První světová válka – díl 4: Velké manévry (srpen - prosinec 1914)

Autor: Radim Kapavík / kapa 🕔︎︎ 👁︎ 63.822

Dlouho očekávaná válka, později známá jako 1. světová válka, byla plánována jako rychlé tažení či jejich sled, a všechny strany se domnívaly, že skončí do Vánoc (samozřejmě jejich vítězstvím). Ovšem jediný, kdo se tomuto cíli přiblížil a mohl ho reálně dosáhnout, bylo Německo se svým Schlieffenovým plánem. Náčelník německého generálního štábu Helmut von Moltke se však hned zkraje dopustil několika zásadních chyb, které ho stály možnost získat toto slavné vítězství. Traduje se, že když von Schlieffen roku 1913 umíral, jeho poslední slova byla „K válce určitě dojde. Hlavně ať je pravé křídlo dost silné.“ Přesto prvním Moltkeho zásahem do plánu bylo zdvojnásobení síly levého křídla (ze 6 divizí na 12) na úkor posil, které měly přijít na pravé. Bylo to poněkud nelogické, protože levé křídlo se tím stalo zbytečně silným pro svou plánovanou úlohu (ustupovat a poutat na sebe francouzské síly), ale samozřejmě nemohlo být dostatečně silné na to, aby získalo výrazné vítězství nad opevněnými Francouzi.

Reklama

6. srpna 1914 zahájili Němci dlouho a pečlivě plánovaný kolosální přesun svých sil přes Rýn. Železniční síť byla z velké části vybudována právě za tímto účelem a splnila ho dokonale. 12. srpna bylo připraveno 7 německých armád na pravém křídle, 17. srpna bylo rozmístění sil dokončeno. Mezitím Němci ovšem už od 4. srpna bojovali v Belgii. Hlavní překážkou ve směru plánovaného postupu byla kruhová pevnost v Lutychu na řece Maase. Samotné město Lutych bylo obsazeno už 5. srpna, nicméně pevnosti kladly houževnatý odpor. 7. srpna Francouzi spustili svou plánovanou ofenzívu na jihu, kvůli níž nemohli Belgičanům poskytnout účinnou podporu v boji s Němci. Její hlavní část se rozběhla 14. srpna, kdy začal postup do Lotrinska. 20. srpna byly 2 francouzské armády, celkem o 19 divizích, zastaveny na linii Morhange-Sarrebourg asi 50 km za hranicí. Stejného dne Němci vstoupili do Bruselu, poté co se belgická armáda rozhodla tváří v tvář obrovské německé přesile zachránit ústupem do pečlivě opevněného tábora u Antverp.

Helmut von Moltke v reakci na francouzský neúspěch nerozumně zaváhal a chvíli si pohrával s myšlenkou vzdát se celého Schlieffenova plánu a zasadit rozhodující úder na jižním křídle! I když se nakonec vrátil k původnímu plánu, jeho myšlenkové zvraty a ne zrovna ideální komunikace uvedly ve zmatek německé velitele na levém křídle. Když k tomu připočteme osobnosti těchto velitelů – byl to princ Ruprecht a korunní princ Vilém, syn německého císaře, je logické, že se přiklonili k útoku. Poté co jim generální štáb odmítl výslovně zakázat zaútočit a odpovědnost přenesl výhradně na ně (což je v kontextu celkové strategie nesmyslné), 20. srpna Ruprecht se svou 6. armádou (podporován na křídle 7. armádou) zaútočil a Francouze zatlačil, nicméně neměl dostatek sil je porazit. Německý korunní princ Vilém pak zaútočil dokonce přes výslovný rozkaz držet pozici a bránit se a výsledkem bylo zatlačení Francouzů zpět na opevněnou linii na hranicích, která byla pro Němce nepřekročitelná. To dovolilo Francouzům, kteří konečně pochopili, že hlavní události této války se odehrávají na sever od této oblasti (i když se stále nedokázali smířit s tím, jak daleko na sever), stáhnout část svých sil k použití na jiných úsecích fronty.

Když Francouzi viděli jak houževnatě se ještě stále brání belgická pevnost Lutych, usoudili, že Němci Belgií projdou na jih od ní, mezi Maasou a Ardenami. Proto se rozhodli vyslat 3. a 4. armádu (20 divizí) do Arden, kde se očekával střed německé formace. Ty se 22. srpna náhodou střetly s německou 4. a 5. armádou a ve zmatených bojích byly zatlačeny zpět. Po jejich levém křídle však postupovala francouzská 5. armáda (10 divizí) a 4 britské divize, které v domnění, že nastupují proti pravému křídlu nepřítele, se kterým se vypořádají a následně udeří na střed jeho formace, řítily se do kleští mezi německou 3. armádu zhruba v pozici, ve které Francouzi nepřítele očekávali, a 1. a 2. německou armádu, které tvořily skutečné pravé křídlo německé formace a postupovaly podél pobřeží mnohem severněji, než Dohoda předpokládala. Francouzský velitel Lanrezac byl asi jediným, kdo tušil skutečnou hloubku německého obchvatného manévru a proto se zdráhal postupovat. To, společně s přítomností Britů, o nichž Němci nevěděli, a s tím, že Němci zaútočili dříve než byli připraveni, dovolilo Lanrezacovým silám 22. srpna v noci včas se stáhnout. Britové držící pozice u Monsu se však stáhli až o den později, zároveň však hlouběji, neboť jejich velitel John French Francouzům vyčítal, že ho svým ústupem nechali na holičkách. Paradoxně právě z Lanrezaca v důsledku jeho ústupu spojenecké velení udělalo obětního beránka za totální selhání na západní frontě a ještě v srpnu ho odvolalo.

