První světová válka – díl 8

Autor: Radim Kapavík / kapa 🕔︎︎ 👁︎ 42.845

Na přelomu let 1917 a 1918 bylo zřejmé, že následující rok rozhodne o výsledku celé války. Paralyzované Rusko bylo před uzavřením mírové dohody (došlo k němu 3. března) a nebylo už schopno do vývoje války nijak vojensky zasáhnout. Němci už delší dobu věděli, že ponorkovou válkou svého cíle nedosáhnou (jejich propaganda však přesto pokračovala v líčení obrovské hospodářské krize nepřítele); pád Ruska jim tak dodal novou naději, a opět šlo o jakýsi závod – tentokrát ne na moři, ale na souši. Pokud Němci včas vrhnou veškeré své síly z východu na západní frontu, mohou dosáhnout vítězství dříve, než se do boje naplno zapojí americká armáda (američtí vojáci dosud stále procházeli výcvikem a jejich nevelký počet byl nasazen pouze na východě francouzského úseku fronty, na klidném a strategicky nedůležitém místě, aby se připravili na bojové nasazení). Situace si však byly vědomy obě strany a tak do roku 1918 státy Dohody poprvé nevstupovaly s ofenzivními plány. Jejich strategie byla prostá – odolat očekávanému německému náporu a s využitím amerických posil poté válku rozhodnout.

Zatímco v březnu 1917 disponovala Dohoda na západní frontě 178 divizemi proti 129 německým (poměr sil byl tedy asi 3:2), v lednu 1918 Němci vůbec poprvé získali na západě početní převahu – počet jejich divizí dosáhl už čísla 177, zatímco nepřítel měl k dispozici 169 divizí (s výjimkou amerických byly už všechny tyto divize – německé i francouzské a britské – početně oslabeny; namísto původních 12 je nyní tvořilo 9 praporů). Navíc Němci stále přisunovali na frontu další vojáky. Velení dohodových vojsk se tedy pokusilo stáhnout síly z ostatních válčišť – avšak Italové byli proti jakémukoliv odsunu francouzských a britských vojsk ze své země, Francouzi trvali na zachování dosud nečinného kontingentu v řecké Soluni a Britové zase hodlali dovršit svůj úspěch v Palestině. Výsledkem byla tedy dohoda, že žádné jednotky se z těchto bojišť nebudou ani stahovat, ani tam nebudou odeslány posily. Tím narážíme na dlouhodobý problém Dohody – její nejednotné vojenské velení. Zatímco Centrální mocnosti operovaly pod taktovkou Německa, každý stát Dohody si zachoval svoje velení a naprostou většinu vojenských pravomocí; funkce Ferdinanda Focha jakožto oficiálního velitele dohodových vojsk byla pouze formální.

Reklama

Tímto problémem se představitelé Dohody zabývali prakticky celou zimu. Byla ustavena Nejvyšší válečná rada, která ovšem nezískala potřebné pravomoci. Hlavně Britové (v čele s Haigem) se stavěli proti posílení jejich pravomocí, navíc řešili vlastní personální problémy. Rada nakonec dostala pravomoc disponovat zálohami všech států Dohody, ovšem tím se dostávala do střetu s vrchními veliteli jednotlivých armád, kteří těmito zálohami disponovali v praxi. Dalším problematickým bodem byla délka fronty, kterou hájili Britové a Francouzi. Zatímco francouzská byla mnohem delší – 480 km (Francouzi měli k dispozici 99 divizí), britská (200 km, 58 divizí) byla zase pod větším tlakem. Navíc Britové měli mnohem menší prostor k ústupu; rozmístění německých záloh však umožňovalo jejich nasazení na obou úsecích. Výsledkem toho všeho byly nejasnosti ve stanovení kompetencí jednotlivých velitelů a celý systém stál spíše na dobrovolné spolupráci a kompromisu, než na jasném silném vedení.

Hlavním architektem německého plánu na dosažení vítězství ve válce byl Ludendorff. Svůj plán dobře připravil – mír vnutil Rusku a posléze i Rumunsku, aby měl krytá záda na východě. Kvůli získání zásob pšenice obsadil Ukrajinu (kde odpor kladli pouze českoslovenští legionáři).

