle prezentováno letištním plukem (Hikojo Kaitai). Jeho hlavními úkoly bylo jednak kompletní zajištění provozu letiště (údržba, zásobování, opravy výzbroje i letištního zařízení), jednak samotná pozemní obrana letišť.

Hikodan – letecká brigáda

Prováděla vlastní leteckou činnost prostřednictvím podřízených Hiko Sentai. Hikodan měl minimálně 2, obvykle však 5 Sentai.  Stíhací letecká brigáda (Sentoki Hikodan) se skládala ze 2-3 stihacích Sentai, nejčastější variantou Hikodanu však byly smíšené letecké brigády (Rengo Hikodan) skládající se ze 2 stíhacích, 2 bombardovacích a 1 průzkumné Sentai. V závislosti na tom, jaký druh bombardérů byl používán v bombardovací Sentai, upřesňoval se název na Keibakugekiki Rengó Híkodan (lehké bombardéry) s dvěma stíhacími pluky, dvěma pluky lehkých bombardérů a průzkumnou letkou nebo Džubakugekiki Rengó Híkodan (střední bombardéry) s jedním stíhacím plukem, dvěma pluky těžkých bombardérů a jedním průzkumným plukem.

Hiko Sentai – letecký pluk

Výkonný orgán bojové činnosti. Skládal se ze tří Čutai a štábní letky. Velel mu důstojník v hodnosti podplukovníka nebo majora. Tři základní druhy:

- Sentoki Sentai stíhací pluk, tvořil asi 34 procent celkového stavu armádních leteckých jednotek. Ve výzbroji měl 39 letadel při tabulkovém stavu 320 mužů.

- Keibakugekiki Sentai lehký bombardovací pluk, asi 40 procent celkového stavu armádních leteckých jednotek. Ve výzbroji měl 20 až 30 letadel při tabulkovém stavu 450 mužů.

- Džubakugekiki Sentai těžký bombardovací pluk, asi 20 procent celkového stavu armádních leteckých jednotek. Ve výzbroji měl 28 letadel (sedm členů posádky na 1 stroj) při tabulkovém stavu 600 mužů.

- Teisacu Sentai průzkumný pluk, měl 18 až 27 letadel, celkový stav mužstva byl 360 mužů.

Čutaj – letka

Obvykle se skládala ze 3 Šótai (9-12 letadel) a některé měly i čtvrtou, rezervní Šótai. Počet pilotů se pohyboval od 12 do 16, stejný byl i počet mechaniků. Zbytek asi 100 osob byl ostatní pozemní personál.

Šotaj - roj

Základní bojovou jednotkou armádního letectva byla tzv. Šótai (roj). Skládala se ze tří letadel a pilotů – velitele a dvou čísel, Japonci totiž létali v klasické formaci „V“, později se lze setkat i se čtyřčlennou Šótai. V některé literatuře se také můžete setkat s pojmem Hentai - znamená totéž co Šótai.

Vedle těchto standardních organizačních jednotek byly zřizovány další samostatné jednotky nejčastěji ve velikosti peruti, byly pojmenovány jako Dokuritsu Čutai, jejichž úkolem bylo plnění speciálního úkolu. Příkladem může být např. Dokuritsu 47. Čutai zřízená v září 1941 za účelem vyzkoušení nového typu Nakadžima Ki-44 v bojových podmínkách a nebo již nám známá experimentální Čutai, která zkoušela Ki-84. Často byly také zřizovány průzkumné, spojovací či transportní Dokuritsu.

V knihách o japonském letectvu se také můžeme setkat se slovem Butai. Není to žádná konkrétní organizační jednotka japonského letectva, je to v podstatě obecné japonské označení pro jednotku. Např. právě Dokuritsu 47. Čutai byla též nazývána jako Kawasemi Butai (Ledňáček).

Letecký výcvik.

První školou v tomto systému byla kadetní letecká škola (Šónen Hikóhei Gakkó). V této škole se neučilo létat, cílem bylo pouze po 2 měsících základního výcviku rozdělit žáky podle výsledků závěrečných zkoušek na skupinu létajícího a pozemního personálu. Po 12 měsících již specializovaného výcviku byly žáci určení jako létající personál vyřazeni a přestoupili do elementární letecké školy (Hikó Gakkó – Kó). Výcvik zde trval 8 měsíců, vedle teorie létání zde již žáci absolvovali 20 hodin letu s instruktorem a 70 hodin sólo. Poté opět na základě zkoušek byly žáci rozděleni na stíhací, bombardovací či průzkumné piloty. Poté absolvovali další 2 měsíce speciálního výcviku a dostali hodnost důstojníka. V pokračovací letecké škole (Hikó Gikkó – Ocu) žáci nalétali během 4 měsíců dalších 120 hodin. Na závěr byly přeřazeni k operační výcvikové škole, kde se po dobu 2 měsíců žáci seznamovali se zásadami leteckého boje, dalších 6 měsíců se žáci učili skupinovému létání v bojových sestavách. Na této škole celkem nalétali 160 hodin. Úplný letecký výcvik tedy trval cca 30 měsíců a každý žák v něm nalétal téměř 400 hodin.