Vrchní velitel spojeneckých sil, generál Joffre, v tomto okamžiku konečně pochopil celou situaci a začal připravovat protiopatření. Přizpůsobil se německému plánu „otáčivých dveří“ a zatímco jeho pravé křídlo se zarazilo o pás opevnění na hranicích, ve kterém se mohlo cítit bezpečně, levé křídlo překotně ustupovalo. Joffre začal s postupným přesunem jednotek ze zabezpečeného pravého křídla na ohrožené levé s výhledem, že posílené jednotky postupně přejdou do protiofenzívy. To se ukázalo být nemožným. Ale už se začaly shromažďovat faktory, které nakonec vedly k tomu, že Němci se o vítězství sami připravili. Německý generální štáb totiž s odůvodněním, že rozhodujícího vítězství už bylo dosaženo, provedl změny v rozestavění svých jednotek, které měly mít dalekosáhlé následky. Přispěli k tomu i Belgičané svým odvážným výpadem z oblasti Antverp 25.-26. srpna. Moltke zbytečně vyčlenil 7 pravidelných divizí k obléhání Antverp a několika dalších vzdorujících pevností (Schlieffen na takovéto úkoly počítal se záložními jednotkami Landswehru), a navíc další 4 divize odeslal na východní frontu, kde do běhu událostí zasáhlo Rusko.

Rusko Francii slíbilo, že v případě německého útoku na ni odlehčí tlaku tím, že napadne Německo z východu. Svůj závazek, ač do jisté míry sebevražedný, splnilo. Němečtí vojenští velitelé Východního Pruska navrhovali jako důsledek Schlieffenova plánu stáhnout se na východě na přirozenou obrannou linii řeky Visly. Z politických důvodů však nebylo jejich žádosti vyhověno, protože opuštění tak velkého německého území (a jeho následné zabrání Ruskem) by vyvolalo zdání slabosti a nedůvěry ve schopnosti německé vlády postarat se o své občany. Velkokníže Nikolaj, nejvyšší ruský velitel, rozhodl, že 17. srpna začne ruský postup proti Východnímu Prusku. Vymyslel kleště, které měly sevřít 8. německou armádu umístěnou ve Východním Prusku pod velením Maxmiliána von Prittwitze. 1. ruská armáda (6 a půl pěchotní a 5 jízdních divizí) pod velením Rennenkampfa tedy 17. srpna překročila hranici v nejvýchodnější části Východního Pruska. Prittwitz své síly (7 pěchotních a 1 jízdní divizi) přesunul proti této síle, ale jeho protiútok na 55 km široké frontě byl u Gumbinnen 20. srpna odražen. Následujícího dne přišla zpráva, že ruská 2. armáda (10 pěchotních a 3 jízdní divize) pod velením Samsonova překročila hranice Východního Pruska jihozápadněji v jeho slabě bráněném týle a Prittwitz zpanikařil. Okamžitě rozkázal ústup za Vislu.

Helmut von Moltke zareagoval rychle a Prittwitze odvolal. Na jeho místo dosadil penzionovaného Hindenburga a do funkce jeho náčelníka generálního štábu Ludendorffa, který se vyznamenal při obléhání belgického Lutychu. Tito dva muži ve vlaku během své cesty napříč Německem na své nové působiště vymysleli plán, který jim oběma v německých očích propůjčil aureolu slávy, které se už nikdy „nezbavili“. Ironií je, že okamžiky, kdy se o budoucí strategii rozhodovalo, strávili na železnici a konat museli nižší velitelé na místě, kteří jednali podle svého uvážení. Právě na jejich základech pak vznikl Ludendorffův plán – své již stažené síly nasměroval 26. srpna proti Samsonovovu levému křídlu a jednotky, které dosud zůstávaly na severovýchodě proti Rennenkampfovi po zvážení situace stáhl proti druhému Samsonovovu křídlu. Tento odvážný manévr byl umožněn především ruskými chybami – Rennenkampf a Samsonov se vzájemně neměli nijak v lásce a proto si nedůvěřovali, spolupráce mezi nimi vázla; ruské velení Rennenkampfovi na severu nařídilo postupovat na opevněný Královec, místo aby pronásledoval ustupující německé jednotky; a hlavně, Rusové své rozkazy naivně vysílali nešifrované rádiem, a tím Němcům umožnili, aby toto všechno v reálném čase věděli a odkrývali jím tím své pozice a záměry.

