Willy Brandt a jeho Ostpolitik

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 45.158

Velkým problémem západoněmecké politiky byly vztahy s Východem, navázané sice oficiálně v roce 1955 v Moskvě, ale poté trvale váznoucí na požadavku uznání německých hranic z roku 1937 a dalších věcí formulovaných v Hallsteinově doktríně. Přes několik pokusů např. ministra zahraničí Gerharda Schrödera nedošlo v následujících letech k žádným velkým změnám. Situace se změnila až s po volbách v roce 1969, kdy vznikla vláda koalice Brandtovy SDP a FDP Waltera Scheela.

Willy Brandt se narodil 18. prosince 1913 v Lübecku jako Herbert Ernst Karl Frahm (Willy Brandt bylo původně jeho literární jméno). Už v roce 1930 vstoupil do SPD, o rok později do odtržené Socialistické dělnické strany SAP. V roce 1933 byl nucen emigrovat do Norska, kde vystudoval historii a poté se živil jako novinář. V roce 1940 pak musel před Hitlerem znovu uprchnout, a to do Švédska. Po válce se vrátil do Německa jako dopisovatel norských novina a tiskový atašé, po znovuzískání německého občanství v roce 1947 se pod novým jménem stal znovu členem strany SPD, za kterou byl pak v letech 1949 - 1957 a znovu od roku 1969 poslancem ve Spolkovém sněmu. V letech 1953 - 1957 byl prezidentem berlínské poslanecké sněmovny, v letech 1957 - 1966 starostou Berlína. Od roku 1964 byl spolkovým předsedou SPD, v roce 1966 se stal ministrem zahraničí a po dvou neúspěšných pokusech v letech 1961 a 1965 se tedy roku 1969 stal konečně spolkovým kancléřem.

Reklama

Brandt a Scheel byli rozhodnuti dosáhnout pomocí nových jednání se státy východního bloku uvolnění napětí panujícího v Evropě, zajistit lepší styky s druhým německým státem a také větší životaschopnosti Západního Berlína. Zájem na jednání byl i na druhé straně. Na jaře 1970 byla dohodnuta dvě setkání spolkového kancléře SRN Brandta a ministerského předsedy NDR Stopha, 19. března v Erfurtu a 21. května v Kasselu. Ani jedno však situaci příliš nezměnilo, protože Brandt za SRN nadále odmítal právní uznání NDR. Zároveň vedl v Moskvě jednání státní tajemník a Brandtův důvěrník Egon Bahr. Po dohodě s Nixonem nakonec Bahr souhlasil s uznáním východoněmeckých hranic, na oplátku ministr zahraničí Gromyko za ruskou stranu nepožadoval uznání NDR. Po problémech spojených s předčasným prozrazením textu dohody na veřejnosti byla 12. srpna 1970 ruskými a západoněmeckými šéfy vlád a ministry zahraničí podepsána smlouva o závaznosti stávajících hranic a snaze zachovat mír v Evropě.

Další jednání probíhala s Polskem. Smlouvu podepsali 7. prosince 1970 Brandt a Scheele na jedné straně a Cyrankiewicz a Jedrychowski na straně druhé a obě strany v ní uznávají jako západní a nedotknutelnou hranici Polska Odru a Nisu a vzdávají se všech územních nároků, zavazují se k mírovým řešením sporů a k výměně velvyslanců. Poláci se také ještě jednou zřekli všech nároků na reparace a povolili vystěhování svých občanů německé národnosti.