Za místo úderu pak Ludendorff zvolil nejslabší úsek nepřátelské linie – oblast mezi Arrasem a St. Quentinem. Ludendorff pro svou rozhodující ofenzívu konečně oprášil staré zásady vojenství – hlavní tlak neměl být soustředěn na strategické cíle, ale na využití míst nejmenšího odporu. Právě ve zvoleném místě se stýkaly úseky držené Brity a Francouzi; rozdělení nepřátelských armád je taktéž dějinami ověřeným postupem. Ani terén nebyl nijak složitý. Navíc Němcům do karet hrálo i chování nepřítele – z pochopitelných důvodů chystanou německou ofenzívu podceňovali; vždyť Němci se hodlali pokusit o to samé, na čem si Britové i Francouzi během minulých let opakovaně vylámali zuby. Důležitým faktorem pak bylo i oslabení britských vojsk v důsledku úporně protahované ofenzívy u Passchendaele na podzim 1917 (britská vláda si navíc po tomto zbytečném plýtvání životy vyhradila větší pravomoci v otázkách přidělování dalších záloh na bojiště) a nejasnosti ohledně případného nasazení francouzských záloh na pomoc Britům.

21. března 1918 ve 4.30 ráno začala závěrečná německá ofenzíva na západní frontě dělostřeleckou přípravou v úseku Arras – St. Quentin (69 km, nasazeno bylo 63 německých divizí). Německá děla nejdříve umlčela britské dělostřelectvo a po dvou hodinách se zaměřila na zákopy (při tom byly přerušeny veškeré telefonní spoje předních linií se zázemím). V 9.40 vyrazila za pohyblivou palebnou přehradou německá pěchota podporována letadly. Hlavní faktory úspěchu byly: moment překvapení, použití plynových a kouřových granátů, především však přírodní podmínky – místo útoku onoho dne halila mlha, která je vždy na straně útočníka. Úvodní tlak velice rychle prolomil britskou linii a 22. března britský velitel Gough poněkud unáhleně nařídil všeobecný ústup na Sommu. Ten se místy změnil ve zmatek, v linii vznikaly dokonce zcela volné průchody a Němci nezadržitelně postupovali. Na ústup v takovém měřítku nebyli Britové absolutně připraveni. Celá linie útoku by se dala rozdělit na dva sektory – severní u Arrasu, který Ludendorff určil za hlavní těžiště náporu, a jižní (St. Quentin), ve kterém Němci rychle postupovali. Ludendorff však postup na jihu brzdil a místy zcela zastavoval, neboť kolem Arrasu probíhaly tvrdé boje, ve kterých britští obránci stále posily přisunující Němce zastavili. Ludendorff tak sám porušil vlastní zásadu postupu na místě nejmenšího odporu a namísto toho trval na opakovaných neplodných útocích v severním úseku, kde nepřítel kladl odpor naopak největší. 27. března nařídil další masivní útok na pozice u Arrasu, a teprve poté svou pozornost obrátil na jih. 30. března měl být postup obnoven, ale jeho síla už mezitím vyprchala, Britové zacelili frontu a přisunuli francouzské posily. 4. dubna došlo k poslednímu německému náporu na tomto místě, který byl už ale bez větších komplikací odražen. Později se ukázalo, že toto byla jedna z největších německých chyb během války – kdyby se hned zpočátku naplno zaměřili na nejslabší místo nepřítelovi linie, mohli skutečně oddělit francouzskou a britskou armádu. V tom případě by se Francouzi museli (jak přiznal sám Foch) namísto pomoci Britům stáhnout k obraně Paříže, Britové by byli podle německého plánu obchvatem zatlačeni na sever k moři...

Reklama

Přestože válku nerozhodla, byla tato ofenzíva ve srovnání s minulými, které na západní frontě od roku 1915 proběhly, doslova drtivá. Němci postoupili v jižním sektoru až o 64 km, celkově se fronta posunula v celém sedmdesátikilometrovém úseku. Bylo zajato 80 000 nepřátelských vojáků a 975 děl, Němci stáli u Amiens. Německý průlom však odhalil jeden zásadní rozpor – zatímco německá propaganda své už znepokojené obyvatelstvo krmila zprávami o vyhladovělém nepříteli, tím, kdo skutečně postrádal důležité zásoby, byli Němci. A protože k průlomu došlo tak rychle a byl tak hluboký, němečtí vojáci se zničehonic ocitli tváří v tvář přeplněným britským skladištím potravin. Kontrast byl tak velký, že některé divize se třeba na den bez rozkazu zastavily a užívaly tohoto rohu hojnosti. I samotní velitelé se často starali více o zajištění potravin než o plnění rozkazů. Bylo v tom však ukryto nebezpečné poznání – zatímco Němci živořili o nekvalitních přídělech potravin, nepřítel měl všeho dostatek a bylo patrné, že hospodářská blokáda sužuje pouze Německo, nikoliv Anglii. Vliv na morálku vojska je jasný.