Samsonov byl rychle poražen, obklíčen a téměř zničen (on sám spáchal v tannenbergských lesích sebevraždu). Bitva skončila 30. srpna a vešla do dějin jako bitva u Tannnenbergu. Pro Rusy byla katastrofou – ze 150 000 Samsonovových vojáků jich smrti nebo zajetí uniklo jen asi 10 000. Ludendorff pak s přispěním jednotek stáhnutých ze západní fronty (ty však dorazily pozdě na to, aby se podílely na rozhodujících událostech u Tannnenbergu) udeřil i na pomalu postupujícího Rennenkampfa. Němci, kteří měli nyní převahu 3:1, zahájili 7. září u Mazurských jezer útok, kterým Rennenkampfa donutili k ústupu, od 9. do 14. září pak probíhala samotná bitva, která byla prakticky ruským ústupem krytým několika divizemi. Ztráty však byly velké – Rusové ztratili 125 000 mužů, zatímco Němci 40 000 (vzhledem k jejich relativně nevelkému počtu sil na východní frontě byly tyto ztráty pro Němce na pokraji únosnosti). Rusové byli vytlačeni z Východního Pruska a natolik otřeseni, že pro něj přestali představovat akutní nebezpečí. Ruské celkové ztráty během útoku na Východní Prusko činily asi 250 000 mužů (z toho 92 000 zajatých), ještě horší pak byly v ruských podmínkách ztráty materiální.

Reklama

Významnou činnost už vyvíjela i rakousko-uherská armáda u Lvova. Její levé křídlo (1. a 4. armáda) začalo postupovat na sever do Polska, čímž naplňovalo plán na odříznutí polského jazyka (druhá část kleští, německá armáda, však neměla na něco takového ani pomyšlení). Pravé křídlo (slabší 2. a 3. armády) mělo postup krýt, jenomže právě na něj udeřili plnou silou Rusové (3. a 8. armáda). Mezi 26. a 30. srpnem (což se přesně kryje s ruskou porážkou u Tannenbergu) bylo rakousko-uherské pravé křídlo drtivě poraženo a donuceno ustoupit za Lvov. Tím byl ohrožen týl postupujících 1. a 4. armády, které se otočily proti Rusům, ale jejich postupu nebyly schopny čelit a po zbytečných pokusech o protiútok, které jenom odčerpávaly už tak nevelké rakouské síly, 11. září proběhl celkový ústup, který se nakonec zastavil až v oblasti Krakova, čímž byla fakticky ztracena provincie Halič. Rakouská armáda byla v troskách (ztráty činily 350 000 mužů z celkových 950 000) a její situace byla tak zoufalá, že Němci jí ze svých nepříliš početných sil ve Východním Prusku po porážce Rusů u Mazurských jezer poslali na pomoc celou nově zformovanou 9. armádu. V tomto období plném významných událostí pak došlo i k té vůbec nejvýznamnější, a to na západní frontě.

Postupující Němce jsme opustili v okamžiku, kdy jejich už zbytečně oslabené pravé křídlo před sebou žene ustupující Francouze a Brity. Vlivem zmatků, které vojenský ústup tak rozsáhlého charakteru často doprovázejí, nebyl tento ústup jednolitý. Některé jednotky se zdržely a byly pak zaskočeny nepřítelem se silnou početní převahou, jindy část fronty ustoupila rychleji než zbytek a situace byla značně nepřehledná. To vedlo k tomu, že Němci se domnívali, že vítězství už dosáhli a osudně změnili své plány. Pravé křídlo předčasně zmenšilo oblouk, po kterém mělo postupovat kolem Paříže, a stočilo se k jihu ještě před dosažením její úrovně s cílem obklíčit francouzské levé křídlo. Moltke pak Schlieffenův plán definitivně pohřbil, když rozkázal zcela obrátit role pravého a levého německého křídla – levé křídlo a střed mělo začít postupovat na Verdun a obchvátit francouzskou armádu, zatímco pravé křídlo (které bylo původně určeno k obchvatu) se mělo na svém oblouku obrátit směrem ven, čelem přímo k Paříži, kde se formovaly francouzské jednotky stažené z pravého francouzského křídla k obraně hlavního města, a celý manévr levého německého křídla krýt.

Vojenským velitele Paříže byl Gallieni, který okamžitě pochopil příležitost a 4. září přesvědčil Joffreho, aby se jí Dohoda chopila. Byl vydán rozkaz, aby se ustupující Francouzi (kteří už překročili řeku Marnu, která dala této slavné bitvě jméno) během 5. září otočili čelem vzad a následujícího dne zahájili všeobecnou protiofenzívu. Již 5. září však nově zformovaná 6. francouzská armáda z oblasti Paříže pod velením generála Maunouryho zaútočila na Kluckovu 1. armádu, která tvořila úplný okraj německého pravého křídla a byla nejvíc vystavena nebezpečí. Kluck vydal osudný rozkaz přeskupit celou svou armádu k obraně ohroženého křídla, za kterýmžto účelem na něj stáhl prakticky všechny své síly. Tím ovšem mezi jeho 1. armádou a Bülowovou 2. armádou postupující po jeho boku vznikla 48 km široká mezera chráněná pouze jezdeckou clonou. K postoupení tohoto rizika Klucka pohnula skutečnost, že zatímco Francouzi se osudného 5. září obraceli a na jeho křídlo již dokonce zaútočili, Britové pochodující právě před vznikající mezerou stále ustupovali.

