Pád pevnosti

Druhá světová válka v Tichomoří byla zahájena 7. prosince 1941 japonským útokem na americkou tichomořskou flotilu v Pearl Habroru. Současně se japonská vojska vylodila na Filipínách, v Hongkongu, na Borneu, Malajském poloostrově a na ostrově Guam. Boje o Malajsko a Singapur, kterým je tento článek věnován trvaly dva měsíce, přestože se Britové optimisticky domnívali, že budou v Malajsku vzdorovat nejméně rok....

Japonští stratégové se již od počátku plánování expanze zaměřili především jižním směrem, kde ležely země s velkým nerostným bohatstvím - Indočína, Siam, Malajsko, ostrovy Nizozemské východní Indie. Navíc tato území spravovaly evropské státy, které měly sami se sebou co dělat nebo již byly okupovány. Aby bylo možné toto nerostné bohatství využívat, stalo se nezbytností, zajistit bezpečnost námořních cest do Japonska. To znamenalo jediné - dobýt Singapur.

Podle mého názoru umožnilo rychlé vítězství Japonců především vynikající diplomatické umění, které beze zbytku využilo slabosti evropských států. Japonsko si postupně vynucovalo ústupky a upevňovalo svou pozici v oblasti. Od srpna 1940 smělo používat letiště a železnice v celé severní Indočíně a smělo také budovat vojenská letiště a přístavy. Zanedlouho tak mělo v těsné blízkosti Malajska 200 letounů. V září 1940 byla podepsána smlouva umožňující Japoncům umístit v Indočíně 6000 vojáků, kteří samozřejmě obsadili především strategicky důležité body a zajistili nástupní prostory k útoku na Malajsko.

Malajský poloostrov je dlouhý 600 km a jeho šířka se pohybuje od 90 do 300 km. Středem Malajska vede pohoří jehož výška je 2100 m na severu a 900 m na jihu. Terén uprostřed ostrova je pokrytý džunglí a podél pobřeží se rozkládají planiny. Tento terén je navíc protkán množstvím říček a potoků. Singapur leží na jižním cípu Malajského poloostrova. Vlastní ostrov měří 40 km od východu k západu a 20 km od severu k jihu. Od pevniny jej odděluje Johorská úžina, která je na nejužším místě přemostěna. Obranu ostrova tvořila především mohutná pevnostní děla střežící přístup od moře. Přístup z vlastní pevniny nebyl příliš zabezpečen, neboť odtud se rychlý útok nepředpokládal a opevnění mohla být zbudována později. To bylo opomenutí, které jednoznačně šlo na triko nejvyššího britského velení v Asii.

Velení na malajskou operací bylo svěřeno 25. armádě, jejímž velitelem byl generálporučík Tomoyuki Jamašita. Byl to vynikající stratég, jehož specialitou bylo plánování rozsáhlých vojenských operací. U nejvyššího japonského velení nebyl příliš oblíben a proto sloužil většinou co nejdále od japonských břehů. A to, že mu velení svěřilo tento náročný úkol, svědčí o jeho vynikajících vojenských kvalitách. Proti němu stál generálporučík Arthur E. Percival. Objektivně hodnoceno nebyl příliš zdatným velitelem ani charismatickou osobností. Podle toho také vypadala drtivá porážka britských vojsk.

K provedení útoku dostal Jamašita 25. armádu s pěti divizemi. První co udělal - jednu z nich ze seznamu vyškrtl s tím, že nebude potřeba. Celkem tak měl k dispozici asi 60.000 mužů, 400 děl všech ráží, 120 tanků a pancéřových vozidel. (jedna z divizí nakonec nebyla vůbec nasazena, bojů se účastnilo tedy asi 45.000 vojáků). Hlavní síly se měly pod ochranou letectva a námořnictva vylodit u Singory a Pattani a zaútočit ve směru na řeku Perak. Odtud bude útok směřovat na Kuala Lumpur a dále směrem na Singapur. Další síly budou vyloděny u Kota Baharu a budou postupovat podél pobřeží na jih.