Poté co Ludendorff přestal věřit v úspěch své ofenzívy, obrátil se k alternativnímu plánu, který byl vypracován už v zimě. Šlo o úder ve Flandrech v úseku Ypry-Lens, který začal 9. dubna. Byl proveden narychlo bez dostatečných příprav, za situace, kdy většina německých záloh okupovala právě dobytý výběžek fronty, a za účelem pouhého odvedení pozornosti. Přestože Němci se v zájmu rychlosti vzdali utajení útoku, velení Dohody bylo stále přesvědčeno, že další nápor přijde u Arrasu. Tomu odpovídalo i rozložení britských sil. Namísto 35 divizí, se kterými alternativní plán původně počítal, měl však Ludendorff po předchozích bojích k dispozici pouhých 9. Ve výraznější úspěch nevěřili ani sami Němci. Útok však 9. dubna začal u Neuve Chapelle (opět s pomocí mlhy) naprostým vítězstvím – inkriminovaný sektor bránila portugalská divize provizorně rozmístěná, neboť měla být vystřídány Brity. Ta byla smetena během několika hodin a v poledne 9. dubna postoupili Němci 5 km za původní linii. Severní bok průlomu se zhroutil, zatímco jižní vydržel. Během dalšího dne se tak průlom rozšířil na sever na délku 40 km a 12. dubna dosahoval hloubky 15 km. Průlom byl však velice nebezpečný hlavně proto, že Britové měli prakticky za zády moře a jejich hlavní komunikace  a skladiště se nacházely asi 25 km za frontou. 12. dubna proto Haig vydal rozkaz k boji do posledního dechu, následujícího dne se z jihu začaly přisouvat britské a australské zálohy, Britové intenzivně letecky bombardovali německé komunikace a zkrátili linii pozvolným stažením od Yper. Německý tlak začal ochabovat a 18. dubna se situace stabilizovala. 25. dubna Němci ještě jednou na omezeném úseku zaútočili, 29. dubna pak těžkými ztrátami vykoupeným úderem svou ofenzívu ukončili.

Německý nápor však přinesl důležité změny i hluboko za frontou. Generál Foch byl 26. března (během krize po německém útoku směrem k Sommě) oficiálně pověřen koordinací armád Dohody na západní frontě a 14. dubna (během krize ve Flandrech) získal hodnost vrchního velitele armád Dohod. Přestože jeho pravomoci a autorita se tím o něco posílily, skutečné vrchní velení ve svých rukou neměl. Hned 14. dubna generál Foch odmítl vyslat další francouzské zálohy na pomoc Britům do Flander (některé francouzské jednotky už tam tou dobou působily) s odůvodněním, že tato ofenzíva už je vyřízena. Přestože (a nebo protože) se nakonec ukázalo že měl pravdu, vztahům mezi ním a Haigem to neprospělo.

Ovšem ještě větší napětí vládlo poněkud překvapivě na druhé straně, na straně která právě dosáhla výrazných úspěchů – v hlavě německého nejvyššího velitele (v praxi, titulárně jím byl Paul von Hindenburg) Ericha Ludendorffa. Ludendorff ve svých rukách držel nejen veškerou moc vojenskou, nýbrž od jisté doby (zhruba od roku 1916) prakticky i politickou (nikdo by se neodvážil odporovat jakémukoliv nařízení, které bylo „v zájmu německé branné moci). Dá se říci, že byl jakýmsi neoficiálním diktátorem Německa. Na jeho bedrech teď ležela zodpovědnost za osud Německa. Hlavním cílem Ludendorffa bylo po rozdělení francouzské a britské armády obchvátit britské křídlo a zatlačit Brity do moře. Vzhledem k tomu, že tento plán ztroskotal na odporu u Arrasu, rozhodl se Ludendorff udeřit na Brity ve Flandrech. Tady naopak Němci dosáhli nečekaného úspěchu, a proto Ludendorff, ač to neměl původně v úmyslu, pokračoval v tlaku v této oblasti. Situace, kdy Němci tam, kde o to Ludendorff v zájmu své strategie nejvíce stál, neuspěli, a naopak vítězili tam, kde to Ludendorff nepředpokládal a ve své podstatě ani nepotřeboval, ho silně deptala. Výsledkem byla nerozhodnost, nepružné přidělování záloh a zmatek v určení priorit. K tomu se přidružovala neustálá obava, že německý postup (především ve Flandrech) vytváří předmostí, které se v případě britského protiútoku stane jen smrtící pastí pro tamní jednotky (nutno podotknout, že generál Foch o protiofenzívě ve Flandrech okolo 14. dubna vážně uvažoval a právě tyto plány byly důvodem, proč Haigovi nepřidělil požadované posily; k protiofenzívě nakonec nedošlo).