Následujícího dne se však i Britové otočili a ve vlastních stopách se vraceli zpět. A protože mířili přímo do mezery v německých liniích, vyvolali poplach v německém velení. Bülow vydal 9. září celé své armádě rozkaz k ústupu. Téhož dne ustoupila i Kluckova 1. armáda tísněná zprava francouzskou 6. armádou a zleva postupujícími Brity a 11. září už ustupovaly všechny německé armády na západní frontě, většinou na přímý rozkaz Moltkeho. Německé dobrodružství s levým křídlem, které mělo Francouzům improvizovaně zasadit rozhodující úder u Verdunu, totiž pochopitelně skončilo fiaskem na francouzských pohraničních opevněních. Němci se tak sami připravili o vítězství, o kterém už věřili, že ho dosáhli, nepochopitelnou ztrátou nervů. Na tomto příkladu je dobře vidět platnost okřídleného vojenského rčení, že mnohem důležitější, než bitva odehrávající se na válečném poli, je bitva odehrávající se v hlavách jednotlivých velitelů. Jednou z důležitých veličin v rovnici rozhodování německého generálního štábu totiž byla mimo jiné zcela nepodložená fáma o tom, že v přístavech severní Francie či Belgie se vyloďují britské jednotky, které by tím výrazně ohrožovaly týl postupujících německých armád. (O této variantě se v Británii skutečně uvažovalo, ovšem přestože se jeví jako velice nadějná, pouze v teoretické rovině; měla však své zastánce, mezi nimi – jak jinak – jistého Winstona S. Churchilla, tehdy Prvního Lorda admirality). Kromě toho 9. září, v den kdy se rozhodla ustoupit německá 1. a 2. armáda, provedli Belgičané pod vedením krále Alberta další výpad z Antverp, který podpořil německý strach z nebezpečí ohrožení svého týlu. Navíc německé zásobování začínalo na tak velké vzdálenosti už váznout.

Slavná bitva na Marně rozhodujícím způsobem ovlivnila průběh celé války. Dosud postupující Němci částečně ustoupili (nejvýše zhruba 50 km), nicméně zdaleka nebyli poraženi a rychle zkonsolidovali své síly. Naopak jejich pronásledovatelé postupovali pomalu (postup byl ztěžován terénem hustě protkaným říčními koryty) a opatrně a tím umožnili Němcům bezpečně obnovit své linie. Fronta se ustálila na linii řeky Aisny a situace v severní Francii vypadala poněkud zmateně. Německé linie se táhly zhruba na úrovni řeky Aisny od německých hranic téměř k Paříži. Třebaže vše na sever od této linie bylo teoreticky v německých rukou (kromě Antverp a dalších bodů na belgickém a zčásti francouzském pobřeží, kde se stále drželi Belgičané), nebylo toto území „uzavřené“, neboť německá linie jak řečeno končila před Paříží. Logickým manévrem z francouzské strany tudíž byl obchvat tohoto pravého německého křídla, o jehož provedení rozhodl Joffre 17. září po zastavení německého ústupu. Bylo to však řešení natolik očividné, že Němci ho předvídali a včas se na něj připravili. Tak začalo období známé jako „závod k moři“.

14. září, v okamžiku nejvyšší krize německých armáda ve Francii, byl odvolán náčelník generálního štábu Helmut von Moltke, a na jeho místo nastoupil Erich von Falkenhayn. Tento muž zastavil německý ústup a 15. září se poprvé na frontě objevuje symbol této války – zákopy. Německá armáda je vybudovala podél linie s jasným cílem – udržet se na území nepřítele za účelem pozdějšího obnovení postupu. Proti nim brzo vyrostly zákopy nepřítele. Od počátku byl však jasný rozdíl v jejich koncepci – zatímco Němci byli hluboko na nepřátelském území a věřili že tam zůstanou, Francouzi zcela nerealisticky předpokládali, že během tří až čtyř týdnů budou Němci zatlačeni pryč ze země! To se projevilo v jevu patrném ještě dlouho poté – německé zákopy byly na počátku války mnohem důmyslnější a pevnější než francouzské (i když tyto rané zákopy se s pozdějším propracovaným systémem opevnění fronty nedaly srovnat). Se zákopy se objevuje rozhodující fakt války – naprostá převaha obranných zbraní (tedy především kulometu v kombinaci se zákopem) nad útočníkem. To si spojenecké velení ještě dlouho nechtělo uvědomit; například Britové měli v porovnání s Němci naprosto nedostačující počet kulometů ještě během následujícího roku.