V březnu 1970 byla také zahájena jednání mezi zástupci čtyř vítězných mocností o novém uspořádání poměrů v Berlíně. Jednání se účastnili velvyslanci Anglie, Francie a USA v Bonnu a sovětský velvyslanec v NDR a z počátku neměla žádný viditelný výsledek. Ke změně došlo až po uzavření moskevské a varšavské smlouvy, kdy spolková vláda podmínila ratifikaci moskevské smlouvy ve Spolkovém sněmu vyřešením berlínského problému. Sovětská strana proto podnikla dílčí ústupky, které vedly k podepsání dohody čtyř mocností 3. září 1971. Podle dohody zůstala nadále zachována práva všech čtyř mocností v Berlíně, Sovětský svaz se zavázal k maximálnímu usnadnění tranzitu mezi Berlínem a SRN a Západní Berlín měl dále rozvíjet své zapojení do Západního Německa. Na tuto dohodu pak navázaly další rozhovory zástupců Západního Berlína a NDR o uspořádání cestovního ruchu mezi Západním Berlínem a východním Berlínem a NDR, doplněné obdobnou dohodou SRN a NDR o tranzitní dopravě mezi SRN a Berlínem. Obě dohody vstoupily v platnost 3. června 1972 jako dodatky k smlouvě čtyř mocností.

26. května 1972 pak byla ještě uzavřena smlouva o dopravě, která vstoupila v platnost 17. října 1972, a byla to první smlouva uzavřená mezi oběma německými státy, tedy mimo rámec spojeneckých dohod. Upravovala veškeré technické a praktické otázky silniční a železniční dopravy mezi německými státy a také umožňovala několikrát v roce navštívit příbuzné ve východním Německu, nebo dokonce turistické cesty, výjimečně i východním Němcům na Západ.

Na základě předchozích kasselských jednání byla v srpnu 1972 zahájena jednání mezi státními tajemníky Bahrem a Kohlem o zásadách vztahů mezi oběma státy, přičemž výsledná smlouva byla přes snahy odpůrců smlouvy a Ostpolitik obecně, především CDU/CSU a spolkového státu Bavorsko, v Bonnu schválena 8. listopadu 1972. Obě strany se zavazovaly dodržovat normální sousedské vztahy, dodržovat principy Charty OSN, výslovně potvrzovaly platnost a nedotknutelnost hranic a respektování samostatnosti druhého státu ve vnitřních i zahraničních záležitostech, domluvena byla také výměna stálých zástupců (ne velvyslanců).

V dodatcích k protokolu této smlouvy se navíc oba státy dohodly na zároveň odevzdaných žádostech o přijetí do OSN. 18. září 1973 pak byla přijata NDR jako 133. a SRN jako 134. člen Organizace spojených národů.

Reklama

Po uzavření smlouvy o vzájemných vztazích s NDR přišlo na řadu i Československo, s ním probíhala přípravná jednání již od roku 1971. Základním problémem, na kterém tehdy jednání uvázla, byla otázka mnichovské dohody. Československo požadovalo její prohlášení za od samého začátku neplatnou, SRN na základě tím se hrozících státoprávních problémů navrhovalo její prohlášení za neplatnou od 15. března 1939. Nakonec bylo přijato stanovisko, že bude mnichovská dohoda prostě označena za neplatnou, a to bez bližšího vymezení. Podle vzoru smlouvy varšavské pak byly dojednány i záruky nedotknutelnosti hranic a podobně. Smlouva pak byla podepsána v Praze 11. prosince 1973 Brandtem, Štrougalem a ministry zahraničí Scheelem a Chňoupkem. O deset dní později pak byly navázány oficiální diplomatické vztahy i s Bulharskem a Maďarskem.

Brandtova východní politika ale čelila vzrůstající kritice už nejen od druhé nejsilnější strany, CDU/CSU, ale i od některých členů jeho vlastní strany. V této době pak dostal velkou ránu poté, co vypukla aféra s jeho tajemníkem Guillaumem, který byl odhalen jako agent Stasi. V květnu 1974 proto nakonec Willy Brandt odstoupil z funkce. Až do roku 1987 zůstal předsedou strany SPD. Zemřel v roce 1992.

Literatura:
Weber, Hermann. Dějiny NDR. Nakl. Lidové noviny, Praha, 2003.
Müller, Helmut. Dějiny Německa. Nakl. Lidové noviny, Praha 2004.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více