Ludendorffovi se tedy nepodařilo dosáhnout strategického úspěchu, nicméně nebyl od něj daleko. Jenom Britové během těchto dvou ofenzív ztratili přes 300 000 mrtvých, raněných a zajatých vojáků. Tento úbytek sil byl narychlo kompenzován jednak čerstvými rekruty z ostrova, jednak stažením některých kontingentů z Palestiny, Itálie a od Soluně (proti původní dohodě o nepřesouvání sil), a navíc Američané se částečně vzdali svého principu nenasazování plně nepřipravených a „neotrkaných“ jednotek a dali Fochovi k dispozici své síly, které už v Evropě byly přítomny. Hlavně však na naléhání svých spojenců uspíšili transport dalších amerických vojáků do Evropy a čas, který Ludendorffovi zbýval k tomu, aby rozhodl válku ve svůj prospěch, se krátil. Ludendorff si toho byl vědom a připravoval poslední rozhodující úder. Nyní věřil, že válka může být rozhodnuta v britském úseku ve Flandrech, kde se jeho postup na konci dubna zastavil. Aby odvedl pozornost od tohoto sektoru, kde hodlal znovu udeřit, naplánoval překvapivý rychlý útok na hřeben Chemin-des-Dames u řeky Aisny, který Němci drželi až do předchozího roku.

Toto místo bylo pro útočníka výhodné, neboť ho společně s Francouzi držely čtyři britské divize přesunuté sem právě z Flander aby si odpočinuly po předcházejících bojích. Navíc místní francouzský velitel (jemuž byli podřízeni i Britové) stále trval na už překonané taktice předsunuté obrany, kdy se velký počet mužů soustředil do předních pozic a stal se tak potravou pro německá děla. 27. května spustila německá děla na 40 km dlouhém úseku fronty na západ od Remeše svou kanonádu a podporována plynovými útoky smetla obránce. 17 německých divizí se poté (opět kryto ranní mlhou) převalilo přes frontu a už prvního dne získalo mnohem víc, než plánovaný hřbet Chemin-des-Dames. Protivník byl věren svému zvyku i přes četné známky nadcházejícího německého útoku zcela zaskočen, Němci dosáhli Aisny během šesti hodin a na konci 27. května stáli před řekou Veslou, 15 km hluboko. Vynutili se její přechod a 30. května dosáhlo jejich úzké čelo Marny. Na francouzské straně zavládlo zděšení, opakovala se situace z podzimu 1914.

Reklama

Ludendorff opět dosáhl úspěchu tam, kde to nečekal. Odeslal další záložní divize ve víře, že rozhodující průlom je na světě. Němci byli však sevřeni mezi dobře bráněnou Remeší na východě a řekou Marnou na jihu, jejich nápor se tedy soustředil na západ. 3. června je od Paříže dělilo 90 km. Velení převzal Pétain, vystřídal a posílil poražené jednotky, vytvořil z nově příchozích divizí obranný val a zorganizoval několik protiútoků. 3. června se do boje výrazně zapojily americké jednotky (u Chateau-Thierry, nejzazšího jižního bodu, kterého Němci dosáhli), 6. června se německý postup zastavil. Vyčerpání jeho dynamiky napomohly mimo jiné i sklepy plné kvalitního francouzského vína (jsme v oblasti Champagne), které špatně zásobeným Němcům vlivem rychlého postupu padly do rukou. Přestože Francouzi ztratili 98 000 mužů a Britové 29 000 (z toho celkem 65 000 bylo zajato), strategického úspěchu opět nebylo dosaženo. Němci svým neplánovaným postupem přišli jednak o potřebný čas, a jednak o příliš mnoho záloh, které měly být nasazeny do plánovaného hlavního útoku v britském sektoru u Hazebroucku.