Rozhodujícím faktorem války na západě se na jistý čas staly přesuny vojenských sil podél fronty na severozápad za účelem obchvácení německého křídla (a z německé strany ve snaze mu zabránit). V tomto závodu k moři byli Němci celou dobu o krok před Dohodou, takže první fáze manévru sil Dohody skončila 24. září na linii řeky Sommy, iniciativu převzala nově vytvořená 10. armáda, které opět Němce nepředběhla a u Arrasu byla zastavena a těžce bojovala za udržení této pozice. Tím se linie fronty probíhající od Aisny směrem na sever přiblížila na půl cesty k průlivu La Manche. Další krok připadl na Brity, kteří se rozhodli přesunout na sever, aby si tím zkrátili zásobovací cesty. Poté, co byli na svých původních místech nahrazeni Francouzi, přesunuli se dále na sever aby provedli třetí pokus o obchvat německého křídla. Ten byl už svou podstatou poslední možností takový manévr provést, neboť využíval už jediné zbývající mezery mezi francouzskými pozicemi u Arrasu a severním pobřežím Francie, které držely ze své země už téměř vypuzené belgické síly. Plán se však střetl s německým záměrem – Falkenhayn ho totiž předvídal a chtěl jej využít ke své vlastní akci.

Reklama

Během zmíněných prvních dvou fází „závodu k moři“ Němci vyvíjeli činnost také v Belgii, konkrétně u Antverp, jejichž nebezpečnost si uvědomili. 28. září zahájili jejich ostřelování těžkým dělostřelectvem a Britové se konečně rozhodli vyslat námořní pěchotu a dvě brigády dobrovolníků na pomoc. Ty se vylodily v Antverpách a podílely se na jejich obraně, zatímco dvě pravidelné divize splnily Němcům jejich černé obavy a vylodily se v Ostende a Zeebrugge, aby napadly německé obléhatele. V tomto světle se jeví skutečně zvláštní, že Němci, ač měli severní pobřeží Belgie a Francie ve své moci, nezajistili přístavy jako potenciálně vhodná místa k britskému vylodění, čímž by zároveň ohrozili Brity hrozbou vlastního vylodění na ostrově. Nicméně Britové si důležitost tohoto opomenutí uvědomili příliš pozdě; Antverpy 10. října kapitulovaly a britské síly v Ostende a Zeebrugge nakonec jenom kryly belgický ústup podél pobřeží na západ. V té době, 14. října, Němci promysleli a začali uskutečňovat svůj plán na porážku dohodových sil snažících se obklíčit jejich křídlo. Aby Dohodu zbytečně nevystrašili, zadrželi dokonce jednotky pronásledující ustupující Belgičany, kteří se usadili na řece Yser, čímž prakticky opustili belgické území (řeka Yser protéká téměř na hranici s Francií). Němci své jednotky uvolněné porážkou Antverp přeskupili a čekali na počátek britského obchvatného manévru. Armáda přesunutá z Lotrinska se mu měla postavit na odpor a útočníky zadržet, zatímco armáda od Antverp na ně měla udeřit ze severu, napadnout tak jejich křídlo, prolomit jej a projít onou zbývající mezerou, kterou se chystali v opačném směru projít Britové.

Britové se postupně rozmisťovali mezi Francouzi na jihu a Belgičany na severu a v této mezeře se setkali s německými obrannými silami, které je měly zadržet. Na 20. října proto naplánovali útok. Shodou okolností si stejný den k zahájení svého útoku vybrala i ona německá armáda od Antverp. Němci měli početní převahu a vytvořili si výhodnější taktickou situaci. Britové byli okamžitě zatlačeni do defenzívy, hlavní nápor však Němci vedli ve shodě se svým plánem ještě severněji, tedy proti pozicím belgické armády na Yseře. Belgičané se bránili statečně, nicméně nedokázali německému útoku odolat. Koncem měsíce byla proto otevřena stavidla a pobřežní oblast byla zaplavena. Němci svůj nápor přesunuli jižněji, do oblasti Yper. První velká krize nastala po německém útoku 31. října. Britové s velkými obtížemi odolali. Hlavní zásluhu na jejich úspěšné obraně měl Sir Douglas Haig, velitel 1. armádního sboru britských expedičních sil. Jeho nadřízení (French a jeho zástupce pro koordinaci tohoto manévru Ferdinand Foch) totiž absolutně ztratili kontakt s realitou, když ho neustále bombardovali rozkazy k útoku, zatímco on s obtížemi narychlo uzavíral průlomy ve svých liniích (vzhledem k tomu, že nedisponoval prakticky žádnými zálohami, byl to úkol mimořádně složitý). A zatímco French a Foch vytrvale „útočili“, Haig se svými vojáky v jedné z nejslavnějších bitev války statečně odolával německému náporu. Britové své mělké příkopy ubránili i 11. listopadu, kdy přišel ještě mohutnější německý nápor, a (první) bitva u Yper se zapsala do britské historie jako ukázka nezdolné vůle, morálky a odvahy.

Bitva u Yper pak postupně utichala a Falkenhayn na konci listopadu souhlasil se změnou německé strategie, kdy ve Francii se měla nadále vést obranná válka a Německo se mělo nejdříve vypořádat s Ruskem. Bitva u Yper také ukázala, že Bitové v tomto konfliktu nevystačí se svou profesionální armádou a budou muset, jako všechny zúčastněné národy, povolat armádu občanskou, což se následujícího roku skutečně stalo (zpočátku na základě dobrovolnosti). Zároveň se začaly objevovat oprávněné hlasy, že válka bude zřejmě mnohem delší, než se čekalo, a proto je třeba přizpůsobit jí domácí průmysl a celé hospodářství. K tomu došlo taktéž následujícího roku.