Banzai Nippon Kokudžo Kaigun – Námořní letectvo

Kaigun Koku Hombu – generální štáb námořního letectva

Provádělo a odpovídalo za stejný rozsah činností jako generální štáb armádního letectva, rozšířený o oblast kádrové politiky, výcviku leteckého personálu, osobní a soudní agendu.

Rento Kantai – Spojené loďstvo

Veškerá námořní síla Japonského císařství.

Kantai – Loďstvo

Slučovalo námořní a námořní letecké síly do operačního celku, zajišťujícího bojovou činnost v dané frontové nebo regionální oblasti. Podléhaly mu jak uskupení hladinových plavidel a ponorek, tak i palubní a pozemní letecké útvary zformované do jedné nebo více Kuku Sentai. Formace složené výhradně z leteckých lednotek používaly z administrativních důvodů označení Koku Kantai. Loďstvo odpovědné za konkrétní geografickou oblast neslo pojmenování Homen Kantai . tzn. Oblastní loďstvo, s předřazenou identifikací regionu např. Šina Homen Kantai – Čínské loďstvo… apod.V čele stál důstojník v hodnosti admirála nebo viceadmirála.

Koku Sentai – letecká flotila

Kokubokan Šidan – divize letadlových lodí

Pod tímto označením rozumíme buď Divizi letadlových lodí nebo hydroplánových nosičů nebo Leteckou flotilu složenou z několika pozemních leteckých pluků, tzv. Kokutai

Kokubokan Šidan

obsahovala dvě vyjímečně tři plavidla plnící taktické úkoly spojené s podporou výsadkových útočných sil a povrchových válečných lodí. Zajištovala protiponorkovou činnost, doprovod konvojů a zesilovala pozemní letecké jednotky.

Každá Divize měla palubní letku stojící administrativně na úrovni pozemního leteckého pluku Kokutai disponovala ovšem menším počtem letadel. Nazývala se Kokubokan Hikotai a podle specializace se dělina na:

a) Sentoki Hikotai, stíhací letka

b) Kogeniki Hikotai, bombardovací letka:

- Kjokuku Bakugekiki Hikotai, letka střemnhlavých bombardérů

- Kogekiki Bakugekiki Hikotai, letka horizontálních bombardérů

- Raigekiki Hikotai, letka torpédových bombardérů

c) Furoko Šiki Suidžoki Hikotai, hydroplánová letka

Každá Hikotai se dále dělila na palubní skupinu Kandžo Buntai příslušné letadlové nebo hydroplánové lodi, zahrnující pouze jednu kategorii letadel např. Sentoki Hikotai tvořila Sentoki Buntai Akagi a Sentoki Buntai Kaga.

Buntai disponovalo 12 až 24 letadly. Velitel tzv. Buntaičo byl důstojník v hodnosti korvetního kapitána nebo poručíka.

Koku Sentai

Ve smyslu pozemní letecké flotily odpovídal za organizaci bojové činnosti pozemních leteckých útvarů námořního letectva. Dispoziční stav letadel byl proměnlivý v závislosti na druhu oberace a obvykle se pohyboval od 100 do 250 strojů. Tedy až 5000 mužů.

Kokutai – letecký pluk

Základní taktická jednotka o síle 50 letadel, ačkoliv menší počty byly spíše pravidlem než vyjímkou. 1 až 3 Kokutai tvořily Koku Sentai. Pluku velel důstojník v hodnosti kontradmirála nebo kapitána.

Hikotai – letka

Disponovala 16 až 24 letouny. 3 Hikotai tvořily jednu Kokutai. Velitel letky tzv. Hikotaičo byl důstojník v hodnost fregatního či korvetního kapitána. Někdy se pro letku používal název Daitai pětšinou pro samostatné jednotky pro zvláštní účely.

Dělila se podle druhu na:

a) Sentoki Hikotai, stíhací letka

b) Kogeniki Hikotai, bombardovací letka:

- Bakugekiki Hikotai, letka pozemních bombardérů

- Kogekiki Hikotai, letka bitevních letadel

c) Teisacu Hikotai, průzkumná letka

d) Juso Hikotai, dopravní letka

Šotaj – sekce

Nejmenší taktická jednotka tvořená 4 až 6 letadly. Čtyři Šotai vytvářeli jednu Hikotai. Velícím důstojníkem byl poručík.

Pramen: VEJŘÍK, Lubomír. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941 (Prolog). Cheb : Svět křídel, 1994. ISBN 80-85280-26-4.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více