Při pohledu na mapu západní fronty je zřejmé, že Němci v tomto okamžiku měli ve svých rukou dvě hluboká předmostí (u Amiens – první ofenzíva) a na Marně (právě skončená předchozí ofenzíva) a jedno menší předmostí na britském úseku ve Flandrech (druhá ofenzíva). Přestože Ludendorff stále zamýšlel uskutečnit rozhodující úder ve Flandrech proti Britům, pokusil se ještě bezprostředně po skončení poslední ofenzívy 9. června ukrojit jazyk francouzské fronty mezi dvěma zmíněnými velkými předmostími na Marně a u Amiens. Tento pokus však rychle skončil neúspěchem, neboť nepřítel jej očekával a včas se na něj připravil. Ludendorff tedy opět nedosáhl kýženého oslabení britských sil ve Flandrech v důsledku přesunu posil k obraně tohoto jazyka, rozhodl se proto pokusit se o totéž, jen na druhou stranu od předmostí na Marně – směrem na západ, v okolí Remeše. Po předchozích útočných akcích však jeho síly potřebovaly čas na regeneraci a reorganizaci, k útoku proto nemohlo dojít dříve než v půli července. Hodinky ukazující čas, který Ludendorffovi zbýval před definitivním zvratem sil na frontě ve prospěch Dohody, však neúprosně tikaly dál – jen za onen měsíc klidu před bouří dopravili Američané do Evropy 300 000 vojáků. Drama první světové války dostupuje vrcholu a blíží se rozuzlení.

15. července 1918 v časných ranních hodinách začala – jak se později ukázalo – poslední německá ofenzíva této války. Už 18. června byl na poradě vrchního německého velení dohodnut její průběh. Celkem 49 německých divizí bylo vyčleněno k provedení útoku po obou stranách Remeše. Už 20. července pak měl následovat kýžený rozhodující úder ve Flandrech. Dohoda však měla o plánovaném německém náporu u Remeše tentokrát zcela přesné informace získané jak od zajatců, tak leteckým průzkumem. Obrana, kterou kromě francouzských jednotek tvořících většinu početního stavu sil v daném sektoru, vyztužovaly i jednotky americké a několik britských divizí, byla dokonale připravena. Vrchnímu veliteli francouzských sil Pétainovi se podařilo přesvědčit své podřízené velitele o nutnosti přijetí taktiky označované jako „pružná obrana“, kdy se většina bránící pěchoty soustředí v opevněných pozicích v hloubi bitevního pole, což je vykoupeno ztrátou několika kilometrů jen spoře bráněného území bezprostředně na frontové linii.

Německý útok probíhal ve dvou sektorech – na východ od Remeše stálo proti francouzské 1. armádě bezprostředně 23 německých divizí, zatímco na západ od Remeše zaútočilo na francouzskou 6. armádu 17 německých divizí. Útok na východě byl odražen takřka okamžitě, neboť obránci znali přesný čas zahájení dělostřelecké přípravy (1:10 hod v noci). Jejich děla tudíž spustila o deset minut dřív, čímž rozprášila připravené německé jednotky v zákopech. Práci dokončily předsunuté francouzské obranné jednotky a v 11 hodin dopoledne bylo po všem, přičemž hlavní obranná linie se do akce zapojila jen sporadicky. Ve druhém sektoru (západně od Remeše) však měla ofenzíva jiný průběh – frontová linie se zde ustavila po předchozí německé ofenzívě teprve před měsícem, což neumožňovalo dostatečně uplatnit taktiku pružné obrany. Konzervativní velitelé, kteří jí tak jako tak nebyli příliš nakloněni, se proto nakonec rozhodli držet se „osvědčené“ taktiky velící nepostoupit nepříteli ani píď území. Frontovou linii zde tvořila řeka Marna, což se zdálo nahrávat obráncům. Německá pěchota se pod ochranou tmy a kouřové clony na lodích přeplavila na druhý břeh a zaútočila, zatímco Němci dokázali pod neustálou palbou vybudovat několik mostů. Marna byla tedy u Dormans překročena a 16. července bylo vytvořeno předmostí 14 km široké a 6 km hluboké. Tím byl prodloužen výběžek fronty dosažený předchozí německou ofenzívou před měsícem a půl, především však hrozilo obklíčení a odříznutí Remeše, důležitého dopravního bodu (snaha získat tento železniční uzel byla jedním z důvodů, proč Němci svou ofenzívu spustili právě zde).