Zatímco na západní frontě se lámal chléb na Marně a později u Yper, na východě se vynořil ruský kolos, ve který Dohoda vkládala od počátku velké naděje. Německá 9. armáda vyslaná na pomoc rakouským silám u Krakova společně s nimi obnovila ofenzívu a postupovala na Varšavu, tedy do ruské části Polska. Avšak nyní plně mobilizovaná ruská armáda se po porážce na severu ve Východním Prusku a vítězství na jihu u Lvova přeskupila k provedení plánovaného postupu do západního Polska a dále do Slezska. Sedm ruských armád (3 tvořily úderný střed a dvě chránily každé křídlo), celkem 60 divizí, zahájilo těžkopádný postup na západ. Zároveň 25. září jiná (6.) ruská armáda zaútočila na nejvýchodnější část Východního Pruska, čímž na sebe v bitvě na Němenu (25.-28. září) poutala německé síly, které zde zbyly, a navíc je donutila ustoupit zpět za pruskou hranici a z velké části tím odčinila předchozí porážku u Mazurských jezer. Hlavní bojiště se ale nacházelo jižněji, v Polsku, kde vychvalovaný (a přeceňovaný) ruský parní válec hladce zastavil rakousko-německou ofenzívu směrem na Varšavu a plynule přešel do vlastního útoku.

V cestě mu stála prakticky pouze německá 9. armáda a zdecimovaní Rakušané, nyní už zase stažení zpět u Krakova. Němci, ač početně v obrovské nevýhodě, měli na své straně několik výhod. Jednak to bylo pokračující odposlouchávání nezašifrovaných ruských rádiem vysílaných rozkazů, hlavně však vojenská genialita Ludendorffova, který pro vrchního velitele německé východní fronty Hindenburga sestavil skvělý plán. Ustupující 9. armáda se během října stáhla až na rusko-německou hranici, přičemž zpomalovala ruský postup systematickým ničením toho malého počtu komunikací, které se v Polsku naházely. Na hranici se stočila na sever do oblasti Poznaň-Toruň a poté se 11. listopadu vydala na jihovýchod s levým křídlem na Visle. Postupovala tak přímo proti spojení oněch dvou ruských armád, které tvořily pravé křídlo formace. Tento klín obě armády rozlomil, první z nich ustoupila zpět k Varšavě a druhá byla u Lodže téměř obklíčena; přispěchala jí však na pomoc ruská 5. armáda, jedna z těch, které tvořily čelo formace. Ta svým příchodem naopak málem způsobila obklíčení části německých sil, kterým se však podařilo uniknout. V porovnání s ruskými poměrně slabé německé síly tak zabránily Rusům v dalším postupu. Do týdne pak dorazily čtyři armádní sbory ze západní fronty, které byly uvolněny v rámci nové strategie po skončení bitvy u Yper, a s jejich pomocí Ludendorff do 15. prosince zatlačil Rusy zhruba na linii řek Narev a Ravka asi 15 km západně od Varšavy. Velkokníže Nikolaj, velitel ruských sil, rozhodl přerušit probíhající boje u Krakova a stáhnout se do zimní zákopové linie. Na východní frontě se tak rozhostila patová situace podobná té na západní frontě, i když se později mělo ukázat, že její překonání není zdaleka tak složité. Rusko také těmito boji vyčerpalo své muniční zásoby a hospodářsky ne zrovna silná země nebyla schopna je v dostatečné míře nahradit.

Aby byl výčet událostí prvního období války kompletní, přesuňme se ze souše na moře. Německé zbrojení v oblasti námořnictva bylo jedním z důvodů, které vedly k vypuknutí světové války; navíc způsobilo definitivní odcizení Německa a Velké Británie. Přesto však jeho výsledky nebyly odpovídající škodám, které způsobilo v mezinárodních vztazích. Němci na počátku války neměli flotilu schopnou konkurovat slavnému britskému loďstvu, a byli si toho vědomi. Proto přijali defenzivní strategii – jejich loďstvo se mělo zaměřit na obranu severního pobřeží Německa, zatímco teprve nedávno vyvinuté námořní zbraně – minonosky a ponorky – v krátkých rychlých výpadech Brity budou vyčerpávat až do doby, kdy se naskytne příležitost na překvapivý úder nebo bude rozhodnuto na souši (je nutno podotknout, že námořní operace by krátkou válku, jak byla oběma stranami zpočátku plánována, nemohly ovlivnit; nicméně ovládnutí moře by získalo nejvyšší důležitost v případě, že by byla Francie poražena a Británie pokračovala ve válce sama, případně společně s Ruskem). Britská strategie pro válku na moři vycházela z poznání, že na moři (podobně jako na souši; zajímavé je, že v případě pozemního boje k tomuto poznání nikdo před válkou nedošel) obranné síly (námořní mina a ponorka) převládly nad útočnými (ponorka samozřejmě není klasickou obrannou zbraní, nicméně její použití ohrožuje především flotilu pohybující se po volném moři, tedy vyhledávající protivníka, útočnou). 29. července (ještě před vypuknutím války) se proto britská flotila pod příkrovem tmy přesunula na základnu ve Scapa Flow na Orknejských ostrovech, které kontrolovaly moře mezi Británií a Norskem. Tím byl položen základ jakési blokádě zdálky, tedy ne bezprostřední kontrole nepřátelského pobřeží, ale kontrole námořních tras. Hlavním cílem britského válečného úsilí na moři bylo udržet celkovou britskou vládu nad světovými oceány, chránit své obchodní trasy a přerušit nepřítelovy, a také zajistit bezproblémový přesun britských sil na kontinent a dopravu zásob a munice (což bezprostředně zajišťovala Kanálová flotila tvořená převážně staršími plavidly).