Počáteční boje probíhaly z japonského pohledu bez problémů. U Singory a Pattani se vylodění podařilo téměř bez výstřelu. Tato místa ležela totiž ještě v Thajsku (Siam) a místní vojska neměla mnoho chuti bojovat. Japonci se pak okamžitě vydali k malajské hranici. U Kota Baharu bylo vylodění mnohem dramatičtější. Město bylo bráněno 8. brigádou 9. indické divize a bylo dobře připraveno na obranu. Mezi pobřežím a letištěm, ležícím asi 2 km do vnitrozemí se rozkládala trojitá linie bunkrů, chráněná minami a zátarasy. Posádka se bránila velice statečně, ale po několika hodinách byla nucena před japonskou přesilou ustoupit. Japonci měli 320 mrtvých a 539 zraněných, což byly asi nejtěžší jednorázové ztráty za celou dobu kampaně.

Další postup Japonců lze s trochou nadsázky hodnotit jako boj za pochodu. Omezoval se především na menší potyčky v okolí hlavních silnic. Jinudy se ani v těžkém terénu postupovat nedalo. Britové byly vlastně na jednom permanentním ústupu a jen na několika málo místech (Jitra, Ipoh a další) se podařilo Japonce na krátkou dobu zastavit. Dokonce ani na přechodech přes řeky, nebyly Britové schopni vybudovat souvislejší obranné postavení. Nutno podotknout, že jim k tomu Japonci ani nedali příležitost. Jak vlastně vypadal tento bliztkrieg v džungli?

Scénař byl jednoduchý. Po silnici posupoval předvoj pěchoty podporovaný tanky a dělostřelectvem. Pěchota se přebrodí přes řeku, vybuduje na druhé straně provizorní obranu a ženisté začnou s opravou mostu. Po třech hodinách je postaven provizorní most. První přejíždějí tanky a po silnici, kterou mimochodem Britové nezaminovali, postupují k dalšímu mostu. Za deště a omezené viditelnosti postupují japonské jednotky nezmenšenou rychlostí a dorazí tak k mostu dříve, než jej Britové stačí vyhodit do povětří. Docházelo tak ke kuriózním případům, že Japonci dorazili k silně opevněné pozici, kde stálo 10 protitankových děl - bez posádek. Ty se skrývali před deštěm v džungli a než se dostali ke svým dělům, rozstřílely je japonské kulomety!

  1. Pěchota se přebrodí, obsadí přední břeh řeky (A) a kryje opravy mostu
  2. Ženisté, kryti pěchotou, opravují most
  3. Děla zahájí palbu na nepřátelské pozice (C)
  4. Tanky a pěchota se připraví k útoku, který později rozšíří průlom nepřátelské obrany
  5. Po dokončení oprav mostu pěchota nečekaně přepadne nepřítele, většinou v noci nebo za prudkého deště. Prolomí střed jeho obrany a na takto vzniklou mezeru zaútočí kolona připravená v záloze. Tanky, lehká děla a pěchota projedou prolomenou linií a obsadí další most (B) dřív, než bude vyhozen do povětří.

Japonci nezadržitelně postupovali den za dnem a nakonec došlo k tomu, k čemu muselo dojít - k ústupu na samotný ostrov Singapur. Ke stažení posledních akceschopných jednotek na ostrov došlo v noci ze 30. na 31. ledna. Japonci nyní ovládali celý malajský poloostrov, ale útok na Singapur musel být proveden. Na ostrově stále bylo 85.000, byť demoralizovaných vojáků. Jamašita nemohl příliš dlouho otálet a nakonec trvalo jen týden, než bylo vše připraveno pro závěrečný útok. 5. února byla zahájena masivní dělostřelecká příprava trvající 3 dny. Poté Japonci zaútočili. Ačkoli je to neuvěřitelné, získali Japonci již první den poměrně pevné předmostí a pomalu postupovali směrem na Bukit Timah, což byl klíčový bod obrany Singapuru. 13. února již byla v jejich rukou polovina ostrova. Především pak obrovské rezervoáry s pitnou vodu pro Singapur. Za těchto okolností neměli Britové již příliš na vybranou a Percival 15. února kapituloval.

Celé tažení nelze snad ani hodnotit jinak, než jako jedinečné japonské vítězství a britskou katastrofální porážku. Během celé kampaně zajalo 60.000 japonských vojáků 130.000 britských důstojníků a vojáků (mezi nimi 15.000 Australanů, 35.000 Britů, 65.000 Indů a 15.000 Malajců). Ukořistěno bylo 740 děl, 2.500 kulometů, 65.000 pušek, 1000 lokomotiv, 200 obrněných vozidel, 10 letadel a několik tisíc nákladních automobilů a dalších vozidel. Japonské ztráty byly 3.507 mrtvých a 6.250 raněných. Z toho více než polovina připadá na boje o samotný Singapur.