17. července byl postup Němců konečně zastaven francouzskou 9. armádou podporovanou britskými, americkými i italskými jednotkami. 18. července pak započala protiofenzíva sil Dohody. Přestože nebyla provedena zcela podle plánu (lépe řečeno existovaly plány dva, jeden generála Foche a druhý Pétainův, výsledná ofenzíva byla vlivem nejasného velení kombinací obou), byla velmi úspěšná. 18. července zahájila francouzská 10. armáda (západní bok výběžku) protiútok podle vzoru Cambrai (bez dělostřelecké přípravy, nasazeno velké množství tanků, konkrétně 350), zatímco střed (francouzská 9. armáda) i východní bok (francouzská 5. armáda) byly stále v obraně. Do 20. července však i tyto jednotky, mezitím posílená Brity (východní bok) a Američany (střed), přešly do protiútoku. Německý výběžek se tak ocitl pod tlakem ze všech tří stran a oslabené a vysílené německé jednotky začaly ustupovat. Vlivem zmíněné nedokonalé koordinace zúčastněných dohodových armád a vlastnímu obratnému manévrování se však z velké části z obklíčení dostaly (zajato bylo 25 000 Němců a mnoho válečného vybavení) a ustavily novou pevnou linii na linii řek Aisny a Vesly. Tedy přesně tam, odkud zahájily svou jarní ofenzívu. Jeden ze tří německých výběžků tak byl vymazán, 6. srpna byl protiútok Dohody zastaven. Ztráty byly na obou stranách poměrně vysoké – Němci ztratili 168 000 vojáků, Francouzi 95 000, Britové 13 000 a Američané 12 000 mužů. Ludendorff už 2. srpna nařídil pokračovat v přípravě na rozhodující ofenzívu (a navíc na tři další menší ofenzívy v jiných sektorech) ve Flandrech (přípravy byly přerušeny ještě před stanoveným datem zahájení – 20. července – poté co se ukázalo, že německý útok na jihu nedosáhne očekávaných úspěchů). Tato spojenecká protiofenzíva sice nepřinesla strategické vítězství, ale bylo to konečně nějaké vítězství, což mělo ohromný vliv na morálku bojujících dohodových vojsk. Naopak na německé straně se nejen hroutí morálka vojáků v zákopech, nýbrž i víra ve vítězství ve válce na místech nejvyšších – mimo jiné i korunní princ Vilém se už domníval, že válka je ztracena.

Vrchní velitel dohodových sil se snažil udržet si jednou nabytou iniciativu, a proto už 8. srpna začal další britsko-francouzský útok, tentokrát u Amiens. Útok byl do poslední chvíle dokonale utajen – základním předpokladem k dosažení tohoto utajení byla naprostá vzdušná nadvláda Dohody v tomto úseku, která znemožnila Němcům pomocí leteckého průzkumu zjistit závažné skutečnosti, jako například přisunutí další tisícovky děl na frontu, příjezd několika stovek tanků (jejichž noční přesuny mimo jiné svým hlukem kryla právě prolétávající letadla) a neustálé transporty mužů i materiálu po přetížených železničních tratích. Kromě toho byl nadcházející útok utajen do posledních chvíle i před samotnými k němu určenými jednotkami, které se o něm dověděly až 36 hodin před jeho začátkem. Němci tak nemohli cenné informace získat ani od několika set zajatců. Kromě toho v celém sektoru probíhaly do poslední chvíle opevňovací práce, z čehož bylo Němcům jasné, že nepřítel se zde soustředí na obranu. V den útoku bylo připraveno vyrazit 13 divizí pěchoty, 3 divize jezdectva a 360 těžkých a 96 lehkých tanků, to vše s podporou 2 000 dělostřeleckých baterií. Proti této síle stálo 6 německých divizí s velmi nízkým početním stavem.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více