První významnější námořní akcí války se stala britská akce v helgolandské zátoce 28. srpna 1914. Dva lehké křižníky (Arethusa, Fearless), dvě bitevní lodě (New Zaeland, Invincible) a tři bitevní křižníky doprovázené zhruba třicítkou torpédoborců napadly německé námořní síly v oblasti, potopily 3 německé lehké křižníky (Mainz, Köln a Ariadne) a další 3 poškodily. Britská Arethuza byla těžce poškozena, nicméně britské ztráty byly pouhých 35 námořníků, ve srovnání s německými 1 200. Porážka německé velení ještě více utvrdila v názoru, že defenzivní strategie je pro ně ta pravá. Do konce roku v Severním moři Němci zaznamenali několik menších úspěchů v kladení min a ponorkových útocích (22. září německá ponorka U-9 potopila britské lodě HMS Aboukir, Hogue a Cressy), vyvážených několika neúspěchy.

Ve Středomoří došlo k neočekávanému vývoji, neboť Itálie nevstoupila po boku Centrálních mocností do války, jak tyto předpokládaly, a proto neměly k dispozici italské loďstvo. Ve Středomoří se však nacházely dvě z nejrychlejších německých lodí, bitevní křižník Goeben a lehký křižník Breslau, které byly pronásledovány britským loďstvem. Dostaly proto příkaz odplout do Konstantinopole, což se jim i přes britskou snahu polapit je podařilo. To mělo dalekosáhlé následky – přítomnost lodí jedné z válčících stran v přístavu neutrální země byla nepřijatelná, Britové proto žádali Turecko, aby lodě ze svého hlavního města vypovědělo. Mezi Tureckem a Německem tou dobou už panovaly velmi přátelské vztahy (už 2. srpna tyto dvě země podepsaly dohodu o společném postupu proti Rusku) a taková zrada nepřicházela v úvahu. Situace byla nakonec vyřešena formálním odkoupením obou lodí Tureckem, nicméně přispěla k tomu, že Turecko se rozhodlo 29. října vstoupit do války na straně Centrálních mocností. Jeho největším nepřítelem bylo Rusko, avšak už 5. listopadu proti němu zahájili bojovou činnost Britové. Ti přemístili z Indie část svých sil do Mezopotámie k případné obraně ropných polí ještě dříve, než Turecko do války vstoupilo. Když 5. listopadu vyhlásily Francie a Velká Británie Turecku válku, ve shodě s rozkazy z Indie (o kterých britská vláda v Londýně, která v Mezpotámii upřednostňovala čistě obrannou strategii, neměla tušení) zahájily postup na město Basra podél Eufratu. 21. listopadu, poté co se vypořádali s lehkým odporem Turků po cestě, vstoupili Britové do tureckou armádou opuštěné Basry (celkové ztráty Britů činily 500 mužů, turecké 1 000). Tím byla ropná pole na Středním východě bezpečně zajištěna. V důsledku nepříliš přesvědčivé turecké obrany Britové v Indii začali střádat plány, jak postup dále rozšířit.

Nicméně vraťme se ještě na moře – boj se totiž neodehrával jen v Severním a Středozemním moři, nýbrž probíhal na všech světových oceánech. V Pacifiku novozélandské a australské námořnictvo obsadilo Samou a Novou Guineu a několik dalších důležitých pacifických ostrovů. Poněvadž na straně Velké Británie (tedy Dohody) vstoupilo do války 23. srpna Japonsko, Pacifik se pro německou Východoasijskou flotilu pod velením admirála von Spee stal velmi nebezpečným místem; proto odplula z Dálněvýchodních vod a zmizela (a v listopadu byla Japonci a Brity dobyta pevnost Tsing-tao na čínském pobřeží). Britové ve spolupráci s Japonci strávili více než měsíc hledáním této flotily, až se jim na počátku října dostala do rukou zpráva, že admirál Spee plánuje ohrozit obchodní cesty podél západního pobřeží Jižní Ameriky. Dohlížením na tuto oblast byl pověřen admirál Cradock se svou Západoindickou flotilou (obrněné křižníky Good Hope a Monmouth, lehký křižník Glasgow a přestavěný parník Otranto). Tato flotila rozhodně nebyla dostatečně moderní ani silná na to, aby se mohla s německou Východoasijskou flotilou (bitevní lodě Gneisenau a Scharnhorst a tři lehké křižníky) rovnat. Když se o její přítomnosti Spee dověděl, vyplul proti ní. K bitvě došlo 1. listopadu, po celodenních manévrech byla už za noční tmy vybojována ve prospěch Němců – Good Hope i Monmouth byly i se svou posádkou a admirálem Cradockem potopeny, Glasgow a Otranto poškozeny unikly.

Tato těžká námořní porážka královny oceánů britskou admiralitu vyburcovala k okamžitému shromáždění velké flotily (velel jí viceadmirál Sturdee) s úkolem zničit německou Východoasijskou flotilu. Spee, který v předchozí bitvě neutrpěl prakticky žádné ztráty, se posílen vítězstvím přesunul k Port Stanley na britských Falklandských ostrovech. Hodlal je 8. prosince dobýt a získat tím britské zásoby uhlí; netušil ovšem, že právě v té době tam uhlí nabírá britská flotila určená k jeho zničení, a poté co promeškal šanci napadnout ji v přístavu, rychle se snažil zmizet na otevřeném moři. Britové jej však pronásledovali, a tentokrát měli všechny výhody na své straně – britská flotila se skládala z bitevních křižníků Invincible a Inflexible doprovázených šesti dalšími křižníky. Všechno to byly moderní a rychlé lodě s větší palebnou sílou než německé. Když admirál Spee pochopil, že jim nemůže uniknout, obě flotily se střetly. I přes počáteční úspěch Němců ztratili Britové jen 10 námořníků, zatímco Němci přišli o všechny lodě kromě lehkého křižníku Dresden (který byl o tři měsíce později potopen jeho vlastním kapitánem) a s nimi o 2 200 mužů posádek. Bitvou u Falkland bylo odvráceno jakékoliv nebezpečí pro britské zaoceánské obchodní trasy po celém světě. Neboť již 9. listopadu byl od německých lodí vyčištěn Indický oceán, čímž byla zabezpečena jedna z nejdůležitějších námořních cest Britského impéria – spojení Británie s Indií, a torpédoborce, určené k rušení obchodní plavby, nemohly kvůli britské blokádě v Severním moři z Německa vyplout.

16. prosince německé námořnictvo provedlo akci, kterou opět znejistělo britské obyvatelstvo ohledně námořní moci Velké Británie – 5 bitevních křižníků doprovázených lehkými křižníky a torpédoborci ráno ostřelovalo britské přístavy Hartlepool, West Hartlepool, Whitby a Scarborough, které byly z jejich pohledu legitimními cíli jako opevněná města. Britské ztráty činili 137 obětí (z toho 18 civilistů) a 592 zraněných plus materiální škody. Němcům se, přestože je pronásledovaly britské lodě, vlastní hbitostí i nepřítelovou nepružností podařilo uniknout zpět do svých základen. Tento úspěch je přiměl k tomu, aby akci 24. ledna následujícího roku s menším úspěchem (byli poraženi, ale podařilo se jim uniknout) zopakovali.

Na Štědrý den, 24. prosince 1914, došlo k neuvěřitelné události, kdy se po celé délce západní fronty rozšířilo jakési neoficiální vánoční příměří. Odstartovali ho Němci v sektoru u Yper, když začali stavět vánoční stromky a zpívat koledy, načež se přidali ve svých zákopech Britové. Toto příměří mnohde došlo oficiálního uznání důstojnickým sborem, byly pohřbeni mrtví ležící na území nikoho, vojáci obou stran se navštěvovali a „hostili“ cigaretami a po celou noc byla zastavena palba (někde příměří trvalo až do půlnoci následujícího dne). V britském sektoru fronty se dokonce uskutečnilo fotbalové utkání mezi Němci a Brity na území nikoho (údajně vyhráli Britové 3:2 a zápas skončil poté, co se míč píchnul o ostnatý drát). Něco takového se už během války nikdy neopakovalo. To ukazuje změnu přístupu obou válčících stran – zatímco roku 1914 válka byla ještě „klasickou“ manévrovací válkou a obě strany věřily v brzké vítězství, postupně se stávala zákopovou válkou a bojem národů, ve kterém nebylo místo pro takovéto projevy kolegiality s vojáky nepřítele. Přístup k zákopovým bojům byl na počátku také ještě zcela jiný než v pozdějším průběhu války – obzvláště Francouzi se řídili heslem „žít a nechat žít“, kdy na jejich sektorech fronty obě nepřátelské armády pozorovaly druhou z bezpečné vzdálenosti a tím jejich činnost prakticky končila; nebylo například tak úplně neobvyklé, že se dva průzkumníci či průzkumné oddíly, Němci a Francouzi, v noci setkaly na území nikoho a sdílely úkryt před nepřízní počasí v podobě polorozpadlé chatrče. Naopak Britové (dosud disponující pouze svou profesionální armádou) se spíše snažili nepřítele udržovat v ustavičném napětí, provokovat a znepříjemňovat mu pobyt v zákopech, kterýžto přístup se s přibývající záští na obou stranách a protahující se patovou situací posléze rozšířil na celou délku fronty. Koncem roku 1914 si však ještě nikdo nedovedl představit hrůzy zákopové války, které ležely před oběma válčícími stranami.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více